Hledej

 MGD_H001

    Jsem čarodějka

      V první části příběhu o Minervě je Minnie, jak jí říká její dědeček, malá dívenka, která ani netuší, že existují kouzelníci. Dcera presbyteriánského kněze přece na kouzla nevěří. Ale co když přece existují?

      Je jaro 1940. Válka už nějakou dobu trvá, ale Británie se zatím ještě příliš nedotkla. Jednotlivé kapitoly budou provázet pohádky a příběhy, které Minnie vypráví její dědeček.

      Skotskou náladu vám umocní skotská národní píseň Flower of Scotland.

        

      O tom, jak vznikl golf

      Chceš vědět, Minnie, jak se stalo, že právě ve Skotsku se začal hrát golf? Tak poslouchej.

      Za dávných časů se na svazích skotské vysočiny páslo o hodně více ovcí než dnes. Stáda se pomalu sunula z jedné louky na druhou, chundelaté ovečky okusovaly stébla trávy a zůstával za nimi nizounký hebký pažit. V létě trávili pastevci na horách celé dlouhé týdny. A… nudili se. Tebe by taky nebavilo celé dny jen sedět, koukat, jak se ovce krmí a hrát na dudy, co myslíš?

      Je to už více než šest set let, co jednoho z pastevců napadlo vzít do ruky klacek, pořádně se rozmáchnout a praštit s ním do kamene. Nejspíš by zůstalo jen u toho jednoho praštění, kdyby se kámen nevznesl vysoko do oblak, nepřeletěl přes dva hrbky a tři údolíčka a nezapadl do králičí díry.

      „O co, že to neuděláš po mně,“ obrátil se ten ovčák na svého kamaráda. No to víš, že se mu to nepovedlo. Než dostal kámen ke králíkovi, musel do něho praštit šestkrát. Když o tom přemýšlím, ten králík z nich nejspíš neměl moc radost. No představ si to, sedíš si ve své jamce a najednou… šutr. A za chvilku další…

      Že králík v létě v jamce nesedí? No dobře, nejspíš máš pravdu. Takže zpátky k tomu ovčákovi, co se mu ty rány tak moc nepovedly.

      „Poprvé to byla náhoda. O co, že to neuděláš znovu?“ zavrčel.

      Napodruhé potřeboval ten první pět šťouchanců a ten druhý tři. Pak to bylo sedm proti pěti, dva proti čtyřem…

      Když to viděli pastevci z jiných strání, našli si své vlastní klacky, své vlastní kameny a vlastní králičí díry. A tam, kde zrovna šikovná díra nebyla, ji prostě udělali patou. Časem zjistili, že nejlepší je to na rovinkách dole u moře. Ovcím tam tráva chutná taky a oni se tolik nenadřou při šplhání do kopce. Proto je nejvíce hřišť na pobřeží…

        

      JARO 1940

      Je mi sice už skoro šest… vlastně šest mi bude až na podzim, ale snad už se to dá počítat, ne? Takže je mi SKORO šest, ale to snad ještě není tak moc na pohádky. A ty dědovy jsou moc pěkné.

      Dědu mám ze všech lidí, co jsou na světě, úplně, ale úplně nejraději a nejenom kvůli pohádkám. Jenom už vím, že se to nesmí říkat. Protože ze všech nejraději bych prý měla mít svého otce a maminku. Cti otce svého a matku svou, říkají mi od mala. Ale já mám nejraději dědu. Proč? Protože proto. Maminka na mě totiž nikdy nemá moc času. A otec je moc přísný. Na mě, na maminku, na svoje farníky.

      „Minervo, neopírej si lokty o stůl…

      Minervo, nemůžeš šplhat po stromě, copak jsi kočka?

      Brody Murdochu, je neslýchané opíjet se v předvečer Narození páně…

      Minervo, nevzpírej se vůli svého otce, odejdi do ložnice a tam se věnuj rozjímaní nad svým chováním…

      Isobel, přál bych si, aby oběd byl vždy přesně v boží poledne…

      Minervo, tohle NENÍ kniha vhodná pro tebe. Vezmi si bibli…

      Isobel, dohlédni na to, aby se tvá dcera chovala, jak se sluší na dceru faráře…

      Minervo, nemůžeš běhat jako splašená, kráčej důstojně…

      Matko MacBrainová, vaše děti se chovají příliš hlučně, dohlédněte na ně…

      Minervo, nemůžeš si hrát na farmě mezi ovcemi. To opravdu NENÍ vhodné…“

      *****

      Děda je na mě taky někdy přísný. Jenomže jenom tehdy, když jde o nějakou vážnou věc. Ne o lezení po stromech, sledování, jak se rodí jehňata nebo nevhodný chování. I když… možná taky trochu. Jenom je to jiný nevhodný chování než to, o kterým mluví otec. Třeba jako nedávno s tím golfovým turnajem.

