Hledej

Zpěv zlatého Fénixe

Zlat_Fnix_02Tento příběh přímo navazuje na konec knihy HP a Fénixův řád. Roztomilá scénka na nádraží, kdy si pár členů Řádu přišlo pohovořit s Dursleyovými,aby je přinutili chovat se k Harrymu slušně…

Na povídce spolupracují Mája a Karlos-sama. Karlos dodává skvělé nápady, píše pro Harryho učebnice a bude se zabývat temnou stranou a pradávným zlem. Mája si bere na starost romantiku, lidské vztahy a konečnou slohovou úpravu. Charaktery postav i zápletky spolu vytváříme pomocí diskuse na Skype a je to opravdu zajímavý styl tvorby. Jsme oba zvědaví, jak se vám trefíme do chutě a proto pište komentáře, podělte se s námi o vaše názory na naše společné dílko…

    Kapitola 12 - Strana 2

      2. část

               Vyděšený Draco přiběhl za svým profesorem v půl deváté ráno. Držel se za svou levou paži a vyděšeně se ptal:

      „Volá mě! Co mám dělat?“

      Snape přivolal svůj plášť, do vnitřní kapsy vložil bílou masku a rozhodl se:

      „Odvedu tě tam, Draco. Bez doprovodu učitele nesmíš opustit školu…“ pak se mu ve tváři na okamžik zablesklo překvapení a letmo se dotkl svého levého předloktí. „Temný pán s tím očividně počítá; volá mě také…“ a rychlým tempem se vydali k nejbližší bráně z Bradavic.

      Hned za bránou se přemístili a objevili se ve vstupní hale sídla Temného pána. Snape ukázal strážím svůj obličej a hned vzápětí si nasadil svou masku. Draco neměl ještě nárok nosit masku a tak svou tvář skryl jen přetažením kapuce přes svou skloněnou hlavu. Když dorazili do Trůnního sálu, tak našli Pána zla na trůnu, obklopeného několika zamaskovanými Smrtijedy. Snape předstoupil před trůn, Draca strkal před sebou. Poklekl na jedno koleno a sklonil hlavu v uctivém pozdravu:

      „Volal jste mě, můj pane?“

      Jeho svěřenec dopadl na obě kolena, hlavu skloněnou v němé hrůze a ani nedutal.

      „Ano, volal jsssem vásss oba Ssseverusssi. Nejprve mám pro tebe nějakou práci a potom i nějaké otázky…“ otočil se k drobnému Smrtijedovi po své pravé ruce a přikázal: „Bello, Luciusssův tressst už ssskončil. Odveď je tam, ať ho dají trochu dohromady. Brzy vásss všššechny tři očekávám zpátky.“

      Belatrix je vedla do kobek pod Trůnním sálem. Dvoumetrové úzké jámy uzavřené padací mříží nebyly všechny plné, ale rozhodně nebyly prázdné. Zápach, který se z nich linul vypovídal o ledasčem. U jedné z nich se Belatrix zastavila, namířila hůlkou dolů a slastně protáhla:

      „Crucio…“

      Draco přihlížel naprosto netečně, jak se ta lidská troska dole, v roztrhaných krvavých hadrech svíjí a válí se ve vlastních výkalech a zvratcích. Snape strhnul její ruku a zasyčel:

      „Náš pán řekl, že jeho trest už skončil! Mám ho dát dohromady a to se mi nepodaří, když ho před mýma očima dorazíš, mrcho!“

      Dracův pohled se po jeho slovech změnil. Zíral dolů s vytřeštěnýma očima a pořád ještě nevěřil, že TO dole by mohl být JEHO otec!

      „Já vííím…“ zakňourala Bela. „Jen si prostě nemůžu pomoct!“ zachechtala se smíchem šílence a pak se na Snapea zářivě usmála. „Tak aby sis pospíšil, Severusku… Mistr vás očekává zpět brzy…“ znova se zasmála a nechala je tam samotné.

      Snape začal okamžitě jednat. Odklopil padací mříž a vylevitoval bezvědomé tělo ven. Jeho hůlka kmitala neskutečnou rychlostí. Čistící, desinfekční kouzla, nechal zmizet hadry, které halily to tělo, přivolal dřevěnou truhličku s lektvary, poklekl u něj a začal čistit a zavírat otevřené rány na krku, hrudi a břiše Luciuse Malfoye. Jeho syn tam jen stál a nevěřícně lapal po dechu.

