Hledej

 MGD_H003

    Dopis (volání o pomoc)

      Pobertové jsou v sedmém ročníku. Poučili se z lekce v minulé kapitole? Uvidíme. Ale v kapitole jde o něco docela jiného. Minerva dostane dopis.

       

      Lidé se mnohem více odhalí v dopise než v pohybu či v řeči.

      Jean Dutou

       

      ŘÍJEN 1977

      Měla jsem svůj kočičí den. Na podzim bývám neklidná, občas mě prostě přepadne pocit, že už nevydržím na místě ani chvíli. A pak je nejlepším řešením proměnit se v kočku a předat vládu instinktům. Jako kočka mám daleko bystřejší smysly, dokážu daleko lépe vnímat vůně, zvuky i hmatové vjemy, zato emoce jsou mírnější.

      Byl nepochybně jeden z posledních teplých dnů tohoto roku, stromy už byly zlaté a červené a povadlou trávu barvilo první opadané listí, jehož vůni jsem nabírala do nosu. Obloha byla temně modrá, tak, jako bývá jedině na podzim, a stráně okolních kopců se fialověly vřesem.

      Studenti si užívali hřejivý den a já se pomalu uklidňovala. Měkkými tlapkami jsem tiše našlapovala po břehu jezera, pohybovala jsem se ze stínu do stínu, fousky nastavovala větru a uši přilétajícím úryvkům rozhovorů. Je zajímavé, že přestože všichni studenti vědí, jaká je má zvěromágská podoba, stejně mě dokážou dokonale přehlížet i v okamžiku, kdy se jim procházím za zády. Kočka se dozví věcí…

      V jedné zátočince seděla skupina Havraspárek, v rukou učebnice, ale hovor se překvapivě netočil kolem školních témat. Poznala jsem Sinu Millumovou a dvě její spolužačky, jejichž jméno mi má kočičí paměť odmítla nabídnout.

      „Zbláznila ses, Sino?“ říkala boubelatá tmavovláska. „Co tě napadlo pokusit se sbalit Snapea? Snapea??? Proč, u Merlina, zrovna jeho?“

      „Nebalila jsem ho, jenom jsem se chtěla zeptat na něco ohledně lektvarů. Přece si nemyslíš, že bych stála o někoho takového?“

      „No neke,“ přerušila ji ta třetí – nevýrazná drobná dívenka, která vypadala o rok, dva mladší. Zvědavě se obracela na hnědovlásku.

      „Sina sice tvrdí, že ho nebalila, ale já bych řekla, že jo.“ Dívka uhnula před chomáčem trávy, který na ni Sina hodila, a neochvějně pokračovala. „Jsem ji dobře viděla, jak se k němu v knihovně má. Jenže on na ni kašle. Ten pořád ještě nyvě civí na Evansovou a pohledem vraždí Pottera, se kterým minulý týden začala chodit.“

      „Tý jo, vážně?“

      „Jasně, konečně ji uhnal. Však se o to snažil celý loňský rok a možná i dřív. Jenomže to se ještě Evansová bavila právě se Snapem. Ale jak se loni pohádali, tak je z něho ještě větší debil než dřív. Se ti divím,“ obrátila se znovu na Sinu. „Co se ti na něm líbí?“

      „Vždyť říkám, že se mi nelíbí,“ vztekala se Sina.

      Ale marná sláva, tušila jsem, že hnědovláska má pravdu. Severus se slečně Millumové opravdu líbil a pravděpodobně si to teď u ní nenapravitelně pokazil. Protáhla jsem se mezi trsem vysoké trávy a neslyšně šlapala dále.

