Hledej

Zpěv zlatého Fénixe

Zlat_Fnix_02Tento příběh přímo navazuje na konec knihy HP a Fénixův řád. Roztomilá scénka na nádraží, kdy si pár členů Řádu přišlo pohovořit s Dursleyovými,aby je přinutili chovat se k Harrymu slušně…

Na povídce spolupracují Mája a Karlos-sama. Karlos dodává skvělé nápady, píše pro Harryho učebnice a bude se zabývat temnou stranou a pradávným zlem. Mája si bere na starost romantiku, lidské vztahy a konečnou slohovou úpravu. Charaktery postav i zápletky spolu vytváříme pomocí diskuse na Skype a je to opravdu zajímavý styl tvorby. Jsme oba zvědaví, jak se vám trefíme do chutě a proto pište komentáře, podělte se s námi o vaše názory na naše společné dílko…

    Kapitola 17 - Strana 2

      2. část

      Dolů sletěli první Harry se Snapem, Lupin jim naházel do náruče vše, co chtěli dnes vzít sebou, pak si přivolal Harryho koště, aby je mohl následovat. Lektvarista stručně a suše informoval ředitele o tom, co nahoře našli. Brumbál se zářivě usmál:

      „Takže jsi získal další skvělé přísady do lektvarů, že Severusi? Ani my jsme tady nezaháleli. Prozkoumali jsme s Čmuchalem důkladně tuto místnost a chtěli bychom vám něco ukázat. Vlastně to místo vyčmuchal Čmuchal. Kdyby mě na tu anomálii neupozornil, tak bych si toho pravděpodobně nevšiml…“ a odvedl je ke stěně na pravé straně obrovského sálu.

      Pes se zde opravdu choval trochu podivně. S nosem zabořeným v místech, kde se stýkala stěna s podlahou, hlučně nasával čenichem vzduch, frkal a hrabal u zdi předními packami.

      „Toto místo vyzařuje velmi silnou magii, ale ucítíte ji až v okamžiku, kdy se dotknete těch kamenů…“ vysvětloval Brumbál. Snape i Harry položili dlaně na kameny mezi dvěma sloupy a skutečně cítili pulsující magickou stopu. Harry si prohlédl sloupy, které byly částečně zapuštěné do stěny. Na obou byly plastiky mohutných škrtičů. Zkusil je oslovit:

      »Je zde nějaký průchod? Nebo sssnad vssstup do jiné míssstnosti?»

      »Ssstojíššš před komnatami našššeho pána. Vssstoupit může jen pravý dědic, který nám dá ochutnat sssvou krev…» odpověděl mu had na sloupu po pravé straně. Harry se podíval rozpačitě po Snapeovi a pro ostatní hadovu odpověď přeložil. Snape nejdřív přelétl pohledem přítomné, chvilku se zamyslel nad Lupinem, pak si sám pro sebe přikývl, přistoupil k hadovi a do jeho otevřené tlamy strčil opatrně jeden prst levé ruky.

      „Myslíš, že mu bude stačit jen Zmijozel?“ ptal se zmateně Remus.

      „Uvidíme…“ odpověděl mu Brumbál a napjatě sledoval Severusovu ruku.

      Had skousl. Snape se ani nehnul a s kamennou tváří čekal, co bude. Had zase tlamu otevřel, zamával svým rozeklaným jazykem a pak pronesl:

       »Dědic našššeho pána může požádat o vssstup.»

      Snape se zhluboka nadechl a zasyčel:

      »Já jsssem dědic Sssalazara Zmijozela a přeji sssi vssstoupit. »

      Kamenná stěna se rozestoupila jako automaticky ovládané dveře do mudlovského obchodního domu a odhalila krátkou tmavou chodbu, ze které vedly troje dveře.

      „Ty ovládáš hadí jazyk, Severusi?!“ vyhrknul překvapeně Remus, ale odpovědi se nedočkal. Snape vstoupil do chodby. Brumbál a Harry se pokusili jít za ním, ale zastavila je neviditelná bezpečnostní clona. Podobná té, co chránila Snapeovy sklady ve spirálovité chodbě. Snape se podíval na hada, který se na sloupu posunul dovnitř a požádal ho:

      »Vpusssť dovnitř i mé přátele!»