      „Proberte se Draco! Najděte lektvar proti infekci a okamžitě mu ho podejte!“

      To ho konečně rozhýbalo. Našel správný lektvar a nalil ho svému bezvědomému otci do úst. Ruce se mu třásly tak, že hrdlo lahvičky cinkalo o zuby. Pak mu začal masírovat hrdlo, aby ho donutil polknout. Nešlo to…

      „Co mám dělat, pane? Nespolkne to!“ fňukal nešťastně.

      Snape mávl hůlkou a kouzlem probudil polykací reflex. Pak otočil to tělo a prohlédl si ho z druhé strany. Jeho záda, hýždě i stehna nesly stopy po krutém bičování. Provedl desinfekční kouzlo nad celým povrchem těla a sáhl do truhličky po páchnoucí masti. Začal ho s ní systematicky natírat od krku až po kotníky. Pak přivolal černý plášť, přehodil ho přes Luciuse a opět ho otočil.

      „Zapněte to…“ přikázal Dracovi a začal se věnovat Luciusovým chodidlům. Vytahal z ran střepy a rezavé hřebíky a čistil a zaceloval rány. Nakonec se přesunul k jeho hlavě a začal do něj systematicky nalévat jeden lektvar za druhým. Nejsilnější proti bolesti Luciuse probral. Začal se nezvladatelně třást a házet sebou tak, že ho musel jeho syn pevně držet, aby mohl Snape pokračovat. Nejprve nervové tonikum, které by mělo zmírnit následky kletby Cruciatus. Povzbuzující, výživný a srdce posilující lektvar dosáhly toho, že Lucius otevřel oči. Ty chladné a necitelné šedé oči, v kterých občas probleskla radost, hrdost, zloba, nebo stín lásky byly pryč a Draco měl zoufalý pocit, že nenávratně. Temným závojem zahalené, nevidoucí, nevědoucí… Draco se znova rozklepal a po tvářích mu stékaly slzy.

      Snape skončil. S tím, co tu měl, už víc udělat nemohl. Zvedl Luciuse na nohy, podepřel ho z jedné strany a pobídl jeho syna, aby totéž udělal z druhé. Okamžitě se vydali do Trůnního sálu.

      Složili Luciuse pár metrů před Voldemortem. Klečel, seděl si na patách a opíral se o obě ruce, aby nepřepadával. Snape mu zvedl hlavu tak, aby mu Temný pán mohl pohlédnout do prázdných očí.

      „Nevím, jaké jste měl s Luciusem další plány, můj pane, ale obávám se, že skončí u Svatého Munga vedle dalších Belliných obětí…“ promluvil lektvarista s uctivě sklopenou hlavou a chlapec vedle něj potichu vzlykl.

      „Belatriksss!“ syčivě vydechl Voldemort. „Jasssně jsssem ti řekl, že budu Luciussse ješšště potřebovat!“

      Namířil hůlkou na ženu, která poklekla u jeho nohou, a pak se chladně díval, jak se svíjí pod jeho kletbou. Po pár okamžicích jí nechal být a nevšímal si, jak se odplazila stranou. Pak si předvolal Draca Malfoye.

      „Mám na tebe pár otázek, sssynku. Čemu jsssi nerozuměl, když jsssem tobě a tvé tetě vysssvětloval, že Harry Potter musssí zemřít mojí rukou?“ Draco před ním pokorně klečel a neodvážil se zvednout hlavu.

      „Odpověz!“

      „Já jsem rozuměl, můj pane…“ špitl vystrašeně chlapec.

      „Tvým jediným úkolem bylo, přijít na způsssob, jak toho kluka dossstat sssem, k mým nohám…“ a ukázal hůlkou na Draca. „Živého!“

      „Ano, můj pane…“ chraplavě zaskřehotal mladý Malfoy.

      „Tak jak jsssi ssse mohl opovážit na něj už cessstou do ššškoly sssessslat životu nebezpečnou kletbu!“ zahřměl Temný pán a přidal další „Crucio!“

      Chlapec se svíjel v křečích a řval bolestí. V okamžiku, kdy křičet přestal a kletba přesto smýkala jeho bezvědomým tělem, to Severus Snape nevydržel a zeptal se:

      „Vy už toho chlapce nebudete potřebovat, můj pane?“

      Voldemort ukončil kletbu a zadíval se na svého dvorního lektvaristu.

