Hledej

 MGD_H003

    Život a smrt

      MGD_020pPobertové, Lily i Severus ukončili svá studia v Bradavicích. Jaké je čekají další osudy? Vlastně to všechno víme, ale nevíme, jak se na to dívá Minerva.

       

      Všechno je v nás, bratři, v mocné hře života.

      Radost je přítelkyní smutku,

      jaro poslem podzimu a smrt rodí život!

      Edvard Munch

        

      LÉTO 1979

      V horkém srpnovém slunci dokáže i průmyslový Cokeworth vypadat půvabně. Zvlášť pokud jste v jeho hezčí části, ve světě maloměstských vilek a láskyplně opečovávaných zahrad. Velký barevný stan uprostřed jedné z nich přetékal hosty, smíchem, halasením i bohatým občerstvením.

      Pozorovala jsem rozesmátou Lily, okouzlující ve smetanově bílých šatech, s věnečkem kopretin ve vlasech, a Jamese, tak elegantního a přitažlivého, pohybujícího se s dokonalou samozřejmostí i v pro něho neobvyklém oblečení – uhlově černém fraku. Celá svatba byla nenápadnou kombinací mudlovských a kouzelnických zvyků, skvělá ukázka umění kompromisu. Kouzelníci jemnou přítomnost magie vnímali, ti mudlové, kteří o ní nevěděli, ji nepostřehli a nepřemýšleli nad tím, proč girlandám květin neovadají lístky a džbány s nápoji zůstávají chladné i v horkém dni.

      Rodiče obou čerstvých novomanželů jen zářili, matky si už otřely slzy, prolité během obřadu, a šťastně švitořily o vydařeném počasí, jejich manželé se v dobrém rozmaru dotkli pár slovy bystrozorského výcviku, kterým Lily a James už rok úspěšně procházeli, jen natolik, aby neznalý posluchač nepochopil, o jaký druh školení vlastně jde.

      Ve skutečnosti to byla trochu zbytečná opatrnost, kouzelníci nad mudly výrazně převažovali. Lily se už od jedenácti pohybovala převážně v kouzelnickém světě, takže ten mudlovský tady kromě jejich rodičů zastupovala jen babička z otcovy strany, dvě tety a několik sestřenic s partnery a dětmi. A samozřejmě, abych nezapomněla, Petunie, na kterou se její sestra právě s rozzářeným úsměvem obrátila: „Proč jsme vlastně neuspořádaly společnou svatbu, Pet? Kdoví, jestli za měsíc, až si budeš brát Vernona, bude takhle krásně.“

      Nevěděla jsem, že se Petunie bude také letos vdávat. Překvapeně jsem se rozhlédla. Kde má svého budoucího manžela?

      „Dobře víš proč. Chci mít svůj vlastní obřad. A Vernon rozhodně neměl zájem mít s vámi cokoli společného. Vždyť ani nepřišel!“ pronesla Petunie zatrpkle.

      Aha, tak proto tady není. Asi to pro ni není lehké.

      Vydala jsem se na procházku zahradou. Zahlédla jsem Siriuse, který společně s Frankem a Alicí Longbottomovými vyprávěl zábavné a hrdinské bystrozorské historky Remusovi a Petrovi. Remus se shovívavě usmíval, naprosto spokojený ve své práci knihovníka, kterou vykonával pro vzdáleného příbuzného Elphiase Dóžete; Petr se tvářil trochu kysele, on ze svého postavení třetího příručího v Medovém ráji tak nadšený nebyl. Není divu, záviděníhodné dobrodružství tam nezažíval, takže neměl co dát k dobru. Chudák malý Petr. Vždycky ten poslední z Pobertů.

      Usmála jsem se na Elfieho, trpělivě naslouchajícího jednomu z Lilyiných příbuzných, který správně vytušil, kdo ze všech přítomných je ten nejlepší posluchač.

