Hledej

 MGD_H001

    Kamarádky

      MGD_001Malá Minnie si přece jen získá nějaké kamarádky. Děda měl, jako obvykle, pravdu.

           

      POHÁDKA O PŘÁTELSTVÍ

      Dneska ti, milá Minnie, budu vyprávět příběh Tuaregů.

      Jednou se dvě přítelkyně se vydaly na předlouhou cestu. Šly a šly, až došly na okraj velké pouště. Začaly se hádat, kterou cestou se přes ni dát. Tak moc se poškorpily, že jedna té druhé poškrábala celý obličej. Nakonec se sice dohodly, ale než se vydaly dále, ta poraněná napsala prstem do písku: „Dnes mne má nejlepší přítelkyně podrápala.“

      Po dlouhém a obtížném putování došly do oázy, kde se uložily ke spánku. Uprostřed noci se k nim připlížil lev a vrhl se na tu poškrábanou. Ta druhá neváhala ani vteřinu, vytáhla hůlku, skočila mezi přítelkyni a lva a zabila ho.

      Nato ta první uchopila svou hůlku a vyryla do skály: „Dnes mi má nejlepší přítelkyně zachránila život.“

      Kamarádka se jí zeptala: „Když jsem ti ublížila, napsala jsi to jen do písku. A teď jsi to vytesala do kamene. Proč?“

      Dívka odpověděla: „Víš, když mi někdo ublíží, píšu to jen do písku, aby vítr ty řádky odfoukl a křivda zmizela. Ale když mi někdo pomůže, vyryju to do kamene, aby to tam zůstalo na věky. Myslím, že je lepší, nechat své křivdy zmizet a štěstí si pamatovat!“

      Minnie, není nic důležitějšího v životě, než jsou tví přátelé. Někdy je získáš snadno, někdy to trvá déle, ale měli bychom být vděční za každého z nich. Vážit si jejich přátelství a na drobné křivdy zapomínat.

         

      VÁNOCE 1946

      Vánoce mi připomněly, jaké to je mít kamarádky. I když je pravda, že to nebylo úplně ono. Protože Evanna s Fionou chodí pořád spolu do jedné třídy a já už s nima nechodím. Takže mě moc nebavilo poslouchat, když dlouze vykládaly, jaké to je v jejich nové škole, jaké mají profesory, co se učí a jací hezcí kluci chodí do vyšších ročníků – to teda zdůrazňovala hlavně Fiona. A taky to, jak se jednomu čtvrťákovi líbí, a jak za ní pořád chodí. Myslím, že jí moc nevěřím, protože naši čtvrťáci se rozhodně o prvačky nezajímají. I když Fiona je moc hezká a vypadá starší. K těm svým plavým vlasům má ještě zářivě modré oči a těma dokáže na kluky zírat náramně obdivně. Ale stejně si nemyslím, že by mudlovští, vlastně nekouzelničtí kluci, byli zas tak moc jiní než ti v Bradavicích.

      Holky se trochu vyptávaly, jaké to je na škole, kam chodím já, ale co jsem jim měla povídat? O kouzlech mluvit nesmím. Tak jsem říkala, jaká nuda jsou dějiny, jak pracujeme ve školních sklenících, a že mě baví chemie.

      Zvláště nad tím posledním ohrnovala Fiona nos, protože, podle ní – dívka by se o technické věci neměla zajímat, to na kluky nedělá dobrý dojem – myslím, že tomu houby rozumí. A lektvary stejně nejsou nic technického, ale to jí nemůžu vykládat. O svých problémech se spolužáky jsem nevyprávěla, jen jsem říkala, jak je mi líto, že už nemůžu kamarádit s nima. A že tak dobrou kamarádku, jako jsou ony dvě, jsem zatím nenašla. Evanna se tvářila lítostivě, ale Fiona vypadala, jakože je jí to fuk. Mám pocit, že modré oči zase nemám tak moc ráda.

