Hledej

 MGD_H004

    Změny a proměny

      Tak jak si Harry povede se svým PPSS? A co se stane, když do Bradavic přijde Hermiona? Máte pocit, že věci budou už jen lepší a zajímavé? Ne tak docela. Začíná se objevovat nové nebezpečí.

       

      Harry je prostě takový. Laskavý ke svým přátelům.

      Zatraceně, on je přátelský i k Snapeovi, věřila bys tomu?

      Vykládá mi o tom, jak je chudák Severus osamělý…“

      Hermiona pohoršeně zakroutila hlavou.

      (Amber, 4. kapitola)

        

      PODZIM 2001 - VÁNOCE 2003

      Bylo opravdu zábavné sledovat, jak v průběhu prvního Harryho roku na pozici učitele obrany, Severus urputně odolává jeho snahám spřátelit se. Dával okázale najevo, že jedno menší sblížení, navíc pod vlivem alkoholu, neznamená vůbec nic. Ale Harry byl velmi nebelvírský. Zarputile znovu a znovu zapojoval svého kolegu do diskusí o nejlepších obranných kouzlech, občas ho pozval na skleničku ohnivé whisky a pravidelně ho vyzýval na partii šachů.

      Tomu prvnímu se Severus podroboval s neochotným respektem k Harryho znalostem, které byly v této oblasti podstatně lepší než znalosti celé řady předchozích učitelů, to druhé zarputile odmítal, patrně z obavy, že by se mohlo konat další nemístné sblížení pod vlivem alkoholu, šachům ovšem neodolal téměř nikdy. Dobře totiž věděl, že Harry nemá pro tuto hru sebemenší nadání, takže ho s přehledem a potěšením rozdrtí. Užíval si to více než půl roku, týden co týden. Šachové souboje se odehrávaly ve sborovně, za příležitostného kibicování kolegů, kteří se marně snažili Harrymu pomoci. Porážky bývaly drtivé. Opravdu byl beznadějný případ.

       

      Vydržel déle, než jsem čekala, ale nakonec neodolal menší odplatě. Inspiroval se mudlovským světem a vyčaroval si do ucha malou štěnici, nebo jak se tomu přesně říká, která mu umožnila být ve spojení s panem Weasleym. Řekl mi o tom dopředu, takže jsem se mohla celou dobu dobře bavit.

      „Takže střelec na b8? Hm, zajímavá varianta… Dáma na c3, ano, ano… A teď tedy jezdec na h2, zvláštní…“ hlásil Harry panu Weasleymu každý tah. To samozřejmě jeho spoluhráči neuniklo, ale nevěděl, proč to Harry dělá. Nakonec podrážděně zahučel: „Co to je za novou strategii, Pottere? Nezavřete ústa. Snažíte se mě rozptýlit?“

      „Daří se mi to?“ zazubil se Harry a pokračoval v hlášení. Severus se na něho naprosto bez úspěchu zamračil, ale pak pokračoval ve hře bez jediného dalšího slova.

      Ani společně s Weasleym sice nedokázal Harry svého kolegu porazit, nicméně zvládl ho dostat alespoň do patové situace. Asi nikdy nezapomenu na nevěřícný Severusův pohled, když viděl situaci na šachovnici. Zadumal se a nabídl Harrymu remízu. Ten zářil jako jarní sluníčko.

        

      Je to ovšem Nebelvír, takže se při nejbližší příležitosti, bez ohledu na následky, přiznal.

      „Samozřejmě mi bylo hned jasné, že tohle byste nemohl zvládnout sám“ zabručel spokojeně Severus. Jsem hluboce přesvědčená, že mu to ani zdaleka jasné nebylo, poznala jsem přece na něm, jak moc byl vyvedený z míry, a Harry to tušil taky. Ale rozumně usoudil, že když to jeho kolegovi udělá radost, tak se nemá hádat. A příště už ho Severus opět porazil jako Napoleona u Waterloo. Tato situace se pak opakovala s až nudnou pravidelností.

      O pár týdnu později už Poppy, nejspíš při pohledu na další Harryho beznadějnou porážku, nevydržela.

      „Možná bychom se raději mohli vrátit k bridži.“

      Severus strnul a jeho téměř úsměv, kterým oslavoval své vítězství, zmizel, jako bys použil Evanesco. Strnula jsem i já. Co to jen Poppy napadlo? Bridž jsme celá léta družně hrávali ona, já, Severus a… Albus.

