Pokojné Vánoce |
Možná by se kapitola taky mohla jmenovat porady, porady... a Vánoce. Porad si totiž Minerva užije víc, než je jí milé. Ale Vánoce budou opravdu pokojné. Že jsi dospěl, víš v době, kdy se žádná z věcí, co si přeješ, nedá koupit v obchodě. Autor neznámý PROSINEC 1968 Porady. Za ten rok v Praze jsem skoro zapomněla, jak je nesnáším. Většinou to bývá koncentrovaná nuda. Polovina mých drahých kolegů pociťuje nutkavou potřebu řešit hromadně nicotné problémy, které by se daleko snadněji a rychleji vyřídily ihned a na místě. Myslela jsem, že ty „mimoškolní“ budou stravitelnější, ale nebyly. Albus je až přespříliš laskavý a nedokáže nikoho přerušit a přimět ke stručnosti. Elphias Dóže mlel snad půlhodinu o situaci v čistokrevných rodinách. Mám starého pána docela ráda, je takový korektní a starosvětsky zdvořilý, jenomže když se pustí do vyprávění o společenském životě, neví, kdy přestat. No dobře, něco z toho asi bylo důležité, ovšem proč to říkat tolika slovy? Poslouchala jsem jen napůl. „Abraxas Malfoy pořádal slavnostní ples… řada významných lidí… Melissa Nottová měla pozoruhodné šaty zdobené modrými perlami… její manžel Cantankerus předčítal ze své knihy Osmadvacet skutečně čistokrevných kouzelnických rodin… ministr se proti tomu ohrazoval… naproti tomu Nottův syn Xavier byl jednoznačně nadšen… Yaxley se kvůli něčemu popral s Averym… Antonin Dolohov se chlubil čerstvým synem…“ Prostě, k neposlouchání. Elfie měl, podle mého, zprávy mnohem důležitější a stejně je dokázal říct stručněji a přehledněji. „Není to ještě úplně jisté, ovšem podle toho, co se proslýchá, chystá ministr Leach řadu opatření proti prosazování nadřazenosti čistokrevných. Nottovo předčítání těch jeho blábolů patrně na ministra opravdu zapůsobilo, Elphiasi. Zdá se, že definitivně ztratil trpělivost.“ Aspoň někdo má rozum. „No né že by to bylo zas takový překvápko, že jó? Von čistokrevnej zrovinka není.“ Merline, ten Mundungus je ale pitomec. „Nó jenomže, v méj kruzích zase takový nadšení nebudí. Vono si docela dost vobyčejnech lidí myslí, že na tom něco je, že by ti, co pochází z mudlovskej rodin, zase neměli do věcí tak moc kecat. Tedá, ne že by zase tak moc milovali ty bohatý, co pořádaj honosný večírky, to zas taky ne, ale rozhodně sou spíš pro pořádný poctivý kouzelníky.“ Ano, rozhodně je to pitomec. Já mu dám, pořádný kouzelníky. Znám celou řadu kouzelníků z mudlovských rodin, co jsou daleko pořádnější než Mundugus s celou smečkou jeho známých. Ten idiot v podobném duchu pokračoval ještě drahnou dobu, aniž by řekl cokoli důležitého. Děda byl naštěstí stručný. V podstatě jenom vyslovil názor, že zatím se nepotvrdila domněnka, že by květnové nepokoje v Paříži nebo srpnové události v Praze měly nějakou souvislost s činností Voldemorta. Zatím se zdá, že se soustřeďuje pouze na Británii, přesněji na její kouzelnickou část. Což samozřejmě neznamená, že se to časem nemůže změnit. Při vzpomínce na Prahu mě zamrazilo. Odjela jsem v polovině srpna. Ani ne týden po mém odjezdu tam vtrhly tanky. Taková škoda. Ten rok, co jsem v Čechách žila, jsem úplně cítila, jak celá země dýchá nadějí. A teď, podle všech zpráv, které mám, celá ta naděje zmrzla. Jak to asi snáší Harold? V Československu je kouzelnický svět s tím mudlovským daleko prorostlejší. Neozval se. To, že jsem ho odmítla, mi nejspíš neodpustí nikdy. Byla jsem z té porady dost otrávená a přála