Co nezměníš, to přijmi a pokračuj ve svém žití |
Poslední kapitola třetí knihy – přes všechny bolestné události, o kterých už jsme četli, asi nejtěžší. Neměj strach, nepláču. To jen mé srdce krvácí...
LISTOPAD Probrala jsem se z bezedného nebytí s pocitem, že jsem v bezpečí. Ruka, kterou jsem ucítila na čele, byla důvěrně známá. Víčka jsem měla tak těžká, že nechat je zavřená bylo vábivější než se pokoušet vrátit do reality. Měla jsem nejasné tušení, že se mi ani vracet nechce. Ale… nejspíš už přišel čas. Pracně jsem otevřela oči, jen nepatrně, aby mě neoslnilo jasné zimní slunce, které nízkými paprsky šimralo mou tvář. Usmála jsem se na obličej, který se nade mnou skláněl. „Dědo?“ „Konečně, holčičko. Poppy, probrala se.“ Namáhavě jsem pootočila hlavu a rozeznala velké okno pokryté mrazivými květy. Prsty levé ruky jsem přejela po pokrývce a pak nahmatala kovový rám postele. Byla jsem na ošetřovně. Proč, u Merlina? „Co si pamatuješ?“ zeptal se děda s podivnou opatrností, která mě zneklidnila ještě více. Než jsem stačila odpovědět, přiběhla Poppy. „Pane Rossi, myslím, že by bylo lepší počkat. Musím Minervu nejprve vyšetřit.“ Co se děje??? Poppy soustředěně prováděla svá diagnostická kouzla. Netrpělivě jsem ji sledovala, ale nedokázala jsem odhadnout, co si myslí. „Kde je Elfie?“ zeptala jsem se najednou, protože jsem si konečně uvědomila, co je špatně. Elfie tady přece vždycky byl. Pokaždé, když jsem ho potřebovala, byl vedle mě. Poppy se zastavila uprostřed pohybu. Děda mě opatrně vzal za ruku a zopakoval svou předchozí otázku: „Co si pamatuješ?“ Nic, chtěla jsem říct, ale najednou jsem věděla. Pevně jsem stiskla víčka, zpod kterých mi vytryskly slzy. „Všechno,“ vypravila jsem ze sebe. ***** Skončil další náročný den. Vyhlédla jsem oknem do podvečerního šera. Napadl čerstvý sníh, studenti v něm vyšlapali klikaté cestičky, když celé odpoledne strávili skotačením v závějích. Ještě pořád se nenabažili oslav konce války, radovali se do roztrhání těla, až na těch pár, jejichž příbuzným hrozil soudní proces nebo byli na útěku. Byla bych si přála, aby se už situace uklidnila, i proto, že já sama na oslavování moc náladu neměla. Dělala jsem si starosti, jak si Harry zvyká u Petunie, budu se tam muset koncem týdne podívat; bála jsem se o Severuse, protože to vypadalo, že by ho mohli obvinit ze spolupráce s Voldemortem, zatím sice zatčený nebyl, ale co když Starostolec neuvěří Albusovu ujišťování, že je nevinný? Především mi však z hlavy nešel Sirius. On byl přece strážcem Fidelia, takže pokud se Voldemort dostal k Potterovým do domu tak… Zkoušela jsem vymyslet nějaký jiný způsob, jak by to mohl zvládnout, ale žádný mě nenapadal. To, že by Sirius mohl zradit své nejlepší přátele, byla představa k nesnesení. Vzdychla jsem si, vhodila do krbu letax a přemístila se domů. Toužila jsem po klidném večeru, doušku voňavého čaje a Elfieho objetí plném útěchy. Nic z toho na mě nečekalo. Když jsem v našem obývacím pokoji vystoupila z krbu, překvapeně jsem hleděla na drobné plamínky, které se doutnavě plížily po koberci ke komodě z ořechového dřeva. „Aquamenti, aquamenti.“ Rychle! Hůlka jen kmitala. Konečně. Ohýnek pohasl, ve vzduchu zůstal jen štiplavý pach kouře a spálené vlny. Úleva, že se vlastně nic nestalo, se mísila s rozladěním. Zatraceně. Elfie se nejspíš zase zabral do nějaké veledůležité činnosti ve své pracovně – pravděpodobně plánuje výsadbu nejnovějšího záhonu a připravuje seznam převzácných kytek, který mi nenápadně podstrčí, abych věděla, co mu koupit k Vánocům. Když se zahloubá do svých katalogů, to pak nevidí, neslyší. Normálně jsem to vnímala spíše s pobavením, ale teď jsme klidně mohli vyhořet! Z krbu nejspíš vypadl nějaký uhlík, chvilku tiše doutnal a pak od něj chytl koberec. Najednou mi zabilo horko, nejspíš z té představy, co se všechno mohlo stát. „Elfie?