Hledej

Malý vlkodlak

maly_vlkodlak-thaneb Naposledy v Bradavicích

Druhá část trilogie Harry Potter a Potomci Pána zla.

Poslední školní rok začíná. Čeká opravdu Harryho konečně klidný školní rok, kdy bude mít jedinou starost - dobře se připravit na OVCE? To by ani nebyl Harry James Potter, aby si ho problémy nenašly...


    Kapitola 3, Profesorka Agnes Stampová

      Mal_vlkodlakRáno přišel pro prváky zase prefekt a nabádal je:

      „Ještě vás naposledy dovedu do Velké síně na snídani. Koukejte se pořádně naučit tu cestu, protože od teď už budete chodit sami. Kdybyste, ale někdy potřebovali vědět, jak se někam na hradě dostat, tak se můžete kdykoli zeptat mě, nebo některého ze starších studentů. Na této koleji není nikdo, kdo by vás nechal ve štychu - jasné?“

      Harry, Ron a Dean teprve vylézali z postelí, a když slyšeli ten prefektův projev, tak se pobaveně uculovali. Pak se Ron s úsměvem zeptal Harryho:

      „Pamatuješ, jak jsme tu ze začátku hrozně bloudili? Byla to docela legrace, objevovat hrad a všechny ty zkratky…“

      Harry se usmál:

      „Jo, jen pokud jsme nezabloudili cestou do učebny přeměňování. Uvažuji o tom, že bychom možná mohli našim prvákům v tom objevování trochu pomoct. Dnes odpoledne ještě snad nebudeme mít tolik úkolů a mohli bychom jim věnovat trochu času…“

      Ron se na něj překvapeně podíval:

      „To se mi teda moc nechce, přece jim nechceš zkazit tu legraci, když občas zabloudí…“ Harry se na něj překvapeně podíval:

      „Nemusíš, když nechceš. Já to taky nebudu přehánět. Ale ukážu Lucasovi alespoň, kde najde ošetřovnu a pro jeho vlastní dobro i učebnu přeměňování. Víš přece, jaký měla Umbridgeová vztah k vlkodlakům. Bude lepší, když Stampová nebude mít žádný důvod se do něj navážet.“ Ron se rozesmál:

      „No jistě, tvůj miláček Lucas. Hele nezdá se ti, že to s tou péčí o něj přeháníš? Nechceš ho rovnou adoptovat?“

      Harry se zarazil a zamyšleně se podíval na Deana.

      „Ty si taky myslíš, že to přeháním?“

      „No, pravda je, že ten kluk vypadá tak, že si o trochu rozmazlování říká, takže mě to vzhledem k okolnostem, u tebe ani nepřekvapuje. Myslím, že trocha přehnané péče do začátku mu neuškodí. Jen mu musíš umožnit, aby se včas postavil na vlastní nohy…“

      Harry se usmál a řekl:

      „Jo, to mám taky v úmyslu.“

      A s těmito slovy vyrazili na snídani. Hermiona a Ginny už na ně dole čekaly.

      Když přišli do Velké síně, tak se rozhlédli. Harry zahlédl Justina, s kterým seděla Sára, Lucas i další dva nebelvírští prváci. Justin zachytil jeho pohled a s úsměvem zvedl palec na znamení, že je všechno v pořádku. Pak Hermiona řekla:

      „Hele, támhle sedí sám u stolu Hagrid, nepůjdeme si sednout k němu?“

      „Jasně.“

      A šli popřát dobré ráno Hagridovi. Dean se od nich odpojil, že půjde najít Lenku a když bude chtít, tak přijdou za nimi. Hagrid se Harryho zeptal:

      „Kde máš Fawkese Harry, chtěl jsem se s tebou domluvit, jestli mi ho někdy pučíš do hodiny. Abych ho moh‘ ukázat děckám…“

      „Nevím, Hagride, to si budeš muset dohodnout přímo s ním, mě moc neposlouchá, je dost nezávislý. Celou noc někde lítal a teď vyspává nahoře v ložnici. Asi je to tak lepší, myslím, že by se ředitelce moc nelíbilo, kdyby všude chodil se mnou.“

      Hagrid se zasmál:

      „Jo on měl vždycky svoji hlavu, ale když ho Brumbál potřeboval, tak byl vždycky po ruce…“ Pak se zamyslel a pokračoval:

      „Ještě mám pro vás jednu novinku… Sehnal sem Klofanovi holku, měli byste se s Rézinou přijít co nejdřív seznámit.“

      Všichni se na něj překvapeně podívali.

      „Cože?“

      Hagrid se zasmál.

      „No dalo to práci, sehnat opravdu krotkýho hipogryfa, ale divokého mi paní ředitelka nechtěla dovolit. S Rézinou přiletěl před týdnem jeden můj známej až z Irska. Je úplně krotká, moc milá a celá zrzavá jako tady Weasleyovi,“ řekl a usmál se na ně.

      Harry něžně pročísl prsty Ginny vlasy a taky se usmál. Hagrid s pohledem na ně pokračoval: „No Klofan se do ní taky na první pohled zamiloval. Od tý doby co je tady, sem je skoro neviděl, poletujou spolu pořád někde nad lesem. Ale když je zavolám, tak vždycky na chvilku přijdou. Dnes je chci představit páťákům, aby měli pěknou první hodinu. Vloni jsem s nima probíral samou nezajímavou drobotinu, jako kůrolezy, hafoně a tak… Měli byste se s ní taky brzy seznámit, protože to vypadá, že tu budeme mít za čas malýho hipogryfa a to si přece nenecháte ujít, co?“

      Harry se smál:

      „No to tedy opravdu ne Hagride, o to bych fakt nerad přišel.“

      Když už byli skoro po snídani, tak se k nim konečně propracoval Sturgis.

