Hledej

Tajemství starých druidů

Tajemstv-thaneb Hůl kouzelníka Merlina.

Kvůli této povídce jsem se ponořila do studia kultury starých Keltských národů. Opírám se zde často o skutečnou Keltskou historii, kterou jsem si ovšem přizpůsobila k vizi kouzelnického světa, kterou ve mě probudila naše drahá JKR.

Harry získá další mocnou zbraň a objeví nové schopnosti - co si přát víc?

    Kapitola 14, Vlkodlaci útočí

      celtic_artV neděli ráno, během snídaně, do kuchyně vlétla cizí sova, malým okénkem pod stropem, které bylo venku na úrovni chodníku. Harry už několikrát přemýšlel o tom, proč na sovy Fidelius neplatí a radši ani nepřemýšlel o tom, jestli nějaký mudla nezahlédl, jak mu najednou prostě zmizela před očima. Zvědavě otevřel dopis a zaradoval se. Klenotník Harrington mu sděluje, že včera večer přišla očekávaná dodávka výjimečných kamenů, o které projevil pan Potter zájem. – pokud budete mít čas, během nedělního dopoledne budu přítomen ve svém obchodě a rád vám ty vzácné kousky osobně předvedu –. Zahlédl koutkem oka Ginniny zvědavé oči a rychle dopis skryl do kapsy u kalhot.

      „Po snídani si na chvíli odskočím, Ginny. Mám nějaké zařizování…“ řekl s kamennou tváří a věnoval se dál svým toastům a kávě.

      „Máš přede mnou tajnosti?“ zamračila se Ginny. „Nemohl bys mi alespoň naznačit, proč přede mnou schováváš poštu. Nemůžu jít s tebou?“ začala se tvářit vážně dost podezřívavě.

      Harry se rozesmál:

      „Nechceš si snad vánoční dárky nakupovat sama, že? Co jsi myslela? Že se chystám někam za holkama?“

      Ginny se začervenala tak, že ji Harry začal vážně podezřívat ze záchvatu žárlivosti. Trochu ho to naštvalo, ale trochu i potěšilo. Dopil kafe, vstal, něžně ji políbil a ujistil, že se nezdrží dlouho.

      Pan Harrington ho vítal jako vzácného přítele. Odvedl ho do zadní místnosti, kde mávnutím hůlky vyčaroval dvě křesílka a dlouhý konferenční stolek mezi nimi. Nabídl Harrymu šálek čaje a pak hůlkou otevřel šuplík komody v rohu a na stolek přenesl pět různých, poměrně velkých polodrahokamů a tři sametem potažené krabičky. Harry se pohledem zeptal, jestli může kameny vzít do ruky a když klenotník s úsměvem přikývl, tak si je začal prohlížet zblízka.

      Všechny obsahovaly velké množství magie. Jako pěst velký, krvavě rudý Karneol vyzařoval tolik obranné síly, že měl Harry pocit, jako by se kolem něj rozprostřel silný magický štít. O trochu menší zelenomodrý vyleštěný Malachit vyzařoval silnou přírodní magii, ideální kámen na počasníkovou a zahradnickou hůl, vzpomněl si Harry na svou ženu a na Nevilla. Když sevřel v ruce velký, světle zelený, vyleštěný oblázek Jadeitu, tak ucítil emoce, které vyzařoval starý klenotník sedící naproti němu. Tento kámen bude skvělý pomocník pro toho, kdo bude chtít hůl podobných vlastností, jako má profesor Rogers – k ovládání magie mysli. Osmistěn fialové barvy s cedulkou Fluorit byl zcela jasně kamenem věšteckým. Harry jeho moc ucítil dřív, než ho sevřel v ruce. Vzpomněl si na Parvati Patilovou a bylo mu jasné, že toto je kámen pro ni, jako dělaný. Třeba se jí konečně podaří i nějaké skutečné proroctví, ´ usmál se v duchu při vzpomínce na její pokusy o předpovídání budoucnosti ve škole. Velký krystal modrofialového Ametystu vyzařoval magii spíš smíšenou. Harry z něj cítil ochranu, klid, mír… Hůl s tímto kamenem nejspíš dokáže zklidnit davy… Nenapadl ho momentálně nikdo, ke komu by se hodila.

      Pak se dostal ke krabičkám s již umělecky opracovanými kameny. Jako první otevřel nádherný křišťál. Z původně pětibokého krystalu opravdu úctyhodných rozměrů, byla vybroušena hvězdice pentagramu, která byla větší, než Harryho roztažená dlaň. V jejím středu bylo usazeno několik krystalků pyritu, které tvořily téměř pravidelný kříž. Fantom v křišťálu. Harry cítil z toho uměleckého díla obrovskou sílu ničit zlo.

