Hledej

 MGD_H003

    Černočerná

      Pokojné Vánoce skončily a nastávají všední dny. Vlastně ne všední. Kéž by tomu tak bylo. Někdy jsou ty obyčejné dny, ty, ve kterých se nestane vůbec nic, to, co bychom si přáli ze všeho nejvíce.

         

      Smrt se neustále přibližuje. Ale skutečnost,

      že nikdy nevíš, kdy k tobě přijde,

      jakoby ubírala na významu skutečnosti,

      že život má svůj konec

      Paul Bowles

       

      Prosinec 1968

      Den před koncem roku jsem dostala chuť se projít kolem zamrzlého jezera. Počasí se po pošmourném týdnu plném sněžení umoudřilo a vločky nasypané do vysokých závějí jiskřily v oslňujících paprscích ranního slunce. Sníh mi křupal pod nohama a já si užívala zářivý den.

      Proto jsem taky byla první, kdo zahlédl Elfieho, který se zhmotnil na přemisťovacím bodě těsně za branou, otevřel ji a rychle mířil k hradu.

      Měla jsem radost, že ho vidím, protože jsme se pořád ještě nedostali k tomu, abychom si společně někam vyšli. Doufala jsem, že ten dobrý nápad dostal dnes.

      „Elfie,“ zavolala jsem na něho vesele, „přišel ses na mě podívat? Pokud vím, poradu domluvenou nemáme.“

      Když si mě všiml, trochu sebou trhl.

      „Promiň, Minervo. Obávám se, že ne. Musím mluvit s Albusem.“

      Zvážněla jsem.

      „Něco se děje?“

      „Tak trochu, vlastně nevím, jenom mám pocit, že by o tom měl vědět.“

      „Půjdu s tebou.“

      Nejprve nevypadal moc přesvědčeně, jenže pak rezignoval. Albus naštěstí proti mé přítomnosti nic nenamítal, takže jsem se dozvěděla všechno.

      Elfie měl pravdu. Zdánlivě se nic nedělo, nicméně… Ministr na svátky odjel s celou rodinou do svého venkovského domu na jih Anglie. Nepřál si být rušen s výjimkou naprosto neodkladných událostí. A Elfie se doslechl, že jeden z pilných úředníčků se toho tak docela nedržel a poslal za ministrem výra s nějakou naprosto nevýznamnou zprávou. Sova se po několika hodinách zmateně vrátila, nedoručený pergamen stále připevněný k nožce.

      „Mohl ji poslat zpátky, když viděl, od koho je,“ navrhl řešení Albus.

      „Mohl, ovšem nějak se mi to nezdá pravděpodobné. Ministr Leach je zodpovědný muž. Toho pitomce by sice později důkladně seřval, že ho obtěžuje s nějakou banalitou, ale zprávu by si přečetl,“ namítal Elfie.

      „Pokusil ses ho dostihnout ty sám?“

      „Ano, jenže ani mně se to nepovedlo. Třeba si opravdu jen chce pořádně odpočinout a obehnal své sídlo ochranami, kterými proniknou jen vybrané sovy, ale…“

      „Co patronus?“ navrhla jsem.

      „Výtečný nápad, drahá Minervo,“ rozzářil se Albus.

      Jenže ani patron neuspěl. A neuspěla ani žádná další snaha se s ministrem spojit. Zjistili jsme, že jeho venkovské sídlo bylo chráněno fideliem, jen jsme neobjevili jeho strážce. To bylo samo o sobě dost na pováženou, protože to naznačovalo, že se ministr mohl stát obětí zrady. Na druhou stranu, takto na sklonku roku byla nedosažitelná celá řada lidí, všichni se chystali na mohutné vítání nového roku. Ale neklid v nás zůstal a oslav jsme se účastnili jen tak napůl. Druhá část našich myšlenek se věnovala nepřítomnému ministrovi.

      Naše znepokojení se potvrdilo o dva dny později, kdy se znovu objevil Elfie – tentokrát mimořádně pobledlý. Nezvučným hlasem požádal Albuse o myslánku. Beze slova si z hlavy vytáhl několik stříbrných pramínků a umístil je do té mělké kamenné mísy s ornamenty po okrajích.

      „Půjdeš s námi?“ zeptal se Albus, ale Elfie jen zavrtěl hlavou a ztěžka dosedl do křesla. Albus mi pokynul a společně jsme se ponořili do Elfieho vzpomínek.

