Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Hadí hrozba

hadi_hrozba-thJak se Harry a jeho přátelé vyrovnají s následky podivných Voldemortových experimentů?

Dokáží zvládnout nebezpečnou krizi a zároveň dokončit školu a připravit se na zkoušky?

To se dozvíte v poslední části trilogie Harry Potter a Potomci Pána zla.

    Kapitola 7, Ošetřovna pro mudly

      Had_hrozbaTam už mezitím Seamus informoval svého tátu o jeho poslání, jak to dohodli s ministerským předsedou. Pan Finnigan už také svíral v ruce velmi elegantní vycházkovou hůlku z tmavého mahagonového dřeva s kovovým držadlem ve tvaru hlavy orla. Podle toho, jak nedůvěřivě s ní zacházel, Harry pochopil, že to je jeho osobní přenášedlo. Allen hlásil Kingsleymu:

      „Máme hlášen výskyt hada v Dárcově Ruce, u kravína, kde v noci pokousal toho hlídače. Vydaly se tam dvě skupiny bystrozorů a Charlie Weasley.“

      Přišel pan Diggory.

      „Tak jsem zařídil ten průzkum upíří krve, mluvil jsem i s Eldredem Worplem. Požádal jsem ho, aby zkontaktoval svoje přátele mezi upíry a s tím průzkumem nám pomohl. Možnost, že měl, Vy víte kdo, upíří krev, ho fascinovala…“ Kingsley se na něj podíval káravě.

      „Kdy už se konečně osmělíte říkat Voldemortovi jménem Amosi…“

      Pan Diggory zrudnul a ohradil se:

      „To nemůžu, nedokážu to…“ Harry se na něj chápavě usmál a navrhnul mu:

      „Když se vám příčí vyslovit jméno Lord Voldemort, tak mu zkuste říkat jeho civilním jménem, kterým pohrdal, protože ho zdědil po svém mudlovském otci - Tom Raddle. Říkat, Vy víte kdo, je teď už takové podivné…“

      Pan Diggory se na Harryho zamyšleně podíval a pak přikývl.

      „Máte pravdu Harry, Tom Raddle, vrah mého syna… To nezní zdaleka tak hrozivě.“

      Když to řekl, tak si Harry smutně povzdechl a sklonil hlavu. A tak mu pan Diggory položil ruku na rameno a s vděčností v hlase, potichu dodal:

      „Vy jste ho pomstil a za to vám budu navždy vděčný, chlapče…“

      Vrátili se bystrozoři a hlásili:

      „Toho hada jsme dostali, Charlie ho odnesl do čtvrtého patra. Dal nám zabrat, jsou opravdu dost chytří. Zaútočil na nás ze zálohy. Ještě že to Savage umí tak dobře s tou šavlí. Mudlové, co to hlásili, nás viděli, ale paměť jsme jim upravovat nemuseli, protože jsme vlastně ani nepoužili kouzla. Řekli jsme jim, že jsme vědci z toho vojenského ústavu a poděkovali jsme jim za ostražitost a spolupráci. Museli jsme zajít dost hluboko do lesa, abychom se mohli přemístit…“

      A Hrdonožka dodal:

      „Ta vyhledávací mapa co mají telefonisti je opravdu skvělá.“

      „Vyhledávací mapa? Jak to myslíte?“ zeptal se překvapeně Harry. Hrdonožka se usmál: „Richard se tu v noci nudil, když namontoval tu zásuvku a neměl už co dělat. Tak společně se Zorinou a Paulem Hardym z noční směny, propojili ten přístroj s jejich mapou a přidali vyhledávácí a odhalovací kouzla. Tak se teď na mapě objeví červená vlaječka přesně na místě, kde se nachází ten, kdo volá o pomoc. Prý měli dost práce s tím, aby našli toho pokousaného hlídače v kravíně, proto jim ten had stačil utéct. Tu rodinu pak našli jen díky té vyhledávací mapě, protože matka, která volala, už byla pokousaná a stihla říct do telefonu jen ‚Pomozte nám…‘ a omdlela.“

      Harry se rozesmál.

      „Tak to musím vidět…“ a šel k Penelopě do staré taťkovy kanceláře. S pobavením zaregistroval na dveřích novou cedulku s nápisem: TELEFONNÍ ÚSTŘEDNA.

      Penelopa měla před sebou na stole zapnutou malou přenosnou televizi a s pohledem na příchozí hlásila:

      „Právě říkali, že za pět minut bude zvláštní zpravodajství, chtěla jsem vás jít zavolat, asi to bude o těch hadech…“ Taťka seděl vedle ní a velmi zaujatě televizi sledoval. Zazvonil telefon a tak Harry viděl v akci i vyhledávací mapu. Objevila se nad ní malá červená vlaječka na velkém špendlíku, zakroužila nad mapou a zapíchla se přímo na okraji Velkého Visánku. „Volá paní doktorka Colbyová. Jeptišky prý v klášterní zahradě zahlédly velkého hada. Pošlete tam někoho?“

      Kingsley přikývl.

      „Půjdeme tam sami, jen co si vyslechneme ty zprávy. Stejně jsem se tam chtěl podívat. Půjde s námi pan Finnigan, Alexandr, Harry, Charlie a Artur…“

      „Také bych chtěl občas do terénu…“ připomněl se Allen Ratchford. „Artur už na lovu byl, může to tady převzít místo mě…“

      Kingsley přikývl:

      „Máte nějakou ostrou sečnou zbraň?“

      Allen vytáhl zpod hábitu nablýskanou ohnutou šavli s jílcem zdobeným drahými kameny. „Rodinné dědictví, skřetí práce…“

      To už se ale na malé obrazovce objevila znělka zvláštního zpravodajství. Hlasatel upřesnil oblast výskytu hadů a varoval obyvatelstvo, aby se té oblasti pokud možno vyhnulo, protože již tam míří armádní jednotka, která bude ve spolupráci s pracovníky vědeckého ústavu a několika skupinami najatých přírodovědců a odborníků na hady tuto oblast systematicky čistit od té nebezpečné, uměle vytvořené, hadí populace. Místní nabádal k opatrnosti a obezřetnosti a znova zopakoval telefonní číslo krizové linky, která je nepřetržitě k dispozici pro hlášení výskytu, nebo napadení hady. Pak požádal ostatní, aby nezatěžovali linku zbytečnými hovory.

