Hledej

 MGD_H003

    Nová generace

      Přichází rok 1971. Do Bradavic nastupují noví studenti. Konečně potkáme malé Poberty, Severuse i Lily. Ale ještě před tím je potřeba se na jejich příchod připravit.

       

      Na své nepřátele musíme dávat pozor,

      neboť nikdo nezpozoruje naše chyby dříve než oni.

      Anthistheténes z Athén

       

       

      BŘEZEN–ZÁŘÍ 1971

      Bylo štěstí, že se situace kolem Voldemorta a Smrtijedů uklidnila, protože jsem se zase mohla více soustředit na školu. A to se ukázalo jako důležité v okamžiku, kdy Albus přišel s jedním ze svých nepochopitelných nápadů – rozhodl se přijmout do školy vlkodlaka!

      „To nemyslíš vážně, Albusi, že ne?“ protestovala jsem. „Nemůžeme mezi naše děti pustit takové nebezpečné monstrum.“

      „Je to jenom malý chlapec, Minervo. Velmi inteligentní a zvídavý chlapec. Nemůže za to, že ho jako dítě pokousal Fenrir Šedohřbet. Pamatuješ, jeden z těch, o kterých se ví, že patří mezi následovníky Voldemorta. Nejhorší z nejhorších. On nenapadá lidi náhodou, protože si nemůže pomoci a ve své vlkodlačí podobě se neovládá. Je jedním z těch, kteří se v tom vyžívají a dělají to cíleně. Chceš za jeho zločin trestat nevinné dítě?“

      Vzpomněla jsem si na pohádku o malém Neillovi, kterou mi kdysi vyprávěl děda, jenže pořád jsem nebyla přesvědčená, že je rozumné pustit vlkodlačí mládě do Bradavic. Pohádky jsou pohádky, ale několik set bezbranných dětí je několik set bezbranných dětí. Teď to sice je nedospělý chlapec, jenže časem dospěje.

      „Jak si představuješ, že budeme řešit jeho přeměnu během úplňkové noci? Zavřeš ho do stříbrné klece?“

      „To mi připadá příliš kruté. Jeho rodiče sice tuto metodu používali, nicméně já bych problém raději řešil jinak. Během úplňku ho ukryjeme mimo Bradavice. Zařídil jsem, aby do jednoho přísně chráněného domu v Prasinkách vedla tajná chodba.“

      Merline, v Prasinkách? To mě má uklidnit? V tom okamžiku ohrožuje stovky nic netušících kouzelníků, kteří tam žijí, včetně mě, Elfieho a všech našich sousedů.

      Albus viděl mé zděšení.

      „Neboj se. Okny, dveřmi a stěnami domku nemá šanci projít nikdo. Ani dovnitř ani ven. Jedinou přístupovou cestou bude ta tajná chodba, která bude ústit nedaleko Bradavic. A její konec ochráníme zase jinak. Ke vstupu zasadíme vrbu.“

      „Vrbu???“

      „Speciální druh vrby,“ podotkl Albus, ale více nevysvětlil. Nechápala jsem ani o tři týdny později, když jsem ji pomáhala Pomoně a Hagridovi zasadit. Tedy, spíše jsem přihlížela, vystačili si sami. Pomona se nás snažila odehnat oba s tím, že je sazenice nebezpečná; Hagrid se rozněžňoval, jaká je krásná. Zdálo se, že mu připadá skoro tak pozoruhodná, jako jeho oblíbení magičtí tvorové. To bylo na pováženou – Hagridovi miláčkové byli téměř vždy značně nebezpeční.

      Avšak malá vrbička vypadala neškodně. Půvabná korunka s jemně se chvějícími lístky, až na barvu dokonalá zmenšenina velké vrby.

      MGD_018

      „Je to ještě mláďátko,“ vysvětloval nám Hagrid. Pomona se tiše zasmála. Bylo mi jasné, že ona to ví. Ovšem já poslouchala se zájmem.