      „To byste nevěřil, jaký mám problém se zaměstnanci. Neustále je musím kontrolovat, aby mě nepodváděli. Mám docela dobře našlápnutou opravnu televizí, víte? Ale už jsem je chytil, jak naúčtovali zákazníkům víc, než mi pak přinesli. Bez papírů to bude pro vás levnější, to je jejich oblíbené…“

      Elfie působil, jako by se v problematice opravy televizorů vyznal dokonale. Ve skutečnosti jen vzdáleně tušil, jak vlastně televizor funguje.

      Procházela jsem se dále, ale najednou mě upoutal temný stín, který se skrýval v křoví za plotem. Instinktivně jsem sáhla po hůlce. V tom okamžiku mě přešla radostná nálada a propadla jsem se do reality všedních dní kouzelnického světa.

      Vedli jsme válku. Válku s Voldemortem a jeho Smrtijedy. Válku, ve které se umíralo, válku, kterou se ministerstvo pokoušelo ignorovat. Válku, která lidi děsila natolik, že se Voldemort stal Vy-víte-kým, člověkem, jehož jméno se báli vyslovit. Možná více než člověkem, jak se mnozí báli.

      Než jsem stačila cokoli podniknout, poznala jsem ostrý profil toho, kdo se ve stínu skrýval. Zaváhala jsem. Věděla jsem, že Severus Snape vystudoval u jednoho z nejlepších evropských mistrů lektvarů, francouzského kouzelníka Rodella, podle všeho za Malfoyovské peníze. Velmi úspěšně vystudoval, jak se mi podařilo zjistit. Jeho mistr byl dobrým známým madam Salome, takže pro mě nebylo obtížné se s ním potkat a na Severuse se poptat. Podle mistra Rodella byl Severus jedním z nejtalentovanějších studentů, který kdy v jeho laboratoři studoval. Získal titul mistra lektvarů v poloviční době, než bývá obvyklé. Byla jsem na něj tajně pyšná, to za Eileen, ale současně to ve mně vzbuzovalo nesmírný strach.

      Protože podle všech zvěstí byl mladý Malfoy jedním z nejvěrnějších Smrtijedů. A souvislost se nabízela. Obávala jsem se, že se Severus stane, nebo snad už dokonce stal, Voldemortovým novým mistrem lektvarů. Jak by tento mohl nevyužít někoho tak nadaného, někoho, kdo mu je tak vděčný.

      Merline. Možná se Severus neskrýval sám. Možná se chystal další z útoků, kterých Smrtijedi v poslední době uspořádali celou řadu. Bolestně jsem si připomněla bratry Prewettovy, kteří při jednom z nich zahynuli. Co když i teď jeden hrozí. Sice jsme provedli všechna možná a nemožná opatření, aby svatba proběhla bezpečně, ale…

      Měla bych okamžitě udělat poplach. Jenže… Severus byl Eileenin syn. A věděla jsem, že Lily míval rád. Nevěřila jsem, že by jí chtěl ublížit. Vsadila jsem na tu víru všechno.

      Vyšla jsem postranními vrátky, a co možná nejopatrněji se přiblížila ke křoví. To, že si mě Severus nevšiml, bylo pro mě tím největším důkazem, že je tam sám.

      „Pane Snape.“

      Jeho hůlka na mě mířila ve zlomku vteřiny. Ovládla jsem se a po té své nesáhla.

      „Nechci vám ublížit, pane Snape. A nechci ani způsobit nějaké pozdvižení. Jen mě zajímalo, proč jste tady.“

      Jeho výraz mi řekl to, co odmítl vyslovit. Měla jsem chuť ho obejmout, ale věděla jsem, že by mi to nedovolil.

      „Vím, že to bolí, přicházet o ty, které milujeme,“ řekla jsem mu co nejměkčeji. „Ale jsou i jiné dívky, Severusi. Lily přece není jediná na světě.“

      „Pro mě ano,“ vypravil ze sebe a konečně svou hůlku sklonil.

