Hledej

Úvod
    Kapitola 19, Dráčci

      Byl páteční večer, týden po příletu dráčků. Celá škola si už pomalu zvykala na občasné přílety Máji ze zapovězeného lesa zakončené skokem do jezera. Brumbál právě seděl za svým stolem v ředitelně. Už poněkolikáté si prohlížel Knihu zakladatelů. Jako vždy, i tentokrát, mu zůstalo přístupných jen pár stránek. Hned ta první byla hodně zvláštní.

      Skrze prvního máte právo na mne.

      Druhým můžete mne z části číst.

      Třetímu dědictví své vydá Země.

      Že hodí se vám, buď si jist.

      Tady text končil. Když si jej poprvé přečetl, začal listovat dalšími stránkami. Ty byly ale prázdné, tedy až na jednu výjimku. Podle nadpisu to bylo kouzlo výrazně posilující obrany hradu. Začínalo rozmístěním kouzelníků.

      Jednorožec kraj lesa střeží,

      tygr bránu hlídá.

      Vlk pak na půl cesty stojí,

      s vytím lunu vítá.

      Obraz Heliodora Simse, ředitele školy v letech 1436 – 1520, předtím profesora bylinkářství a vedoucího Mrzimoru, sám a znenadání spadl ze stěny několik dní poté, co Brumbál poprvé otevřel Knihu zakladatelů. Ve výklenku, který se za ním skrýval, potom ředitel objevil dýky zakladatelů. O nich se následně objevil krátký text v knize.

      HelgaDýky – dědictví zanechané potomstvu našemu

      Tvá moudrost, Tvůj život, Tvé zkušenosti a Tvé přesvědčení Tě dovedly až sem, mé dítě. Dýky, které jsi dnes nalezl, patří těm, kteří živly vládnou. Jen oni je mohou vyjmout z jejich schrány. Jen oni a až poté, co všichni budou v Komnatu zlatou uvedeni.

      Ochraňuj je do té doby. Sám poznáš, komu toto tajemství lze zjevit před předpovězenou chvílí. Jsem ráda, že Tvůj život dospěl až sem. Tobě se v této knize zjeví již jen pokračování textů, jež jsi četl doposud. Jednorožec přečte svoji část jako další v pravou chvíli. Černý vlk přijde chvíli po něm.

      S láskou i skrze všechny prošlé věky

      Tvá pramáti, Helga z Mrzimoru

      Tohle všechno se odehrálo už před nějakou dobou. Brumbál ukázal dýky zatím jen Harrymu. Hned potom, co Krátura zničil viteál, je odnesl do Zlaté komnaty. Sotva zavřel knihu a uložil ji na své místo, objevila se Rina, jeho osobní skřítka.

      „Rina se omlouvá, že ruší pána, ale před chrličem čeká pan Justin. Rád by vstoupil,“ uklonila se.

      „Dobře, Rino. Děkuji ti. Ať jde dál.“

      „Rina to vyřídí, pane,“ odpověděla skřítka a zmizela. Za chvíli se ozvalo klepání na dveře.

      „Pojďte dál, pane Finch-Fletchley,“ pozval Brumbál studenta dovnitř. Justin otevřel dveře a pomalu vešel.

      „Já… Ehm… Dobrý večer, pane. Vlastně ani nevím, proč jsem tady. Já… Měl jsem pocit, že sem musím přijít,“ mumlal mrzimor u dveří.

      „V pořádku. Posaď se ke krbu. Myslím, že vím, proč jsi přišel,“ odpověděl ředitel a usmál se. Asi nadešla ta „pravá chvíle“. Počkal, až si Justin sedne, a jedním mávnutím hůlkou před něj postavil dřevěný stolek. Pak na něj opatrně položil zlatou knihu.

      Justin se dlouho nerozmýšlel a otevřel ji. Nejdříve si pomalu přečetl oba nedokončené texty a pak se zadíval na ilustraci bílého tygra, který se po chvíli proměnil v Brumbála a zase zpět.

      „Ty dýky jsem odnesl do Komnaty. Můžeš se tam na ně kdykoli podívat,“ promluvil ředitel.

      „Jaké dýky, pane?“ zeptal se Justin.

      „Ty, o kterých teď čteš.“

      „Já nic nečtu, pane. Koukám na váš obrázek. Jste tam v obou podobách.“

      „Opravdu?“ divil se Brumbál, on viděl text, který si před chvílí znovu přečetl.

      „Opravdu, pane,“ potvrdil Justin svoje slova.

      „Zkus, prosím tě, otočit stránku,“ poprosil ho po chvíli přemýšlení ředitel. Justin otočil stránku a začetl se do textu, který byl určen jen jemu.