      Seamus mezitím vyráběl pro tátu něco jako vysílačku, do které zamaskoval jedno zmenšené zrcátko a na druhé do páru napsal: kapitán Finnigan. Na Harryho tázavý pohled dodal vysvětlení:

      „Táta bude mezi těmi vojáky, tak musí mít vybavení upravené tak, aby u nich nevzbuzovalo podezření. Bere si i tu brokovnici, aby se mohl osobně zapojit do boje…“ dodal s úsměvem.  

      Zprávy skončili a tak se chystali na ulovení hada v klášterní zahradě a návštěvu špitálu. Harry si sundal hábit. Měl pod ním černé džíny a bavlněné triko s dlouhým rukávem, co si koupil v Austrálii. Kingsley měl pod hábitem mudlovský oblek, v kterém vypadal opravdu elegantně i Alexandr měl oblek a Charlie oprané džíny a mikinu. Allen byl oblečen tak, jak si většina kouzelníků myslí, že má mudla vypadat. Měl světlé jezdecké kalhoty, modrou košili s vyšívaným límečkem a vytahané, nesednoucí manšestrové sako. V tom do ústředí bystrozorů vešel Lee Jordan.

      „Copak, někam se chystáte?“

      Kingsley se na něj zamračil:

      „Co tady děláš, máš přece tisknout Jinotaj ne?“

      Lee se zašklebil:

      „Xenofilius Láskorád vzal na víkend čtyři brigádníky a už tiskne. Jde jim to od ruky tak, že už večer začnou odesílat první výtisky. Usoudil jsem, že už mě tam nepotřebuje a vyrazil jsem shánět další novinky. Kam se chystáte?“

      Harry mu odpověděl:

      „Jdeme se podívat do špitálu ve Velkém Visánku a ulovit hada, co se potlouká po klášterní zahradě…“

      V tom se z jeho kapsy ozval jásavý Hermionin hlas:

      „Harry, chytila ji, vyhráli jsme!!! Slyšíš mě? Vyhráli!!!“

      Harry vytáhl z kapsy bleděmodré zrcátko a celý se rozzářil.

      „Tak povídej!“

      „Vyhráli 280 : 80. Ron byl ze začátku trochu nervózní a pustil pár laciných gólů. Pak se ale vzpamatoval a vychytal jim úplně všechno. Vedli jsme 130 : 80, když Ginny chytila zlatonku. Nedala jejich chytači šanci, byla prostě skvělá…“

      „Jupíí!“ výsknul si Lee,

      „Paráda!!!“ přidal se k němu Seamus.

      I Kingsley se usmíval a Harry, ten byl štěstím bez sebe.

      „Vyřiď jim moji gratulaci, během dne se ještě ozvu, nevolejte mi, jdeme se podívat k jeptiškám… a řekni Ginny, že určitě večer přijdu…“ usmíval se a zářil štěstím Harry. Kingsley, ale pobízel ke spěchu.

      „Musíme jít, nebo nám ta potvora sežere nějakou jeptišku….“

      Harry se otočil k panu Finniganovi:

      „Vezmete mě sebou přenášedlem?“

      Lee se přidal:

      „Mě taky? Mám velkou, ostrou mačetu…“ Kingsley zakroutil hlavou, ale řekl:

      „No tak dobře, ale jen Lee, Seamusi, ty tady zůstaneš s Arturem a Penelopou.“

      Pak zaktivizoval panu Finniganovi přenášedlo a řekl:

      „My se za vámi přemístíme.“

      Vycházková hůl začala modře světélkovat a tak se Harry a Lee okamžitě chytili. Popadla je neviditelná síla, roztočila je v temnotě a během okamžiku stáli na malém dvorečku obehnaném vysokou kamennou zdí a stěnou domu bez oken, porostlou břečťanem. Lee a Harry hned, jak ucítili pevnou půdu pod nohama, popadli pana Finnigana a odtáhli ho ke zdi. Během zlomku vteřiny se na místě, kde přistáli, zhmotnili ostatní.

      U jedné ze dvou branek, které vedly ze dvora, stál muž středního věku v bílém plášti.

      „To jsem rád, že už jste tady, pane ministře. Chtěl jsem jít na toho hada, mám ostrou sekeru, ale jeptišky ostražitě sledují zahradu z oken a tak nemůžeme použít kouzla…“

      Kingsley se usmál:

      „Nějak si s tím poradíme Ludvíku…“ a Harry pochopil, že se právě seznámil s Ludvíkem Rychlým, řidičem sanitky. Pak se podíval na pana Finnigana.

      „Nabijte si tu flintu, budeme ho muset zabít po vašem způsobu. My vás budeme jistit. Kde je ten had?“ zeptal se řidiče. Ten ukázal na branku, u které stál:

      „Tudy se jde na zahradu a támhle je východ do postranní uličky, kde parkuji s autem…“ „Dobře,“ přikývl Harry, vytáhl hůlku, vydal se k brance a dodal:

      „Jdu první.“

      Vešel pár kroků do zahrady, počkal, až se k němu přidají ostatní a zeptal se pana Finnigana jestli je připraven. Když přikývl a připravil si pušku k výstřelu, tak zasyčel do zahrady:

      „Jsem tvůj pán, volám tě. Pojď ke mně…“

      Za chvilku uslyšel odpověď:

      „Slyším tě, můj pane. Jaké pro mě máš rozkazy?“ a z pod rozložitého, kvetoucího keře vylezl velký had a blížil se k nim.