jsem si zlepšit náladu třeba chvilkou povídání s dědou nebo Elfiem. Jenže děda hned po ní spěchal domů, měl nějaké důležité jednání. Navrhla jsem tedy Elfiemu, že bychom mohli zajít do Prasinek za Aberforthem, který dneska na poradě nebyl. Bylo by dobré ho informovat o tom, co se děje, no ne? Vzpomněla jsem si na obskurní název jeho podniku – Prasečí hlava. Kde to vzal? Není divu, že do jeho hostince chodí jen celá řada dost podivných existencí. Třeba by měl radost, kdyby přišel někdo trochu standardnější. „Promiň, Minervo, dneska dost spěchám,“ omluvil se mi Elfie s milým úsměvem. „Snad příště, pokud budu mít více času.“ Nerozumím tomu. Dříve na mě měl čas kdykoli. Uvědomila jsem si, že mi ty jeho vážně nevážné řeči o životě vlastně dost chybí. Přála bych si, aby… Merline, měla bych si ujasnit, co vlastně chci. ***** Jezero zamrzlo, hrad zasypaly závěje sněhu. Blížily se Vánoce. Další porada, tentokrát školní. Probírali jsme, kteří studenti je letos stráví v Bradavicích. Oknem ředitelny jsem pozorovala visící krajky rampouchů a opět poslouchala poněkud nepozorně. V duchu už jsem byla v Bonniekirk. Ze zamyšlení mě vytrhlo překvapivé jméno. „Letos zůstane i mladý Lucius Malfoy,“ hlásil s rozzářeným úsměvem Horacio. Musí ten člověk tak zářit? Asi musí, Lucius je jeho oblíbený student, člen „Křiklanova klubu“. Jenže proč tady mladý Malfoy zůstává? Zvláštní. Zatím vždycky trávil svátky s rodinou. „Jenom škoda, že nezůstane i krásná Narcissa,“ pokračoval náš všemi milovaný profesor lektvarů. „Myslím, že v ní Lucius našel zalíbení.“ „U Merlina, je jí třináct, Luciusovi čtrnáct! Ten nechutný pletichář,“ zamumlala jsem směrem k Pomoně, která souhlasně kývla. Filius s úsměvem pokrčil rameny. Můj drobný kolega ztrácí dobrou náladu jen výjimečně. „Musíš chápat, milý Horacio, že Blackovi jsou velmi tradiční rodina a oslavy u nich bývají velkolepé. To jistě víš. Andromeda mi na poslední hodině říkala, jak se na Vánoce těší, nepochybuji, že i Belatrix odjíždí, takže není možné, aby tady zůstala jejich nejmladší sestřička.“ Zamyslela jsem se nad tím, jak rozdílní někdy mohou být sourozenci. Na Narcisse bylo už teď poznat, že bude velmi hezká a rozhodně nebyla hloupá, ale často jsem měla pocit, že v mých hodinách věnuje o hodně více zájmu svým nehtům než mému výkladu. Kvůli nepozornosti už připravila svou kolej o hezkých pár bodů. Překvapivě jí to nikdy její spolužáci nevyčítali. Asi je na to příliš roztomilá. O tři roky starší Andromeda byla daleko nenápadnější, ale nemohla jsem si pomoct, měla jsem ji radši. Nejspíš to bude tím, že jsem na studijní typy a Andromeda by se daleko více hodila mezi Havraspáry. Studovala každou volnou chvíli, v knihovně by nejraději i spala. Nicméně je Zmijozelka. Blackové patrně jinam než do Salazarovy koleje zařazeni být nemůžou. Daleko nejpřitažlivější z trojlístku sester byla nejstarší Bellatrix. Ale z nějakého důvodu mi z té dívky běhal mráz po zádech. Se zatrnutím jsem si vzpomněla na několik let starou příhodu – Bellatrix tenkrát byla studentkou druhého ročníku. Byla jsem zrovna na ošetřovně, kde madam Lucrezie dávala do pořádku nebelvírského chytače, kterého během famfrpálového zápasu trefil potlouk, když přiběhl vyděšený Hagrid. „Madám Lukrécje, madám Lukrécje, honem poďte se mnou!“ „Co se děje, Hagride?“ „Fofrem, tady de vo život!