      „Jak to myssslíššš, Ssseverusssi?“ zeptal se hlasem, který zmrazil všechno v Trůnním sále.

      Snape odpověděl chladným a naprosto nezúčastněným hlasem:

      „Je to ještě dítě, pane. Je mu šestnáct. Jeho srdce takovou zátěž není schopné vydržet…“

      Voldemort naklonil hlavu na stranu a zadíval se na chlapce pod svýma nohama.

      „Potterovi bylo čtrnáct, když takovou zátěž vydržel bez problémů…“

      „Potter,“ vyplivl to jméno Snape, jako něco nechutného a odporného, „není čistokrevný, můj pane. Projevuje se u něj odolnost všech kříženců…“ vysvětlil Snape a se zatajeným dechem čekal, jak Voldemort na tuto poznámku zareaguje. Věděl, že je Temný pán stejně nečistokrevný jako on sám. Dokonce už s ním na téma choulostivosti a křehkosti čistokrevných, proti odolnosti a síle nečistokrevných kdysi hovořil. Netušil ovšem, jak zrovna v této situaci a v této společnosti na jeho poznámku Voldemort zareaguje. Zamyšleně se na něj zahleděl a pak se mu ústa zkroutila do něčeho, co by se dalo nazvat úsměvem.

      „Vypadá to, že jsssou oba Malfoyové příliššš křehcí, že? Podívej se na Luciussse…“ Snape stočil zrak a uviděl v těch mrtvých očích světlo. Zíral na svého syna, který už se probral,  zvedl se opět do pokorného pokleku a po tvářích mu stékaly slzy.

      „Posstarej se o oba, Ssseverusssi. Věřím, že je dokážeššš dát dohromady natolik, aby mi mohli dál věrně sssloužit. Nepodceňuj je. Nejsssou tak křehcí, jak vypadají… Mladého naučíššš sssebeovládání a pokoře, Ssseverusssi. Nechci vidět, že znova napadne Pottera…“ pak otočil své rudé žhnoucí oči a vpil se pohledem do šedých očí u svých nohou. „A ty sssynku, už víššš jak dopadnou ti, co mě zklamali. Musssíššš ssse trochu víc sssnažit, maličký…“ dodal až skoro laskavě. Pak vstal a řekl Snapeovi:

      „Než odejdete, tak sss tebou ješšště potřebuji probrat pár záležitossstí, Ssseverusssi. Pojď ssse mnou do mé pracovny…“ a odcházel následován jedním ze svých nejvěrnějších ke dveřím za trůnem.

               Severus Snape zůstal stát hned u dveří pracovny a čekal, co se bude dít. V soukromí Temný pán většinou nevyžadoval takovou pokoru, jako před ostatními svými následovníky; alespoň od Severuse ne… Voldemort došel až ke svému stolu, otočil se a pronikavý rudý pohled se zabořil do chladných a lhostejných černých očí.

      „Jak jsssi daleko sss pátráním po mém artefaktu, Ssseverusssi?“ zeptal se.

      „Bradavickou knihovnu už jsem pročesal celou, pane. Našel jsem jen zmínku v knize o tvorbě magických předmětů. Obsidiánový drak zdobený drahokamy je tam uveden jako jeden z příkladů artefaktů, které vytvořil samotný Merlin pomocí své schopnosti Materializace. O jeho možnostech použití tam však nebyla žádná zmínka…“ když viděl nespokojený výraz ve tváři Temného pána, tak rychle pokračoval: „Ovšem podařilo se mi, pod falešnou záminkou, získat si přístup do Brumbálovy soukromé knihovny, pane, takže budu zítra v pátrání pokračovat tam…“

      „Pod jakou záminkou?“ zajímal se živě Voldemort.

      „Brumbál mě stále tlačí do vylepšování Vlkodlačího lektvaru, můj pane. Zatím se nemůžu pochlubit žádnými úspěchy. Testovacích objektů je příliš málo a možnost testování jen jednou měsíčně je příliš nedostatečný…“ ušklíbl se lektvarista.