      „Tohle je ten pravý kámen pro Billa Weasleyho…“ špitnul užasle a zahleděl se na Harringtona. „Pošlu mu Patrona, určitě bude mít o tento skvost zájem…“

      Když klenotník souhlasně přikývl, tak poslal zprávu Billovi. Pak otevřel další krabičku. Nádherné nefritové těžítko opracované do tvaru ruky, lehce uzavřené v pěst. Něžná ženská ručka, precizně vytvarované nehty a na prsteníčku zlatý prsten s velkým, temně rudým granátem. Granát kolem sebe vyzařoval magický štít. Ten kámen byl očarován tak, aby odvracel kletby. Nefrit vyzařoval vitalitu a tak silnou přírodní magii, že se Harrymu zježily všechny chlupy na těle…

      „Tento kousek chci pro svou ženu, ať už si za něj řeknete cokoliv, pane…“ řekl rozechvělým hlasem Harry a podíval se na staříka před sebou s otázkou v očích.

      Klenotník se nejprve zamyslel.

      „Jestli jsem pochopil, tak dokážete určit jaký druh přirozené magie, který kámen vyzařuje, pane Pottere. Tento dar já bohužel nemám. Poznám kouzla, která byla do šperků vložena. Dokážu vycítit sílu magie v předmětu, ale určit ji nedovedu. Jestli jsem dobře rozuměl, když jsme spolu minule hovořili, tak zájemců o podobné kameny bude přibývat. Zdá se, že móda vlastnit Druidskou hůl vlastní výroby se rozmůže geometrickou řadou, když se objeví u vás a vašich přátel…“

      Harry souhlasně přikývl a napjatě čekal, co z Harringtona nakonec vypadne za částku.

      „Dobře… Pokud mi slíbíte, že se u mě v obchodě občas zastavíte, abyste ohodnotil kameny, které mi moji dodavatelé budou posílat, a určíte magii, kterou v sobě nesou, pak vám tento nefritový skvost přenechám za nákupní cenu. I tak nebude levný. Pochází z dílny nejslavnějšího Japonského klenotníka a dal jsem za něj dvanáct set Galeonů…“

      Harry vydechl a uvědomil si, že ho vánoční dárek pro Ginny vyjde dráž, než jejich svatební šperky. Když ale pohlédl na nefritovou ruku, kterou stále ještě držel v rukách a představil si tento mocný artefakt spojený s holí naplněnou magickou silou, tak rázně přikývl a rozhodně pronesl:

      „Platí. Jsme dohodnuti, pane Harringtone…“

      V tom okamžiku, se zaklepáním na dveře, vstoupila do zadní místnosti prodavačka přivádějící Billa.

      „Dobrý den přeji. Prý tu máte něco pro mě, pane Harringtone. Doufám, že mě sem neženeš zbytečně, Harry. Musel jsem odložit návštěvu Fleuřiných rodičů… Dovedeš si představit, jak se na mě tvářila?“

      Harry s úsměvem odložil Nefrit zpět do krabičky a otevřel před Billem šperkovnici s křišťálovou hvězdou.

      „Tohle je mocný artefakt jen sám o sobě, Bille. Má v sobě tolik síly, že je schopný zrušit zlé kletby, ke kterým se přiblíží. Když ho spojíš s druidskou holí, tak budeš moct likvidovat kletby jen svou vlastní přítomností a ta roztomilá odeklínačská zaklínadla budeš moct zapomenout…“

      Bill vzal hvězdici do obou rukou s posvátnou úctou. Také pocítil sílu, která z ní vyzařovala, a v očích mu zahořely šibalské ohníčky.

      „Dovedeš si přestavit, jak bude vypadat hůl, na jejímž vrcholu bude pomocí mantichořího jedového trnu připevněna taková krása? Bude to ta nejkrásnější hůl v okolí… Ani ta tvá už nebude vypadat zajímavě…“ rozesmál se uvolněně a zeptal se klenotníka: „Kolik Galeonů mě ta nádhera bude stát?“

      „Tento křišťál je dílem tibetských mnichů a ti svá díla prodávají poměrně levně, pane Weasley. Částka osm set padesát Galeonů není zdaleka přemrštěná…“ odpověděl pan Harrington.

      Bill si potichu hvízdl.