      Studený vítr nám šlehal do obličeje déšť a tříšť příboje. Po temné obloze se honily mraky. Pod nohama skřípaly ostré kameny. Pláž vypadala prázdná, ale bystrozor, kterého následoval vzpomínkový Elfie, ukázal někam dopředu.

      V temnotě jsem rozeznala několik černých a několik překvapivě bíle se blýskajících balvanů. Když jsme přišli blíž, strnula jsem – ty beztvaré hroudy se proměnily v lidská těla. Dvě větší, zahalená do černých hábitů a ta menší… ach Merline, to byla tělíčka dívenek.

      MGD_016

      Dívala jsem se do tváře té bližší. Jen napůl jsem vnímala nahé bledé paže a nohy a zbytek těla ukrytý pod bílou látkou. To, od čeho jsem nemohla odtrhnout pohled, i když jsem skutečně chtěla, byl obličejík holčičky, které mohlo být tak pět, šest let. Její prázdné oči se dívaly do nebe, na levé tváři svítil zrůdný ornament. Krvavé skvrny rozetřené do tvaru runy smrti.

      Víc jsem neviděla. Vypadla jsem z myslánky a ztěžka polykala. Bylo mi na zvracení. Elfie chápavě kývl a podal mi lahvičku s uklidňujícím lektvarem. Albus se vynořil o něco později. Vypadal stejně otřeseně jako já, ale lektvar odmítl.

      „Ministr Leach s rodinou,“ vysvětlil nám Elfie to, co jsme stejně tušili. „Na jejich tělech jsme našli nápisy napsané krví – Mudlovští šmejdi. Je to odporná urážka. A přitom to ani není úplná pravda. Mudlovského původu byl jen ministr. Jeho manželka Maria pocházela ze Španělska, kde její rodina patří k významným čistokrevným rodům. Holčičky tedy byly nejvýš poloviční krve.“

      Odmlčel se, s polknutím pokračoval až po chvíli.

      „Bylo jim šest a osm let. Občas se s maminkou objevily na ministerstvu. Maria byla opravdu půvabná a milá žena. Většina manželek důležitých lidí bývá nafoukaná, ale ona mezi takové nepatřila. Malé vždycky vzrušeně švitořily, co nového ten den zažily. Byly tak plné života…“ Zoufale zavrtěl hlavou.

      „Odstranění ministra ještě dokážu pochopit. Byl nezvratně rozhodnutý zasáhnout proti těm, co prosazují čistokrevnost za každou cenu. Ale proč jeho žena? Proč děti? Ty přece neškodily nikomu.“

      „Vypadá to jako skutečně demonstrativní ukázka toho, že nárok na náš kouzelnický svět mají jen dokonale čistokrevní kouzelníci,“ pronesl Albus zasmušile. „A ti, co se zastávají těch nečistokrevných, si patrně zaslouží totéž.“

      Ano, jako ti, kdo se za války bavili s Židy, se podle fašistů stávali taky Židy a zacházelo se s nimi stejně. Proč jen se historie pořád opakuje? Možná i proto, že většina kouzelníků o holocaustu jaktěživo neslyšela. Myslím, že by bylo opravdu užitečné, kdybychom do studia dějin zařadili i ty mudlovské, ale toho se od Binnse opravdu nedočkáme.

      Později Elfie odešel, musel se vrátit, nikdo nesměl zjistit, že nám předal informace o nalezených tělech. Nevěděli jsme, zda ti, kdo zavinili jejich smrt, nemají na ministerstvu informátory.

      Já seděla s Albusem v ředitelně a srkala uklidňující čaj. S přivřenýma očima jsem vnímala vůni medu a mateřídoušky a hřála si o šálek promrzlé prsty. Chlad v srdci se mi zahnat nedařilo.

      „Kdo?“ zeptala jsem se. „Kdo je zabil?“

      „V pozadí stojí nepochybně Lord Voldemort, ale on nebyl přímým vykonavatelem. Na to má ty, kteří si s nepochopitelnou pýchou říkají Smrtijedi. Mám jisté podezření, že mezi nimi jsou i někteří, které jsi jako dítě zažila ve škole. Xavier Nott, Antonin Dolohov, Abraxas Malfoy…“

      „Moc se na ně nepamatuji. Byli v šestém nebo sedmém ročníku, když já začínala studovat. Ale vím jistě, že patřili do celé té party kolem Toma Raddlea.“

      Najednou mě napadlo: „Albusi, proč jsi nikomu neřekl, že Lord Voldemort je Tom Raddle. Není to důležité?“