“ Rázně jsem otevřela dveře do pracovny, abych mu pořádně vynadala za takovou nepozornost. Tvář mi ožehly plameny a vedro bylo najednou děsivě skutečné. Žár mě přinutil ustoupit o krok. Přes tu žhavou stěnu jsem jen matně zahlédla nehybnou postavu zhroucenou vedle křesla. „Elfie! U Merlina, Elfie!!!“ Co mám dělat? Bude má síla na tu spoušť stačit? „Aquamenti, aquamenti.“ A znovu. „Aquamenti, aquamenti.“ Konečně začaly plameny klesat, až téměř zmizely. Už jsem neváhala. Kašlala jsem, dusila se kouřem, ale v tom okamžiku jsem nepřemýšlela. Nevykouzlila jsem si kolem hlavy bublinu, abych mohla dýchat. Šlo o vteřiny, musela jsem zachránit Elfieho. Vrhla jsem se mezi pohasínající plameny, rozrazila okno, aby se dovnitř dostalo trochu vzduchu a klekla vedle svého muže. Musíme ven! Pevně jsem ho objala a snažila se zvednout jeho bezvládné tělo. Pak přišla tma. ***** „Elfie je mrtvý,“ řekla jsem nahlas a těmi třemi slovy se to stalo hrůznou realitou. Jenže ve skutečnosti jsem to věděla už v okamžiku, kdy jsem ho držela v náručí uprostřed zničené pracovny. Protože už dlouhá léta platilo, že když jsem byla poblíž něj, i kdyby spal sebetvrději, vnímala jsem jeho vlídnou, láskyplnou magii. A v té chvíli jsem necítila nic. Jen pusto a prázdno. Chtělo se mi začít křičet. Ale nedovolila jsem si to. V duchu jsem na sebe ječela: Ovládni se, Minervo, nesmíš brečet. Pokud teď začneš, už nepřestaneš. Až budeš sama! Vší silou jsem odsunula myšlenky na Elfieho na později, potlačila jsem slzy deroucí se do očí a soustředila se na jasné a praktické věci. To vždycky pomůže, když člověk nechce pustit k sobě, co tak strašně bolí. Alespoň na chvilku to určitě pomůže. „Jak k tomu požáru došlo? Nikdy předtím nám z krbu žádný uhlík nevypadl.“ „To nebyla nehoda, Minnie.“ Děda mi opatrně odhrnul z obličeje pramínek vlasů. „Někteří z uprchlých Smrtijedů se chtěli pomstít těm, které považovali za příčinu pádu svého pána.“ Strnula jsem. Jen napůl jsem chápala, co mi děda říká. „Proč Elfie?“ „Nejenom on. Nebyl jediný, na koho zaútočili. Většinu z nich už chytili,“ uklidňoval mě. Jako by to bylo důležité. Byla to ta poslední věc, která mě v tom okamžiku zajímala. Snad jen… ano, toho, kdo způsobil Elfieho smrt, toho bych ráda zabila sama. Polibek mozkomora mi připadal až příliš milosrdný. Zavřela jsem oči, najednou tak unavená, že jsem nedokázala udržet otevřená víčka, a vědomí mi začala obalovat milosrdná tma. Jenže mi nebyla přána. Hlavou mi blesklo náhlé podezření. Zamrkala jsem. V zoufalé touze ho zahnat, jsem se zeptala: „Proč jsem tady? Nadýchala jsem se kouře?“ Děda ani Poppy hned neodpověděli. Otevřela jsem oči dokořán a zírala na jejich šedivé tváře. Podezření se začalo stávat skutečností. Strnula jsem a zapátrala. Nic. Nevnímala jsem magii svého syna. Pokusila jsem se proměnit v kočku, abych se s ním mohla spojit snadněji, ale nedokázala jsem to. Cítila jsem, že má magie je úplně vyčerpaná. Tak proto. Proto to nejde, říkala jsem si. Až mi bude líp, až se má vnitřní energie obnoví, pak ho zase ucítím. „Minnie,“ začal děda pomalu. „Pokusila ses Elfieho zachránit. Použila jsi aquamenti. Znovu a znovu. Oheň byl příliš divoký. Stálo tě to až příliš mnoho sil. Sousedi zahlédli zvenku plameny, vyrazili dveře a viděli tě, jak se ho snažíš zvednout a vytáhnout ven. Netušila jsi nejspíš, že už je mrtvý. Vlastně byl mrtvý dřív, než začalo hořet. Dolohov při výslechu přiznal, že ho zabil Avadou, že teprve pak dům zapálili. Až příliš ses při tom namáhala. Kouř, magické vyčerpání, stres. Tvůj syn… „ „Pane Rossi, neměl byste teď Minervu rozrušovat,“ přerušila ho Poppy. „Potřebuje klid.“ „Nepotřebuji klid. Musím vědět, co se stalo!“ Hlas mi přeskočil. A tak mi to řekl. *****
