Hledej

 MGD_H002

    Mé dobré město Paříž

      Kapitola napůl v dopisech. Kolik láskyplných slov se vejde do těch Dougových a jak mu bude odpovídat Minerva? A jak proběhne její návrat do Skotska?

       

      Pojď na má ňadra spočinout,

      rci, rozchod pro nás není,

      rád zdeptám vše jak prach a troud,

      pych světa, slávu, jmění;

      A řekneš-li, že v tvojí, Jeannie,

      je totéž psáno hruď,

      cíl života jest dosažený,

      co živ jsem, mojí buď!

      Robert Burns

       

       

       

      Bonniekirk, 16. ledna 1954

      Minervo,

      je to sotva pár dnů, co jsi odjela a mi to připadá, jako věčnost. Táta konečně uznal, že o ovcích toho vím dost – zkušenosti z Austrálie ho přesvědčily. Spojili jsme se s jedním výborným chovatelem z Irska, který nabízí skvělého berana plemene Romney, který určitě vylepší naši produkci vlny. Toto plemeno má vlnu mimořádně kvalitní a hustou.

      Bohužel už nestihneme letošní zapouštění ovcí, většina bahnic je březí, ale přesto bych se rád o pár pokusných připuštění pokusil.

      Táta je zvyklý jenom na jeden způsob – prostě pustíš berana do stáda a necháš ho, aby se činil. Existují ale i efektivnější metody – hodně jsem se o nich naučil ve škole a v Austrálii to pak viděl naživo – vybereš pár vhodných ovcí a zavřeš je s chovným beranem do ohrady. Máš nad tím daleko větší kontrolu, můžeš si vybírat, které bahnice jsou pro zlepšení chovu nejlepší. Doufám, že se mi přece jen podaří pár říjných ovcí vybrat, a že zabřeznou. Jehňata se sice narodí až na podzim, to je celkem nevýhoda, protože do zimy nestačí pořádně vyrůst, ale nebude jich moc, takže se pokusím je vypiplat.

      Jak pokračuje tvé studium? Doufám, že se učíš spoustu chytrých věcí o krásných francouzských knihách a netrávíš příliš mnoho času s francouzskými spolužáky.

      Miluji tě.

      Doug

        

      Konečně dopis. Nechtěla jsem psát první, abych nevypadala tak dychtivě, ale v posledních dnech jsem si myslela, že už to nevydržím. Já vím, že mudlovské poště to chvilku trvá, než zvládne vzdálenost mezi Skotskem a Francií, ale stejně.

      Měla jsem radost, že se Dougovi podařilo konečně přesvědčit svého otce o tom, že má pravdu. Doufám, že se mu jeho plány podaří. Poslední větu jsem si pročítala pořád dokola. Vlastně i tu první. Četla jsem dopis Birdiemu, ale toho chov ovcí nezaujal. (Tu první a poslední větu jsem vynechala, nechtěla jsem ho kazit.)

      Ale teď budu muset vymyslet, co odpovím… Takže, francouzští básníci nebo že by próza? Ale možná něco jiného.

       

       

      Paříž, 25. ledna 1954

      Milovaný Dougu,

      ve městě nad Seinou roztál sníh hned po Vánocích, nějakou dobu bylo pošmourno a nevlídno, ale posledních pár dní to vypadá, jako by mělo každou chvíli přijít jaro. Já vím, že nás nejspíš ještě čekají únorové mrazíky, ale podle toho, co říkají místní, tak v březnu už bývá opravdu hezky. Ale na únor teď nemyslím a využívám těch krásných dnů, které přišly. Dneska v poledne jsem seběhla dolů k řece (naše škola je na vršku) a uvízla v jedné kavárně, do které mě přilákalo rádio, hrající Gilberta Becauda. Dala jsem si kávu a sendvič a usadila se venku na terase. Opíralo se do mě sluníčko a představ si, bylo mi úplně teplo. (No samozřejmě, byla jsem zachumlaná v plášti a šále, ale stejně. Umíš si představit, že ve Skotsku sedíš v lednu někde venku a není ti zima?)

      Ale stejně bych Paříž vyměnila za Bonniekirk, mráz nemráz. I ten třpyt Seiny, i ty francouzské šansony, skvělou chuť croissantů, všechna ta moudra, co se učím, to všechno bych vyměnila za chvilku s tebou.