      Golf mě děda začal učit, když jsem byla ještě úplně malá. Myslím, že mi byly čtyři. Nechal mi udělat úplně malinký golfový hole, protože to dá rozum, že ty jeho velký bych ani neuzvedla, natož abych s nima mohla švihnout. Ale s těma malinkýma to jde. A mně moc baví učit se s dědou hrát. A taky mně baví, dívat se, jak hraje děda, když je turnaj. A tenhle důležitý hrál s lidma ze svý palírny – on má děda palírnu whisky – proti jiný palírně. A bylo to hrozně napínavý a vyrovnaný. No a na posledním greenu ležel dědův míček asi pět yardů od jamky. A míček jeho soupeře o dost blíž. A já věděla, že kdo z nich se trefí, tak toho tým vyhraje. Protože všichni ostatní už dohráli, takže to bylo na dědovi a panu McNeilovi, to byl majitel tý druhý palírny.

      Děda se soustředil a udeřil do míčku. Ten se vydal směrem k jamce. Hladce překonal malý kopeček, lehce zatočil doprava a pak hned doleva. Viděla jsem, že si jeho dráhu přesně promyslel, právě tak, jak to učí mě.

      Jedna otočka za druhou, míček se blýskal na sluníčku. Kutálel se stále blíž a blíž k jamce. Zadržela jsem dech. Ještě kousek, ještě malinký kousí… míček se zastavil. Slzy mi vhrkly do očí. Chtěla jsem, aby děda vyhrál. Chyběl takový, takovýhle kousínek. Zlostně jsem upřela oči na míček… a ten se dal pohybu. V davu to tak zahučelo, že to úplně přehlušilo zaklokotání míčku v jamce.

      „Viděl jsi to?“

      „Neuvěřitelné.“

      „Tak o tomhle se bude vykládat dlouho…“

      „Páni!“

      „Kdyby mi to někdo povídal, tak neuvěřím.“

      Lidi se překřikovali jeden přes druhého. Pan McNeil uznale poklepal dědovi na rameno. Pak poodešel a začal si prohlížet, jak bude hrát svoji ránu. Zatnula jsem pěsti a doufala, že se netrefí. Najednou jsem na sobě ucítila dědův pohled. Oči se mu zúžily, vypadal jako můj kocour, když se chystá ke skoku na myšku. Otřásla jsem se.

      Pan McNeil se zhluboka nadechl. Otočila jsem po tom zvuku oči. Klepnutí do míčku. Hned jsem věděla, že se mu ta rána moc nepovedla. Hůl se zadrhla o nerovnost na greenu, míček poposkočil a vydal se nesprávným směrem. Dědův pohled se přenesl ze mě na míček a ten začal měnit svou dráhu. Zdálo se mi, že se všechno děje strašně pomalu, asi proto, že jsem to chtěla zastavit. Ale nezmohla jsem nic. Míček se neodvratně přiblížil k jamce… a spadl do ní. Dav znovu vybuchl.

      Bylo to nerozhodně a poslední jamka se šla hrát znovu, aby se mohl určit vítěz. Děda prohrál a já brečela.

      MGD_0001b

      Ale to nebylo nic proti tomu, jak mi bylo později. Potom, co si se mnou děda promluvil.

      „Pojď sem, Minervo. Řekni mi, co jsi udělala s mým míčkem na poslední jamce?“

      To bylo vážný. Děda mi skoro nikdy neříká Minervo. Říká mi Minnie, holčičko, kočičko a někdy taky moje malá. Minervo, mi říká otec pořád, maminka někdy. Děda jenom, když se moc zlobí.

      „Já nevím, dědo, já jsem jenom moc moc chtěla, abys vyhrál.“

      Přísně se na mě díval.

      „Stalo se ti už někdy, že bys něco moc chtěla a ono se to stalo?“

      Váhavě jsem přikývla a řekla mu o tom náhrobku.

      A taky, jak jednou v kostele začaly samy hrát varhany, protože jsem chtěla slyšet písničku, co předtím pískal jeden ovčák na pastvinách.

