Hledej

 MGD_H004

    Na jazyku cítím trpkou chuť vítězství

      mgd_026pZačínáme v období těsně po bitvě o Bradavice. Ne, opravdu se nebudu zabývat událostmi v kánonu. Vždyť je všichni znáte. I když alespoň lehce se jich v prvních dvou kapitolách dotkneme. Ale můžu slíbit, že brzy se nám děj prolne s dějem Amber. Takže pokud jste zapomněli, co se dělo, můžete si to připomenout.

      Pokud vám Minerva na banneru připadá mladší, než byla ve filmu, je to úmysl. Počítejte se mnou. V roce 1998 (i o něco později, protože děj v roce 1998 rozhodně nekončí), je Minervě šedesát čtyři let. Je čarodějka – vypadá tedy nejméně o deset let mladší. Vlastně je to dáma v nejlepších letech, přesně taková, jako na obrázku. Ty hluboké vrásky, jako měla ve filmu, prostě mít nebude a basta. Můžete to brát i tak, že se zmizením starostí zázračně omládla. Tak dobře, směle do toho.

      Jednotlivé kapitoly budou provázet citáty z Amber. Pro jednou budu vykrádat sama sebe.

       

       

      „Snape! Není tady!“ ukázala Hermiona kolem dokola.

      „Všichni ředitelé Bradavic se po své smrti objeví na portrétu v ředitelně.

      A Snapea Bradavice přece uznaly jako ředitele. Ale on tu není.“

      Vyřítila se z ředitelny. Harrymu to došlo o vteřinu později a rozběhl se za ní.

      Ron stál nechápavě na místě. Co se, u Merlina, zase děje?

      Amber, prolog

       

       

      KVĚTEN–ZÁŘÍ 1998

      Unaveně jsem opřela hlavu o zeď a zpod přimhouřených víček se dívala na přelévající se dav před sebou. Stiskla jsem si spánky. Vítězství… by nemělo tak bolet. Jak se můžou smát? Zaplatili jsme příliš mnoho.

      Velká síň byla plná radostných výkřiků a halasu. Hagrid dusal od jednoho k druhému, každému hlasitě vykládal, jak se v bitvě uplatnil jeho milovaný, „malý“ bratříček Dráp. Ten nakukoval oknem a chraplavě se smál. Jeho zježenými vlasy pronikaly dovnitř paprsky ranního slunce. Kingsleyho zvučný baryton se vznášel prostorem, Neville pyšně seděl s Nebelvírovým mečem položeným na kolenou, Merline, ten chlapec opravdu vyrostl, Lenka vypadala daleko přítomněji, než bývalo běžné, Fillius si potřásal rukou Firenzem, Sibylla vzrušeně vyprávěla, kolika nepřátelům rozbila hlavu svými křišťálovými koulemi, dokonce i Protiva se vzdal škodolibostí a jeho popěvek zněl téměř přátelsky. Tedy, jak pro koho - „zplesnivělý Voldemort“ by z jeho vyjádření nejspíš moc radosti neměl.

      Všichni byli promíchaní dohromady – studenti, učitelé, skřítci, duchové, kentauři… Všichni u jediného stolu, o to jsem se postarala, protože jsem byla přesvědčená, že čas dělení podle kolejní příslušnosti skončil. Spolu jsme bojovali, spolu budeme oslavovat… Tak to vnímali všichni. Až na ty, kterým zemřel někdo blízký. Těm nebylo do oslavování o moc víc než mně.

      Ginny Weasleyová seděla na zemi, hlavu uloženou na klíně své matky, Arthur držel Molly kolem ramen, oběma stékaly slzy a nechávaly po sobě na ukoptěných tvářích špinavé stružky. Percy strnule postával nad svými rodiči, znovu nejistý, zda do rodiny opravdu patří, do chvíle, kdy ho Molly vytušila. Pak bez ohlédnutí zatápala rukou dozadu a stáhla ho k sobě. George, který do té doby jen bezcílně bloumal Velkou síní, Ron, tvář vzrušenou a posetou stovkami pih, Bill, Fleur, Charlie… najednou byli všichni spolu. Plakali, objímali se, ale přes slzy se draly i střípky úsměvu. Přišli o Freda, ale byli rodina. Společně mohli přežít.

