Ráno moc nepospíchali. Po snídani si s Karlem dali ještě pár máslových ležáků a ještě probírali včerejšek. Karel vyzvídal další podrobnosti z jejich boje proti Voldemortovi, protože na něj velmi zapůsobilo to, co řekl Harry Hermioniným rodičům. Vyprávěli mu tedy trochu upravené verze toho, co asi stejně proniklo na veřejnost. O vyloupení banky a útěku na drakovi, o bitvě v bradavickém hradu a porážce Voldemorta. Harry mu musel vysvětlit, jak si hůlka vybírá svého majitele, protože Karel nedokázal pochopit, jak mohl Harry zabít Voldemorta pomocí kouzla Expelliarmus

„Nebyl jsem to já, kdo ho zabil. Zabila ho jeho vlastní smrtící kletba, kterou na mě vyslal mou hůlkou. Varoval jsem ho, ale on nechtěl slyšet.“

Pak se společně přenesli na dvorek u domu Wendella a Moniky Wilkinsových. Hermiona už na ně čekala. Bylo na ní vidět, že je šťastná. Děkovala Harrymu, že jí to včera u rodičů vyžehlil.

„Fakt mi odpustili. Spala jsem s nimi v ložnici, bylo to, jako když jsem byla malá a bála jsem se bouřky.“

Molly se zasmála „stejně jako Ginny“ a když zahlédla Ronův úšklebek, tak na jeho adresu dodala:

„Nevím, čemu se směješ. Ty jsi zase zalézal k Billovi.“

Ron se bránil:

„To ne, to není pravda!“

„Ale je, Bill a Charlie si vždycky srazili postele k sobě a nechali tě spát uprostřed.“ Ron se tvářil rozpačitě, Hermiona a Ginny se uculovali, tak se Harry rozhodl, že ho podpoří:

„No já jsem neměl kam zalézt, když byla bouřka, tak jsem si v přístěnku povídal s pavouky…“

Ron se na něj podíval s hrůzou.

„No fuj! To už je fakt lepší Bill.“

A tak se smíchem přišli do obývacího pokoje, kde je vítal pan Granger.

„Posaďte se, Hermiona vám udělá kávu nebo čaj. Žena vaří oběd, volal jsem realitnímu agentovi, který nám zařídil pronájem tohoto domu s ordinací, řekl jsem mu, že chceme ukončit smlouvu a pozval jsem ho na oběd, abychom to s ním sepsali a vyrovnali se s ním. Jen doufám, že mu bude stačit platba do konce měsíce. Pak jsem zavolal tomu realitnímu agentovi, který dostal na starost pronájem našeho domu v Anglii. Tam je to trochu komplikovanější. Dal nájemcům tříměsíční výpovědní lhůtu, takže nám na dobu, než se uvolní náš dům, musí pronajmout nějaký malý byt. Říkal, že ví o vhodném bytě v Londýně, tak jsme se rozhodli, že si dáme na ty tři měsíce volno, budeme si užívat ztracenou a znovunalezenou dceru. Tady jsme si konec konců slušně vydělali, tak si trochu odpočinku můžeme dovolit.“ Na chvilku se zarazil a počkal až Hermiona s Ginny, která vyskočila, aby jí pomohla, rozdají všem šálky s krásně vonící kávou. Pak pokračoval: „Ještě musím zavolat na letiště a objednat letenky do Londýna. A nechci slyšet už ty tvoje nesmysly o kouzelném cestování.“ Zarazil okamžitě Hermionu, která už se nadechovala, že bude oponovat. Zřejmě už na toto téma mezi nimi nějaké diskuse proběhly.

„Ale proč nechcete cestovat s námi pomocí přenášedla?“ divila se paní Weasleyová, „je to mnohem rychlejší a bezpečnější, než to vaše příšerné letadlo.“

Harry se překvapeně podíval na Artura.

„Nevěděl jsem, že mudlové můžou cestovat pomocí přenášedla.“

„Jistě, Harry,“ vysvětloval ochotně, „mudlové, žijící s kouzelníky, většinou cestují pomocí přenášedla, ale musí na to být speciální povolení z odboru pro kouzelnou přepravu a to jsem obstaral, počítal jsem s tím, že budete domů cestovat s námi…“ obrátil se k panu Grangerovi. Ten se nedůvěřivě podíval na Artura a zeptal se

„Vy znáte někoho, kdo neumí kouzlit a cestuje tím podivným způsobem?“

„Jistě že znám. Třeba pan Finnigan, jeho žena je kouzelnice, syn spolužák tady těch tří, ale on je mudla. Žena se ho pokoušela naučit asistovanému přemisťování, ale to se mu nelíbilo, nemohl si zvyknout na ten zvláštní pocit, který ho provází, takže je ochotný se svou ženou cestovat jen pomocí přenášedla. Vím to, protože je vyšetřovali na ministerstvu kvůli tomu, že používali neregistrovaná přenášedla. Platili tehdy pokutu.“