KVĚTEN 1982 Běžela jsem, jak jen jsem mohla nejrychleji. Pryč! Uniknout té bolesti, která přichází s nocí. Ve dne už jsem dokázala, zčásti díky mnohaleté praxi, odvykládat látku bez zachvění hlasu, usmát se na kolegy, odbýt starostlivé dotazy Pomony a soucitné pohledy Poppy. Ve dne jsem to zvládla. Musela jsem. Věděla jsem bezpečně, že kdybych si dovolila podlehnout touze po jejich pomoci, bolest by mě přemohla a já bych s ní nedokázala žít. S nocí se vracely vzpomínky. Elfie, který obratnými prsty vytrhává plevel ze záhonu orlíčků. Elfie, který trpělivě poslouchá mé vyprávění o studentech, ať je jakkoli zdlouhavé a nezajímavé. Elfie, který žertuje s dědou při našich návštěvách v Gravelmore. Elfie, který vyhazuje do vzduchu Malcovu tříletou dcerku, v očích jen zlomek lítosti, že není jeho. Elfie, jak je bez sebe štěstím v okamžiku, kdy mu říkám, že přece jen budeme mít vlastního syna. Elfieho ruka na mém břiše, když se snaží ucítit jeho magii. Elfieho vůně, Elfieho teplé tělo a klidný dech, který mě po milování ukolébává do spánku. A můj syn, jehož magii jsem se naučila tak dobře znát, ale jehož tvář jsem nikdy neuviděla. Po kom by měl oči? Po mně? Po Elfiem? Strašně jsem si přála to vědět. Za nocí byly ty myšlenky k nesnesení. Běhala jsem divoce chodbami Bradavic až do okamžiku, kdy už jsem dál nemohla. Pak jsem pokračovala nekonečnými toulkami od věže k věži. Stejně jsem nemohla spát. Na chodbě bylo mrazivo. Za okny fičel vítr a jeho praménky se protahovaly škvírami mezi tabulkami. Po obloze se hnaly mraky v divokém rytmu mého tlukoucího srdce, které se ne a ne utišit. Měsíc se objevoval a ztrácel, jak ho stínily oblačné cáry, na kamenné podlaze se střídalo světlo a stín. Kladla jsem tlapku vedle tlapky, měkce, tichounce, ale klid nepřicházel. Pak jsem objevila někoho, kdo na tom byl podobně jako já. Vlastně hůř, protože on neměl ani tu nepatrnou pomoc v podobě zvířecích instinktů. Navíc si kladl za vinu, ne úplně neprávem, smrt té, kterou miloval, a on, na rozdíl ode mě, ani neměl žádné vzpomínky na šťastná společná léta. Vzpomínky, které bolely i pomáhaly. A myšlenky na soud, ze kterého vyvázl jen stěží, a ze kterého možná ani vyváznout nechtěl, ho nejspíš tížily úplně nejvíc. Seděl v okenním výklenku, tvář i v tom nepatrném světle ještě bledší, než bylo u něho obvyklé. Ostré rysy zvýrazněné hlubokými vráskami, na které neměl věk. Nevidomé oči upřené někam, kam jsem neměla přístup. Nevím, jak zjistil, že tam jsem. Nedíval se a slyšet mě nemohl. Snad vycítil mou bolest, tak podobnou té jeho. „Profesorko McGonagallová?“ Jeho hlas zaskřípěl. „Kdy mi konečně začneš říkat Minervo?“ zamňoukala jsem v odpověď, jenže na tohle se Severus neptal. Otřela jsem se mu o kotníky a vyskočila na kamenné sedátko, na kterém seděl. „Ano, jsem to já,“ zapředla jsem a věděla, že bude rozumět. Váhavě, opatrně, nejistý, zda může, mě jemně pohladil po hlavě. I přes hustou srst jsem vnímala, jak ledovou má dlaň. Ale i tak byl jeho dotek to, co jsem právě teď potřebovala nejvíc. V té chvíli jsem si přála zůstat kočkou navždy. Být zvířetem bylo mnohem jednodušší než být člověkem. Srdce přestávalo tolik bolet. Jak málo někdy stačí – několik dlouhých prstů, které se citlivě probírají vaší srstí. Ruka, která hladí. Dlaň, která pomalu přijímá teplo vašeho těla. Přivřela jsem oči a vnímala tu chvíli, kdy jsme si vzájemně poskytovali útěchu.