      *****

      Hezký to bylo o půlnoční. Paní učitelka Beckettová mě nechala zpívat se sborem, i když jsem s nima letos nezkoušela. Ale některé skladby byly stejné jako loni a u ostatních jsem jenom tiše broukala, takže nebylo poznat, že to neumím, a přitom jsem byla při tom. To je vážně moc pěkné, když někam takhle patříte, i když to už není úplně doopravdy. Ale většina dětí si pamatuje, že jsem s nima do sboru chodila, takže to bylo skoro, jakože tam ještě zpívám. Děda se na paní učitelku moc pěkně usmál, že mi to dovolila, protože věděl, jak moc jsem si to přála.

      *****

      Dostala jsem od dědy k Vánocům knížku od Arthura Ransoma. Jmenuje se Boj o ostrov a je o čtyřech sourozencích, dvou klucích a dvou holkách, co spolu o prázdninách bydlí ve stanu na ostrově. Mají malou lodičku a tou na ten ostrov jezdí. Bylo by prima, hrát si na ně a dělat, že o ten ostrov bojujeme. Bráškové jsou ještě malí, ale s Evannou a Fionou by to možná šlo. I když se Fiona teď zajímá spíše o kluky než o dobrodružné hry. Ale pokud bychom přibraly Douga, aby nám dělal kapitána, tak by se nejspíš přesvědčit dala. Jenže Doug se teď s náma zase tak moc nebaví. Říká, že s mrňavýma holkama si nemá co říct. Jo, dřív jsme mu byly dobré, když nám vykládal, jak bude bojovat s Němcema, najednou jsme moc malé. Docela mě naštval, protože jsem se na něho těšila. Ale to vážně nesmí nikdo vědět. Ani děda ne.

      Taky bych si možná na ten ostrov mohla hrát s Eileen a Jessicou. Ale problém je v tom, že se nějak zvlášť nepěstuje kamarádství mezi Nebelvíry a Zmijozely. Takže Jessica se s Eileen moc nebaví. I když Eileen je Zmijozelka spíše omylem. To, že je z toho děsně čistokrevného rodu. A se mnou se Jessica vlastně taky moc nebaví, i když já bych vážně chtěla.

      Přemýšlím, koho bychom přibrali z kluků. Pottera určitě ne. Možná Simona. On je takový velký a silný, mohl by tahat dřevo na oheň a stavět stan. Jenomže tohle všechno kouzelníci myslím nedělají, takže by to asi stejně bylo lepší zkusit s Evannou a Fionou. Možná v létě. Teď v zimě je to jezero, co je kousek od nás, zamrzlé.

      *****

      Vánoční prázdniny skončily úplně špatně. Děda slíbil, že mě přemístí rovnou do Prasinek, o Vánocích se ty tradice cestování bradavickým expresem tak moc nedrží, a to nám mělo ušetřit spoustu hodin. Ale nakonec to bylo k ničemu. Myslela jsem, že ten čas využijeme s holkama, že půjdeme k Evanně na farmu a budeme se koulovat nebo sáňkovat. Ale Fiona si vymyslela oslavu na konec Vánoc u nich doma. Pozvala na ni spoustu svých spolužaček i spolužáků, ale mě ne, protože prý s nima nechodím. Tak jsem zůstala doma, chodila jsem od jedné věci k druhé, nic mě nebavilo, odmlouvala jsem mamince a byla jsem protivná na Robbieho a dokonce i na Malca. Jako by mě nemohla Fiona pozvat, že? I Evanna říkala, že by to nevadilo. Ale Fiona trvala na svém. Takže jsem nakonec byla ráda, že se děda objevil o trochu dřív a my se mohli vydat do Bradavic.

