Hledej

 MGD_H002

    Báječná kariéra

      Máme tady poslední kapitolu druhé knihy. Minerva dělá „kariéru“. Jak se jí to líbí? A co na to říká Alan?

        

      Ano, býval jsem sukničkář

      a možná, že jím dodneška jsem.

      To přiznání mě plní děsem

      a v dlaních skrývám svoji tvář.

         

      Však dost! Tohle je moje rada:

      Začněme znova od pondělka.

      Jsem dobrý chlap, tys dobrá holka

      Miluju tě, tak měj mě ráda.

      Paul Verlaine

        

        

      1956

      Mé tušení, že bezstarostná éra končí, se splnilo. Tím Evanniným dopisem se něco změnilo. Nic vnějšího, jen mé vnitřní nastavení.

      Jessica odjela do Ameriky a já si našla malý byteček nedaleko ministerstva, takže jsem mohla do práce chodit pěšky. Procházky ranním Londýnem mi dělaly dobře. Poskytovaly čas na přemýšlení.

      Došlo mi, že jsem potřebovala zapomenout na Douga, přesvědčit sebe samu, že jsem udělala správně. A taky si užít, protože to byla věc, kterou jsem nikdy předtím nedělala. Jenže ve skutečnosti – tohle jsem nebyla já. Já přece neměla ve zvyku trávit čas večírky a nezávaznými vztahy. Nastal čas začít znovu brát život vážně.

      Prvním krokem bylo se opět a pořádně věnovat práci. Elphinstone, vlastně Elfie, jak mi dovolil mu říkat, si toho hned všiml a začal mi svěřovat i některé trochu důležitější úkoly než prosté vyplňování dotazníků. Teprve teď mi došlo, že naše oddělení plní takovou roli předstupně bystrozorského oddělení. Zatímco bystrozoři se zabývali skutečnými zločinci a darebáky, my řešili problémy drobných zlomyslností nebo nedopatření, kterých se kouzelníci ve vztahu k mudlům dopouštěli. Sice jsem pořád úplně nechápala, co kouzelníky baví na tom, dělat si z mudlů blázny, ale moje znalost mudlovského světa mi při řešení těch problému opravdu pomáhala. Takže jsem se v práci začala cítit opravdu příjemně a začala jsem mít pocit, že má smysl.

      *****

      V březnu jsem se po dlouhé době vydala na oběd s Orionem. Bylo to vlastně na jeho popud, takže jsem byla zvědavá, co vlastně chce. Ale on celou dobu jen nervózně poposedával a sděloval mi nedůležité podrobnosti o své práci. Ne, a ne se dostat k věci.

      „Potřeboval bych poradit,“ začal až při zákusku.

      Podívala jsem se na něho tázavě, ale neřekla jsem nic. Oblíbená dědova metoda. Fungovala dobře i na Oriona.

      „Máti si přeje, abych se oženil,“ prohlásil.

      „A není to spíše tvoje věc?“ zeptala jsem se nechápavě.

      „Tomu ty nerozumíš, mám povinnost ke svému rodu,“ prohlásil nabubřele.

      Trochu jsem se nafoukla. Chce poradit a pak nebere můj názor vážně? Ale ovládla jsem se.

      „No a v čem je teda problém? Chtějí tě oženit, ty to považuješ za svou povinnost, takže…?“

      „Řekněme, že problém je v nevěstě. Jmenuje se Walburga Blacková. Je to moje vzdálená sestřenka, jenže je o pár let starší. Co si o tom myslíš?“

      Vůbec jsem si na ni nepamatovala. O pár let starší? Patrně ze Zmijozelu, jako všichni Blackové. Zdálo se mi dost divné, aby si muž vzal starší ženu. Chápala jsem Orionovy rozpaky. Najednou mě něco napadlo.

      „Nikdo jiný nepřipadá v úvahu?“ zeptala jsem se.

