Přistáli v parku na Grimmauldově náměstí. Harry se sotva rozhlédl a věděl, že je něco špatně. Vlastně všechno. Jak právě zjistil, přemísťování je na poprvé skutečně mnohem horší než cesta přenášedlem. Příště to snad bude lepší a po čase si zvykne, alespoň podle Snapea. Ale to mu nevadilo. Nemohl se vrátit do toho domu. Nešlo to. Nebyl schopný udělat ani krok tím směrem. Raději se opřel o strom a začal pozorovat hvězdy. Tedy pozoroval by je, kdyby nedaleko centra Londýna byly vidět.

    „Pottere, seberte se. Musíme dovnitř,“ ozval se Snape a chytil ho za rameno.

    „Já tam prostě nemůžu. Nejde to. Vždyť jsem ho zabil. Už tady není a to jen kvůli mně a mojí hlouposti,“ odpověděl Harry a vysmekl se mu. „Nedokázal, ne vlastně nechtěl, jsem dostat Voldemorta z hlavy. Zajímalo mě, co je na konci chodby. Nitrobranu jsem prakticky sabotoval. Moje nesmyslné riskování přivedlo moje přátele do nebezpečí a to úplně zbytečně. Nakonec kvůli tomu zemřel Sirius a řada dalších lidí z řádu, včetně Vás, musela nasazovat životy. Vždyť jste se mohl lehce prozradit i Vy. Už vážně nemůžu. Rodiče i Cedrik zemřeli jen proto, že byli ve špatnou dobu blízko mě! Já už nedokážu ohrožovat životy dalších lidí!“

     „Pottere,“ začal Snape, „ne, Harry, tohle všechno si jen namlouváš. Nikoho si nezabil. Jamese s Lily zabil Temný pán, Cedrika ta krysa Červíček a Siriuse Bella. Na jejich smrti neneseš žádnou vinu. Je to válka a ve válce se, bohužel, umírá. Ty za to v žádném případě nejsi zodpovědný. Už jsi zachránil řadu lidí. Sám jsi riskoval život pro jiné. Vzpomeň si na Ginny nebo na druhý úkol v Turnaji. Teď bychom měli jít dovnitř. Lupin se tě už nemůže dočkat.“

     „Tak dobře,“ odpověděl tiše Harry a dost neochotně se odlepil od stromu a podíval se směrem k domům s čísly 11 a 13. Nikdo se už dávno nepodivoval tomu, že když úřady přidělovaly domům čísla, tak tady jedno přeskočily. Jen ten, kdo o domě číslo dvanáct věděl, jej mohl také bez problému vidět. I oběma kouzelníkům se pomalu objevil. Společně došli ke vchodu a, co nejopatrněji, otevřeli dveře do haly. Z kuchyně v tu chvíli vyšel Remus a obraz paní Blackové začal řvát jako obvykle.

     „Drž už konečně hubu, ty stará čarodějnice. Ten dům Ti dávno nepatří, tak přestaň řvát!“ zakřičel Lupin na obraz a otočil se k příchozím, „Ahoj, Harry, kde jste se tak zdrželi? Nemohl jsem se tě dočkat.“

     „Ahoj Remusi, rád tě vidím. Nechceš tenhle dům? Míním to tu jinak zbourat. Hned jak bude po Voldemortovi,“ vychrlil na něj Harry.

     Lupin na něj překvapeně zíral a nebyl schopný žádné reakce. Hlavou mu vířilo všechno, co od Harryho právě uslyšel. Marně se snažil najít v tom nějaký smysl. Situaci naštěstí zachránil Snape: „Raději pojďme do kuchyně. Tam všechno probereme.“

      Když Harry vešel do kuchyně, tak si chvíli myslel, že je úplně někde jinde. Velký dubový stůl uprostřed místnosti byl čistě vydrhnutý a celá místnost zářila čistotou. Krátura se točil kolem kamen, oblečený do čité, bílé utěrky. V tu chvíli se skřítek otočil a spatřil svého nového pána.