      „Pozná se to podle těch mrňavejch bílejch lístečků. Až vyroste, tak budou zelený, jako u každej vobyčejnej vrby.“

      Hagrid opatrně usadil sazenici do připravené díry a zahrnul ji měkkou voňavou prstí. „Hodná holká…“ pohladil ji zálibně.

      Zavrtěla jsem nechápavě hlavou. Jak má takový stromeček zabránit komukoli ve vstupu do tajné chodby? Budeme muset udělat ještě nějaká další opatření. Protože jinak to bude o strach. Vlkodlak mezi studenty! Skutečně si myslím, že je to nerozum.

      O dva měsíce později jsem si něco o nerozumu pomyslela znovu – z úplně jiného důvodu. Vrba zmnohonásobila svou velikost a divoce vířící větve by dokázaly polámat libovolné množství končetin, které by se ocitly v jejím dosahu. Něco tak nebezpečného na školních pozemcích svět neviděl!

      Studenti naštěstí velmi rychle pochopili, že je potřeba se vrbě vyhnout. Zdá se, že tajemství malého Remuse Lupina i bezpečí studentů zůstane skryté.

      *****

      Blížil se konec června a já uklízela kabinet před odjezdem na prázdniny. Rozhodli jsme se s Elfiem, že letos strávíme nejméně měsíc bezstarostným cestováním po Evropě. Přála jsem si představit mu Prahu, on mi chtěl ukázat toskánskou Sienu, a Paříž? Tu jsme milovali oba. Prostě, na dovolenou jsem se opravdu těšila.

      Právě jsem vyklízela hromadu podivných předmětů, které jsem v průběhu uplynulých měsíců zabavila studentům. Valnou většinu z nich měla na svědomí dvojčata Prewettova. Jak ti dva našli čas na studia, to nechápu, ovšem některé jejich výtvory byly opravdu zábavné. Hůlkou jsem přísně klepla malého červenozlatého hádka, který se syčivě vynořil ze zásuvky.

      „Tebe si nechám,“ oznámila jsem mu. „Ty ses jim povedl.“ Usmála jsem se při vzpomínce, jak se jim touhle hračkou v nebelvírských barvách povedlo vyděsit mladého Malfoye. Bránili se, že přece had by hada vylekat neměl. Samozřejmě, že jsem je přísně potrestala, ale vskrytu jsem z toho měla potěšení. Jednak proto, že to bylo opravdu povedené kouzlo a pak, že šlo právě o Luciuse. Ne z toho důvodu, že je Zmijozel, ale proto, že je to nafoukaný spratek, který si myslí, že tatínkův majetek ho opravňuje k drzosti a nedbalosti. No, výsledky loňských NKÚ ho trochu zkrotily, začal studovat podstatně důkladněji, ale na tom, že jsem ho neměla ráda, to nic neměnilo.

      Povzdechla jsem si. Se zmijozelskou kolejí byl v poslední době problém. Přestože se Voldemort v uplynulých měsících zcela stáhl a nebylo po něm ani vidu ani slechu, jeho teorie o méněcennosti mudlorozených kouzelníků žily svým vlastním životem, a právě mezi mladými Zmijozely nacházely největší uplatnění. I když bohužel nejen mezi nimi. Podobné řeči vyskakovaly jako plamínky ve všech kolejích. Chvílemi se je povedlo uhasit, aby v nestřeženém okamžiku vzplanuly na jiném místě. Školou procházela generace dětí, jejichž rodiče s Tomem Raddlem studovali. Pro ně samotné už nebyl jen tak obyčejným člověkem. Pro ně byl mimořádný, byl legendou.

      Nechápala jsem, proč jim jejich rodiče neosvětlí, že byl původně jen sirotkem s pochybným původem, to přece jeho spolužáci vědět museli, ale Albus se domnívá, že jim v tom brání mocná kletba, kterou vytvořil sám Raddle.