Harry se připojil:

„No, mě bylo divné, když jsem slyšel, že přišel se svou ženou bránit hrad. Tohle ledacos vysvětluje.“

Ron se divil:

„Bránit hrad? Jak mohl bojovat proti Smrtijedům, když neumí kouzlit, je to přece mudla ne?“ odpověděl mu taťka:

„Ano, byl úžasný, přihnal se tam s ostatními, v ruce měl fintu a říkal, že nasypal Smrtijedům do kožichu pár brouků.“

Harry s Hermionou se rozesmáli a když viděli, jak je Artur zaražený a pan Granger se tváří nechápavě, tak Harry vysvětlil:

„To, co nejspíš držel v ruce, byla asi flinta, nebo taky puška a střílí se z ní malé kousky olova a těm se říká broky.“

Pan Weasley se bránil:

„Kdo se má taky ve všech těch mudlovských vynálezech vyznat.“

„No vidíte a nám se divíte, že zase nevěříme těm vašim kouzelným vynálezům…“ oponoval mu pan Granger.

Do jejich dohadování se zapojila i Molly:

„Přenášedla jsou naprosto bezpečná, používají se především k přepravě dětí. I malý Ted má schválené přenášedlo. No ten košík, v kterém ho Andromeda přinesla, je přenášedlo.“ Vysvětlila na Harryho tázavý pohled.

„Většina miminek, má cestovní košík – přenášedlo, jak byste s nimi jinak mohli cestovat.“ Poté se opět Hermiona pustila do svého otce:

„No vidíš, cestují tak i mudlové a malá mimina, říkala jsem ti, že je to nejbezpečnější způsob přepravy.“

„No a jak to na lidi působí, co při tom cítíte?“ zeptal se její táta.

Odpověděl mu Harry:

„Není to nijak zvlášť nepříjemný pocit. Ucítíte  sevření kolem břicha, jako kdyby vás omotal a táhl neviditelný provaz, pak jste vtaženi do temnoty, trochu se točíte, ale protože pevně svíráte přenášedlo, tak se vám z toho ani nezatočí hlava. Trvá to jenom chvilku, pár minut a jste doma.“

Během hovoru se k nim připojila i paní Grangerová a teď se zeptala svého manžela:

„Pořád máš obavy, když slyšíš, jak je to snadné? Já mám od začátku chuť to vyzkoušet.“

„Ale, musíme ještě zabalit, a jak přepravíme naše zavazadla?“ zkoušel se bránit její manžel. „To už jsme vymysleli,“ ujistila ho Hermiona, „přendám věci ze své kabelky do Weasleyovic batůžku a zabalím vám věci sem…“ a začala to s pomocí Ginny a Molly hned realizovat. Grangerovi s úžasem skoro hraničícím s šokem sledovali přemísťování té neuvěřitelné spousty věcí z malé kabelky do malého batůžku. Karel Sweet to všechno sledoval z povzdálí a do hovoru nezasahoval. Harry si všiml, jak se usmívá.

„Čemu se směješ Karle?“ zeptal se.

„No, já tohle moc dobře znám. Můj táta se taky narodil jako mudla a děda s babičkou ještě pořád nepřestali žasnout nad tím, co dokážeme

Najednou zaslechli důrazné klepání na vstupní dveře.

„Copak se děje, realitního agenta jsme pozvali až v jednu, teď jsem teprve dala péct maso.“ Divila se paní Grangerová a šla otevřít. Karel šel s odstupem za ní. Po chvilce přišli nahoru doprovázeni vysokým, mohutným mužem s rozježenými krátkými, černými vlasy a velikým nosem, vykukujícím z hustého plnovousu. Vypadal tak trochu, jako Hagridův menší bráška. Představování se ujal Karel:

„Dovolte, abych vám představil Alexe Popova, jednoho z našich nejlepších bystrozorů. A tady je pan Weasley, vedoucí odboru pro nepatřičné užívání kouzel, na ministerstvu v Londýně,“ bystrozor ho pozdravil uctivým kývnutím „jeho žena Molly, syn Ron, dcera Ginny a tohle jsou jejich přátelé slečna Grangerová a její rodiče, a tohle je Harry Potter…“

Bystrozor se na něj usmál a řekl:

„Těší mě. Nerad vás ruším, vidím, že zrovna balíte, takže jsem to stihnul včas. Přišel jsem s varováním.“