      „Musel by to být někdo opravdu vhodný. Z dobré rodiny a s dobrým vzhledem. Taky široké boky prý jsou užitečné, z hlediska budoucích dětí,“ ušklíbl se.

      „Hm, a co Eileen? Princeovi jsou dost dobrý rod, ne?“

      „Jak se to vezme, máti je nesnáší. A pak, Eileen je naprosto nezajímavá a fádní. Ty její ucourané vlasy. A v podstatě nemluví,“ prohlásil pohrdavě.

      Naštvala jsem se.

      „Nemluví proto, že je celá léta do tebe zamilovaná. A je hrozně chytrá a schopná. A ošklivá není. A vůbec, manželství přece není založeno na kráse. Alespoň by nemělo být,“ pronesla jsem už trochu nejistě.

      „Ale manželka rodiny Blacků musí reprezentovat. A s tím se u Eileen nedá počítat,“ odsekl. Zůstala jsem na něho zírat. Kdy stačil tak dokonale přijmout blackovské názory?

      „Ale ty vlastně nejsi Black, že? Neměl by sis o tom promluvit se svým otcem?“ zkusila jsem to jinak.

      „Tohle si musím rozhodnout sám,“ zavrčel.

      „Tak proč se mě vůbec ptáš? Chceš jenom ode mě slyšet, že děláš to nejlepší, co můžeš?“ vyprskla jsem na něho.

      „Vlastně jo,“ připustil.

      Vzpomněla jsem si na to, co mi říkal děda, když jsem se rozhodovala o své budoucnosti.

      „Jenomže já ti to neřeknu. Jak správně říkáš, tohle si musíš rozhodnout sám.“

      Byl to neuspokojivý oběd. Z ničeho nic na mě padla beznaděj. Znám já vůbec Oriona? Měla jsem pocit, že ne, že už si nejsme blízcí, že přestáváme být přáteli. A z toho mi bylo vážně smutno.

      Abych zahnala chmury, vrhla jsem se s ještě větší vervou do práce.

      *****

      Po nějaké době si toho všiml i Alan. Což je trochu div, protože se nijakou zvláštní vnímavostí zrovna nevyznačuje.

      „Co se děje, Minervo? V posledním měsíci jsi čtyřikrát odmítla jít na večírek a pětkrát jsi musela zůstat v práci, když jsem chtěl, abys přišla večer ke mně. Jsi na mě naštvaná? Víš přece, že to s Jane nebylo nic vážného. Ty jsi ta, kterou miluju.“

      „Neplácej hlouposti, Alane. Nemiluješ mě, ale to nevadí. Já tebe taky ne. Takže Jane mi je upřímně ukradená. Mám moc práce, prostě. Taky bys měl začít brát život vážně.“

      Vypadal… já nevím… zaskočeně? Neklidně? Odhodlaně? Prostě úplně netypicky.

      „Hm, no víš, Minnie. Takové řeči vedou naši už nějakou dobu. No, jako, že bych měl začít brát život vážně, najít si pořádnou práci, nejraději nějakou blbou úředničinu na ministerstvu, předpokládám. To jsem úplně nepochopil. Když si dělám bystrozorský kurz, tak je snad jasné, že budu bystrozor, ne? No nic, s tím jsou nejspíš ochotni se smířit, ale jinak na mě tlačí, abych si svůj život… jak to jen říkají? Jo, konsolidoval. Prostě, přáli by si, abych se oženil.“

      Aha, takže to je vlídný a přátelský rozchod po potterovsku, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem se zeptala.

      „A koho si budeš brát? Jane?“

      „No, ehm, víš, myslel jsem, jako… ono nám to spolu docela, tak nějak funguje, takže mě napadlo, jako, jestli by sis mě nechtěla vzít?“

      Tak tímhle mě zaskočil.

      „Vzít? Tebe? Zbláznil ses?“ vypadlo ze mě. Nepotěšila jsem ho.

      „Já myslel, že mě máš docela ráda. Já tebe teda jo.“

      Takže nejprve nabídka k sňatku a pak romantické vyznání lásky.

