Svatební kytice |
Od minulé kapitoly uběhlo jen pár týdnů. Ještě pořád je jaro roku 1969. Víte, že Pobertové nastoupí až na podzim roku 1971? Ale tam se dostaneme až příště. Teď jsou na pořadu dne jiné události. Proč se asi kapitola jmenuje Svatební kytice? Jsme dva, dva na všechno, na lásku, život, na boj i bolest, na hodiny štěstí. Dva na výhry i prohry, na život a na smrt – DVA! Karel Čapek JARO 1969–JARO 1971 Ukázalo se, že Elfie měl pravdu, když příliš nevěřil, že se ministryně Jenkinsová dokáže postavit vlivu čistokrevných rodin. Zpráva o smrti ministra Leache zmizela ze stránek novin až pozoruhodně rychle, a to, že byl společně s celou rodinou zavražděn, se neobjevilo vůbec. Nechápala jsem, jak se to povedlo utajit. Už během volby nového ministra se přece někdo měl ptát, proč vůbec byla nutná. A neptal se. Jen se odnikud objevila neurčitá informace, že ministr zemřel kvůli nehodě, kterou způsobili mudlové, během jeho návštěvy vánočního mudlovského Londýna. Jeho manželka a dcery opustily zemi v hlubokém žalu. Odjely do Španělska – vlasti krásné Marie. Kouzelníky to znovu popudilo proti mudlům a o další podrobnosti se nestarali. Vždyť je přece naprosto jasné, že mudlové jsou nebezpeční a je lepší se držet mezi svými. Tím zájem o celý příběh pomalu utichl. Přála jsem si, abychom mohli rozhlásit, jak to opravdu bylo, ale Albus to nepovažoval za rozumné. Říkal, že vědět, když protivník neví, že víš, ti poskytuje výhodu. Nebyla jsem si jistá. Ani tím, že „protivník“ neví, ani tím, že bychom neměli nic dělat. Ale pravdou je, že za vším bylo cítit šikovnou ruku Abraxase Malfoye, takže bylo možná rozumné nic nápadného nepodnikat. Zdánlivě se tedy nic nedělo. Já jsem měla v té době dost co dělat sama se sebou, protože otcova smrt mě zasáhla více, než bych předpokládala. Možná proto, že teprve když přijdeme o rodiče, nebo alespoň o jednoho z nich, stáváme se opravdu dospělými? Pokud to tak je, skutečná dospělost se mi nelíbila. Malcolm se na mě opravdu zlobil. To, že jsem otce neviděla takovou dobu, mi měl za zlé daleko nejvíc z celé rodiny. „Věděla jsi, že je nemocný. Děda ti to určitě řekl! A i kdyby ne. I bez toho by se děti měly starat o své stárnoucí rodiče!“ „Nemohla jsem to vědět,“ hlesla jsem. „Přece ještě nebyl tak starý. Ani na mudlu ne.“ Při pohledu na Malca jsem se málem plácla přes pusu. Co jsem to… Můj vždycky klidný a laskavý bráška začal soptit. „Ty, ty, ty jedna povýšená, nafoukaná… čarodějko.“ Málem to slovo vyplivl. „Jak ty jsi zahleděná jenom do sebe. Tvoje kariéra, tvoje vzdělání, tvoje postavení, tvoje úžasná kouzla!!! A Robert je stejný. Tolik pyšný na své velkolepé kouzelnické schopnosti. Jediné, o čem dokázal během pohřbu mluvit, bylo to, jak je mezi japonskými kouzelníky uznávaný. Koho to, sakra, zajímá? Je mi z vás špatně. Nejste nic lepšího, rozumíš?!“ Malcolm rozzuřeně chodil ode zdi ke zdi, až se nakonec trochu uklidnil kopnutím do stolu. Posadil se a pokračoval nešťastně. „Já… myslíš, že to bylo jednoduché, mít o tolik úžasnějšího bratra a dokonalou starší sestru? Matka, přestože to před otcem nechtěla přiznat, byla na tebe vždycky nezřízeně pyšná. A otec miloval Roberta daleko víc než mě. Přestože mu jeho kouzelnické schopnosti vadily, naučil se je nevidět. I děda tě má radši než mě. I když ten alespoň chápe, jak mi je. Ale stejně jsem u něho až třetí v pořadí. Za tebou a Lowennou. Já mám jen Torrii. A teď jsme museli odložit svatbu. Já chápu, že se to nehodí, brát se tak brzy po otcově smrti, ale, ale… co když si to rozmyslí? Minnie, to bych asi nepřežil.