      Miluji tě.

      Minerva

       

        

      Bonniekirk, 27. února 1954

      Moje milovaná Minervo,

      jsem rád, že si v Paříži užíváš hezkého počasí, tady rozhodně krásně není. Vítr skučí a rozhání po stráních sníh, ovce se choulí k sobě a schovávají se pod přístřeškem. V tomhle mají v Austrálii výhodu – nejsou tam takové mrazy, takže si nemusí dělat starosti s tím, jak ovce přežijí zimu. Na druhou stranu, zase musí řešit problémy s vodou a dostatkem potravy, protože alespoň v oblasti, kde jsem byl já, bylo hodně sucho a šťavnatá tráva byla jen pár týdnu na jaře, než ji spálilo slunce. To jsou mi pořád milejší naše deštivá léta, kdy je pastva vydatná a ovce dobře přibývají na váze. Ostatně, naše ovce jsou hodně otužilé, takže většinou zimu přežijí velmi dobře. A letos jsem přesvědčil tátu, abychom jim do stravy doplnili vitamíny, takže i bahnice vypadají v dobrém stavu a zatím jsme nepřišli ani o jedinou.

      Na začátku února jsme konečně dojeli pro berana. Nakonec jsme vybrali mladého samce, který do plné zralosti dospěje až trochu později, ale i tak jsme zkusili připustit k němu pár ovcí, a jak to vypadá, alespoň v několika případech s úspěchem. Jsem zvědavý, jak budou jehňata vypadat, a zda se zlepšení kvality vlny projeví ve všech případech.

      Naší Bessii se narodilo pět štěňat. Chci si ta nejnadějnější nechat na výcvik, rád bych se zúčastnil soutěže ovládání ovčáckých psů, která se každoročně koná v Gravelmore, ale hlavně, Bessie jde do let a na hlídání stáda budeme potřebovat mladší psy. Jsou krásně černobílí, dvě fenky a tři psi. Hezky vyrovnaný vrh a všichni se mají k světu.

      Bradach přemlouvá tátu, aby mu jedno štěně věnoval, a další loudí pro tvého bratra Malca. Myslím, že táta se dá snadno přesvědčit, má pro ty dva slabost. U Bradacha proto, že je to jeho první vnuk, ale i Malca má opravdu rád.

      Evanna mi klade na srdce, abych nepsal jen o ovcích a psech, ale mně se těžko píše o tom, co děláš ty, když to vlastně nevím. Nezmínila ses, co teď studuješ. Četla jsi nějakou pěknou knihu? Víš, že já na romány moc nejsem, když čtu, tak spíše odbornou literaturu o chovu ovcí, ale rád se dozvím, co se líbí tobě.

      S láskou

      Doug

        

        

      Paříž, 20. března 1954

      Milovaný Dougu,

      vím, že mi trochu trvalo Ti odepsat, ale měla jsem spoustu práce. Je sice teprve březen, ale už nás honí, abychom se připravovali na závěrečné zkoušky. Takže neustále ležím v knížkách a studuju a studuju. Občas se ale přece jen jdu projít, protože si potřebuju trochu pročistit hlavu. Paříž je kouzelné město. Tak živé, tak dýchající novými objevy a zítřky. V Paříži máš pocit, že válka nikdy nebyla, v Británii ji pořád ještě cítím.

      Kdybys viděl to oblečení, ty spousty krásných kožešin a šperků. Říkají tomu New look a je to vážně nádhera… I když musím přiznat, že je to možná trochu příliš okázalé. To je totiž tak. V Paříži si znovu otevřela svůj salón známá módní návrhářka Coco Chanel. Je už jí jednasedmdesát, umíš si to představit? Ale pořád je tak odhodlaná něco dokázat, zvítězit. Je skvělá. A Coco razí názor, že móda má být nejen krásná, ale i účelná a pohodlná. A že se dá obojí spojit. Psala jsem už, že je pozoruhodná? Teď to vypadá, že se s ní znám, ale ne, jenom jsem o ní hodně slyšela, četla a přemýšlela. Takže možná díky jejím názorům se mi New look už nelíbí tolik, jako když jsem na podzim přijela do Paříže.