      Pro Pána Země

      Vítej, milý synu. Jsem ráda, že čteš tyto řádky. Skrze Knihu Ti pomohu objevovat a ovládat i ty schopnosti, které si dosud neobjevil. Jsem si jistá, že dokážeš pracovat se zeminou a přimět rostliny růst, nebo naopak zmizet, nejsou-li žádoucí.

      Pro začátek Ti poradím, jak se při této činnosti nevyčerpat. Měl by si být časem schopen nechat ze žaludu vzrůst statný dub během pár okamžiků, aniž by Ti to vyčerpalo tvoje síly. Soustřeď se na Zemi ve svém nitru, ta Ti dodá téměř neomezené množství magie a znásobí Tvou sílu. Je v Tobě, jen si ji ještě nenašel.

      Před spánkem se posaď na lože, zkřiž své nohy a soustřeď se na své nitro. Nevnímej okolní svět. Až se ti povede toto zvládnout, vrať se, kniha Ti prozradí víc.

      S láskou i skrze všechny prošlé věky

      Tvá pramáti, Helga z Mrzimoru

      „Co jsi tam teď viděl, chlapče?“ zeptal se Brumbál, když Justin zavřel knihu.

      „Přečetl jsem si radu od Helgy z Mrzimoru, pane,“ odpověděl mladý mrzimor.

      „Já jsem viděl jen tvůj obrázek, který se měnil v jednorožce. Každý z nás si nejspíš může v této knize přečíst jen to, co je určeno jemu. Zakladatelé byli vskutku mocní,“ pronesl zamyšleně Brumbál.

      ----------------------------------------

      Voldemort seděl na svém trůnu a přihlížel příchodu svých následovníků. Před chvílí se opět pohádal s Maronem. Ten duch si dovoloval. Neviděl jediný důvod, proč se toho prstenu nezmocnit. Teď ale nebyl čas na tyto myšlenky. Potřeboval něco jiného.

      „Co je nového v Bradavicích, Severusi?“ zeptal se Snapea. Ten poklekl a pokorně odpověděl.

      „Nic zvláštního, můj pane. Brumbál a ostatní jsou ještě celý pryč z těch dvou draků z kontinentu. Blaise Zabini a Dafné Greengrassová přešli definitivně na druhou stranu. Měli dlouhý rozhovor s ředitelem a poslední dobou se nápadně často objevují v Potterově přítomnosti, pane.“

      „A co náš mladý smrtijed? Doufám, že na sebe neupozorňuje. Ten incident s tím krvezrádcem ho mohl snadno prozradit.“

      „Slečna Parkinsonová ho nepustí samotného pomalu ani na záchod. Pochybuji, že ještě něco provede.“

      „Výborně, Severusi, výborně. Vyřiď mu, že svému trestu neujde. Můžeš jít. Nezapomeň si vyzvednout seznam potřebných lektvarů,“ propustil Pán zla svého lektvaristu. „Tady máš ještě dárek na rozloučenou. Crucio!

      Snape málem vykřikl bolestí. Voldemort měl dnes asi dobrou náladu, že rozdával dárky. Ten vzkaz milerád předá. Zvedl se ze země, na které po ukončení kletby zůstal ležet. Cestou k hlavní bráně zaslechl dva výkřiky. Greengrass a Zabini byli také odměněni.

      U brány mu nový Voldemortův důvěrník podal seznam. Neměl toho muže rád. Jeho plášť sice nebyl neviditelný, ale jeho zvláštní skvrnitý vzor a Severusovi neznámé kouzlo, mu umožňovaly vidět a nebýt viděn. Zajímalo ho, kde k němu Pán přišel.

      Snape se přemístil na hranice bradavických pozemků a pospíchal do sklepení. Cestou se zběžně podíval na seznam a uchechtl se. Zase použitý pergamen, z Temného pána se stává skrblík.

      Potom si všiml původního textu. Šlo o několik jmen. V tom mu došlo, na co se dívá, a málem vrazil do zdi, zastavil se těsně před ní. Chvíli zamyšleně obdivoval detaily hradního zdiva. Pak se rozběhl do svého bytu a okamžitě odletaxoval do ředitelny.

      „Albusi! Už vím, kdo je tím čtvrtým!“ zavolal a podával řediteli pergamen se seznamem, „Ta krysa našla následovníka!“

      ----------------------------------------

      V sobotu ráno našel Ron pod svým talířem vzkaz od Brumbála:

      Nové heslo pro vstup do ředitelny je Aurea camera. Platí jen pro vás a pana Finch-Fletchleye.