      »Jak sssi přejete, dědici…» odpověděl had a tak Harry učinil další pokus. Tentokrát prošel bez problémů. Brumbál a Čmuchal ho okamžitě následovali a po chvilce váhání se k nim přidal i ohromený Lupin.

      „Severusi?“ domáhal se odpovědi na svou otázku vlkodlak.

      „Ano. Mluvím hadím jazykem, Lupine. Objevil jsem své dědictví teprve nedávno díky Harrymu. A doufám, že se můžu spolehnout na tvou diskrétnost. Je snad jasné, že tuto skutečnost se nikdo další nesmí dozvědět!“ odpověděl mu Snape netrpělivě a otevřel první dveře po levé straně.

      Byla tam laboratoř. Velká, skvěle vybavená. Desítky kotlíků různých velikostí a materiálů, stěny zastavěné policemi zaplněnými neuvěřitelným množstvím ingrediencí. Snape se ocitl v nebi. Jeho sebeovládání vzalo za své a lektvarista nadšeně pobíhal po místnosti a zkoumal tisíce lahviček, dóz, sáčků a krabic.

      „My se půjdeme porozhlédnout po dalších místnostech, Severusi,“ řekl mu Brumbál, ale Snape ho nevnímal. Ředitel s chápajícím úsměvem pokynul Harrymu a Remusovi a nechali Snapea jeho zábavě.

      Naproti laboratoři byla obrovská knihovna. Harry měl pocit, že je ještě větší než ta školní Bradavická.

      „Na nic nesahej, Harry,“ přikázal Remus, když si prohlédl nejbližší police plné nejrůznějších temných knih černé magie. „Prohlížej jen tituly, abychom si udělali představu, co všechno se tu dá nalézt.“

      Harry procházel mezi regály a prohlížel hřbety knih. Většinu neznal. Všechny byly ručně psané na pergamenu, vázané v kůži. Nápisy na hřbetech zněly podivně. Zdroje magie v přírodě, Koloběh magie, Magická podstata věcí, Přirozená magie, Nepřirozená magie, Magické rostliny asi v padesáti svazcích, roztříděné podle jednotlivých kontinentů, Nemagické rostliny a jejich použitelnost… Další čtyři dlouhé regály byly věnovány přísadám do lektvarů a lektvarům samotným. Ty Harry přešel rychle. Nepochyboval o tom, že tuto část knihovny Snape prozkoumá opravdu důkladně. Zaujaly ho až knihy v rohu. Všechny byly o zvířatech. Magických i nemagických. Neodolal a obrovskou knihu s názvem Nejmocnější magičtí tvorové vytáhl a položil na stolek pod osmiramenným, mohutným svícnem, který se rozsvítil hned, jak sem vešli. Nalistoval Baziliška. Chvíli mu trvalo, než si zvykl na zvláštní starý jazyk, v kterém byla ta kniha napsána. Dozvěděl se, že hada zabil jediným možným způsobem, jakým se dá zabít. Zasáhnout mozek ostrou čepelí na jediném zranitelném místě – přes horní patro dutiny ústní. Nechápal, jak se mu to mohlo podařit. On má opravdu neuvěřitelné štěstí…

      Ve druhém rohu, u polic s knihami rozmístěných kolem velkého pracovního stolu, se potichu o něčem dohadovali Brumbál s Lupinem. Nakonec zavolali Harryho.

      „Chlapče, podívej se, jestli některou z těch knih dokážeš přečíst…“ pobídl ho Brumbál.

      Harry se rozhlédl po hřbetech knih, pokrčil rameny a udiveně odpověděl:

      „Všechny, pane…“

      „Myslel jsem si, že budou napsány hadím jazykem… Ani jeden z nás tuto řeč nezná, nebyli jsme schopni nic přečíst. Řekneš nám, o čem jsou?“

      »Jedy a protijedy,» začal číst Harry a Brumbál ho zarazil.

      „Ne v hadím jazyce, Harry. Můžeš nám ty názvy překládat do angličtiny?“

      To vyžadovalo pořádné soustředění. Harry musel vždy přečíst titul, pak se podívat na Brumbála a sdělit mu název knihy v angličtině. Ještě se několikrát spletl, než našel ten správný rytmus a rutinu. Už se dostal asi přes třicet velkých svazků, když narazil na jednu knihu, která ho zaujala. Kouzla v hadím jazyce léčící prokletí.