“ zahulákal a byl pryč. Vyběhly jsme vyděšeně za ním, byly jsme přesvědčené, že se zranil některý ze studentů. Ani jsme si nevšimly, že neutíkáme samy. Když jsme doběhly k Hagridově boudě, uviděly jsme tam ležet ubohou kňučící hromádku. Změť chlupů, krve, roztrhaného masa a trčících kostí. Udělalo se mi špatně. Hafoně jsem nijak zvlášť nemilovala, kolega Kettleburn dva choval pro účely výuky a už se mi stalo, že mě v mé zvěromágské podobě pěkně prohnali, ale tenhle právě očividně trpěl. Zavrtěla jsem hlavou nad tím, jak nás Hagrid zbytečně vyděsil, ale při pohledu na jeho ubrečený obličej i při pohledu na těžce zraněného tvora, jsem se obrátila na madam Lucrezii. „Zvládneš to?“ „Nevím,“ pokrčila rameny, a přitom cílevědomě mávala hůlkou. „Na zvířata nejsem odborník, obvykle léčím studenty. Co se mu stalo, Hagride?“ „Něco ho pokousalo,“ huhňal. „To vidím, ale co?“ „To nevim,“ popotahoval dál. Měla jsem pocit, že neříká zrovna pravdu, že moc dobře ví, kdo má hafoně na svědomí, ale z mé snahy zjistit co a jak, mě vyrušil sladký hlásek. „Umře?“ Teprve teď jsem si všimla, že s námi přiběhla malá Bellatrix. Z pohledu na ni se mi udělalo ještě hůř než z pohledu na hafoně. Na zvrácené potěšení z bolesti zraněného zvířete, které se tak nevhodně odráželo na sladké dětské tvářičce, nejspíš nikdy nezapomenu.
Byla jsem docela ráda, když mě z té podivné vzpomínky vytrhl Horaciův poněkud pisklavý hlas. A to už je co říct, protože ho obvykle raději moc neposlouchám. „Ještě jsem zapomněl zmínit slečnu Holoubkovou,“ sdělil nám s daleko menším nadšením, než které před okamžikem projevil pro Luciuse. Tentokrát jsem jeho reakci chápala. Pro Ritinu lásku ke sběru informací o jejích přátelích i nepřátelích se nedalo použít jiné slovo než slídivost. Otřásla jsem se. Až tahle dívka za půl roku dokončí své vzdělávání a rozšíří svůj zájem i mimo okruh Bradavic, bude to o strach. „Pan Pastorek a Amelia Bonesová,“ ozvala se z druhé strany stolu jména, která mě naopak potěšila. Usmála jsem se na Filiuse. Měla jsem ho velmi ráda a většinu jeho studentů taky – bylo poměrně logické, že kromě mých Nebelvírů, pro které jsem měla slabost prostě proto, že jsem je považovala za svá mláďata a těm odpustíte i četné nedostatky, patřili mezi mé favority nejčastěji právě zvídaví Havraspáři. Filius se na mě spiklenecky ušklíbl, věděl, že s těmito dvěma problémy nebudou. Zato… „Fabian a Gideon Prewettovi,“ řekla jsem omluvně, protože teď byla řada na mně. Odpovědělo mi sborové zasténání. „To nemyslíš vážně, Minervo,“ povzdechla si Pomona. „Myslela jsem, že ti jezdí domů vždycky, stejně jako Blackovi. Vždyť je to taková soudržná rodina.“ „Hm, máš pravdu, ale mají letos poněkud napilno. Chystají na konec ledna svatbu.“ „Ach, slečna Prewettová si bude brát pana Weasleyho?“ ozval se Albus potěšeně. „Netušil jsem, že jejich vztah už dospěl tak daleko.“ „Jaká škoda, že to neodložili na léto,“ povzdechl si Filius. „Pokud budeme mít na krku dvojčata, tak se můžeme s klidným průběhem Vánoc rozloučit. A to jsou teprve ve třetím ročníku. Děsím se představy, že tady budou ještě více než čtyři roky. Myslíš, Minervo, že bys je nemohla přesvědčit, že jim NKÚ pro život stačí?“ „Filiusi!