Hledej

 MGD_H001

    Bitva o Británii

      Pohádka kočičí

      Dneska to vlastně nebude tak úplně pohádka, Minnie. Tohle je čistá pravda, jakože se Odar Ross jmenuju.

      Jak víš, když se pálí whisky, je na to potřeba spousta obilí. A v zásobárnách a sladovnách by si na tom zrní rády pochutnaly celé myší regimenty. To dá rozum, že se to žádnému majiteli palírny nelíbí. A tak všude dává hromady pastí, ale marná sláva, je užitečnější, když si pořídí šikovnou kočku. Nebo raději více koček. U nás máme hnedle tři.

      No ale někde si vystačí s jednou, pokud je dost šikovná. Třeba jako v palírně Glenturret, na druhém konci Highlands. Tam měli krásnou dlouhosrstou želvovinovou kočku, která se jmenovala Towser, a vážně se úplně proslavila. Žila tam skoro dvacet čtyři let a za tu dobu pochytala celých 28 899 myší. Chápu, že ti připadá divné, jak to věděli tak přesně. Možná jim to prozradila sama nebo měli někoho, kdo si za každý myší ocásek udělal čárku. Vždyť víš, jak se kočky svými úlovky rády chlubí. Tak jako tak, to věděli.

      Kdybys už uměla pořádně počítat... já vím, že trošku umíš, ale tohle jsou poněkud větší počty… takže, kdybys už uměla počítat, tak by sis spočítala, že milá Towser musela ulovit alespoň tři myši každičký den v každičkém roce svého života. A ani jednou nemohla vynechat, aby to stihla.

      Z tu velkou práci Towser postavili před palírnou bronzový pomník, a to číslo tam napsali. A věřím tomu, že kdyby existovala nějaká kniha rekordů, tak by tam Towser zapsali jako nejlepší myšilovku ze všech koček, co jich na světě je.

      Člověk by řekl, že takové schopnosti se dědí, že? Ale rozhodně to tak vždycky není.

      Towseřina vnučka a následnice Amber lovecké geny nezdědila a za celý život neulovila jedinou myš. Jak je vidět, na čistokrevnosti vždycky nezáleží. Ani u koček, ani u lidí. Proto po její smrti vybírali pečlivě z mnoha koček a teď v palírně loví myši černobílá Brooke. A to všechno je pravda pravdoucí.

         

      LÉTO 1940

      K učení o kouzelníkách a čarodějkách jsme se ale hned tak nedostali. Protože jsme měli starosti s válkou. Nejprve v květnu Němci obklíčili naše vojáky ve Francii. A vypadalo to, že je všechny zabijou nebo aspoň zajmou. Protože nebylo dost lodí, aby je odvezli. A bylo jich tam strašně moc, namačkaných jeden na druhýho někde na pláži. Přemýšlím, proč vlastně zrovna na pláži. Nemyslím si, že by měli chuť na koupání…

      ...hm, ale vypadalo to fakt ošklivě. Jenomže pak se je vydal zachránit každý rybář nebo výletník nebo… no prostě každý, kdo měl nějakou, třeba i úplně obyčejnou a mrňavou lodičku. A jezdili a jezdili, až všechny přivezli domů. To bylo moc dobře, jenomže Němce to asi dost naštvalo, a tak začali lítat se spoustou letadel plných bomb nad Británii. A to už tak dobře není, protože tím válka opravdu začala i u nás.

      *****

      Ona ve skutečnosti začala už skoro před rokem a já si pamatuju, jak jsem se bála, co se bude dít. Jenomže ono se vlastně nedělo nic. Jenom některý mladý chlapi odešli do armády. Otec ne. Protože jednak už není tak mladý, a taky, že je kněz. A že je potřeba, aby tady nějaký kněz byl a staral se. V neděli sloužil bohoslužbu a tak.

      A děda, ten je ještě starší než otec, a má svoji palírnu. Takže taky do války nešel. Ale šel do domobrany a připravoval se s ostatníma na to, co budou dělat, kdyby přišli Němci. Nejprve, jak loni válka začala, dohlíželi, aby všichni měli ušitý černý závěsy na okna, co přes ně zvenku nejdou vidět světla. A teď, co začaly ty nálety, dozírají na zatemňování ještě daleko víc.