      Je skvělé, že je tvůj otec tak hodný nejen na svého vnuka, ale i na našeho Malca. Malc mi psal, že od něho dostal štěně a je na vrcholu blaha. Poděkuj, prosím, za mě tatínkovi.

      Doufám, že se všem u vás na farmě dobře daří, pozdravuj je, hlavně Evannu, ale samozřejmě, taky vašeho nového berana. (Nevím, jak se jmenuje, jinak bych ho pozdravila osobněji.)

      Tvoje Minerva

        

        

      Podařilo se mi, myslím, celkem dobře vyhnout se tématu mého studia, ale napsala jsem naprostou pravdu – měla jsem opravdu hodně práce a studovala jsem velmi, velmi usilovně.

      Obrovskou radost mi dělala zvěromágská proměna. Už jsem ji zvládla natolik dobře, že to i madam Salome uznala za dostatečné. Příjemným bonusem bylo i to, že můj patron – ostatně, taky kočka – se stal daleko větším a jasnějším. Madam Salome tvrdí, že to je přímý důsledek dobře zvládnuté zvěromagie. Taky prohlásila, že sice práce s patrony nepatří přímo do přeměňování, ale že bude dobré ho rovněž společně procvičit. I proto, že patron opravdu často bývá shodný s podobou zvěromága a vzájemně se ovlivňují. Platí to i u ní. Její patron je lasička. Hranostaj, neopomene madam vždy zdůraznit. A obě podoby jsou opravdu krásné.

      Pierre a Chantal se mnou mluví ještě míň než dřív, oni proměnu ve zvíře prostě nezvládají. Společné hodiny bývají dost utrpení. Ale konec mého mistrovského roku se blíží a Dougovy dopisy pomáhají. Většinou.

        

         

      Bonniekirk, 28. dubna 1954

      Moje drahá Minervo,

      pokud jsem měl v minulých měsících pocit, že mám hodně práce, nebyla to pravda. Teď mám hodně práce. Nastal čas jehňat a my trávíme veškerý čas na polích a staráme se, aby přišla na svět v pořádku.

      Minervo, neříkám to rád, ale úplně se mi nelíbí, jak nadšeně píšeš o módě a zvlášť o Coco Chanel. Opravdu si myslíš, že je to žena hodná obdivu? Pokud vím, žila poněkud nevázaným životem, nikdy se neprovdala a vůbec, věnovat celý život pochybnému světu módy se mi nezdá vhodné pro nikoho, pro ženu zvlášť.

      Budu muset končit. Táta volá, že je čas jít zkontrolovat jehňata. Vážně máme hodně práce.

      Dávej na sebe pozor.

      Doug

        

        

      Musím říct, že mě poslední dopis od Douga dost naštval. Jak si dovoluje odsuzovat Coco Chanel, která toho tolik dokázala? To mu vadí schopné ženy? Vlastně mě to polekalo a poprvé jsem začala přemýšlet o tom, že o mně Doug nic neví. Mám mu prozradit, že jsem čarodějka? To přece zatím nemůžu. Je to proti všem pravidlům o utajování kouzel! Jenže by bylo fér, kdyby to věděl. Kdy to děda řekl babičce? Budu se muset zeptat. Jenomže to je dost jiné, že? Děda žil s babičkou životem v podstatě mudlovským. Ale já bych se kouzel vzdávala dost nerada…

      Odpověď na Dougův dopis jsem odkládala tak dlouho, až od něho přišel další.

       

       

      Bonniekirk, 21. května, 1954

      Moje milovaná Minervo,

      ty se zlobíš? Neodpověděla jsi mi na můj dopis. Evanna říkala, že se určitě zlobíš a prý máš proč. Já se teda omlouvám, nemyslel jsem to tak. Nebudeme už o Coco Chanel mluvit, ano? Raději budeme mluvit o sobě.

      Doba jehňat už víceméně skončila, neměli jsme téměř žádné ztráty. Určitě i proto, že jsem přesvědčil tátu, abychom ke komplikovanějším případům zavolali veterináře. Sice vrčel, že to stojí hromadu peněz, ale nakonec uznal, že se to osvědčilo. Snad bude teď ochotnější poslouchat i další moje návrhy. Jsem zvědavý na to, jaká jehňata se narodí bahnicím, které jsem pustil k novému beranovi.