      „Právě, že mimořádně důležité. Proto čím méně lidí o tom ví, tím lépe. Bylo by lepší, kdybys na to zapomněla i ty.“

      Upřeně se na mě podíval a já na okamžik měla pocit, že se pokusí mi změnit paměť. Ta chvilka ale pominula a já znovu pocítila závan radosti z důvěry, kterou mi věnuje. Bylo mi o něco lépe, byla jsem poctěná tím, že kromě něho já jediná vím. A současně mě znovu přepadla beznaděj z toho, že nic více než důvěru a přátelství čekat nemůžu. Hlavou se mi prohnala Pomonina slova, která mě před rokem a půl vyhnala do Prahy. Samozřejmě nejen ona, chtěla jsem pokračovat v mistrovských studiích, ale pořád jsem to odkládala. Potřebovala jsem ten poslední impuls.

        

      „Minervo, řekni mi, opravdu miluješ Albuse?“ zeptala se mě Pomona při jednom našem sobotním posezení v jejím květinami provoněném bytě.

      Nechápala jsem, proč znovu začíná, ale svěřit se je někdy tak úlevné.

      „Nic ti sice do toho není, ale… ano. A neříkej, že je o hodně starší, moudřejší, mocnější. To přece všechno vím, ale stejně si myslím, že mě má alespoň trochu rád. Třeba mám šanci.“

      „Minnie, copak ty to nevíš?“

      „Co bych měla vědět?“

      „Já myslela, že to ví každý. Promiň, nejsem nijak nadšená, že zrovna já ti to mám říct, ale… Prostě, u Albuse nemáš naději ani náhodou.“

      Měla jsem pocit, jako by mě praštila přímo do obličeje.

      „Proč bych neměla? Tak ošklivá snad nejsem. Ani hloupá.“

      „Ne, to určitě nejsi. Jsi mladá, mimořádně inteligentní a velmi krásná žena. A to je ten drobný problém – žena. Albus nikdy nestál o ženy. Povídá se, že jediný, koho kdy miloval, byl Gellert Grindelwald. Proto tak dlouho váhal, než se s ním pustil do křížku. A myslím si, že to, že ho porazil, mu nejspíš tak trochu zlomilo srdce.“

      Zlobila jsem se na ni, že mi to řekla, ale současně jsem jí byla vděčná. A hned druhý den jsem začala organizovat svůj roční pobyt v Praze.

         

      Se zamrkáním jsem zahnala slzy, které se mi tlačily do očí, a vrátila se do přítomnosti. Albus se na mě díval s mírně nakloněnou hlavou a chápavým pohledem v očích. Zamračila jsem se na něho. O soucit jsem nestála. Ostatně, přece jsem se už přes to dostala, ne?

      Byla jsem svým způsobem vděčná, že jsem na chvilku unikla současným problémům. A současně jsem se styděla, že jsem tak sobecká. Že myslím na své potíže, zatímco ministr…

      „Jak zjistíme, kdo za tím je?“ zeptala jsem se raději. „Má Elphias Dóže nějakou šanci se něco dozvědět?“

      „Nejspíš ne. Sice se dokáže pohybovat mezi čistokrevnými rody velmi dobře, ale jeho přátelský vztah ke mně je obecně známý. A Tom Raddle si jistě pamatuje, že jsem to byl právě já, kdo mu nedůvěřoval natolik, aby mu zabránil dostat se do Bradavic na pozici učitele.“

      Přikývla jsem. Budeme to muset vymyslet jinak.

      Nedařilo se nám zjistit nic. Jen pár nepotvrzených pověstí z nejnižších vrstev společnosti, které přinesl Mundungus. A potom té jedné, kterou se povedlo získat mně.

        

      Ten večer jsem se toulala Bradavicemi ve své kočičí podobě. Někdy bylo snazší zahnat neklid, když jste na to měli čtyři tlapky s drápky, které mohly divoce škrábat do stěn, a tělo, které dokázalo běžet rychleji než lidské. A taky pár kočičích instinktů, kterým jste mohli dovolit na chvíli získat vládu nad rozháranými myšlenkami.

      Po divokém trysku tmavými chodbami jsem se konečně zbavila většiny stresu a unaveně se vracela zpátky do svých pokojů. Našlapovala jsem tiše, tak, jak to kočky dokážou, když se jen trochu snaží, opatrně jsem nastavovala uši každému zašramocení a nos všem závanům nočních vůní.