      „Tahle by mohla být užitečná, pane. Třeba tam najdeme kouzlo, které by vám konečně dokázalo vyléčit tu ruku…“ a přelétl pohledem na Brumbálovu zčernalou paži, jako vždy ukrytou pod dlouhým rukávem pestrého hábitu. To už uslyšel i Snape, který se konečně nabažil laboratoře a přišel za nimi do knihovny.

      „Ukažte!“ přikázal vzrušeně, vyndal knihu z regálu a začal v ní se zaujetím listovat.

      Harry prohlížel další svazky. Našel několik Salazarových deníků a v bedně za stolem hromadu svitků. Něco ho napadlo.

      „Pane, myslíte, že Tom Radle našel i tyto místnosti, když tenkrát objevil Tajemnou komnatu?“ zeptal se Brumbála.

      „Nemyslím si, Harry. Byl sice už jako student velice schopný a silný kouzelník, ale vstup do těchto místností byl velice dobře skrytý. Našel by ho jen někdo, kdo by věděl, co má hledat, nebo Čmuchal. Obávám se, že kdyby tyto prostory tenkrát nalezl, tak bychom je už nenašli v tom stavu, ve kterém se nalézají…“ odvětil ředitel.

      Harry přikývl a začal se probírat svitky. Nečetl je. Tedy většinu z nich ani nečetl. Jen se podíval o čem jsou a zase je odložil. Jen pár zajímavých rychle přelétl očima. Zjistil, že Salazar Zmijozel si ukládal i studentské eseje, které ho něčím zaujaly. Byla tu spousta návodů na přípravu všelijakých lektvarů, postupů při tvorbě nových kouzel i poznámek o různých úpravách ingrediencí do lektvarů a jak se tím mění jejich účinky. Pár pergamenů dal stranou. Byla na nich kouzla, která zřejmě použil Zmijozel na zabezpečení Tajemné komnaty. Konečně našel, co hledal. Téměř na dně velké truhlice nalezl pergamen psaný jiným písmem. Vypadal podstatně starší, než ostatní a byl podepsán Salamandrem Zmijozelem. Byly to zápisky o hledání sošky obsidiánového draka s rubíny místo očí a pěti smaragdovými trny na hřbetě. Část textu byla napsána runami, takže ji Harry nedokázal přečíst, ale věřil, že Snape s Brumbálem si s tím dokážou poradit.

      „Něco jsem našel. Tohle by vás mohlo zajímat, pane. V tom svitku se mluví o obsidiánovém drakovi…“ ukazoval svitek Brumbálovi.

      „Harry! Jak ses dozvěděl o tom drakovi!“ zeptal se nezvykle ostře Brumbál.

      Harry zrudnul jako pivoňka. Uvědomil si, jak hloupě se prozradil, sklopil oči a mlčel jako hrob.

      „Mluvili jsme o něm na poradě ten den, kdy jsem vás našel u hořícího krbu v obývacím pokoji, že? Poslouchali jste komínem?“ pustil se do výslechu Lupin.

      Harry mlčel.

      „Nemohli poslouchat,“ odvětil mu Brumbál. „Kuchyň je zajištěná prostorovým diskrétním kouzlem, které chrání i komín krbu.“

      Harry stále mlčel.

      „Tak už to koukejte vyklopit, Pottere! Jak jste dokázal odposlouchávat poradu Řádu! Chápete snad, že se to musíme dozvědět z bezpečnostních důvodů?“ vyjel po něm tvrdě Snape.

      Harry se rozhodl, že se bude chovat dospěle. Začal tedy klidně vysvětlovat, jak spletl z plamínků řetízek, který pak spustil komínem do kuchyně.

      „Vy jste přinutil oheň, aby přenášel zvuk?!“ žasl Snape.

      „Ano, Severusi, dětská fantazie nemá hranic…“ s úsměvem konstatoval Brumbál.

      Harry se zamračil. Prý ‚dětská fantazie‘. A to se snažil chovat dospěle!

      „Zasloužil bys ohnout přes koleno, mladý muži!“ zlobil se Lupin a jeho ruka pevně sevřela Harryho rameno.

      „Moudrý klobouk měl pravdu, ve Zmijozelu byste se rozhodně neztratil, Pottere…“ poznamenal s nebezpečně přimhouřenýma očima Snape a Harry netušil, zda to má brát jako urážku nebo pochvalu.

