Hledej

 MGD_H002

    Bavím se

      Minerva odjíždí do Londýna. Jak bude prožívat svou kariéru? A co její přátelé? Jako doprovod jsem vybrala verše od Paula Verlaina. Posuďte sami, jak hodně či málo vystihují náladu kapitoly.

        

      Hraní a spaní, jestliže, drahá, chceš,

      stane se smyslem našeho žití,

      první z všech ctností – a poslední též,

      jediným sluncem, které nám svítí.

      Hraní a spaní, to tedy chceš?

      Paul Verlaine

       

      SRPEN 1954

      Tři dny po „rozhovoru“ s Dougem už jsem byla v Londýně. Na ministerstvo jsem měla nastoupit až v září, takže jsem se prozatím uchýlila k Jessice. Měla pronajatý příjemný světlý byt na londýnském předměstí a přivítala mě více než srdečně. Právě tak Orion, který u Jessicy víceméně bydlel.

      Kromě toho bytem neustále proudily davy Jessičiných divadelních přátel a kolegů. Veselé večírky, na kterých teklo víno proudem, nebývaly Orionovi vždycky po chuti. Sice jsem ho částečně chápala, ale v daném okamžiku jsem si bezstarostnou náladu spíše užívala. Pomáhala mi nemyslet na Douga.

      „Nechceš tady zůstat? Ten byt je docela velký a myslím, že Orion ocení, když bude mít občas možnost promluvit s někým rozumným. A můžete chodit do práce spolu, to bude taky fajn, ne?“ zeptala se mě Jessica na konci srpna.

      Zaváhala jsem. Jako prázdninový pobyt to bylo báječné, ale nebyla jsem si jistá, že chci v takovém ruchu žít trvale.

      „Mohly bychom zkusit, jak to bude fungovat?“ zeptala jsem se váhavě.

      „Jasně, Minnie, já myslím, že to bude klapat skvěle, přece existují tišící kouzla, když budeš chtít mít klid a soukromí, tak si to dokážeš zařídit, ne? A na druhou stranu, třeba se s některým mým kolegou spřátelíš trošku více, myslím, že bys neměla zůstávat sama. Bereš život moc vážně. Je daleko zábavnější, než myslíš. Třeba Jacob by o tebe měl určitě zájem,“ rozzářeně drmolila Jessica. Představila jsem si jejího pohledného kolegu, až příliš pohledného na můj vkus a rovnou jsem jí její dohazovačské snahy zavrhla.

      „Zůstanu jen za podmínky, že mi nebudeš nikoho, rozumíš NIKOHO, ze svých přátel vnucovat. Nejsem tady, abych si hledala manžela, jsem tady, abych budovala kariéru.“

      „Kdo mluví o manželovi?“ šklebila se Jessica, ale pak se zatvářila kajícně. „Dobře, slibuji, že ti nikoho nabízet nebudu. Ale nemůžu nést zodpovědnost za to, pokud někdo o takovou krásnou ženskou projeví zájem.“

      Vytřeštila jsem na ni oči. Krásná ženská? Zbláznila se? Sice jsem si nemyslela, že jsem ošklivá, ale považovala jsem svůj vzhled za víceméně obyčejný, nezajímavý a… nedůležitý. O své inteligenci jsem nikdy nepochybovala, o svém zevnějšku občas ano. Jen mi na něm nijak zvlášť nezáleželo. Za krásnou jsem se ovšem nepovažovala nikdy. Na druhou stranu jsem její snahy o mé zapojení do „života“ chápala. Jessica bývala vnímavější, než se zdálo. O Dougovi jsem jí nikdy neřekla, ale ona dobře poznala, že mě něco trápí. Tohle byl její způsob, jak mě z mých chmur vytrhnout.

      Nakonec jsem se s ní dohodla, že společné bydlení zkusíme, a že pokud to fungovat nebude, nebudeme proto na sebe vrčet a já se v klidu odstěhuju. Orion vypadal potěšeně, že bude mít v Jessičině bláznivé domácnosti spřízněnou duši.