“ Můj milovaný „malý“, o hlavu větší bráška se rozbrečel. Objala jsem ho a konečně jsem zase cítila, jak jsme si blízcí. Nikdy jsem neuměla pořádně říkat ta správná slova útěchy, ale dělala jsem, co jsem mohla. „Pšš, to bude dobrý, Malcu. Je mi to líto, moc líto. Nikdy jsem si nemyslela, že jsi horší než já nebo Robert. Mám tě moc ráda, víš. Radši než Roberta, i když nejsi kouzelník. Na tom přece vůbec nezáleží. Vždyť tebe mají rádi všichni. Maminka tě miluje, otec tě měl moc rád, tím jsem si jistá, děda tě má rád, Lowenna mi tuhle říkala, jaký jsi báječný, až jsem žárlila, tvůj kamarád Bradach tě má rád… a Torrie? Ta tě přece zbožňuje. Když jsem vás viděla spolu, bylo mi to hned jasné. Nedokázala z tebe spustit oči. Jak jsi přišel na ten nesmysl, že by si to mohla se svatbou rozmyslet? Do podzimu na tebe přece počká, to není tak dlouho…“ Konečně se uklidnil. „Promiň, Minnie. Já to tak taky nemyslel. Nevím, co mě to popadlo. Já jen… Chybí mi, víš, myslím otec. Nemyslel jsem, že mi bude chybět.“ Přikývla jsem. Cítila jsem to stejně. ***** Snažila jsem se pak objevovat doma častěji a trochu se mi to i dařilo. Malc už se zase choval stejně mile jako dřív a společně se svou Torrií intenzivně připravovali svatbu. Maminka jim pomáhala a překvapivě ji to trochu utěšilo. Měla alespoň na co myslet, co dělat. Z fary musela odejít, nastěhoval se tam nový farář s rodinou, takže si pořídila malý domek v Gravelmore kousek od dědy, a veškerou svou energii zamířila na Malca a jeho svatbu. Situace v mé rodině se pomalu dávala do pořádku. Taky s Elfiem to bylo dobré. Tedy, aspoň myslím, skoro, možná, tak trochu… Po otcově smrti jsme se začali potkávat i mimo naše porady v Bradavicích. Občas jsme spolu vyrazili do Londýna, častěji do toho mudlovského, kde jsme mohli zapomenout na problémy ve světě kouzelnickém. Přinejmenším já to dokázala, jak to cítil Elfie, vlastně nevím. Tak jako tak, navštívit nejnovější divadelní představení nebo aktuální výstavu bylo osvobozující. Možná i proto to Elfie navrhoval. Byla jsem mu za to vděčná. Jindy jsme se jen tak toulali kolem Bradavic, trávili jsme těmi vycházkami celé dlouhé hodiny. Stali se z nás dobří přátelé. A to je to – přátelé – to zase nebylo tak dobré, jak bych si představovala. Nějak jsem si začala přát něco víc. Ale Elfie, ačkoli vždycky býval mimořádně chápavý, a i teď pokaždé uhodl, kdy potřebuju rozesmát a kdy jsem na žertování příliš rozjitřená, jako by tohle neviděl. „Co bys vlastně chtěla?“ zeptala se mě Pomona, když jsem se jí svěřila s tím, že si nevím rady. „Když o tebe před časem stál, tak jsi ho odmítla. A teď, když tě neuhání, tak ti to vadí?“ „Zní to hloupě, že? Já vím. Ale mě to prostě vyvádí z míry, protože tomu nerozumím. Pokud o mě nestojí, tak proč se tady pořád objevuje, proč mě neustále někam zve? A pokud o mě stojí, tak proč mi to neřekne? Proč mě někdy nevezme za ruku, nezkusí mě políbit?