      „Pojďme se projít. Musíte mi říct, jak se vám daří.“

      „Musím?“

      „Jistěže nemusíte. Vyjádřila jsem se neobratně. Jen mě zajímá, co chcete podniknout dál. Pokud vím, stal jste se mistrem lektvarů. To je skvělý úspěch ve vašem věku.“

      Pohrdavě ohrnul rty.

      „Opravdu nevím, proč by vás to mělo zajímat, paní profesorko. Lektvary přece nejsou váš obor. Ale, ano. Vystudoval jsem. A našel jsem lidi, kteří si mých schopností váží. To je asi tak všechno, co potřebujete vědět.“

      Než jsem stačila cokoli říct, ozvalo se lupnutí a Severus se přemístil.

      Teprve pak jsem začala opravdu přemýšlet. Jak nás tady vlastně našel? Vždyť jsme byli opatrní. O svatbě v kouzelnickém světě vědělo jen pár lidí. A většina byla přítomna. James odmítl ochranu bystrozorů, tvrdil, že Frank už přece bystrozor je a on, Lily, Sirius a Alice brzy budou. A že jeho rodiče a já s Elfiem snad taky leccos zmůžem, kdyby se náhodou něco dělo. A že člověk nemůže být pořád jenom opatrný. Že je potřeba taky normálně žít. Že kdybychom se nechali dohnat k tomu, že se budeme jenom chránit a nedokážeme se radovat z normálních věcí, tak jsme válku prohráli.

      Do jisté míry jsem souhlasila, ale přece jen. Právě se ukázalo, že jsme nebyli opatrní dost. Místo Severuse mohlo přijít třicet Smrtijedů.

      Znovu jsem přemýšlela, jak nás mohl vypátrat. Ale pak jsem si uvědomila, jak dobře tahle místa znal. Možná se právě někde tady s malou Lily potkávali. A že ho sem mohla dovést prostá touha ji alespoň zahlédnout. Kdoví, kolikrát už tady byl.

      A taky mi došla jiná věc – opravdu ji ještě pořád miloval natolik, že by jí nedokázal ublížit. Od Severuse Snapea Lily nic nehrozilo. To, že se právě vdala, na věci nezměnilo nic.

          

      ZIMA 1979

      Stejné město o několik měsíců později, ale – jaký rozdíl. Místo zlatavého slunce a zelené trávy, závěje sněhu a lezavý vítr. A černá. Černá, černá, černá. Černé šaty, dvě černé rakve, černé stíny ve tvářích a černý smutek v duších.

      A taky černočerná nenávist v očích Petunie Dursleyové, se kterou se dívala na svou sestru.

      „Pet, já se je přece snažila zachránit, copak to nechápeš?“ bránila se Lily tomu pohledu.

      „Ale kdybys nebyla, tak je nikdo nenapadl, to nemůžeš popřít,“ syčela Petunie.

      Její obtloustlý manžel ji podpořil, patrně hluboce přesvědčený, že pomáhá: „Ano, nebýt toho vašeho zatraceného spolku, tak se nic nestalo. Jak jste to mohli dovolit? Teď, když je drahá Petunie těhotná. Naštěstí se nic nedoslechli u mě v práci. Kdybych měl nepříjemnosti i tam, tak to bych si to s vámi vyřídil.“

      Lily se schoulila do sebe, James ji ochranitelsky objal kolem ramen.

      „Lily je přece taky těhotná. A bojovala spolu se mnou proti pěti Smrtijedům. Riskovala svůj život a život našeho dítěte, aby rodiče zachránila. Jak ji můžete obviňovat?“

      „Jak? Chcete říct, že to nebyla vaše vina?“ Petunie začala zvyšovat hlas. Její manžel se znepokojeně rozhlédl, zjevně nechtěl, aby se kdokoli doslechl něco nevhodného.

      Lily nešťastně natáhla ruce k Petunii, na obličeji ji naskákaly rudé skvrny a divoce vzlykala: „Pet, prosím tě, Pet, nezlob se.“

      Na vteřinu to vypadalo, že sestra její dlaně sevře do svých, ale pak se zatvrdila.