      Dumala jsem, proč ji odmítl. Je docela hezká, chytrá, pravda, možná moc urputná, ale už by měl pochopit, že u Lily skutečně nemá šanci. Snažil se přece jejich přátelství obnovit celý loňský rok. Marně. Nejen ta urážka, kterou na ni hodil, ale i jeho přátelé ze Zmijozelu, to všechno stálo mezi nimi. To, že Lily začala chodit s Jamesem, byla už jen poslední kapka. Měl by se začít dívat po jiných dívkách. Sice možná ne zrovna po Sině, ale…

      Pod stromem o kousek dál se povalovali Pobertové. Kupodivu jen Sirius s Jamesem, kdoví, kde nechali zbylé dva. Stočila jsem se do klubíčka, olizovala si tlapky a tiše poslouchala. Trochu jsem se za to špehování styděla, ale chtěla jsem se ujistit, že je všechno v pořádku. V uplynulém roce se oba chovali slušně, přála jsem si věřit, že dostali rozum, ne že se jen bojí následků a mého trestu. Ale přece jen, ráda bych to viděla na vlastní oči. Překvapivě jsem nemusela čekat dlouho. Po cestičce se blížila skupinka zmijozelských prvňáčků.

      Sirius se potulně zašklebil, vytáhl hůlku a něco zamumlal. Zřejmě si pořád ještě myslí, že neverbální zaklínadlo znamená, říkat ho potichu! V sedmém ročníku by už měl mít tuto dovednost zvládnutou! Podrážděně jsem nakrčila nos a neklidně švihla ocáskem.

      Tři malí Zmijozelové se z ničeho nic vznesli metr nad zem do vodorovné polohy, začali narážet jeden do druhého a poděšeně sebou zmítat. Mobilicorpus, pochopila jsem a vyskočila na všechny čtyři.

      Sirius se pobaveně chechtal.

      James zasáhl rychleji než já, bohužel ne úplně nejchytřeji.

      „Finite incantatem,“ mávl hůlkou a klučíci se zřítili na zem, jeden na druhého. Rychle k nim přiskočil.

      „Kluci, já se omlouvám, to jsem nechtěl. Nebolí vás nic?“

      Malí se vyhrabali na nohy a pokusili se zmizet.

      „Počkej, ty máš rozbité koleno. Episkey,“ mávl znovu hůlkou a odřenina na noze toho nejmenšího přestala krvácet. „Už je to dobrý?“

      Kluci kulili oči a zuřivě kývali. Už nevypadali tak vyděšeně. Zdálo se, že na ně James udělal dojem.

      „To bych chtěl taky umět,“ prohlásil ten s vyléčeným kolenem. „Já padám každou chvilku.“

      „To se naučíš,“ zasmál se James, pocuchal mu vlasy a pak prohlásil: „A teď mazejte. Už jste se byli podívat k Hagridovi? Víte, že chová spoustu zajímavých tvorů? Teda, občas až moc zajímavých, ale on na vás dá pozor, aby se vám nic nestalo.“

      Malí Zmijozelové zakývali hlavami, sebrali se jako jeden muž a zmizeli. Já celou dobu napjatě stála, zmítal mnou rozpor – zasáhnout, nebo počkat, jak to James vyřeší. Teď jsem neklidně usedla, ocásek se mi pořád ještě chvěl, drápky byly připravené seknout, a čekala jsem, co bude dál.

      James se rozezleně obrátil na Siriuse, který se pořád ještě pochechtával.

      „Zbláznil ses? Co tě to napadlo?“

      „Vždyť to byla jenom sranda. Kdybys to nechal být, tak by si ani nenatloukli. Já bych je spustil opatrnějc. A vůbec, byli to jenom Zmijozeláci.“

      „Byly to děti. Merline, vždyť jsou ve škole sotva dva měsíce! Víš, jaks je vyděsil?“

      „Žádná škoda. Jednou Zmijozel, vždycky Zmijozel. Co se to s tebou děje. Za chvilku se začneš zastávat Srabuse.“

      „Toho zrovna ne,“ zamračil se James. „Ale tohle byla opravdu mrňata. Lily by se to nelíbilo.“

      „Od té doby, co s ní chodíš, už s tebou není žádná zábava,“ mračil se Sirius.

      „Ne, od té doby, co jsem dospěl, už nepovažuju za zábavu ubližovat dětem,“ uzavřel to naštvaně James, otočil se na podpatku a odkráčel.