“ Prohrábla jsem si vlasy a úplně zničila svůj hladký účes. „Třeba proto, že nechce zažít další odmítnutí? Už jenom to, že za tebou jezdí, je dost velký ústupek. Ten rozhodující krok nejspíš budeš muset udělat sama – pokud ho chceš udělat.“ „To je právě to, co nevím. Chci? Je mi s ním dobře, rozumíme si, často mě rozesměje… ale nejsem do něho zamilovaná.“ „Minnie, kolik ti je? Dvacet? Už bys mohla přestat věřit na jedinou životní lásku. Nakonec, už máš věk na to, aby ses vdala. Nemusíš být zamilovaná, dobré manželství může být více o poklidném přátelství než o nehynoucí vášni. Nebo by se tak mělo postupně proměnit. A nikdo neříká, že tak nemůže rovnou začít. Je to rozhodně lepší možnost, než když se obrovská láska promění v nenávist nebo lhostejnost.“ To poslední pronesla zatrpkle. Dobře jsem věděla proč. Jako jedné z mála se mi Pomona svěřila se svým krátkým manželstvím. Tak krátkým, že se o něm nikdo nedozvěděl. Potkali se v Austrálii během Pomoniných mistrovských studií a vzali se po pár týdnech známosti. Byl Američan, ale říkal, že chce žít v Británii. A pak, po několika měsících „dokonalého štěstí“, prostě zmizel. Napsal jí jen krátký vzkaz, že usoudil, že vlastně není na manželství stavěný. Rozvést se ale nechtěl. Takže Pomona byla i nebyla vdaná a vůči nezodpovědným mužům se stala poněkud zaujatá. O to více byla nakloněná těm spolehlivým. Těm, se kterými je možné plánovat budoucnost. Její další slova mě tedy nepřekvapila. „Pokud vím, chceš děti. Takže, když už jsi narazila na mužského, který ti je může dát, spolu s jistotou, že se na tebe nevykašle, tak proč váháš?“ Po rozumové stránce jsem s ní souhlasila, ale stejně jsem se nemohla odhodlat ten rozhodující krok udělat. Nakonec jsem udělala alespoň půlkrok – poprosila jsem Elfieho, zda by mne nedoprovodil na Malcovu svatbu. ***** Počasí vyšlo dokonale. Snad bylo dobře, že ji odložili na září – paprsky slunce byly měkčí, vzduch voněl kouřem z rašeliny a stráně se fialověly vřesem. Torrie zářila ve smetanově bílých šatech a znovu a znovu mi děkovala, že jsem se postarala o její svatební kytici. Malc se mi někdy v polovině července svěřil, že si Torrie přála vdávat se s kyticí divokého hlodáše v ruce. A že se jí to přání nesplní – protože poslední odkvetl už koncem června. Pro Pomonu to zase nebyl takový problém přesvědčit pár keřů, aby rozkvetly jindy, než je běžné. A tak teď Torrie opatrně držela v rukou zářivě žlutou, sladce vonící kytici. A dlouhý závoj jí přidržoval věneček ze stejných kvítků. Vypadala jako by v sobě měla něco vílí krve. Nedivím se, že se z ní Malcovi podlamovala kolena. „Sluší jí to, viď?“ šeptala jsem Elfiemu, když jsme se dívali, jak se za zvuku varhan vznáší směrem k oltáři, kde už na ni čekal Malc. Vedle něho jeho svědek – nejlepší přítel Bradach, ze kterého vyrostl vysoký pohledný mužský. Ve správnou chvíli podal Malcovi prstýnky. Trochu jsem popotáhla. Vážně nevím, proč mě svatby tak dojímají. No, nebyla jsem sama. Lowenně se taky draly slzy do očí a maminka vzlykala nahlas. Jen Robertova tmavovlasá žena po nás loupala přísným pohledem – v Japonsku se nejspíš nesluší dávat své city tak okázale najevo. Bylo mi to jedno. Později, když obřad skončil, jsme se přesunuli na zahradu dědova domu, kde byla ve velkém stanu připravená hostina. Bylo mi trochu líto, že nemůžu použít pár kouzel, abych ozvláštnila výzdobu, ale Malc mi přísně zakázal provádět jakoukoli magii. „Nejsem kouzelník, Torrie o kouzelnickém světě nic netuší, a tak to zůstane. Je to jasné?