     „Dobrý večer, pane,“ uklonil se, „večeře bude asi za hodinu. Pro pana Draca Krátura připravil silný vývar s masem a zeleninou, ale odmítá cokoli jíst. Vy s ostatními budete mít ledvinky na smetaně s opečeným bramborem.“

     „Díky, Kráturo. Nerad tě ruším, ale donesl by si mi čaj?“ odpověděl Harry.

     „Hned to bude, pane,“ uklonil se znovu Krátura a šel připravit čaj.

     Všichni tři si sedli ke stolu a v Remusově tváři se zračila touha po vysvětlení toho, co se stalo v hale. Harrymu se ulevilo, když začal mluvit Snape. Dokonce překvapeně zjistil, že je mu vděčný.

     „Pan Potter se stále nesmyslně obvinuje z Blackovi smrti. Má pocit, že lidé umírají jen kvůli němu. Pokusil jsem se mu to vymluvit, ale zjevně bez úspěchu. Naštěstí se tyto jeho pocity zjevně neprojevují tak jako v případě pana Malfoye.“

     „Ten sarkasmus si snad můžeš odpustit, tady rozhodně není nutný,“ reagoval Remus trochu nakvašeně. „Ale jinak má Severus pravdu Harry. Nejsi zodpovědný za ničí smrt. Tví rodiče věděli, co se může stát, když se Voldemortovi otevřeně postavili. Nikoho z nás nenapadlo podezírat Pošuka, netušili jsme, že jde o dvojníka. A pokud jde o Siriuse, ten by stejně už moc dlouho nevydržel být tu zavřený, takže by se mu něco podobného stejně stalo. Z ničeho se, prosím tě, neobviňuj.“

     Harry poslouchal vlkodlakův proslov a pomalu upíjel čaj, který se, k jeho údivu, opravdu Kráturovi moc povedl. Chvíli jen potichu seděl a přemýšlel, jak má odpovědět. Nakonec jim oběma řekl o svých nočních můrách. Chvíli to s ním rozebírali a Snape mu slíbil Bezesný spánek. Spolu s tím se Harrymu dostalo i přednášky o vedlejších účincích lektvaru a o možné závislosti, která postupně ničí celé tělo a oslabuje kouzelníkovu magii. A to, jak nezapomněl Snape poznamenat, rozhodně nikdo z nich nechce, alespoň prozatím.

     Před večeří vyrazil Harry za Dracem. Toho ubytovali hned vedle pokoje, kde loni bydlel společně s Ronem. Letos se hodlal ubytovat v Siriusově pokoji. Když dorazil před pokoj tak zaklepal na dveře. Draco se neozval a tak to zkusil znovu. Ani tentokrát se nedočkal žádné reakce, tak potichu otevřel dveře a zůstal v nich stát. Na posteli uviděl ležet postavu, která stěží připomínala vždy dokonale upraveného a sebejistého zmijozela, kterého vídal v Bradavicích. Draco byl vyhublý, neučesané vlasy mastné. Jeho očí byly sice stále stříbřité, ale vyhaslé, a bez zájmu koukaly do stropu.

     Draco trochu pohnul hlavou a jejich oči se potkaly. Chvíli na sebe jen tak koukali, když se ve tváři ležícího chlapce začal objevovat hněv.

     „Vypadni, Pottere, nemám na nikoho náladu. Chci být sám, tak laskavě zavři dveře,“ pokusil se zakřičet Draco, ale hlas ho neposlouchal, takže to spíš zachraptěl.

