První část

Když se Harry ráno probudil, poznal, že je něco jinak. Chvíli mu trvalo, než se rozkoukal. Nasadil si brýle a přemýšlel, co se změnilo. Teprve když prozkoumal svou magii, tak pochopil – cítí hrad. Z kamenných zdí sálala magie a on ji vnímal, jako by byla součástí jeho magického jádra. Proudila po chodbách a schodištích stejně, jako krev jeho žilami…

Hrad s ním komunikoval přes jeho magii. Byl z toho zpočátku zmatený. Ještě chvíli ležel se zavřenýma očima a orientoval se v nových pocitech. Viděl, … ne vnímal, jak se po chodbách začínají hemžit studenti cestou do Velké síně na snídani. A pak je najednou i uviděl. Soustředil se na Holly a očima jednoho z portrétů na chodbě ji spatřil, jak sestupuje ze schodů od Havraspárské věže. Usmívala se.

„Harry, vstávej! Nebo přijdeme o snídani!“ vytrhl ho ze soustředění Ron. Už se oblékal do svého nejstaršího hábitu. Čekali na něj v noci napjatí, jaký trest je čeká. Když jim oznámil, že zítra stráví celý den se Snapem, tak ani neměli chuť se vyptávat, kde byl tak dlouho a se zaúpěním se vydali do svých postelí. Dnes se ale už výslechu nevyhnul.

Cestou na snídani si té změny všimli všichni. Kamenné zdi tak pulzovaly magií, že to cítili i prváci. Obrazy na stěnách hýřily barvami, jako by byly namalovány včera. Kouzelníci na nich byli vzrušení, přebíhali z portrétu na portrét a potichu o něčem debatovali. Pohyblivá schodiště se ustálila tak, že studentům poskytla nejkratší cestu do Velké síně.

„Harry, co se to stalo s Bradavicemi? Vypadá to, jako by ožily. Všechno je jiné… Víš o tom něco?“ vyptávala se Hermiona.

„Ano, něco o tom vím, ale nemůžu vám to říct. Je mi líto…“ odpověděl Harry.

„Tak si to nech,“ urazila se Hermiona. „Myslela jsem, že nám věříš…“ a přidala do kroku, takže ji dohonili až u stolu ve Velké síni.

„Urážíš se zbytečně, Hermiono,“ snažil se ji uklidnit Harry. „Já bych vám to hrozně rád řekl, ale jsem vázán kouzlem, takže opravdu nemůžu…“

„Přinutili tě složit nezrušitelný slib?!“ vyhrkl zděšeně Ron.

„Ne, to ne. Tohle kouzlo se jmenuje… Kruci, ani to vám nemůžu říct!“ rozčiloval se Harry, když mu neznámá síla znemožnila vyslovit název kouzla. „Je to prostě něco, co ti zabrání sdělovat určité informace těm (nebo před těmi), kteří je nesmí znát. Jakmile se něco z toho, co jsem se včera dozvěděl, pokusím vyslovit, tak mě to kouzlo umlčí jako Silencio. Ani netušíš, jak mě to štve. Je to tak fantastické, že bych vám to hrozně rád řekl; vím, že byste byli stejně nadšení jako já… Ale prostě to nedokážu…“ snažil se to Harry svým přátelům vysvětlit.

„Jo, je to peklo,“ poznamenala za ním Holly a společně s Lenkou si k nim přisedla. „Radši se pořádně najezte, čeká nás dnes opravdu dlouhý a náročný den.“ Natáhla se přes Harryho pro misku s ovesnou kaší. Pak mrkla jedním okem na Lenku. „Ty můžeš mluvit; řekni jim, co jsi dnes ráno zjistila…“

Lenka se zasněně ládovala míchanými vajíčky a přikusovala k nim jablko.

„Hrad přes noc ožil. Má velice silnou a velmi pestrou auru. Silnější než profesor Brumbál. Silnější než všichni profesoři dohromady…“

Ron se na ni pochybovačně zahleděl.

„To chceš říct, že tahle kamenná barabizna je živá?“

„Ano, hrad je živý a nepředstavitelně silný…“ odpověděla mu Lenka.

„A vy dva víte, jak se to stalo,“ podívala se Hermiona na Harryho a Holly. „A nemůžete nám to říct?“ dvojčata synchronně přikývla a rozmrzele se zašklebila.