      *****

      PROSINEC 1954

      Nakonec to fungovalo docela dobře. Jasně, život s Jessicou byl poněkud hektický, ale s Orionem jsme si v tom chaosu poskytovali vzájemnou oporu. Ráno, co ráno jsme vyráželi na cestu do práce. Většinou jsme se přemístili rovnou do toho zanedbaného parčíku nedaleko Ministerstva kouzel a odtud prošli dovnitř. Na začátku se mi vážně zdálo prazvláštní vstupovat na tak významný úřad veřejnými záchodky, ale zvykla jsem si… No dobře, úplně jsem si nezvykla. POŘÁD mi to připadá divné, ale nedovolila bych si to říct nahlas. Tiše jsem něco takového špitla Orionovi a on mě seřval, že to je přece taková tradice, a že to tak mám brát. Já teda myslím, že ne všechny tradice by se měly dodržovat, ale tady se nejspíš projevilo něco z blackovské výchovy. Na čisté krvi sice Orion nelpí, ale na zachovávání pravidel ano. Mám pocit, že i proto mu chaos v Jessičině domácnosti leze na nervy více než mně. Já to, alespoň zatím, spíše vítám. Pořád ještě jsem ráda, že nemám čas myslet na Douga. Protože, přes všechnu mou hrdost a naoko dávanou lhostejnost, na něho pořád ještě myslím a nemůžu se zbavit pocitu, že jsem měla zůstat. Někdy, někdy je mi děsivě smutno.

      Uznávám ale, že práce na ministerstvu je svým způsobem zajímavá. Hlavně první dojmy byly silné. Tolik důležitých lidí, které jsem měla šanci potkat. Vedoucí všech možných, i těch hodně důležitých odborů, každou chvíli. A někdy dokonce samotnou ministryni Wilheminu Tuftovou. Musím říct, že na mě dělá velký dojem fakt, že v čele ministerstva stojí žena. Obávám se, že tohle se v mudlovské Británii nestane nikdy. Kouzelníci jsou hodně konzervativní, ale v tomhle jsou napřed.

      Naproti tomu se zdá, že naše Oddělení nepatřičného užívání kouzel je nejméně důležité z celého Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů. Možná s výjimkou Oddělení pro zneužívání mudlovských výtvorů. To už nezajímá vůbec nikoho.

      Ale třeba je naše nedůležitost způsobena tím, že Elphinstone Urquart, jak se jmenuje náš šéf, je o dost mladší než většina ostatních, nemá tak ostré lokty a není z nijak zvlášť významné rodiny. Z toho plyne fakt, že prostě nedokáže prosadit sebe ani nás. Jinak je docela milý, i když takový nenápadný a nijak zvlášť hezký. Ale to u šéfa vážně není podstatné, takže vlastně vůbec nevím, proč o tom přemýšlím.

      Horší je, že jsem si představovala, že hned, jak nastoupím do práce, začnu se podílet na činnostech, které mají zásadní vliv na kouzelnický svět. Jenomže moje dosavadní práce je čirá úředničina. Vyplňování desítek veledůležitých oběžníků a výkazů, pořád nějaké porady a školení pro nové zaměstnance. A já strašně chtěla dělat něco významného. Ale tohle je prostě nudné. Strašně bych si přála věnovat se něčemu významnějšímu.

      *****

      Jessica se zběsile připravovala na představení Divotvorného hrnce. Tvářila se tajemně. Dostala první důležitou roli a opravdu to prožívala. Premiéra měla být těsně před Vánocemi. Byla jsem fakt zvědavá.

      Konečně nastal ten slavný okamžik. Jessica propadla panice více než tři dny předem a do divadla vyrazila už ráno, aby si ještě na poslední chvíli prošla důležité scény. Orion obstaral obrovskou kytici, já si navlékla své chanelovské šaty a vyrazili jsme o něco později, ale pořád ještě dříve než většina návštěvníků. V divadle vládl chaos a předpremiérová nervozita. Zašli jsme za Jessicou do šatny, ale její nervozita vystoupala až do stavu lehké hysterie, a nakonec nás v podstatě vyhodila. Orion byl naštvaný, tak jsem ho uklidňovala, že je to přece normální a že se nesmí na Jessicu zlobit. Sama jsem byla rozladěná taky, jenže ne z Jessicy, ale z toho, že se k nám připojil Jacob, který v „Hrnci“ nehrál. Ještě pořád nedokázal pochopit, že vážně nemám zájem.