      Albus Brumbál.

      PS: Tento vzkaz za 30 vteřin sám zmizí.

       

      Sotva dočetl, pergamen opravdu zmizel.

      „Co to bylo?“ zeptala se Hermiona.

      „Nic důležitého. Opravdu, Mio,“ odpověděl Ron.

      „Co my zase něco tajíš, Ronalde,“ dožadovala se Hermiona odpovědi.

      „To ti vážně nemůžu říct, Miono. Musíš mi věřit,“ řekl Ron a pustil se do míchaných vajíček a opečené slaniny. Hermiona jen pokrčila rameny a nabrala si ovesné vločky. Však ona to z něj dostane. Přece to je jen chlap a ženská si s ním poradí.

      Do Velké síně právě přilétaly sovy. Před Harrym přistály, jako obvykle, Kouzelnické noviny. Dnes o něco silnější než jindy. Na titulní straně byl krátký článek s Brumbálovou fotkou.

      DumbledorePrvní část nového seriálu!

      Právě dnes začíná svým prvním dílem náš nový seriál o profesorském sboru Bradavické školy čar a kouzel. Náš zvláštní zpravodaj vám postupně představí všechny bradavické profesory. Začneme, jak jinak, ředitelem školy, všem známým a všeobecně uznávaným Albusem Percivalem Wulfricem Brianem Brumbálem, který zastává post ředitele. Medailon a rozhovor najdete v příloze.

      Příští týden se můžete těšit na ředitelku Nebelvírské koleje a profesorku přeměňování Minervu McGonagallovou.

      Během snídaně si Harry stihl přečíst medailon i rozhovor a musel si přiznat, že z Colina roste vhodný kandidát na zaměstnance jejich novin. Celé dopoledne poté strávil u domácích úkolů, aby měl odpoledne čas na Ginny.

      ----------------------------------------

      „Jak se jmenuješ, chlapče?“ zeptal se mnich.

      „Václav, otče Petře,“ odpověděl mladý, asi dvanáctiletý, chlapec.

      „A co by sis přál?“ zajímal se otec Petr dál. Chlapec stál před branou kláštera a chtěl mluvit s některým ze starších bratří. Tak nakonec skončil až u něj v knihovně.

      „Hledám práci, otče. Jsem sám a nemám kam jít. Doufal jsem v nějakou práci a místo na přespání, třeba na seně,“ odpověděl chlapec. Otec Petr si ho pořádně prohlédl. Byl skoro dítě a už se musel protloukat bez pomoci. Něco vymyslí. Nadechoval se k odpovědi, když si u chlapce všiml záchvěvu magie. V duchu se zaradoval. Sice nebyl tak starý, aby nedokázal dokončit svůj úkol, ale stejně museli spolu s Janem pomýšlet na nového učedníka. Právě ho našel.

      „Václave, odpověz mi po pravdě! Stalo se ti někdy něco hodně zvláštního?“ zeptal se ho. Chlapec souhlasil a už za hodinu se z něj stal novic Broumovského kláštera benediktýnů.

      Za pár dní se všichni tři, otec Petr, otec Jan a mladý novic Václav, vydali na cestu do skal. Když dorazili ke kapli na vrcholu skalního hřebene, vzal otec Jan Václava za ruku.

      „Pevně se mě chyť. Přemístíme se.“ Jak řekl, tak se stalo. V okamžiku stáli u jakéhosi pramene uprostřed skal. Václav udělal krok stranou a sedl si na zem. Měl co dělat, aby se nepozvracel. Naštěstí ho to brzy přešlo.

      „Poprvé to je nejhorší. Teď to bude už jen lepší,“ usmál se na něj otec Jan a pomohl mu na nohy.

      „Kde to vlastně jsme, otče?“ zajímal se Václav, když se mu udělalo lépe.

      „Ve skalách poblíž Adršpachu. Kousek odtud hnízdí dvě milá stvoření. Tady ten pramen chrání a pijí z něj. Když se dostane ze skal, je z něho Metuje,“ podal mu otec Jan vyčerpávající odpověď.

      Během tohoto rozhovoru se mezi stromy objevil párek skalních dráčků. Václav sebou leknutím trhl, když je uviděl. Samec si to ale namířil rovnou k němu.

      „Neboj se nás, příteli. Mé jméno je Vladislav, moje družka se jmenuje Hanele,“ ozval se mu v hlavě hlas, když do něj drak přátelsky drcnul a usmál se. On se usmál! Václav nevěřil svým očím. A to během několika posledních dní viděl, a dokonce i zvládnul, věci, které by ostatním připadaly jako zázrak. Nemohl si však pomoci a musel draka pohladit. Rozhodně nebyl nijak hrozivý, spíše roztomilý.