Harry zašeptal:

„Devil Gaunt…“

Bystrozor se na něj podíval s obrovským zájmem a pokračoval:

„Darius Popelín nevěděl kde vás hledat a nechtěl posílat svého kakadu se zprávou, protože zaslechl, že hledáte nějaké mudly a netušil, jak by na takového posla reagovali. Tak přišel k nám, abychom vám zajistili ochranu. Říkal, že vy jste měl podezření, že by vám mohl být Devil nebezpečný a protože nevěděl, o čem jste se bavili hadím jazykem, tak vás začal brát vážně. Navíc vás poznal podle fotky v novinách, tak věděl, že nejste ten typ, který by panikařil zbytečně. Rozhodl se, že na Devila raději trochu dohlédne a zjistil, že se na vás skutečně chystá. Darius si myslí, že na vás zkusí zaútočit, až se budete přenášet domů.“

Harry si přesedl z křesla na židli vedle a vyzval bystrozora:

„Posaďte se u nás a povídejte…“ Alex Popov se sesul do pohodlného křesla a zeptal se: „Nejdřív bych rád věděl, co jste to v té hospodě na sebe syčeli.“

Tak mu Harry podrobně popsal ten rozhovor a zeptal se, jestli je pravděpodobné, že Devil zná jeho totožnost.

„Ne, myslím, že si vůbec neuvědomuje s kým má tu čest. Je to zbabělec, a kdyby znal váš příběh, tak by si na vás určitě netroufl. Stále ovšem nechápu, jak jste mohl tušit, že by vám ten pobuda mohl být nebezpečný.“ A tak mu Harry stejně jako Karlovi vyprávěl historii rodu Gauntů v Anglii. Alex se zamyslel a pak řekl:

„Takže je to vlastně něco jako genetické zatížení, zděděná nenávist, co?“

„No… Dalo by se to tak nazvat. Je to jako mé prokletí…“ souhlasil Harry.

Bystrozor pokračoval:

„Tahle situace má snadné řešení: prostě vás přepravíme na jiné přenášecí stanoviště a odešleme vás bezpečně domů. Ale to by znamenalo, že Devil se zase vyvlékne z problémů, protože naše zákony neumožňují trestat někoho za to, co možná chtěl udělat…“ a podíval se na Harryho. Ten se mu podíval zpříma do očí a odpověděl:

„Z toho nemám dobrý pocit. Představa, že někdo tak nevypočitatelný, s nenávistí k mé osobě v srdci, běhá volně po svobodě a kdykoliv se snadno může objevit za mými zády, není zrovna příjemná, nemyslíte?“

Popov se usmál:

„Říkal jsem si, že tohle řešení vás asi nenadchne. Jestli jste ochotni svůj odjezd odložit na zítřek, tak bych pro vás měl návrh jiného řešení…“

Teď se zapojil do hovoru i pan Granger:

„My ještě stejně nemůžeme dnes odjet. Ještě musím zítra prodat auto a musíme se ženou do banky, zařídit převod účtu do Londýna.“

A Artur na bystrozora zkoumavě pohlédl a zeptal se s napjatou podezřívavostí:

„Tak povídejte, pane Popove, jaké pro nás máte řešení?“

Popov se usmál a začal.

„Nejprve musím předeslat, že jsem se na vás, na všechny, předem informoval na vašem ministerstvu. Jinak bych se neodvážil dát vám tuto nabídku ke spolupráci.“

„Ale nepovídejte, s kýmpak jste mluvil?“ zeptal se Artur.

„No… z oddělení pro mezinárodní spolupráci jsem zprostředkovaně hovořil se samotným ministrem kouzel, Kingsley Pastorek nemýlím-li se. Víte, my jsme tady poměrně dobře informováni o událostech, co se odehráli u vás, alespoň my na ministerstvu. Poskytovali jsme tady azyl mnoha vašim mudlorozeným, takže víme o existenci Fénixova řádu i o jiných věcech…“ Na chvíli se odmlčel, rozhlédl se po všech přítomných a pak pokračoval:

„K tomu druhému řešení… Počítám, že by se ho zúčastnili jen plnoletí kouzelníci. Zajišťovala by vás skupinka neviditelných bystrozorů. Prostě byste předstírali, že se chystáte přenést z obvyklého místa domů a byli byste připraveni, na to, že můžete být napadeni. Můžete se bránit, dle vlastního uvážení. V okamžiku, kdy se tak skutečně stane, zasáhneme my a toho problémového výtržníka budeme moci konečně uklidit tam, kam už dlouho patří.“

Molly se to očividně příliš nezdálo.