      MGD_012

      Takže když jsem v davu návštěvníků zahlídla známou tvář, fakt se mi ulevilo a v daném okamžiku jsem moc neřešila, že by mohly být problémy. Alan vypadal mým rozzářeným obličejem trochu překvapený – nakonec, víc než rok jsme se neviděli – ale ne zase tak moc. Patrně si myslel, že naše zážitky z oslav konce studií ve mně zanechaly nezapomenutelný dojem. No dobře, tak trochu zanechaly, ale na to jsem teď myslet nechtěla.

      „Musíš mě zachránit,“ špitla jsem mu do ucha a zatvářila jsem se oddaně. „Chodíme spolu a jsi děsně žárlivý.“

      Chvilinku na mě překvapeně zíral, ale pak se chytl.

      „Minnie, konečně jsi tady,“ zajásal, přitáhl si mě blíž a začal mě líbat.

      „Nemusíš to tak přehánět,“ vrčela jsem na něho tiše, ale šlo mi to dost obtížně. Jednak proto, že jsem se musela tvářit, že mě jeho polibky těší a jednak proto, že opravdu byly příjemné.

      „Když já mám takovou radost, že tě konečně můžu představit svým přátelům, pronesl potměšile a odtáhl mě ke své společnosti. Orion se na to díval s podezřením, tušil nějaký podraz, ale neříkal nic. Jacob nadšený nebyl.

      „Jak dlouho se vy dva znáte?“ zeptal se zamračeně a nevypadal, že by se byl ochotný mé společnosti vzdát.

      „Věky,“ mávl rukou Alan. „Chodili jsme spolu do školy. Ale teprve nedávno jsem pochopil, jak je Minerva úžasná. Potkali jsme se na ministerstvu, po mnoha měsících, co jsme se neviděli. Potřeboval jsem tam vyřídit jeden problém, přijdu do kanceláře, čekám nějakou ochechuli, otevřu dveře a tam… Minnie.“

      Překvapeně jsem zamrkala očima. Nestačila jsem se divit, co všechno si dokázal během těch několika vteřin vymyslet.

      Bylo mi jasné, že Orion mu na to neskočí, ale taky sem byla přesvědčená, že to na nás nepráskne. Neměl Jacoba rád. On totiž ten úžasný pan herec sice v první řadě toužil získat mě, ale v druhé řadě Jessicu a v několika dalších řadách kteroukoli mladou herečku či poblázněnou fanynku, která se kolem toho plavovlasého krasavce vyskytla. A já byla na prvním místě jednoznačně jen proto, že jsem ho vytrvale odmítala.

      Ne, že by se Alan během svých školních let choval nějak významně jinak, ale když se s někým znáte od jedenácti, odpustíte mu mnohé. Dokonce i to, že jste ho sedm let nesnášeli. Takže jsem se ho držela jako klíště nejen celé představení (Jessica hrála báječně a sklidila ohromné ovace), ale i na bujarém večírku po premiéře. Tedy, jak pro koho bujarém. Orion byl zasmušilý a Jacob zuřil. Ostatní se bavili skvěle, nejvíc ze všech Jessica, obklopená kruhem obdivovatelů.

      Večírek jsem si užívala i já, především díky Alanovi, který se ode mě nehnul a poctivě hlídal, abych měla neustále plnou sklenici. Takže není divu, že to skončilo, jak to skončilo.