      „Myslím, že to není nejlepší nápad. Nemyslím si, že by Harry měl o bridž zájem,“ zkusila jsem zachránit situaci.

      „Vlastně docela jo,“ zašklebil se Harry, který netušil, proč Severus tak zkameněl.

      „Vy, pane Pottere?“ uvolnil nepatrně svou tvář.

      Ulevilo se mi. Sice jsem ještě pořád měla pocit, že to bude pro Harryho další katastrofa, ale alespoň se už Severus tvářil skoro tak, jako vždycky. Raději, když je sarkastický, než týraný svými skutečnými i domnělými vinami. I když, chudák Harry. No ale je Nebelvír, něco musí vydržet.

      MGD_028

      „Necháme je hrát spolu,“ navrhla mi Poppy a já souhlasila. Severus byl skvělý hráč a obvykle hrával s ní. Byli zvyklí spolupracovat při léčení pacientů na ošetřovně – Poppy i u těch nejkomplikovanějších případů skvěle odhadla, co budou její pacienti potřebovat, a Severus pro ni vyvíjel nové varianty lektvarů, přesně podle jejích přání. Ta vzájemná souhra z nich dělala velmi silnou dvojici. My s Albusem je porazili jen málokdy, i když si myslím, že nejsem zase tak špatná hráčka.

      „Možná i vyhrajeme,“ usmála jsem se. „To by mohlo být příjemné. Tedy, pokud Severus Harryho nezabije.“

      Dopadlo to úplně jinak. Harry hrál velmi dobře. Ne tak výborně jako Severus, ale rozhodně daleko lépe, než si kdokoli z nás dokázal představit. A navíc, překvapivě dobře spolupracovali. Porazili nás na hlavu, ale pro tentokrát mi to vůbec nevadilo.

      „Netušil jsem, že vůbec umíte hrát, Pottere,“ poznamenal po hře spokojený Severus.

      „To Hermiona. Učila nás v Doupěti všechny. Rona to nebaví, Ginny taky ne, ale měli byste vidět George. A víte, kdo hraje ze všech nejlépe? Molly. S klidnou a vlídnou tváří, miláčku sem a zlatíčko tam, vás připraví o poslední košili.“ Harry se pobaveně uchechtl a my všichni s ním. Všichni, opravdu. Severusův smích jsem slyšela prvně po devíti letech. Naposledy se smál, ještě než Harry nastoupil do Bradavic.

      „To byl skvělý nápad,“ pochválila jsem později Poppy.

      „Jistě,“ ušklíbla se samolibě. „Tušila jsem, že to tak dopadne. Harry mi prozradil, že umí hrát.“

      Zůstala jsem na ni zírat s otevřenou pusou. Tak rafinované myšlení bych od ní nečekala.

      „Ty jsi to naplánovala?“

      Pokrčila rameny.

      „Bylo na čase, aby se Severus vrátil mezi nás živé. Šachy zjevně nefungovaly. Bridž se, řekla bych, osvědčí lépe,“ usmála se způsobem, ze kterého jsem poznala, jak moc jí na našem učiteli lektvarů záleží. Uvědomila jsem si, že to tak je odjakživa.

        

      Měla pravdu.

      Severus se sice pořád tvářil, že ho „zlatý-chlapec-který-porazil-toho-jehož-jméno-se-stále-neříká“ rozčiluje, ale při teď už pravidelných partiích bridže dělal svým nenápadným způsobem všechno pro to, aby hrál ve dvojici s ním. Alespoň občas jsem mu to překazila. Koho by taky bavilo pořád prohrávat, že?

      ***

      Na podzim, rok po Harryho příchodu, došlo k další změně – na místo učitelky přeměňování nastoupila Hermiona Grangerová. Usoudila jsem totiž, že učení tak náročného předmětu společně s povinnostmi ředitelky, mě už opravdu zmáhá. Byla bych to udělala dřív, ale nenašla jsem nikoho, komu bych byla ochotná své třídy svěřit. Hermioně jsem věřila. Pro začátek jsem si sice ponechala výuku posledních dvou ročníků, byla jsem si ovšem jistá, že po získání určitých zkušeností, zvládne Hermiona i je.