      Zajímalo by mě, co by se stalo, kdybych se pokusila tuto informaci rozšířit já, ale po důrazném Albusově varování jsem se rozhodla to nezkoušet. Přece jen, způsob, jakým Raddle proklel místo učitele obrany proti černé magii, je dost alarmující.

      Ze zadumání mě vytrhlo zaklepání na dveře. Tak kterýpak z mých drahých studentů by ze mě chtěl vymámit výsledky OVCÍ už teď? Každý rok to někdo zkusí a nechce si dát vysvětlit, že bude muset ještě pár dní počkat.

      Uhladila jsem si vlasy, zastrčila do pevně utaženého uzlu pár uvolněných pramínků, hůlkou odstranila smítka, která se usadila na mém hábitu, nasadila přísný pohled a otevřela dveře.

      „Minnie, tak rád tě zase vidím!“

      Překvapeně jsem o krok ustoupila. Alana Pottera jsem neviděla dobrých osm let. Naposledy jsme se potkali, když se Jessica přihnala na krátkou chvíli domů z Ameriky, kde sklízí nesčetné divadelní úspěchy, a zorganizovala bláznivé setkání našeho ročníku po deseti letech od ukončení studia. Prý je to ve Státech zvykem nejen v mudlovských, ale i v kouzelnických školách.

      Sešlo se nás dobrých třicet ze všech kolejí.

      Bylo to překvapivě příjemné, Alan se ke mně bouřlivě hlásil, a i ostatní vypadali, že mají z našeho setkání radost. K mé lítosti se neobjevila Eileen, kterou jsem si moc přála vidět. A nejen to, nikdo o ní nic nevěděl. Jako by zmizela ze světa. Prý ji chtěli provdat za někoho významného, ale patrně dost odpudivého, tvrdila Jessica, která i z Ameriky dokázala nasbírat o našich spolužácích desetkrát více informací než já. Taky vykládala, že Eileen utekla s nějakým mudlou, že ji její rodina úplně zavrhla… Nikdo jiný tyto zvěsti nepotvrdil, ale taky nevyvrátil. Pevně jsem doufala, že Eileen je někde v pořádku, a že je šťastná. Usilovně jsem se snažila nemyslet na jiné možnosti, a nakonec se mi to podařilo. Byla jsem příliš ráda, že vidím své bývalé spolužáky a příliš dobře se bavila.

      Pachuť na jazyku mi zanechalo jen setkání s Orionem. Celou dobu se tvářil, jako by mě vůbec neznal. Věděla jsem od dědy, že po své svatbě s ním Orion přerušil veškerý kontakt, ale doufala jsem, že se mnou mluvit bude. Jenže jak to tak vypadalo, pravdu měla Jessica – další ukázka jejích vědomostí… drbů – Orion byl podle ní naprosto pod vlivem své manželky Walburgy. Je to prý pěkná mrcha a dokonale Orionem mává. Asi ano. Tvářil se povzneseně a cize. Jako by nás vůbec neznal. I tak jsem to zkusila a chytla ho za loket, právě když procházel kolem, v ruce skleničku ohnivé whisky.

      „Orione…“

      „Dej mi pokoj,“ vytrhl se mi.

      „Snad se můžeme alespoň pozdravit, ne?“

      „Můžeme, ale nemusíme,“ odsekl, protáhl se mezi Hannah Diggoryovou a Jessicou, na kterou vrhnul pohrdavý pohled a zamířil ke svým zmijozelským spolužákům.

      Rozpačitě jsem si uhladila hábit a přemýšlela, co se to vlastně stalo.

      „Nech ho být, je to debil,“ přitočil se ke mně Alan a objal mě kolem ramen. Rozhodovala jsem se, zda je mi to spíše příjemné nebo nepříjemné, ale pak jsem si důrazně připomněla, že je ženatý a jeho ruku setřásla.