      *****

      1947

      Domluvily jsme se s Eileen, že si dárky dáme, až se vrátíme do školy. Já jsem jí totiž chtěla dát knížku normálních, mudlovských pohádek a nevěděla jsem, co by na to řekli její rodiče. Asi jsem udělala dobře, protože pak řekla, že si ji o prázdninách vždycky nechá u mě. Takže by se jim to asi nelíbilo, ale Eileen měla radost. Já od ní dostala kouzelnou mašli, kterou když si zapletete do vlasů, tak změní jejich barvu podle vašeho přání. Konečně nemusím být zrzavá. To je opravdu skvělý dárek. Děda sice říká, že zrzavá je pěkná, ale jak to tak vypadá, většina lidí si myslí něco jiného. Večer v ložnici jsme si s holkama povídaly, co jsme dostaly k Vánocům a já jsem říkala o tom Ransomovi. Augusta ohrnovala nos, ale Jessica se se mnou domluvila, že jí knížku půjčím. Říkala, že jednou se svojí mámou a svým tátou na takové malé loďce byla, a že to bylo prima. A že bydlet sami na ostrově by bylo úplně skvělé. „Škoda, že není žádný ostrov na jezeře,“ říkala. „Mohly bychom si nějakou loďku půjčit od Ogga.“

      *****

      Chodíme se s Eileen učit do knihovny. Jinak to nejde, protože ve společenské místnosti se navštěvovat nemůžem. A ono se stejně v knihovně studuje líp, protože v nebelvírské věži je docela rámus. Už jsem stačila přijít na to, že pro většinu Nebelvírů není vzdělávání nijak zvlášť zajímavé. Ale to vlastně se dalo říct i o dětech doma v Bonniekirk. Tady to je trochu jinak. Alespoň u ostatních kolejí.

      Hodně Mrzimorů je takových pilných a snaživých. Učí se fakt usilovně. A děda měl pravdu. Vzájemně si hodně pomáhají, takže společně dosáhnou daleko lepších výsledků, než by to zvládli každý zvlášť.

      Podle toho, co říká Eileen, tak u Zmijozelů panuje přísná disciplína. Takže se připravují na vyučování ne sice úplně dobrovolně, ale stejně opravdu důkladně. O nějaké donucování ale zase tak moc nestojím. Říkám si, že mě měl Moudrý klobouk zařadit spíše do Roweniny koleje. Skoro všechny Havraspáry totiž škola vyloženě baví.

      *****

      Odcházely jsme s Eileen z knihovny, a na chodbě do nás vrazil Caspar Rosier, Eileenin zmijozelský spolužák.

      „Radím ti, aby ses konečně přestala s touhletou McGonagallovou vybavovat,“ prohlásil.

      Naježila jsem se: „Může se snad bavit, s kým chce, ne? A vůbec, co proti mně máš?“

      Zašklebil se.

      „No, jednak jsi Nebelvírka, to je samo o sobě dost velká vada, protože Zmijozelové se s Nebelvírama nebaví. A jako by toho nebylo dost, tak jsi s bídou polokrevná, a navíc děsně ošklivá.“

      Podívala jsem se na Eileen, čekala jsem, že se mě zastane. Ale ona stála, jako když ji trefí Petrificus, bledší než obvykle, a neřekla ani slovo.

      Nečekaně se ozval hlas za mými zády: „Byl bych ti doporučoval, aby ses neotíral o Nebelvíry, ty zmijozelská nádhero. McGonagallová by se naopak neměla zahazovat s nějakou prašivou Zmijozelkou.“

      Potter!

      Eileen zbledla ještě víc.

      Nadechla jsem se, ale najednou jsem nevěděla, co říct. Byla jsem Potterovi vděčná, že se za mě postavil, na druhou stranu, Eileen, urážet nemusel, ale zase, ona se mě taky nezastala… byla jsem zmatená, a tak jsem mlčela taky.

      Potter s Rosierem ostatně konverzaci obstarali za nás. Přidali se k nim ještě Simon a Mulciber, to je další Zmijozel, a už to vypadalo na menší nebelvírsko-zmijozelskou válku, když se ozval studený, povýšený hlas.

      „Rvačky na chodbě? Odebírám Nebelvíru dvacet bodů.“

      Byl to Tom Raddle.

      „Proč Nebelvíru? Rossier si začal,“ zafuněl vztekle Potter.

      „Třicet bodů,“ reagoval na to Raddle se zašklebením. A to se mi doteď vážně líbil.

      „Raddle, nezneužívej toho, že jsi primus,“ ozval se další hlas.