“ Pípla jsem, že je, jeho energický přístup na mě udělal dojem, ale teď jsem si představila pár poletujících kolibříků, kteří upíjejí nektar z Torriina věnečku… Těm dvěma ale nic takového nescházelo ani v nejmenším. Zářili štěstím a já jim záviděla. Elfie se na mě pátravě podíval a znovu to byl on, kdo udělal ten rozhodující krok. Znovu dal v sázku svou důstojnost. „Minnie, já vím, že mě nemiluješ, ale to možná tak moc nevadí. Jsme přátelé, baví nás stejné věci, jsme rádi spolu. Vezmeš si mě?“ zeptal se vážně. Překvapeně jsem se nadechla a svět kolem mě znehybněl, jako by na všechny padlo kouzlo Petrificus. Co mám, u Merlina, dělat? Má pravdu. Nemiluju ho. Ale pokud to ví a stejně si mě chce vzít… Mám ho ráda, opravdu ano. Stačí to? Pohled mi sklouzl na Robertovy dcery. Měly tři a pět let. Tmavovlasé a okaté cácorky se po skončení obřadu začaly dobře bavit, vířily kolem jako divoženky a dokonale ignorovaly přísné syčení své matky. Chichotaly se jedna přes druhou a cpaly se svatebním dortem. Ta vteřina rozhodla a svět se zase pohnul. Ano, chci takové holčičky. „Vezmu si tě, Elfie.“ Rozzářil se a najednou vypadal opravdu přitažlivě. „Jsi si jistá?“ „Ano,“ řekla jsem pevně. „Jenom,“ trochu jsem zaváhala, „chtěla bych zůstat McGonagallová. Vím, že to není obvyklé, ale kdybych se měla vzdát svého jména, připadala bych si, jako bych se vzdávala sama sebe.“ Pokrčil rameny. „Co je mi po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak, vonělo by stejně. Budu tě mít stejně rád i jako McGonagallovou.“ Překvapil mě hned dvakrát. Tím, že mu to, jak se zdálo, nevadí a tím, že citoval Shakespeara. Nebýval ani za mák romantický a o to se mi to zdálo roztomilejší. Najednou jsem se cítila vděčná, spokojená, dokonce téměř šťastná. ***** Svatbu jsme nechali na jaro. Byla bych si přála vzít se v Bradavicích, ale to by nás oddával Albus… Možná bylo lepší, že jsem chtěla mít na svatbě Malca s Torrií, a tím pádem nepřicházela kouzelnická svatba v úvahu. Brali jsme se v otcově kostele a vzpomínky byly hořkosladké. Když jsem přivřela oči, cítila jsem dobře známou vůni a vrátila se na chvíli zpátky do dětství. Jenomže hlas kněze, který nás oddával, mě vrátil do přítomnosti. Hlas, který nebyl otcův. Nad námi se chvěla melodie dětského sboru, ve kterém zpívala další generace dětí, a já na chvíli viděla mezi nimi své mladší já. Život strašně letí. „Miluji tě, lásko, víš to?“ zeptal se Elfie, když mi večer rozpouštěl vlasy a nechal si mezi prsty protékat jejich prameny. Přikývla jsem, ale nedokázala jsem říct mu totéž. Chápavě se usmál a políbil mě. Nemilovala jsem ho, ale ke svému vlastnímu překvapení jsem s ním byla šťastnější než celá dlouhá léta před tím. Nastěhovali jsme se do malého domku v Prasinkách se zanedbanou zahradou, krb jsme spojili s mým kabinetem v Bradavicích a Elfieho kanceláří na ministerstvu. Náš život se ustálil v poklidném tempu, učila jsem s větší chutí než dřív, Elfie propadl snaze zkrotit tu džungli kolem našeho domu a přinášel domů radostnou energii kypícího života. Jediným stínem byla naše marná snaha o dítě, ale zatím jsem