      „Miřte za hlavu, střílejte hned, jak si budete jistý, že zasáhnete…“

      Řekl ještě Harry a vtom už se ozvaly dvě velké rány a během chvilky další. Charlie šel opatrně s napřaženou sekerou hada zkontrolovat, pak se napřímil a hlásil:

      „Už je po něm, zvládl jste to jen na tři rány. Seamus potřeboval čtyři….“

      Pak vytáhl zpod mikiny pytel a hada do něj s odporem ručně nasoukal.

      „Asi ho hned odnesu, ne?“ zeptal se Kingsleyho. Ten přikývl a chystal se odejít ze zahrady. „Ještě chvíli počkej Charlie, něco mě napadlo…“ podíval se na Kingsleyho a ukázal mu na svah nad zahradou.

      „Vidíš tu louku pod lesem? Možná bychom tam mohli vyrazit už dneska, až půjdeme ze špitálu, abych sem už nemusel zítra. Když si zesílím hlas, tak bych je mohl stáhnout z okolí celého městečka a trochu vyčistíme i tuhle oblast. Asi jich tu taky pár bude…“

      Kingsley se podíval zamyšleně na Allena, ale pak přikývl a řekl Charliemu.

      „Odnes ho a pak na nás počkej na tomhle dvorku, půjdeš s námi na další lov.“

      Pak se vydali přes dvorek další brankou do uličky a Alexandr je vedl k hlavnímu vchodu do špitálu.

      Přišla jim naproti doktorka Colbyová.

      „Uvědomila jsem si, že vám nemůžeme před jeptiškami říkat pane ministře, tak jsem jim řekla, že přijde na kontrolu ředitel ústavu a léčitelům jsem poradila, aby vám říkali pane řediteli, nebo prostě jen šéfe…“ Kingsley se usmál a přikývl. Jeptišky je nadšeně vítaly a ptaly se, kde je ten had.

      „Odvezli ho rovnou do ústavu, musí udělat pitvu…“ blýsknul se Kingsley výrazem, který si už konečně zapamatoval. Pak je jeptišky s paní doktorkou provedly po špitálu a ukázaly jim zraněné. Malá, asi dvouletá holčička se křečovitě držela své maminky kolem krku a nechtěla se na ty podivné lidi ani podívat. Když odcházeli, tak jeden z léčitelů zašeptal Kingsleymu:

      „S tou to bylo moc špatné, ztratila spoustu krve a srdíčko už jí začínalo vynechávat. Musela dostat dvě dávky Životodárného nektaru, aby to zvládla…“

      Pak se seznámili s paní Hnízdilovou, která jezdí přes den se sanitkou, protože jí místní lidé znají a důvěřují. Ale, než si s ní stačili promluvit, tak přiběhl řidič.

      „Hnízdilová, jedeme. Máme napadené pod Strašidelnou hůrkou, potřebuji, abyste mě tam dovedla…“

      Když ukončili prohlídku, tak Kingsley požádal paní Colbyovou, aby ho odvedla do lékařského pokoje, že si potřebuje nerušeně promluvit se službou u telefonu. Harry šel s ním. „Potřebujeme na ten lov posily. Alexandr nám tady moc platný nebude, toho pošlu zpátky a jen s Charliem, Leem a Alexem by to moc bezpečné nebylo….“ Harry se ohradil:

      „Když je budu svolávat hadí řečí, tak můžu pomocí hůlky bojovat taky…. Nepočítám s tím, že jich bude tolik, jako ráno….“

      Kingsley se na něj chvíli zamyšleně koukal a pak přikývnul.

      „Dobře, jak myslíš…“ a zeptal se Penelopy, jak to vypadá s těmi napadenými, pro které jela sanitka.

      „Už jsme zpět, šéfe,“ ozval se do zrcátka Hrdonožka.

      „Hada jsme dostali. Byl to mladý párek. Holka byla v bezvědomí a na kluka jsme použili mdloby, aby se mu nemusela upravovat paměť. Pomohli jsme ošetřovatelce do nich dostat lektvary, už jsou asi na cestě do špitálu.“

      „Dobře, ještě se tu chvíli zdržíme, nenastaly nějaké problémy?“ zeptal se Kingsley.

      „Nic se neděje, všechno běží hladce…“ odpověděla mu už zase Penelopa.

      Když se Kingsley chystal k odchodu, tak se Harry zeptal:

      „Můžu tady ještě chvilku zůstat? Chtěl bych zavolat Ginny…“ Kingsley se jen usmál a odvedl paní doktorku s sebou.

      „Ginny?“ … „Ginny?!“ … musel zavolat několikrát, než se mu rozesmátá Ginny ozvala. „Harry, tady je hrozný kravál, počkej, půjdu někam stranou…“

      Harry slyšel z pozadí jejího hlasu mohutné, bouřlivé oslavy Nebelvírských.

      „Takovou oslavu jsem snad ještě nezažila, Harry. Všichni jsou úplně šílení. Havraspárští, když se dozvěděli, že nehraješ, tak si zase začali dělat naděje na vítězství. Protestovali proti nasazení Deana, ale ředitelka je usměrnila, že v týmu můžou být dva starší hráči, tak to vzdali. Jak Ron ze začátku blbnul, tak na nich bylo vidět, že strašně chtějí vyhrát, málem mě sundali potloukem a dávali nám docela zabrat, ale když se pak Ron konečně rozchytal, tak už byl ten zápas čistě v našich rukách. Jejich chytač si všiml zlatonky, až když jsem byla u ní, neměl šanci…“ smála se šťastně do telefonu. Harry po ní zase hrozně zatoužil a musel se soustředit, aby své emoce zastřel.

