Hledej

 MGD_H003

    Nadechnutí

      Máme tady pátý ročník studia Pobertů. Zatím je podzim a dramatické jarní události nás teprve čekají. Ne, že by se nedělo vůbec nic, ale přesto je to jen takové nadechnutí, před příští kapitolou.

        

      Mnohý žák prospívá špatně jen proto, že má víc rozumu než učitel.

      František Vymazal

       

       

      PODZIM 1975

      Některé součásti práce ředitelky koleje nenávidím. Jednou z nich je i povinnost oznámit dítěti zprávu o smrti někoho blízkého. Za dobu, kdy jsem stála v čele Nebelvírů, jsem to musela udělat třikrát. Žádné z těch oznámení nebylo snadné, ale tohle, to bylo daleko nejtěžší.

       

      Sirius Black přišel do mého kabinetu s obvyklou arogancí, kterou zakrýval obavy.

      „Paní profesorko, já vás ujišťuju, že to byla úplná nehoda. Vážně jsem neměl v úmyslu…“

      Nejistě se na mě podíval, nejspíš přemítal, kvůli kterému z jeho průšvihů jsem ho zavolala. Nebýt situace tak vážná, bylo by to k smíchu.

      „Mlčte, prosím, pane Blacku. Nezavolala jsem vás kvůli nějakému vašemu prohřešku. Byla bych ráda, kdyby tomu tak bylo.“

      Arogance mu zmizela z tváře.

      „Ne?“

      „Ne. Musím vám bohužel oznámit, že včera zahynul váš otec. Byla to nehoda. Zbytečná, smutná nehoda. Je mi to opravdu líto. Mívala jsem vašeho otce velmi ráda.“

      Šok se na jeho tváři mísil s překvapením.

      „Vy jste tátu znala? To jsem nevěděl.“ Zarazil se. „To asi teď není důležité, že. Ví už to Regulus? Kdy bude pohřeb?“ Objal se rukama, jako by se chtěl chránit před tím, co jsem mu právě řekla, prsty zaťaté do ramen vypadaly jako drápy. Jeho obvyklá pohlednost byla ta tam.

      Dotkla jsem se jeho paže a tiše řekla: „Předpokládám, že vašemu bratrovi to právě oznamuje profesor Křiklan. Pohřeb bude za tři dny. Chcete teď za svým bratrem zajít? Omluvím vás z následující hodiny. Máte formule, pokud vím.“

      Bylo mi známo, že mladí Blackové spolu příliš nevychází, zařazení do různých kolejí je postavilo proti sobě. Regulus na rozdíl od svého staršího bratra splnil očekávání rodičů a skončil ve Zmijozelu. A Sirius to dokázal při každé vhodné i nevhodné příležitosti ohodnotit rádoby vtipnými komentáři o „hodném synovi“. Doufala jsem, že pro tentokrát na jejich rozmíšky zapomene. Měla jsem pocit, že Regulus má ve skutečnosti svého bratra velmi rád. Co si myslí Sirius, se dalo odhadnout o hodně hůř.

      Viděla jsem na něm, že v první chvíli chtěl zavrtět hlavou, ale pak si to rozmyslel.

      „Asi bych měl, že? Nakonec, byl to náš otec. Ano, zajdu za Regulusem.“ Pokrčil rezignovaně rameny a otočil se k odchodu. Těsně u dveří se zarazil a váhavě řekl: „Paní profesorko, až se vrátím z pohřbu, mohu za vámi přijít? Myslím, že budu potřebovat něco probrat.“

      „To je samozřejmé, pane Blacku. Přijďte, ať už budete potřebovat pomoc, radu nebo prostě jen někoho, kdo vás vyslechne.“

      Přikývl a jemně za sebou zavřel dveře.

      Když odešel, vydala jsem se na okraj bradavických pozemků, abych se mohla přemístit za dědou. Společně s ním jsem Oriona oplakala. Toho Oriona, kterého jsme znali dříve, toho, kterého jsme svým způsobem ztratili už před lety. Zatracená Walburga nás o něho připravila už dávno a díky hloupé nehodě už nemáme šanci ho získat zpět.

        

      Sirius za mnou přišel hned ten den, kdy se vrátil z pohřbu.