      „Nemyslíš, že 'docela rád' je jako základ manželství trochu málo?“

      „Já myslel, že když ses v poslední době chovala tak divně, tak to je proto, že bys ráda, abychom tomu našemu vztahu dali nějaký solidnější rámec. A když naši na té svatbě trvají, tak jsem myslel…“

      „A já se domnívala, že jsi dospělý mužský, co ho rodiče nemusí vodit za ručičku a rozhodovat mu o životě,“ odsekla jsem. „Co se to děje s těmi čistokrevnými rodinami? Všem chlapečkům domlouvají svatbu rodiče? Nejdřív Orion, teď ty.“

      „Orion tě taky požádal o ruku? To je ale dost podraz,“ začal se vztekat.

      „Ale ne,“ povzdechla jsem si, „jen na něho rodiče rovněž tlačí, aby se oženil, a on podléhá. Ale nebude si brát mě, ale jakousi Walburgu Blackovou, co je o pět let starší než on, ale dostatečně čistokrevná, aby byla hodna vzít si potomka starobylé rodiny. Znáš ji? Já si ji ze školy vůbec nepamatuju,“ pokusila jsem se odvést řeč jinam. Na chvíli se mi to povedlo.

      „Jo, trochu. Je to Orionova vzdálená sestřenka. Chodila do Zmijozelu a patřila do té party kolem Toma Raddla. Není to moc roztomilá dáma. Občas jsem ji viděl na některých velkých rodinných sešlostech. Tu teda Orionovi nepřeju. Je sice hezká, ale panovačná. To já doufám, že dopadnu líp. Vážně si mě nechceš vzít? Já už doma naznačil, že bych se teda třeba mohl oženit s tebou.“

      „A pro vaše jsem dost čistokrevná?“ zeptala jsem se zvědavě.

      „No, ne tak docela, ale máš některé dobré předky a jsi dostatečně perspektivní, aby tě skousli. Máti si myslí, že máš na mě dobrý vliv a otec se zná s tvým dědečkem, kterého uznává, i když žije mezi mudlama.“

      „A koho ti vnutí, když si tě nevezmu já?“ pokračovala jsem ve vyzvídání.

      „Copak já vím? Ale přece jen, jsou docela rozumní, takže nějakou takovou krávu, jakou nabídli Orionovi, snad ne,“ uzavřel debatu a pak se pokusil změnit můj názor svými obvyklými prostředky – v posteli. Jenže já na to neměla náladu. Tentokrát ne. Byla jsem hluboce přesvědčená, že by sňatek s Alanem byl obrovský omyl. Takže jsem trvala na svém – bylo to fajn, ale je čas to ukončit. Nakonec to pochopil.

      O dva měsíce později prolétla tiskem smršť oznámení – potomek slavného rodu Potterů si bere Annabel Longbottomovou. Letmo jsem si ji pamatovala z Bradavic. O dva roky mladší, studovala v Nebelvíru. Hezká, milá, ale úplně nanicovatá. No, budiž mu to přáno.

      *****

      Rozchod s Alanem měl jeden pozitivní důsledek – měla jsem více času se plně věnovat své práci. Pomalu jsem se propracovala na Elfieho pravou ruku, to bylo opravdu fajn. Proto mě vyvedlo z míry, když za mnou někdy koncem srpna přišel. Obkročmo se posadil na židli a zeptal se: „Poslyš, Minervo, měl bych pro tebe jeden návrh. Nechtěla bys změnit místo?“

      Zaskočeně jsem se na něho podívala.

      „Ty se mě chceš zbavit? Měla jsem pocit, že jsi s mojí prací spokojený.“

      Hlavou mi běžela řada myšlenek. Stalo se něco? Mám nějaký průšvih? Nevydržela jsem sedět a vyskočila jsem. Elfie si prohrábl vlasy a já s překvapením zjistila, že mu trochu řídnou. Než mu bude čtyřicet, bude mít možná pleš, blesklo mi naprosto nevhodně hlavou.