      „Velmi dobře, Ssseverusssi. Nemůžu potřebovat, aby mé věrné vlkodlaky otravovaly myšššlenky na možné vyléčení jejich prokletí…“ zadíval se na stůl před sebou a zamyšleně prohodil: „Takže Brumbálova sssoukromá knihovna? Přissstup blíž a dobře sssi prohlédni tyto pergameny, Ssseverusssi,“ pobídl náhle Smrtijeda.

      „Tuto řeč neznám, můj pane. Nikdy jsem nic podobného neviděl…“ divil se Snape, když spatřil prastaré svitky na stole.

      „Jsssou psssány hadím jazykem, předkem Sssalazara Zmijozela. A ten nejdůležitějššší mi ssstále chybí. Dobře sssi je prohlédni, Ssseverusssi, protože jessstli na něco podobného narazíššš v Brumbálově knihovně, musssíššš to pro mě zíssskat. Je to jediné mísssto, kde ješšště nikdo nehledal…“

      Ještě před tím, než ho propustil, dost ostře mu připomněl:

      „Ssseverusssi, příššště sssi dávej dobrý pozor, abysss nezpochybňoval sssílu čissstokrevných rodů před mými drahými čissstokrevnými násssledovníky. Nerad bych tě musssel potressstat…“ Snape s omluvou na rtech pokorně sklonil hlavu a s úlevou se rozloučil.

      oooOOOooo

               Přemístili se všichni tři na místo skryté v houští, na okraji pozemků Malfoy manor, odkud vedla tajná chodba do Velké knihovny v přízemí sídla. Vlekli společnými silami téměř bezvládného Luciuse úzkou chodbou a u vstupu už na ně čekala rozrušená Narcisa, která byla na jejich příchod upozorněna bezpečnostním alarmem.

      „Luciusi! Pro Merlina, co se ti stalo!“ a s hrůzou hleděla do bolestí a ponížením zastřených očí svého manžela.

      „Co asi myslíš, Cisso?“ zeptal se s pohrdáním v hlase Snape. „Jeho potrestání dostala na starost tvá milovaná sestřička Belatrix…“ dodal vysvětlení, když jí ho pomáhal uložit na pohovku v přijímacím pokoji.

      „Ta mrcha… šílená, nesnesitelná mrcha…“ mumlala si potichu nenávistně Narcisa, když se pokoušela pro svého muže zařídit co největší pohodlí.

      Snape přivolal svou truhličku s lektvary a vyndal na stolek několik různých lahviček.

      „Nechám ti tu všechny své zásoby Nervového tonika, posilujících a uspávacích lektvarů. Myslím, že váš rodinný léčitel za ně bude vděčný. Měla bys ho dobře ukrýt, protože je pravděpodobné, že ho sem nějací nadšenci z ministerstva přijdou hledat…“

      „Už tu jednou byli,“ povzdechla si Narcisa a věnovala se chvíli svému synovi.

      „Dráčku, ty se celý chvěješ! Co se ti stalo, drahý?“ vyděsila se.

      Snape sáhl po lahvičkách na stolku a podal mladému Malfoyovi nejprve nervové tonikum a pak posilující lektvar.

      „Vypijte to, nepotřebuji se do školy vrátit s roztřesenou troskou…“

      Draco zvedl hrdě hlavu a se vzdorem v hlase mu odpověděl:

      „Já nejsem křehký, pane!“

      „Jistě…“ protáhl sladce profesor. „Pak tedy příště nechám Temného pána, aby vás mučil tak dlouho, dokud ho to bude bavit… Vypijte to, musíme se urychleně vrátit do školy. Pokud si dobře pamatuji, máte po obědě nastoupit svůj trest s panem Filchem…“ pak se obrátil k jeho matce: „Cisso, potřebuji, abys hned teď napsala dopis, ve kterém oznámíš svému synovi své ochoření a požádáš ho o návštěvu. Budu muset řediteli nějak vysvětlit, proč jsme dnes opustili školu. Tuto teorii jistě podpoří a vysvětlí budoucí časté návštěvy léčitele ve vašem domě.“

      Zatímco jeho matka psala dopis, tak se Dracovi po vypití lektvarů udělalo již lépe. Po připomenutí jeho trestu se zamračil a zeptal se svého vedoucího koleje:

      „Nemohl bych si ty víkendové tresty odsloužit u vás, pane?“

      „Tento víkend rozhodně ne, pane Malfoyi. Dostal jsem od Temného pána důležitý úkol. Na těch dalších se pokusím s ředitelem domluvit. Náš pán si přece přál, abych si vás vzal na starost a naučil vás sebeovládání a pokoře, že? Ty víkendy by mi k tomu mohly dobře posloužit…“ odpověděl mu Snape sametovým hlasem, z kterého Draco vycítil nepříjemný příslib. Najednou ho zamrzelo, že s tím návrhem vůbec přišel.