      „Paní profesorko,“ řekl mi s nepřirozeně klidnou tváří. „Musím vám oznámit, že jsem přestal být uznávaným členem rodiny Blacků. Má drahá matinka se mě pokusila přesvědčit, že když už jsem takový pitomec, že jsem se nechal zařadit do Nebelvíru, tak bych se mohl zachránit přestupem do Kruvalu. Když jsem se jí vysmál, vyhodila mě z domu. Ne, že bych toho litoval. Otec, ať byl, jaký byl, ji přece jen držel trochu na uzdě. Teď už se dočista zbláznila. Myslím, že nejvíce jí dráždí fakt, že přes to všechno mě nemůže mého jména opravdu zbavit. Ať se bude dít cokoli, nakonec budu přece jen hlavou rodiny Blacků. No není to sranda?“

      Připadal mi mírně hysterický a snažila jsem se ho uklidnit.

      „Jsem si jistá, že vaše matka nakonec vezme všechno zpátky, pane Blacku. Nemůže vás přece vyhodit z domova. Nejste plnoletý. Co byste dělal?“

      „Nedělejte si starosti, paní profesorko. Strýček Alfard se postaral o to, abych netrpěl nouzí. To matinku taky dost štve. O prázdninách pojedu k Jamesovi. Nebude to poprvé. Jeho rodiče jsou s tím v pohodě. Vždycky jsem se u nich cítil líp než doma. A za rok, až budu plnoletý, si pořídím vlastní bydlení. Peněz mám fůru.“

      Pokrčil nedbale rameny a mně se nad ním sevřelo srdce. Ty chvíle, kdy děti byly tak skálopevně přesvědčeny o své dospělosti, většinou jen do okamžiku, kdy narazily na první skutečný problém, mě dojímaly vždy. Ale obvykle jsem věděla, že ta mláďata mají záda krytá svými rodinami. Sirius teď na tom byl jinak. Pevně jsem doufala, že si ten svůj drzý nos nenatluče přespříliš.

      Snažila jsem se dát věci do pořádku. Když se mi nepovedlo přesvědčit Siriuse, že nejedná moudře, pokusila jsem se spojit se jeho matkou a přivést ji k rozumu. Byla to katastrofa. Musela jsem dát Siriusovi za pravdu, ta ženská byla naprosto šílená. Ječela na mě způsobem, jako bych já osobně za všechno mohla. Jako bych já napověděla Moudrému klobouku, do které koleje má jejího syna poslat. Merline, a to ani netuší, že Orion byl můj příbuzný.

      Přiměla mě k tomu, že jsem na ni ječela úplně stejně, což nemívám ve zvyku. Rozezleně jsem opustila dům na Grimmauldově náměstí s přáním, abych už to ponuré obydlí nikdy nemusela navštívit.

      V tom okamžiku jsem sice naprosto chápala Siriusovo rozhodnutí, ale pořád jsem ještě cítila potřebu něco udělat. Vydala jsem se tedy za Alanem a jeho manželkou, a nakonec to bylo to jediné, co dopadlo uspokojivě. Dokonce i Annabel se chovala mile. Ujistila mě, že se o Siriuse postarají. Že to tak nakonec dělali už celá léta, kdy u nich mladý Black prožíval dobrou polovinu každých prázdnin. Jedinou změnou teď bude to, že u nich bude trávit veškerý volný čas. Oddechla jsem si. Možná to nakonec pro Siriuse nedopadlo tak úplně špatně.

       

       

      JARO 1976

      „Já už vážně nevím, co mám s těmi čtyřmi dělat,“ postěžovala jsem si Elfiemu. „Nemám sebemenší náladu trávit s nimi sobotní odpoledne, jenže to, co zase vyvedli…“

      Přišla jsem za ním na zahradu, kam ho vytáhlo první jarní sluníčko. Nadechla jsem se svěžího vzduchu. Na kopcích kolem byl ještě sníh, ale k nám už vtrhlo jaro. Na záhonech svítily krokusy, v trávě se krčily ladoňky a na holých větvích švitořilo hejnko stehlíků.

      MGD_019_small

      „Všichni?“ zeptal se můj manžel trochu nepřítomně a pečlivě odhrnoval hlínu, kterou minulý podzim nakopčil k růžím. Miloval naši malou zahradu a věnoval jí spoustu času. Však to bylo poznat. Od časného jara do pozdního podzimu voněla a zářila spoustou květin.

      „Všichni ne,“ odpověděla jsem neochotně. „Jako obvykle James a Sirius. Petr přihlížel a škodolibě se pochechtával a přizvukoval, Remus se snažil je uklidnit.“

      „Tak proč jsi potrestala i jeho?“

      „Ale ne, tím čtvrtým myslím Severuse Snapea. Zase jsem je chytla v okamžiku, kdy na sebe házeli kletby jako o život.“

      Elfie si otřel zpocené čelo hřbetem ruky a umazal si ho hlínou. Zamračil se.