      To už ale oba dráčci stáli u otce Petra. Ten jim právě předával dopis. Ten zmizel v červené záři, která jej obklopila v okamžiku, kdy se dotkl Vladislavových předních tlap.

      „Svůj úkol splníme. Jsem si jistá, že se dopis dostane do rukou pravé osoby včas. Všichni draci budou oddaně stát po jejím boku proti silám zla,“ uslyšel Václav v hlavě jiný, trochu jemnější hlas. Evidentně patřil Hanele.

      „Vím, že vám i všem vašim příbuzným mohu věřit. Děkuji. Ať Bůh žehná vám i vašim potomkům,“ odpověděl otec Petr a uklonil se na znamení díků. Jan s Václavem ho napodobili.

      „Nashledanou, přátelé. Rádi vás tu na jaře uvítáme,“ rozloučil se s úklonou Vladislav a spolu se svou družkou se vznesl a chystal k odletu do svého hnízdiště.

      „Sbohem,“ zavolal za nimi Jan. Dráčci mu zamávali křídly a zmizeli mezi stromy.

      Druhé přemístění už nebylo tak hrozné, žaludek se Václavovi trochu houpal, ale tentokrát se vzpamatoval, aniž by si musel sednout. V klidu klášterní knihovny mu pak otec Petr vysvětlil, proč je tak důležité, aby pramen Metuje hlídali dráčci.

      „V Českém království je několik oblastí nabitých magií, jednu z nich ohraničují Krkonoše, Jestřebí a Orlické hory spolu s Úpou a Orlicí. Metuje rozděluje toto území na dvě poloviny. Všechny tři prameny mají své ochránce. Úpu hlídá jeden horský duch, lidé mu říkají Krakonoš, Orlici jeho blízká přítelkyně, známá jako princezna Kačenka.

      Právě ve skalách se ti dva poprvé potkali. Na místě jejich setkání vytryskl pramen, který dali do opatrování právě skalním dráčkům. Pro úplnost, Jestřebí hory hlídá pár kouzelných jestřábů.

      V takto chráněné oblasti se daří všemu dobrému, dokonce i múzám.“

      Václav poslouchal s neskrývaným zájmem, ale přišel čas na večerní modlitbu. Brzy je už čeká daleko delší cesta. Musí odnést jeden vzácný šperk.

      ----------------------------------------

      Úterní hodina OPČM byla velice zajímavá. Když vešli do třídy, na tabuli bylo už napsáno několik jmen, z nichž většina nikomu z nich nic neříkala.

      „Dnes se budeme učit o jedněch z nejpodivuhodnějších kouzelných tvorů. Říká se jim horští duchové. Jsou většinou dobří a spravedliví, přesto umí být i popudliví, náladoví a pomstychtiví,“ začal profesor Nesbit. Dříve, než se stihl kdokoli na cokoli zeptat, pokračoval.

      „Horští duchové nejsou duše zemřelých jako Skorobezhlavý Nick nebo Krvavý baron. Nikdo vlastně neví, jak vznikli. Je více než pravděpodobné, že jsou skutečně nesmrtelní, alespoň tedy nebyl dosud zaznamenán jediný případ jejich skonu.

      Jsou pevně vázáni na místo, kde žijí. Mohou ho sice opustit, dokonce poměrně rádi cestují, ale jen na omezenou dobu. Chrání své území a mají velkou kouzelnou moc. Pravděpodobně se rodí z magie míst, která chrání.

      Je známo několik případů boje kouzelníků s těmito bytostmi, které vždy, a to bez výjimky, skončily smrtí dotyčného kouzelníka.“ Profesor Nesbit přerušil svůj výklad a vyvolal Nevilla, který se už chvíli hlásil.

      „Proč se o nich tedy učíme, když se jim stejně nedokážeme ubránit, pane?“

      „Dobrý dotaz, pane Longbottome. Čistě teoreticky na ně můžete použít Petrificus totalus. To je sice zmrazí, ale pak vám doporučuji rychle se přemístit pár set kilometrů daleko a nevracet se alespoň po několik desetiletí do oblasti vámi očarovaného horského ducha. Zastavíte je totiž jen na jednu až dvě minuty a poté, co kouzlo prolomí, se na vás vrhnou.

      Musíte je znát a je dobré vědět, že je lepší s nimi nepřijít do konfliktu. Na druhou stranu dokáží být těmi nejvěrnějšími přáteli.