„To nevypadá příliš bezpečně, Arture, co když stihne někomu z nás opravdu ublížit?“

Harry řekl poměrně autoritativně a rozhodně:

„Když budeme na útok připraveni, tak se snadno ubráníme. Účast je dobrovolná, já do toho rozhodně půjdu. Chci se toho chlapa zbavit. Se mnou můžete počítat.“

„No, já jdu samozřejmě taky, nikdy jsem tě nenechal ve štychu, kamaráde.“ Prohlásil Ron a Hermiona se přidala:

„Já jdu s tebou taky…“

Ale ozvali se její rodiče:

„Ne, to nám teď nemůžeš udělat, holčičko… umřela bych strachy… prosím zůstaň s námi doma…“

A Molly se k nim přidala:

„Skutečně si myslím, že bys měla zůstat s rodiči Hermiono, protože bude potřeba, abys pohlídala Ginny, aby neudělala nějakou hloupost.“

Ginny se rozčílila:

„Ne, tak to ne, ať vás ani nenapadne, že mě necháte tady. Já jdu s vámi, ať se vám to líbí nebo ne!“

Molly se ji pokusila uklidnit:

„Slyšela jsi tady pana Popova – jen plnoletí kouzelníci. Víš přece, co říkal Percy, nemůžeš tu používat kouzla…“ a když viděla stále zatvrzelejší výraz v obličeji své dcery, vyčítavě pokračovala, „slíbila jsi, že budeš poslouchat Ginny. Vzpamatuj se konečně!“

„Já tady nezůstanu ani za nic!“ Trucovala Ginny čím dál tím důrazněji. Molly se podívala bezradně na Harryho, jako by říkala – zkus ji přesvědčit. Harry se zvedl, šel ke dveřím do jídelny, otevřel je a řekl:

„Mohl bych si s tebou prosím promluvit v soukromí Ginny?“ A když viděl jak se od něj Ginny naštvaně odvrátila, tak dodal tiše, ale důrazně:

„Prosím.“

Chvíli bylo naprosté ticho. Všichni upírali své pohledy na Ginny, ta to už nevydržela, rozčileně se zvedla a s nasupeným pohledem šla za ním.

„Takže jestli tě dobře chápu, tak se za mě nehodláš tentokrát přimluvit?!“ pustila se do Harryho hned, jak za nimi zavřel dveře.

Harry se na ni upřeně díval a opatrně začal:

„To přece musíš pochopit Ginny, opravdu s námi nemůžeš…“

Ginny se otočila zpátky ke dveřím.

„V tom případě se nemáme o čem bavit!“ a chystala se odejít.

„Tak takhle ne Ginny!“ prohlásil Harry ostře, chytil Ginny za ruku a silou ji odtáhl od dveří. Přitiskl ji ke stěně a rukama se opřel tak, aby mu neutekla.

„Co se to s tebou děje? Vždycky jsi byla chytrá, rozumně uvažující holka, teď se ale někdy chováš jako paličatý mezek, jako bys ztrácela rozum. Co se s tebou děje Ginny?“

Jeho lásce se objevily v očích slzy a kutálely se jí po tvářích.

„Neumíš si vůbec představit jaké to je… vědět, že ti hrozí nebezpečí… nemít žádnou šanci to nějak ovlivnit… chci ti stát po boku, chránit tě, hlídat ti záda… nechci tě ztratit … nedokázala bych být bez tebe šťastná… miluji tě…“

A Harry pochopil, pevně ji objal a spustil:

„Vrátil jsem se kvůli tobě Ginny… tam v Zapovězeném lese… když na mě Voldemort namířil hůlkou… myslel jsem na tebe, na ten polibek co jsi mi dala k narozeninám, cítil jsem tvoje rty na svých… proto jsem nešel s Brumbálem za maminkou, tátou a těmi ostatními… vrátil jsem se k tobě. Vybojoval jsem si právo na šťastný život po tvém boku. Chci s tebou mít spoustu dětí a žít šťastně… dlouho, tak dlouho jak to jen bude možné…“

Ginny se ho držela jako klíště a vzlykala:

„Slib mi, že budeš opatrný… že na sebe budeš dávat pozor… slib mi, že se vrátíš, Harry…“ Harry se usmál, věděl, že má vyhráno.

„Slibuji… Už se mě nezbavíš Ginny Weasleyová… vždycky se budu k tobě vracet.“

A když k němu zvedla uplakané oči tak dodal:

„Miluji tě Ginny, nikdy tě neopustím…“ a pak ji políbil. Cítil, jak se pomalu uklidňuje. Hladil ji po vlasech a druhou rukou ji k sobě pevně přitiskl.