      No jo, ale co s oknama v kostele? Ty jsou moc veliký a závěsy se na ně ušít nepovedlo. Přes rok je to jedno, ale o Vánocích, když se slouží půlnoční bohoslužba, tak to nejde potmě. Loni, jak ještě byl docela klid, tak jsme nějaký svíčky přece jenom rozsvítili. Ale jak to bude letos? To vážně nevím. Ale do Vánoc je ještě daleko, tak to děda asi nějak vymyslí.

      *****

      No, ale zpátky k tý válce. V říjnu, chvilku po tom, co začala, německá ponorka potopila naši velikou loď ve Scapa Flow. To je na sever od Skotska. Dost daleko od nás, ale pořád blíž než jiná místa. Utopilo se tam moc a moc námořníků, a to bylo strašný, ale pak se zase nedělo nic. Aspoň tady u nás ne. Na pevnině se prý staly ošklivý věci. Ale to je jinde, že? Ne u nás. Děda mi říká, že bych se neměla starat jenom o sebe, být ráda, že se ty věci nedějou mně. Že špatný věci by se neměly dít nikomu. On to říkal nějak více hezky, něco, jako že nikdo nejsme ostrov, ale kus pevniny. Já už nevím přesně, jak to bylo, taky jsem tomu úplně nerozuměla, protože my přece jsme ostrov, ale vážně to bylo pěkný.

      Jenomže já jsem přece jenom radši, když se ošklivosti dějou co nejdál. Protože se bojím. Ale dědovi to neříkám. Ten chce, abych byla statečná. No já se snažím, ale někdy je to těžký.

      Nevím proč, ale ve statečnosti mi moc pomáhá můj kocourek. Když jsem s ním, jsem vždycky odvážnější, protože je ještě malý a musím ho chránit.

      *****

      Kocourka mi dal děda k pátým narozeninám. Takový malý klubíčko plný hebkých chlupů. Celý šedivý a voňavý. Prý je to britská modrá kočka. Nevím, proč se říká modrá. Protože je rozhodně šedivý. Barvy teda poznám o moc líp než ten, kdo vymyslel to 'britská modrá'.

      Byla bych ho pojmenovala Towser nebo Amber. I když Amber možná ne, ta byla nešikovná. Tak jako tak se to nehodilo, protože je to kočičí kluk, a ta dvě jména jsou pro kočku. Takže jsem se po dlouhém přemýšlení rozhodla, že mu budu říkat Birdie. Otci se to zdálo směšné.

      „Myslíš si, že Ptáček je vhodné jméno pro kocoura? Předpokládáš, že mu narostou křídla?“

      „Ale birdie znamená taky skvělou golfovou ránu,“ bránila jsem se. „Je to, když zahraješ jamku ještě o jednu ránu lépe, než by dobrý hráč měl. To prostě znamená dobrá trefa. A velký štěstí, protože abys zahrál birdie, tak to musíš nejenom dobře umět, ale mít taky pořádnou kliku. To mi říkal děda. Já jsem ještě nikdy birdie nezahrála, ale děda už jo.“

      Otec sevřel rty jako pokaždé, když jsem se příliš nadšeně rozpovídala o dědovi a o golfu. Teď, když je mi skoro šest, už vím, že bych to neměla dělat moc často. Ale to jsem byla ještě malá, tak jsem tomu nerozuměla.

      „Ty a tvůj děda. A ten váš golf… Domnívám se, že by se našly i vhodnější činnosti, kterým by ses měla věnovat.“

      Přikrčila jsem se, protože jsem se bála, že by mi mohl zakázat za dědou na golf jezdit. Naštěstí se to nestalo. Myslím, že by to děda nedovolil.

      Birdiemu jeho jméno zůstalo. Protože je to vážně velký štěstí, že ho mám.

      *****

      V rádiu pořád vykládají o panu Churchillovi. Taky pouštějí, co povídá, a v novinách jsou jeho fotky. Myslím, že se dost podobá dědovi, i když děda je mladší a hezčí. Ale stejně. Stejně si myslím, že je pan Churchill chytrý. I když některé věci, co říká, se mi moc nelíbí. Jako to s těma slzama, krví a dřinou. To nezní moc dobře, že? Ale zase to s tím, jak jsme statečný, jak se nikdy nevzdáme a budeme pořád bojovat, to se mi líbilo. To je, jako by to řekl děda.