      „Tak už mi zbýváte jen vy čtyři.“

      A pak dodal na vysvětlenou:

      „Nesu vám rozvrhy na letošní rok a musím s vámi projít pár záležitostí.“

      Hagrid se zvednul a řekl:

      „Du se připravit na hodinu, nebudu vás rušit…“

      A Ron s pohledem na svůj rozvrh povídal:

      „Paráda, dnes máme jen od devíti dvouhodinovku bylinkářství a po obědě …, no nazdar, dvouhodinovka přeměňování.“

      A podíval se kysele na Harryho.

      Sturgis se na ně usmál, posadil se k nim a začal:

      „Tak to je první věc, kterou s vámi chci vyřešit. Paní ředitelka mě informovala o tom, že by mohli nastat nějaké problémy s vaší novou profesorkou…“

      Harry ho uklidnil:

      „To je v pořádku, jsme na to připraveni a budeme se všichni chovat zdvořile a slušně, kdyby k něčemu došlo – pane profesore,“ dokončil s úsměvem.

      Sturgis se také usmál a řekl:

      „Dobře Harry, ale stejně, chci vědět, kdyby to vypadalo, že by nějaké problémy vyvolávala. Chtěl bych, abys mi to po hodině přišel říct. Neber to jako žalování, jen chci vědět, na co se mám připravit – jsem teď konec konců ředitel vaší koleje, rozumíš mi?“

      Harry se znova usmál a přikývl.

      „Další věc, co s vámi všemi chci probrat, je ročníková práce. Většina studentů se tomu nevěnuje, protože má dost starostí s tím, připravit se řádně na OVCE, ale v každém ročníku se najde pár nadaných studentů, kteří v některém předmětu vynikají a rozhodnou se, že jim jen OVCE nestačí a chtějí ze svého oblíbeného předmětu absolventský diplom…“

      Ozvala se Ginny:

      „Neville dělal vloni ročníkovou práci z bylinkářství… Ani jsem se ho nezeptala, jak dopadl, jestli ten diplom získal…“

      Sturgis se na ni usmál a řekl jí:

      „Můžeš se zeptat za chvíli profesorky Prýtové, alespoň předpokládám, že mu dělala regenta, tak bude vědět, jak to dopadlo.“

      „Regenta?“ zeptal se Harry.

      „To je profesor, kterého požádáš, aby na tebe při ročníkové práci dohlížel a v určitých mezích ti pomáhal…“ odpověděla mu Hermiona. A pročítala si u toho pergamen, který měli u rozvrhu. „Tady to máš všechno napsané, i jaké podmínky musí ročníková práce splňovat a tak.“

      Ron se zatvářil rozpačitě:

      „A k čemu je to dobré, mít kromě OVCE ještě i diplom?“

      Sturgis mu to vysvětloval.

      „Při shánění povolání je to s diplomem jednodušší. Na většinu z nich diplom nepotřebuješ, třeba na bystrozorech je nikdo nevyžaduje, ale na některá významnější místa je diplom potřeba. Třeba léčitelé… nebo profesorské místo, bez diplomu z předmětu, který chceš učit, nemáš šanci dostat,“ dodal s pohledem na Harryho.

      Ten se nejdřív usmál tomu, co všechno jim tady Brumbál vykecal, ale pak se zamyslel a také se začetl do přiloženého pergamenu. Ginny si povzdechla:

      „Přemýšlela jsem o tom, že bych zkusila ročníkovou práci z přeměňování, ale když si představím, že by mi dělala regenta Stampová…“

      „Profesorka Stampová, Ginny,“ opravil ji Sturgis. „Výběr regenta je na tobě. Třeba seženeš jiného profesora nebo profesorku, která bude ochotná s tebou spolupracovat…“

      Ginny se na něj usmála a radostně řekla:

      „To se jí budu muset co nejdřív zeptat.“

      Sturgis se zasmál a ukončil debatu:

      „No každopádně máte čas čtrnáct dní, abyste se rozhodli. Do patnáctého září musíte sdělit paní ředitelce téma ročníkové práce a regenta, který na vás bude dohlížet.“ Pak se zvedl. „Spolu máme první hodinu zítra, hned po snídani, tak se uvidíme…“

      Když odešel, tak se k jejich stolu přiblížil Justin s houfem prváků za sebou. Harry se na něj usmál.

      „Tak co, jaký máš rozvrh?“

      Justin nahlédl do jeho rozvrhu a řekl:

      „Pro dnešek stejný jako ty, Harry, přišel jsem kvůli mrňatům. Mají od osmi první hodinu přeměňování. Půjdu teď se Sárou na kolej, aby si vzala učebnice, a odvedu jí do učebny, aby někde nebloudila. Myslel jsem, jestli se neujmeš těhle tří výtečníků…“

      Harry hodil pohledem po Ronovi, ale odpověděl:

      „Jistě, že se jich ujmu, pojďte kluci, ukážu vám teď nejkratší cestu na kolej….“ a zvedl se. Ginny se zvedla taky.