      Příchod Hermiony do Bradavic byl podobně zajímavý jako příchod Harryho. Severus reagoval poněkud podrážděně. Úplně jsem viděla, jak se mu v hlavě míhají rozhořčené myšlenky rychlostí zlatonky – Tahle žába naruší zajeté pořádky zrovna v okamžiku, kdy život začal být skoro snesitelný.

      V prvních měsících si na ni chodil stěžovat téměř každý týden. Pak si zvykl a dělal to jen občas, aby se neřeklo. Zjistil totiž, že přestože má Harry ohromnou radost z toho, že v Bradavicích učí jeho kamarádka, na bridge se ji pozvat nepokusil.

      K jeho, a po pravdě řečeno i k mé úlevě, se navíc nepotvrdily ani obavy, že Bradavice budou zamořeny Weasleyovskou záplavou. Přestože, jak Harry, tak Hermiona si plánovali příslušníky této rodiny vzít, většina ostatních patřila mezi jejich blízké přátele a Molly je oba téměř adoptovala, v Bradavicích se to nijak neprojevovalo. V Doupěti trávili skoro každou neděli a pravidelně se vytráceli na setkání s Ronaldem a Ginevrou do Londýna, ale do školy je nezvali. Většina mých kolegů ovšem předpokládala, že se to brzy změní. Doneslo se ke mně, že plánují dvojitou svatbu na jaro roku 2004.

      Měla jsem své pochybnosti. Podle mého mínění byla slečna Weasleyová plně zaujatá famfrpálovou kariérou a svatba zatím nebyla její priorita. I když, samozřejmě, mohla převážit Mollyina touha po vnoučatech nebo Harryho přání mít konečně vlastní rodinu. Takže co se týká této dvojice, úplně jistá jsem si nebyla.

      Ovšem pokud jde o Hermionu a nejmladšího z Weasleyovských synů, tam jsem měla úplně jasno – vůbec se k sobě nehodí a pokud k jejich sňatku dojde, skončí pohromou. Doufala jsem, že na to přijdou sami, dřív, než bude pozdě. Měla jsem Hermionu vždycky velmi ráda, ale připouštěla jsem, že je občas poněkud panovačná a Ronalda komanduje. Na druhou stranu, jeho inteligence ani zdaleka nedosahovala její. Stal se z něho samozřejmě velmi pohledný mladý muž, o tom nebylo pochyb, ale sama jsem věděla, jak je to nedůležité.

      Vzpomněla jsem si na muže, kteří zanechali stopu v mém životě. Alan Potter. Koutky se mi zvedly. Při vzpomínce na Alana jsem se nikdy nedokázala neusmívat. Tak přitažlivý, lehkomyslný a zábavný. Svým způsobem panu Weasleymu podobný. Jenže já naštěstí včas poznala, že bychom spolu nebyli šťastní. Podobně to bylo s pražským mistrem lektvarů Haroldem Tak charismatický a tak do sebe zahleděný… Naproti tomu Elfie… na první pohled neokázalý, všední Elfie. Ach Merline, ještě po tolika letech to bolí. Nikdy dřív jsem netušila, jak blízcí si s někým můžete být.

      Na svou první lásku, Douga, jsem myslet nechtěla. Stejně přitažlivý jako Alan, ale zodpovědný a milující. V tom byl podobný Elfiemu. Být věci jinak, mohli jsme spolu strávit spokojený život mezi ovcemi na vřesovištích. Jenomže to bych já nesměla být já. Už dávno jsem svého rozhodnutí nelitovala, jenže stejně mě krutě zabolelo, když před měsícem přišla zpráva, že zemřel na infarkt. Pohřeb měl v našem kostelíku, kde se nezměnilo vůbec nic. Jen já.

      Ne, nechtěla jsem teď myslet na mrtvé. Naštěstí jsem měla plno práce. Před námi byl další školní rok.

      ***

      Nebyl tak poklidný, jak jsem doufala.

      Dopadla jsem do křesla v ředitelně a zavřela oči. Porada skončila a všichni se rozešli. Za okny skučel ledový listopadový vítr, rozháněl po skotské vysočině první sněhové vločky a dokonale vystihoval mou náladu. Dokázala jsem se ovládat celou dobu, kdy Kingsley mně a některým dalším členům bývalého Fénixova řádu, přinášel zprávu o tom, co se děje na ministerstvu.