„Snape tu ještě není,“ poznamenal nervózně Neville. „Jak máme poznat, kdy bude po snídani?“

„Prostě dojíme a půjdeme na něj čekat před kabinet,“ s povzdechem odpověděl Harry.

Když odcházeli z Velké síně, tak Harry zastavil Holly, zadíval se jí do očí a něco vyzkoušel:

„Holly, cítím ve vstupní síni tři vetřelce. Cítíš to také?“

„Ne, já nic necítím… Jak to děláš? Jsi telepat?“

„Fénixové mohou telepaticky komunikovat s jinými kouzelnými bytostmi, které jsou nadány podobnými schopnostmi. Pegasové očividně také. Nemůžu takhle mluvit s kouzelníky, jen s jinými kouzelnými bytostmi. Naučil mě to Fawkes…“

Přerušili svůj rozhovor, protože do Vstupní síně právě vešel profesor Snape vedoucí před sebou tři zmijozelské studenty, Malfoye a dva sedmáky – Urquharda a Vaiseye.

„Ti tři mají znamení zla…“ zašeptal Harry svým přátelům a na Holly mrknul, aby pochopila, že to byli právě tihle tři vetřelci, na které ho hrad upozornil.

„Chtěl jsi říct – tihle čtyři, ne? Snape má přece také znamení…“ odpověděl mu šeptem Ron.

„O tom ale bezpečně víme, že není nepřítel,“ odvětil Harry a Ron se zatvářil pochybovačně. „Věř mi, Rone. Vím to naprosto jistě…“

„Ano, tohle vím i já úplně jistě,“ souhlasila s  Harrym Holly.

„Já profesoru Snapeovi také důvěřuji…“ podpořila je Hermiona.

„To se ale nevylučuje s tím, že je to zlej parchant a dnes nás hodlá celý den mučit…“ bručel Ron.

To už byli ve Vstupní síni a mířili do sklepení. Potkali Dafné Greengrassovou a Millicent Bullstrodeovou, které se očividně velmi dobře bavily. Holly, něco z toho co říkaly, zaslechla, a tak je zastavila a zeptala se jich, cože se to ráno stalo tak legračního.

„Malfoy a dva sedmáci zůstali uvěznění ve svých ložnicích. Objevila se tam neviditelná bariéra, která je prostě nepropustila ven. Ostatní mohli procházet dveřmi tam a zpět bez omezení, ale oni si vždycky, když se pokusili projít, natloukli nos. Vaiseye popadl amok a pokusil se tu bariéru prorazit kouzly. Podpálil ložnici a málem se tam usmažili, kdyby profesor Snape nepřišel včas. Zbylí dva sedmáci se stěhují do ložnice místo Malfoye a Draco se zase stěhuje do té poničené ložnice. Snape zakázal skřítkům, aby jim to tam uklidili, takže ti tři budou dnes celý den dávat dohromady svou ložnici, aby měli kde spát. Dovnitř a ven se dostanou pouze za Snapeovi asistence, takže mají domácí vězení a jsou závislí na tom, kdy je vypustí ven…“ Podle toho, jak dobře se ty dvě bavily, se dalo usuzovat, jak moc jsou tři mladí Smrtijedi mezi spolužáky oblíbení.

Dafné a Millicent pokračovaly na snídani a Harry s přáteli zase do sklepení.

„Takže hrad izoloval Smrtijedy…“ zamyšleně konstatovala Hermiona. „Jak ale pozná, že profesor Snape není Smrtijed, když má také znamení zla?“

Harrymu i Holly zářily oči a čekali, jestli na to Hermiona přijde. Přišla na to Lenka.

„Asi se také podílel na oživení hradu… Proto je jeho součástí a není nijak omezen, že?“

Harry se rozesmál:

„Skvělá dedukce, Lenko. Ano, máš pravdu.“

„Kruci to je hrozné!“ vztekala se Hermiona. „To nám nemůžete alespoň něco naznačit? Musíme takhle tápat a všechno si vypátrat sami?“

„Nesmějí ani naznačovat, slečno Grangerová,“ usadil ji přicházející Snape. „A vám do toho, co se tady děje nic není, takže netápejte a nepátrejte, protože ty informace nejsou tak tajné bez důvodu. Vaše všetečnost by vás jednou mohla stát i život!“ řekl chladně a poměrně tvrdě, takže Hermionu na dost dlouho uvrhl do zaraženého mlčení.