      „Jdu s vámi.“

      A tak jim ukázali všechny zkratky a dali jim cestou čas na to, aby si zapamatovali všechny důležité orientační body. Potkali cestou Protivu, který se začal chechtat:

      „Ha, ha, ha, Potter rozmazluje mrňata! Ha, ha, ha. Svěřte je mě, já je tady provedu…“

      „A už bychom je nikdy neviděli, že Protivo? Ani náhodou. Radši zmiz, nebo si tě podám…“ odpověděl Harry a vytáhl hůlku. Protiva se zachechtal, zmizel a Harry poučil prváky: „Duchové vám většinou rádi poradí a pomůžou, když se ztratíte, ale Protivovi se radši vyhýbejte, a když se do vás pustí, tak si ho prostě nevšímejte. Jeho největší zábavou je přivádět studenty do průšvihu…“

      Když se konečně ocitli u Buclaté dámy, tak prváčci vypadali tak zmateně, že se musel Harry zasmát.

      „Heslo?“

      Zeptala se Buclatá dáma. Ginny odpověděla:

      „Expelliarmus“ a pak se Harryho zeptala:

      „To vymýšlela Hermiona nebo Sturgis?“

      „Myslím, že Sturgis, prefekti se ho přece po večeři byli ptát na heslo, Hermiona ho neznala. Asi nás bude pomocí hesel učit, jak správně vyslovovat formule obraných kouzel. Pro ně je to docela užitečné…“ A ukázal na prváky.

      Pak, když prolezli otvorem do společenské místnosti, řekl jim:

      „Běžte si vzít učebnice na celé dopoledne, půjdete z hodiny do hodiny a sem se dostanete až po obědě. My tady na vás počkáme, tak si pospěšte, za chvíli vám začíná první hodina.“

      Když kluci odešli, tak se přitulil k Ginny a zeptal se jí:

      „Nevadí ti, že rozmazluji mrňata? Ronovi se to moc nelíbilo, že jim kazím legraci z objevování hradu a dobrodružství z občasného bloudění…“

      Ginny se zasmála a dala mu pusu.

      „Naopak, mě se to moc líbí, že jsi tak starostlivý. Právě mi předvádíš, že z tebe bude jednou skvělý táta.“

      Harry ji objal a zašeptal jí do ucha:

      „Políbím tě, až u toho nebude tolik lidí, ano?“

      Ginny se na něj krásně usmála. Pak ukázala na čtyři dívenky z prváku, které rozpačitě studovaly plánek školy na zadní straně svého rozvrhu, a dohadovaly se, jestli se mají od Buclaté dámy vydat doleva, nebo doprava.

      „Asi bychom je měli vzít taky sebou,“ řekla se smíchem.

      A tak když přišli kluci, zavolala na ně:

      „Jdeme do učebny přeměňování, nepřidáte se k nám, děvčata?“

      Holky rychle vyskočily a ochotně se k nim připojily.

      Cestou vzal Harry Lucase kolem ramen a vysvětloval mu:

      „Někdy se stane Luku, že se najdou lidé, kteří se k tobě budou chovat špatně jen pro to, že jsi vlkodlak. Mezi lidmi je pořád spousta předsudků, nesnaží se poznat, jaký jsi člověk a odsoudí tě předem, jen proto, že jsi, co jsi. Možná ses už s někým takovým setkal?“

      Lucas se na něj podíval a vážně kývnul hlavou. Tak Harry pokračoval:

      „Takové lidi můžeš jen litovat, přichází o hodně, protože jsou omezení. Na takové lidi, nemá cenu plýtvat svými city, ti si nezaslouží, ani tvou nenávist. Musíš si zvyknout na to, že existují, ale nemá cenu, aby ses jimi zabýval, nestojí za to.“

      Lucas se na něj zkoumavě podíval a zeptal se:

      „Myslíš na někoho z profesorů Harry?“

      „No, nevím jaká je profesorka Stampová, tu vůbec neznám. Vypadá dost přísně, tak se na jejích hodinách chovej slušně, zdvořile a pozorně poslouchej, co vám bude říkat. Pak by neměla důvod být na tebe zlá. Ostatní profesory všechny moc dobře znám, jsou to všechno báječní lidé a já je mám rád. To ale neznamená, že na jejich hodinách můžeš zlobit, potrestali by tě stejně jako mě, když jsem zlobil…“ usmál se.

      Pak se před učebnou se všemi rozloučili a vraceli se zpátky na kolej. Cestou Harry odtáhl Ginny do jednoho tajného zákoutí, aby splnil svůj slib a políbil ji.

      Moc času už jim nezbývalo, tak si jen připravili všechny předepsané ochranné pomůcky a společně s Ronem a Hermionou, pomalu vyrazili ke skleníkům. Profesorka Prýtová je všechny přivítala proslovem:

      „Letos se budeme učit zacházet s některými velmi nebezpečnými a jedovatými rostlinami. Vzhledem k mým dlouholetým zkušenostem vím, že vám studentům, chvíli trvá, než se po prázdninách zadaptujete a dokážete se naplno soustředit a tak jsem pro vás na první hodinu připravila něco méně náročného. Kdopak mi řekne, co je toto za rostliny?“

      A ukázala na asi dvacet podivných šedivých kaktusů, pokrytých vřídky. Harry se usmál a tak ho profesorka vyzvala:

      „Tak třeba Harry?“

      „Jmenuje se Mimbulus mimbletonia,“ odpověděl.