      Z knihovny vyšla menší, podsaditá dívka. Měla jsem pocit, že chodí do Mrzimoru.

      „Ty se do toho nepleť, Prýtová,“ zavrčel na ni. „Nic ti do toho není.“

      „Vzhledem k tomu, že jsem prefektka, a že jsem víceméně slyšela většinu celé debaty, tak si myslím, že je. Třicet bodů ze Zmijozelu a teď se všichni vraťte do svých společenských místností. Za chvilku bude večerka a určitě nechcete přijít o další body.“

      Chvíli se měřili vzteklými pohledy, ale pak se Raddle obrátil ke Zmijozelům.

      „Zmizte, ale ještě si promluvíme. Zvláště s tebou, Princeová.“

      Eileen se přikrčila a bez jediného slůvka, bez jediného pohledu na mě, rychle odběhla. Zůstala sem za ní koukat s otevřenou pusou. Tak to je vděčnost za to, že se s ní kamarádím. Když se nikdo jiný s ní kamarádit nechce?

      Ostatní se pomalu rozcházeli směrem ke svým kolejím, ale ke mně přistoupila ta mrzimorská prefektka.

      „Já jsem Pomona. Ty jsi...?“

      „Minerva. Minerva McGonagallová,“ pípla jsem.

      „Tak pojď, Minervo McGonagallová,“ usmála se. „Do večerky přece jen ještě chvilinka zbývá, promluvíme si, ano?“

      Přikývla jsem a usadily jsme se v okenním výklenku. Přes tabulky skla studeně táhlo, ale mi bylo mrazivo spíš pro to, co se právě stalo.

      „Myslela jsem, že jsme kamarádky,“ pronesla jsem. Do očí se mi tlačily slzy.

      „Nezlob se na ni. Nemá to jednoduché. Musíš pochopit, že mezi Zmijozely panují přísná pravidla ohledně toho, s kým je, a s kým není vhodné se bavit. Zvlášť v posledních letech. Od té doby, co Raddle získal ve své koleji takový vliv.“

      Zamyslela se.

      „Když jsem přišla do Bradavic, byl ve třetím ročníku. Tehdy to ještě nebylo tak zlé. Ale teď… Zaslechla jsem spoustu zmijozelských řečí o nadřazenosti čisté krve. Rosier to nemá ze sebe… Bohužel, Raddle je oblíbený i mezi profesory. Oni nevidí, kdo je za touhle mánií… nebo vidět nechtějí. Nikdy z něho neměli udělat primuse.“

      Povzdechla si.

      „Měla jsem zasáhnout dřív, než se do toho zapletl. Ale nestihla jsem to. Seběhlo se to docela rychle, že?“

      Nešťastně jsem přikývla a popotáhla jsem.

      „Myslíš, že se se mnou teďka bude kamarádit? Myslím Eileen? Já vlastně jinou kamarádku nemám. Naše holky se se mnou moc nebaví. Prý se moc učím.“

      „Proberu to s vaší prefektkou. Ona si s nimi promluví. Eileen teď nejspíš bude trochu opatrná, co se přátelství s tebou týká. Ale opravdu bych ji nezavrhovala. Myslím, že tě potřebuje. Přátelství není něco takového, co bys měla kvůli jedné neshodě zahodit. Na to je to příliš vzácné zboží.“ Poplácala mě po rameni. „Tak šup, utíkej. Teď už je vážně nejvyšší čas běžet na kolej. Neboj, bude to dobrý.“

      *****

      Konečně přišlo jaro a my se vydaly s Hannah a Jessicou ven. Ona si s nima opravdu nějak promluvila naše prefektka Jane a teď spolu vycházíme dobře.

      „Víte co, holky?“ prohlásila rozpustile Jessica. Půjdeme se podívat k Oggovi. Druháci si povídali, že má ve své hájovně koťata maguárů, a že jsou děsně roztomilá. Třeba nám je ukáže.“

      „Jenomže je tam ten, jak se jmenuje, ten Rubeus Hagrid. Ten velký kluk, co ho loni vyhodili ze školy, protože prý otevřel Tajemnou komnatu. Jedna holka kvůli tomu umřela,“ protestovala Hannah.