      Tvůj rok v Paříži se pomalu chýlí ke konci, viď? Už se opravdu těším, až se vrátíš domů.

      Naším městečkem teď víří informace o svatbě tvého dědečka a Lowenny Beckettové. Někteří (jako tvůj otec), s tím nesouhlasí, vzhledem k tomu, že je paní Beckettová rozvedená. Jiní (Evanna s vaší kamarádkou Fionou), vzdychají, jaké je to krásné a romantické. No, možná. Přece jen mi připadá lepší vzít si ženu dosud svobodnou, ale na druhou stranu, tvůj děda už má svoje léta a Lowenna je ještě stále přitažlivá žena. Ale zase, tvůj dědeček je velmi dobře zabezpečený a na svůj věk vypadá dobře. Takže by to nakonec mohlo být docela dobře fungující manželství.

      Přes své výhrady se nakonec tvůj otec uvolil ty dva oddat, s podmínkou, že svatba nebude příliš velká a okázalá. Má se konat 17. července, ale to nejspíš víš.

      Líbám tě.

      Doug

         

          

      Ten dopis mě zase se vším smířil. To bylo milé, že Doug neměl výhrady k dědově svatbě. Začala jsem se opravdu těšit domů. Jenom jsem na to těšení neměla moc času. Rychle a láskyplně jsem odpověděla, ale pak už jsem se plně soustředila na závěrečné zkoušky.

      Byl to zvláštní rok. Plný nových vědomostí – tolik jsem se od madam Salome naučila – ale i poměrně osamělý, protože s Pierrem a Chantal jsem se prostě sblížit nedokázala. Ale možná i díky tomu jsem došla k některým svým soukromým poznáním. Paříž je krásná i při osamělých toulkách a žena může uspět ve světě mužů, a to i tehdy, když už není mladá a krásná. Opravdu považuju Coco Chanel za pozoruhodnou dámu. Já vím, že jsem se s ní nikdy nepotkala, ale to není podstatné. I tak jsem se od ní hodně naučila.

      *****

        

      ČERVENEC 1954

      Na dědovu svatbu jsem si opatřila krásné, světlounce zelené šaty. Pravý důkaz toho, že Coco Chanel nevytváří jen přísné kostýmky, jak se o ní tvrdí, ale i křehkou krásu plesových šatů. Můžu namlouvat, komu chci, že jsem je kupovala kvůli dědovi, ano, chtěla jsem dát najevo, že s jeho svatbou souhlasím, ale na to by stačil i prostší model. Ve skutečnosti jsem se chtěla líbit především Dougovi. Evanna mě přesvědčila, abych si nechala rozpuštěné vlasy a zapletla mi do nich drobné kytičky. Bylo to dost zvláštní, tolik jiné než můj obvyklý, pečlivě uhlazený účes, ale uznala jsem, že to vypadá hezky a k šatům se to hodí. Ale nejistotu z nezvyklého zevnějšku jsem ztratila teprve, když mě přejel obdivným pohledem Doug.

      „Moc ti to sluší,“ pošeptal mi do ucha a sevřel mé prsty ve svých. „Jsem rád, že nejdeš za svědka, alespoň tady mohu stát s tebou.“

      Lowenna, jak mě přesvědčila, abych jí teď říkala, vypadala taky půvabně. Dlouhé svatební šaty samozřejmě nepřipadaly v úvahu, ale děda dal na mé naléhání a přijel s ní na konci června do Paříže.

      Takže i Lowenna měla na sobě model od Coco. V jejím případě to ovšem byl opravdový chanelovský kostým. Slušel jí nesmírně.

      Když jsem je během jejich návštěvy v Paříži pozorovala, usoudila jsem, že moje výhrady jsou bezpředmětné. Lowenna dědu zjevně milovala, (že miluje on ji, o tom jsem nepochybovala už dlouho). No, a navíc byla moc milá a já si vzpomněla na všechno, co udělala pro mě, na to, jaká je báječná učitelka a vůbec. Když jsem tak stála v kostele a dívala se na otce, jak je oddává, cítila jsem jenom dojetí a ani smítko pochyb.