      „Vrátím se co nejdřív Ginny… Už jen promluvíme s paní Hnízdilovou, až se vrátí z výjezdu a pak naplánujeme zítřejší akci. Už to tady chtějí začít systematicky čistit. Do večeře budu snad už u tebe. Hrozně se mi stýská…“ Ginny se zářivě usmála a oči jí zářili jak lucerničky.

      „Taky už se nemůžu dočkat, až ti skočím kolem krku…“

      Do dveří nakoukl Lee:

      „Harry, sanitka už přijela, jdeme…“

      Harry poslal Ginny do zrcátka pusu a strčil ho do kapsy. Kingsley už se bavil s paní Hnízdilovou.

      „Jsou to mladí blázni, až se proberou, tak si to s nimi ještě vyříkám. Ten kluk je Harry od sousedů, pomáhala jsem mu na svět a Dorotce taky… Co je to napadlo v téhle nebezpečné době randit zrovna na takovém nepřístupném a opuštěném místě, jako je Strašidelná hůrka…“ Kingsley se podivil:

      „Co je to za místo, proč se mu tak říká?“

      Ona se podívala s úsměvem na jeptišku, která je doprovázela a řekla:

      „Matka představená nemá moc ráda tyhle příběhy o strašidlech a duchovi, doprovodím vás k autu a povím vám to cestou, pane řediteli, jestli vás to zajímá…“

      A tak jim cestou na přemísťovací dvorek vyprávěla příběh o baronovi Kowalském a jeho krásném loveckém zámečku na kopci, uprostřed lesů, kousek od Velkého Visánku.

      „Pěstoval na zahradě spoustu květin a choval včely. Byl to prý moc hodný starý pán. Cítil se velmi osamělý a tak po válce předal svůj zámeček bezplatně ministerstvu zdravotnictví, aby v něm udělali ozdravovnu pro opuštěné děti z dětských domovů. Říkalo se, že ke konci života s houfem dětí kolem sebe opravdu pookřál a zářil štěstím. Proto se mu asi nechtělo odejít a vrátil se mezi děti jako dobrý duch Medonosné hůrky – tak se to tam původně jmenovalo. Jenže ministerstvo zámeček neudržovalo, nechalo to tam zchátrat tak, že už tam děti nemohly jezdit a duch barona Kowalského se začal zlobit. A tak, když se to ministerstvo pokoušelo prodat, dokud měl ten zámeček ještě nějakou hodnotu, začal strašit všechny kupce, kteří projevili zájem. Všichni odtamtud utíkali vyděšení k smrti. Od té doby se tomu kopci říká Strašidelná hůrka. Občas tam zajdu, pěstuji si tam na zahradě kouzelné bylinky. Baron se sice vždycky tváří mrzutě a trochu nezdvořile, ale je na něm vidět, že ho moje občasné návštěvy těší…“ usmála se paní Hnízdilová.

      „Allene, to vypadá jako přesně to místo, které už několik měsíců hledáme, nemyslíte?“ zeptal se Kingsley a na vysvětlenou dodal:

      „Od příštího roku máme převzít na sedm let předsednictví Mezinárodního sdružení kouzelníků. Hledali jsme takový pěkný opuštěný objekt, který bychom zrekonstruovali a upravili tak, aby se tam daly pořádat konference a ubytovat zahraniční hosté. Budeme muset na ducha pana barona opatrně… Příjemný, přátelský a pohostinný duch by se hodil, ale strašidlo by v takových prostorách bylo trochu nevhodné…“

      Harry se zasmál:

      „Má přece rád děti, tak mu tam jako správce nastěhujte rodinu s dětmi a on bude zase šťastný… Třeba Connorovi – mají Lucase a čekají mimino. Pan Connor je navíc specialista na rekonstrukce starých domů. Taťka říkal, že jste mu dali práci na ministerstvu v údržbě, tak se ho můžete zeptat, jestli by to nevzal. Bydlí sice v  hezky zařízeném, ale přeci jen maličkém zahradním domku, třeba by to brali…“

      Kingsley přikývl:

      „Dobrý nápad. Ale tohle budeme řešit později, teď nás čeká ještě jeden lov…“

      Charlie už na ně na dvorku čekal a tak poslali Alexandra zpět na ministerstvo a Harry, Kingsley, Lee, Allen a Charlie se přemístili na okraj lesa nad Velkým Visánkem a rozhlédli se po okolí, jestli nejsou sledováni nějakýma zvědavýma očima. Harry se rozhlédl a pak se zeptal:

      „Když si zesílím hlas, tak jak daleko bude to moje vábení slyšet?“ Kingsley pokrčil rameny. „Lidé ho uslyší do vzdálenosti dvou, tří kilometrů, ale hadi…“ Harry ukázal na městečko pod nimi a pokračoval:

      „Budeme je muset odstínit. Kdyby mě slyšeli hadi na druhé straně, tak by se sem vydali přímo přes město…“ A tak použili směrem k městu několik zastíracích kouzel včetně Ševellisima. Pak začal Harry vábit hady.

      „Sonorus“.

      Allen Ratchford s vytřeštěnýma očima sledoval, jak se z Harryho úst linou podivné syčivé zvuky.

      „Ke mně, všichni okamžitě ke mně. Volá vás váš pán…“

      Několikrát volání zopakoval, než se připlazil první had směrem od města. Kingsley předvedl, jak mistrně ovládá na dálku svou šavli po dědečkovi a vzápětí hlásil Allen:

      „Další se blíží zprava, toho si vezmu na starost já…“

      Pak předvedl, že svou šavli ovládá stejně mistrně jako Kingsley. Harry syčel s malými přestávkami dál a přišel další had. Připlazil se z lesa. Toho si pro sebe zabral Lee, Charlie ho se svou sekerou jistil. Lee potřeboval tři rány, aby hadovi usekl hlavu, ale nakonec to zvládl a tak Charlie přišel se svou sekerou zkrátka.