Chvíli tak spolu stáli, pak ji Harry pustil a vedl ji za ruku ke dveřím. Ginny se na něj podívala a s trochu nervózním úsměvem řekla:

„A o té spoustě dětí si spolu budeme muset ještě promluvit…“ Harry se smíchem otevřel dveře a oba vešli do obýváku.

Ginny si šla sednout vedle Hermiony a řekla:

„Dobře, tak já tu s Hermionou zůstanu, ale běda vám, jestli se někomu z vás něco stane.“ Všichni si s úlevou oddechli, jen Ron potichu obdivně k Harrymu zašeptal:

„Páni, tomu bych nevěřil. Budeš mě muset naučit, jak se to dělá.“

A Artur pokračoval v plánování s Popovem:

„Dobře, takže jdeme já, Molly, Harry a Ron. Karle budete nás chtít doprovodit?“ otočil se k bystrozorovi: „Nebo s ním máte jiné úmysly?“

„No, vzhledem k věrohodnosti vašeho odjezdu, by nejspíš měl jít s vámi…“ otočil se k němu, „ale budete se držet stranou Sweete, abyste se tam moc nepletl, až dojde k nějaké akci, ano?“ „Samozřejmě pane, budu se snažit.“ Uctivě přitakal Karel.

„Kolik vezmete bystrozorů?“ zeptal se ještě Artur Popova.

„Myslím, že bych na to stačil sám, ale pro jistotu vezmu ještě alespoň dva lidi jako zálohu. Devil je hloupý primitiv. Teď v zimě, když jsou hadi zalezlí, nemá moc možností, jak vám ublížit. Určitě nezná moc nebezpečných kouzel. Takže jsme dohodnutí, půjdete na oběd ke Zlatému koni, já rozmístím lidi kolem přenášecího místa a přijdu si pro vás do hospody v neviditelném plášti. A pak se budete chovat, jako když se chystáte k odjezdu, rozloučíte se s Karlem a tak…“

„Dobře, dohodnuto, na oběd půjdeme asi v jednu, takže od půl druhé na vás budeme čekat.“ Podali si ruce a pak šel Karel Alexe Popova uctivě vyprovodit ke dveřím. 

Když odcházeli na oběd, tak Ginny pevně objala Harryho a zašeptala:

„Pamatuj na svůj slib…“ a mamka, která ji asi slyšela, ji také objala a řekla:

„Neboj, zlatíčko, my ti ho pohlídáme, ano?“

Hermiona objala Rona před svými rodiči, kteří se netvářili nijak překvapeně, a kladla mu na srdce, aby byl opatrný, pak se otočila ke všem a popřála jim:

„Hodně štěstí. Jsem nervózní z toho, že tam nebudu s vámi. Dávejte na sebe pozor prosím, vraťte se ve zdraví. My vám tady s Ginny připravíme nocleh, abyste nemuseli večer zase do hospody.“

Když dorazili ke Zlatému koni, tak zahlédl Harry v rohu sedět Devila Gaunta. Otočil se, podíval se významně na ostatní a začal hrát.

„Proč tu nemůžeme zůstat ještě pár dní s holkami?“

„Musíme do práce, nemáš už prázdniny jako ony, tak jim těch pár týdnů přej. Vezmeme vás sebou, až sem pro ně pojedeme.“ Chytil se Artur a hrál tu hru s Harrym.

Ten se zatím přiblížil k pultu. Darius Popelín upřeně hleděl Harrymu do očí, jako by z nich chtěl vyčíst, zda dostali jeho varování. Harry se na něj usmál a nenápadně mrknul jedním okem.

„Nechce se nám domů“ řekl mu, „našli jsme tady pár dobrých přátel.“ Darius pochopil a taky se usmál.

Když se usadili ke stolu, tak se Devil Gaunt zvedl, nechal na stole drobnou minci a nenápadně se vytratil. Harry se zamyšleně díval na dveře, které se za ním zavřely. Zase se dostavil pocit hrozícího nebezpečí. Molly ho sledovala a starostlivě se zeptala:

„Copak se děje Harry?“

„Nevím, mám z toho najednou divný pocit. Musíme být opatrní. To, že je to primitiv, ještě neznamená, že nemůže být nebezpečný.“

Artur se podíval na Rona a pak Harrymu řekl:

„Budeme opatrní, budeme si navzájem krýt záda. Molly s Ronem a ty se mnou, ubráníme se mu. Už jsme zvládli horší situace.“

Když se najedli, dali si kávu, aby jejich pozornost v příštích chvílích nepolevila.

Pak se objevil Alex Popov. Řekl, že viděl Devila, jak jde na kritické místo.