      (Mimochodem, vůbec nevím, jak děda zlomil otcovy protesty vůči jejich svatbě, musela to být práce, ale povedlo se. Otec se sice tvářil nenadšeně, ale udělal, co bylo potřeba.)

      Děda se mi omluvil, že mu nepůjdu za svědka, ale chtěl, aby mu svědčil jeho syn. Navenek to udělali tak, že dědovým svědkem měl být jeho dávný přítel, který údajně onemocněl, a kterého Orion (přítelův syn) na poslední chvíli nahradil. Připadalo mi, že je to poněkud kostrbaté vysvětlení, ale zdá se, že to všichni spolkli. A Orion vypadal hodně potěšeně, že si ho jeho otec vybral pro tak důležitou roli.

      Byla to krásná svatba. Malinká, ale krásná.

      *****

      MGD_011

      Následovaly týdny, na které si budu pamatovat do konce života. Většinu času jsem trávila s Dougem. Vůbec mi nevadilo chodit s ním celé dny po pláních v okolí Bonniekirk. Dozvěděla jsem se spoustu věcí o ovcích, ale i o Dougovi. Merline, někdy jsem se sotva dokázala nadechnout, když se na mě podíval. A jindy mi stačilo jen pomyslet na jeho polibky a třásly se mi nohy. Toužila jsem se s ním milovat a neměla jsem ponětí, jak mu to naznačit. Pokud se domníval, že jsem ještě panna, byla jeho ohleduplnost pochopitelná. Co řekne, až zjistí, že nejsem?

      *****

      V polovině srpna mi přišla zpráva z ministerstva kouzel. Já tam poslala žádost o přijetí na místo na Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů ještě z Paříže, ale vůbec jsem nečekala, že mě mohou přijmout. S obrovskou radostí jsem se hnala, abych to oznámila Dougovi a teprve v polovině kopce mi došlo, že to možná nebude tak jednoduché. Že to vlastně vůbec není jednoduché. Protože přede mnou stojí zásadní rozhodnutí, jak se svým životem naložím.

      Doug vypadal mou zprávou, že jsem získala skvělou práci v Londýně, úplně šokovaný. A já se vlastně nedivím, protože jsme se celé ty uplynulé týdny otázce naší budoucnosti vyhýbali.

      „Ale… myslel jsem, že mě miluješ. Myslel jsem… Jak můžeš chtít odjet?“ zeptal se zoufale.

      Nevěděla jsem, co na to říct. A Doug mě začal líbat tak naléhavě, jako dosud nikdy. Vytušila jsem, že to tentokrát u polibků neskončí. A jedna má část to nadšeně vítala a ta druhá se zlobila, protože měla pocit, že Doug používá na mé přesvědčení metody, které by používat neměl. Proč právě teď? Měli bychom si přece promluvit! Pak jsem přestala přemýšlet.

      *****

      Promlouvání přišlo na řadu později.

      „Minervo, já… chtěl jsem, abys věděla, že si tě opravdu chci vzít. Podívej se, máme před sebou spoustu báječných příležitostí. Táta se rozhodl, že mi nechá celé jedno stádo ovcí… Budu moct konečně vyzkoušet všechno, co jsem se naučil. Bez toho, abych se o všechno musel dohadovat. A můžeme bydlet nahoře ve starém ovčíně. Já vím, že to není nic moc, ale spolu ho dáme do pořádku. Jsem si jistý, že to zvládneme. Budeme mít spoustu dětí a budeme chovat ty nejlepší ovce na světě.“

      Poslouchala jsem jeho nadšený hlas, dívala se do rozzářeného obličeje a bylo mi do breku. Prožila jsem tu nejkrásnější chvíle ve svém životě a polovina mého já toužila vrhnout se mu do náruče, nechat ho, aby mě znovu a znovu líbal a znovu se se mnou miloval. A druhá půlka si představovala, jak by takový život vypadal. Bydlet nahoře na stráni, nikoho nevidět, zapomenout na kouzla, vzdát se příležitostí, které se přede mnou otevírají. Ta druhá polovina se jen taktak udržela, aby se nepřeměnila v kočku a nerozdrásala mu obličej. O čem to sakra mluví? Spousta příležitostí? Pro koho? Pro něho jistě. A já? U Merlina, vždyť jsem ukončila školu jako jedna ze tří nejlepších absolventů. S úspěchem jsem složila mistrovské zkoušky. Jsem nejmladší zvěromág za posledních sto let. Umím vykouzlit Patrona nebývalé síly. Nabídli mi místo na ministerstvu…