      „Další bude můj,“ hlásil, ale další had se už nedostavil.

      Harry je, vábil ještě dobrých patnáct minut a nic.

      „Buď se poučili a už mi nevěří, nebo už jich tu víc nebylo. Možná bychom to měli zkusit stejně ještě na druhé straně města…“

      Kingsley přikývl a ukázal na malou kapličku pod lesem, na druhé straně města.

      „Posbíráme těla, přemístíme se k té kapličce a zkusíme to ještě jednou.“

      Na druhé straně přišli skoro okamžitě, jak je začal Harry volat, dva hadi směrem od města. Zabili je Charlie s Allenem. Další už ale nepřišli.

      „Čekal jsem, že jich bude víc…“ posteskl si Harry. Kingsley se usmál:

      „Nezapomeň, že k nim musíme připočíst toho z klášterní zahrady, toho, co pokousal celou rodinu i toho, co umlátil ten mudla sekerou… Takže jich tu bylo celkem osm.“

      Charlie chvilku počítal a pak se širokým úsměvem oznámil:

      „S těmito hady už jich máme celkem dvacet. To je slušné skóre za dva dny, nezdá se vám?“

      A tak se s dobrým pocitem vrátili zpět na ministerstvo. Tam Allen ostatním nadšeně vyprávěl svoje zážitky z lovu a Melissa z personálního vypadala dost uštvaně, když přišla Kingsleymu sdělit, že má už asi padesát dobrovolníků. Shromažďují se ve velké soudní síni, protože nikde jinde není pro tolik lidí dost místa. Začala se hlásit i spousta lidí mimo ministerstvo, protože si přečetli ráno zvláštní vydání Denního věštce.

      „No jo, to jsem ještě nečetl…“ uvědomil si Harry.

      „Já také ne…“ řekl Kingsley.

      „Dala jsem ti ho do kanceláře,“ ozvala se Angelina.

      „Mohlo mě napadnout, že jsi tam ještě neměl čas zajít. Nechceš se jít naobědvat? Můžeš si v klidu přečíst, co Rita napsala.“

      Kingsley si povzdechl:

      „Nemůžu, vždyť si to slyšela, mám plnou soudní síň dobrovolníků…“

      Melissa se zapojila do jejich hovoru.

      „Máte ještě půl hodiny čas, pane ministře, spousta je jich ještě na cestě. Teď jsou tam s nimi Amos Diggory a Alexandr. Vysvětlují jim, co jsme už o těch hadech zjistili a jaká opatření už jsme udělali. Takže se klidně můžete jít najíst a přečíst si ty noviny, než s nimi promluvíte…“ Kingsley zavrtěl hlavou.

      „Když se nám jich tolik sešlo už dnes, tak bychom mohli začít s pročesáváním té oblasti už dnes odpoledne, ale musíme to nějak zorganizovat, takže na jídlo teď opravdu není čas…“ „Tak to tedy ne,“ ozvala se od dveří paní Weasleyová.

      „Winky, Kráturo!“ S hlasitým „Prásk“ se u ní objevili skřítci. Oba měli v rukách velké tácy, plné obložených chlebů.

      „Najíst se musíte…“ řekla mamka. Pak opsala hůlkou složitou křivku a na stole před ní se objevila velká konvice s čajem, džbány s dýňovým džusem a láhve s moštem. Angelina se s úsměvem přidala. Přivolala tác s kotlíkovými koláčky a dva plechy s rebarborovým koláčem. Pak se podívala na Kingsleyho a ještě přidala pár lahví máslového ležáku. Pak dodala:

      „Ještě dojdu pro ty noviny…“

      Mamka se usmála na jejich překvapené výrazy a pobídla je:

      „Berte si a můžete se v klidu radit…“

      Kingsley se podíval na taťku a ten jen odevzdaně pokrčil rameny. Tak se rozesmál a řekl: „Ještě že vás máme, děvčata…“ a vzal si jeden z obložených chlebů. Taťka přivolal sklenice a tak si Harry nalil trochu moštu a vzal si také chleba. Pak přistoupil k mapě na stěně a zamyšleně si ji prohlížel. Kingsley zatím začal s přítomnými šéfy odborů a bystrozory probírat, jak dobrovolníky zorganizovat.

      „Měly by stačit desetičlenné skupiny. Když ke každé přidělíme vedoucího, který už se s hady utkal, tak by vyčištění jednoho pětikilometrového čtverce měly zvládnout. Asi začneme postupně… Od čtverce A1, A2…, budeme tu oblast systematicky pročesávat od severu na jih….“

      Harry se váhavě zapojil:

      „Možná by bylo lepší tu oblast rozdělit na obydlené a neobydlené sektory… Ty neobydlené by si asi měli vzít na starost lidé pana Kopála s mozkomory. Tam se budou ti hadi mozkomorům lépe vyhledávat a zároveň je tak udržíme dál od lidí. Dobrovolníci by měli mít mudlovské oblečení a čistit hlavně obydlené oblasti. A taky nezapomeňte nějaké čtverce přidělit té jejich armádě….“

      Kingsley se na Harryho podíval s úsměvem a nenápadně přeletěl pohledem nedůvěřivé pohledy některých přítomných.

      „Máš pravdu Harry, na mozkomory jsem skoro zapomněl. Máme v té oblasti jedno městečko, osm vesnic, jednu samotu na Horním brodu a ještě Strašidelnou hůrku, která je obydlená jen duchem. Ale toho si nechceme znepřátelit, tak se k němu musíme chovat ohleduplně…“ Přistoupil k mapě na stěně a pokračoval:

      „Takže Strašidelnou hůrku si vezmeme na starost sami, a těch dalších jedenáct čtverců kolem Velkého a Malého Visánku necháme vojákům. Už by tam těch hadů moc být nemělo…“

      Pak se obrátil na Dedala.