to dokázala hodit za hlavu. Měli jsme alespoň možnost zvyknout si žít spolu. Nakonec, čarodějka má na děti času dost a dost. Vnější události na mě doléhaly mnohem míň, protože jsem si užívala manželského života. Jenže úplně jsem je pomíjet nemohla. Zpočátku to nebylo tak zřejmé. Podivné úmrtí semhle, záhadná kletba tamhle. Ne často, ne na jednom místě. A některá napadení se týkala mudlů, pravděpodobně jsme se nedoslechli zdaleka o všech. Jen zvěsti. A slovo, které se začalo stávat známým a pojil se s ním strach – Smrtijedi. A my stále jen sbírali informace a nedělali nic. Albus možná něco plánoval, ale nechával si to pro sebe, dokonce ani mi nic neprozradil. Možná i proto, že dokázal vycítit, že se Elfie pro mě stává důležitější než on. „Nemůžeme nic dělat, je nás jen pár,“ namítal. Jenže nedělat nic mi připadalo čím dál nemožnější, zvlášť když se ukázalo, jak dokonale umí ministerstvo zametat problémy pod koberec. Nakonec, možná i díky nenápadnému Elfieho nátlaku, který jsem poněkud méně nápadně podporovala, navrhl Albus někdy začátkem roku 1970 založení tajného společenství, které by mělo proti Smrtijedům vystupovat. Už ani nevím, kdo navrhl název Fénixův řád, ale doufám, že bude případný. Že budeme těmi, kdo mohou shořet, ale z popela se znovu narodí, těmi, co zvládnou neuvěřitelně těžký náklad, který na nás osud jistě naloží, těmi, kteří přináší útěchu a léčí. Bude to potřeba. Je nás tak málo. Přesto se nám dařilo alespoň občas něčemu zabránit. Vytipovali jsme ohrožené rodiny, pomohli jsme jim obehnat jejich domovy poměrně silnými ochranami, naučili jsme se vytvářet záchranná přenášedla, utajená před ministerstvem, které mělo na jejich výrobu a distribuci monopol. Ano, mám pocit, že se nám přece jen dařilo nějaké životy zachránit. A pak najednou, na začátku roku 1971, se všechno uklidnilo. Veškeré útoky ustaly, dokonce i na politickém nebi přestali význační představitelé čistokrevných rodů v čele s Malfoyem vystupovat proti mudlorozeným tak otevřeně. Bylo to podivné, ale byla to úleva. „Možná se zalek Řádu. Zjistil, že proti nám nic nesvede, tak se na to vykašlal,“ prohlásil povýšeně Mundungus na březnové poradě, jako by právě on měl na tom největší zásluhu. Elfie pobaveně zavrtěl hlavou, ale neřekl nic. „Obávám se, že to nebude pravda, ačkoli bych si to opravdu přál,“ pronesl zasmušile Albus. „Zdá se, že Voldemort zmizel někam do zahraničí. Dobře víš, Mundungusi, že už celou řadu týdnů nám žádný z našich informátorů o něm nepřinesl jedinou zprávu.“ „Souhlasím. Dokonce to vypadá, že vydal příkazy, aby ani jeho Smrtijedi nic nepodnikali,“ ozval se Dóže. „Je ovšem otázka, proč to udělal a kam odjel.“ To netušil nikdo. Přes jisté obavy jsme se alespoň pro tuto chvíli radovali, že je klid. Jenže já měla neurčitý pocit, že Albus přece jen ví víc, než říká. Ale to nakonec nebylo nic nového. Vždycky býval tajnůstkář. Elfie se domníval, že Voldemort v zahraničí získává kontakty a snaží se zajistit si buď přímou podporu svých plánů, nebo alespoň to, aby se mu nepletli do jeho aktivit, až se vrátí zpátky do Británie. „Bojím se, že to dělá poměrně úspěšně,“ snažil se vysvětlit na poradě Řádu. Jenže nikdo ho nebral dostatečně vážně.
|
Items details
- Hits: 1857 clicks
Tecox component by www.teglo.info