Hledej

 MGD_H000s

    Prolog

      MGD_prologPříběh nás provede životem Minervy McGonagallové od jejího dětství až po současnou roli bradavické ředitelky a bude rozdělený do několika knih. Každá z nich se bude věnovat jiné etapě Minervina života. Jaký byl život ženy, o které vlastně víme jen to, že učí přeměňování a umí se proměnit v kočku?

      Minerva se narodila pár let před válkou v malém skotském městě na okraji Highlands. To, že její otec byl presbyteriánský kněz, nám prozradila JKR. Ale co to vlastně znamenalo pro malou Minervu? Jaký byl její život v dětství a jaký později? Pojďte se začíst.

        

      „Jsem něžný, jsem krutý, ale jsem život. Pláčeš? I v slzách je síla. Tak jdi a žij.“

      John Lennon

       

       

      Najednou jsem uviděla svůj život jako skládanku sestavenou z jednotlivých, jasně oddělených částí. Jako cestu prostorem. Pěšinu, která chvíli vede temným lesem, aby se vynořila na prosluněné pasece; dlouhý nudný úvoz je vystřídán výhledem na rozvlněné moře se slanou vůní vln a křikem racků. Zavede mě i do kostela, kde je hluboké ticho přeruší velebné tóny varhan.

      Jedna krajina za druhou. Mé dětství, studia v Bradavicích, krátká epizoda na ministerstvu, učitelské začátky, obě války s Voldemortem a pustá léta mezi nimi, na která se mi nechce myslet, a konečně, má léta ředitelská. Léta, která se překvapivě proměnila v jedny z nejlepších v mém životě. Protože konečně za mnou zůstává něco hmatatelného… Konečně mohu rozhodovat o tom, co se bude dít a určovat, jakou školou se Bradavice stanou…

      *****

      Krajinou mého dětství byl hřbitov. Nejen tak lecjaký, ale právě tento, místo, kde dnes sedím na náhrobku svého otce a přemítám, co si dál počnu se životem. Nic tak pochmurného, jak by se zdálo. Prostor ohraničený pevnou kamennou zdí, chráněný před větrem a vnějším světem. Moje zahrada, moje hřiště. Útočiště, ze kterého jsem se mohla opatrně pouštět do neznámého, možná i nebezpečného, ale tak lákavého světa.

      Hřbitov mne spojuje s těmi nejranějšími vzpomínkami. Mezi hroby jsem se učila chodit, náhrobky mi poskytovaly oporu při prvních krůčcích. Jeden, s výškou tak akorát pro malé dítě, obcházím pořád dokola, pod prsty hladkost mramoru. Konečně se pouštím a několika potácivými krůčky přejdu o kousek dál. Před pádem mne zachrání další, tentokrát z drsnějšího pískovce.

      Zvláštní, myslela jsem, že si to nepamatuji. Přenesl mne přes to tři čtvrtě století pocit hladkého kamene pod prsty? Nevím. Možná to ani není vzpomínka. Jen představa, kterou jsem si vytvořila z matčina vyprávění…

      První, co si skutečně pamatuji, je osamělý hrob ukrytý venku za hřbitovní zdí. Dodnes v sobě cítím ten pocit, že je na něm něco divného. Na rozdíl od většiny ostatních, pečlivě opatrovaných širokými rodinami, byl tenhle prázdný a opuštěný. Omšelý náhrobní kámen zakrytý mechem a napůl zarostlý travou. Jak jsem mohla tušit, že je to hrob sebevraha. Proč a jak se zabil? Nevím, ale ačkoli s takovým útěkem příliš nesouhlasím, stejně si myslím, že o životě i jeho konci, si má člověk právo rozhodnout sám. Nemyslím, že je nutné prohlásit to za smrtelný hřích…

      Takže je vlastně v pořádku, že prvním projevem mé divoké magie, bylo vyloupnutí toho náhrobku z mechu a jeho pokrytí záplavou květů.

      Otec a matka. Zlobili se oba. Otec věřil, že jsem hrob zvládla očistit vlastníma rukama. Jak si to jen mohl myslet? Byly mi tři. Zlobil se proto, že jako kněz měl jasno. Hroby sebevrahů patří do zapomnění. To, že jeho vlastní dcera něco takového nerespektuje, ho silně rozladilo. Ne, neuhodil mne. Nikdy mne nebil. Ale ten pohled, ten hlas… byla jsem vyděšená, protože jsem nechápala, proč se tak zlobí. Vždyť jsem jen chtěla, aby to bylo hezké.

      Matka se zlobila z úplně jiného důvodu. Dneska je mi jasné, že tím důvodem byl strach. Kdoví, jak se stalo, že si poměrně schopná čarodějka vzala presbyteriánského kněze. Ale stalo se. A matka otci neprozradila, že je jiná, v bláhové naději, že se jí podaří své kouzelnické schopnosti před ním utajit. Pravda, jí se to povedlo. Za cenu, že se jich vzdala. U jejich dětí už to nevyšlo. Tenkrát, s tím hrobem, to ještě zamaskovat dokázala. Ale přišly i další příhody… Otec se s tím smířil. Nerad, ale smířil. Myslím, že za to vděčím především dědečkovi.

      *****

      Uplynulo tolik let. A jako by to byla chvilička. Nejspíš bych měla pokračovat v tom, co se mi poslední roky tak dařilo. Ve zvelebování Bradavic. Jenže možná přišel čas opustit tu voňavou zahradu, ve které jsem v posledních letech vystříhala tolik bujícího býlí a nepřehledných křovin, kde jsem urovnala půdu a vysadila nové záhony. Všechno tam roste a kvete přesně podle mých představ. Ale já mám najednou chuť otevřít vrátka, vyklouznout ze sadu a pustit se za novým dobrodružstvím.

      Kočičí fousky se chvějí, nos se otáčí za novými vůněmi. Toužím se znovu, po nekonečně dlouhých letech, volně nadýchnout, přestat být zodpovědná a starat se jen sama o sebe. Na všechno a všechny se vykašlat, být sobecká, žít konečně svůj život.

      Směšné, v mých letech. I na čarodějku jsem už věku více než středního. Jenže… pokud se nerozhodnu žít nyní, neudělám to už nikdy.

        

      Minervu, která se vrátila domů a teď sedí na hřbitově, mi připomněla má oblíbená Hana Hegerová a její: Bože můj, já chci zpět.


       

      Items details

      • Hits: 2006 clicks

      Tecox component by www.teglo.info