      „Budeme potřebovat mnohem víc kopií té mapy. Každá skupina by měla mít svoji. A těch zrcátek jsem asi vzal málo… Charlie? Zajdi za Georgem, ať vyrobí pro ministerstvo na zakázku dvacet zrcátek navzájem propojených, jako ty „párty na dálku“. Jedno bude mít někdo tady, bude sedět u telefonisty a bude koordinovat všechny skupiny odsud….“

      Harry si také všiml nedůvěřivých pohledů některých bystrozorů, s kterými se ani neznal a tak už radši do dalšího plánování nezasahoval. Jen mlčky sledoval, jak Kingsley vybírá vedoucí dobrovolnických skupin a rozděluje jim práci na dnešek.

      Když Angelina přinesla Denního věštce, tak si v klidu přečetl články, které Rita napsala, a musel uznat, že dodržela slovo. Kingsley si je také zběžně pročetl, aby věděl na čem je, než půjde zorganizovat dobrovolníky. Jen mlčky uznale pokýval hlavou a vydal se do soudní síně. Harry chtěl zůstat s Penelopou, ale Kingsley i taťka ho vybídli, aby se také zúčastnil. Když vešli do soudní síně, na kterou neměl Harry zrovna ty nejlepší vzpomínky, protože to byla ta samá, kde absolvoval své disciplinární řízení, tak pochopil. Byli tu téměř všichni členové Fénixova řádu a Brumbálovy armády. Harry s úsměvem kroutil hlavou a taťka mu řekl:

      „A co jsi čekal Harry? Mě bylo jasné, že tu budou všichni, kterým to povinnosti dovolí…“ Přišel Charlie se zrcátky a tak je rovnou rozdělili mezi vedoucí skupin a jedno dostal Alexandr Gibson, který měl dnes odpoledne akci koordinovat z ministerstva. Harry se posadil k mamce, která seděla s Billem na kraji, a zeptal se potichu Billa:

      „Nechal jsi Fleur doma samotnou?“

      Bill se usmál, zavrtěl hlavou a potichu odpověděl:

      „To bych si netroufl, čekáme to každým dnem. Včera přijela její maminka, bude u nás, než se to narodí. Teď se obě baví připravováním výbavičky…“ a na Harryho nechápavý pohled vysvětlil:

      „Připravují oblečení a další věci pro mimino. Na to mě tam nepotřebují a tak jsem využil této příležitosti, abych se na chvíli ztratil. Mám zrcátko, tak by mi daly vědět, kdyby už se to mrně chtělo podívat na svět….“

      Harry se usmál a už mlčky sledoval, jak Kingsley vysvětluje přítomným, co je venku čeká. Zopakoval jim, jak pokousanému poskytnout první pomoc a vedoucí skupin si rozebrali balíčky s obvazy, protijedem a dokrvovacím lektvarem. Pak rozdělili asi osmdesátku dobrovolníků do osmi skupin a přidělil jim vedoucí.

      Skupiny se začali vytrácet, aby se dobrovolníci mudlovsky oblékli a vyzbrojili podle instrukcí a Harry šel také pomalu zpátky. V atriu se ještě chvilku zastavil u fontány, aby si ji prohlédl zblízka. Zjistil, že kouzelník má tvář Cedrika Diggoryho, mudla Remuse Lupina, mudlovská dívka zase Tonksové. I tvář čarodějky mu byla povědomá, ale nemohl si vzpomenout….

      „Líbí se ti?“ ozval se za ním Seamus. Harry se usmál:

      „Samozřejmě. Proč jste něco neřekli…“

      Seamus pokrčil rameny.

      „Vypadalo by to, že se vytahujeme…. Poznal jsi je?“

      Harry se smutně usmál a přikývl:

      „Ano, jsou si dost podobní… jen ta čarodějka, nemůžu si vzpomenout….“

      Seamus smutně odvětil:

      „To je Eliss Koloušková z Mrzimoru. Moc se mi líbila, chtěl jsem s ní chodit…. Padla při obraně Bradavic….“

      Harry se na něj podíval se smutkem v očích a potichu řekl:

      „Je to moc hezký památník pro všechny, kteří padli. Byl to skvělý nápad Seamusi.“

      Ten jen přikývl a rychle obrátil list, protože se k nim blížili další členové Brumbálovy armády.

      „Už se asi vrátíš zpět do školy, že?“

      Harry s úsměvem přikývl:

      „Už mi docházejí nápady, myslím jen na to, že chci být zpátky….“

      Neville se zeptal:

      „Je to pravda, že jsme vyhráli školní famfrpálový pohár?“

      Harry přikývl.

      „Porazili Havraspár 280:80 a vyhráli pohár. Ron dostal kapitánskou pásku, Ginny hrála chytače a Dean střelce, zvládli to skvěle…“

      Angelina zakroutila hlavou.

      „A ty jsi byl tady…“

      Harry se zasmál.

      „Jistě, Kingsley mě potřeboval. Věřil jsem, že to zvládnou i beze mě, ale lehko u srdce mi zrovna nebylo, už se nemůžu dočkat, až budu zase s nima….“

      Bill se zasmál:

      „Tak je všechny od nás pozdravuj a vyřiď jim naši gratulaci Harry.“ Ostatní přikyvovali. Harry se rozhlédl kolem sebe a řekl:

      „Dobře, vyřídím. Ale vy na sebe dávejte pozor, buďte opatrní. Jsou to chytré a záludné potvory, ať se vám nic nestane…“

      Neville se zářivě usmál:

      „Neboj, Harry, my to zvládneme.“

      Harry přikývl:

      „Já vím, že ano. Jen chci, abyste je nepodcenili. Jsou to Voldemortovi potomci. Dávejte si na ně pozor. Přeji vám šťastný a úspěšný lov…“ dodal ještě a rychle, bez ohlédnutí, odcházel k výtahům za Kingsleym.