      Harry Potter byl v centru pozornosti. Už opět hrdina, zčásti šťastný, zčásti v rozpacích, jako tak často. Kdekdo s ním chtěl mluvit, kdekdo ho chytal za ruku nebo za hábit, kdekdo se na něco ptal… Viděla jsem na jeho tváři radost, ale i nesmírnou únavu. Copak to nikdo nevnímá? Musel to pro něj být den z nejtěžších.

      Chtěla jsem překonat svou slabost, chtěla jsem vstát a jít ho zachránit z hlučícího davu, ale nedokázala jsem přemluvit tělo k pohybu. Naštěstí Lenka, jak bývalo jejím zvykem, viděla víc než jiní. Cosi Harrymu pošeptala, pak zvolala nějakou svou obvyklou bláhovost. Ve chvíli, kdy všichni upřeli pozornost na ni, si Harry přehodil přes sebe plášť… a zmizel.

      „Konečně je jeho dědictví po Jamesovi k něčemu dobré, Albusi,“ zamumlala jsem si pro sebe v matné vzpomínce, jak moc jsem nechtěla, aby Albus Harrymu otcův odkaz vrátil. U Merlina, neviditelný plášť v prvním ročníku! Jak jsem tenkrát souhlasila se Severusem, že jde o holý nerozum.

      Severus!

      Pevně jsem sevřela oči, aby mi nevytryskly slzy. Přála jsem si na něj ještě chvíli nemyslet. Ne teď. Až později, až nebudu tak unavená a budu mít více síly. Až dokážu ten kolotoč emocí zvládnout. Nebyla jsem si jistá, co cítím. Smutek, vztek, výčitky svědomí… Celou tu dobu! Celý rok se mi dělo před očima to, co jsem měla vidět, co jsem měla poznat. Albusi, proč jsi mi nic neřekl? Bylo by to o moc snazší, kdybych znala tvůj plán. Nemusela bych se zalykat nenávistí k tomu, kdo tě zabil – na tvůj příkaz, jak teď vím. Nemusela bych si teď vyčítat, že jsem zahodila šestnáct let, během kterých jsme si se Severusem vybudovali vztah tak blízký přátelství.

      Ze všech úmrtí, které závěrečná bitva přinesla, byla ta Severusova nejtrpčí. Protože jsem mu už nemohla říct, jak moc mě to všechno mrzí…

      Z polovičních mrákot mě vyrušilo prudké zavíření vzduchu a vzrušený dusot dvou párů nohou.

      „Paní profesorko!“

      Otevřela jsem oči. Přede mnou stál uřícený Harry Potter a za ním funěl Ron Weasley.

      Vyděšeně jsem se napřímila. Děje se něco? Objevila se někde skupina Smrtijedů, které jsme neměli pod kontrolou a kteří nás napadli?

      „Ano, pane Pottere?“

      „Rychle! On žije! Hermiona u něho zůstala, ale myslím, že sama to nezvládne. Potřebuje pomoc a já nikde nevidím madam Pomfreyovou. Rychle!“

      S úlevou jsem vydechla. Na další bitvy jsem neměla sílu. Naproti tomu, na záchranu života snad ještě dokážu nějaký ten kousek energie najít.

      „Kdo žije, pane Pottere?“

      „Profesor Snape.“

      Zatřepotala se ve mně naděje drobná jako pískle střízlíka.