„Neměli bychom ho nechat čekat…“ a podíval se zkoumavě na ostatní, jestli neztratili odvahu. Když viděl odhodlání v jejich tvářích, tak si vzal ještě od hostinského jeho zásoby protijedu na hadí kousnutí – „pro jistotu“. Když vyrazili, tak přes sebe přehodil neviditelný plášť a ujistil je, že bude blízko. Když došli na místo, tak sehráli loučení s Karlem a postavili se proti sobě Molly a Ron, Harry a Artur. Karel ustoupil dál, než bylo nutně potřeba a oni mezi sebou sevřeli hůl pana Grangera, kterou si vzali místo přenášedla.

V tu chvíli to začalo. Harry pustil levou rukou hůl, v tom samém okamžiku, kdy v pravé svíral hůlku.

„Petrificus gigantus“ – okamžitě zmrazil Prokletý plamen, který vyrazil za Arturovými zády. Ten se hbitě otočil a hasil:  

„Aquamenti“.

Ale to už vzplály další plameny. Harry s Arturem, Molly s Ronem, dva neznámí bystrozorové, kteří se objevili, stejně jako Alex Popov, který si vzal do party Karla (hasit snad umíš, chlapče), všichni se měli co otáčet, aby tu záplavu plamenů zvládli. Vtom Harry uviděl skrz kouř, známou Devilovu siluetu, udělal pár kroků jeho směrem, pečlivě zamířil a zvolal „mdloby na tebe“.

V okamžiku, kdy spatřil, jak červený paprsek jeho kouzla zasáhl svůj cíl, ucítil prudký žár a velkou bolest ve své levé ruce.

Zareagoval okamžitě:  

„Petrificus gigantus“ a v tu samou chvíli stál vedle něj Artur a okamžitě hasil.

Bolest byla tak velká, že Harry musel zkoncentrovat veškerou svou sílu, aby dokázal udržet plamen pod kontrolou i na tu krátkou chvilku, než ho Artur uhasil. Pak se pod ním podlomily nohy a on ztěžka dosedl na zem. Konečně si prohlédl svou ruku. Rukávy zimníku i svetru byly spálené na troud a byla přes ně vidět holá kůže jeho paže, spálená do živého masa. Kromě příšerné bolesti, které se uměl postavit, však cítil i to, jak mu jed proniká do celého těla. S tím bojovat nedokázal. Bál se, že brzy ztratí vědomí. Artur řekl jen:

„Ach bože Harry…“ A okamžitě volal Popova. „Alexi, rychle, musíte ho přenést do nemocnice, musí rychle dostat protijed!“ Vtom za jeho zády vyšlehl další plamen. Harry s posledních sil zvedl ruku s hůlkou, ale žádné kouzlo nevyslovil.

Nejdřív si nebyl jist, jestli nemá halucinaci, pak ale viděl, že Artur také překvapeně sklopil hůlku. A také uslyšel zpěv tak krásný, jako by vycházel přímo z jeho srdce. Z plamene se vynořil zářivě rudý pták, veliký jako labuť, s dlouhým zlatým ocasem a zlatými pařáty. Nepřestával zpívat a snesl se přímo k Harrymu na zem. Ostatní už uhasili všechny plameny a přicházeli se podívat co se děje. Molly když uviděla jeho ruku, tak se zhrozila:

„Harry, pane bože, tvoje ruka…“

Fénix konejšivě zapípal, opřel si hlavu o Harryho rameno, a z jeho očí se začaly kutálet slzy, po jeho spálené paži. Harry začal pomalu přicházet k plnému vědomí, cítil, jak bolest ustupuje a jed pomalu opouští jeho tělo. Když Fénix zvedl hlavu, tak spatřil svou ruku – vypadala jako dřív. Pak pohlédl ptákovi do očí…

„Fawkesi, zase jsi mi zachránil život, jak se ti odvděčím?“

Fawkes něžně zapípal a Harry mu odpověděl:

„Taky tě mám moc rád, kamaráde…“ a pohladil ho po jeho krásné hlavě a po zádech.

Potom vstal a překvapeně sledoval, jak Fawkes vzlétl a usadil se mu samozřejmě na rameni. „To jsem nevěděl, že máš Fénixe, Harry?“ divil se Karel.

„Já taky žádného nemám Karle, Fawkes není můj…“

Molly se však zasmála:

„To bych neřekla Harry, Fawkes totiž vypadá, jako by tě právě adoptoval.“ A červenozlatý pták souhlasně zapípal. Harry k němu vzhlédl: „Ty se mnou zůstaneš Fawkesi?“ A Fawkes začal zpívat tak radostně, že se všichni okolo začali šťastně smát.