      Děda si povzdechl.

      „Co ti k tomu řekli rodiče?“

      „Otec se kvůli tomu náhrobku zlobil. Ale on si myslel, že jsem ho očistila normálně rukama. Nevěřil mi, že to nějak samo. Pak se ještě zlobil, že lžu a poslal mě spát bez večeře,“ ta křivda ve mně zůstávala. Pořád jsem nechápala, co jsem udělala špatnýho. „Maminka se zlobila taky, říkala mi, že takové věci nesmím už nikdy dělat. Já jenom úplně nevím, co myslí tím 'takové věci'.

      S těma varhanama to nikoho nenapadlo, že jsem to byla já. Ono to znělo, jako by do nich zafoukal vítr. Tý písničce se to moc nepodobalo,“ přiznala jsem.

      „Nic víc ti k tomu maminka neřekla?“

      Zavrtěla jsem hlavou.

      „Hm, takže to zbude na mě. Že mě to neudivuje. Isobel se nikdy nehrnula do nepříjemných záležitostí.“

      Proč to řekl? Já teda dávno věděla, že se můj otec a děda nemají moc rádi. Děda sice nikdy proti otci nic neříká, ale otec vypadá, jako by se dědy trochu bál. A to se mi zdá divné, protože se většina lidí spíše bojí otce. Protože je farář a pořád dohlíží, jak se kdo chová, tak asi proto. Jenom děda si vždycky dělá, co chce.

      Ale maminka je jeho dcera a tu přece musí mít rád, ne? Vždycky na ni je milý a nikdy jsem neslyšela, že by řekl, že udělala něco špatně. Až teď. Hm…

      „Tak dobře, Minervo. Poslouchej mě pozorně. Takové věci, jako s tím náhrobkem, tou hudbou a taky s tím míčkem, tak ty se ti budou stávat častěji. Protože jsi čarodějka.“

      Vyděsila jsem se. Protože jsem věděla, co o čarodějnicích povídal otec.

      „Dědo, to mě upálí? Já přece nejsem zlá. Nechci se dostat do pekla.“

      „Říkal jsem Isobel, že není rozumné brát si kněze. To jsou ty důsledky,“ zamumlal si děda úplně potichu, ale já ho slyšela. Vždycky slyším, co chci slyšet. Odjakživa. Napadlo mě, že to bude možná taky jedna z TĚCH věcí, ale teď jsem to nechala být. Vlastně by bylo nejlepší nechat to být napořád, protože čarodějnice jsem opravdu být nechtěla. Ale děda pokračoval.

      „Minnie, to je trochu jinak. Jsi čarodějka. To není nic špatného. Znamená to jen, že máš trochu jiné schopnosti než ostatní. To je jako když někdo umí zahrát na dudy hned napoprvé každou písničku, a jiný se to může učit jakkoli dlouho a stejně to pořád zní, jako když taháš kočku za ocas. Kouzelníci a čarodějky jsou hodní a zlí, hloupí a chytří, veselí, smutní… prostě, jako každý normální člověk. Jde o to nebýt zlý a těch mimořádných schopností nezneužívat. Rozumíš?“

      „Takže, když jsem očistila ten náhrobek, tak to nebylo zlé, protože jsem udělala něco hezkého, a když jsem hrála na ty varhany, tak to bylo zlé, protože to vůbec neznělo, jak mělo?“

      Děda se zasmál.

      „Ne, to nebylo zlé, protože jsi nechtěla udělat nic špatného a nikomu jsi tím neublížila. Když říkám zlé, myslím tím něco jiného. Vlastně se dostáváme k tomu, co se stalo dneska. To sice nebylo zlé, do pekla se kvůli tomu nedostaneš, ale nesprávné to bylo určitě.“

      Nechápavě jsem se na něho podívala. Byla jsem ráda, že být čarodějkou není nic tak zlého, ale pořád jsem nerozuměla tomu, co bylo vlastně dneska špatně. Dědovi bylo asi jasné, že mi to není jasné, takže pokračoval.

      „Poslouchej, Minnie, učím tě hrát golf. Ta hra má pravidla, to přece víš, a ta pravidla je potřeba dodržovat. To, že neexistuje žádné, které by zakazovalo pohnout míčkem pouhým přáním, plyne z toho, že to většina lidí neumí. Je ale nesprávné to dělat, protože vyhrát máš díky svým schopnostem, ne díky podvodu. Přece jsi nechtěla podvádět, že ne?“

      Ne, podvádět jsem nechtěla. Golfisti nepodvádí.