      „Nebýval debil. Měla jsem ho vždycky ráda.“

      „Teď je, stejně jako všichni Zmijozeláci.“

      „Nemluv nesmysly. Na debilitu nemají Zmijozelová ani náhodou výsadní právo.“

      Sladce se na mě usmál.

      „No tak, Minnie, jsou tady přece zajímavější objekty hodné tvé pozornosti.“

      „Alane,“ ozvala se zvýšeným hlasem Augusta Longbottomová. „Měl bys poněkud upravit své chování, ať se nemusím o ničem zmiňovat Annabel.“

      Kysele se na ni usmál.

      „Copak si nemůžu ani s nikým promluvit, abys to mé drahé ženě nehlásila?“

      Směrem ke mně šeptl: „Annabel je Augustina sestřenka. Mám těžký život. Má milovaná ženuška je poněkud žárlivá.“

      „Pokud si tak vzpomínám, má patrně proč.“

      „Pokud si tak vzpomínám, ty jsi na mně nežárlila nikdy,“ vrátil mi.

      „To bude asi tím, že já tě nemilovala.“

      „Tak to ke mně má žena musí opravdu planout láskou nesmírnou,“ povzdechl si.

      Zasmála jsem se, ale pevně se rozhodla, že dneska budu pít velmi obezřetně. Potřetí se mu nepovede dostat mě do postele, když nejsem zcela při smyslech. I když přitažlivý byl pořád stejně, jako před lety…

      A přitažlivý byl i po dalších osmi letech, jak tak stál ve dveřích mého kabinetu, černé vlasy promyšleně rozcuchané, přesně tak, aby vypadaly co nejpůsobivěji – dobře jsem si pamatovala, kolik času mu tenhle zdánlivě nedbalý účes vždycky zabral – temně modrý hábit se zlatým lemováním se mu snášel z ramen s dokonalou elegancí, na knoflících svítila rytina lvíčků.

      „Pojď dál,“ kývla jsem Alanovi, když jsem se vzpamatovala z překvapení.

      „Dáš si čaj? Děje se něco? Jsem vdaná,“ rychle jsem dodala.

      „Čaj si dám, neděje se nic vážného a ano, vím, že ses vdala. Trochu opožděně gratuluji,“ zasmál se.

      „No já jen, aby bylo jasno. Takže, neděje se nic vážného, ale něco ano?“

      Mávnutím hůlky jsem přivolala dva šálky a svou oblíbenou čajovou konvici ve tvaru kočky. Zastříhala oušky, zlehka mňoukla a vzduchem se rozvoněla vůně čínského čaje.

      „Příští rok nastupuje do Bradavic můj syn James. Chtěl jsem tě poprosit, abys na něj trochu dohlídla. Nepochybuji o tom, že bude v Nebelvíru.“

      „Merline, to už je to tolik let?“ překvapeně jsem vydechla, ale hned se zamračila. „Nepředpokládáš, doufám, že mu budu nějak nadržovat?“

      „Na to bych se neodvážil ani pomyslet,“ smál se. „Jenom tak na něj jedním okem koukni, ano? Je to pěkné kvítko. Celý po mně.“

      „No tak to nás Merlin ochraňuj. Jako by nestačili Prewettovi. Ale ti už naštěstí budou v sedmém ročníku, takže společně je tady budeme mít jen jeden rok.“

      Usrkla jsem si čaje a pohladila kočičí konvici, která se pod mou rukou slastně nahrbila.

      „Třeba skončí v jiné koleji?“ zatvářila jsem se, jako že doufám, ale Alan mi to nespolkl. Dobře na mně poznal, že už teď se těším na to, že James bude další z mých milovaných Nebelvírů.

      *****

      Zařazování. Byla jsem napnutá a pátrala mezi davem prvňáčků, které přiváděl zástupce ředitele Horacio, po černé rozcuchané kštici. Neuměla jsem představit, že by malý James vypadal jinak. Zmátlo mě, že černých hlav jsem zahlédla hned několik.