      Horští duchové se jim říká, jelikož žijí většinou v pohořích a pahorkatinách, jsou však známi i duchové rovin, jezer a moří. Dodnes někteří badatelé objevují další, takže je možné, že každá nějak geograficky uzavřená oblast má svého. Je to zatím poměrně neznámá oblast magie. Neprobádaná, nejistá, nebezpečná a vzrušující.

      Na tabuli máte několik jmen horských duchů. Na prvním místě je ten zdejší. Duch Skotské vysočiny se jmenuje Mór Maighstir. Přeloží nám někdo jeho jméno do angličtiny?“ Chvíli se nikdo nehlásil, pak zvedl ruku Michael Corner.

      „Velký pán,“ odpověděl nejistě.

      „Výborně, pět bodů pro Havraspár. Jste ze Skotska?“ zeptal se ho profesor

      „Ne, ale babička pocházela z Aberdeenu,“ řekl Michael a posadil se. Profesor Nesbit pokračoval.

      „Mezi další britské horské duchy patří Uaine muile-mhàg, Zelená žába, z jezera Loch Ness, Gawr o'i gymharu ag, Trpaslík, z pohoří Brecon Beacons ve Walesu nebo Starý druid ze Salisburské pláně. V Evropě narazíte například na Poca neu, Snížka, v Pyrenejích, ducha nazývaného Protettore, Ochránce, v Apeninách a Krakonoše v Krkonoších.

      Je zajímavé, že většinu těchto bytostí znají i mudlové. Vypráví si o nich spoustu pohádek, pověstí a legend.“

      Do konce hodiny se dozvěděli ještě několik málo ověřených informací o těchto pozoruhodných bytostech. Za domácí úkol měli popsat pět horských duchů, o kterých nebyla řeč v hodině, a připojit ke každému i dva příběhy, které si o nich vyprávějí mudlové.

      ----------------------------------------

      Bylo jasné páteční ráno. Slunce osvětlovalo malý palouček před jeskyní. Mája otevřela oči a všimla si jinovatky na trávě. Dnes bude celý den svítit sluce. Možná má poslední možnost si letos zaplavat. S tou olihní se tak krásně dovádí a ti divné lidoryby (Nebo snad rybolidi?) v jezeře jsou taky moc milé. Taky hrozně ráda lovila divoké ďasovce. Chvíli si s nimi hrála na honěnou a pak si dala svačinku. Chutnali sice trochu bahnitě, ale i tak si na nich pošmákla.

      Vyšla z jeskyně a protáhla se. Otočila hlavu zpátky na Kamila, ten ještě spal. Roztáhla křídla a vydala se nad Zakázaným lesem k jezeru. Letěla pomalu, nikam nespěchala.

      Krátkým štěknutím pozdravila snídajícího Drápa a vydala se nad vesnici kentaurů. Na návsi slétla na zem a krátce se uklonila Banemu, který byl evidentně jejich vůdcem, alespoň jí to tak připadalo. Ten jí odpověděl mírnou úklonou hlavy a Mája pokračovala ve svém letu.

      Z výšky zahlédla stádo testrálů, kteří hodovali na jakési mršině, zakroužila nad pasoucími se jednorožci a zamířila kolem Hagridovy hájenky k jezeru. Když míjela hrad, z astronomické věže vylétl žlutý paprsek jakési kletby a zasáhl ji do křídla. Než si uvědomila, co se děje, tak se v bezvědomí řítila k zemi.

      ----------------------------------------

      Ginny se dnes ráno probudila brzo, slunce sotva vyšlo a venku byla zima. Přesto ji cosi nutilo se obléct a vyjít z věže.

      „Co tak brzo, slečno Weasleyová?“ zeptala se jí Buclatá dáma.

      „Dobré ráno. Sama nevím,“ odpověděla jí zrzka popravdě a vydala se po schodech do přízemí. Buclatá dáma jen zakroutila hlavou a zavřela oči.

      Ginny vyšla ven a rozhlédla se po pozemcích. Chvíli bezradně stála, pak zamířila směrem k Hagridovi. Už byla nedaleko hájenky, když jí cosi přinutilo zvednout hlavu. Zahlédla paprsek kletby a jen tak tak dokázala chytit padající Máju.

      „Hagride! Hagride, pomoct! Hagride!“ křičela a běžela k hájence.

      „Co se děje, Ginny? Co tady hulákáš takhle brzo?“ zeptal se poloobr, když se objevil ve dveřích a mnul si rukama rozespalé oči. Jakmile se ale podíval na svou kamarádku, okamžitě se probudil.