      „To je přece nesmysl, kdyby udělal opravdu něco nebezpečného, tak by ho tu nenechali,“ odbyla ji rázně Jessica.

      „Já se na to ptala dědy. On se zná s Brumbálem. A děda řekl, že si Brumbál nemyslí, že by to udělal Hagrid.“

      „Jenomže pak je divný, že ho vyhodili,“ trvala na svém Hannah.

      Nejistě jsme se na sebe podívaly. Bylo to vážně prapodivné. Navíc mi Eileen říkala, že Tom Raddle dostal za to, že Hagrida odhalil, cenu za zásluhy škole. A tu by mu přece nedali pro nic za nic. Tak, jak to vlastně je?“

      Děda říkal, že Hagrid neměl kam jít. Protože už nemá rodiče. A že prý se za něho Ogg zaručil, že na něho bude dávat pozor. Třeba to Hagrid neudělal schválně. Jenom pustil nějakého nebezpečného tvora a pak se to všechno zvrtlo. Vlastně je logické, že ho dali na starost Oggovi. Protože ten s různýma potvorama umí zacházet.“

      „Tou potvorou myslíš Hagrida?“

      Zakuckaly jsme se smíchem. I když, jak tak o tom přemýšlím, vlastně to tak legrační není.

      Došly jsme k hájovně a zabušily na dveře. Otevřel nám Hagrid.

      „Co chcete? Ogg tady není,“ zahučel.

      Hannah se tvářila, že by radši byla někde jinde, já si taky nebyla úplně jistá, jestli bychom se neměly raději vrátit. Ať si děda říká, co chce. Hagrid vypadal nebezpečně. Tyčil se nad námi, vlasy divoce rozježené, jako by se nečesal tak asi měsíc, sahaly jsme mu jen kousek nad pás. Nikdy jsem nikoho tak velkého neviděla. Zíraly jsme na něho. Slova se odvážně chopila Jessica.

      „Přišly jsme se podívat na koťata. Můžeš nám je ukázat? Holky říkaly, že jsou fakt milounká.“

      Hagrid se rozzářil.

      „Tak to, jó. Poďte dál. Maguáří koťata sou docela vzácný. Ogg má jejich mamičku už dlouho, ale kde vona potkala jejich taťku, to nám teda není jasný. Asi někde v Zapovězeným lese, ale nikdá sme ho neviděli.“

      Najednou mi Hagrid připadal jako docela milý člověk. Vím, že maguáři jsou vlastně podobný kočkám, a pokud má někdo rád kočky, tak zlý být nemůže.

      Vešly jsme dovnitř.

      „Dáte si čaj?“ zeptal se Hagrid a už stavěl na kamna baňatý čajník. „Myslim, že bysem tu našel i sušenky.“

      „Děkujeme, Rubeusi,“ měla jsem pocit, že by bylo slušné poděkovat.

      Zaškaredil se.

      „Řikejte mi Hagride, tak to mám rači... Rubeusi mně řikal Tom, dyž mě... ale vo tom se nemá mluvit. A vůbec. Už nejsem študent. Tak teda Hagride, jo?“

      Přešel k obrovské posteli, díky které jediná místnost, co v hájovně byla, vypadala poněkud stísněně.

      Z pruhovaných peřin vytáhl tři chlupatá klubíčka a podělil nás.

      „Tak, tady sou ty koťata. Maj takovou krásnou barvu. Obvykle bývaj puntíkatý a hnědý.“

      S podezřením jsem se podívala na vrnící klubíčka s velkýma špičatýma ušima a ocásky podobnými lvím. Ta šedivá barva mi byla silně povědomá. Tušila jsem, že maguárka svého kocoura nejspíš nepotkala v Zapovězeném lese.

      Mazlily jsme s holkama každá svoje kotě a Hagrid zatím hladil jejich mámu, krásnou maguárku s kropenatým kožíškem. Birdie má docela dobrý vkus, pomyslela jsem si.