      S těma slzama a krví mi to pak taky vysvětlil. Že někdy jsou některý věci tak významný, že je potřeba pro ně něco obětovat. A že nic opravdu důležitýho nedostanu v životě zadarmo.

      *****

      Taky vysílali, že Němci shazujou bomby na přístavy a letiště. Bojím se, aby nezačali i tady. Děda říkal, že bydlíme na venkově a tam není důvod bomby shazovat, a že dokonce ani Inverness, co je kousek od nás, není dost velký a důležitý město. Říkal to, abych se nebála, ale stejně se bojím. V noci, když je tma, ležím v posteli, objímám Birdieho a poslouchám, jestli nezaslechnu letět letadla. Nebo jestli neuslyším, že už Němci přistáli a pochodujou na naše městečko. Protože se říká, že může být invaze. Taky proto dělají tu domobranu. Tak poslouchám a poslouchám. Ale slyším jenom, jak Birdie přede, a to pak vždycky usnu. Protože mě to uklidní.

      Když jsem byla ještě menší, tak někdy, když otec nebyl doma, třeba když měl nějakou důležitou schůzi nebo musel vyřizovat něco jinýho, tak mi maminka dovolila spát u ní v posteli. To mě uklidňovalo taky. Teď už to nedělá, prý proto, že jsem velká, ale já jsem si říkala, že je to proto, že je teď moc tlustá, a že se k ní do postele nevejdu.

      Jenomže, teď docela nedávno mi řekla, že brzy dostanu brášku nebo sestřičku, a tak mi to došlo. Ona se maminka tváří, jako by se miminka kupovala v obchodě. Jenomže já už nejsem malá. A už jsem viděla, jak se rodí jehňátka. Takže jsem pochopila, že má to miminko v břiše, a proto je tak tlustá. Možná nechce, abych u ní spala proto, že teď už bude mít ráda jenom to mimino a mě ne… Ještěže mám Birdieho a dědu.

      *****

      Pan Churchill říkal něco o tom, že ještě nikdy nevděčilo tolik lidí, za tak mnoho, tak málo lidem. Myslel tím naše piloty, kteří porazili ty německé. Znamená to, že má smysl bojovat proti přesile? I když to vypadá špatně? Děda říká, že jo.

      V Inverness je letiště a já bych taky chtěla být statečná pilotka, ale otec říká, že to není vhodné povolání pro ženy. Tak to asi nepůjde.

      *****

      Poslouchali jsme jednu skotskou stanici, co vždycky začínala vysílání mojí oblíbenou písničkou Bonnie, bonnie banks of Loch Lomond.

      Nejdřív se mi to líbilo, ale pak tam říkali fakt strašný věci o bombardování, o příšerných plynech, co tě úplně nafouknou a udělají z tebe ošklivou mrtvolu, o tom, že bychom se raději měli Němcům vzdát, protože to bude lepší, než když nás všechny uplynujou, a že Angličani to s náma Skotama nemyslí ani trochu dobře. Jenomže pak se ukázalo, že to vůbec nebyla skotská stanice, že to vysílali Němci, aby nás znejistěli a poštvali proti Angličanům. Děda říkal, že jedna z mála věcí, která je na týhle válce dobrá, je to, že se národ semknul. Že když je zle, měli bychom zapomenout, že jsme Skotové, Angličani, Welšani nebo Irové a bránit se společnýmu nepříteli.

      No, možná. Mě ale naštvalo nejvíc, že Němci použili Bonnie, bonnie banks. Protože to je moje úplně nejoblíbenější písnička, co ji hrajou vždycky, když je nějaká sláva. To se přece nedělá, takový věci.

      *****

      Měla jsem chuť na dušený maso, jaké maminka dělávala před válkou. Ale maso teď moc není. To budou asi ty oběti a slzy, co o nich mluvil pan Churchill. I když, nebrečela jsem, jenom jsem na něho měla moc chuť. A válka pořád pokračuje, takže asi hned tak nebude. I když děda říkal, že jsme aspoň trošku vyhráli, a že na invazi teď Němci nemůžou ani pomyslet. Tak to asi je přece jenom trochu lepší.

      *****

      Ráda chodím do našeho kostela. Je moc krásný, a když jsem byla menší, myslela jsem, že naše městečko Bonniekirk se jmenuje po něm. Jenomže děda mi vysvětlil, že se jmenuje po tom velkým opatství, co už je skoro rozpadlý a je kousek od nás. Bylo prý moc slavný. Asi teda bylo opravdu hezký, ale stejně je škoda, že se nejmenujeme po našem kostele. Ten je daleko nádhernější.