      Ve výtahu s nimi jel i Alexandr a tak začal Harry opatrně:

      „Už mi docházejí nápady, asi je na čase, abych se vrátil zpět do školy…. Sice jsem zvědavý, jak dopadne to pátrání po upíří krvi a jaké by to mohlo mít důsledky na chování těch hadů, ale když si vezmu zrcátko, tak se budeme moct spolu spojit kdykoliv….“

      Kingsley přikývl.

      „Než tě pustím zpět do školy, tak se ještě zastavíme u Jerryho a u mě v kanceláři pro zrcátko. Alexandře, je vám všechno jasné? Poradíte si zatím beze mě?“

      Alexandr Gibson přikývl a ukázal pergameny v ruce.

      „Všechno mám tady a vedoucí skupin jsou instruováni. Neměly by nastat žádné problémy…“ A tak, když ženský hlas od stropu výtahu oznámil:

      „4. patro, odbor pro dohled nad kouzelnými tvory, kanceláře divize zvířat, osob a duchů, oddělení pro styk se skřety a Poradny pro boj se škůdci…“ vystoupili z výtahu a šli se podívat, jestli pro ně nemá Jerry něco nového.

      Vzadu v místnosti byly pro pitvání vyčleněny dvě kóje proti sobě. V jedné právě zanořil ruce do vnitřností velkého hada John Colby a v druhé Jerry ukazoval dvěma dobrovolníkům – mladému muži, kterému říkal Paule a ženě ve středním věku, která se jmenovala Katrin, jak správně připravit hadí tělo na pitvu.

      „Tak jak to jde Jerry, máte pro nás nějaké novinky?“ zeptal se Kingsley. Ten si povzdechl: „Zatím nic převratného… Máme další dva neplodné samce, ale na statistiky je to ještě málo. Nějaké závěry můžeme dělat, až jich budu mít alespoň deset. Zatím jsme zpracovali pět hadů z těch, co jste ulovili ráno. John už začal pracovat samostatně a Paul s Katrin budou samostatně pitvat od zítřka. Tak už nám to půjde rychleji…“

      Přerušil ho John:

      „Jerry? Myslím, že je to samice, ale nemůžu najít vaječníky…“

      Jerry mávnul na dva dobrovolníky a šli se podívat. Rychle se zorientoval ve vyvržených vnitřnostech a začal vysvětlovat:

      „Vaječníky by se měly nacházet někde tady…“

      Chvilku se vnitřnostmi probíral a pak ostatním s úsměvem ukázal:

      „Tady jsou a jsou úplně zakrnělé, takže nefunkční. Tak tu máme první neplodnou samici…“ Jeho studenti se nad vnitřnostmi nakláněli a prohlíželi si, jak vypadají zakrnělé vaječníky, a Harrymu se začal zvedat žaludek. Z vnitřností vycházel nepříjemný zápach a ani pohled to nebyl zrovna nejhezčí. Podíval se na Kingsleyho a viděl, že ani on se netváří příliš nadšeně. Jerry si stáhnul rukavice, otřel si ruce do utěrky a začal si zapisovat:

      „Subjekt číslo deset. Pohlaví samice, vaječníky nefunkční… Jak to vypadá v trávicím ústrojí, Johne?“ Ten se podíval do té krvavé změti před sebou a hlásil:

      „Žaludek prázdný, ve střevech chomáč nestrávených kostí a srsti – odhaduji to na krysu…“ „Jasně, takže píšu strávená krysa, takže žrala asi před měsícem… Ještě zkontroluj to vypálené znamení, ať to máme kompletní.“ Dirigoval ho Jerry.

      John otočil zbytky trupu hada hřbetem nahoru, nařízl kůži asi deset centimetrů za hlavou nejprve příčně, pak po obou stranách podélně a pruh kůže stáhl, jako ponožku. Dlouhým vykosťovacím nožem seřízl podkožní tkáň a tuk a odhalil výrazné, černé znamení zla.

      „Je tu. Zatím ho měli všichni…“ poznamenal směrem k Harrymu.

      Harry přikývl a podíval se na Kingsleyho.

      „Možná bys jim sem měl dát taky zrcátko, aby ti mohli dát vědět, když narazí na něco neobvyklého…“ Kingsley přikývl:

      „Dobře, zastavím se pak ještě u vás. Teď už musíme jít. Odvádíte tady skvělou práci lidi, jste úžasní…“ pochválil přítomné před odchodem.

      Ve výtahu zareagoval dodatečně na Harryho úsměv nad tou pochvalou.

      „Připadá ti směšné, že lidi kolem sebe často chválím? Pamatuj si, že pochvala tě nic nestojí a přitom dokáže zázraky. Lidé pracují ochotně a s chutí, když vědí, že je jejich práce oceněna….“

      Harry pokrčil rameny.

      „Profesorka McGonagallová nikdy moc nechválí, takže když už se ti pochvaly dostane, tak je to obrovské ocenění. Nevím, co je lepší. Doma mě nepochválili nikdy, zažil jsem to až ve škole a u Weasleyových. Bylo to skvělé…“

      Kingsley se zasmál:

      „To moje maminka pochvalami nešetří. Já i táta jsme si na to tak zvykli, že když má někdy mizernou náladu a nemá chuť chválit nás za samozřejmosti, tak se cítíme neuznaní a o něco ochuzení…“

      Harry se usmál taky:

      „Moje máma mě také chválí častěji než táta. U maminek je to asi normální, ale ministr…?“ nechal Harry otázku s úsměvem odeznít do prázdna. Kingsley se rozesmál.