      *****

      S Hagridem jsme se později docela skamarádily. Ale o tom, proč ho vyhodili, nechtěl mluvit ani za nic. Prý slíbil, že nebude, aby mohl v Bradavicích zůstat. Jenomže párkrát z něho přece jen něco vypadlo – jeho: „To sem neměl řikat,“ se stalo naším oblíbeným úslovím. On už je takový. Občas trochu… no já vím, že bych to neměla říkat, protože je to vážně opravdový dobrák, který by nikomu neublížil, ale občas se mi zdá trošinku jako trouba.

      V každém případě, z toho, jak se prořekl, bylo jasné, že vážně choval nějakého nebezpečného tvora - „Ale né toho, co zabil Uršulu, to von by dovopravdy, neuďál…“ - že ho při tom chytil Tom Raddle, a že ho pak vyhodili ze školy a zlomili mu hůlku. „Ale ty kousky eště mám. Ogg mi je… ale to sem neměl řikat.

      „Mám vážné podezření, že se Ogg nějak postaral, aby Hagrid o hůlku tak docela nepřišel.

      Je docela legrační pozorovat ty dva, jak společně pečují o různé kouzelné tvory. Ogg sice sahá Hagridovi sotva do pasu, ale když ho za něco pokárá, tak ten se tváří tak zkroušeně, jako by měl pět.

      Hagrid naprosto zbožňuje všechna zvířata, i ta, co jsou opravdu nebezpečná. To bude asi ten hlavní důvod, proč ho má Ogg tak rád, protože si myslím, že Hagrid je patrně jediný člověk, který s ním sdílí zaujetí pro všelijaké divné tvory, co se jich normální lidi bojí. Hagrid nikdy.

      *****

      Zbytek roku utekl jako voda. Najednou tady byl červen. Smířila jsem se s Eileen. Pomona měla pravdu. Eileen to nemyslela špatně, jenom se bála některých svých zmijozelských spolužáků. A to, že jsme se nějakou dobu nebavily, bylo k něčemu dobré. Eileen se spřátelila s Orionem Blackem. Sice je z velmi čistokrevné a starobylé rodiny, ale Eileen tvrdí, že je docela fajn. Já nevím. Začínám těm extra čistokrevným trochu nedůvěřovat. Ale je pravda, že Black mezi ty, co o důležitosti čisté krve pořád mluví, moc nepatří. Je takový spíše tichý a nenápadný. Vlastně se nedivím, že si s ním Eileen rozumí, jsem ráda, že má ve Zmijozelu někoho, s kým si může povídat, ale já si přece jen zatím dám na něho pozor.

      Já se zase skamarádila s Hannah a s Jessicou. A holky byly ochotné vzít Eileen mezi nás. Protože ona je vážně milá, i když toho moc nenamluví. To vlastně ani já. Ale to zase tak moc nevadí, protože Jessica toho napovídá za pět jiných a Hannah taky nepatří mezi úplně tiché.

      Takže jsme teď seděly společně v kupé, povídaly si o zkouškách – Eileen byla nejlepší v lektvarech, mi se povedlo přeměňování – a taky o tom, co budeme dělat o prázdninách. Bylo mi malinko smutno, že se musíme na prázdniny rozejít, ale zase jsem se těšila na Evannu a Fionu. I když na Fionu míň. Taky jsem trošinku přemýšlela o Dougovi, jestlipak už ho vzali na tu zemědělskou školu do Ediburghu. Říkala jsem si, že si s ním můžu povídat o našich skleníkách, když teda vynechám, co PŘESNĚ tam pěstujeme, tak by ho to mohlo zaujmout, že jo. Z bylinkářství jsem taky uspěla docela dobře.

      Jessica s Hannah ve zkouškách nedopadly nijak zvlášť oslnivě, ale zase ne úplně špatně. Rozhodně líp než Potter a Simon. V každém případě, bylo jim to celkem fuk. Myslím tím všechny. Prostě Nebelvíři… Pořád si ještě myslím, že bych měla spíše být Havraspárka, ale už jsem ráda, že nejsem, protože holky jsou fajn a kamarádím se s nima moc ráda.