      „Nezdá se ti, že Severus potrestání nezaslouží? Byli proti němu v přesile. Podle toho, co vyprávíš, vždycky jsou.“

      „Máš do jisté míry pravdu, jenže Severus používá daleko nebezpečnější kouzla než všichni mí Nebelvíři dohromady. Kdyby je seslal opravdu plnou silou, mohlo by jít skutečně o život.“

      „Ale neseslal je plnou silou.“ Elfie se neptal, Elfie mi to oznámil.

      Zarazila jsem se, když jsem si představila tu scénu. Severuse, který se zarputilým úsilím posílá kletby střídavě na oba Nebelvíry, Jamese, který si na jeho adresu vyměňuje se Sinusem jízlivé poznámky, ušklibujícího se Petra, který se zjevně dobře baví, ale nemíní riskovat, že by přímou účastí v souboji přišel k úhoně, a Remusovo chabé naléhání: „No tak, kluci, nechte toho.“

      „Myslíš, že jsem nespravedlivá? Že nadržuju svým Nebelvírům?“ zeptala jsem se, protože mě to trápilo, a protože jsem tak napůl věděla, že to dělám. A nechtěla jsem. Jenže Severus byl problém.

      Vlastně jsem ho měla docela dost ráda. Byl skutečně inteligentní a v některých ohledech mimořádný. Jenže s ním bylo obtížné vyjít. To, že se neustále střetává s těmi čtyřmi Nebelvíry, pro které se mezi učiteli i studenty vžilo pojmenování Pobertové, jsem ještě chápala, nakonec, měla jsem jisté podezření, že nebývá tím, kdo potyčky začíná. Ale proč se chová neurvale třeba k Alici Princeové? Dokonce ani Lily, jediná, na kterou kdy dal, ho nepřiměla, aby byl k její kamarádce milejší.

      Alice se mi s pláčem svěřila, že ji uráží zvlášť v hodinách lektvarů – na něž ona není žádný zvláštní expert, takže je snadným terčem. Jenže tohle by si měl ohlídat ten zatracený Horacio. Tak jako tak, tímhle svým chováním Severus proti sobě popudil Franka Longbottoma, kterému se Alice líbí, a protože je Frank letos primusem, tak vlastně celou nebelvírskou kolej. Ani se svými zmijozelskými spolužáky nevychází nejlíp.

      I když v poslední době to bylo lepší. Nebo horší? Protože ti, se kterými se sblížil, se mi pranic nezamlouvali. Avery, Mulciber… doslechla jsem se i o tom, že ho na Vánoce k sobě pozval Lucius Malfoy.

      Malfoy! Po nečekané smrti svého otce se stal hlavou rodiny. A zdá se, že si to užívá. Začal si kolem sebe vytvářet kliku příznivců. Doufala jsem, že v pozadí za tím vším není Voldemort. Ten se podle všech zpráv ještě stále pohyboval mimo velkou Británii.

      Vrtalo mi hlavou, proč Lucius Severuse do svého sídla pozval. Neměla jsem pocit, že by v době, kdy ještě studoval, tomu vyzáblému klučíkovi z neznámé rodiny věnoval nějakou zvláštní pozornost.

      Potřásla jsem hlavou, abych z ní černovlasého Zmijozela dostala. Severus byl Severus, jenže James a Sirius byli pro mě něco mimořádného a jedinečného. Momentálně více Sirius, pořád jsem musela myslet na to, že teď nemá žádnou rodinu. Ti dva pro mě v mé mysli představovali syny, které nikdy mít nebudu.

      To už jsem dnes věděla, léčitelé se vyjádřili jasně – musíte si vystačit se svými studenty. Vlastní děti vám ani za pomoci magie nepomůžeme počít. Už jsem se s tím smířila, bolelo to jen občas.

      Elfie se postavil, protáhl si záda, přimhouřil oči před jarním sluníčkem a tázavě se na mě podíval. Vždycky vycítil mou náladu a vždycky dokázal udělat to, co jsem potřebovala.