      Zamyšleně jsem nakrčila nos a pomalu se vydala v jeho stopách. Takže James se opravdu naučil, co je v pořádku a co ne. Sirius to, zdá se, pořád ještě nechápe. Potrestám ho později, teď jsem si nepřála, aby ti dva věděli, že jsem je pozorovala.

      *****

      ÚNOR 1978

      MGD_021

      Skotsko bylo zasypané hromadami sněhu, nad zamrzlým jezerem se proháněl ledový vichr, takže jsem prokřehlou sovu, která se ke mně ve Velké síni snesla během pondělního oběda, nejprve nakrmila teplým kouskem dušeného kuřete a teprve pak jí sundala z nožky dopis. Kdo mi to může psát? Přejela jsem rukou po papírové obálce s orazítkovanou známkou a znovu si pozorně prohlédla sovu. Teprve teď jsem poznala puštíka z pošty v Prasinkách. Takže to musel být dopis, který na místní úřad dorazil z mudlovského světa a teprve tam ho předali sově. Hladově se natáhla po dalším kousku kuřete.

      „Poslední,“ řekla jsem jí přísně. „Zase tak daleko jsi to neměla.“

      Zvědavě jsem rozbalila dopis a začala číst. Po prvních slovech se mi zatajil dech. To písmo jsem přece znala!

       

      Drahá Minnie,

      váhala jsem celé věky, zda Ti mám napsat a myslím, že bych to nikdy neudělala, nebýt mého syna, a nebýt toho, že už na něj nejspíš nebudu moct dávat pozor. Vlastně jsem to nikdy pořádně nezvládla. Udělala jsem v životě spoustu chyb, teď už to vím.

      Není zajímavé, jak snadno poznáme, kdy jsme udělali ten první špatný krok, když se díváme zpátky? A které byly ty další, které vyplynuly z toho prvního?

      Já se tím špatným směrem vydala už před pětadvaceti lety. Proč jsem se tak zamilovala do Oriona, že jsem přestala úplně rozumně uvažovat? Proč jsem se rozzlobila na Tebe? Vždyť Ty jsi s tím vážně neměla nic společného. Kdybych nepřetrhala všechny kontakty s těmi, které jsem na škole považovala za své přátele (s Tebou přede všemi), možná bych se později rozhodla jinak. Tak jsem se cítila opuštěná a zahnaná do kouta, když mi otec oznámil, že mi našel skvělého, bohatého, mocného a dokonale čistokrevného manžela. Vůbec mu nezáleželo na tom, že je o dvacet let starší než já a ani trochu hezký.

      Merline, když se na to dívám dneska, možná jsem si ho měla vzít. Žádný život by nemohl být horší než ten, který vedu. Ale je snadné říkat, kdybych to bývala věděla…

      Jenže jsem nevěděla. A neměla jsem nikoho, s kým bych se mohla poradit. Pověz, co bys mi řekla? Eileen vezmi si ho? Eileen, postav se otci, ty to zvládneš? Eileen, máš mě, já se za tebe postavím? Udělala bys to? Možná ano, jenže já všechno pokazila a nedokázalo to připustit.

      A tak jsem na všechno byla sama. A nenapadlo mě nic lepšího než utéct z domova. A nejen z domova, utéct z kouzelnického světa vůbec.

        

      Ach, Eileen, proč ses neozvala? Vždyť bychom to nějak vyřešily. Všechno se přece dá řešit, když má člověk přátele. Pomohla bych ti. Napila jsem se pár doušků dýňové šťávy a četla dál.

        

      Umíš si představit mě, v malém průmyslovém městě? Jedině díky Tobě jsem věděla, že mudlové jsou normální lidé, jen neumějí kouzlit. Kdybych věřila jen tomu, co mi kdy řekli doma a co se tradovalo mezi čistokrevnými Zmijozely, považovala bych je za něco mezi démony a trolly. A dneska si myslím, že měli alespoň z půlky pravdu. I když jsem potkala i hodné lidi, to zase ano.