      Popletal ještě horší než za starých časů – Merline, jak ho mohl Starostolec po válce zvolit ministrem, tenkrát jsme to vyloženě podcenili, být důslednější, mohl být na jeho místě Kingsley – podivné chování mnohých úředníků, hlasy oslavující čistokrevné rody, zdánlivě drobná opatření, která se mohou zvrtnout v diskriminaci kouzelníků z mudlovských rodin…

      A pocit nenápadného vlivu kohosi v pozadí.

      „Malfoy,“ rozhodně oznámil Severus. „Znám jeho způsoby.“ Pak se rozhlédl a v očích mu zajiskřilo. „Vypadá to, že budete opět potřebovat špiona. Asi nebudu mít větší problém si znovu získat Malfoyovu důvěru. Nakonec, po válce mě bezmála odsoudili, takže… Bylo by užitečné zkusit získat přesnější informace.“

      Na tom se nakonec shodli všichni, ale já nemůžu říct, že by mě to těšilo, i když jsem nezpochybňovala nezbytnost toho kroku. Jenže jsem měla o Severuse obavy. Na druhou stranu – nemohla jsem se zbavit pocitu, že ho návrat k jeho roli vlastně těší. Muži! Opravdu potřebují ke spokojenému životu stálé vzrušení?

      Ticho ředitelny přerušilo rázné zaklepání. Severus. Jako bych ho přivolala svými myšlenkami. A kdoví, možná to tak i bylo. Dobře jsem si všimla jeho pátravého pohledu během našeho jednání. Nevydržel dole ve sklepení a vrátil se. V očích mu svítila starost.

      „Minervo? Jsi v pořádku?“

      „Ne, nejsem, Severusi. Jsem unavená. Mám pocit, že tohle už znovu nezvládnu.“

      Tázavě pozvedl obočí.

      „Zažila jsem tři války. Tři! Dvě kouzelnické a jednu mudlovskou. Všechny byly děsivé. Myslela jsem, že už bude klid… a ono to začíná znovu!“ Málem mi vytryskly slzy.

      A Severus, ten Severus, který si obvykle zachovával odstup, se přestal nade mnou tyčit, klekl si vedle křesla, chytl moje ruce do dlaní a upřel na mě tmavě sametový pohled.

      „Věříš mi, Minervo?“

      Upřeně jsem na něj zírala a přemýšlela, kolik si toho dokáže přečíst v mých očích. Doufala jsem, že hodně, ale přesto bylo nutné ta slova říct. Nezbytně nutné, vzhledem k naší minulosti.

      „Víš, že ano. Už nikdy neudělám tu chybu, že bych ti přestala věřit.“

      „Tak to nech na mně. Na mně, panu Potterovi, Kingsleym, Arthurovi… Jsi ředitelka a ta role ti sluší. Buď ředitelkou, škola tě potřebuje. Jediné, co od tebe chci, je tvoje podpora.“

      „Budeš ji mít,“ ujistila jsem ho a cítila, jaká obrovská tíha se mi odvalila z ramen.

      Z celé hloubi srdce jsem byla vděčná, že se Severus rozhodl chopit velení v další nastupující krizi. V krizi, jež zatím nebyla válkou, ale kdoví, kam povede. A já nechtěla stát v čele. Nikdy jsem nebyla vůdce. Byla jsem zvyklá následovat. Ano, mohla jsem řídit Bradavice. To jsem dokázala a myslím, že se mi to i dařilo. Protože škola byla o budování, o tvoření, o spolupráci, ale tím, kdo plánuje boj, tím jsem být nechtěla. Nikdy.

      ***

      Věnovala jsem se tedy škole, ale přes naši dohodu zůstávalo nové, zatím ještě ne úplně zřejmé nebezpečí, neustále na okraji mé mysli. Zaháněla jsem ho běžnými starostmi.

      Měla jsem obrovskou radost z toho, že se Hermiona rozhodla stát se pod mým vedením zvěromágem, a přiznávám, že mi zalichotilo, že si jako svou zvěromágskou podobu vybrala kočku. Zvládla přeměnu pozoruhodně rychle, což mě těšilo. Jen jsem nedohlédla důsledky. Srdce se ve mně skoro zastavilo, když jsem pár dní před Vánocemi viděla Severuse, jak spěchá přes zasněžené nádvoří ke vchodu do hradu s bezvládným tělíčkem v náručí.