      „No, to mě asi Fleur nepochválí… Něco vhodného na počasníkovou hůl pro ni byste tu asi neměl, co? Abych to mohl na chvíli schovat a nadělit nám ty dárky až pod stromeček. To bude naměkko a spíš mi to projde…“

      Harry sáhl po Malachitu a řekl:

      „Tento kámen by se hodil spíš k Nevillovi. Je v něm síla, která donutí vyrašit každé semínko a rozhodně bude skvělý i na úpravy počasí… Ještě se podívám do poslední krabičky, jestli by tam nebylo něco vhodnějšího…“

      Vytáhl nádhernou Jantarovou sluneční spirálu. Jasně žlutá a tak nabitá magií, že se v jeho rukách jakoby rozzářila. Uprostřed byla kapička mnohem tmavší barvy, vypadala jako kapka krve zalitá v pryskyřici.

      „Ano,“ potvrdil klenotník. „Odhalovacím kouzlem jsem tu kapku určil jako krev neznámého druhu draka, který žil někdy v třetihorách. Vyzařuje z ní zvláštní síla… Co z toho kousku cítíte, pane Pottere?“

      „Z toho Jantaru cítím sílu slunce. Dokáže rozehnat mraky a přitáhnout sluneční paprsky. Ale z té krve cítím boj. Silnou obranu a ještě silnější útok. Tuhle hůl nesmí vlastnit nikdo nevyrovnaný, nebo agresivní. Fleur by tu sílu snad mohla zvládnout, ale jestli podlehne své vílí podstatě a rozčílí se, tak bych nechtěl být někde poblíž, Bille.“

      Bill se zamyslel.

      „Když to zkombinujeme jen s mírumilovnými jádry, tak agresi té dračí krve potlačíme. A Fleur se už dokáže skvěle ovládat, myslím, že tu moc zvládne. Slunce je pro ni ideální, nesnáší naše zamračené podnebí. Pořád teskní po své Jižní Francii. Tím chci říct, že si musím pospíšit, abychom tam dorazili alespoň hodinu před obědem… Dobře, pane Harringtone – beru oba. Kolik vám dám celkem?“

      Pak ve spěchu vypsal směnku na dvanáct set padesát Galeonů, prokázal se svým Patronem a spěchal za svou ženou šťastný, že má Vánoce z krku.

      Harry nadiktoval klenotníkovi schopnosti ostatních kamenů a dokonce mu doporučil, komu by měly být určeny. Fluorit, jako věštecký kámen pro Parvati, Malachit pro Nevilla Longbottoma, Karneol pro Rona Weasleyho a Jadeit pro Lee Jordana. Ještě se spolu domluvili, že se zastaví koncem příštího týdne, aby ohodnotil další kameny, které mají dorazit, vypsal svou směnku na dvanáct set Galeonů a s krabičkou zabalenou do zlatého papíru vyrazil domů.

      Ginny přímo hořela zvědavostí. S pohledem na krásně zabalený dárek začala vyzvídat nejprve nenápadně a opatrně, ale když se Harry nechytal, tak se rozhodla přejít do útoku. Teprve, až když ke svým otázkám záludně přidala těsný kontakt a promyšlené doteky na místech, která už velmi dobře znala a Harrymu se z jejího vyzvídání nahrnula krev nejen do tváří, tak její snahy rázně utnul. Podal dárek Kráturovi a poručil mu:

      „Schovej tento dárek tak dobře, aby ho Ginny nenašla, Kráturo. A postarej se o to, aby ho znova viděla až dvacátého pátého prosince ráno pod stromečkem.“

      Krátura lusknul prsty a balíček ve zlatém papíře zmizel do nějakého naprosto neznámého skřítčího vesmíru, nebo meziprostoru, kam nedosáhne moc žádného kouzelníka. Ginny na něj nejprve zklamaně koukala, pak se zamračila a uraženě odešla z kuchyně pryč. Harry ale v jejích očích zahlédl i trochu očekávání, ohlédl se po Kráturovi, konstatoval, že skřítek s přípravou oběda určitě jejich pomoc nepotřebuje a vydal se rychle za svou ženou. Hra na udobřování proložená dalším vyzvídáním jim oběma patřičně zvedla náladu a tak když po obědě odcházeli na návštěvu k Hagridovi, měli oba zrůžovělé tváře dřív, než se jich vůbec dotklo mrazivé počasí venku.

      Harry věděl, že profesorka McGonagallová uznává použití přenášecího prášku pouze v případech nutnosti a nouze a tak se přemístili k bráně vedoucí do Prasinek, kde si dali s Hagridem sraz. Poloobr je nejprve vytáhl na výpravu do vesnice, protože si potřeboval doplnit zásoby. A tak využili nedělní otevírací doby téměř ve všech obchodech, rozdělili si spravedlivě obsah Harryho váčku na polovinu a vyrazili shánět dárky každý na svou pěst. Ginny se vypravila k Džinovi v láhvi a Harry zamířil ke Georgeovi sehnat dárek pro svého kmotřence a pár drobností pro své přátele. George mu nadšeně předvedl svou novinku – létací koště pro nejmenší.