      Povedlo se mi najít místo jako posluhovačka. Nebylo to zase tak zlé, Pulírexo je úžasné kouzlo, nemyslíš? I Reparo se občas hodilo. Takže se mnou byli spokojení.

      Ale měla jsem jiné problémy. Nevěděla jsem si rady vlastně s ničím. Co nakoupit, jak uvařit, jak vystačit s těmi pár librami, které mi platili… To víš, nikdy jsem se o sebe nemusela starat. Otec byl přísný, na rozmařilosti si nepotrpěl, ale o domácnost se starali skřítci. I to čisticí kouzlo jsem uměla jenom díky tomu, že jsme po sobě museli uklízet v lektvarech.

      Naštěstí (nebo bych měla říct naneštěstí, když vím, jak to dopadlo), se o mě starala moje bytná. Byla to vdova, peněz neměla nazbyt, tak mi pronajala malý pokojík ve svém domku.

      Řekla jsem jí o sobě víceméně pravdu, jen to, že jsem čarodějka, jsem zamlčela. Nemysli si, nelitovala mě, na to by bylo potřeba horších věcí, pro ni jsem byla mladá a zdravá, a to stačilo. Mnozí kolem nás na tom bylo o hodně hůř. Ale radila mi, co a jak.

      A měla syna. Tobiase. Ten ti byl tak hezký. A opravdu milý. Pracoval v továrně a nevedl si špatně. Co ti mám povídat. Zamilovala jsem se do něho. A on do mě. A tak jsme se vzali.

      Můžeš mi desetkrát povídat, že jsem se vdala pod svou úroveň, ale já tenkrát měla opravdu pocit, že jsem šťastná. Protože Tobias si mě vzal kvůli tomu, že jsem se mu líbila, ne proto, že jsem z dobrého rodu.

      Prozradila jsem mu, že jsem čarodějka. Nevadilo mu to. Tenkrát ještě ne. Spíše se tomu smál. Bavilo ho pozorovat, když jsem doma dělala drobná kouzla. Časem se narodil synek, pořídili jsme si malý domek. Tchyně zemřela, ale to bylo jediné neštěstí, které přišlo během těch prvních osmi let.

      Pak se začaly věci kazit. Nejenom pro nás. Zavřeli továrnu, co živila půl města. Tobias začal pít. Jako mnozí jiní. A moje kouzla už mu nepřipadala tak zábavná. Začala jsem vařit sem tam nějaké lektvary. Jen ty nejjednodušší z oblasti léčitelství. A začala je za pár pencí prodávat. Nebylo to nic moc, ale drželo nás to nad vodou. Myslela jsem si, že bude rád. Ale nebyl. Zranilo to jeho hrdost.

      A ještě hůř bylo, když se začala projevovat náhodná magie u Severuse.

         

      Škubla jsem sebou. Severus? Severus je Eileenin syn??? To není možné. Ale přece. Severus je velmi ojedinělé jméno. Jak ho vůbec prosadila vůči svému mudlovskému manželovi?

      Prudce jsem zvedla hlavu a pohledem zamířila ke zmijozelskému stolu. Ano, je to přece úplně jasné. Měla jsem to před očima skoro sedm let. Tu úzkou bledou tvář, černé vlasy, zachmuřený výraz! Jak jsem mohla být tak slepá? Přece mi vždycky někoho matně připomínal, ale nikdy jsem se nenamáhala přemýšlet koho.

      A proč jsem se, u Merlina, nikdy nedostala k tomu, abych se Křiklana zeptala na Severusovu matku? A proč mi to neřekl sám? Přece věděl, že jsme s Eileen byly přítelkyně. Tolik otázek. Rychle jsem pokračovala ve čtení. Doufala jsem, že alespoň na některé najdu odpovědi v Eileenině dopise.