      Douga jsem úplně vyvedla z míry. Nejspíš předpokládal, že můj souhlas s milováním, znamená i souhlas se společným životem. Čekal nadšení a já na něho vyprskla, že se nejspíš zbláznil. Že si sama sebe uprostřed stáda ovcí a dětí neumím představit. Kdybych nebyla tak nešťastná, připadal by mi jeho rozhořčený obličej k smíchu.

      Ale něco ve mně ho současně chtělo líbat a slíbit mu, že s ním zůstanu a nikdy, nikdy od něho neodejdu. Udělala jsem to, co vždycky, když si nevím rady. Sedla jsem na vlak a jela za dědou.

      *****

      „Dědo,“ brečela jsem. Konečně jsem si to mohla dovolit. „Dědo, já udělala takovou pitomost. Utekla jsem od Douga.“

      Tázavě se na mě podíval a neříkal nic. Jak dobře mě znal. Dávno věděl, že otázkami ze mě informace nevypáčí. Pokud bude mlčet, tak mu nakonec povím všechno. Jako vždycky. A taky jsem mu to řekla, se zoufalou touhou, aby mě pohladil po hlavě a řekl mi, co mám dělat dál. Jenže jsem slyšela něco jiného.

      „Holčičko, ty po mě chceš, abych ti potvrdil, že odjet do Londýna a začít budovat svou zářnou kariéru, je to nejlepší, co můžeš udělat. To neudělám. Ale ani ti neřeknu, že se máš rozběhnout za Douglasem a říct mu, že sis to rozmyslela. Ani to ode mě neuslyšíš. Někdy se prostě dostaneš do situace, kdy je každé rozhodnutí špatné, moje milá. Obávám se, že toto je jedna z nich. Ať tak či tak, budeš toho někdy litovat.

      Jenže už jsi dospělá, Minervo. A být dospělý s sebou nese tu nemilou věc, že si ty sama musíš vybírat své cesty a ty sama musíš za svá rozhodnutí nést zodpovědnost. Ale ať bude jakékoli, můžeš si být jistá, že budu stát na tvé straně.“

      Přece jen jsem to ještě zkusila. Pořád jsem chtěla slyšet něco určitějšího.

      „Ale dědo. Ty jsi svého rozhodnutí nikdy nelitoval, že ne? Že sis vzal babičku, která nebyla čarodějka, že ses vzdal kouzel a zůstal v mudlovském světě.“

      Smutně se na mě podíval.

      „Víš, Minie, pro muže je to vždycky jednodušší. Vzdal jsem se kouzel, říkáš. Máš pravdu, víceméně. Ale nevzdal jsem se rozhodování o svém osudu. A možná o něm rozhoduju více, než kdybych zůstal v kouzelnickém světě. Bohužel, pro ženu, vdanou ženu, to může být dost jiné.

      Navíc, já jsem nebyl nijak zvlášť schopný kouzelník. Myslím, že jsem takto spokojenější. A moc jsem miloval tvou babičku.“

      „Ale já Douga taky miluju,“ zakvílela jsem.

      „Ano, já vím. A jsem pevně přesvědčený, že on opravdu miluje tebe. Vidím, jak se na tebe dívá. Ale taky jsi velmi schopná čarodějka. Mnohem schopnější než já, mnohem schopnější než tvá matka. Moc podobná své prababičce, po které máš jméno.“

      Merline, proč? Já se přeci vůbec nechci rozhodovat. Chci obojí… Jenže děda mě už dávno naučil, že všechno prostě člověk mít nemůže. Že někdy se musí vzdát i toho, po čem nesmírně touží. A teď jsem pochopila i to, že tohle rozhodnutí za mě prostě neudělá. Promítl se mi před očima život mých rodičů, stiskla jsem rty a věděla jsem, jak se rozhodnu.

       

      Items details

      • Hits: 1432 clicks

      Tecox component by www.teglo.info