      „Tohle koště létá maximálně v půlmetrové výšce, jen hodně omezenou rychlostí. Je kouzly zabezpečeno proti karambolům a vložil jsem do něj několik stabilizačních kouzel, takže automaticky vyrovnává jakoukoli ztrátu rovnováhy toho, kdo na něm sedí. Prostě ideální koště právě pro taková mrňata, jako je Teddy…“

      Harry neodolal a musel ho koupit, ačkoli věděl, že mu za tento dárek Andromeda asi moc nepoděkuje. Pak dal na oplátku Georgeovi typ na klenotníka a kámen, který by se hodil Ronovi na jeho druidskou hůl.

      „Vím, že asi nebude v možnostech Hermiony koupit mu dárek za sto padesát Galeonů, ale když se dohodneš s ostatními členy vaší rodiny, tak byste se mu možná na ten Karneol mohli složit. Zatím o své holi jen mluví a moc se o její výrobu nezajímá, ale když už bude mít první část té skládanky, tak se do toho snad pustí s trochu větším nadšením. Připadá mi, že je Hermiona jeho nezájmem v této činnosti trochu zklamaná…“

      Řekl mu i ostatních kamenech, které jsou k dispozici, a uklidnil ho dalšími očekávanými dodávkami vhodných polodrahokamů, takže se určitě na každého dostane.

      Sraz si dali U Prasečí hlavy. Když tam Harry dorazil, tak už Hagrid s Ginny popíjeli horký máslový ležák při přátelském rozhovoru s Abem a Lenkou. Ta se pochlubila zásnubním prstenem a celá šťastná vyprávěla, jak se s ní táta konečně usmířil a díky přímluvě Lee Jordana, konečně vzal Deana na milost.

      „Svatbu ale plánujeme až na léto. Nikam nepospícháme, Abe už Deana přijal do rodiny a nehlídá mě zdaleka tak ostražitě jako dřív, od té doby, co mám prsten na ruce…“ sdělovala jim šeptem Lenka, když si Abe odskočil obsloužit další hosty.

      Když se konečně dostali k Hagridově boudě, tak už se slunce pomalu sklánělo k západu. Rychle si jen odložili nákupy a slíbili, že se na čaj a kus řeči zastaví před odchodem do práce. Pospíchali ke své vrbě, aby ji stihli prozkoumat dřív, než slunce zapadne.

      Protáhli se mezi větvemi, které padali až k zemi v hustém neproniknutelném závěsu a tvořily tak diskrétní altán pro zamilované. Harry položil obě ruce na kmen a pohledem zamířil do koruny. Už k němu sbíhalo několik zvědavých kůrolezů připravených zasáhnout, pokud by se chtěl k jejich stromu zachovat nějak špatně. Harry se odtáhl, rozsvítil svou hůlku, aby zřetelněji viděl každou reakci kůrolezů a pohledem pobídl Ginny k akci.

      Přistoupila ke kmeni, přitiskla se k němu a objala ho oběma rukama. Kůrolezové strnuli. Několik sekund se ani nehnuli, jako by zkameněli, ale pak se otočili a pomalým netečným pohybem cupitali na svých, větvičkám podobným nožkám, zpět do koruny.

      „Je to můj strom…“ vydechla s úlevným úsměvem Ginny a vrhla se Harrymu do náruče.

      Na chvíli zapomněli, proč jsou tady a vrátili se do doby, kdy se v těchto místech skrývali před zvědavými zraky svých spolužáků a profesorského sboru. Když se od sebe konečně odtrhli, tak už byla skoro tma.

      „Teď už nemá cenu hledat tu správnou větev, Ginny. Vrátíme se sem někdy dopoledne, abys měla dost času vybrat tu pravou. Hagrid bude vděčný za další návštěvu…“ usmál se její manžel a znova ji něžně políbil. Ginny přikývla, přitulila se a tak ještě chvíli jen tak stáli a nechali se prostoupit vzrušujícími vzpomínkami.

      Když se prodírali větvovím ven, tak už si museli na cestu svítit hůlkami. Tma padala v tomto ročním období rychle a velmi brzy. Pomalu se ruku v ruce vraceli podél jezera k Hagridovi.

      Z jejich snivé nálady je najednou vytrhlo táhlé, hrůzu nahánějící zavytí. Harry vzhlédl a spatřil na bezmračné obloze velký stříbřitý kotouč úplňku. Dnes vyšel měsíc opravdu hodně brzy… Přidali oba do kroku, a když od Hagridovy boudy zaslechli Tesákův štěkot, vrčení a zřetelné zvuky boje, tak se rozběhli.