      „Ehm, jistě, že jsem s tvojí prací nadmíru spokojený. Právě proto ti tohle nabízím. Jde o místo v Odboru pro mezinárodní spolupráci, konkrétně v Útvaru pro spolupráci s mezinárodními vládami. Mám pocit, že tam budeš mít větší příležitosti. Se svou francouzštinou a zkušenostmi z Paříže. Podle tvého vyprávění bych řekl, že jsi francouzskou mentalitu docela pochopila, ne? Tady to neuplatníš. A samozřejmě, že mi budeš chybět.“

      Do hlasu mu proniklo něco, čemu jsem nerozuměla nebo možná nechtěla rozumět. Něco, jako… smutek? Proč, u Merlina? Nebo snad… zájem? Elfie? Můj šéf? A, a, a.… no prostě starší, trochu při těle a ta budoucí pleš… Nesmysl. Něco si namlouvám.

      „Myslíš, že se na tu práci hodím, že na ni budu stačit?“ pronesla jsem váhavě.

      „Samozřejmě, že na to budeš stačit. Kdybych si to nemyslel, tak to nenavrhuju.“

      *****

      Nakonec jsem se na změnu místa začala neskutečně těšit. Konečně úspěch! Povýšení! Práce v daleko důležitějším oboru. Jo. Vážně jsem byla nadšená. Tohle jsem si přece přála už od okamžiku, kdy jsem na ministerstvo nastoupila. Jak pravdivé je přísloví – Dejme si pozor na svá přání. Mohla by se nám splnit.

      Už za čtrnáct dní jsem pochopila, že nic nebude takové, jaké jsem si to představovala. Na mou francouzštinu nikdo nebyl zvědavý, po pravdě, spíše byla na škodu. Představa našeho šéfa byla – Británie je totálním pupkem světa, a tudíž se vždy a za všech okolností bude mluvit anglicky. Nechci se domýšlet tak ošklivých souvislostí, jako je to, že jinou řečí nevládl. Ostatně, i v té angličtině dokázal dělat neskutečné chyby. Za to, že dokumenty odcházely z naší sekce většinou bez chyb, vděčil zcela a bezvýhradně své asistentce Roisin Scamaderové. Ne, že by si to byl ochoten připustit.

      Roisin byla úplně jedinou snesitelnou osobou z celého našeho oddělení. Zbytek se sestával z tupců, přesvědčených, podobně jako náš šéf, že jsou jedineční a neopakovatelní. Vlastně měli pravdu. Byli jedinečně a neopakovatelně pitomí.

      *****

      Typickým příkladem všeobecné pitomosti byla akce – „sbližování mezi národy“. Začalo to celkem nevinně – vedoucí Odboru kouzelných her a sportů přišel s nápadem obnovit turnaj tří kouzelnických škol. Konal se už před dobrými sedmdesáti lety a šlo o zápolení mezi šampiony z Bradavic, Kruvalu a Krásnohůlek. Moc jsem nechápala, proč s tím přišel za naším šéfem.

      Roisin mi to objasnila: „Podívej, turnaj nebude, dokud se na tom nedohodnou ministři. Pokud vím, tak když se konal naposledy, byla kolem toho spousta malérů. Dokonce snad i někdo zemřel. A jedna země to svalovala na druhou. A dá se říct, že obzvlášť vztahy s Francouzi jsou pořád docela napjaté. Samozřejmě, ne kvůli tomu turnaji, ale tak vůbec. Takže… co je důležité? Abychom se s Frantíkama zase trochu sbratřili. No, a proto přijede francouzský ministr.