      „Kdo tam byl s vámi, pane Pottere?“ zeptal se pak přísně profesor Lektvarů.

      „Byli jsme tam jen já, Ron a Hermiona, pane…“ snažil se ho uklidnit Harry, ale nezdálo se, že by měl úspěch. Naštěstí Snapeovu pozornost konečně upoutal pergamen, který Harry ještě pořád svíral v ruce, sebral mu ho a začetl se do něj.

      Brumbál mu nahlížel přes rameno a byl zvědavý jako malý kluk.

      „Co tam je napsáno, Severusi?“

      „Jsou to zápisky o Salamandrově pátrání po sošce. Místa, kde ho nenašel. Něco zajímavého bude zřejmě zapsáno runami, ale já poznávám jen některé z nich. Budu muset použít slovníky…“ zamyšleně mu odpověděl Snape.

      „Snad najdeš vhodný slovník v této knihovně…“ tetelil se nadšením stařec.

      Snape se rozhlédl a pak si pomocí stínové magie přivolal před sebe na pracovní stůl objemnou knihu. Harryho očividně ani jeden z nich už nevnímal. Nicméně Remusova ruka stále pevně svírala jeho rameno a mírným tlakem ho pomalu sunula ven z knihovny.

      Když byli na chodbě, tak Remus prohlásil:

      „Táta by na tebe byl pyšný a Sirius by byl radostí bez sebe, kdyby se dozvěděl, že jsi dokázal obejít Brumbálovy ochrany, ale máma by ti nejspíš dala pár pohlavků… Já teď nevím co s tebou, Harry…“

      „Nemusíš na mě být pyšný, ale odpustit bys mi mohl…“ zkusil to opatrně Harry.

      Remus se rozesmál.

      „Nemůžu si pomoct. Musím na tebe být pyšný…“ a přátelsky mu rozcuchal vlasy.

      Harry si oddechl.

      „Nepodíváme se, co je za těmi třetími dveřmi?“

      Remus přikývl a šel první. Nenašli tam nic zajímavého. Velká pohodlná ložnice. Prostorná dřevěná postel, tmavě zelený přehoz se stříbrem vyšitým Zmijozelovým erbem. Místo koupelny byla v rohu dubová káď, stolek s mosazným lavórem a velkým džbánem na vodu, velká šatní skříň s přepychovými hábity a plášti z podivných látek, především v černé a temně zelené barvě, a vyřezávaná truhla s dalším oblečením. V rohu vedle skříně stála dřevěná figurína s nádherným bojovým oblekem, který byl ušit z baziliščí a dračí kůže. Velikost přibližně odpovídala Snapeovi. Díky konzervačnímu kouzlu bylo všechno pořád jako nové. Remus obdivoval bojový oblek a konstatoval:

      „Tohle se bude Severusovi líbit. Doufám, že to přijme jako svoje dědictví – bude v tom vypadat opravdu impozantně…“

      Harry oblek také obdivoval, ale jeho pozornost zaujala podivně vypouklá stěna vedle vchodových dveří. A také velký krb naproti posteli.

      „Možná se sem dá dostat letaxem. Pochybuji, že by sem Salazar jezdil po zadku potrubím…“ zauvažoval nahlas a při tom mu pěkně hlasitě zakručelo v žaludku. Remus to uslyšel a podíval se na hodinky.

      „Propásli jsme večeři…“

      „To nevadí,“ mávl rukou Harry. „Zajdu si za Dobbym do kuchyně, jestli mi Ron s Hermionou něco neschovali… No, jo… Ron s Hermionou se budou bát, kde jsem…“ došlo mu a tak se s Remusem vydali za Brumbálem a Snapem do knihovny.

      Ti ještě pořád luštili pergamen.

      „Pane profesore, už je skoro osm hodin. Měl bych se vrátit na kolej, aby o mě neměli přátelé strach…“ vyrušil je Harry.

      „Prozkoumali jsme vedlejší místnost. Je tam ložnice s krbem. Měli bychom prověřit, zda je napojený na vnitřní letaxovou síť,“ vysvětloval Lupin.