      „Severusi, co to…?“

      „Jeden z Hagridových miláčků chtěl v Zapovězeném lese schroustat tuhle kočku.“

      Opravdu jsem se vyděsila a chrlila ze sebe nesouvislé dotazy, jak k tomu došlo a co bude teď. Viděla jsem, jak na mě nechápavě zírá. Jistě, podle něho šlo jen o zvíře.

      „Minervo, nic se jí nestane. Kousla ji akromantule, je pouze omámená. Dám ji něco proti otravě, posilující lektvar a zítra ráno by už měla být víceméně v pořádku.“

      Trochu jsem si oddechla, jenže starosti jsem si dělala dál.

      „A co s ní bude pak?“

      Jeho ironický návrh, že si ji nechá, mi klidu nepřidal. Pokud jsem věděla, nikdy neměl domácího mazlíčka. Vždyť on vůbec nevěděl, jak se o takového tvorečka starat.

      Rychle jsem si připomněla, že NEJDE o kočku a zapřemýšlela, co by se stalo, kdyby na to přišel.

      Na druhou stranu… možná by to mělo něco do sebe. Hermiona se s panem Weasleym rozešla, přesně podle mých předpokladů. A všimla jsem si, jak moc ji dráždí, že ji Severus nerespektuje. Snad i snaha stát se zvěromágem byla způsobem, jak mu „ukázat“. Podle mého, mohla mít úspěch. Vyrostla z ní půvabná a současně inteligentní žena, to ani Severus nemohl přehlédnout a myslím, že skutečně nepřehlédnul. Jeho podrážděnost nad její přítomností v Bradavicích mi připadala zvlášť v poslední době poněkud hraná.

      Samozřejmě to komplikoval. Jako vždycky. Nějakým způsobem došel k názoru, že teď, když se i Harry rozešel se slečnou Weasleyovou, zaplanou tihle dva k sobě nekonečnou láskou. Já ale věřila, že se to nestane. Podle mého, považovala Hermiona Harryho za jakéhosi svého mladšího bratra a ani on nevypadal, že by měl zájem. V poslední době sice míval občas takový zasněně spokojený výraz, příznačný pro čerstvou zamilovanost, jenže zaručeně se netýkal Hermiony. Na tu se díval úplně jinak – s přátelským úšklebkem.

      Ovšem… já nejsem Albus. Rozhodně, ať už si myslím, co chci, nebudu se plést lidem do života. Nechám to na nich. I když na Hermionu v její kočičí podobě raději nepatrně dohlédnu. Severus sice neměl ve svých pokojích jediný kouzelnický obraz, takže portréty se tam podívat nemohly, ale ředitelé mají i jiné možnosti, že? Normálně plně respektuji soukromí svých zaměstnanců, ale teď… Jen pro jistotu.

      Zapomněla jsem ovšem, že i Severus stál po určitou dobu v čele školy. Znal všechny možnosti, které ředitel má. A jako nekonečně paranoidní jedinec se na ně připravil. U Merlina, copak jsme pořád ještě ve válce? No možná trochu, ale tady v Bradavicích, tady ne!

      Pokus nahlédnout plameny krbu totálně zkrachoval. Jenom jsem si připálila obočí a ožehla čelo, když na mě šlehly zpětné plameny. Poppy můj vzhled přijala s pozdviženým obočím, ale dala ho do pořádku obratem.

      Dveře i stěny dokonale chráněné proti „ředitelským okénkům“. To považuju opravdu za nemístné. Vždyť by se mu mohlo i něco stát. Tohle opatření máme i pro bezpečnost zaměstnanců!

      Snaha umožnit portrétům vstup do nekouzelnických obrazů rovněž selhala. To se dalo čekat, ale zkusit jsem to musela.

      Co ještě zbývalo? Už jen bradavičtí skřítkové. Od Tilly jsem zjistila, že Severusova přání plní výhradně skřítka Winky. Nikoho jiného prý do svých komnat nepustí.

      „Winky? To je ta skřítka, která patřila původně Skrkovi, ta o kterou tak pečoval Dobby?“ Nechtěla jsem zmiňovat Winčiny problémy s alkoholem, ale pamatovala jsem si je dobře, o to více mě překvapovalo, že zrovna tuto skřítku si vybral Severus.

      Tilly souhlasně kývala hlavou, až jí uši zaplácaly.