      Jenomže, mezi takovými veledůležitými osobnostmi to není jen tak. To není o tom, že si zavolají letaxem a sejdou se nad sklenkou ohnivé whisky. To se musí pořádně připravit. Takže, nejprve přijede protějšek našeho veleváženého šéfa s celou svitou, a společně ministerskou návštěvu naplánují.“

      „Aha,“ odkývla jsem to. „A myslíš, že se dostane i na mou francouzštinu?“

      „Nebuď bláhová. Francouzi budou hovořit francouzsky, my anglicky a každá strana bude mít svého oficiálního tlumočníka. A to ty nebudeš, to mi věř. Protože naším tlumočníkem je už celé věky Cadorius Greville. Je krapet nahluchlý, ale kdo by se tím zabýval, že?“

      Povzdychla jsem si. Takže zase nic. Zase budu jen přihlížet a k ničemu důležitému se nedostanu.

      *****

      A přesně tak to bylo. Bez ohledu na to, že britskou ministryní kouzel je žena, čarodějky jsou v našem oddělení vhodné tak akorát na to, aby kouzelníkům podávaly čaj. Jen jednou jsem se odvážila pípnout, že Francouzi mají raději kávu, ale vážně to nestálo za to. Vyslechla jsem si, ať nejsem moc chytrá a nepletu se do protokolu. Takže jsem nakonec mohla být ráda, když jsem se vůbec směla jednání zúčastnit. Tak jako tak jsem byla jen do počtu, šéf mi předem přísně zakázal cokoli říkat. Prý: „Hlavně se netvař, že umíš francouzsky.“

      No tak ne, když to na tom trvá. Poslouchat mi nezakázal. S překvapením jsem sledovala, že francouzský tlumočník překládá řeči mých nadřízených až nepříjemně přesně, včetně skrytých jízlivostí. A Roisin měla pravdu. Ten náš byl opravdu nahluchlý, takže jeho překlad byl místy poněkud zkreslený. Jednou jsem se pokusila ho mírně poopravit, ale to jsem si dala. Ten pohled mě umlčel.

      V průběhu jednání jsem pochopila i to, proč nás Brity Francouzi zrovna nemilují. Nechápu, proč se mí kolegové tvářili tak nadřazeně. Jsem vcelku hrdá Britka, ale přece jen si nemyslím, že jsem lepší než lidi za kanálem.

      *****

      Setkání dopadlo naprosto katastrofálně. Našemu šéfovi se podařilo urazit toho francouzského, delegace se uprostřed jednání zvedla a povzneseně odkráčela. Francouzská ministryně nepřijede. A ze všeho nejhorší je to, že se šéfovi nějakým záhadným způsobem povedlo hodit vinu za toto fiasko na mou hlavu. Prý, že jsem mu přece mohla říct, o čem se Francouzi baví a k čemu se schyluje. Jako bych to nezkoušela.

      Byla jsem vážně rozzuřená, ale Roisin jen pokrčila rameny.

      „Přece to nenechá na sobě. Někdo to musí odnést. Neboj, to se časem poddá.“

      „Takže teď nebudu dost dobrá ani na přenášení papírů?“ prskala jsem. Neměla jsem nejmenší náladu čekat, až se to poddá. Má nálada klesla k bodu mrazu. Tak tohle byla ta zářná kariéra, které jsem dala přednost před životem s Dougem? To i práce s Elfiem byla tisíckrát lepší. Začala jsem přemýšlet, jak bych se mohla k němu vrátit. Jediné, co mě od toho úmyslu odrazovalo, byl mírně nepříjemný pocit, že o mě má vážně zájem. Párkrát mě pozval na oběd, a tak. Nevěděla jsem, jak mu naznačit, že je sice milý a sympatický, ale jako mužský mě nezajímá. Vím, že je to hloupé srovnávat, ale nemá prostě Alanovo ani Dougovo charisma. A mám pocit, že na – Buďme jen přátelé – muži reagují poměrně negativně. Ne, že bychom se tak daleko dostali. Já vlastně nevím úplně určitě, zda by o mě stál. I když, tohle žena většinou pozná, ne? Byla jsem z toho všeho nešťastná a nevěděla, co mám dělat.