Bez dalších řečí je vedl do spirálovité chodby.

„Nemusíte ještě odvést ty tři mladé Smrtijedy do jejich ložnice, pane?“ zajímala se Holly spíš proto, aby mu předvedla, jak dobře jsou informováni, než proto, že by ji to skutečně zajímalo. Snape zavrtěl nevěřícně hlavou a vypadal, že odsekne něco nepříjemného, ale nakonec Holly odpověděl docela klidně, ačkoli sarkasmus si neodpustil:

„Postará se o ně pan ředitel. Chopil se této úlohy s radostí, aby mi umožnil plně se věnovat jiným delikventům…“

Harry si smutně povzdechl a nechal se, jako všichni ostatní, provést bezpečnostní bariérou. S obavami čekal, který z těch příšerných skladů na této chodbě budou dnes čistit. Vzhledem k tomu, že je Snape vedl pořád dál a dál, tak očekával ten nejhorší a nešpinavější. Jenže profesor se nezastavil, dokud nebyli na samém konci chodby. Tam se otočil a vyzývavě se na Harryho zahleděl. Harry se zaculil a zasyčel:

≈Otevři…≈

 „Jdeme do Tajemné komnaty!“ vyhrkla nadšeně Hermiona, když se jako první vrhla na jezdící točité schodiště za Harrym. Ten jen s úsměvem přikývl, otočený zády ke směru jízdy, aby se přesvědčil, že se ho ostatní nebudou bát následovat. Nezaváhal nikdo. Nejspíš proto, že je přesvědčila Hermionina bezhlavá reakce. Ona byla přece vždy ta nejobezřetnější a nejopatrnější z celé party. Snape skupinku na schodech uzavíral. Jeho zlověstně škodolibý výraz, se kterým sledoval všeobecné nadšení, Harryho varoval, aby neočekával žádnou příjemnou exkurzi.

Dole na ně čekal Alex a doprovodil je do hlavní komory. Tam už byli, kromě těla baziliška staženého z kůže, i Remus, Hagrid a několik velikých dřevěných beden.

Snape nechal skupinu studentů chvíli rozhlédnout, ale pak rázně zastavil jejich áchání, vzdychání a vyptávání.

„Tak dost! Nejste tady na výletě, ale za trest! Slečny Grangerová a Goodmannová půjdou se mnou do laboratoře vařit lektvary. Slečna Láskorádová bude pomáhat profesoru Goodmannovi s katalogizací knihovny. Využijete své schopnosti a označíte všechny knihy, které by mohly být prokleté…“ Harry zaregistroval závistivý pohled, který Hermiona vrhla na Lenku. „Pánové pomůžou Lupinovi a Hagridovi naporcovat baziliška. Na každé bedně je seznam částí těla, o které projevili zákazníci největší zájem. Vaší úlohou je během dneška připravit zásilky k odeslání…“

Byla to opravdu příšerná práce. Těžká a špinavá řezničina. Jedině Hagrid mohl hýřit nadšením, když vyvrhoval toho obrovského hada. Ale i jemu se obličej skroutil hnusem, když se nevábně páchnoucí vnitřnosti vyvalily z břišní a hrudní dutiny. Lupin okamžitě použil bublinové kouzlo a všichni tři chlapci ho spěšně napodobili. Harry pak posloužil obrovskou bublinou i Hagridovi, který toto kouzlo neuměl.

Hagrid popadl do rukou obrovskou širokou sekeru a jal se tělo rozdělovat na patnáct asi dvoumetrových částí. Ty pak Lupin pomocí Mobilicorpus přenášel do jednotlivých beden. Harry, Ron a Neville dostali velké lovecké nože a začali porcovat vnitřnosti a rozdělovat je do beden podle seznamu. Srdce, polovina plic a pohlavní orgány přišly do bedny, kde skončila již bezzubá hlava – pro nejlépe platícího zákazníka. Játra dělili na osm stejných dílů, žaludek a střeva rovněž. Byl to hnus i s bublinovým kouzlem kolem hlavy. Nemohli se dočkat, až budou mít hotovo. Byly to těžké čtyři hodiny…

Zvládli to! Teď už zbývalo jen rozdělit podle seznamu zuby, vyrovnané u stěny pod Salazarovou sochou. Jeden jim chyběl do počtu.