      „Nechci tě už vidět, Lily, jasné? Už s tebou nechci mít nic společného.“

      Dursley, vypadající blahobytně v kvalitním černém zimníku, tomu nasadil korunu: „A nemysli si, že zdědíš cokoli z jejich majetku. O to už se postarám. Ty peníze jsou právoplatně naše.“

      James se na něho podíval s opovržením: „My vaše peníze nepotřebujeme, klidně si nechte všechno.“ Pak se obrátil na Lily a v očích měl lásku a soucit: „Pojď, miláčku, pojedeme domů.“

      Dívala jsem se na ty dvě sestry, tak rozdílné, a přece si v jejich zármutku tak podobné. Bylo mi jich líto obou. Protože Petunie měla pravdu. Nebýt kouzelnický svět ve válce, nebýt Lily čarodějka, která se společně s manželem odmítla přidat k Voldemortovi, Evansovi by žili.

      A Lily si to uvědomovala právě tak dobře jako Petunie. To, že udělala, co mohla, aby je v okamžiku napadení zachránila, tíhu na její duši nezmenšilo.

      Než jsem společně s Elfiem odešla ze hřbitova, přejela jsem ještě pohledem Vernona Dursleyho. Vypadal nanejvýš spokojeně, přesvědčený, že právě dosáhl velkého vítězství. Nejen, že jeho rodině zůstanou všechny peníze Evansů, ale hlavně, jeho žena se definitivně dostane z vlivu své podivné sestry.

        

      ČERVENEC 1980

      S mladými Potterovými jsem byla v kontaktu i nadále. Měla jsem je opravdu ráda. Lily v posledních měsících musela přerušit bystrozorský výcvik, pokračující těhotenství jí znemožnilo účastnit se tak náročných a nebezpečných aktivit. Alice Lonbottomová na tom byla podobně, obě mladé ženy spolu trávily dost času, ale právě teď odjela Alice strávit poslední týdny před porodem domů do Irska. A Lily byla neklidná. Těhotenství se jí táhlo, takže mou návštěvu přivítala s radostí.

      Napůl s humorem a napůl otráveně mi oznámila: „James je, myslím, dost rád, že sedím doma v bezpečí. Ale já si připadám, jak dýně. Kynu a při každém pohybu funím, paní profesorko.“

      Podotkla jsem, že dýně nekyne, ale roste, a že jsem už jí mockrát říkala, aby mě oslovovala Minervo.

      Omluvně pokrčila rameny a zasmála se: „Promiňte, že si tak stěžuju. Nejspíš Jamesovi závidím, že on výcvik dokončil a stal se slavným bystrozorem. Tedy, zatím ne moc slavným, zatím je spíše takový poskok, ale pořád lepší než sedět doma.“

      Pak zvážněla.

      „Ale taky se o něj bojím, paní prof… Minervo. Je to o strach, víte? Někdy se vážně strašlivě bojím. Toho, co bude, se bojím.“

      Chápala jsem to. Umíralo až příliš mnoho lidí. Jenže…

      „To neovlivníte, Lily. Vím, že se bojíte, to je pochopitelné, ale zkuste se soustředit na to malé, co se vám už brzy narodí. Přece se těšíte, ne?“

      „Jasně, že těším, jenže taky mě to trochu zaskočilo. Tak úplně jsme to tak brzy neplánovali. Připadá mi, že teď zrovna není ta nejlepší doba na to, mít dítě.“

      „Děti se rodí za každé doby, moje milá. I v mnohem horších časech a těžších podmínkách, než jsou ty naše. Určitě to bude v pořádku. Třeba je důležité, že se váš syn nebo vaše dcera narodí právě teď. Třeba se to právě tak má stát.“

      *****

      Poslední červencový den se chýlil k večeru a na mě padl neklid. Lily odvezli ke svatému Mungovi, protože její dítě se mělo narodit každou chvíli. Alice porodila už před pár dny krásného chlapečka, kterému dali jméno Neville. Všechno proběhlo naprosto bez problémů. Teď, když přišla řada na Lily, nebyl nejmenší důvod, obávat se komplikací. Byla přece mladá a zdravá, dítě bylo podle všech vyšetření léčitelů v pořádku... Ale přesto. Přesto jsem byla neklidná.