        

      Víš, bylo to pro něho těžké, což chápu. Snažila jsem se před ním kouzla tajit. Říkala jsem, že moje lektvary jsou jenom takové nápoje z bylinek, že nemají s kouzlením nic společného. Trochu to pomohlo, nejčastěji tehdy, když si Tobias našel nějakou práci. Bohužel nikdy ne na dlouho. Pak začal zase pít. A když pil, býval zlý.

      Já se na něj nemůžu zlobit, on je hodný muž, když nějakou práci má. Přece za to nemůže, že se všechno tak zvrtlo. Ale byla jsem ráda, že Severus dostal sovu z Bradavic. Měl takovou radost! Od mala to byl chytrý chlapec, ve škole byl první ze všech předmětů. Jenomže ho pro to neměli rádi. To víš, v takových místech, kde žijeme, se na známky moc nehledí.

      Asi ti vrtá hlavou, kde jsem vzala na školné, na hůlku, na pomůcky… Začala jsem vařit skutečné lektvary, nejen těch pár, co jsem mohla prodat mezi mudly. Povedlo se mi najít prostředníka, který je prodával na Příčné. Ne že by mi platil moc. Vím, že mě okrádá. Ale nedokázala jsem se přinutit vydat se do Londýna sama.

      Tobias to nevěděl, řekla jsem mu, že Bradavice jsou pro kouzelníky zadarmo.

      S jakou radostí Severus odjížděl do školy. Spřátelil se s jednou kouzelnickou holčičkou od nás z města. Doufal, že budou v jedné koleji. A taky doufal, že se konečně ocitne ve škole, kde ocení jeho schopnosti. A jak zoufalý se po roce vracel. Zdá se, že ani v Bradavicích se chytrost necení tolik, kolik očekával. A rok od roku bylo hůř.

      Nejzničenější se vrátil po pátém ročníku. Nikdy mi neřekl přesně proč. Jen, že nenávidí Nebelvíry.

      Bála jsem se o něho, když byl ve škole a bála jsem se o něho, když byl doma. S Tobiasem to bylo horší a horší. V těch letech už málokdy měl trvalejší práci. A znáš dospívající chlapce, jak dokážou rodičům dát najevo, že jimi pohrdají. To Tobias snášel jen těžko. Občas se tak rozčilil, že… Nemohla jsem proti tomu nic dělat, opravdu ne, Minnie.

      A tak jsem byla ráda, když začal Severus jezdit ke svému spolužákovi Malfoyovi. Taková významná rodina. A zdálo se, že si mého syna váží. Že uznává jeho schopnosti. Byla jsem TAK pyšná. Můj malý chlapeček je natolik dobrý, že mu Malfoy slíbil, že pokud bude pokračovat stejně skvěle, zaplatí mu mistrovská studia lektvarů. Netušila jsem, kam to povede. Teprve před časem se ke mně donesly řeči o Smrtijedech a jejich Temném pánovi. Pochopila jsem, co všechna ta LASKAVOST znamená.

      Minnie, prosím, pomoz mi! Zabraň mému chlapečkovi, aby se nechal označkovat jako dobytek.

        

      Překvapeně jsem zamžikala. Označkovat? Co tím Eileen myslí?

        

      Jsem nemocná, víš. Nebudu už tu dlouho. Nesnaž se mě najít. Nesnaž se to nějak řešit. Stejně už je pozdě a já jsem s tím smířená. Ale zachraň mého syna!!!

        

      Tvoje Eileen

        

      Rozčileně jsem odstrčila zbytek oběda, nedostala bych teď do sebe ani sousto, a horečně přemýšlela, co mám udělat dál. Nepřicházelo v úvahu, že bych se nepokusila Eileen pomoct. Její adresu zjistím snadno – hodila jsem znechucený pohled na Horácia, který se cpal dušeným masem a bodře rozprávěl se zdvořilou Poppy.

      Komu to mám říct? Určitě Pomoně, ta si nejspíš bude Eileen alespoň matně pamatovat. Měla bych upozornit Severuse, že je jeho matka nemocná? Ne, nejdřív ji navštívím a zjistím co a jak. Hned! Dobře, úplně hned ne, mám ještě jednu dvouhodinovku s prváky a jednu s pátým ročníkem. Dnešní večer bude muset stačit.