     „Jistě, dveře zavřu rád,“ odpověděl Harry, vešel do pokoje a zavřel za sebou, „Taky tě rád vidím. Vypadáš hrozně.“

     „Ty dveře jsi měl zavřít zvenčí. Vypadni, nemám o tebe zájem, vlastně o nikoho.“

     „Klid, hned budu pryč. Chci se jen zeptat, jestli míníš takhle vyhodit i Nevilla. Chtěl jsem ukecat Brumbála, aby ho sem pozval. Teď si ale myslím, že to nemá cenu. Tak sbohem, já mizím.“, řekl mu Harry a otevřel dveře.

     „Počkej, o čem to mluvíš. Co je s Nevillem…, teda s Longbottomem?“ zarazil ho Draco rychle.

     „Vím o vás a nemyslím si, že by si chtěl, aby tě takhle viděl,“ řekl Harry, zavřel dveře a sedl si na židli blízko postele.

     „Jak si to zjistil? A vypadám, tak jak se cítím. To nemůžeš pochopit.“

     „Neville mi to řekl. A můžeš mi věřit, že přesně vím, jak se cítíš. Ten hajzl mně taky zabil rodiče a nejen je, ale v žádném případě ti nechci dělat kázání „Ty za to nemůžeš“. Právě jsem si vyslechl hned dvoje.“

     „Promiň, tohle jsem si neuvědomil,“ omluvil se Draco.

     „Nic se nestalo, opravdu vím, jak ti je. Ten tvůj nápad jsem měl už několikrát, ale nikdy jsem to neudělal,“ odpověděl Harry.

     „Proč? Připadalo mi to jako to nejjednodušší řešení. Dost dobré pro všechny kolem, i pro mě.“

     „To je ale omyl. Jednoduchý to je jen pro tebe. Neville tě má rád, Brumbál a ostatní tě schovali, když si to potřeboval. Vážně si myslíš, že je to nejlepší i pro ně? Ne, vůči nim je to sobecký. Právě lidi jako jsou Remus, Hermiona, Ron a ostatní mě drží nad vodou. Ty máš taky tyhle lidi kolem sebe. Uvědom si to.“

     „Neville. Vidíš, to mě nenapadlo. Ale Grangerová, Weasleyovi nebo i ty, vám by to přece nevadilo. Nevěříte mi a ani se vám nedivím.“

     „Já, Hermiona a určitě paní Weasleyová, ti dáme druhou možnost. S ostatními to asi bude horší, ale pochop, že si budeš muset důvěru ostatních teprve zasloužit. Já ti chci věřit. Vždyť si se vzepřel něčemu, co pro tebe plánovali, a otočil si se zády všemu, co tě učili.“

     „Vážně si myslíš, že mi dají druhou šanci? Já rozhodně nemíním sloužit tomu individuu.“

     „To je dobře. Jak znám Ronovu mamku, tak ta tě okamžitě adoptuje,“ uklidňoval Harry Draca, „Bude ti to asi nepříjemné, ale chtěl jsem se zeptat, co způsobilo ten obrat.“

     „Nejsi první, kdo se ptá. Brumbál mě zpovídal hezky dlouho,“ řekl dnes už bývalý zmijozelský princ mnohem klidnějším hlasem, „Párkrát, když jsem byl doma, se otec vrátil od Temného pána. Byl po pár Cruciatech, přišel za mnou a s radostí v hlase mi vypravoval, jaká to bude pro mě čest se k nim připojit. A když jsme se po Vánocích dali s Nevillem dohromady, bylo jasno.“

     Ještě chvíli si povídali a Draco už začal vypadat dost unaveně. Harry se proto raději rozloučil s tím, že mu pošle do pokoje Kráturu s vývarem. Draco ho ujistil, že jej sní. Po příchodu do kuchyně na něj čekali všichni tři. Brumbál se vrátil dříve, než čekal, a byl mile překvapený, když zjistil, kde je Harry. Během výborné večeře přesvědčil Harry Lupina i oba profesory, aby pozvali Nevilla i s babičkou. Pak se ještě dohodl se Snapem na zřízení malé laboratoře ve sklepě, kde bude Draco jeho a kohokoli dalšího, kdo bude chtít, doučovat ve zbytku prázdnin lektvary.