      Snape popadl dopis, který mu podávala Narcisa Malfoyová a ukryl ho do kapsy svého pláště.

      „Rozlučte se s vaší nemocnou matkou, pane Malfoyi. Musíme se vrátit zpět do školy!“ přikázal ostře a vydal se k hlavním dveřím sídla. Nepotřeboval vyprovodit, byl zde častým hostem. U hlavní brány počkal, až k němu doběhne jeho svěřenec, nabídl mu paži a v okamžiku, kdy ho pevně uchopil, tak se s ním asistovaně přemístil přímo k bráně vedoucí do Prasinek. Odebrali se rovnou do Velké síně, kde už se pět minut podával sobotní oběd.

      Draco si všiml jak se Brumbál Snapea vyptává a jako odpověď dostal k přečtení dopis jeho matky. S úlevou použil stejnou teorii k vysvětlení své nepřítomnosti pro své spolužáky. Pak si všiml zkoumavého pohledu zelených očí od Nebelvírského stolu a úplně ztratil chuť k jídlu. S pocitem naprosté bezmoci si uvědomil, že se bude muset tomu nenáviděnému Nebelvírovi, který se chystá ukrást mu jeho dědictví vyhýbat, aby odolal pokušení ho znova napadnout…

      oooOOOooo

               Harry a jeho přátelé strávili dopoledne na famfrpálovém hřišti. Konkurz na chytače nakonec, podle očekávání, vyhrála Ginny Weasleyová, která chytila zlatonku v obou dalších pokusech. Třetina zájemců o tento post během prvních několika minut popadala z košťat, ať už po střetu s všudypřítomnými potlouky (zároveň totiž probíhal i konkurz na odrážeče), nebo po vzájemných srážkách. Do druhé honby za zlatonkou se už zapojilo jen šest uchazečů, z kterých byl schopný s Ginny alespoň trochu držet krok jen drobný černovlasý druhák – Euan Abercrombie. Protože Ginny zároveň uspěla i v konkurzu na střelce, tak Harry navrhl své kapitánce:

      „Ten druhák je docela šikovný. Kdyby s námi pravidelně trénoval, tak by se mohl vypracovat ve slušného chytače…“

      Katie pokrčila rameny.

      „O jednoho víc, nebo míň… Ale budeš se o něj starat ty…“

      Harry souhlasil a navrhl, že jak Ginny, tak Euanovi půjčí během tréninků své koště, aby se na něm naučili lítat.

      „Kdybych náhodou zase nemohl z nějakého důvodu hrát, tak budeš mít alespoň náhradního chytače na Kulovém blesku…“ a tím jí podstatně zvedl náladu.

      Konkurzem na odrážeče nakonec prošli vítězně loňští náhradníci Andrew Kirk a Jack Sloper. I když nebyli žádnými zázraky a ještě měli rozhodně co vylepšovat, tak fenomenálním dvojčatům Weasleyovým připadali nejnadějnější.

      Jako další dvě střelkyně si k sobě Katie vybrala Ginny Weasleyovou, Demelzu Robinsonovou a jako náhradníka, k velké Ginnině radosti, Deana Thomase. Snad nejhorší byl výběr brankáře. Ron byl hrozně nervózní a vůbec mu to nešlo. Pochytal jen pět z osmi střel, ale vzhledem k tomu, že všichni ostatní uchazeči byli ještě horší, než on, tak nakonec konkurz vyhrál. Stejně si ale Katie neodpustila rozmrzelou poznámku:

      „Jestli nezačneš pracovat na té své trémě, Ronalde, tak nemáme proti ostatním týmům moc šancí…“ a tím ještě víc srazila jeho sebevědomí.