„Musím říct Severusovi, aby se vzdal jednoho kusu ze svých zásob. Vzal si jich víc, než měl…“ poznamenal Remus.

„Takže profesor Snape si už vzal všechno, co bude potřebovat?“ zeptal se Harry.

„Něco už si i odnesl,“ potvrdil Remus. „A ta nejmenší krabice s vnitřnostmi je pro něj. Myslím, že budete odpoledne nakládat a konzervovat…“

Ron hlasitě zaúpěl.

„Pustí nás alespoň na oběd? Už mám pořádný hlad!“

Nevillovi se zvedl žaludek.

„Neříkej, že po tomhle máš ještě chuť na jídlo!“

Do komnaty přišel Brumbál, rozhlédl se a všechny je pochválil.

„Zvládli jste to skvěle, chlapci. Teď se navzájem pořádně očistěte a připravte se k jídlu. Harry odveď všechny do ložnice, připravil jsem tam pro vás takovou improvizovanou jídelnu…“ otočil se a šel zachránit Holly a Hermionu do laboratoře.

Všechny bedny, kromě jedné, už byly uzavřeny, zapečetěny a zajištěny konzervačním kouzlem, tak Harry zrušil bublinové kouzlo kolem své hlavy a pomáhal ostatním čistícími a osvěžujícími kouzly, která ho během léta Snape s Remusem naučili. Trvalo dost dlouho, než všichni nejen čistě vypadali, ale také se tak cítili. Když vešli do ložnice, tak tam našli místo velké postele kulatý stůl, kolem něho deset židlí, které byly čalouněné ve stejných barvách, jako před tím Salazarovo lůžko.

Ron si odfrkl:

„Zmijozelská jídelna…“

„Spíš Zmijozelova, Rone,“ opravil ho Harry. „Tohle jsou soukromé komnaty Salazara Zmijozela…“

„No, páni! Tohle mu patřilo taky?“ zaregistroval Ron bojový oblek v rohu a hned se k němu vrhl. „Kalhoty jsou z kůže Norského ostrohřbetého a kazajka zase z Čínského ohniváče… a ta vesta… Tý jó… To je fakt pravý bazilišek!“ vykřikoval nadšeně nad oblekem, zatímco do improvizované jídelny dorazili i Lenka s Alexem a Brumbál s Holly a Hermionou. Snape pravděpodobně zůstal u svých lektvarů. Brumbál klepl hůlkou na stůl a ten se zaplnil jídlem. To přitáhlo Rona ke stolu lépe než magnet. Vynikající sendviče se salátem z čerstvé zeleniny přišly k chuti každému. Zbyly dokonce i na Snapea, který se k nim připojil výrazně později, přestože měl Ron opravdu velký hlad.

Když se dostali až k čaji a ovocným koláčkům jako desertu, tak už to Ron nevydržel a zeptal se:

„Harry, kam se vlastně poděla kůže z toho tvého baziliška?“

 „Myslím, že už je u koželuhů v Rumunsku,“ odpověděl Harry. „Charlie říkal, že mu mám poslat míry na oblek… Budu se muset dohodnout s někým, kdo ví, jak se to měří…“ pokračoval zamyšleně.

„Z takhle velké kůže ušijou minimálně tři obleky,“ pokračoval Ron a oči se mu hladově leskly.

Harry přikývl.

„Nejspíš obleču celou svou rodinu.“

„Tvoje rodina jsou přece mudlové! Na co by jim byl ochranný oblek z baziliška?“ vyhrkl překvapeně Ron.

„Myslel jsem Alexe a Holly. Alex je můj strýček – to jsem ti ještě neřekl?“

Ron vyvalil oči a přeskakoval pohledem od Alexe k Harrymu.

„To je blbost, ne? Tvůj táta byl přece jedináček…“

„Alex je bratranec mé mamky. Babička Evansová nebyla mudla ale moták. Jmenovala se za svobodna Goodmannová…“ s úsměvem vysvětloval Harry.