      Záchrana nakonec přišla z nečekaného směru. V polovině prosince mi přišel dopis od dědy.

        

      Gravelmore, 13. prosince 1956

      Drahá Minnie,

      domnívám se, že bys letos měla přijet na svátky domů. Nakonec, nemůžeš se Skotsku vyhýbat do nekonečna. Ostatně, podle všeho se jistý mladý chovatel ovcí a jeho žena chystají strávit Vánoce v Paříži. Patrně má informace o tom, že je tam v tomto ročním období hezky.

      Ale to je vedlejší. Daleko důležitější je, že mám vážný pocit, že jsi v Londýně poměrně nespokojená. Myslím si, že pokud přijedeš, mohl by se tvůj život obrátit novým směrem.

      Tvůj milující dědeček

        

      Odkud věděl, jak moc se mi na ministerstvu nelíbí? Psala jsem jen občas, ale vždy důsledně nadšeně. Nechtěla jsem připustit, že jsem udělala chybu. A co myslí tím novým směrem? Neměla jsem ponětí. Ale začala jsem být zvědavá. A pokud mám jistotu, že Douga nepotkám… Vzala jsem si dlouho nevybranou dovolenou a vydala se do Skotska.

      *****

      Návrat domů byl překvapivě příjemný. Setkání sice s Evannou bylo trochu rozpačité, pravda, občas jsme si psaly, ale tušila jsem, že mi má rozchod s Dougem ještě pořád za zlé. Ale byla taktní a milá, a nezmínila se o něm ani slůvkem. Otec zdaleka tak ohleduplný nebyl. Už dávno jsem tušila, že sice nikdy neviděl Douga jako úplně vhodného manžela své dcery, ale pořád to bylo lepší než mít dceru v doupěti neřesti, jakým je v jeho očích Londýn. Takže podrobnému vyprávění o šťastném manželství „tvého bývalého známého a tvé přítelkyně“ jsem se nevyhnula. Ach jo.

      Nakonec jsem měla těch řeč po krk a s úlevou jsem dva dny před vypuknutím svátků odjela na domluvenou návštěvu dědy do Gravelmore. Ve vláčku jsem si najednou připadala jako malá holka, jen jsem byla o kousek větší a vlak o chlup menší, než mi nabízely vzpomínky z dětství.

      V dědově domě to ale vypadalo jinak. Vždycky jsem se tam cítila dobře, ale Lowenna mu vdechla úplně jinou atmosféru. Koberce byly měkčí, barvy příjemnější a vzduch voňavější. Z domu dýchala láska a pohoda. Co bylo překvapením, byl dědův host. Přátelsky na mě pomrkával zpod hustého obočí.

      MGD_013

      „Pane profesore,“ vyhrkla jsem. „Děda mi neříkal, že tady budete. Byla bych přijela jindy, nechci rušit. I když jsem samozřejmě moc ráda, že vás vidím. Jak se vede Bradavicím?“

      „Naprosto skvěle, drahá Minervo, pokud tě tedy tak mohu nazývat. Hagrid se postaral o nádhernou vánoční výzdobu. Víš, že Hagrid nastoupil na Oggovo místo? Ale jistě, že to víš, stalo se to přeci ještě za tvých studií. Ale už nevím, zda se k tobě doneslo, že profesorkou bylinkářství se před rokem stala drahá Pomona. Výborný tah, řekl bych. Je moc oblíbená mezi studenty. Náramné oživení našeho profesorského sboru. A samozřejmě, vůbec nerušíš, vlastně jsem tvého dědečka požádal, aby tohle setkání zprostředkoval. To spíše já se musím omluvit, že jsem si dovolil to navrhnout takto těsně před svátky.“

      Kývla jsem, že to vůbec nevadí, poněkud zahlcená tím přívalem slov, která se hrnula z Brumbálových úst a napjatě jsem ho sledovala. Takže, pokud tohle není jen tak náhodná návštěva, tak o co vlastně jde?