      „Pojď ke mně, lásko,“ přitáhl si mě do náruče a pevně sevřel. „Já vím, že se snažíš být spravedlivá. Jenomže James se Siriusem ti v tom dělají nepořádek. Protože je máš až příliš ráda. Já chápu proč, ale občas se zamysli, zda je to úplně v pořádku.“

      „Když ono je to těžké, víš,“ zavrtala jsem mu nos do košile, vdechovala jsem vůni jarní půdy a vnímala tu nenápadnou sílu, která se v něm schovávala. Tu, která mi umožňovala být občas i slabá. Jenom někdy, doma, u Elfieho.

      „Každý ředitel kolejí má snahu se více zastávat svých mláďat. Takže v podstatě každý student by měl mít mezi profesory někoho, na koho se může obrátit a spolehnout. Takže tím se případné nespravedlnosti vyrovnají. Problém je v tom, že to Horacio nedělá. Nebo spíše dělá, ale jen u vybraných studentů. A Severus mezi ně nepatří,“ vysvětlovala jsem.

      „U Merlina, proč ne? Podle toho, co vykládáš, má Křiklan neobyčejnou schopnost vybírat si nadějné studenty, získat je už na škole mezi své příznivce a později z toho těžit. A Severus je, podle všeho, co jsi kdy říkala, v lektvarech mimořádně nadaný.“

      „Jistě, jenomže taky mimořádně svůj. Pro Severuse je typické, že dokázal proti sobě popudit Horácia ještě dříve, než stihl nastoupit do druhého ročníku.“

      Pousmála jsem se pro sebe, když jsem si vzpomněla na příhodu ze Severusových začátků v Bradavicích.

      Rozčílený Horacio tenkrát přiběhl do sborovny.

      „Ten, ten, ten drzý spratek,“ hulákal.

      „Co se stalo, profesore? O kom to mluvíte?“ zeptala se Poppy Pomfreyová, naše mladá lékouzelnice, která před pár lety zastoupila madam Lucrezzii.

      „O Snapeovi.“

      „Co vám Severus udělal? Vždyť je to milý chlapec. Takový tichý, uzavřený…“

      Poppy je patrně jediná, co si něco takového myslí. Tichý a uzavřený? Budiž. Ale milý? Poppy vidí všechny své pacienty skrz růžové brýle. Ty, co jsou u ní častěji, o to více…

      „Pche, tichý a uzavřený,“ pokračoval v nadávání Horacio. „Neskutečně drzý je přesnější. On si dovolil kritizovat mé výukové metody!“

      To mě překvapilo. V mých hodinách Severus vždy dělal to, co bylo potřeba, se zarputilou precizností. Já s ním mívala problémy jen mimo vyučování. A pokud jsem věděla, lektvary patřily k jeho oblíbeným předmětům.

      „Co konkrétně udělal?“ zeptala jsem se zvědavě.

      „Troufnul si upozornit na to, že je v učebnici chyba. Prý je dryák proti kašli vhodnější míchat po směru hodinových ručiček, a ne proti směru. Podle něho pak bude výsledný lektvar mít delší dobu působnosti.“

      „A měl pravdu?“ zeptala se zájmem Poppy.

      „To přece není podstatné. Má dělat, co se mu říká, ne si hrát na vševěda.“

      „Měl pravdu?“ trvala na svém Poppy, kterou okamžitě zaujala možnost mít pro své pacienty vylepšený lék.

      „Možná,“ neochotně připustil Horacio. „Nezkoušel jsem to.“

      „Odkud by něco takového mohl vědět?“ zaujalo mě.

      „Možná od matky…“ zahučel Horacio.

      „Nebo má na lektvary mimořádný talent,“ navrhla nadšeně Poppy a hned pokračovala. „Myslela jsem, že talentované studenty podporuješ, Horacio. Měl bys ho pozvat do svého klubu.“

      „Vždyť jsem to udělal už před měsícem. A on měl tu drzost to odmítnout s prachbídnou výmluvou, že na společenské události nemá čas.“

      Tak odtud vítr fouká, pomyslela jsem si pobaveně. Severus se dotkl Horáciovy ješitnosti. To nebylo moc zmijozelské, odmítnout výhody, kterých se mu z přízně ředitele jeho koleje mohlo dostat.

      Teprve teď, když jsem Elfiemu povyprávěla tuhle příhodu, jsem si uvědomila, že jsem se tenkrát zapomněla Horácia zeptat na to, kdo je Severusova matka. Měla bych to napravit.

      Elfie se zasmál.