„Takže Holly je tvoje sestřenice?“ žasl Ron.

„Vlastně…“ řekl Harry a zadíval se Holly do očí.

„Ne, neříkej mu to ještě, prosím. Zase mi začne nadbíhat a já s ním nevydržím…“ prosila jeho sestra.

„Vlastně hodně vzdálená sestřenice, Rone,“ dokončil s úšklebkem Harry. Hermiona zavrtěla nesouhlasně hlavou a protočila oči. Harry i Holly se na ni usmáli, omluvně se zašklebili a pokrčili rameny.

„Řekl bych, že jste si v něčem občas hrozně podobní…“ kroutil hlavou Neville.

„Tak dost tlachání!“ zarazil je rázně Snape. „Máme ještě spoustu práce.“

Skutečně je čekalo nakládání a konzervování těch odporných vnitřností. Snape si je vzal všechny do laboratoře, Hermionu pověřil dohledem nad Lenkou a kluky, aby jeho cenné ingredience neznehodnotili, a Holly mu dál pomáhala s přípravou ingrediencí, případně mícháním šesti rozpracovaných lektvarů. Harry chvílemi sledoval Snapea, jak se svižně pohybuje mezi jednotlivými kotlíky, suše diriguje Holly, která obratně plní všechny jeho instrukce. Působili dojmem dobře sehraného týmu, přestože se znali sotva pár týdnů…

Za dvě hodiny byly vnitřnosti naložené nebo usušené a uložené ve sklenicích ve skříni v rohu. Také čtyři ze šesti lektvarů už byly dokončené a rozlité v lahvičkách. Na zbývající dva uložil Snape stázové kouzlo a odvedl je ven z laboratoře.

„Zbytek už zvládnu sám. Pro vás mám další práci.“

Zavolal Lupina, který se zatím bavil s Alexem v knihovně. Hagrid odešel s Brumbálem krbem hned po obědě. Odvedl je opět do hlavního sálu a nařídil:

„Ještě je potřeba v jeskyni posbírat zbytek svlečků. Budeme je používat jako platidlo pro Rumunské koželuhy. Dávají jim přednost před penězi. Připravil jsem vám zde několik školních košťat, profesor Lupin na vás dohlédne.“ Zamračil se na ně a odešel zpět do laboratoře ke svým lektvarům.

Remus popadl jedno z košťat opřených o sochu Salazara Zmijozela a vznesl se do jeho otevřených úst. Ron, Holly i Hermiona ho okamžitě následovali. Ani Lenka neváhala. Nasedla na své koště bokem, jako by se vezla na štangli pánského kola, a pod Harryho ostražitým pohledem se ladně a bezpečně vznesla za ostatními. Jen Neville zůstal stát pod sochou a nedůvěřivě si prohlížel nevzhledná školní košťata. Harry si vzpomněl na jeho první hodinu létání a uvědomil si, že Nevilla nikdy víc na koštěti neviděl. Přivolal si pomocí stínové magie svůj Kulový blesk a nabídl mu:

„Jestli chceš, tak tě svezu, Neville…“

Tomu se výrazně ulevilo, nasedl ochotně na koště za Harryho a křečovitě se ho držel kolem pasu. Celou cestu měl zřejmě zavřené oči, protože ho Harry musel pobídnout, aby slezl, když byli konečně v tunelu.

Hermiona mezitím podrobila Remuse výslechu o knihovně. Kolik a jakých je tam knih a jestli si myslí, že jí někdy někdo dá příležitost do nich nahlédnout.

„Neboj, Hermiono, jsem si jist, že dostaneš dostatek příležitostí k jejich studiu,“ uklidňoval ji Remus, když kráčel v čele skupiny do jeskyně. Na kraji je zastavil a přikázal jim, aby byli chvíli naprosto potichu. Prozkoumal svými vlkodlačími smysly celý prostor. Po pár minutách se uvolnil a povolil svým svěřencům rozchod. Pak se ozvaly výkřiky nadšení a obdivu k tomuto úžasnému, vznešeně působícímu prostoru, a ozvěna jim je vracela zkomolené zpět. 