      „Tesáku,“ zavolal na svého psa, „mazej pro Kamila. Ginny, dej mi Máju a běž pro ředitele a Snapea, já jdu na ošetřovnu. Přijď pak za náma.“

      Ginny mu předala dračici a vyrazila, Tesák už byl také pryč. Hagrid zabouchl dveře chatrče a zamířil na ošetřovnu.

      „Co se stalo, Hagride?“ zeptala se rozespale madam Pomfreyová, když poloobr přiběhl na ošetřovnu.

      „Někdo na ní zaútočil, madam. Já neumím kouzla natolik, abych poznal, co jí je,“ odpověděl jí Hagrid a bylo slyšet, že mu je do breku.

      „Dobrá, položte ji sem,“ souhlasila ošetřovatelka a ukázala na nedaleký stolek. I když jí bylo Máji líto, drak rozhodně do postele nepatří. Stihla provést teprve pár základních diagnostických kouzel, když na ošetřovnu dorazila Ginny s ředitelem a Snapem.

      „Jak je té dračici? A proč jste poslal pro mne?“ zeptal se Hagrida Snape a šel pomoct madam Pomfreyové.

      „Já,… No, není to dobré. Někdo na ní zaútočil kouzlem, ale já nevím jakým. Myslel jsem, že… Kdyby byly potřeba nějaký lektvary…“ odpověděl mu teď už plačící bradavický hajný a smrkal při tom do svého maxi kapesníku.

      „Slečno Weasleyová, přiveďte svého bratra a slečnu Grangerovou, prosím,“ promluvil konečně ředitel. Ginny se rozběhla do věže. V té chvíli se za okny ošetřovny objevil Kamil a nervózně létal ze strany na stranu.

      „Bylo by lepší, kdybys odešel, Hagride. Madam Pomfreyová a profesor Snape to zvládnou a pak ti ji jistě dají do opatrování,“ poslal Brumbál hajného pryč.

      „Tak dobře, pane řediteli. Kdo jí to moh udělat? Vždyť je taková malá a roztomilá!“ povzdechl si Hagrid a odešel.

      Když Ginny dorazila v doprovodu ještě ne zcela probuzených spolužáků, okamžitě otevřela okno a pustila Kamila dovnitř. Chytla ho kolem krku a snažila se ho uklidnit.

      „To bude dobré, oni zjistí, co jí je a pomohou jí. Hagrid se potom postará, aby se rychle zotavila,“ chlácholila ho.

      „Kdo to mohl udělat, paní. Nikdy nikomu nic neprovedla. Tohle si přece nezasloužila…,“ ozvalo se Ginny v hlavě a z Kamilových očí se vyhrnuly slzy.

      „Nevím, kdo to byl, ale zjistíme to. Neboj se, Mája bude určitě v pořádku, uvidíš,“ odpověděla mu a otřela mu kapesníkem slzy.

      Během jejich rozhovoru skončila madam Pomfreyová s diagnostikou. Chvíli si ještě prohlížela dračici a pak konečně promluvila.

      „Byla to černá magie, ale nejsem schopna určit kletbu.“

      „Pane Weasley, poznáte kletbu, která dračici zasáhla?“ zeptal se Snape. Ředitel, který to všechno sledoval, se usmál.

      „Madam Pomfreyová má pravdu, jde o černou magii. Je to podobné Semper petita per interest, ale je to trochu jiné. Nedokážu to přesněji určit, pane,“ odpověděl Ron.

      „Takže tedy některé z kómatických kouzel, naštěstí jich není moc. Brzo určíme to správné,“ řekl Brumbál a v očích se mu objevily důvěrně známé ohníčky, ten den poprvé.

      „Kómatických kouzel?“ zeptala se Ginny. Nevěděla, o co jde, a zároveň chtěla uklidnit Kamila.

      „Kómatická kouzla uvedou tělo do kómatu, hlubokého bezvědomí. Semper petita per interest znamená Usni navždy. Učili jsme se o tom začátkem letošního roku,“ odpověděla jí Hermiona.

      „Jak se liší, podle vás, pane Weasley, to použité kouzlo od základního kómatického kouzla?“ zajímal se Snape.

      „No, kouzlo Semper petita per interest vidím jako černou barvu smíchanou s temně hnědou. Tady je ta hnědá o hodně světlejší. Možná trochu tmavší než semena kdoulovce, pane.“

      „Takže jde o jednu ze dvou lehčích variant. Naštěstí je proti nim jednoduché protikouzlo. Děkuji, pane Weasley. Rád vidím, že své nadání rozvíjíte,“ poděkoval Ronovi Snape. Ron se nezmohl na odpověď, jen zčervenal nad tou chválou a zároveň trochu pootevřel pusu. Pochválil ho Snape! A myslel to upřímně…

      „Vím, že madam Pomfreyová a profesor Snape už na Máju použili několik kouzel, ale poznáte, kdo seslal tu kletbu?“ otočil se ředitel tentokrát na Hermionu.