      *****

      Probudila jsem se s hlavou jako střep. Vedle mě z přikrývky vykukovalo mužské rameno…Merline, už zase! Alkohol je metla lidstva a kouzelníků zvlášť. Byla jsem si sice poměrně jistá, že k žádným sbližovacím aktivitám v noci nedošlo, ale na sto procent jsem to nevěděla. Protože jsem si toho celkově moc nepamatovala. Například ten zářivě modrý strop se zlatými ornamenty jsem nepoznávala. Neurvale jsem Alanem zacloumala.

      „Kde to jsem?“

      „U mě, kde bys byla. Přece jsem tě nemohl nechat napospas vlkům, když spolu chodíme,“ uškliboval se.

      „Ale my spolu přece nechodíme,“ bránila jsem se.

      „Ne? Ale to je škoda,“ usmíval se pobaveně a já při pohledu na jeho rozzářené oči a rozcuchané vlasy usoudila, že na tom možná něco je. Takže mu nedalo tak moc práce mě přesvědčit, že bychom měli vyzkoušet, zda nám je spolu stejně dobře, jako před rokem.

      Bylo.

      *****

      1955

      Nevím, jak bych charakterizovala svůj vztah s Alanem. Chodili jsme spolu? Možná tak trochu. Nebyla jsem si sice jistá, zda je mi úplně věrný, ale vcelku mě to netrápilo. Nebyla jsem do něho zamilovaná. Jen byl zábavný, zahrnoval mě kupou dárku, dával mi pocit, že jsem přitažlivá, a musím přiznat, že v posteli to s ním bylo skvělé. Nebrala jsem ho vážně, ale jako terapie na splín, který mě po rozchodu s Dougem přepadal, fungoval mimořádně úspěšně. Dokonce ta úředničina v práci mě tolik neotravovala. Protože jsem se těšila, kam odpoledne vyrazíme. Alan dokončoval bystrozorský kurz, ale zdálo se mi, že mu to v jeho zábavách příliš nepřekáží.

      Takže to byl v podstatě báječný rok. Alespoň pro mě. Už méně pro Jessicu a Oriona. Nebo mám říct Oriona a Jessicu? Kdo z nich se více trápil? Sama nevím. Nakonec došlo na můj pocit, který jsem měla, už když spolu začali chodit – jejich vztah prostě neměl budoucnost. A to nejen proto, že Orionovi rodiče proti němu silně protestovali. Taky proto, že to, co Oriona ve škole na Jessice okouzlovalo, její radost ze všeho, co dělá, její živelná energie, která z ní proudila na všechny strany, to všechno ho v Londýně rozčilovalo. Tlupy divadelních přátel a neustálý kolotoč oslav a ponocování taky udělaly své. Takže vlastně není divu, že se někdy v létě rozešli. Orion se odstěhoval na druhý konec Londýna, naše každodenní cesty do práce a z práce tím ustaly, a na ministerstvu jsme se potkávali jen občas. Nevypadal dobře, zachmuřený výraz se stal jeho nedílnou součástí, a pokud jsem věděla, nikam nechodil.

      Jessica naproti tomu zaplavila byt ještě větším množstvím známých a večírky byly čím dál divočejší. Jenže mi ta její radost začala připadat trochu nepřirozená a široký úsměv křečovitý. Ale to byl Orion a Jessica. Já se cítila skvěle až do prosince.

      *****

      Dva týdny před Vánocemi jsem dostala dopis od Evanny. Jessica přišla domů chvíli potom, co jsem ho otevřela.

      „Bude se ženit,“ brečela jsem. Jessica vybuchla.

      „Alan se bude ženit? Ten mizera se na tebe vykašlal?“

      „Ale ne Alan, Doug se bude ženit. Bere si Fionu, věřila bys tomu?“

      Když jsem viděla její vyjevený pohled, uvědomila jsem si, že jsem jí o Dougovi opravdu nikdy neřekla. Nejprve proto, že jsem o něm mluvit nechtěla, a pak proto, že jsem ho pečlivě zasunula do hlubin paměti ve snaze ho dokonale vymazat. Je vidět, že se to tak docela nepovedlo. Ta rána tam pořád ještě byla, a jak to tak vypadalo, pořád náramně živá.