      „Já to obvykle také nepřeháním, ale teď tu máme dost vypjatou situaci a potřebuji, aby ze sebe moji lidé vydali maximum. Musíš poznat, kteří lidé o pochvalu stojí, a vybičuje je k lepším výkonům. Takový Allen Ratchford o to nestojí, ale John a Jerry se vždycky rozzáří jako sluníčko, když je pochválíš a budou se snažit, seč jim síly stačí, aby si vysloužili další uznání.“

      Za bezstarostné konverzace došli až ke Kingsleymu do kanceláře. Ministr došel ke svému stolu a vytáhl z šuplíku dvě jasně modrá zrcátka. Na jedno si napsal hůlkou ‚Harry‘ a druhé mu podal. S pohledem na zrcátko, Harry Kingsleyho poprosil:

      „Dej mi vědět, až budete mít nějaké výsledky z toho pátrání po upíří krvi. Je to hodně zajímavé téma a dost záhad by se tím osvětlilo…“

      „Neboj, jak bude něco nového, tak ti dám vědět a od tebe samozřejmě očekávám, že když tě ještě něco napadne, tak se také ozveš….“ nabádal ho Kingsley.

      Pak se do jejich hovoru zapojil profesor Brumbál:

      „Harry, myslím, že bude lepší, když se do školy vrátíš letaxovou sítí. Paní ředitelce se moc nelíbilo, když jsi Hermionu poslal zpátky s Fawkesem.“

      Harry zaraženě pohlédl do jeho modrých očí a s mírnou obavou v hlase se zeptal:

      „Takže můžu očekávat, že dostanu po návratu vynadáno?“

      Profesor Brumbál i Kingsley se rozesmáli.

      „To si nemyslím,“ uklidňoval ho Brumbál.

      „Když se sám vrátíš méně okázalým způsobem, tak ti snad ten šok, který zažila, když se přímo před ní v plamenech objevila slečna Grangerová, odpustí. Navíc má pro tebe zajímavé zprávy a určitě by byla ráda první, kdo tě s nimi seznámí….“

      Harry zpozorněl.

      „Copak se děje, pane profesore?“

      On ale zavrtěl hlavou.

      „Paní ředitelka mě výslovně požádala, abych ti nic neříkal, chce ti to sdělit osobně. Nemusíš mít obavy, jsou to myslím dobré zprávy…“

      Harry se s pohledem na ministra zamyslel, jestli nemá ještě něco, co by s ním před návratem potřeboval probrat, pak jen pokrčil rameny.

      „Už nejsem schopný myslet na nic jiného, než na návrat do školy. Dej mi vědět, jak dopadl dobrovolníkům dnešní lov, jestli to všichni přežili ve zdraví…“ Kingsley s úsměvem přikývl. „Dobře, večer se ti ozvu…“ a doprovodil ho ke krbu.

      Profesor Brumbál se s nimi rozloučil slovy:

      „Jdu upozornit paní ředitelku na tvůj návrat…“

      Když vylezl z krbu v ředitelně, tak způsobně pozdravil:

      „Dobré odpoledne paní ředitelko…“ Ona vstala a přivítala ho s úsměvem.

      „Zvládli jste to rychleji, než jste čekal, že?“

      Harry pokrčil rameny.

      „Hlavně už mi docházejí nápady. Kingsley mi dal obousměrné zrcátko, tak spolu zůstaneme ve spojení…“

      Profesorka McGonagallová s úsměvem přikývla.

      „Profesor Brumbál i ředitel Everard mě průběžně informovali, jak jste se činil. Myslím, že jste za ty dva dny odvedl kus skvělé práce Harry. Teď už byste se měl ale soustředit na přípravu na zkoušky. Je to první krok k tomu, aby se z vás mohl stát skvělý bystrozor.“

      Harry si vybavil slib, který mu dala na profesním pohovoru před Umbridgeovou a usmál se na ni.

      „Profesor Brumbál mi řekl, že pro mě máte nějaké dobré zprávy….“

      Ředitelka střihla po Brumbálovi lehce vyčítavým pohledem, pak se otočila k němu a odpověděla:

      „Ano, jistě…. Na dnešní famfrpálový zápas se přišel podívat trenér reprezentačního týmu Anglie. Chtěl vás vidět v akci, protože někde slyšel, že jste lepší chytač, než Viktor Krum.“ Harry se zatvářil nešťastně a směrem k Brumbálovi s výčitkou v hlase řekl:

      „A vy jste říkal, že jsou to dobré zprávy…“

      Profesorka nasadila svůj odměřený, přísný tón a pokračovala:

      „Kdybyste mě nechal domluvit, pane Pottere, tak byste se dozvěděl, že přesto, že byl velmi zklamán z toho, že vás neviděl, tak pozval vás a slečnu Weasleyovou na konkurs pětadvacátého června a vymohl si na mě slib, že vás oba na ten konkurs uvolním.“

      Harry se rozzářil jako sluníčko a s pohledem na něj trochu roztála i ředitelka. Jenže Harrymu najednou začal tuhnout úsměv a smutně si povzdechl:

      „Nevím, jestli to bude možné, bylo by to skvělé, reprezentovat Anglii na mistrovství, ale všechno závisí na tom, jak to půjde s těmi hady. Možná budu muset už přes prázdniny vytáhnout do boje…“

      McGonagallová zakroutila hlavou.

      „Tak teď už to s tou zodpovědností trochu přeháníš Harry…“ a s laskavým výrazem v očích přešla na tykání.

      „Věřím, že do konce školního roku bude situace s Hadí hrozbou z větší části vyřešena. Slyšela jsem, že se zapojuje čím dál tím víc lidí. I většina profesorů se chystá o prázdninách zapojit. Tak se snad bez tebe chvíli obejdeme…“

      Harry jí s úsměvem odpověděl:

      „Uvidíme, každopádně se mám alespoň na co těšit.“

      Rozloučil se a pospíchal za Ginny.

       

      Items details

      • Hits: 8556 clicks

      Tecox component by www.teglo.info