      *****

      Následující týdny se mi slily v sled hektických, žalostných, ale i radostných událostí. Odstraňování následků bitvy o Bradavice – Merlinovi dík za kouzla, vzpomínám si dobře, jak dlouho trvala likvidace škod po bombardování v poválečném Londýně; snad nekonečný sled pohřbů – pociťovala jsem jako svou povinnost účastnit se všech, které se týkaly mých bývalých či současných studentů; řešení problémů kolem školy. K těm radostným patřilo setkávání s lidmi, u kterých jsem se obávala, že už je nikdy neuvidím. Ozývala se celá spousta studentů z mudlovských rodin s prostým dotazem – můžeme se vrátit? Byla jsem šťastná, že mohu odpovídat – ano, Bradavice se na vás těší.

      Ukázalo se, že většina rozhodování je na mně. Samozřejmě, radila jsem se s Pomonou, Filiusem i Poppy, ale já byla zástupkyní ředitele. Jak se zdálo, hrad pořád ještě považoval za ředitele Severuse, jenomže ten ležel na ošetřovně a stále se neprobral. Vlastně jen nepatrně se zdvíhající hruď prozrazovala, že není mrtvý. Poppy kolem něj běhala se starostlivostí, která mi řekla víc než slova, že nejsem jediná, kdo si vyčítá své chování v průběhu loňského roku. Dohodli jsme se, že otázku ředitele prozatím odložíme. Nikdo vlastně netušil, co bude dál i v případě, že se Severus probere. Bude obviněný z toho, co udělal? Ze zabití Albuse, z podpory Voldemorta? Z toho, jak se choval ten rok své ředitelské funkce? Přes všechno, co jsem teď věděla, některé věci se daly prominout jen těžko. I když pochopit, pochopit ano. Teprve teď mi bylo jasné, že pro Severuse musel být ten rok ještě těžší než pro kohokoli z nás.

      V průběhu dne jsem neměla volnou ani minutu, ale večer, co večer jsem se zastavovala na ošetřovně, unaveně dopadala do květovaného křesla, které jsem si přeměňovala z nepohodlné židle tak vytrvale, až Poppy rezignovala a nechala ho být tam, kde stálo – vedle Severusovy postele.

      Urovnala jsem mu dlouhé matné vlasy, pak jsem vzala do dlaní bezvládnou ruku a začala si s ním povídat.

      „Mohl´s mi to říct, víš. Přece jsi musel vědět, že bych tě nezradila. Bylo by to lehčí pro nás pro oba.“

      Před očima se mi promítaly vzpomínky na snad nejhorší rok mého života. Možná, že byl ještě horší než ten, kdy zemřel Elfie. Protože tenkrát jsem byla přesmutná, ale tentokrát jsem propadala beznaději. Když jsem přišla o Elfieho a o syna, byla jsem nešťastná já, ale v uplynulém roce si zoufali snad všichni.

      Temnota a disciplína. To tam bylo veselé hemžení studentů, chodbami kráčely vyrovnané dvojstupy studentů v černých hábitech. Většina z nich se do svých plášťů zimomřivě choulila, jako by chodbami už od září vanul severák. Všechno znehybnělo. Obyvatelé obrazů se přestali navštěvovat a duchové se neukazovali. Dokonce i schodiště se řediteli povedlo zkrotit, zůstalo zkamenělé v prostoru i čase.

      Jídlo bylo pochmurnou a tichou záležitostí. Po několika incidentech si nikdo nedovolil ani špitnout. Až začátkem listopadu se začaly dít věci. Provokativní nápisy na stěnách, dveře, které se Alectě a Amycusovi Carrowovým zavíraly přesně před nosem a zábradlí, která jim mizela pod rukama. Párkrát se bezmála zřítili ze schodů. Myslím, že většina z původních bradavických učitelů věděla, kdo ze studentů v tom má prsty. Ti, jejichž ramena nebyla schoulená. Ti, jimž ani sourozenci Carrowovi nedokázali setřít vzdor z tváří.

      Nakonec došlo k tomu pokusu o vloupání do ředitelny. Teď jsem si říkala, že jsem musela být slepá, že jsem neodhalila, co za tím skutečně bylo. Severus zuřil, o tom nebylo pochyb. Plameny v mém krbu vzplály uprostřed noci.