      „A co nám o ní můžete říct?“

      Harry zavzpomínal:

      „Pochází z Asýrie, je velmi vzácná, když se do ní píchne, tak vyvrhne obrovské množství tmavozelené páchnoucí mrvomízy a kromě Trevora to byl nejoblíbenější mazlíček Nevilla Longbottoma.“

      Profesorka se zasmála a odpověděla:

      „Ano, díky Nevillovi, také máme takové množství těchto vzácných exemplářů. A teď, kdo mi řekne, na co se mrvomíza používá?“

      Kromě Hermiony se přihlásila i Lenka a tak na ni profesorka ukázala:

      „Prosím, slečno Láskorádová.“

      Lenka se svým stále zasněným pohledem začala odříkávat:

      „Mrvomíza je skvělý léčebný prostředek na hnisavé rány a vředy. Používá se i do lektvarů na uklidnění, jako je uspávací lektvar, různé lektvary proti bolestem a je součástí lektvaru na Amok.“

      Profesorka ji radostně pochválila:

      „Výborně, dávám vám oběma po deseti bodech. A teď mi ještě řekněte, pane Pottere, jak byste odebral mrvomízu?“

      Harry se rozhlédl po pomůckách připravených na stole a začal dělat to, co popisoval:

      „Dal bych květináč s Mimbulusem do téhle mísy, přiklopil bych ho tímhle skleněným krytem a tím malým otvorem tady, bych prostrčil špejli a zlehka píchnul do některého z těch vřídků.“ V okamžiku kdy to udělal, byl opravdu rád, že držel kryt dost pevně, protože ten pod proudem mrvomízy málem nadskočil. Mísa byla v tu chvíli úplně plná.

      „Výtečně, Harry, všichni jste to viděli a tak pro vás nebude žádný problém podojit i ostatní rostliny. Až budete mít hotovo, tak se naučíme složitý proces čištění mrvomízy. Na rány a vředy se dá používat v surovém stavu, ale do lektvarů je potřeba několikanásobným pročištěním odstranit zápach a některé vedlejší příměsi.“

      Když se ostatní chystali pustit se do odběru, tak je Harry ještě upozornil:

      „Držte ten kryt pořádně, je to docela silný proud.“

      Pak se během dlouhého procesu čištění Ginny paní profesorky zeptala, jestli Neville získal absolventský diplom, že se nějak zapomněl pochlubit, když ho naposled viděli. Profesorka s úsměvem přisvědčila, a zatímco nechávali mrvomízu překapat přes hrubé plátno, tak jim nadšeně vyprávěla, jaké projevil Neville nadání při křížení různých léčivých rostlin a spojil tak různé účinky těchto bylin.

      „Všechny ty rostlinky vypěstoval ještě před tím, než musel utéct. Pak jsem o ně pečovala já. Měli jsme co dělat, abychom za ten poslední měsíc vyzkoušeli a popsali účinky všech těch dvaceti nových kultur, ale společně jsme to zvládli.“

      Harry se divil:

      „Páni, a vůbec se uličník nepochlubil, řekl mi jen, že má z bylinkářství vynikající, o diplomu se ani nezmínil.“

      Profesorka Prýtová zakroutila hlavou:

      „No, to je celý Neville.“

      Do konce hodiny všichni dokončili svou práci a nechali po sobě několik bandasek vyčištěné a již téměř nepáchnoucí mrvomízy. Za domácí úkol dostali, jako přípravu na příští hodinu: zacházení se Životodárnou agáve.

      Harry měl plný nos toho zápachu a tak navrhnul:

      „Do oběda máme ještě čas, měli bychom si vyčistit nosy na čerstvém vzduchu. Co třeba zajít za Hagridem a seznámit se s tou Klofanovou láskou?“

      Ginny, Ron, Hermiona, ale i Justin a Dean s Lenkou se k nim připojili. Když přišli k Hagridovi, tak z otevřených dveří jeho hájovny vyběhl Tesák a všechny je ze samé radosti poslintal.

      Hagrid vystrčil hlavu a zasmál se:

      „Ste zvědaví na Rézinu co? No tak si Klofana zavolej Harry, za tebou rád přiletí a Rézina se od něj nehne.“

      Tak se Harry otočil směrem k lesu, dal si ruce k ústům a ze všech sil zavolal:

      „Klófáné!“

      Za chvilku viděli, jak přilétají dva Hipogryfové. Přistáli kousek od nich. Rézina zůstala trochu nedůvěřivě opodál, ale Klofan se rozběhl k Harrymu a bez zbytečných formalit s ukláněním, se s ním radostně vítal. Přivítal se i s Ronem a Hermionou, jako se starými známými a ostatní se s ním na Harryho doporučení raději seznámili tradiční úklonou.

      Pak se Harry Klofana zeptal:

      „Tak co, dovolíš mi, abych se seznámil i s tou tvojí kráskou?“

      A udělal pár kroků k Rézině.

      Nechala ho přiblížit asi na dva metry, pak ale o krok couvla a výstražně zaklapala zobákem. Harry se uklonil a nespouštěl ji z očí. Rézina roztomile naklonila hlavu a prohlédla si ho nejdřív jedním a pak druhým okem, pak se velice ladně poklonila. Harry k ní došel a podrbal ji nad zobákem. Přišel k nim i Klofan a majetnicky začal svojí družce probírat peří na hlavě.

      „Je opravdu roztomilá, Klofane, moc vám to spolu sluší…“ Pak se s ní seznámili i ostatní.