      Má bílý stěny, podlahu z hlaďounkých kamenů, prý od toho, jak po nich celá staletí lidi šlapali a šlapali, a vysoký strop. Ten už není bílý, protože kameny, co tam jsou, zůstaly neomítnutý. Když se podívám nahoru, skoro se mi z něho zatočí hlava. Přemýšlím, jaké by to bylo vyletět tam a ohmatat, jestli ty kameny na klenbě jsou stejně hladký, jako ty na podlaze. Asi ne, když se po nich nechodí, že? Asi budou spíše takový hladce drsný, jako je náš kostel zvenku.

      Někdy chodím po kamenech na podlaze a snažím se šlapat jenom po těch, na kterých nejsou tmavý šmouhy. To je docela těžký, protože jsou na spoustě z nich. Jindy si zase určím, že musím přejít kostel z jedný strany na druhou co nejrychleji, ale nesmím šlápnout ani na jednu spáru mezi kamenama. To už mám natrénovaný, takže mi to jde docela rychle. Ale pokud mě zahlédne otec, tak se honem tvářím, že si prostě jen tak jdu, protože on by nějaký hraní v kostele rozhodně neschválil.

      A jindy si jenom tak sednu a čichám, jak to v kostele voní. Moc hezky, tak nějak tajemně a starodávně. Věkovitě tomu říká děda.

      MGD_002

      Sedím tam a koukám na barevný obrázky v oknech. Říká se jim vitráže, a když se na ně dívám, povídám si v hlavě příběhy, který tam jsou namalovaný. Ale povídám si je trochu hezčí, než je vypráví otec při bohoslužbě. Protože si myslím, že je říká moc děsivý, a že ve skutečnosti by to dopadlo líp. No proč by měl Bůh vyhánět Adama a Evu z ráje jenom kvůli hloupýmu jabku? Tomu vážně nevěřím. Protože Bůh by jim určitě odpustil. Ale na tý vitráži se mi to vyhánění líbí. Protože vypadá moc strašidelně a já se tak hezky bojím. Jinak, než když se bojím v noci letadel. Protože vím, že to vlastně dobře dopadlo. Jinak bychom tady totiž nebyli a já jsem tady ráda. I když je ta válka…

      Moc se mi líbí i vitráž s beránkem, co je celý bílý a roztomilý. Takový huňatý. I když ve skutečnosti berani moc roztomilý nejsou. Jednou mě jeden trkl, a to vážně ukrutánsky bolelo. Nevím, proč by nemohl být Ježíš spíše kocour. Hle, kocourek boží. To zní skoro stejně, jako beránek, ne? Kočky jsou o moc roztomilejší i opravdicky. To já přece musím vědět. A na okně by mu to slušelo.

      Jenže už vím, že na takový věci se nesmím otce ptát, protože se pak zlobí, že se ty věci staly přesně tak, jak je napsáno v Bibli a já si nemám vymýšlet nesmysly.

      *****

      Do kostela chodím nejraději, když tam nikdo není. Protože to mám pak čas si tam všechno v klidu promýšlet a nikdo mě neruší. Občas si tam taky chodím číst knížky. Já už to umím, i když ještě nechodím do školy. A číst si, je skoro tak pěkný, jako poslouchat, jak děda vypráví svoje pohádky.

      Při bohoslužbě se snažím poslouchat, protože otec se pak při nedělním obědě vyptává, co jsem si zapamatovala, a zlobí se, když přijde na to, že jsem nedávala pozor. Jenže ony se mi myšlenky někdy zatoulají a já si začnu představovat třeba to s tím lítáním, nebo se zakoukám na vitráž s malým Ježíškem, jak mu nesou dary, dívám se, co dostal, a přemýšlím, co se mu asi nejvíce líbilo. No a pak je zle.

      *****

      Narodil se mi bráška. Jmenuje se Robert po otci. Když mi ho prvně ukázali, vypadal spíše jako králík bez kůže. Nevím, proč byl takový hubený, když byla maminka tak tlustá. Ale teď už vypadá docela roztomile. Teda, když zrovna nebrečí. Ale zábava s ním moc není. Myslím, že kocouři jsou přece jenom lepší než mimina.