      Prohlédla jsem si obálku pozorněji. Na rozmazaném razítku bylo tři dny staré datum, adresu odesílací pošty jsem přečíst nedokázala. Jak mohl ten dopis cestovat do Prasinek tak dlouho? Myslela jsem, že je mudlovská pošta přece jen o trochu rychlejší. Dobře, s tím teď nic neudělám. Teď potřebuji Eileeninu adresu.

      Horacio konečně dožvýkal a pomalu se vydal ven z Velké síně. Než jsem se pustila za ním, přejela jsem letmo pohledem skloněnou hlavu Severuse Snapea. Během jídla studoval cosi v učebnici, uzavřený ve svém světě jako v bublině. Dobře, s ním si taky budu muset promluvit, ale později.

      „Horacio!“ zastavila jsem našeho učitele lektvarů. „Máš chviličku? Potřebovala bych se něco zeptat.“

      „Do odpoledne by to nepočkalo? Za chvíli mi začíná hodina. Musím si připravit věci.“

      „Jen pár minut.“

      Neochotně se zastavil.

      „Sejdu s tebou dolů do sklepení,“ oznámila jsem mu, protože jsem usoudila, že adresy studentů bude mít, podobně jako já, ve svém kabinetě.

      Cestou jsme mlčeli. Já měla hlavu plnou starostí a nechtěla jsem se ptát na chodbě. Někdo by to mohl zaslechnout a já právě teď netoužila po tom, aby studenti vytušili, že se zajímám o jejich spolužáka. A Horacio nejspíš dumal, co zase provedli jeho Zmijozelové, že moje stížnost nepočká ani chvilku.

      „Proč jsi mi nikdy neřekl, kdo je Snapeova matka? Byly jsme přece kamarádky!“ vyhrkla jsem, jakmile se za námi zabouchly dveře Horáciova kabinetu.

      „A zeptala ses? Myslel jsem, že to víš a nestaráš se. Pokud si pamatuji, pohádaly jste se. A celá léta ses o své kamarádce nezmínila. Jak jsem měl tušit, že by tě to zajímalo?“ odpověděl nevrle.

      Stiskla jsem rty, protože v tom byl kus pravdy. Pustila jsem Eileen z hlavy. Přijala jsem, že odmítla naše přátelství. Vlastně jsem byla trochu uražená, protože JÁ se přece snažila. JÁ jí posílala dopisy, které se vracely nepřečtené. A pak jsem se s tím smířila a… zapomněla.

      „Teď se ptám. Potřebuji její adresu. Napsala mi dopis. Je nemocná. Musím ji vidět!“

      Na dlouhé řeči jsem neměla náladu. Horacio to pochopil a ve svých lejstrech nalistoval tu správnou adresu. Přepsal ji na kousek pergamenu a podal mi ho. Překvapeně jsem četla – Tkalcovská ulice 43, Cokeworth. Byla jsem překvapená, i když jsem neměla být. Vzhledem k tomu, že se Severus a Lily přátelili, už když přišli do Bradavic, bylo logické, že pocházejí ze stejného města. Jen mě to prostě nenapadlo. Rychle jsem se vzpamatovala.

      „Neříkej nic Snapeovi. Udělám to sama, až zjistím, co s jeho matkou je,“ doporučila jsem ještě Horáciovi, který s úlevou kývl.

      „Není nad to nechávat starosti druhým, že, Horacio?“ zamumlala jsem si pro sebe, ale pak už jsem odspěchala. I mě čekalo dopolední vyučování.

       

      Ale večer se vydám za Eileen, pomyslela jsem si. Elfie určitě bude ochotný jít se mnou, napadlo mě ještě s úlevou. S jeho oporou bude to setkání po letech jednodušší.

       

      Items details

      • Hits: 395 clicks

      Tecox component by www.teglo.info