      „Vůbec mě nenapadlo, že je to podvod,“ zamumlala jsem. Pak mi došlo něco dalšího. „Ale dědo, ten míček pana McNeila. Ten se taky pohnul jinak, než měl. To on ho taky uhnul myšlenkou? To by taky byl podvod, ne?“

      „Určitě, kdyby to udělal McNeil. Jenže jsem to udělal já…“

      Vydechla jsem překvapením. Vlastně jsem byla hlavně překvapená, že mě to nenapadlo hned.

      „Takže ty jsi taky čaroděj?“

      „Kouzelník. Mužům se říká kouzelníci, ženám čarodějky. Neptej se mě proč, já nevím. Takhle to prostě je. A ano, jsem kouzelník. I když jsem se rozhodl kouzel moc nepoužívat a žít mezi normálními lidmi, když jsem si vzal tvou babičku. Ta čarodějka nebyla.“

      „A maminka?“

      „Ano, tvá maminka je čarodějka. Ale, podobně jako já, si vzala nekouzelníka a kouzel se vzdala. Vlastně více než já, protože já je přece jen občas používám.“

      Dost mě zajímalo, jak můžou vypadat kouzla, co děda používá, ale rozhodla jsem se na to zeptat později. Teď jsem potřebovala rozlousknout tu dnešní hádanku.

      „A proč jsi pohnul tím, míčkem, když říkáš, že je to podvod?“

      „Nechápeš, o co jde, Minnie? Přece o spravedlivou hru. Já jsem jen napravil to, co jsi udělala ty. Ten můj míček by do jamky nespadl. Ani McNeilův. Ale další ranou bychom se pravděpodobně už oba trefili. A šli bychom na rozehrávku. Já jsem se jen postaral o to, aby se stalo to, co se mělo stát. Tak to bylo správné. Ty jsi porušila rovnováhu světa, já jsem ji zase vrátil zpátky.“

      Konečně jsem pochopila, o co dědovi šlo. O to, aby věci byly tak, jak mají být.

      „Už tomu rozumím, dědo. Já už to teda dělat nebudu. I když úplně nevím, co mám dělat, abych to nedělala, protože nevím, co dělám, abych takové věci dělala. A jak můžu kouzlit, jen když budu chtít. Vysvětlíš mi to?“

      „Hm, myslím, teď už nemáme na dlouhé vysvětlování čas. Pro začátek si zapamatuj, že svou magii se musíš naučit ovládat. Nesmíš dovolit, aby ona ovládala tebe. To je opravdu důležité.“

      „Proč na tom tak záleží?“

      „Protože divoká magie, to je ta, kterou používají malé kouzelnické děti, je ovládaná emocemi. Projeví se, když si něco moc přeješ, něčeho se moc bojíš nebo se moc rozzlobíš. A pak někdy uděláš něco, co jsi vlastně ani nechtěla. A můžeš někomu opravdu ublížit. To už se pak třeba napravit nedá. Nebo jen obtížně. Malé děti sice většinou nemívají tolik kouzelnické síly, aby způsobily něco skutečně vážného, ale stejně je třeba dávat si pozor.“

      Zadumala jsem se.

      „A co mám teda dělat?“

      „Pro začátek trénuj své sebeovládání. To je ostatně stejně důležité i pro nekouzelníky. I pro golfisty. Dobře víš, že když se vztekáš, tak nikdy dobrou ránu nezahraješ. Pokud se uklidníš a pořádně se soustředíš, jde to o hodně lépe.

      No nic, tohle pro začátek stačí. Pořádně to pochopit bude potřebovat velké úsilí. Ale to nevadí. Jsi chytrá holka, takže to bude i zábava. Už se na to docela těším.“

      I já se těšila, protože mě bavilo odjakživa všechno, co mě děda učil. Kouzlení mě určitě bude bavit taky.

      Spokojeně jsem se zavrtala dědovi na klín. Protože děda, když se zlobil, tak jenom chvíli. Vždycky mi vysvětlil, co jsem udělala špatně, někdy přišel i nějaký ten trest, ale pak to skončilo a všechno mezi námi bylo zase v pořádku. Zase jsem věděla, že mě má rád.

      Jak to říkal? Aha, něco s rovnováhou světa. Ano, cítila jsem, že rovnováha mého světa je obnovená.

       

      Items details

      • Hits: 1825 clicks

      Tecox component by www.teglo.info