      „Ano, Remusi, máš pravdu. Je nejvyšší čas dnešní dobrodružství ukončit. Potřebujeme zajistit lepší přístup, abychom sem dolů mohli chodit častěji… Tato knihovna si zaslouží důkladný průzkum,“ souhlasil Brumbál a vykročil na chodbu. Snapeovi se moc nechtělo a tak se trochu zdržel. Zatímco Lupin s Brumbálem prozkoumávali krb, tak se Harry na chodbě zamyslel. Na stěně proti vchodu z Tajemné komnaty byla plastika hada ovíjejícího se kolem Stromu poznání. Ta vypouklá zeď v ložnici ho přivedla na nápad, že se za tou stěnou ukrývá točité schodiště. Když k němu dorazil Snape, tak na plastiku ukázal a řekl:

      „Myslím, že je za touto stěnou další vchod, pane…“

      Snape se zamračil a zamyšleně poznamenal:

      „Stejná plastika je na konci spirálovité chodby ve sklepení… Asi máte pravdu, Harry.“

      »Otevři se…» zasyčel na hada a stěna se odsunula stranou. Odhalila strmé točité schodiště. V tu chvíli k nim přistoupil Brumbál:

      „Krb je zablokován mnoha mocnými kouzly. Budeš muset přijít na správné heslo, Severusi, abychom ho mohli používat. Ale toto schodiště vypadá docela použitelně…“ dodal.

      „Tak vzhůru do hradu,“ povzdechl si lektvarista a vstoupil opatrně na první schod.

      V tu chvíli se schody daly do pohybu úplně stejně jako ty, co vedly do ředitelny. Harry, Brumbál i Remus hbitě naskákali na rozjeté schody za Snapem. Jeli dlouho. Byli dost hluboko pod hradem. Schody končili kamennou zdí, ale stačilo opět otevírací heslo pronesené hadím jazykem a stěna se odsunula. Skutečně byli na konci spirálovité chodby.

      Snape je odvedl chodbou až k prvním dveřím u bezpečnostní clony.

      „To je druhý vchod do mé soukromé laboratoře. Můžeme tudy projít do mého bytu.“ Zamumlal heslo a vedl je dovnitř. „Na nic tu nesahejte, Pottere!“ napomenul Harryho, když vstoupil do laboratoře. Odvedl je dalšími dveřmi do velkého obývacího pokoje zařízeného velmi příjemně a pohodlně – ve stejném stylu, jako byl zařízený obývací pokoj na Snake’s Nest. Ukázal na jídelní stůl pro šest osob v rohu a zeptal se:

      „Nepovečeříme zde, Albusi? Myslím, že bychom si měli ještě o ledasčem pohovořit…“

      „Dobrý nápad, Severusi,“ souhlasil Brumbál. „Jen dám krbem vědět Minervě, že si Harryho ještě nějakou dobu nechám v péči.“ Popadl z krbové římsy misku s letaxem, poklekl, vhodil prášek do plamenů a strčil hlavu do zelených plamenů.

      „Pracovna profesorky McGonagallové… Zdravím tě, Minervo… A vás též, slečno Grangerová, pane Weasley. To je dobře, že jsem vás tady zastihl… Jistěže je Harry v pořádku, drazí. Je tady se mnou… Ano, proto ti volám, Minervo. Ještě ho budu nějaký čas potřebovat… Jistě, že vím, kdy je večerka, drahá Minervo. Ujišťuji tě, že dohlédnu na to, aby se pan Potter dostal na svou kolej v pořádku a v rozumném čase… Dobře, přeji vám všem dobrou noc a sladké sny moji milí…“

      Bylo to trochu podivné sledovat tento jednostranný rozhovor. Harry se musel usmát, když Brumbál oslovil Rona a Hermionu; měl pravdu, přátelé k nezaplacení… Snape mezitím zavolal domácího skřítka a požádal o večeři pro čtyři lidi. Usadili se ke stolu a ten se zaplnil jídlem. Takové pokrmy se ve Velké síni často nepodávají. Naposledy je Harry viděl na hostině během Turnaje tří kouzelnických škol. Snape zřejmě dává přednost francouzské kuchyni.