      „Ano, pane. Podívala jsem se hned, jak jsme dorazili, jde o…“

      „Nevyslovujte to jméno, slečno. Napište ho, prosím, tady na ten kousek pergamenu,“ zarazil ji Brumbál. Hermiona poslušně napsala jméno, kterému sama nechtěla věřit. Další nebelvír. Ředitel se podíval na pergamen, potom na Snapea a kývnul. Nato požádal, aby v neděli přišla do kabinetu celá Harryho parta. Počkal na souhlas tří přítomných a odešel z ošetřovny.

      „Slečno Weasleyová, evidentně si s těmi draky rozumíte. Myslíte, že přimějete Máju k poslušnosti, když ji nyní probudím? Potřebuji, aby ihned vypila nějaké lektvary a pak se nechala ošetřovat od Hagrida,“ otočil se Snape na Ginny.

      „Myslím, že ano, pane profesore,“ souhlasila Ginny a přešla ke stolu. Od otevřeného okna ji pozorně sledoval Kamil.

      Vigilaveris et manere cum nobis,“ pronesl Snape a Mája otevřela oči. Zároveň slyšitelně zalapala po dechu.

      „Klid, Májo, klid. Už se nic neděje. Byla jsi zraněná,“ přidržela ji Ginny jemně na stole.

      „Co se stalo, paní. Kde to jsem?“ zeptala se vyděšená dračice.

      „Jsi na ošetřovně. Máš poraněné křídlo. Potřebuješ lektvary a odpočinek. Teď si vezmeš, co ti profesor Snape dá, a pak tě bude ošetřovat Hagrid, ano?“ Mája jen kývla na souhlas.

      Snape jí postupně podal tři různé lektvary, regenerační, proti infekci a na růst tkání. Mája je poslušně vypila, i když na ní bylo vidět, že jí moc nechutnaly. Pak Ginny zavolala domácího skřítka a poprosila ho o kousek syrového masa. Dračice ho s chutí snědla a nechala se odnést do Hagridovy hájenky. Ten už měl uchystaný pelíšek pro pacientku. Byl dost velký pro oba dráčky.

      -----------------------------------------

      V sobotu odpoledne se zhoršilo počasí a tak ho všichni trávili převážně ve společenských místnostech svých kolejí. Harry s Ronem pracovali na domácích úkolech. Jejich přítelkyně je už měly hotové a tak si prohlížely poslední číslo Mladé čarodějky, jediného správného časopisu pro dospívající kouzelnice.

      Právě debatovaly nad článkem „10 způsobů jak okouzlit kouzelníky“ a shodly se na tom, že nevyužily ani jeden z nich. Najednou se Ginny zvedla a beze slova se vydala ven z věže. Harry, Ron i Hermiona okamžitě vyběhli za ní.

      Ginny šla nejkratší možnou cestou ven z hradu a zamířila k Hagridově chatrči. Její přátelé, cestou se přidal ještě Draco s Nevillem, jí sotva stačili. Ginny ani nezaklepala, vešla dovnitř a rovnou si sedla na zem vedle dráčků.

      „Jak se cítíš, Májo,“ zeptala se dračice.

      „Děkuji ti za záchranu, paní. Nebýt tebe, asi bych tu nebyla,“ děkovala jí Mája.

      „Není zač, Májo. Jsem ráda, že jsi v pořádku,“ odpověděla Ginny.

      „Hagrid se o Máju moc dobře stará. Děkuji, že jste se na ni přišla podívat, ale vím, že to není hlavní důvod, proč jste tady,“ vložil se do hovoru Kamil a natáhl k ní přední tlapy. V červené záři se v nich objevil další dopis.

      „Máš pravdu, Kamile. Děkuji Ti,“ usmála se Ginny a vzala si dopis.

      „Tímto Ti, má paní, slavnostně přísahám věrnost celého dračího lidu. Každý drak, který vystoupí na straně nepřátel, shoří v ohni zrady a svědomí!“ pronesl slavnostně Kamil a poklonil se jí. Najednou, aspoň na chvilku, nevypadal vůbec roztomile. Mája jeho úklonu napodobila.