    Po večeři se Harry chystal odejít do pokoje, ale zdržel ho Krátura: „Krátura vám připravil bývalý pokoj pana Siriuse, pane. Ale nepovedlo se mu ho dát do plně přijatelného stavu, tak se Krátura musí omluvit. Krátura se potrestá.“

     „Díky, Kráturo, ale nechci, aby ses trestal. Potrestat se smíš jen v případě, že ti to výslovně přikážu! Jasné?“, přerušil Harry skřítka dřív, než se dozvěděl, co si chce udělat, „Chci, aby sis upravil pokoj po panu Regulusovi pro sebe.“ Pak mu ještě pochválil večeři.

     „Tto mmyslíte vvážně, pane? Krátura si mám vzít celý pokoj? To nejde, to se pro skřítka vůbec nehodí. To se nedělá, pane,“ zakoktal se naprosto vyjevený Krátura.

     „Mně je jedno, co se dělá nebo ne. Chci, aby sis vzal pokoj naproti mně. Uprav si ho podle svého, ano?“ ukončil nebelvír rázně debatu. Domácí skřítek se zmohl jen na nesmělý úsměv a hlubokou poklonu. Pak se musel jít uklidnit prací.

     Harry zvedl hlavu a podíval se na dospělé, kteří byli svědky celého výjevu. Remus s Brumbálem se na něj usmívali, dokonce i Snape pokýval hlavou na znamení souhlasu. Rychle se s nimi rozloučil a odešel do svého pokoje. Z kufru si vzal pyžamo a odešel do koupelny. Poté, co se vysprchoval, si sedl do starého křesla. Zavolal si Kráturu a poprosil ho o máslový ležák. Při jeho popíjení se rozhodl, že kromě svého pokoje upraví i celý dům, tedy pokud to alespoň trochu půjde.

     Sice neměl tušení, jak probíhají v kouzelnickém světě rekonstrukce, ale doufal, že to bude jednodušší, než to mají mudlové. Bude se muset o tom poradit s Remusem a možná to i pomůže rozptýlit Malfoye, ne Draca. Musí mu říkat Draco. Starý Malfoy chtěl být smrtijedem, ale Draco ne. Rozhodl se jinak a on mu, ke svému údivu, věřil. Takže už jen Draco, ne Malfoy.

     Unaveně se zvedl, odložil prázdnou lahev a šel si lehnout. Usnul tak rychle, že si ani nevzpomněl na lahvičku Bezesného spánku na nočním stolku.

     Mezitím dodělal Krátura vše, co bylo potřeba, a přemístil se do pokoje naproti Harrymu. Pokoj kdysi patřil Siriovu bratru Regulusovi. Pana Reguluse měl Krátura vždycky moc rád. Nenadával mu a vůbec se k němu choval velmi mile. Upravil si provizorně pokoj, především postel zmenšil na skřítčí velkost a donesl si své poklady ze svého dosavadního příbytku pod starým kotlem. Rozmístil je a na čestné místo uložil stříbrný medailon ozdobený velkým „S“ v podobě hada. Byl to pozůstatek posledního úkolu, který dostal od pana Reguluse před jeho smrtí. Dodnes ho nedokázal splnit. Málem si za to přivřel ruku do dveří, když si vzpomněl na rozkaz pana Harryho. S úlevou si lehl do postele a přikryl se strakatou dekou, pod kterou se mu krásně spalo i přes to, že mu ji dala ta mudlovská šmejdka, co tu byla loni s panem Harrym.

     Na tomhle patře byl, kromě těchto dvou pokojů, už jen vchod na půdu. Jeho jediní dva obyvatelé klidně usnuli. Jednoho netrápili noční můry a druhý byl šťastný ze svého vlastního pokoje. Oba se usmívali ze spaní.