      Hagrid a Tesák se před hájovnou úporně bránili pěti zuřivým vlkodlakům. Poloobr svými mohutnými pažemi odhazoval rozlícené šelmy až skoro k hranici Zapovězeného lesa. Tesák krvácel z mnoha ran, a přesto srdnatě bránil svého pána a neustále trhal dvě bestie visící Hagridovi na zádech. Spratkový kožich byl rozerván na cáry…

      „Excutio!“ zařval Harry a kouzlem prudce odmrštil vlkodlaka, který se vrátil a chystal se na Hagrida znova zaútočit.

      „Petrificus totalus!“ dvakrát za sebou zvolala Ginny a na okamžik strnulé bestie spadly z jeho zad. A znova odhodit a další „Excutio!“ následované rychle za sebou nahlas pronášenými inkantacemi:

      „Impedimenta!“ „Petrificus totalus!“ „Pouta na tebe!“ „Sectumsempra!“ „Excutio!“ „Excutio!“ „Excutio!“

      Vlkodlaci létali vzduchem až do lesa, jakou měla jejich odhazovací kouzla sílu. Naráželi v letu do kmenů krajních stromů, ale otřesení nezůstávali dlouho. Jen se oklepali a s krví podlitýma očima znovu útočili. Ginny se proměnila a jako kuguár se mohutným skokem vrhnula za Harryho. Ten se bleskově otočil a viděl, jak zastavila prudkým útokem vlkodlaka ve vzduchu. Stačil jen mžik a už mohl viset na jeho krku. Nebyl však čas na takové rozptylování. Znova a znova odrážel další útoky, Ginny už zase ve své podobě vykřikovala stejná kouzla za Harryho zády. Kryli jeden druhého zády k sobě a oba chránili Hagrida a naprosto vyčerpaného Tesáka. Přidali prudké proudy vody, které zastavovaly útoky vlkodlaků, jako vodní děla mudlovské demonstranty, přidali mohutné proudy plamenů Inferna, aby udrželi šelmy v uctivé vzdálenosti. Jejich hlasitý boj vyburcoval i unaveného Hagrida, který si uvědomil, že je také kouzelník a vytáhl svou novou hůlku. Většinu použitelných kouzel znal a tak se jim konečně ve třech podařilo udržet smečku vlkodlaků v uctivé vzdálenosti.

      Konečně si mohli na chvíli odpočinout. Bylo však jasné, že to nebude na dlouho. Pět vlkodlaků obezřetně kroužilo kolem nich a jejich zájem o tuto kořit rozhodně ještě nepominul. Ginny si mávnutím hůlky přivolala masku Pána zvířat a okamžitě si ji nasadila.

      „Dokážeš je ovlivnit?“ zeptal se napjatě Harry.

      „Nereagují, Harry…“ špitla vyčerpaně. „Můžu číst jejich myšlenky, ale ovlivnit je nedokážu. Jejich mysl je upjatá jen na krev. Trhat, kousat, ničit, zabíjet… Jsou rozběsnění do ruda kvůli tomu, že si na Hagridovi vylámali zuby. Vůbec můj vliv nevnímají…“ Na chvíli se odmlčela a pak rychle dodala: „Pozor, chystají se znova zaútočit!“

      Harry pozorně sledoval kroužící bestie a přitom koutkem oka zahlédl, jak se sem od hradu rychle blíží skupina lidí.

      ,Kruci! Běží nám na pomoc! To by mohlo špatně dopadnout…´ pomyslel si a rychle si mávnutím hůlky a neverbálním „příliv“ přivolal svou Merlinovu hůl. Teď už díky profesoru Rogersovi věděl naprosto přesně, co má udělat. Vlkodlaci zrychlili tempo kroužení a Harrymu bylo jasné, že každým okamžikem znova vyrazí do útoku. Plně se soustředil na jednoho z nich, namířil na něj krystal své hole a otáčel se dokola tak, aby ho neztratil ze zaměření.

      „Circum do lycantrop magicus cavea!“ zvolal nahlas a v okamžiku, kdy se kolem vlkodlaka vytvořila zlatá, zářící klec, zakroužil svou holí nad hlavou a krystalem opsal kruh, který zahrnul do kouzla všechny šelmy okolo.