      Když jsem zaslechla tiché chlapecké hlasy, znehybněla jsem. Bylo už po večerce, všichni už měli být ve svých ložnicích. Právě jsem se chtěla proměnit v profesorku McGonagallovou a potrestat ty zatoulané uličníky strhnutím pár bodů, když jsem poznala samolibý hlas Luciuse Malfoye. Začalo mě zajímat, s kým a o čem se baví. Přitiskla jsem se ke stěně a skrytá ve stínech jsem pozorně poslouchala.

      „Samozřejmě, že se o to můj otec zasloužil,“ syčel popuzeně Malfoyův hlas.

      „Jak to víš, když jsi celé Vánoce strávil v Bradavicích?“ Poznala jsem Waldena Macnaira z šestého ročníku.

      „Právě proto, ty pitomče!“

      Pomyslela jsem si, že na to, že je Lucius o dva roky mladší, si docela troufá. Věděla jsem, že ve zmijozelské koleji panuje přísná hierarchie. Jenže inteligence a rodová vážnost patrně převážily nad věkovým rozdílem. Další hlas mě přesvědčil, že se Lucius opravdu nejraději obklopuje těmi, nad kterými vyniká. Stejně jako Macnair ani se Simon Goyle zrovna nevyznačoval přílišným ostrovtipem. Tihle dva zmijozelští šesťáci byli proslulí spíše hrubou silou.

      „Nenadávej mu, Luciusi. Já to taky nechápu.“

      Lucius si odfrkl.

      „Přece kvůli mé matce. Sdělila mi, že si nepřeje, abych byl za těchto okolností doma. Rozumíte tomu? Těchto okolností.“

      „Já tomu teda nerozumím,“ prohlásil Goyle, ale mně začínaly docházet patřičné souvislosti.

      „Přece,“ vysvětloval mu Lucius rádoby trpělivým hlasem, „kdyby se nic nemělo dít, matka by nikdy nepřipustila zrušení velkolepé oslavy vánočních svátků. Ona vždycky dbá, aby všechno bylo náležité a tak, jak to vždycky bývá. Velká večeře pro všechny příbuzné, vánoční ples… Takže se muselo dít něco opravdu důležitého. A dokonce otec sám se mi omluvil, že nemohu být doma. Říkal, že někdy musejí soukromé zájmy jít stranou vůči těm společenským. A že se díky tomu, co se stane, dočkáme toho, že čistokrevné rody nabudou znovu bývalou vážnost, a že mudlovští šmejdi dostanou, co si zaslouží.“

      Nic dalšího už jsem neslyšela. Mladí Zmijozelové vešli do své společenské místnosti a tam jsem za nimi nemohla. Vzrušeně jsem přinesla zprávy Albusovi. Pokýval hlavou.

      „Výborně, Minervo. Věděl jsem, proč se spolehnout zrovna na tebe. To opravdu potvrzuje naše předpoklady.“

      „Co budeme dělat?“

      „Dělat? Nemůžeme dělat nic. Máme domněnky. Pravda, oprávněné domněnky, ale žádný důkaz. Vychloubání nezletilého kouzelníka rozhodně nebude stačit k tomu, aby Starostolec byl ochoten zahájit nějakou akci proti jeho otci.“

      „Takže?“

      „Takže počkáme, co se bude dít, a i nadále budeme shromažďovat důležité informace. Dneska jsi opatřila jedny z těch velmi podstatných, má drahá Minervo.“

      Nemohla jsem si pomoct, byla jsem zklamaná. Opravdu jsme nemohli podniknout nic? Vždyť Albus je jedním z nejváženějších členů Starostolce!

      „Jedním z nejváženějších ano,“ vysvětloval mi Elfie, kterému jsem se svěřila se svými pochybnostmi. „Jenže není jedním z nejbohatších. A bohužel, v politice už to bývá tak, že se někteří… mnozí, dají koupit. A Abraxas Malfoy má peněz víc než jiní.“

      „V tom případě jsem ráda, že už se mezi politiky nemusím pohybovat!“

      „To je fakt, nikdy ses mezi ně nehodila. Patříš sem, je to tak? Jsi daleko spokojenější mezi svými studenty, než jsi kdy byla na ministerstvu.“

      „Máš pravdu, Elfie, rozhodně sem patřím,“ odpověděla jsem a uvědomila si, že přes všechny problémy, které se na nás valí, to tak je. Patřila jsem do Bradavic víc než kamkoli jinam.