      „Profesorko McGonagallová,“ ozvalo se z nich jedovaté syčení. „Byla byste tak laskavá a dostavila se do ředitelny?“

      Byla jsem zmatená.

      „Kolik je hodin, u Merlina?“

      „To není podstatné, potřebuji vás tady teď. A teď znamená ihned. IHNED, je to jasné?“

      Zatrnulo ve mně. Přehodila jsem si přes noční košili hábit, stáhla si vlasy do pevného drdolu a už za tři minuty jsem stála v ředitelně. Uprostřed strohého prostoru (Kam jen zmizely tvé hračičky, Albusi? Zničil je tvůj vrah?) se nad třemi, magickými pouty znehybnělými postavami, tyčil Severus. Neville Longbottom, Ginevra Weasleyová a Lenka Láskorádová. Merline, co tady dělají? Nepatrně se mi ulevilo, když jsem si uvědomila, že v místnosti není Alecta s Amycusem. Jen jsem si nebyla jistá, že je má úleva opodstatněná.

      „Co se stalo?“

      „Tihle tři… studenti se pokusili vloupat do mé ředitelny a ukrást Nebelvírův meč. Jistě souhlasíte, drahá kolegyně, že zaslouží to nejpřísnější potrestání.“

      „Co jim…“ zajíkla jsem se. V očích těch tří jsem viděla odraz svého děsu.

      „Možná,“ řekl pomalu, „bych jejich potrestání měl nechat na Amycusovi. Ten by si to zajisté užil.“

      Mé protesty umlčel jediným šlehnutím pohledu.

      „Na druhou stranu, pán by nebyl nadšen proléváním čisté krve. Takže…“ odmlčel se a v očích se mu vztekle blýskalo. Napětí vzrůstalo k nesnesení. V očích těch tří se mísil strach se vzdorem. Tušila jsem, že jedině to, že byli umlčení, jim zabránilo vykřikovat litanii urážek. Svým způsobem jsem za to byla vděčná, nebylo nutné situaci ještě zhoršovat.

      Severus zlomyslně zkřivil koutky.

      „Myslím, že nejlepší bude… ano, to se mým kolegům bude zamlouvat a tihle by to mohli i přežít, což se zase bude líbit Temnému pánovi. Budu potřebovat nějaké ingredience ze Zapovězeného lesa. V poslední době je to tam poměrně neklidné, kentauři nejsou nadšení, pokud je někdo vyrušuje, tihle tři mi je opatří. Možná vyváznou i se všemi končetinami.“

      Říct, že se mi ulevilo, bylo málo, ze srdce mi spadl balvan větší než bradavická věž. Opatrně jsem ale zaprotestovala, jen abych nedala svou úlevu najevo.

      „Neměli by tam chodit sami, pokud je někdo zraní, hned jak vejdou do lesa, nebudou ti nic platní.“

      Vztekle na mě zavrčel: „Dobře, dohlédne na ně Hagrid.“

      Až teď mi bylo jasné, jak dokonalé divadlo Severus zahrál. A všichni mu ho uvěřili. Dokonce i Carrowovým připadal trest dostatečný.

      Jenže vždycky to nebylo tak snadné. Příliš mnoho trestů, které ti dva používali na své studenty, příliš bolesti, příliš neodpustitelných, které nutili své studenty používat proti sobě vzájemně. A Severus se na to díval se zdánlivě spokojeným pohledem v černých očích. My ostatní dělali, co jsme mohli, abychom zabránili tomu nejhoršímu. A Albus si své plány nechával pro sebe. Mlčel celý ten zatracený rok.

      *****

      „Byla jsem za Albusem,“ pronesla jsem směrem k nehybné postavě na lůžku tak nedbale, jako bych se bála, že se právě teď probere a prokleje mě. „Ptala jsem se ho, proč mi nic neřekl. Proč neprozradil, že to všechno ohledně jeho smrti bylo naplánované. Že jsi nás nezradil.“

      Zavřela jsem oči a viděla sama sebe, jak rozezleně stojím před Albusovým obrazem s touto otázkou na rtech.