      Děda na mě už čekal a povídal si s rodiči od Hannah. A hned vedle postávali dva bláznivě vypadající lidi, ze kterých se vyklubali máma a táta od Jessicy. Nebyla bych věřila, že mudlové mohou vypadat takto. Přemýšlela jsem, jak se dostali přes přepážku. Ale nějak to musí být zařízené, že? Aby se i mudlovští rodiče mohli rozloučit a přivítat se svými dětmi. Budu se muset zeptat dědy.

      Jessica se na mě pobaveně podívala a pošeptala mi do ucha: „Herci, no. Mají pocit, že když přijdou v shakespearovských kostýmech, tak mezi kouzelníky zapadnou.“

      Pak se jim vrhla do náruče a začala se s nimi divoce objímat. Společně poskakovali po nástupišti a jásali, že se vidí. Už mi bylo jasné, po kom Jessica je.

      Na Eileen čekal její otec. Vysoký, bledý, v dlouhém černém plášti. Trochu mě zamrazilo. Díval se tak, že jsem konečně pochopila, proč Eileen o rodičích nerada mluví. Studeným pohledem přejel ze mě na dědu, se kterým si neochotně kývli. Budu se muset dědy zeptat, odkud ho zná.

      „Napíšu ti,“ špitla jsem. „Pokud mi budeš psát nazpátek, tak k dědovi. Otec soví poštu nesnáší.“

      Přikývla a pevně mě objala. Její otec se na nás díval nesouhlasně a skoro okamžitě popadl Eileen za rameno.

      „Myslím, že je na čase, abychom se přemístili domů, dcero. Nemám čas na nějaké tvé vybavování.“

      Eileen se ode mě neochotně odtrhla. Zamávala Hannah a Jessice a sklidila za to další nesouhlasné sevření rtů. Pak se rychle vydali pryč. Než zmizeli z dohledu, Eileen se na mě ještě obrátila a nenápadně zamávala. Tvářila se nešťastně.

      Loučení s Hannah a Jessicou bylo o dost příjemnější. Jessičin tatínek byl opravdu zábavný a maminka moc milá. I rodiče od Hannah vypadali sympaticky.

      Nakonec jsme se rozloučili a děda nás přemístil domů. Eileenin poslední pohled jsem ale pořád měla před očima. Budu jí muset brzy poslat sovu.

      *****

      Šla jsem si podumat k nám do kostela. Bylo tam takové ticho, jaké jsem dobrého půl roku nezažila, protože najít klidný koutek v Bradavicích, je docela problém. Zvlášť, když jste Nebelvír. Takže jsem si to docela užívala a mohla si přemýšlet o tom, co jsem se za ten rok stihla naučit, a že jsem se nakonec přece jen s pár holkama skamarádila, že je škoda, že Evanně s Fionou (a Dougovi) nemůžu ukázat, jak čaruju, protože to by na ně mohlo udělat docela dojem, a že před sebou mám děsně dlouhé prázdniny.

      Ale pak mi došlo, jak rychle ten první rok v Bradavicích uběhl. Spíše, jako by trval asi tak měsíc. Takže nejspíš i prázdniny utečou jako voda. Pokud to tak půjde dál, než se naděju, budu dospělá.

        

      Tak a jsme na konci. S malou Minnie se potkáváme naposledy. Protože čas strašně letí, a než se nadějeme, bude dospělá. Do příští neděle to nestihne. Přece jen, než člověk vyroste, chvilku to trvá.

      Ale brzy se s ní potkáme v druhé knize, která se jmenuje: JSEM MINERVA, PROSTĚ MINERVA. Minnie, pardon, Minerva, tam má osmnáct a prožívá svůj poslední bradavický rok.

       

      Items details

      • Hits: 193 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy  

      #
      Snake 25 Leden 2021
      Pěkný příběh a řekl bych, že se i dost přibližuje k realitě na britském venkově okolo ww2.
      #
      kattyV 25 Leden 2021
      Díky, dost jsem se snažila, aby to tak bylo.