Pak společně našli bezvědomého Devila Gaunta a Artur se zeptal:

„Budete nás potřebovat k jeho usvědčení?“

Alex se zamyslel:

„Nemyslím, že bude nutná vaše přítomnost. Mám tu tři důvěryhodné svědky,“ a ukázal na Karla a dva bystrozory, „a „prior incantato“ ukáže, že Prokletý oheň vykouzlila jeho hůlka“ a ukázal hůlku, kterou držel v ruce. „To bude klasifikováno jako pokus o hromadnou vraždu. Kdybyste tu byli nepřipraveni s nezletilou dcerou a dvěma mudly, tak by mu to možná i vyšlo.“

„Ano,“ řekl Artur, „musíme poděkovat panu Popelínovi, že nás varoval…“

Mezitím oba bystrozoři popadli bezvědomého Devila a přemístili se s ním.

Alex Popov se zeptal:

„Zajdeme ke Zlatému koni na skleničku a můžete mu poděkovat hned.“ Artur byl pro, ale Harry ho zarazil:

„Vyřiďte mu zatím díky za nás, my musíme domů, holky jsou určitě strachy bez sebe. Poděkujeme mu zítra, stavíme se tam, než půjdeme domů.“ Molly se usmála a podpořila ho: „Jistě Harry. Pane Popove, řekněte hostinskému, že jsme mu opravdu vděční, že se u něho zítra určitě zastavíme, abychom mu poděkovali osobně, ale teď musíme za děvčaty.“

„Jistě, plně vás chápu.“  Odpověděl Alex „Tak zatím nashledanou, možná se ještě uvidíme…“ a přemístil se.

„A my jdeme taky, Fawkesi, ty se přemístíš se mnou?“ zeptal se Harry a Fawkes souhlasně zapípal. Harry pro jistotu položil svou, již zdravou ruku, ve spáleném rukávu na jeho nohy, na svém rameni a soustředil se na dvorek u domu Hermioniných rodičů.

„Harry, Harry co máš s rukou? Harry!“ Křičela Ginny a s nesmírně vyděšeným výrazem běžela k němu.

„To je v pořádku, Ginny, jsem v pořádku, opravdu, odnesla to jen bunda a svetr.“ Objal ji pevně a držel ji v náručí tak dlouho, dokud se nepřemístili i ostatní. Fawkes vydával uklidňující pípání a Ginny se pomalu přestávala třást. Hermiona se s úlevou přivítala s Ronem a když šli všichni dovnitř, tak s úžasem zjišťovala:

„Co tady s vámi dělá Fawkes, je to přece Fawkes, že?“

„To je na dlouhé povídání“ řekl Harry, „měli bychom se na to posadit.“

„Jistě, pojďte do obýváků, ten realitní agent právě odešel a naši budou taky zvědaví, jak jste dopadli. Harry ta tvoje ruka vypadá fakt strašidelně. Měl by ses nejdřív převléknout.“

A tak Harry v náhradním svetru s kratšími rukávy (v tom s drakem na prsou, co dostal od Molly k vánocům ve čtvrtém ročníku) a s šálkem horkého čaje, společně s ostatníma vyprávěl, co se stalo. Artur se podíval na Harryho:

„Myslel jsem, že jsme tě ztratili, Harry,“ a otřásl se při té vzpomínce.

„Já jsem o tebe měla taky velký strach, ještě že se tam objevil Fawkes, máš obrovské štěstí chlapečku…“ Harry si povzdechl, podíval se na Ginny, které blesklo v očích rozčilení, a pohladil na opěradle sedícího Fénixe.

V tom se Ginny rozčileně zvedla, přešla ke dveřím jídelny a chladně řekla:

„Mohla bych si s tebou Harry promluvit v soukromí, prosím!“ Harry se zatvářil provinile, pošeptal Fawkesovi:

„Radši tu zůstaň, kamaráde, tohle musím vyřídit sám.“

A s čím dál víc provinilým výrazem se zvednul a šel za Ginny.

Molly ho sledovala se soucitem a zkusila se ho zastat:

„No tak Ginny, všechno přece nakonec dobře dopadlo, ne?“

„Do toho se nepleť mami, to si musíme vyřídit sami mezi sebou…“ odpověděla jí dcera důrazně. To už Harry vešel do jídelny a Ginny za nimi zavřela dveře.