“ napomenula jsem ho, ale ve skrytu jsem se usmívala. Věděla jsem, že to nemyslí vážně. Filius by nikdy nepřipustil, aby některý z bradavických studentů ukončil svá studia dříve, než to odpovídalo jeho schopnostem. A mladí Prewettovi sice vybrousili provádění alotrií na vrcholnou úroveň, ale inteligence jim nescházela. „Nad takovým návrhem bychom se měli vážně zamyslet,“ ozval se Horacio. Zamračila jsem se, protože on to naopak myslel naprosto vážně. „Než se začnete dohadovat,“ přerušila nás Pomona, „dovolím si říct, že z Mrzimorů zůstanou jenom dva studenti – Kornelius Popletal z druhého a Sibylla Trelawneyová ze třetího ročníku.“ Nad mým pozdviženým obočím jen pokrčila rameny – Vím, že je zrovna nemiluješ, ale co nadělám? Měla pravdu. Kdybych měla vybrat dva studenty, kteří dokonale popírají pravidlo o přátelské povaze a smyslu pro spolupráci Mrzimorů, byli by to právě tihle. No co, pomyslela jsem si. Stejně na Vánoce jedu domů do Bonniekirk, takže malého užalovaného Korneliuse a přihlouplou a línou Sibyllu na krku mít nebudu. Jak jsem se pletla. „Minervo,“ zastavil mě Albus na odchodu. „Mohla bys, prosím, zůstat?“ „Jistě, Albusi,“ souhlasila jsem, ale okamžitě jsem věděla, že tentokrát mě rozhovor s ním nepotěší. „Vím, že sis přála jet na Vánoce domů,“ začal. „Ale Horacio mě na poslední chvíli požádal o totéž. Prý ho pozvali na návštěvu někteří z jeho důležitých přátel.“ Zatracený Horacio!!! „Nu a loni jsi tady nebyla…“ dodal Albus a mi nezbylo než přikývnout. „To víš, že ráda zůstanu, Albusi.“ Jen můj úsměv byl tentokrát poněkud nucený. ***** Nakonec byly svátky v Bradavicích příjemné, stejně jako vždycky. Téměř prázdná škola byla vyzdobená hromadou jedlí, které do Velké síně přinesly vůni jehličí a sněhu. To byla Hagridova zásluha. Ty nejkrásnější stromy vybírá v Zapovězeném lese rok, co rok už od října. Filius se postaral o to, aby na větvích jiskřivě svítily stříbrné a zlaté hvězdičky, já přeměnila hromádky oblázků na švitořivé barevné papoušky, kteří kolemjdoucím snaživě přáli: „Krrrásné svátky, krrrásné svátky,“ a Pomona výzdobu doplnila karmínově rudou cesmínou. Domů jsem všem poslala hromady dárků a slíbila, že určitě přijedu co nejdříve, nejpozději v únoru. Štědrý večer jsme strávili už tradičně společně ve Velké síni – jeden stůl pro všechny studenty i profesory, kteří v Bradavicích zůstali. Skřítkové si dali záležet, stoly byly pokryté hromadami báječně chutných jídel. Na vteřinu jsem si vzpomněla na to, jak odlišné byly moje loňské oslavy – ty, během kterých mi Harold předváděl, jak vypadají Vánoce v Čechách. Ale pak jsem se uklidnila faktem, že ryby stejně nemám ráda a nabrala si lahodný kousek krocana s načechranou bramborovou kaší. Všechno probíhalo příjemně, až do okamžiku, kdy od stolu vstal Lucius Malfoy a zamířil zpátky na svou kolej. Trochu brzy, pomyslela jsem si, jenže on stejně vypadal celý večer nějak zamlkle. Říkala jsem si, že nejspíš proto, že kromě něho tady ze Zmijozelů zbyla jen Rita, a mluvit s ní bývalo pro převznešeného Luciuse pod jeho úroveň. Ostatně, bavit se přátelsky s kýmkoli kromě vybraných Zmijozelů bylo pod jeho úroveň, ale možná mu jen nebylo dobře. Měla bych říct Lucrezii, aby se na něho podívala, pomyslela jsem si ještě, když se prudce zastavil u prvního ze stromů. Rychle jsem k němu došla. „Děje se něco, pane Malfoyi?“ „Měl jsem za to, že původně říkali něco jiného,“ kývl bradou směrem ke žlutomodrým papouškům, kteří přeskakovali z větve na větev. „Prosím?“ „No tak poslouchejte.“ Zaposlouchala jsem se. „Jdi do prrrrdele, srrrabe! Jdi do prrrrdele, srrrabe!