      Když i s Hagridem odcházeli na oběd, tak jim řekl:

      „Měli byste se jít umýt před jídlem, pořádně zapácháte.“

      Harry si očichal rukáv hábitu a řekl:

      „Mám toho smradu plný nos, ani to necítím. Holky nemáte nějaké kouzlo k odstranění zápachu? Nebo se budeme muset jít ještě před hodinou převléknout a vykoupat?“

      Hermiona se zasmála:

      „Jestli se nebojíš, tak na tobě něco vyzkouším. Ještě jsem to kouzlo nepoužila…“ a když se Harry zastavil a roztáhl ruce na znamení, že je připraven na vše, tak vytáhla hůlku a pronesla: „Plainesentis“.

      Harry se očichal.

      „No, je to spíš trochu holčičí vůně, ale pořád lepší, než ten puch z mrvomízy.“

      A tak se všichni navzájem zbavili toho zápachu. Hagrid si pochvaloval:

      „No, vidíte, to už je něco jinýho, docela pěkně to voní. Musíš mě to kouzlo taky naučit. Koupil jsem si v létě novou hůlku u Ollivandera“ a vyndal z kapsy dlouhou a silnou hůlku „z bukovýho dřeva s blánou z dračího srdce. Ale víš, jak to se mnou je, moc kouzel neumím. Paní ředitelka mě učí, ale moc času na mě nemá…“

      Hermiona se zasmála.

      „To je báječné Hagride, ráda tě naučím pár užitečných kouzel a víš co? Dnes se jdeme s Ginny zeptat profesorky McGonagallové, jestli můžeme založit kroužek kouzelnického vaření. Učila by nás Ronova mamka, tak bys tam mohl chodit s námi, určitě by ses rád naučil jak si ulehčit práci v kuchyni.“

      Hagrid se zamyslel:

      „No Molly vaří fakt skvěle, to jo, ale jak by to vypadalo, kdybych tam chodil s váma holkama…“

      Ginny ho uklidnila:

      „Neboj, Harry bude chodit taky, že?“

      A do toho vstoupil Ron:

      „Hele, to už říká pokolikáté, to fakt myslíš vážně, že se budeš učit vařit?“

      Harry se na Rona vážně podíval a řekl:

      „Nevím, co tě na tom překvapuje. Zažili jsme spolu dost hladových dnů… Nikdy nevíš, kdy se zase ocitneš sám v pustině a k jídlu budeš mít jen to, co si budeš umět sám připravit…“ Ron se po těch slovech začervenal a rozpačitě pokukoval po Hermioně.

      Justin se s nadšením začal zajímat:

      „Hele, já o kouzelnickém vaření nevím vůbec nic. Jestli budete brát i kluky, tak se taky přihlásím, ty ne Deane?“

      Dean se zaculil na Lenku a odpověděl:

      „Já už jsem vlastně přihlášený…“

      Hermiona uzavřela debatu při jejich příchodu do Velké síně:

      „Dobře, tak si vás zapíšu všechny. Až budeme vědět víc, tak vám řeknu.“

      Po obědě si jen rychle došli na kolej pro učebnice přeměňování, dali si navzájem do pořádku oblečení, uslintané od Tesáka a pak už šli do učebny, aby byli včas připraveni na hodinu. Byli tam první a tak si mohli vybrat, kam se posadí. Hermiona s Ronem se posadili do první lavice u okna, Harry s Ginny za ně a Dean s Lenkou do třetí. Pak přišel Justin se sympatickou dlouhovlasou blondýnkou z Mrzimoru,

      „Terry asi znáte? Je taky z našeho ročníku…“ a přisedli si za ně.

      Trousili se další a další studenti, se zmijozelskými přišli i Goyle a Pansy Parkinsonová. V tom utichl šum a šepot, protože do třídy vstoupila profesorka Stampová. Došla rázným krokem ke svému stolu a chladným pohledem přejela celou třídu.

      „Přeji vám dobrý den.“

      Všichni sborem, jak je naučila Umbridgeová, odpověděli:

      „Dobrý den paní profesorko.“

      Stampovou to očividně docela překvapilo. Chvíli na třídu mlčky zírala, než zase pokračovala: „Čeká nás společně velmi těžký školní rok. Mým úkolem je, abych vás všechny připravila na velmi náročné zkoušky. Vzhledem k tomu, že jste v sedmém ročníku a vaše předešlá profesorka je velmi schopný pedagog, tak by vaše znalosti v oboru přeměňování, měli být již velmi komplexní. Měli byste již všichni ovládat neverbální kouzla. První hodinu tedy věnujeme opakování toho, co už byste měli všichni ovládat, zároveň si vás všechny přezkouším a navzájem se seznámíme.“

      Harry si všiml, že během tohoto proslovu často zajížděla očima k němu, proto se na ni raději nedíval a soustředěně si prohlížel svou učebnici.

      Všiml si, že už je dost otlučená, má roztřepené rohy, škrábanec přes celé desky a mastnou skvrnu na hřbetu, o které netušil, jak se tam ocitla.

      Když profesorka domluvila, neomylně zamířila přímo k řadě lavic u oken.

      „Začnu třeba u vás, slečno…“

      Hermiona se postavila a zdvořile se představila:

      „Hermiona Grangerová, paní profesorko.“

      Stampová mávnutím hůlky přivolala na její lavici bílého králíka.

      „Nejprve změňte jeho barvu, třeba na modrou?“

      A Hermiona mávnutím hůlky králíka přebarvila.