      Albus se snaží vypadat sebejistě, ale drobné škubnutí úst prozrazuje, jak je jeho suverenita hraná.

      „Nemohl jsem. Bylo by to příliš nebezpečné. Porážka Voldemorta přece byla priorita.“

      Priorita! Jistěže priorita. Ale ta věčná hra na tajemství… Na to nejsem stavěná. My všichni jako poslušné figurky na Albusově šachovnici. Dokonce i svou smrt naplánoval jako oběť figury nutnou pro vítězství.

      „Alespoň jsi to mohl někam napsat. Do chráněné listiny, která by se objevila až v okamžiku našeho vítězství. Nebo to třeba říct skřítkům nebo já nevím… Něco! Neudělal jsi nic.“

      „Nemyslel jsem si, že to bude nutné.“

      Merline, takže i Severusovu smrt naplánoval s krutou precizností. A vlastně i Harryho. Copak mu opravdu na nikom z nás nezáleželo? Nikdy? Ani trochu?

      Jeho přiznání mě málem zabilo. A byla jsem jen nepatrný kousek od toho, abych vzala hůlku a obraz podpálila. Nakonec jsem se jen otočila na podpatku a toho dne už do ředitelny nevkročila.

      Tohle jsem Severusovi nedokázala říct. Že jen čirou náhodou teď není mrtvý ani v Azkabanu. Pouhá shoda okolností. Ne, to se Albusovi vůbec nepovedlo.

      „Slečna Grangerová usilovně shromažďuje důkazy o tvé nevině. Pan Potter je teď taky celý zkroušený, že ti nevěřil, tohle by tě vážně pobavilo, Severusi, o tom jsem přesvědčená. A Albusův portrét tam prostě dotáhnu.“ Polkla jsem. Severusovi stále ještě hrozil Azkaban. I toto byl důvod, proč neležel u svatého Munga, ale na ošetřovně v Bradavicích. Poppy je skvělá léčitelka, ale u Munga jsou přece jen větší specialisté, třeba na otravu hadím jedem by jich bylo docela potřeba. Jenomže Poppy má Severuse na rozdíl od nich ráda. U Munga by se taky mohlo stát, že Severus dostane čirým nedopatřením lék, který ho zabije. Na léčitelskou etiku jsme se nebyly ochotné spolehnout ani já ani Poppy.

      Byla to náhoda, že jsem tentokrát přišla za Severusem na ošetřovnu přesně v okamžiku, kdy se po předlouhém měsíci probral. Viděla jsem, jak pootevřel oči a zaznamenal ošetřovnu, čisté povlečení a konečně také mne. Bylo zřejmé, že ho výraz na mé tváři překvapil. To zase nebylo tak podivné. Když jsme se viděli naposledy, mířila jsem na něj hůlkou a snažila se ho zabít.

      „Zdá se, že jsme vyhráli,“ zachrčel ztěžka.

      „Náhodou ano,“ usmála jsem se, celá šťastná, že ho konečně vidím při vědomí.

      „Vskutku. Uvědomuješ si, drahá Minervo, JAK moc velká náhoda to byla?“

      Přikývla jsem. Pomyšlení, na jak tenkém vlásku viselo naše vítězství, mě dosud děsilo.

      „A díky jaké svinské náhodě jsem přežil já?“

      Tentokrát jsem nesouhlasila a jemně mu odhrnula z obličeje zcuchaný pramen dlouhých vlasů.

      „To přece nebyla vůbec žádná náhoda, tak se to muselo stát. To byl šťastný osud.“

      Znechuceně mě probodl černým blýsknutím zpod hustého obočí. Pozoruhodný výkon, vzhledem k tomu, jak mizerně se musel cítit.