      Hagrid seděl celou dobu u stolu a překvapením nebyl schopný slova. Až teď se probral a vložil se do pro něj jednostranné konverzace: „Co,… Co se to děje, Ginny?“

      „Nic zvláštního, Hagride. Jen jsem si přišla pro svůj dopis,“ odpověděla Ginny a otočila se zpátky na dráčky, „Přijímám Váš slib a děkuji Vám za něj. Vím, že draci své sliby plní“

      Harry s ostatními zůstal stát venku, stejně by se všichni do hájenky nevešli. Ginny se umívala, když vyšla ven, a mávala před sebou dopisem. Vrátili se do hradu a Harry poprosil Komnatu nejvyšší potřeby o klubovnu BA. Tam počkali na Nevilla, který šel pro Justina, aby u čtení dopisu byli opravdu všichni.

      Živlem Ohně, vládneš paní,

      od svítání do svítání.

      U mořské hladiny jeskyně leží,

      ohněm jsou stvořené tisíce věží.

      Malý je ostrůvek, básník ho zná,

      podle té země jméno své má.

      Ve Vnitřních ostrovech hledej to místo,

      Fingal tam žil, tak to je jisto.

      Až slunce projde si cestu svou celou,

      vrátí se střelené Baneho střelou.

      S Hledačem najdi tam plamínek červený,

      Tebe i přátele chrání Tvé kameny.

      Dívka, ta nejmladší, bratra má na hradě,

      ta pravá tě naučí změnit květ na mládě.

      Odvážná srdce Kristus pán chrání,

      na to vždy pamatuj, má vzácná paní.

       

      Items details

      • Hits: 12008 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy  

      #
      Elis Wolf 19 Srpen 2012
      No teda to byla krásná kapitola a ty básně. máš nádhernou a originální povídku taky bych chtěla umět takhle psát.
      #
      maja 19 Srpen 2012
      To bylo opět velmi zajímavé. Až si najdu chvilku času, tak si to celé budu muset přečíst v celku, protože je to tak zamotané, že ztrácím přehled.
      P.S. Všiml sis, že ta Helga na obrázku je hrozně podobná Hermioně? Nebo se mi to jen zdá? :roll:
      #
      panvita 20 Srpen 2012
      Moc moc povedená kapitola už se zase těšim na pokráčko
      #
      Lachim 20 Srpen 2012
      Díky za komentáře. Moc potěší. :oops:
      Rozhodně není mým cílem, aby jsi se v tom ztrácela, Májo. :-)
      Helgu jsem určitě nevybíral podle Hermiony. Prostě se mi tenhle obrázek líbil. :-)
      #
      maja 20 Srpen 2012
      To není tvoje chyba, že jsem zmatená, Lachime. Mám těch povídek rozečtených několik a pak v tom mám občas bordel. Až si najdu chvilku klidu, tak si zase přečtu všechno od začátku a zmatky budou pryč.
      #
      panvita 20 Srpen 2012
      soucítim s tebou májo to se stává mě se to naštěstí nestává
      #
      anneanne 20 Srpen 2012
      Kapitola je celá nádherná, ale část kdy ten někdo zaútočil na Máju tak jsem reagovala dost bouřlivě.Chudák dráček ,syčák jeden pujčit ho Dracovi na hraní.Možná i Drápovi. :-* :-* ;-)
      #
      Arwenka 21 Srpen 2012
      Moc pěkné, a moc moc zamotané, napínáš strašně moc. Jsem zvědavá, kdo je zrádce. Chtělo by to rychlejší přidávání :). Jinak ti závidím basnické střevo. Já mám povídku strohou, protože nevymyslím žádnou básničku :(
      #
      panvita 21 Srpen 2012
      Citace Arwenka:
      Moc pěkné, a moc moc zamotané, napínáš strašně moc. Jsem zvědavá, kdo je zrádce. Chtělo by to rychlejší přidávání :). Jinak ti závidím basnické střevo. Já mám povídku strohou, protože nevymyslím žádnou básničku :(


      to není pravda že by bez básniček tvoje povídka ztrácela šťávu
      je to jedna z mých nejoblíbenějšíc h povídek
      #
      Luna 27 Srpen 2012
      Pěkně se nám rozvíjíš, Lachimku. Každá kapitola je o fous lepší :-)
      #
      Lachim 27 Srpen 2012
      Děkuji ještě jednou za komentáře.
      Arwenko, já mám pocit, že ty pokusy o verše byl ten nejhorší nápad v celé povídce, alespoň z mého pohledu. Bývá to problém, napsat je smyslupně.
      #
      bludicka 08 Září 2012
      Lachime, moc pěkný pokračování a těším se na další. Vy mě všichni tak napínáte :) Jsem ráda, že je Ginny paní draků, vůbec, že si s nimi tak rozumí. Máš úžasnou schopnost dávat těm lidičkám vlastnosti, které se mi na nich moc líbí. Jen tak dál, držím palce a těším na pokračování :)