      „Funguje to…“ vydechla s úlevou Ginny a tak se nezdržoval rozhlížením a rychle pokračoval u toho prvního, který se prudkými útoky pokoušel z klece osvobodit:

      Teneo necto ostentum!“ Klec ztratila lesk, zčernala a vlkodlak každým nárazem do jejích mříží dostal magický šok, který ho na chvíli uzemnil. A Harry zase pokračoval, opsal nad hlavou kruh, kterým do kouzla zahrnul i ostatní klece. Pak byl teprve čas na to se pořádně rozhlédnout. Všech pět vlkodlaků zuřivě naráželo do mříží svých temných klecí a vysilovalo se magickými šoky, kterých se jim dostávalo.

      Když doběhla profesorka McGonagallová se svou posilou složenou z ostatních profesorů a starších studentů, tak už se vlkodlaci postupně uklidňovali a s temnými, zuřivě bezmocnými záblesky v očích  napjatě vyčkávali, co se bude dít.

      „Harry… To bylo opravdu fascinující…“ vyhrknul užasle Sturgis. I ostatní profesoři na něj zírali jako na svatý obrázek a studenti jen s vytřeštěnými pohledy lapali po dechu. Harry pokrčil rameny:

      „To kouzlo jsi mě přece naučil ty… A s tou holí je to podstatně jednodušší teď, když jsem se s ní naučil trochu líp zacházet…“ odpověděl Sturgisovi a ohlédl se po Ginny, která se věnovala zraněnému Tesákovi. S maskou pořád na obličeji vypadala opravdu tajemně, ale bylo to potřeba. Tesák se pod jejíma rukama uklidnil a trpělivě snášel její pokusy zacelit rány a zastavit krvácení.

      „Potřebuji tu Hermioninu mast na pokousání vlkodlakem, Harry. Ty rány se nechtějí uzavřít. A ještě dokrvovací lektvar a lektvar na potlačení bolesti…“

      Poslední dva jmenované jí hned podala madam Pomfreyová, která přiběhla s Minervou. Mast přivolal Harry z jejich zásob.

      Pak se podíval po vlkodlacích, po Hagridovy, z kterého vysely pouhé cáry jeho nezničitelného kožichu, dodal:

      „My tu asi budeme hlavně potřebovat celou Hermionu a její truhlu s lektvary…“ a poslal se vzkazem svého Patrona.

      „Bystrozorové by měli taky každou chvíli dorazit. Čeká na ně pan Filch. Poslala jsem vzkaz po Everaldovi hned, jak jsem si všimla, co se tady děje,“ sdělila jim ředitelka.

      Ginny mezitím ošetřila Tesákovi všechny rány, kůže se po aplikování masti začala pěkně zacelovat a tak Hagrid zvedl obrovského psa do náruče a jako ten nejkřehčí poklad ho odnášel do své boudy.

      „Jak sem kdy mohl říc´, že nejseš statečnej, pejsánku… Jsi ten nejodvážnější a nejstatečnější pes na celým světě…“ špital mu mazlivě po cestě.

      Ginny se pomocí čistících kouzel začala zbavovat zbytků masti a Tesákovy krve na rukách a na oblečení. Pak si sundala masku a rozhlédla se po ostatních. Jimmy Peakes a Ritchie Coote, kteří přiběhli ještě s dalšími několika studenty, zalapali po dechu a viditelně si oddechli, když uviděli její tvář tak, jak ji byli zvyklí vídat. Museli se domnívat, že je Harryho žena po celém obličeji potetovaná nějakými šílenými znaky, protože nikdo z nich ji ještě v té masce neviděl. Nikdo se ale na nic neodvážil zeptat. Harry ji pozoroval také s viditelnou úlevou. Když neměl nasazenou svoji masku, tak jeho žena vypadala i v jeho očích opravdu hrozivě.

      To už se sem z hradu řítila Hermiona s nějakým starším léčitelem a hned v závěsu za nimi Zorina, Hardy a Ron doprovázeni Filchem. Hermiona zhodnotila situaci a zeptala se:

      „Tak nejdřív, kdo je zraněný?“

      Ginny odpověděla:

      „Tesáka jsem už ošetřila – vyplácala jsem na něj skoro celou naši zásobu té tvojí masti. Vypadá, že bude v pořádku. Hagrid přišel o svůj kožich, ale přes jeho obří kůži se zřejmě jejich zuby nedostaly. A já mám jeden šrám tady na boku…“

      „Ginny! Ty jsi zraněná?!“ přiskočil k ní okamžitě Harry. „Proč jsi něco neřekla? Kdy se to stalo?“

      „Klid, Harry. Nic to není… a navíc jsem ten šrám utrpěla ve zvířecí podobě, tak by to nemělo být nebezpečné, ne?“ uklidňovala ho hned Ginny a zvedla tázavý pohled k Hermioně.