Harry k ní zvedl provinile oči. Ginny stála nasupeně s rukama v bok a když se jejich oči setkali, tak spustila:

„Tak takhle to dopadá, když jsi na sebe opatrný, jo? Slíbil jsi mi to, Harry!“

„Ginny, miláčku, nikdo nemohl tušit, že bude tak nebezpečný. Překvapilo to i bystrozory. Jen jsem na chvilku odvrátil od těch plamenů pozornost, abych ho omráčil, musel jsem ho zastavit, posílal na nás další a další plameny. A nakonec to přece dobře dopadlo, vrátil jsem se k tobě, živý a zdravý.“

„Jo, ale jen díky Fawkesovi, kdyby tam nebyl, jak by to asi dopadlo?“ Útočila stále Ginny. „Ale on tam byl, Ginny, přestaň se zlobit…“ přistoupil k ní a objal jí. „Vrátil jsem se k tobě, živý a zdravý Ginny, dodržel jsem svůj slib. Nezlob se miláčku, prosím.“

Ginny se objevily slzy v očích.

„Ty si neumíš vůbec představit, jak jsem se bála, když jsme na vás čekaly. Jak jsem se hrozně vyděsila, když jsem viděla tu tvou spálenou ruku…“

„To je mi moc líto, pospíchali jsme za vámi, jak nejrychleji to šlo, ani jsme se nestavili u Dariuse Popelína, abychom mu poděkovali za varování… Tak už se nezlob miláčku…“ Políbil jí, rukou jí zajel do vlasů a pevně ji k sobě přitiskl.

Mezitím v obývacím pokoji naplánovali zítřek. Hermiona řekla, že Harry chce zajít do Vanilkové pasáže a sehnat si nějakou knihu o potřebách Fénixe, protože nemá ponětí, jak se o něj starat. Domluvili se s Karlem, aby je ráno vyzvedl a poslali ho už domů. Pak jim vyprávěla, jak s Ginny postavili ve velkém pokoji v podkroví stan.

„Tady máme málo postelí, abychom se sem všichni vešli, a ve stanu jsou dvě ložnice, palandy, koupelna, tam se všichni vyspíme pohodlně a protože budeme pod střechou, tak by nám tam neměla být ani zima.“

„To je skvělý nápad,“ pochválila ji Molly, „já jsem nespala ve stanu hrozně dlouho, vlastně jsme byli pod stanem ještě před svatbou, že Arture?“

Ron už nějakou dobu pokukoval po zavřených dveřích do jídelny. Pak se zvedl a prohlásil: „Asi už pro ně zajdu.“

Pustily se do něj mamka i Hermiona:

„Ať tě to ani nenapadne… Proč jim proboha nedáš chvilku pokoj… Když jsou tady rodiče, tak je snad zbytečné, abys pořád Ginny hlídal… Ano, musíme jim dát dostatek času, aby si to spolu vyříkali… Jo, a usmířili se…“

Ron se překvapeně posadil a rozpačitě na ně zíral.

„Jen jsem myslel… Už jsou tam dost dlouho… Za tu dobu se museli stihnout pohádat i usmířit ne?“

„Jen je nech na pokoji.“ Usadila ho Molly.

A Hermiona se přidala:

„On nás přece taky nešpehuje a věčně nehlídá.“

„Však ty taky nejsi jeho sestra.“ Bránil se Ron.

Molly se na svého syna podívala s pochopením a vysvětlovala mu:

„To je všechno otázka důvěry Rone, Ginny už je velká holka, za pár dní bude plnoletá, má právo na lásku. My s taťkou věříme, že jsme ji dobře vychovali, známe dobře i Harryho, takže prostě věříme, že se ti dva budou chovat přiměřeně a slušně, když jim dopřejeme trochu soukromí. Zrovna tak je to i s tebou a Hermionou.“

Paní Grangerová s úsměvem změnila téma hovoru:

„Hermiono, my budeme muset vymyslet, co uděláme k večeři pro tolik strávníků…“

A Molly navrhla:

„Co, kdybychom mamince ukázali malé tajemství kouzelnické kuchyně Hermiono a udělali hromadu obložených chlebů pro všechny?“

Hermiona se zasmála:

„Ano, z vašich zásob se jídlo připravuje snadno.“

Molly ji pohladila po tváři a ujistila ji:

„Však to při tvé šikovnosti nebude dlouho trvat a uděláš si taky takové…“ a všechny tři se zvedly a šly do kuchyně. Harry a Ginny, když uslyšeli lomoz z kuchyně, tak tam nakoukli a byli oba vyzváni, aby se zapojili do přípravy večeře. Po večeři se z jídelny přesunuli zpět do obývacího pokoje, pan Weasley s panem Grangerem sledovali televizní vysílání, maminky probírali výhody kouzelnického vaření a Ron, Harry, Ginny a Hermiona společně plánovali, co budou podnikat během prázdnin. Pak ti čtyři s potěšením zjistili, že podkroví kolem stanu skýtá několik příjemně temných zákoutí a tak šli spát všichni spokojení a zdály se jim krásné sny.