      „Doug je jeden muž od nás z Bonniekirk,“ začala jsem vysvětlovat. „Loni v létě mě požádal o ruku. Jenže je to mudla. A chovatel ovcí. Dobrý chovatel,“ připustila jsem, „ale myslím, že by to nefungovalo. Dostala jsem práci na ministerstvu a prostě jsem se nemohla zahrabat na ovčí farmě. Ale teď, když jsem se dozvěděla o té svatbě, tak mi došlo, že ho pořád ještě miluju.“

      „A Alan?“ zeptala se nejistě.

      „Co je s Alanem?“

      „Alana nemiluješ?“

      „Neblázni,“ odsekla jsem. „Je zábavný, je mi s ním fajn, ale v okamžiku, kdy bych se do něj zamilovala, tak se z něj zblázním. Ale Doug… toho jsem milovala od malinka, víš,“ začala jsem brečet.

      Jessica byla skvělá. Ani slovem mi neomlátila o hlavu, že si začít s Alanem, když miluju někoho jiného, nebylo zrovna nejlepší ukázkou charakteru a trpělivě mě držela a utěšovala. Když jsem se konečně uklidnila, prohlásila váhavě: „Víš, možná to není ten správný okamžik ti to říkat, nezačni, prosím tě, znovu brečet, ale já odjíždím.“

      „Kdy, kam?“ teď jsem se zase vyjevila já.

      „Dostala jsem nabídku hrát v Americe,“ vysvětlovala. „Co jsme se rozešli s Orionem, tak mě to tady netěší. Já vím, že to na mě nejspíš nebylo moc poznat, ale on mi vážně chybí, já ho kolem sebe pořád vidím. Takže jsem došla k názoru, že potřebuju změnu. Odjíždím za měsíc.“

      No a teď začala zase brečet Jessica. Vážně to byl slzavý večer.

      *****

      Vánoce jsem se rozhodla strávit v Londýně. Neměla jsem náladu potkat doma Douga. Takže jsem s Jessičiným svolením pozvala celou rodinu na pár dní do našeho bytu. Naštěstí je opravdu velký a Jessica byla tak vstřícná, že těch několik dnů vynechala veškeré večírky. Ty by nejspíš otec nerozdýchal. I tak bylo na něj zařízení bytu poněkud frivolní.

      „Nebyl bych si myslel, že si svůj život představuješ takto,“ podotkl pohoršeně, při pohledu na některé obrazy visící na stěnách. A to ještě netušil, že ty nejprovokativnější jsem před jeho příjezdem překryla matoucím kouzlem. Děda ho samozřejmě snadno prohlédl, takže mu při pohledu na Parise, který přiděluje jablko zcela nahé Afroditě, zatímco se na něho mračí zcela nahá Athéna s Hérou, cukaly koutky. Otec viděl bohyně úplně oblečené v bílých řízách, ale i ty mu připadaly pobuřující. Uklidnilo ho až mé ujištění, že Jessica v polovině ledna odjíždí a já si najdu něco jiného – solidnějšího.

      Když pominu tyto rozpory, byly to hezké svátky. Naplánovala jsem řadu aktivit, většinou nekouzelnických, které nám těch pár dnů zaplnily, a rozdala jsem spoustu dárků.

      Malcovi se nejvíce líbilo v Britském muzeu, jehož návštěvu ocenil i otec, maminku nadchla večeře v luxusní restauraci. Potěšila jsem dokonce i Roberta, kterého jsem vzala do bystrozorského výcvikového centra, kde jsem ho podstrčila Alanovi, aby ho na pár hodin zabavil.

      A děda byl prostě rád, že může strávit pár dní se mnou. Mě naopak těšil pohled na něho a Lowennu, protože vypadali pořád stejně zamilovaně, jako když se před rokem a půl brali. Alespoň někdo je spokojený, pomyslela jsem si, když jsme se loučili. Protože já měla pocit, že mě štěstí hned tak nepotká.

       

      Items details

      • Hits: 1474 clicks

      Tecox component by www.teglo.info