      Ne, ten hubený bledý klučina má sice vlasy černé jako havraní peří, ale příliš rovné. Navíc jeho přihrbená záda prozrazují nejistotu, kterou se snaží maskovat nezúčastněným výrazem. Zrzavá holčička, která stála vedle něj, mu něco pošeptala. Tváří se mu kmitl letmý úsměv a na vteřinu mi někoho připomněl. Nemohla jsem si vzpomenout koho.

      Pátrala jsem dále. Další tmavá hlava vypadala nadějněji – dostatečně střapatá, aby mohla patřit Potterovi, možná ne dost tmavá? Ale mohl zdědit něco genů po matce, pokud jsem si vzpomínala, Annabel měla vlasy v nevýrazné myší hnědi. Tenhle kluk by to být mohl. Máchal rukama a živě se vybavoval s někým, koho jsem neviděla přes vysokou plavovlasou dívku s ostrými rysy.

      Pak ale ten někdo vykoukl a mně bylo rázem jasné, že James Potter je právě on. Důvěrně známý arogantní pohled sice skrývaly kulaté brýle, ale rozcuchaná hlava byla neomylně potterovská. Vypadal nádherně. Posmutněla jsem. Kdyby šly věci jinak, mohl to být můj syn. S Elfiem se nám děti ne a ne podařit. Pohodila jsem popuzeně hlavou. Teď na to nebudu myslet. Mám přece čas. Spoustu času.

      Zmeškala jsem první jméno. Malou kudrnatou holčičku poslal Moudrý klobouk do Mrzimoru. Ještěže tak. Kdybych propásla nějakého Nebelvíra, hanbou bych se propadla.

      „Black Sirius,“ ohlásil Horacio.

      Škubla jsem sebou. Black? BLACK??? Orion už má takhle velkého syna? Ví to děda? Viděl ho děda? Proč mi nic neřekl?

      Z houfu prvňáčků se vynořil právě ten, který se předtím vybavoval s Jamesem Potterem. Sebevědomě došel ke stoličce a narazil si Moudrý klobouk na hlavu. Lenošné očekávání na budoucího Zmijozela (kam jinam by mohl Black zamířit?) se táhlo.

      „Nebelvír!“ vykřikl Klobouk a všichni strnuli. Nebelvír??! Jak se mohl BLACK ocitnout v Nebelvíru?

      Ten kluk odhodil Klobouk na stoličku, vítězoslavně se rozhlédl a odkráčel k mým lvíčatům. Takže mi do mé koleje přibyl můj… Co vlastně je můj, když je Orion můj nevlastní strýc? Nevlastní synovec z druhého kolena nejspíš. Co na to bude Orion říkat? Radost mít nejspíš nebude. A jeho Walburga už patrně vůbec ne. Pokud mě paměť neklame, tak Black se v Nebelvíru nikdy neocitnul.

      Letmo jsem sledovala další zařazování, ale dávala jsem pozor jen na svá mláďata. Zaznamenala jsem, že se mezi ně zařadila ta zrzavá holčička. Jmenovala se Lily Evansová. Bledý chlapec, se kterým si předtím povídala, ji sledoval pohledem, který mě vzal za srdce. Jako by mu právě zmizela jediná naděje, jakou kdy v životě měl. Svěsil hlavu, tvář mu zakryly dlouhé tmavé vlasy, a díval se do země.

      Nadskočila jsem u dalšího jména – Remus Lupin. Vlkodlak! Proč ho musí, u Merlina, ta stará zaprášená hučka zařadit zrovna do Nebelvíru? Pozorně jsem ho sledovala. Tvářil se nejistě. U stolu se posadil na krajíček židle, jako by čekal, kdy ho odsud někdo vyžene. Nevypadal nebezpečně. Sirius se na něho zašklebil a pronesl nejspíš nějaký vtípek, protože pár třeťáků se dalo do bouřlivého smíchu. Lupin se nesměle pousmál a posadil se pohodlněji. Pochvalně jsem si pro sebe kývla. Sirius bude mít něco z příjemné Orionovy povahy.