„Harry, můžeš na slovíčko?“ vzal si Remus svého svěřence stranou. „Jako tvůj poručník…“

Harry zaúpěl a přerušil ho: „To dostanu trest ještě i od tebe?“

Remus se rozesmál: „Myslíš, že tě mám ohnout přes koleno a naplácat ti za to, že strkáš nos tam, kam nemáš?“ zakroutil hlavou. „Divil bych se, kdybys to nedělal, Harry, a rozhodně tě za to trestat nebudu. Myslím, že Albus se Severusem tě potrestali dostatečně. Chtěl jsem s tebou mluvit o něčem jiném…“

Harry stál proti němu a díval se mu do očí.

„Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys nenamítal nic proti tomu, kdybych chtěl adoptovat desetiletého sirotka…“

„Myslel jsem, že jako registrovaný vlkodlak nemůžeš…“ zaraženě se odmlčel Harry.

„Můžu, pokud je to dítě také vlkodlak,“ odpověděl Remus a začal vysvětlovat: „Orion je ten chlapec, který jako jediný přežil úplňkový masakr. Jeho otec byl moták a on je kouzelník. Proto žili v té částečně kouzelnické vesnici, aby měl sobě rovné kamarády. Šedohřbet vyvraždil před jeho očima celou jeho rodinu. On na něj vystřelil z brokovnice, ale zpětný náraz ho prohodil oknem z domu na zahradu. Měl několik střepů v zádech a pár zlomených kostí. Ležel na zahradě v bezvědomí a některý z vlkodlaků, který probíhal okolo, ho pokousal. Myslím, že to nebyl Šedohřbet; ten by ho nenechal naživu… Zůstal úplně sám a vzhledem k tomu, že je nakažený, tak bychom mu těžko hledali náhradní rodinu.“

„Samozřejmě, že souhlasím, Remusi. Jsem moc rád, že se ho ujmeš,“ usmál se Harry.

„No… Já se tě ptám nejen proto, že považuji za správné vyžádat si tvůj souhlas, ale i proto, že budu potřebovat tvou pomoc, Harry. On zcela pochopitelně z celého srdce nenávidí vlkodlaky. Velice těžce nese to, že se má stát při dalším úplňku podobnou stvůrou. Jeho smysly se už začínají přizpůsobovat a tak okamžitě vycítil, že jsem vlkodlak, když jsem ho byl navštívit. Zareagoval velmi nepřátelsky a agresivně. Požádal jsem Albuse, aby za ním v neděli odpoledne zašel se mnou a pokusil se mu vysvětlit, že ne všichni vlkodlaci jsou vraždící monstra. On určitě zná tvé jméno a tak mě napadlo, jestli bys nešel s námi, nevyužil svůj vliv a přirozenou přesvědčivost a nepomohl mi získat jeho důvěru…“

Harry si ztěžka povzdechl a Remusovi se ve tváři objevil zklamaný výraz.

„Remusi, moc rád ti pomůžu. Jen naříkám nad tím, že mi na učení a úkoly zbude jen nedělní dopoledne. Po obědě mám sezení s Brumbálem a Fawkesem a po večeři u něj máme s Hermionou lekci stínové magie. Mám toho čím dál tím víc a nějak přestávám stíhat učení, když se k tomu přidá občas nějaká taková nepříjemnost, jako je tenhle celodenní trest…“

„No, to nevadí, Harry, zvládneme to snad i bez tebe…“ zklamaně odvětil Remus.

„Ne, já to nějak stihnu. Při nejhorším požádám Herminu o pomoc. Půjdu s vámi. Rád bych se s tím tvým Orionem seznámil, Remusi,“ odpověděl mu rozhodně Harry a vyčaroval na utrápené tváři svého poručníka úsměv. Pak se pustili do sběru svlečených kůží.

Když se u vchodu do jeskyně nahromadilo již slušné množství, hlavně menších svlečků, tak Remus požádal Holly, aby všechny kůže přeměřila a Hermionu, aby pořídila záznamy.

„Profesor Brumbál usoudil, že to je vyjimečná příležitost zdokumentovat, jak rychle takový bazilišek roste a vytvořit pro budoucí generace poměrně přesný a rozsáhlý růstový graf. O bazilišcích se toho zatím moc neví a téměř tisíciletá historie tohoto exempláře nabízí netušené možnosti informace rozšířit…“ vysvětloval.