      „A teď vy pane…?“

      Ron se postavil a řekl:

      „Ronald Weasley, paní profesorko.“

      „Takže pane Weasley, dobře si toho králíka prohlédněte, protože slečna Grangerová ho teď nechá zmizet a po vás budu chtít, abyste ho znovu přivolal.“

      Hermiona se na Rona podívala, jestli je s prohlídkou hotov a když na ni kývnul, tak ho nechala zmizet a posadila se. Ron se podíval na profesorku.

      „No prosím…“

      Tak zavřel oči a bez problémů modrého králíka přivolal.

      „Teď změňte jeho barvu na červenou prosím.“

      Ron mávl hůlkou a tázavě vzhlédl k profesorce.

      „No, to je spíš růžová, než červená že? Chápu, že od muže nemohu očekávat rozlišení barev až do nejjemnějších odstínů, ale zkuste to ještě jednou a prosila bych trochu sytější barvu.“ Tak Ron přebarvil chudáka králíka na sytou, krvavě rudou barvu.

      „No vidíte, to už je mnohem lepší pane Weasley, teď přeměňte králíka v rukávník.“

      To nedělalo Ronovi žádné problémy, protože to byla jedna z věcí, které přes prázdniny také trénovali a tak profesorka se slovy:

      „Děkuji, posaďte se…“ odnášela k Ginny rudý rukávník.

      Když přišla k ní, tak se Ginny postavila a představila se. Profesorka si ji prohlédla zkoumavým pohledem a uložila jí:

      „Přeměňte tohle v kočku, slečno Weasleyová…“

      Ginny namířila na rukávník hůlku a v tu chvíli před ní stál temně rudý Křivonožka.

      „No, to je trochu zvláštní zvíře, že? Ačkoli skutečně to jako kočka vypadá.“

      Harrymu bylo jasné, proč si Ginny vybrala pro kočku tuhle podobu. Křivonožka byl svým zjevem tak výjimečný, že by mu nemělo dělat problémy ho zase přivolat, kdyby to dostal za úkol.

      Stampová pokračovala:

      „Zkuste, jestli by té kočce neslušela víc třeba bílá barva.“

      A během okamžiku stál před ní sněhově bílý Křivonožka.

      „A teď ji nechte zmizet…“

      A lavice před Ginny byla prázdná.

      „Výtečně, můžete se posadit, slečno.“

      Otočila se k Harrymu. Ten vstal, ale dřív, než se stačil představit, tak Stampová řekla:

      „Pan Potter, jestli se nemýlím?“

      A tak Harry řekl jen:

      „Ano paní profesorko.“

      „Dobře pane Pottere, zkusíme teď něco trochu jiného. Budete potřebovat kopii své učebnice…“

      Harry vytáhl svou hůlku, ale pak se zarazil, podíval se na profesorku a opatrně řekl:

      „Paní profesorka McGonagallová nás varovala, abychom se nikdy nepokoušeli kopírovat své učebnice, protože jsou, jako téměř všechny kouzelnické knihy, zajištěny proti kopírování. Říkala, že bychom tím mohli zničit i originál, paní profesorko…“

      Ta na něj vrhla zvláštní, zkoumavý pohled, pak ho ale pochválila:

      „Jistě, velmi správně, je vidět, že jste při vyučování dával opravdu pozor. Tak tedy nechte zmizet originál své učebnice, pane Pottere.“

      Harry bez rozmýšlení nechal knihu zmizet a cítil zadostiučinění, že si svou učebnici tak důkladně prohlédl, protože, když ho Stampová vyzvala, aby ji zase přivolal, tak mu to nedělalo žádné problémy. Když k ní zvedl oči, tak si všiml, že upírá zvláštní hladový a nenasytný pohled na jeho hůlku. Když si všimla, že na ni kouká, tak se zase zatvářila chladně neutrálně a potichu se zeptala:

      „Tak takhle tedy vypadá Starodávná hůlka, Hůlka osudu?“

      Harrymu se už při tom, když zachytil ten hladový pohled na svou hůlku, zježily chlupy a tak velmi opatrně a zdvořile odpověděl:

      „Ne, paní profesorko, to není ona. Tohle je hůlka z cesmíny a Fénixova pera, kterou jsem si koupil ve svých jedenácti letech u pana Ollivandera. Hůlky osudu jsem se zbavil, je příliš nebezpečná, již kvůli ní zemřelo příliš mnoho lidí na to, abych ji měl u sebe…“

      Na ní bylo vidět, jak potlačuje zklamání, ale když se na něj podívala, aby mu řekla:

      „Dobře děkuji, můžete se posadit,“ tak byl její pohled opět bezvýrazný a chladný.

      Harry se posadil a zamyšleně zíral na svou hůlku, kterou držel stále v ruce. Jen vzdáleně vnímal, jak profesorka Stampová pokračuje s přezkušováním ostatních, nutí je měnit barvu vlasů, přičarovávat plnovousy, židli proměnit v psa a podobné kousky. Většina studentů uspěla, dokonce i Goyle dokázal přivolat psa, kterého nechala Pansy na druhý pokus zmizet. Stampová pokračovala ve zkoušení celé dvě hodiny a na druhé kolo si zvala studenty ve dvojicích dopředu na stupínek. A tak z něj nejdřív Ginny udělala pihovatého kudrnatého zrzka s plnovousem a pak mu s úsměvem vrátila zpět jeho podobu. A on jí na oplátku udělal účes z krátkých kudrnatých blond vlasů a zářivě modré oči a pak jí s úlevou vrátil původní podobu. Cestou do lavice jí ještě nenápadně pročísl vlasy, jako by se chtěl přesvědčit, že to udělal správně.