       Harry se na jídlo vrhl jako hladový vlkodlak. Ne, to nebylo správné přirovnání. Lupin jedl pomalu, způsobně a podle bontonu. No…, asi neměl takový hlad jako Harry. Kritických pohledů od Snapea si nevšímal, na to neměl čas. Když zhltnul předkrm a polévku, tak největší hlad zahnal a kachnu na pomerančích už jedl tak, že hostitele nepohoršoval. Dokázal se také zapojit do společenské konverzace, kterou profesoři během jídla spolu vedli. Týkala se, jak jinak, objevů v Tajemné komnatě. Snape s Brumbálem se dohodli, že se tam hned zítra vrátí a stráví tam společným bádáním celou neděli. Remuse nakonec přibrali do party, i když je musel chvíli přemlouvat. Dohadovali se také, kteří členové Řádu by mohli být tam dole užiteční. Tento rozhovor však nedokončili.

      „Nejdřív nám musí pan Potter prozradit, co chce dělat se svým baziliškem. Na zpracování toho hada budeme potřebovat víc lidí. A s Billem Weasleym bych rád probral ta kouzla, která Salazar Zmijozel použil kolem Tajemné komnaty…“ řekl Snape a vyzývavě se zahleděl na Harryho.

      „No… Přemýšlel jsem o tom, že bych toho baziliška věnoval Bradavicím…“ s pokrčením ramen uvažoval Harry.

      „Uvědomuješ si, že když výdělek z baziliška věnuješ škole, tak s ním bude nakládat školní rada?“ zeptal se ho Brumbál.

      Harry se zarazil.

      „Malfoy tam sice už není, ale stejně se mi to nelíbí… Navíc si přeji, aby z těch svlečených kůží měli ochranné pláště členové Řádu a aby si z toho baziliška profesor Snape vzal všechno, co bude potřebovat na lektvary… Tak já nevím… Mám ho věnovat Řádu? Vy jste mí opatrovníci, tak mi poraďte. Já ty peníze pro sebe nepotřebuji, ale chtěl bych, aby byly využity nějak smysluplně…“

      „Z těch kůží, co jsme našli v jeskyni, obléknete Fénixův řád, tu svou Brumbálovu armádu a ještě vám něco zbude na prodej…“ zabručel Snape. „Neznám sice žádného obchodníka s ingrediencemi, který by byl schopen zaplatit za celé tělo toho hada, ale pár velmi solventních obchodníků bych vám mohl doporučit. Když tělo rozdělíme na několik kusů, tak ty už od vás koupí v celku a vypreparují je jejich specialisté, takže by s tím nemělo být tolik práce. Měl byste od nich utržit několik miliónů galeonů…“

      „Za prodej těch zbylých svlečků bychom měli získat dost prostředků na financování vydělání kůží a ušití ochranných plášťů i ochranných vest,“ pokračoval Brumbál. „S penězi, které získáš prodejem jeho těla, můžeš založit nadaci, která bude finančně podporovat sirotky a nemajetné studenty. Platit za ně školné, přispívat jim na nákup školních potřeb, šatstva a podobně. Můžeš ji nazvat třeba Nadace Salazarova baziliška…“ navrhoval dál s úsměvem Brumbál. Snape se zamračil a zamumlal si pod fousy:

      „Spíš Potterova nadace. Slavné jméno pro slavnou instituci…“

      Harry se rozesmál.

      „Spíš bych ji nazval Fawkesova nadace, protože právě on přispěl nejvíc k baziliškově záhubě. A ten nápad s podporou sirotků je skvělý, pane profesore. Možná bychom je tak mohli podporovat i jinak. Přispívat jejich opatrovníkům, aby jim nemohli vyčítat, že je stojí moc peněz…“

      „Nemůžeš všechny opatrovníky srovnávat s Dursleyovými, Harry. Většina lidí, ať už mudlů nebo kouzelníků, se k dětem svěřeným jim do péče, chová hezky…“ pokáral ho jemně Remus.

      „Jestli si to přeješ, Harry, tak vyberu nějaké spolehlivé členy řádu, aby to zařídili. Elfias Dóže je zběhlý v kouzelnickém právu a může zařídit všechny potřebné formality, Hestia Jonesová je momentálně bez práce zrovna tak jako Molly Weasleyová. Obě mají potřebné nadání a tu správnou dávku soucitu, aby tvou nadaci mohly řídit…“ navrhoval Brumbál.