      Poprosila jsem Poppy, zda by na porod mohla dohlédnout. Nakonec, měla u svatého Munga spoustu známých, s některými studovala, někteří ji učili a byla tam i na výcviku. A jako léčitelka mohla být i k užitku, i když se v Bradavicích s porodem nepotkala.

      Nakonec jsem doma nevydržela. Byla jsem tam sama, Elfie měl povinnosti na ministerstvu, a prázdný dům mě tísnil. Stíny v koutech jako by křičely, že hrozí nebezpečí. Vydala jsem se do Bradavic za Pomonou.

      Kromě ní tam nebyl skoro nikdo, o prázdninách bývaly Bradavice téměř prázdné, ale ona nedokázala opustit své skleníky. V tu chvíli jsem za to byla opravdu vděčná.

      Seděly jsme v Pomonině příjemném pokoji a upíjely čaj, když nás zastihla ta děsivá zpráva, že svatého Munga přepadli Smrtijedi. Mé černé tušení se naplňovalo.

      Prvnímu impulsu vyrazit na pomoc zabránil vzkaz – Situace je pod kontrolou, zákaz přemisťování ke svatému Mungovi platí pro všechny, kdo sem nepatří.

      Přecházela jsem po místnosti, neschopna zastavit nervózní pohyb. Nakonec jsem to nevydržela a přeměnila se. Švihání ocáskem přece jen pomůže více.

      Pomona mě pohladila po zježené srsti. „Uklidni se, zatím nevíme, co se opravdu stalo.“

      Pokusila jsem se ji poslechnout, ale hlavou mi běželo: Co Potterovi? Už Lily porodila? A co když se k něčemu připletli? A je tam Poppy, ta taky neumí dát na sebe pozor.

      Noc ubíhala nekonečně pomalu. Nakonec jsem ji nedokázala strávit celou jako kočka, přeměnila jsem se zpátky a tiše si povídala s Pomonou o bezvýznamných věcech, jen abychom nemusely myslet na to, co se děje u Munga. Konečně se objevila unavená Poppy. Vypadala o dvacet let starší, ve tváři staleté vrásky a černé stíny. Padla do křesla a promnula si oči.

      Pomona jí podala šálek čaje, ale Poppy se na něj podívala tak, jakoby ani nechápala, že něco tak normálního jako čaj vůbec může existovat.

      „Pomono, Minervo, to byla taková hrůza,“ hlas se jí zlomil. „Já to prostě nechápu. Je to zvěrstvo, zaútočit na svatého Munga. Jak to někdo dokáže, vrhnout se na bezbranné nemocné? To je zbabělost. Přece museli vědět i to, že léčitelé nejsou bojovníci, jejich úlohou je uzdravovat, ne zabíjet. Na to nejsou připravení! Taková spousta mrtvých. Jak to mohli udělat?! Smrtijedi!“ vyplivla s odporem.

      „Co Potterovi?“ hlesla jsem.

      Bezbřehá únava z hlasu nezmizela, ani když říkala: „Lily je v pořádku. Má syna. James se velmi radoval. Alespoň chvilku.“

      Nechápavě jsem na ni zírala. Chvilku? Chvilku??! Co se stalo?!!

      „Alan s Annabel se přišli podívat na vnuka. V okamžiku, kdy byli u Lily a malého Harryho, tam vtrhlo deset Smrtijedů. Strhla se strašná mela. Kletby létaly na všechny strany. I Lily, ještě celá zesláblá po porodu, bránila s hůlkou v ruce své dítě. James samozřejmě taky. A Alana s Annabel Smrtijedi zasáhli. Zemřeli oba.“

      Naděje pohasla.

      Nad Bradavicemi svítalo.

       

      Items details

      • Hits: 210 clicks

      Tecox component by www.teglo.info