               Není divu, že byl Ron po konkurzu zamlklý a ani na oběd se nevrhl se svou obvyklou nenasytností. Zbytek víkendu strávili učením, psaním úkolů a nácvikem neverbálních zaklínadel. V pondělí se během obrany učili celé dvě hodiny zabíjet a likvidovat vlkodlaky, s McGonagallovou začali probírat přeměny neživých předmětů na živé organismy, (začali s tkaničkou od bot a žížalou), na Bylinkářství se všichni poprali s úponicí jedovatou, aby se jim podařilo sklidit pár dozrálých lusků a nakonec dostali docela zabrat při hodině tělocviku. Páni profesoři si chtěli udělat přehled o úrovni jejich kondice, tak je nejprve prohnali dvě kolečka kolem hradu, a jak postupně dobíhali, museli dělat ještě kliky, shyby a dřepy, dokud úplně neodpadli. Po rychlé sprše se všichni Nebelvírští a Havraspárští šesťáci ploužili na večeři jako spráskaní psi. Harry do sebe nasoukal trochu bramborové kaše a jeden plátek sekané a už se viděl ve své posteli, když před ním přistála Hedvika se zprávou od Brumbála, aby po večeři přišel do jeho kanceláře. Nechal Hedviku dojíst svou sekanou a unaveně složil hlavu do dlaní.

               Když viděl, že se Brumbál zvedl od stolu, tak se vydal do sedmého patra. V chodbě před ředitelnou se potkal s profesorem Snapem, který očividně mířil stejným směrem jako on.

      „Draco Malfoy má znamení zla, že ano?“ zeptal se tiše profesora. Ten na něj ostře zasyčel:

      „Tady ne, Pottere!“ a s heslem „Jahodové karamelky“ ho hnal před sebou po točitých schodech do ředitelny.

      Tam už na ně čekal kromě ředitele i profesor Goodmann.

      „Jak jste přišel na Draca Malfoye?“ zeptal se ho ostře Snape, hned jak se za nimi zavřely dveře.

      Harry pokrčil rameny.

      „Draco neumí moc dobře snášet bolest, pane. Viděl jsem vás v sobotu ráno a bylo to naprosto očividné. Takhle to brzy poznají i ostatní…“

      Snape se zadíval dlouze Brumbálovi do očí a pak se otočil k Harrymu:

      „Pan ředitel si přeje, abyste byl lépe informován o událostech, které se vás nějakým způsobem týkají. A Dracovo znamení se zdá být jedním z nich. Nejprve vám ale něco vysvětlím…

      Narcisa ukryla Draca hned na začátku prázdnin k Luciusovým příbuzným do Francie. Měl tam zůstat schovaný až do prvního září, ale Belatrix ho tam vyslídila. Osmého srpna, v den jeho šestnáctých narozenin ho unesla přímo k Temnému pánovi a ten mu k narozeninám vypálil svůj cejch. Abyste to správně pochopil, pane Pottere: je to první případ, kdy dostal znamení zla někdo neplnoletý. Je to jen další ze způsobů, jak potrestat Luciuse Malfoye za jeho selhání na ministerstvu…“

      „To je mi líto…“ špitnul zaraženě Harry a Snape odpověděl:

      „Ano, mě také…“ a pak všem přítomným dost podrobně vyprávěl, jak probíhalo sobotní setkání u Voldemorta.

      „Vzhledem k tomu, že jsem dostal od Pána zla příkaz podrobit Draca tvrdé výchově, tak se nedá očekávat, že mi bude příliš důvěřovat. Nebudu proto schopen včas varovat, až se o něco pokusí, Pottere. Proto vás při nejbližší příležitosti naučím několik odhalovacích kouzel, kterými budete prověřovat veškerou došlou poštu a všechny neznámé předměty, které se ocitnou ve vaší blízkosti. Nikdy nemůžete vědět, kdy se vám Draco pokusí podstrčit nějaké přenášedlo…“

               Pak se zapojil i Alex Goodmann:

      „A kdyby se přece jen stalo, že byste se nějakého přenášedla dotkl, tak jsem pro vás vyrobil tento tyrkysový amulet…“ a ukázal na dva totožné modrozelené přívěsky na stříbrném řetízku ve tvaru velkých kapek, které ležely na ředitelově stole. „Má několik funkcí. Má vlastní ochranný štít, který je schopen si poradit se všemi běžnými kletbami, které vás můžou nečekaně potkat na chodbách školy. Stříbro samo o sobě je docela slušnou ochranou proti upírům, jen si dávejte pozor při kontaktu s Remusem – jestli se dotkne toho řetízku, tak se spálí… 

      tyrkys.kapkatyrkys.kapka

      Jeden budete mít na krku vy a druhý ten, kterého si zvolíte, jako svého ochránce. Musíte si ovšem uvědomit, že váš ochránce bude mít přesný přehled o tom, kde se v každém okamžiku nacházíte. Kdykoliv může zaktivovat přenášecí schopnost amuletu a ocitnout se vedle vás. Když se dostanete do nesnází, sevřete ten kámen v dlani a mentálně zavoláte o pomoc, tak se ten druhý kámen, na krku vašeho strážce, rozpálí a on bude vědět, že jste v nouzi. V tu chvíli funguje amulet jako přenášedlo a přemístí vašeho ochránce přímo k vám. Musíte na to myslet, když se ocitnete v nebezpečí, protože volat ochránce v případě, že jste obklopen několika desítkami nepřátel, by byl nesmysl. Musíte volat v situacích, kdy vám může skutečně účinně pomoci. On se může přenést pouze sám, nikoho dalšího sebou vzít nemůže…“

      „To by třeba profesor Brumbál sebou nemohl vzít Fawkese?“ zeptal se Harry.

      Goodmann se zarazil, zadíval se na Fénixe a pak zamyšleně odpověděl:

      „Fawkese pravděpodobně ano… To je docela dobrý nápad, pane Pottere,“ řekl pak uznale a podíval se na Harryho s podivným výrazem ve tváři. „Takže si přejete jako svého strážce profesora Brumbála?“ zeptal se.

      Harry se podíval na Snapea a jako „aktivního Smrtijeda“ ho okamžitě zamítnul. Pak si vzpomněl na Lupina, ale Brumbál byl opravdu nejlepší volba. Ano. Když si připomněl ten souboj Brumbála s Voldemortem v atriu ministerstva, tak měl jasno.

      „Ano, profesor Brumbál s Fawkesem jsou ti praví, které bych požádal o pomoc, kdybych se dostal do maléru, pane…“ pak se zadíval do modrých očí částečně skrytých za půlměsícovitými brýlemi a zeptal se: „Nevím, jestli to budete ochoten přijmout, pane…“

      Brumbál s úsměvem přikývl.

      „Bude mi ctí, Harry…“

      Pak už Goodmann vložil do každého z přívěsků magický podpis jejich nositelů – opatření proti možnému zneužití třetí osobou, a zakryl amulety maskovacím kouzlem, takže ho mohl Harry na krku cítit, nahmatat, ale nikdo ho nemohl spatřit.

      „Já a Holly máme také takové…“ dodal na závěr Goodmann, když spokojený Brumbál jejich schůzku rozpustil a Harry se s díky rozloučil, aby se mohl jít konečně vyspat po náročném dni.



       

      Items details

      • Hits: 15023 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy  

      #
      Sfinga 21 Březen 2013
      Tak nejprve jsem rozklížená při představě Snapea v plavkách a pak... ta příšerná scéna u Voldemorta. Chudák Draco. Já vím, je to hajzlík, ale tohle si nezaslouží, fakt ne.
      #
      maja 21 Březen 2013
      Tedy :cry: Já se s tím píšu několik měsíců a ty to máš přečtené během jednoho dne :D
      Díky za tvé komentáře. Tyto kapitoly byly přenášeny ze starých stránek a o své původní komentáře tím bohužel přišly. Tak jsem ráda, že zase ožívají ;-)
      #
      Drticool 29 Prosinec 2015
      Akorát nechápu, proč to s těma amuletama nemůže fungovat i obráceně. Tedy, že by se Harry přenesl do bezpečí k Brumbálovi.
      #
      rusalka 16 Prosinec 2018
      :oops: Snape když učí plavání své zmjozelské studenty, zažívají s ním také ten pocit malé důvěry, jako Harry, kterého učí Lupin? O famfrpál bude určitě dobře postaráno a odrážeči budou dobře vyškoleni svými předchůdci, to je asi poprvé v dějinách školního famfrpálu, kdy bývalí atleti mohou trénovat své nástupce celé dva měsíce. Díky za krásnou kapitolu. @};-

      Online návštěvníků

      Právě připojeni - hostů: 54 a člen: 1 

      Celkový počet zobrazení stránek:

      Počet zobrazení článků : 6049669