      „Tak to se pleteš,“ odpověděla ji Hermiona a hned vyndala ze své truhličky lahvičku s protivlkodlačím lektvarem. „Nebezpečné by to nebylo v případě, že bys zůstala ve zvířecí podobě až do úplného vyléčení té rány. Pokud ses přeměnila zpět dřív, než se to vyléčilo, tak už v sobě máš vlkodlačí virus. Vypij to…“ a podala jí lektvar. Ginny se zašklebila a ústa se jí zkroutila odporem, jen si k tomu čichla.

      „Fůj… Opravdu je to nutné, Hermiono?“

      Ta jen dala ruce v bok a přísně se na ni podívala. Harry se usmál a podpořil ji:

      „Neodmlouvej a koukej to rychle do sebe hodit. Chuť si spravíš za chvíli u večeře…“

      Hermiona se zasmála, počkala, až lektvar zmizí v Ginniných, odporem zkroucených ústech, pak se natáhla pro mast a řekla:

      „Ošetřím ti to u Hagrida v boudě. Alespoň ho taky zkontroluji a kouknu i na Tesáka.“ Podívala se na svého staršího, zatím docela pasivního kolegu a požádala ho: „Pane White, mohl byste zatím ukázat přítomným bystrozorům jak se správně aplikuje lektvar nespolupracujícím vlkodlakům?“

      Pan White přikývl, vytáhl z bedýnky s lektvary podivnou dutou šipku s jehlou na konci. Vypadalo skoro jako mudlovská injekce a tak byl Harry opravdu zvědavý, jak to bude fungovat. Zorina a Hardy stáli u jedné z klecí a nechali si od ředitelky vyprávět, co se dělo; Ron se nenápadně vytratil za Ginny a Hermionou do hájovny. Pan White se vydal přímo k nim a tak ho Harry následoval.

      „Á… pan Potter…“ přivítala ho Zorina jedovatě. „Vy abyste se do něčeho nepřiplet, co? Dejte pryč ten klacek, člověče, vypadáte trapně…“ pokračovala nepříjemná bystrozorka.

      Harryho oči se setkaly s těmi Sturgisovými, přeskočily na ředitelku, a když viděl, jak se těm dvěma cukají koutky úst, tak se neudržel a nahlas se rozesmál. Ostatní se k němu s chutí přidali, (včetně Hardyho) a ten krásný, uvolněný, klokotavý smích odplavoval napětí, adrenalin a hrůzu z toho předchozího boje, jako prudký liják prach z cesty.

      „Zorino, už prosím tě sklapni, ať se nestrapníš ještě víc…“ řekl své kolegyni se smíchem Hardy. „Ženská, tys snad vůbec neposlouchala, co tu paní ředitelka vyprávěla. Tak už dej pokoj, nebo požádám o výměnu partnera.“

      Pak se otočil na Harryho:

      „Štěstí, že jste byli po ruce, Harry. Neboj, hlášení budu psát já…“ a usmál se na něj.

      Pak se slova ujal nenápadný pan White.

      „Během včerejška jste na ústředí dostali vydatnou zásobu protivlkodlačích šipek. Pojďte se podívat na jejich aplikaci, vypadá to, že je budete používat dost často při tom, jak se nám situace s vlkodlaky v poslední době vyvíjí…“

      Postavil se před klec s vlkodlakem, mávl hůlkou a šipka se vznesla do vzduchu. Upřeně zíral vrčící šelmě do očí a poutal její pozornost na sebe, zatímco šipka směřovala vrchem přímo k jejímu zadku. Pak jen rychlé mávnutí hůlkou, jehla se prudce zabodla do vlkodlačího kožichu, tak nějak podivně to pšouklo a prázdná šipka odpadla na zem. Vlkodlak se prudce otočil směrem k té podivné bolesti, nebo ho upoutal ten podezřelý zvuk, ale jeho reakce přišla už pozdě. Stihl se sotva otočit zase zpět a už se začal měnit. Během chvilky už místo obrovského vlka ležel v kleci, zkroucený do klubíčka, asi padesátiletý, zarostlý, špinavý, vyhublý, nahý muž.

      „Páni, to je šikovná věcička…“ pochválil ho Harry, ale pan White se rozhodně nehodlal chlubit cizím peřím.

      „To je její vynález… To děvče nás nehodlá přestat neustále překvapovat…“ a ukázal na Hermionu, která právě přicházela ve společnosti Rona, Ginny a Hagrida.