      „Skvělé nápady, pane,“ souhlasil nadšeně Harry. „Zařídíte to tedy?“

      „Ano, pokud si to přeješ, Harry,“ přikývl ředitel. Harry se obrátil na Snapea:

      „Na tom Salazarově bojovém obleku je baziliščí kůže i se šupinami. Neznehodnotíme tu kůži tím, že z něj šupiny oloupeme na Vlkodlačí lektvar?“

      Snape zavrtěl hlavou.

      „Šupiny odebereme z těch částí těla, jejichž kůže se na obleky nepoužívá. Šije se pouze z kůže ze hřbetu a boků. Kůže na břiše, hlavě a konci ocasu se dá použít jen na rukavice nebo čepice a používá se bez šupin. Hned zítra se do preparování šupin pustím, jestli s tím souhlasíte, protože trvá minimálně měsíc, než vyschnou natolik, aby se daly umlít…“

      Harry přikývl a Remus nabídl:

      „Můžu ti zítra pomoci, Severusi. Rád bych se podílel, když jsem ti přidělal tolik práce s mou rozrůstající se smečkou…“ Snape se zatvářil kysele, ale nakonec přikývl. Harry se zeptal:

      „Musíte se ukrývat? Kam jsi tolik lidí dokázal schovat?“

      „Alex je jediným dědicem Helgy z Mrzimoru a poskytl nám útočiště v pevnosti Mrzimor, která stojí nedaleko od Bradavic hluboko v horách. Není zdaleka tak rozlehlá jako Bradavice, ale vešlo by se nás tam pohodlně i třikrát tolik. Ozvali se mi i přátelé z Německa, Holandska,  Španělska a Francie. Po tom útoku se vlkodlaci stávají oběťmi represí i v okolních zemích. Mnozí z nich si přejí bojovat proti Lordu Voldemortovi, protože jen hrozně zneužívá nešťastníky postižené krutým prokletím. Dnes jsem jednal s profesorem Brumbálem o možnostech jejich zapojení do našeho boje…“ pak pohlédl na zděšeného Severuse Snapea. „Nemusíš se obávat, Severusi. Oni mají své vlastní zdroje Vlkodlačího lektvaru…“

      „No, Remusi, další podrobnosti jistě nemusíme projednávat před Harrym,“ zarazil ho Brumbál. „Myslím, že už je nejvyšší čas, abychom ho dostali do postele. Jistě musíš být po dnešním dni, bohatém na zážitky, unavený, chlapče…“ zvedl se ředitel od stolu a tak nedal Harrymu moc prostoru k protestům. Povzdechl si a také vstal. Uvědomil si, že je opravdu dost unavený a že ho čeká ještě vysvětlování, protože nepochyboval, že určitě Ron s Hermionou a možná i Neville a ostatní, budou velmi zvědaví na to, jak strávil dneska svůj den.

      Brumbál ho doprovodil až k portrétu Buclaté dámy, aby neměl náhodou po cestě problémy s Filchem. Zastavili se cestou ještě ve druhém patře, aby zpřístupnili umývárnu Ufňukané Uršuly a uzavřeli vchod do Tajemné komnaty.

      „Dobrou noc, zlatý chlapče…“ rozloučil se s ním Brumbál, aniž by tušil, že se zanedlouho přesvědčí o tom, že toto oslovení si Harry opravdu zaslouží…



       

      Items details

      • Hits: 14210 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy  

      #
      rusalka 02 Duben 2016
      úžasné, tajemná komnata je plná pokladů a moudří dospělí vědí jak je použít. komnata nejvyšší potřeby by taky potřebovala malinko uklidit a probrat v oddělení ztracených předmětů. Tam by se toho našlo, pane jo! :oops:
      #
      Pokahontas 15 Srpen 2017
      Má tam byť kevlar a nie kevral
      #
      Jarda 03 Září 2017
      Díky za upozormnění. 8) Už je to opraveno.
      #
      panvita 28 Září 2019
      Nemá náhodou být tento odstavec
      „Nedomníváte se, doufám, že vás tam necháme jít samotného?“ zeptal se uštěpačně Snape. Trochu lítostivě se podíval na tělo baziliška za sebou a s povzdechem si stínovou magií přivolal své koště. „Kometa 80. Spolehlivá, stabilní a pomalá…“ Harry se zašklebil. Remus zklamaně pokrčil rameny. On stínovou magii neovládal.
      Takto?