      Zbytek hodiny proběhl hladce a profesorka se věnovala několika studentům, kteří ještě dobře nezvládali neverbální kouzla. Těm co jejím testem znalostí prošli, doporučila, aby zbytek hodiny věnovali rozpracování domácího úkolu, který jim zadala:

      Možnosti přeměňování při změnách základních charakteristik postavy.

      Kladla jim na srdce, aby úkol vypracovali velmi pečlivě a brali ho jako teoretickou přípravu na příští hodinu. Harry byl docela v klidu, protože to už s Brumbálem také probírali. Když druhá hodina končila, tak se profesorka Stampová rozloučila slovy:

      „S úrovní znalostí v této třídě jsem docela spokojená, doufám, že spolu budeme dobře vycházet. Nashledanou.“

      Odpověděli jí zase sborem:

      „Nashledanou paní profesorko.“

      Když odešla, tak se k nim přitočili Lenka, Dean a Justin a konstatovali, že to zatím vypadá, že s ní snad žádné problémy nebudou. Harry si povzdechl a řekl:

      „To doufám.“

      To zarazilo Hermionu a tak, když se Harry chystal vyjít za ostatními, zadržela ho a zeptala se:

      „Co se děje Harry, co se ti nezdá?“

      Posadil se na lavici a Ginny, Ron a Hermiona ho obstoupili.

      „Obávám se, že s ní budou úplně jiné problémy, než jsme původně mysleli. Bude to asi mnohem horší, protože ona vzala to profesorské místo proto, aby získala Hůlku osudu.“ Hermiona se na něj zkoumavě podívala:

      „To si usoudil jen z toho, že se o ni zajímala? Nebyla to prostě jen přirozená zvědavost Harry?“

      Harry se zeptal:

      „Tys neviděla ten pohled, jakým se dívala na mou hůlku, když si myslela, že je to ona, viď?“ ozvala se Ginny:

      „Jo, já jsem si všimla. Ona ji moc chce…“

      Hermiona stále pochybovala:

      „Opravdu si myslíš, že by to mohlo být vážné?“

      Harry se zamyslel:

      „Nevím, jak bych ti to vysvětlil. Mám z tý ženský mnohem horší pocit, než jsem měl z Devila Gaunta…“

      Hermiona i Ron zvážněli. Ron řekl:

      „Dobře, budeme si na ni dávat pozor.“

      A Hermiona ho vyzvala:

      „Tohle bys měl říct Sturgisovi, je to mnohem vážnější, než kdyby si na tebe jen zasedla, Harry.“

      „Máš pravdu, půjdu za ním hned.“ Pak se podíval na Ginny:

      „Počkáš na mě na koleji? Snad se tam dlouho nezdržím.“

      Ginny se usmála:

      „Dobře, ale chceme ještě před večeří zajít s Hermionou za McGonagallovou kvůli tomu kroužku, takže kdybys nás nezastihl, tak se sejdeme u večeře…“

      Harry vyrazil sám do učebny Obrany proti černé magii. Zaklepal na dveře kabinetu, a když uslyšel Sturgisovo – „Dále.“ – tak vešel.

      Nijak ho nepřekvapilo, když tu uviděl i paní ředitelku. Sturgis se na něj usmál a zeptal se: „Copak je za problém Harry? Slyšel jsem, že hodina proběhla docela hladce…“

      Harry se zarazil:

      „Ale… Od koho? Šel jsem rovnou po hodině sem…“

      Od stěny se z portrétu ozval Brumbálův hlas:

      „Ode mě, Harry, byl jsem tam celou hodinu a kromě toho, že se tě paní profesorka pokusila nachytat s tou učebnicí, tak jsem si ničeho podezřelého nevšiml…“

      Harry se usmál:

      „No jistě, že mě to nenapadlo… Problém je v tom, že to nebyl pokus mě nachytat. Chtěla jen vidět v akci Hůlku osudu… Byla jen zvědavá, jestli dokáže prorazit kouzla, která tu učebnici jistí proti kopírování.“

      Ozvala se profesorka McGonagallová:

      „Mimochodem, Harry, vůbec si nepamatuji, že bych někdy na toto téma ve třídě mluvila?“ Harry se usmál:

      „Jistě paní profesorko, říkala nám to o prázdninách paní Weasleyová, ale já si ještě nebyl jistý, jaký bude její postoj ke mně a tak jsem to radši svedl na vás…“

      Všichni se zasmáli a pak se ho Sturgis zeptal:

      „Pořád mi není jasné, proč si přišel? Máš pocit, že by s profesorkou Stampovou mohly být nějaké problémy?“

      Harry se posadil na volnou židli vedle ředitelky a začal:

      „Obávám se, že s ní budeme mít mnohem horší problémy, než jsme čekali. Je tady jen proto, aby pro sebe získala Starodávnou hůlku, moc ji chce a udělá pro její získání cokoliv.“

      Ozval se Brumbál:

      „A na to jsi přišel jen proto, že se o tu hůlku zajímala?“

      „Ne, pane profesore. Vy jste asi neviděl ten pohled, kterým koukala po mé hůlce, ještě když si myslela, že je to ona? Chtivý a lačný pohled. Jen jsem ho zahlédl, tak mi přeběhl mráz po zádech. Začala se hned kontrolovat, když si uvědomila, že se na ni dívám. A pak to zklamání, které jí problesklo v očích, když jsem ji vyvedl z omylu… Je mi z ní zle, bojím se, čeho může být schopná, aby ze mě dostala, kde je ta hůlka ukrytá.“

      „No, tak to vypadá opravdu vážně,“ zamyslel se Sturgis, „Artur mi říkal, že se vyplatí věřit tvým instinktům… Takže – co s tím budeme dělat?“ a pohledem přejel po Harrym i profesorce McGonagallové.