      *****

      V kostele mám taky ráda, když se zpívá a hrajou varhany. To je opravdová krása. Těším se do školy, tam půjdu už příští týden, protože to pak budu moct chodit do školního sboru. Ten předvede v kostele nějakou píseň každou neděli a o Vánocích celou spoustu. A zpívají moc krásně. Jenomže otec mi řekl, ať se zase tak moc netěším, protože prý nemám hudební sluch. A k potěše pána musí sloužit jen krásné hlasy. Já brečela, ale děda mi řekl, že to vůbec nemusí být pravda, že zpívat neumím, jenom jsem se to ještě pořádně neučila. A že když budu moc chtít a moc se snažit, tak se to určitě naučím aspoň tak, abych jim to v tom sboru nekazila. A ať to nechám na panu učiteli. Tak já to teda nechám.

      Doufám, že děda nezapomněl na to čarování.

       

       

      Na příběh koček ve skotské palírně jsem narazila při pátrání po tom, jak to v palírnách whisky chodí. Příběh je zaznamenán poměrně přesně, včetně uloveného počtu myší a jmen koček. Uznejte, že když jsem zahlédla jméno kočky Amber, nemohla jsem odolat. Jediné, co je jinak, je to, že se ve skutečnosti odehrál o hezkých pár let později.

       

      Pro lepší orientaci těch, kteří nejsou zase tak moc zběhlí v historii, přidávám pár historických dat k událostem, o kterých se zmiňuje Minerva:

      • Začátek II. světové války - 1. září 1939
      • Potopení britské lodi v přístavu Scapa Flow - 14. října 1939
      • Bitva u Dunkerque – proběhla mezi 24. květnem a 4. červnem 1940. Během bitvy došlo k evakuaci britských a spojeneckých vojsk z Francie.
      • Bitva o Británii - 10. července - 31. října 1940. Šlo o bitvu mezi německými a britskými piloty nad Británií a kanálem La Manche – první významné střetnutí v dějinách válek vybojované výhradně prostřednictvím leteckých sil. Smyslem této vzdušné bitvy, bylo získat jednoznačnou vzdušnou převahu, což německé velení považovalo za nutnou podmínku pro uskutečnění invaze. V průběhu bitvy o Británii německé síly intenzivně bombardovaly i civilní cíle. V první řadě Londýn, ale i řadu dalších měst.

        

      Minnie volně cituje slova z významných projevů, které pronesl Winston Churchill v průběhu roku 1940.

      • „Nemohu nabídnout nic než krev, dřinu, slzy a pot.“ (Z projevu po jmenování premiérem, květen 1940)
      • „Naše úsilí neustane ani neochabne. Budeme bojovat až do konce. Budeme bojovat ve Francii a na mořích a oceánech; budeme se vzrůstající silou a jistotou bojovat ve vzduchu. Budeme svůj ostrov hájit za každou cenu; budeme bojovat na plážích, místech vylodění, na polích, v ulicích a v kopcích. Nikdy se nevzdáme a i kdyby, čemuž v tento okamžik nevěřím, byl tento ostrov nebo jeho velká část ovládnut a vyhladověn, pak naše impérium za oceány, zajišťované a hlídané britským loďstvem, bude pokračovat v zápase až do doby, kdy v lepších časech Nový svět se vší svou silou a mocí vyrazí, aby osvobodil a zachránil Starý.“ (Po bitvě u Dunkerque, červen 1940)
      • „Vděčnost každého domova na našem ostrově, v našem impériu a v celém světě, vyjma příbytků viníků, směřuje k britským pilotům, kteří nezlomeni protivenstvím, nezdolně tváří v tvář stálé výzvě a smrtelnému nebezpečí svou statečností a odhodláním obrací průběh světové války. Ještě nikdy na poli lidských konfliktů tolik nevděčilo tolik lidí tak mnoho, tak nemnohým.“ (V průběhu bitvy o Británii, srpen 1940)

      A naopak dědeček zmínil slova Johna Doona:

      • „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe. Každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny: spláchne-li moře hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj. Smrtí každého člověka je mě méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“

      John Donne

      No a pokud jde o vysílání německé stanice, hrající si na stanici skotskou – i to je realita.

       

      Sun, 30 Nov 2014 00:01:00


       

      Items details

      • Hits: 2011 clicks

      Tecox component by www.teglo.info