Byl to zlom, od tohoto okamžiku začalo uzdravování. Ne zdraví, to ne, to bylo příliš brzy. Ale alespoň částečné protržení mlhy, která zahalovalo mou i Severusovu mysl. Pro mě to platilo určitě, pro něj alespoň zčásti. Přinejmenším začal více jíst, občas promluvil i jindy než ve svých hodinách. Začal vnímat svět kolem sebe. Nezačal se z něho radovat. Ale pevně věřím, že přestal plánovat, kdy ho opustí. Vytvořili jsme opatrné spojenectví. Spojenectví těch, kteří vědí. Trvá to rok, říkají všichni, kteří se setkali se smrtí někoho blízkého. Rok, než pomine ta nejhorší bolest. Dvanáct měsíců, po jejichž uplynutí se zase dokážete smát, kdy přestanete čekat, že se otevřou dveře a on bude stát na prahu. Konečně jsem dospěla k přijetí skutečnosti, že jsou věci, které se nedají změnit. Přijetí toho, že nezbývá než žít dál. ***** Přišly další roky a míjely snad až příliš rychle. Ale byly to vlastně docela dobré roky. Roky naplněné prací, ale i přátelstvím. Přátelstvím s Pomonou, Poppy, obnovenou důvěrou v Albuse, sílícím přátelstvím se Severusem, maskovaným za mezikolejní špičkování. Od okamžiku, kdy jsem znovu našla sílu vidět i jiné věci než svou bolest, jsem měla znovu starost o Harryho. Byla bych ho ráda vzala k sobě. Ale Albus mě ujišťoval, že je mu nejlépe tam, kde je. Zdůrazňoval pokračující nutnost krevní ochrany. To, že ještě stále existují Smrtijedi, kteří se vyhnuli Azkabanu a neváhali by pomstít Voldemortovu smrt. Jako třeba Lucius Malfoy, který využil svého bohatství a jehož vliv v kouzelnickém světě spíše sílil, než aby se zmenšoval. A že Harryho bezpečí je to, co je ze všeho nejdůležitější. Protože přijde čas, kdy se Voldemort vrátí. Albus o tom nepochyboval a já vlastně taky ne. Přijde čas, kdy se Voldemort vrátí a pak se věštba naplní. Teprve pak se skutečně naplní. Hodně jsem váhala nad citátem, který by se hodil k této kapitole. Dlouho vedl tento: Bože, dej mi trpělivost snášet věci, které nemohu změnit. Dej mi odvahu změnit to, co změnit mohu. A dej mi také moudrost, abych jedno od druhého uměl odlišit. Vyjadřuje hodně přesně můj názor na život, ale nakonec jsem dospěla k tomu, že ne tak dobře Minervino rozpoložení, protože právě teď není ve stavu, kdy by věci měnit mohla. Právě teď je musí pouze přijmout. Takže nakonec jsem vybrala ten, který snad vyjadřuje to, co jsem chtěla říct – Že když člověk nekřičí nahlas, ještě to neznamená, že nic necítí. Jsme na konci třetí knihy. Co nás ještě čeká? Ta další kniha se bude odehrávat až po konečné porážce Voldemorta, a k celé době Harryho Pottera se vrátíme jen v několika retrospektivách. Ale slibuju, že nebude zdaleka tak bolestná, jako byla tato.
|
Items details
- Hits: 1428 clicks
Tecox component by www.teglo.info
Vaše komentáře a dotazy
No nejhorší byla asi tahle kapitola tu jsem četl snad na padesátkrát.
taky se mi líbil popis toho začátku přátelství mezi minerálů a severusem.
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.