      „Tak teď už tomu rozumím. Ten tvůj Severus je opravdu číslo.“

      „Není můj. A je opravdu obtížné se ho zastávat. Protože opravdu není z těch, které by člověk měl nějak snadno rád. Nikdy se neusměje, nikdy neřekne nikomu nic milého, spíš naopak, dokáže být pěkně jedovatý. I když Poppy, jak se zdá, si ho opravdu oblíbila. A s Lily Evansovou se překvapivě přátelí celé roky. Ostatně, i členem Křiklanova klubu se loni velmi neochotně stal. Je opravdu talentovaný. Jenomže už si to u Horácia příliš nevylepšil.“

      „Hm, stejně si myslím, že by potřeboval nějaké zastání. Albus by nemohl…?“

      „Když Albus,“ zarazila jsem se a uvědomila si, že Albus nikdy nepřestal být Nebelvírem. Ředitel by měl být nestranný, ale Albus vždycky více či méně nenápadně podporoval mou kolej. Měla bych být ráda, jenže to občas způsobuje komplikace. Horáciovi je to jedno, pokud má dost peněz na vyzrálou medovinu a další radůstky svého života, tak ho více nezajímá. S Pomonou a Filiusem je to horší. Těch se to dotýká, protože jim na jejich studentech opravdu záleží. Stejně tak, jako mně.

      Projevuje se to třeba tím, že Albusovi neukazují tak bezvýhradnou důvěru jako já. A to má zase ten důsledek, že ani jednoho z nich nevyzval k tomu, aby se stali členy Fénixova řádu. Ani Horácia ne, ale u toho mě to nepřekvapuje, ten si jeho důvěru stejně nezaslouží. Ovšem mrzimorská ředitelka a havraspárský ředitel by přece v Řádu být měli, ne?

      Při nejbližší příležitosti – pozval mě s Elfiem na odpolední nedělní čaj a malinové dortíky – jsem se na to Albuse zeptala.

      „Víš, Minervo, myslím, že to teď není nutné,“ odpověděl mi a poškubával si za své vousy.

      „Proč ne?“

      Neklidně jsem přecházela ředitelnou. Fawkes na svém bidýlku zašvitořil a zvědavě naklonil hlavičku. Od peří se mu rozlétly žhavé odlesky. Elfie seděl tiše v křesle a pozoroval, co se děje.

      „Řád teď nepotřebuje nijak zvlášť zvyšovat počet svých členů. Voldemort…“

      „Ano, vím, že Voldemort teď nic nepodniká, ale…“

      „Vlastně to není tak docela pravda, že Voldemort nic nepodniká,“ zapojil se do debaty můj manžel. „Už jsem tě, Albusi, několikrát upozorňoval na to, že se pohybuje v řadě jiných evropských zemí a získává si tam sympatie. Leckde se mu to i daří. Třeba v Albánii…“

      „Albánie je naprosto nedůležitá země,“ odbyl ho Albus.

      „Ano, ale je v ní druhá největší evropská kolonie draků hned po Rumunsku. Ostatně, i tuto zemi Voldemort navštívil.“

      „Buďme rádi, že věnuje cizině a doufejme, že tam zůstane co nejdéle. My se alespoň můžeme lépe připravit na jeho návrat,“ pronesl Albus.

      „Nejsem si jistá, že se Voldemort o Británii nezajímá. Mám takový nepříjemný pocit, jako by měl vliv v generaci dětí svých původních příznivců. Mladý Malfoy…“

      „Minervo, nestarej se o Malfoye, nemáš dost současných studentů, o které je potřeba se zajímat? Co Alice Princeová? Neříkala jsi, že projevuje v přeměňování mimořádný talent? Myslíš, že má šanci překonat u NKU tvůj rekordní počet bodů? Už je to dobrých pětadvacet let, co jsi ho získala, viď? A Sina Millumová z Havraspáru jí šlape na paty, ne?“

      Cítila jsem, že se Albus snaží odvést řeč, že z nějakého důvodu nechce o Voldemortovi a jeho příznivcích v Británii mluvit. Mrzelo mě, že už mi zřejmě nedůvěřuje tolik jako dřív, kdy mi své důvody říkal, zdálo se mi, že mě z mnohých svých plánů vynechává, ale nevěděla jsem, co s tím udělat. A tak jsem to prostě nechala být. Alespoň pro tuto chvíli.

      Jenže stejně jsem měla tušení, které se mnou Elfie sdílel, že klid už nevydrží dlouho.

       

      Items details

      • Hits: 542 clicks

      Tecox component by www.teglo.info