      „To, je v pořádku, pane profesore. Jsem opravdu moc ráda, že se potkáváme.“

      „Vlastně ne profesore, řediteli,“ opravil mě. Vytřeštila jsem na něho oči.

      „Zvláštní, že se ta zpráva ještě nedonesla na ministerstvo,“ uchechtl se, „ale náš drahý Armando Dippet se rozhodl, že už ho dlouholetá služba škole zmáhá a usoudil, že si zaslouží užít si poklidné stáří mimo Bradavice. Od včerejška jsem ředitelem naší drahé školy já.“

      Zírala jsem na něho naprosto vyvedena z míry. Ředitel Dippet sice byl prastarý, ale on byl prastarý už celé věky. Nikdy mě nenapadlo, že odejde do důchodu. Myslela jsem, že jako ředitel zemře.

      „Já… moc gratuluji, pane řediteli. Nemohli vybrat nikoho lepšího,“ vykoktala jsem. Ale… co s tím mám společného já?“

      „Vždycky jsi byla mimořádně bystrá,“ pochválil mě spokojeně. Z mého pohledu poněkud nezaslouženě. Neměla jsem nejmenší ponětí, o co jde. Brumbál ale bez váhání pokračoval: „Problém je v tom, že jako ředitel budu mít mnohé povinnosti a nebudu mít čas učit přeměňování. A tvé výsledky ze školy i z Paříže – já se madam Salome poptal – ukazují, že bys mohla být na toto místo vhodným kandidátem.“

      „Ale,“ vydechla jsem zaskočeně. „Já přece pracuji na ministerstvu a…“

      „A jsi tam nespokojená,“ vložil se do našeho rozhovoru děda. „Vím to už dlouho, takže se myslím, že by tohle mohlo většinu tvých problémů vyřešit. Ty máš rozhodně na víc než na nějakého úřednického poskoka.“

      Jak to ví? blesklo mi hlavou.

      „Rád bych, abys nastoupila hned na začátku nového semestru. Samozřejmě, pár dní ještě nějak zvládneme, ale nejpozději na konci ledna by to bylo opravdu potřebné,“ pokračoval Brumbál poklidně.

      „Ale já přece nemůžu jen tak odejít ze dne na den. Ministerstvo není holubník,“ bránila jsem se, ale překvapeně jsem zjistila, že už se nebavíme o tom, ZDA, ale KDY.

      „To nebude problém, už jsem mluvil s tvým šéfem, naprosto nezávazně samozřejmě, a on mě ujistil, že tě rád uvolní,“ ujistil mě Brumbál.

      No, aby ne, pomyslela jsem si mrzutě, ale pak jsem se vnitřně začala radovat. Zbavím se té příšerné ministerské otročiny a vrátím se do milovaných Bradavic. Učitelská kariéra mi najednou připadala o hodně zářivější než cokoli, co mi mohlo nabídnout ministerstvo.

      „Hm, ještě abych nezapomněl,“ dodal nedbale Brumbál pár slov, které mi vyrazily dech a určily můj život na příštích padesát let. „To místo je spojeno s pozicí ředitele Nebelvírů.“

           

      Tak a jsme na konci druhé knihy. Další Minervina životní etapa je za námi. Další se bude jmenovat: Říkáš mi lásko, jak ti říkám já.

       

      Items details

      • Hits: 1512 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy  

      #
      Snake 25 Leden 2021
      No to bylo občas drama. Pěkný příběh.
      #
      kattyV 25 Leden 2021
      To jsem ráda, že se ti příběh líbil. Pokud píšeš, že to bylo občas drama, myslíš v prvních dvou knihách nebo později? Protože nejdramatičtějš í je rozhodně třetí kniha.
      #
      Snake 01 Únor 2021
      Komentáře jsem psal k tomu co jsem přečetl. Ke třetí knize tedy bude komentář na jejím konci.
      #
      kattyV 03 Únor 2021
      Tak to se těším. :-)