      „Ano, paní ředitelko, paní. To je ona. Winky byla moc a moc smutná, když Dobby umřel. Ona tenkrát zase moc pila máslový ležák. Profesor, ředitel Snape si ji zavolal a moc přísně křičel. Pak jí dal úkol, že ona a nikdo jiný, má o něho pečovat. Ona od té doby profesorovi moc a moc oddaná.“

      Udělalo se mi špatně při pomyšlení, že to muselo být v době, kdy jsme Severuse všichni svorně nenáviděli. V tom roce, na který se mi nechtělo vzpomínat. Byla jsem najednou hluboce vděčná, že měl tenkrát alespoň jednu bytůstku, která ho měla ráda. Podle toho, jak jsem znala skřítky, nemělo smysl Winky žádat, aby u Severuse špehovala. Jen bych ji uvedla do rozporu mezi příkazy jejího uznávaného pána a ředitelky. Měla by pocit, že se musí potrestat, a to nebylo zapotřebí. Pro jistotu jsem se ještě zeptala Tily.

      „Ty se nemůžeš do Severusových komnat podívat?“

      „Ne, paní ředitelko, paní. Jenom Winky. A i ta jenom, když ji profesor zavolá.“

      Nezbylo mi než čekat. Samozřejmě jsem věřila, že Severus kočce neublíží, ať už pozná, o koho ve skutečnosti jde, nebo ne, ale její zranění mohlo být horší, než si myslel, že? Jediné, co mě napadlo, bylo poslat za Severusem Harryho. Protože běhal po Bradavicích a hledal Hermionu. Jenomže pak se mi nepovedlo z něho nenápadně vytáhnout informaci, zda vůbec u Severuse nějakou kočku viděl. Hermiona zatím nechtěla, aby se o jejích pokusech stát se zvěromágem vědělo, takže přímo jsem se ptát nechtěla.

      Takže jsem zase nevěděla nic. Já prostě vůbec nemám talent na intriky.

      Proto se mi neskutečně ulevilo, když jsem druhý den viděla Hermionu přicházet do Velké síně na večeři očividně živou a zdravou. Jenže odpověď na otázku, zda ji Severus odhalil, mi to nedalo.

      Zkusila jsem se poptat Severuse na hnědou kočku, kterou měl v opatrování, ale on mě rázně odbyl.

      „Říkal jsem, že bude v pořádku. Naprosto bez problémů jsem ji vyléčil… Ano, byl jsem v pokušení si ji nechat, ale pak jsem ji pustil na toulky.“

      Ještě dodal, že doufá, že se třeba k němu vrátí, protože to bylo náramně hezké stvoření. Na Hermionu se při těch slovech nepodíval ani koutkem oka, jenže při jeho schopnostech tajit své myšlenky, jsem si zase nemohla být ničím jistá.

      Poslední pokus jsem udělala s Hermionou.

      „Jsi v pořádku?“

      Její ujištění, že ano, pro mě nebylo zrovna nejpřesvědčivější. Zkusila jsem to jinak.

      „Soudím, že Severus tvou podobu neprohlédl. Toho budu muset někdy využít, abych ho trochu vyvedla z míry. Oklamat našeho profesora lektvarů se hned tak někomu nepodaří.“

      Tady už jsem nějakou reakci získala, i když ne úplně takovou, jakou bych si přála. Hermiona zbledla a skoro úpěnlivě mě prosila, abych nic, ale vůbec nic neprozradila. Abych pokud možno úplně zapomněla, že je Hermiona vůbec zvěromágem. Bylo by mě opravdu zajímalo, co se u Severuse včera dělo. To byly její zážitky tak traumatické? Ať už to bylo jakkoli, úplně vyhovět jsem jí nemohla.

      Snad jen…

      „Nějakou dobu tvé přihlášení jako zvěromága mohu pozdržet, ale věčně to nepůjde. A vůbec, uvědomuješ si, že tady se dříve nebo později všechno prozradí?“

      Upadla do rozpaků.

      „Třeba se to později bude hodit trochu lépe.“

      „Tak dobře, Hermiono, zatím to necháme tak a uvidíme, jak se věci vyvinou.“

      Pak už jsem alespoň pro tuto chvíli hodila veškeré starosti za hlavu.

      Byly Vánoce.

       

      Items details

      • Hits: 409 clicks

      Tecox component by www.teglo.info