      „Tak s tímhle už na mě nechoď, Severusi,“ napomenula jsem ho a přitáhla mu přikrývku pod bradu tak, že se nemohl ani pohnout. Ještě chvíli mě vraždil pohledem, než konečně rezignovaně zavřel oči.

      „Když to říkáš,“ hlesl a znovu usnul.

      *****

      Severusův soud se blížil. Hermiona, která celou dobu zuřila, že je ho Starostolec ochoten odsoudit dokonce i v nepřítomnosti, byla bez sebe úlevou, že se konečně probral. Pokoušela se u Poppy zjistit, zda bude v pořádku včas.

      Harry na to měl jiný názor.

      „Kolik lidí ví, že už Snape není v bezvědomí?“ zeptal se.

      „Vy, pane Pottere, slečna Grangerová, Poppy, Pomona a Filius.“

      „Víte, co si myslím? Že už by to neměl vědět nikdo další!“

      „Harry,“ ozvala se udiveně Hermiona. „Proč to chceš tajit?“

      „Protože bude daleko praktičtější, když se soudu osobně nezúčastní.“

      „Jak můžeš pronést takovou pitomost. Každý má právo na obhajobu.“

      „A jseš si jistá, že se bude hájit? Já teda ne. Já viděl jeho vzpomínky, víš. Já si myslím, že chtěl umřít. Že se chtěl potrestat. Chceš riskovat, že se rozhodne pro ten báječný nápad to celé skončit? Jako – nedostal mě Voldemort, tak ať to zvládnou ministerští?“

      „Harry, ty ses normálně pomátl. Copak odsoudí nevinného člověka?“

      „Nebylo by to poprvé, že? Nepamatuješ na Siriuse?“¨

      Už skoro hulákali a stáli proti sobě jako dva načepýření kohouti. Hermiona, rozhořčená na nejvyšší míru ve své svaté víře ve spravedlnost, a Harry, najednou překvapivě daleko lépe chápající, o co jde. Věděla jsem, že má pravdu. A nemusela jsem ani vidět Severusovy vzpomínky.

      „Slečno Grangerová, pane Pottere, už dost hádek,“ zvýšila jsem na ně hlas. Šest let strávených v mé třídě přece jen přineslo své plody. Zmlkli, přestali se probodávat pohledy, a nakonec se dokonce usadili zpátky do svých křesel.

      „Slečno Grangerová, přestože si nesmírně vážím vašich znalostí, vím, kolik informací jste seskládala do správné struktury, aby fungovaly co nejlépe na obranu profesora Snapea, přesto musím dát za pravdu panu Potterovi. Profesor Snape nebude alespoň v nejbližší době ochoten vašeho úsilí využít. Věřte mi, znám ho už přes pětadvacet let.“

      „Takže to uděláme?“ rozzářil se Harry, nadšený, že jsem pro jednou vyzdvihla jeho názor nad ten Hermionin. „Nemrač se, Hermiono, uvaž, že to budeš ty, kdo bude hvězdou celého procesu, že paní profesorko?“

      „Myslím, že to bude nejlepší,“ přikývla jsem. Věděla jsem, že to tak je. Hermiona byla nejen velmi dobře připravená, ale především, byla přítelkyní chlapce-který-nás-zbavil-toho-jehož-jméno-stále-nesmíme-vyslovit. No, a pokud se i tento chlapec postaví na Severusovu obranu, tak nemůžeme prohrát. Pokud se nám do toho Severus nebude plést.

      „Připadám si jako Brumbál,“ mumlala dívka pro sebe nespokojeně. „Budeme manipulovat pro vyšší dobro.“

      „Spíš pro dobro Severuse Snapea,“ zašklebil se Harry.

      „Tak dobře,“ přikývla pořád ještě nespokojeně a pak se zeptala nejistě. „Paní profesorko, myslíte, že to bude v pořádku?“

      „Bude,“ přikývla jsem pevně.

      A bylo.

       

      Items details

      • Hits: 1479 clicks

      Tecox component by www.teglo.info