      *****

      Jenže problémy neustávaly. Ministryní se stala Eugenia Jenkinsová. Sice mě potěšilo, že na ministerské křeslo zase usedla žena, ale měla jsem pocit, že tentokrát to nebyla úplně nejlepší volba. Ze školy jsem ji vůbec neznala, skončila rok před tím, než jsem já přišla, jenže podle Pomony byla sice opravdu chytrá, jak se na správnou Havraspárku sluší, ovšem spíše nenápadná. I Elfie, který s ní studoval v jednom ročníku, považoval její zvolení spíše za politický krok, který nahrává Malfoyovi.

      „I když, mohu se plést,“ prohlásil. „Zažil jsem ji i velmi důrazně hájit zájmy slabších. V sedmém ročníku byla primuskou, takže určitou schopnost prosadit se, má. Přál bych si, aby se Malfoy spletl a ona se mu dokázala postavit. Zatím to tak nevypadá.“

      *****

      Na začátku února byly tyto složité problémy přetržené jinou událostí. Měla význam jen pro mě, ale o to větší.

      Shodou okolností zpráva o ní přišla ve chvíli, kdy jsem pocítila opatrnou naději na to, že věci půjdou, alespoň pro mě, trochu líp. Po poradě, která stejně nikam nevedla, jsem se konečně odhodlala a pozvala Elfieho na skleničku dědovy dvacetileté whisky. A právě v okamžiku, kdy jsme si začínali příjemně povídat a já prvně po dlouhé době měla pocit, že přece jen o mě tak trochu stojí, zaťukala na okno sova. Zatrnulo ve mně, když jsem poznala tu, kterou přidělil Albus dědovi. A uvědomila jsem si, že ve víru událostí jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, proč se děda z několika posledních porad omluvil.

      Třesoucími prsty jsem rozbalila malý útržek papíru – děda nikdy nepsal zprávy na pergamen – Minnie, přijeď domů. Tvůj otec zemřel. Pohřeb je v pátek.

      Ruka mi klesla. Co jsem to provedla? Proč jsem nejela domů včas? Vždyť mi to děda říkal. A já ho neposlouchala, a tak jsem otce neviděla skoro dva roky. A teď už to nenapravím, teď už ho neuvidím nikdy…

      Elfie se mě pohledem dovolil, zda si může vzkaz přečíst. Tupě jsem přikývla, v hlavě jsem měla prázdno.

      „Pojedu s tebou, nemůžeš jet sama,“ oznámil mi jednoznačně. Byla jsem vděčná, jako nikdy.

      Pohřeb se konal v otcově kostele. Maminka plakala, na tvářích tmavé skvrny a hluboké vrásky, které se vzaly kdoví odkud. Není přece tak stará. Na čarodějku už vůbec ne. Ale ten den vypadala stoletá. Děda ji podepíral a poklepával ji po rameni, Lowenna se starala o všechno potřebné. Byl tam Malcolm se svou snoubenkou, se kterou ho otec už nestihl oddat, Robert se svou ženou a dětmi, spousta farníků… Všichni v zasmušilém houfu. Kostel byl narvaný k prasknutí. Byla jsem vděčná, že přišlo tolik lidí. Ve vzduchu voněly lilie a chvěly se velebné tóny varhan. Doufala jsem, že ať je to s Bohem, jak chce, otec se dostane přesně tam, kam si přál odejít.

      Opřela jsem se o Elfieho. Cítila jsem, jak mě objal kolem ramen a poskytl mi útěchu. Potřebovala jsem ji možná skoro stejně jako má matka. Nebylo by mě napadlo, jak těžce otcovu smrt ponesu. Protože byl prvním z mých blízkých, kdo odešel?

      Uvědomila jsem si, že přes všechny neshody mezi námi, mi nebyl špatným rodičem. Muselo to pro něho být těžké, když on, hluboce věřící, zjistil, že jeho žena a děti jsou kouzelníky. Něco, v co nebyl ochotný věřit. Ta drsná konfrontace se skutečnou existencí magie… Mohl nás zavrhnout, vyhnat, s matkou se rozvést… Neudělal to. Nejspíš nás měl i rád. Jenom mu jeho strohá, přísná povaha, jeho touha po dokonalosti, neumožnila dávat to více najevo. Vlastně i já mívám problémy ukázat lidem kolem, co k nim cítím. Přece jen jsem McGonagallova dcera.

      Ve vzduchu znělo Requiem a mně vhrkly slzy do očí. Sbohem, tati.

       

      Items details

      • Hits: 1711 clicks

      Tecox component by www.teglo.info