      Paní ředitelka odpověděla:

      „Nemůžeme dělat nic, než být ve střehu a dávat na ní pozor…“

      Harry nesouhlasil:

      „Já rozhodně musím udělat víc. Musím si projít všechny způsoby, kterými by mě mohla přinutit, abych jí řekl, kam jsem hůlku schoval. Třeba veritasérum… Musím si vyzkoušet, jak na mě působí, abych poznal, že jsem ho vypil a nosit u sebe pořád lektvar, který ruší jeho účinky…“

      Sturgis se zeptal:

      „Co kdyby na tebe použila kletbu Imperius, to je přece jednodušší?“

      Harry se na něj podíval a chápavě se usmál. Vzpomněl si na to, že právě kvůli této kletbě musel strávit půl roku v Azkabanu.

      „Nemyslím, že by měla šanci, jestli se ovšem nedomníváte, že je silnější než Bárty Skrk nebo Voldemort…“

      Sturgis se na něj překvapeně podíval:

      „Oni tě nedokázali ovládnout? To jsem nevěděl Harry.“

      Paní ředitelka se přidala:

      „O Skrkovi jsem věděla, ale o tom, že tě nedokázal ovládnout ani Voldemort, to jsem netušila. Kdy se to stalo, Harry?“

      Harry si povzdechl.

      „Tenkrát na tom hřbitově, když získal zpátky svoje tělo… Nejdřív na mě použil Crucio a pak se mě pokoušel přinutit, abych žebral o život… Dostal ze mě jen, ne to neudělám‘ a dost ho to rozzlobilo…“ a otřásl se při té vzpomínce.

      Profesorka ho konejšivě poplácala po ruce. Pak řekla:

      „V nitrobraně už bys měl být taky dost silný, takže na tebe nemůže ani pomocí nitrozpytu…“ Harry zaváhal:

      „Já si nejsem jistý… Vím jen, že jsem se naučil ovládat svoje propojení s Voldemortem. Jestli bych byl schopen odolat třeba profesorovi Snapeovi při nitrozpytu, to opravdu nevím. Asi bych si to měl ještě vyzkoušet…“

      A podíval se tázavě na profesorku.

      „V tom ti já moc nepomůžu, nitrozpyt příliš neovládám…“

      A vrhla tázavý pohled na Sturgise. Ten se smutně usmál a řekl:

      „Ani já, Harry. Ale Kingsley je v tomto oboru dost dobrý, možná by ti mohl chvíli věnovat…“

      A tak se opět ozval hlas profesora Brumbála:

      „Zajdu za ním hned Minervo. Vysvětlím mu situaci a požádám Harryho jménem o lekci v nitrobraně. Souhlasíte?“

      Harry se k němu otočil:

      „To budete moc hodný, pane profesore, nevíte ještě o nějakém jiném způsobu, jak by mě mohla přinutit mluvit?“

      Brumbál se na něj laskavě usmál:

      „Nenapadá mě žádný další způsob, alespoň takový, který by fungoval na tebe Harry.“

      A odešel za svým posláním.

      Sturgis se Harryho zeptal:

      „Kdy máte hodinu lektvarů Harry?“

      Harry zavzpomínal na svůj rozvrh:

      „Zítra, hned po obraně…“

      Sturgis se usmál:

      „Tak tedy s paní ředitelkou požádáme profesora Křiklana, aby se s vámi věnoval přípravě veritaséra  a protilátky rušící jeho účinky.“

      Profesorka McGonagallová se zvedla.

      „Dobře, takže jsme dohodnutí. Musím ještě před večeří něco zařídit a mám schůzku se slečnou Grangerovou…“

      Harry se také zvedl.

      „Půjdu s vámi, paní ředitelko…“

      Cestou se ještě McGonagallové zeptal, jestli už má obsazený nějaký termín na konkurz do famfrpálového týmu.

      „Ne, zatím si ještě nikdo termín nezadal…“

      „Tak si prosím na první sobotu dopoledne napište Nebelvír. Chci to mít za sebou dřív, než se nám nahromadí moc učení. A taky jsem se chtěl zeptat, jestli by bylo možné, přijmout do týmu pár náhradníků, kteří by s námi trénovali…“

      Ředitelka se na něj překvapeně podívala:

      „Proč potřebujete náhradníky Harry?“

      Ten se usmál.

      „Víte, pokouším se myslet taky trochu na budoucnost. V tomto roce budeme končit já, Ron i Ginny a Demelza by to měla příští rok mnohem snazší, kdyby se nám podařilo vychovat si za sebe slušnou náhradu.“

      Profesorka se zasmála:

      „No není to obvyklé, ale nevidím důvod, proč by s vámi nemělo trénovat i pár mladých nadějí. Jen si při tvorbě týmu uvědomte, že nemůžete nasadit víc než dva starší studenty, protože v ostatních kolejích jich víc není. I v tom se ukázal Nebelvír zase výjimečný, že?“ Pak se rozloučili a šli každý jinam.

       

      Items details

      • Hits: 15438 clicks

      Tecox component by www.teglo.info