      Vysoká blondýnka vlastnící špičatý nos a jméno Sina Millumová se dostala do Havraspáru. Hm, vypadá opravdu chytře. Matně jsem si vzpomínala na její starší sestru. Bývala zarytá a urputná. Jaká asi bude Sina?

      Konečně jsme došli k písmenu pé.

      „Nebelvír,“ hlásil Klobouk u nevýrazného, mírně obtloustlého kluka jménem Petr Pettigrew, který se tvářil ještě ustrašeněji než malý Lupin. Dobře rozpoznal, že potlesk, který ho vítá, je spíše zdvořilý než srdečný. Ale i na něho Sirius letmo kývnul.

      Konečně přišel na řadu James. Rázným krokem došel ke stoličce. Klobouk mu snad na hlavu ani nedosedl, když se ozvalo: „Nebelvír.“

      Díky Merlinovi. Alanův syn je v mé koleji!

      Zavýskl a za bouřlivého potlesku se rozběhl k našemu stolu. Dopadl na židli vedle Siriuse a okamžitě začali hlasitě pokřikovat. Zamračila jsem se. Moje lvíčata bývají hlučná, ale tolik snad zase nebylo potřeba. Vrhla jsem pohled na prefektku, která chápavě přikývla a prvňáčky umravnila.

      Písmenko pé přineslo Godrikově koleji ještě jedno mládě – Alici Princeovou. Bolestně mě píchlo u srdce při vzpomínce na Eileen, přestože se jí hezká dívenka s kučeravými hnědými vlásky nepodobala ani trochu. Budu muset zjistit, zda to není její neteř nebo tak něco a zda o své starší příbuzné něco neví. I když se mi to nezdálo pravděpodobné. Jak jsem si vzpomněla na Eileenina otce, ten rozhodně vypadal na to, že se dokáže postarat, aby se o jeho zavržené dceři v rodině nemluvilo.

      „Snape Severus,“ zaslechla jsem a viděla, jak se Lily Evansová otočila a pozorně sledovala, co se bude dít. Aha, to je ten hubený tmavovlasý chlapec. Jméno mi nic neříkalo, rozhodně nepatřil mezi známé čistokrevné rody, proto mě trochu překvapilo, když ho Klobouk poslal do Zmijozelu.

      James se Siriusem začali vykřikovat nějaké posměšné poznámky. Slovům jsem nerozuměla, tónu ano. Znovu jsem se zamračila a prefektka znovu zasáhla. Moje zamračení se ale ani zdaleka nevyrovnalo tomu, které na ně vrhla malá Lily. Severus Snape byl, jak se zdálo, její kamarád. Zkusila na něho zavolat něco povzbudivého, ale on už se svěšenými rameny mířil ke Zmijozelům. Žádné ovace ho tam nečekaly, ale nezdálo se, že by s nimi počítal. Sedl si na nejvzdálenější židli, zaryl pohled do stolu. Všimla jsem si, že toho moc nesnědl, ale nemohla jsem se mu dále věnovat. Měla jsem na starost sedm nových Nebelvírů – čtyři chlapce a tři děvčata. Dva z nich mi už teď leželi na srdci víc než kterýkoli ze studentů, který do tohoto okamžiku prošel mými třídami.

       

      Items details

      • Hits: 4508 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy  

      #
      Snake 01 Únor 2021
      Jardo tahle kapitola chybí v soupisu kapitol (vpravo po rozkliknutí povídky).
      #
      Jarda 01 Únor 2021
      Děkuji za upozornění, opravím to hned, jak se dostanu ke svému počítači.
      #
      Jarda 02 Únor 2021
      Menu už je opravené. :-*