“ překřikovali se jeden přes druhého. Zamračeně jsem přejela pohledem stůl, ale vlastně jsem se nemusela namáhat. Gideon s Fabianem měli co dělat, aby se nerozhihňali. „Pánové, byli byste tak laskavi a přišli ke mně?!“ zahřměla jsem. Brumbál jako obvykle pomrkával ve snaze naznačit mi, abych byla shovívavá, ovšem já se domnívám, že každá legrace něco stojí. Přihopsali a nevypadali ani trochu zkroušeně. Mávla jsem hůlkou a zkusila papoušky přesvědčit, aby se vrátili k přání krásných svátků, ale mleli ty své vulgarity pořád dál. Jak to ti dva, u Merlina, dokázali? Vždyť jsou teprve ve třetím ročníku! „Pane Malfoyi, myslím, že můžete pokračovat tam, kam jste měl původně zamířeno,“ nařídila jsem Luciusovi, protože jsem přece jen nechtěla své Nebelvíry kárat před ním. K mému překvapení beze slova poslechl. Opravdu podivné. Obvykle by neodolal pokušení náležitě si je vychutnat. Že by přece jen nějaká choroba? Vypadá pobledle. Zamyšleně jsem se dívala, jak odchází. Pak jsem se obrátila na ty dva výtečníky. Nejprve jsem použila silnější kouzlo, abych papoušky alespoň umlčela. Ulevilo se mi, když se to povedlo. „Nepřipadá vám to poněkud dětinské, pánové?“ „Zase tak moc ne, paní profesorko…“ „…vždyť jsou Vánoce…“ „…kdy trocha legrace neuškodí…“ „Jen nás mrzí…“ „…že se nám nepovedlo je to… indivindi…“ „…individualizovat, brácho,“ opravil Gideon svého o půl hodiny staršího bratra a přerušil tak plynulý tok jejich střídavého výkladu. „My původně chtěli, aby říkali každému něco jiného. Malfoyovi měli říkat: 'Jsi v prrrdeli, blonďatá nádherrro!', Ritě: 'Přřřestaň slídit, potvorrro'… a tak. Ale to už jsme nezvládli. Možná příští rok,“ dodal zamyšleně. „Opovažte se,“ napomenula jsem ho. „Myslím, že až si odpykáte svůj trest, tak si podobné žertíky rozmyslíte.“ Poprvé se zatvářili alespoň nepatrně schlíple. „Teď se odeberte do Nebelvírské věže. Večer pro vás skončil. Jak vás potrestám, vám oznámím zítra.“ S tichým brbláním zamířili pryč, ale mi to nakonec přece jen nedalo, a ještě jsem je zastavila. „Jak jste chtěli, aby oslovovali mě?“ „Uctivá poklona, krrrrásná dámo,“ zajiskřilo v očích Fabianovi. Merline, a to jej jim teprve třináct! Až na tento, vlastně docela vtipný žertík, probíhaly celé vánoční prázdniny v naprosto klidu. Pravda, dvojčata se trochu zapotila při pečlivém úklidu Síně slávy, kde jsem je nechala bez použití magie vyčistit všechny plakety a poháry, které kdy studenti získali. Byla dost v nepořádku. Myslím, že bychom potřebovali nového školníka, starý Mefisto už na to zjevně nestačí. Těm dvěma to ale na náladě neubralo, slyšela jsem je plánovat, jak by mohli některé z těch pochvalných nápisů přeměnit na hanlivé. „Hele, nejde to, brácho,“ zaslechla jsem. „Budeme se muset ještě podívat na přesné znění té přeměňovací formule. Zajdem odpoledne do knihovny.“ Někdy se nestačím divit, kde všude mohou studenti brát motivaci ke studiu mého předmětu. Myslím, že je zatím nechám. Byla bych sama proti sobě, kdybych jim bránila v zájmu o staré knihy. Potrestat je můžu později. Pokud… až zneužijí to, co v nich najdou, ke svým žertíkům.
Ano, byly to pokojné Vánoce, ale pravdou je, že někde hluboko ve mně vězelo znepokojení. Bylo to proto, že bych přece jen bývala raději strávila Vánoce doma? Nebo tušení toho, že žádný klid nebývá nekonečný, a že mě Albus nepřivolal domů jen tak pro nic za nic? Nevěděla jsem, ale určitý neklid na hraně mé mysli zůstával.
|
Items details
- Hits: 1534 clicks
Tecox component by www.teglo.info