      Harry objal usmívající se Hermionu kolem ramen, dal ji pusu na tvář a s úsměvem mu odpověděl:

      „Tak to mi povídejte… Znám ji už víc než osm let a taky mě nikdy nepřestala překvapovat. Jsi naše šikulka, viď?“ a zářivě se na ni usmál. Ron ho odstrčil a zašklebil se na něj:

      „Je to moje šikulka, běž si pusinkovat tu svoji…“

      „Hele, mladej! Jak se to chováš? Jsi ve službě!“ rozkřikla se na něj Zorina. Hardy si ji nevšímal a zeptal se Rona v klidu:

      „Nějaké informace jsi získal?“

      Ron přikývl, vytáhl z kapsy pergamen a podal mu ho:

      „Popis události od Hagrida a Ginny. Je tam všechno, co budeme potřebovat do hlášení…“

      Hardy pochvalně přikývl a otočil se na ně:

      „Takže každý jednu šipku a přeměníme ten zbytek…“ Zorinu naprosto ignoroval a ta zůstala stát nevěřícně na místě, jen s otevřenou pusou lapala po dechu.

      Když byli všichni vlkodlaci eliminováni a místo nich bylo v klecích pět nahých lidských trosek, tak se zase hodlala ujmout iniciativy.

      „Přeneseme je do cel předběžného zadržení rovnou v klecích. Zítra se určitě najde někdo, kdo je z toho bude umět vytáhnout, až je budou chtít předvést před soud…“

      To se ale vzbouřila Hermiona.

      „Nemůžu vám zabránit, abyste se k nim chovali jako ke zločincům, po tom ministerském výnosu, ale budete se k nim chovat jako k lidem, protože to už jsou. Tohle už nejsou žádné krvelačné bestie a už nikdy nebudou…“

      „O čem to mluvíš?“ zeptal se překvapeně Harry a tak mu to s Hardyho pomocí vysvětlila.

      „Ministerstvo se rozhodlo tvrdě zasáhnout proti zvyšujícímu se počtu útoků a vyhlásilo, že všichni vlkodlaci, kteří nepodstoupili dobrovolně bezplatnou léčbu, kterou jim kouzelnické společenstvo U Svatého Munga nabízí, a zaútočí na kohokoliv, budou přísně potrestáni. Včera o výši trestů rozhodl při mimořádném společném zasedání Starostolec a Soudní dvůr. Jednotlivci dostanou podle stupně agresivity pět až osm let v Azkabanu, pokud nikoho nezabili. Pokud zabijí, budou souzeni za vraždu, pudy, nepudy. Období tolerance a polehčujících okolností vzhledem k jejich chorobě, už skončilo. Pro útočníky spolčené do smeček jsou tresty podstatně vyšší… Pokouší se tak přinutit většinu vlkodlaků, aby léčbu podstoupili dobrovolně, aby trochu snížili jejich stavy, které za Voldemortovo období značně narostly…“

      „Takže tyhle chudáky teď čekají krušné časy…“ povzdechla si Hermiona a mávnutím hůlky přivolala pět provizorních hábitů, teplých, huňatých, jako by byly ušité z přikrývek. Pan White přidal pět párů filcových papučí.

      Hermiona pak požádala Harryho a Sturgise, aby je postupně vyprostili z klecí, oblékli je, obuli a s povzdechem je předávali do rukou bystrozorů. Zorina popadla dva, Hardy taky a Ron vedl pátého. Byli naprosto bezbranní, vyčerpaní po nechtěné proměně a ani je nenapadlo dělat nějaké problémy. Odvedli je za bránu do Prasinek, odkud se s nimi mohli přemístit.

      „Vypadá to, že Hardy a Ron se konečně spolčili a přišli na způsob, jak té příšerné ženské konečně zacpat hubu…“ konstatovala potěšeně Hermiona, když si před odchodem balila svoje náčiní.

      Harry a Ginny se už taky se všemi rozloučili, protože je čekala náročná noční služba, před kterou se ještě chtěli vykoupat a navečeřet. Tak už si jen vyzvedli u Hagrida svoje vánoční nákupy, domluvili si další návštěvu za účelem výběru té správné vrbové hole, která by měla vytvořit základ pro Ginninu vlastní Druidskou hůl a aby neztráceli čas, tak se přemístili pomocí šamanského přemisťovacího prášku rovnou domů.

       

      Items details

      • Hits: 12244 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy  

      #
      rusalka 12 Duben 2016
      Hermiona je tu chytrá holka s velkým srdcem. Očekávám, že chycené vyléčené vlkodlaky pořádně nasytí normální stravou a vyléčí jejich ostatní choroby, než je uvrhnou ze soudu do trestnice. Celá povídka o druidské magii je moc zajímavá, některé věci se u nás tradují trošku jinak, ale jinde asi zase takto. Nejlepší je to, že nakonec všechno skončí dobře. Díky. @};-