Jsem na konci? |
Tak a jsme definitivně na konci Minervina příběhu. Během skoro dvou a půl let, kdy jsem o ní psala a přemýšlela, mi opravdu přirostla k srdci. Dá se říct, že je to pro mě nejoblíbenější postava z celého HP světa. (Promiň, Severusi.) Kruhem se vrátíme tam, kde jsme začali, k prologu. Znamená to konec Minervina života? „Objevil jsem jednu knihu. Vážně hodně starou. Úplně tomu nerozumím. Podle ní v nás všech koluje stejná krev.“ „Je to tak, přikývl Severus, „všichni jsme jistým způsobem příbuzní. Jde jen o to, jak daleko do minulosti se podíváme.“ Amber, 25. kapitola
„Co vidíš?“ zeptala jsem se napjatě. „Tebe,“ usmál se na mě. Sice se mi hluboce ulevilo, ale současně jsem měla chuť ho plácnout. To nebyla odpověď, kterou jsem chtěla slyšet. „A kromě mě?“ „Ty jsi nejdůležitější. Mám oči jen pro tebe.“ Protočila jsem panenky stejně úspěšně, jako to dokázal Harry ve svých vrcholných chvílích. Když Bradach viděl, jak se tvářím, přestal mě popichovat a konečně odpověděl. „Nemocnici? Ale po pravdě, podivnou. Připadám si jako v historickém filmu.“ Ulevilo se mi podruhé. Viděl Bradavice! Poppy měla pravdu. Přinejmenším kousek magie v Bradachovi vězel. Teprve teď jsem se sama pro sebe podivila, proč jsem se nikdy nepokusila mu svou školu ukázat. Nejspíš mi docela vyhovovalo dokonalé oddělení mých dvou životů. Ale teď to změním. Než jsem stačila říct cokoli jiného, přiběhla Poppy, které její magická signalizace naznačila, že se její pacient probral. Pozdravila ho letmým kývnutím a okamžitě začala se složitými diagnostickými kouzly. Bradach ji sledoval s profesionálním zájmem. Uvědomila jsem si, jak to musí být pro lékaře fascinující, setkat se s úplně odlišným způsobem léčby. To, že byl můj odhad správný, se ukázalo vzápětí. Poppy spokojeně sklopila hůlku a zeptala se. „Jak se cítíte, pane?“ „Bolavě, ale jinak daleko lépe, než bych předpokládal. Co všechno mi bylo? Pamatuji si, jak jsme se řítili dolů z útesu. Vzhledem k tomu, že oba s Minnií žijeme a že jsem jinde než v normální nemocnici, dá se předpokládat, že jste nějakým způsobem čarovaly. Je to tak?“ Další část rozhovoru byla tak odborná, že jsem se ztratila hned po prvních slovech. Samá distorze, distenze, diterpeny a spousta jiných di-výrazů, které šly naprosto mimo mě. Kdoví, zda jsem si je vůbec zapamatovala správně. Ale ti dva je používali s bravurou danou letitou praxí. Vůbec jsem netušila, že lékařská a léčitelská terminologie je tak podobná. Nejspíš proto, že obojí vychází z latiny. Bradach trval na tom, aby Poppy znovu vykouzlila ruce, které mu dávaly masáž srdce, se zájmem prodiskutoval složení lektvarů a vyptával se na způsob, jak fungují kouzla, která na něj Poppy použila. Nikdy předtím neprojevil o magii ani zdaleka takový zájem. Profesionální deformace, předpokládám. Poppy byla zaujatá hovorem s „kolegou“ úplně stejně. Vyptávala se, jak by stejné situace řešili lékaři, jaké přístroje používají… Připadala jsem si jako páté kolo u vozu. Trochu ukřivděně jsem seděla na Bradachově posteli, úplně zapomenutá a upřeně je pozorovala. Jistě právě proto jsem si všimla, že najednou vypadá pobledle a ruce se nu začínají chvět. „Poppy!“ vmísila jsem se do jejich debaty zvýšeným hlasem a naznačila naší léčitelce, že by se opravdu měla věnovat své profesi. „U Merlina, co jsem to za léčitelku! Pane Flemingu, ještě zdaleka nejste v pořádku. Vypijte, prosím, tento lektvar – je to bezbolestný spánek, umožní vám důkladný a pro vás velmi důležitý odpočinek,“ začala Poppy pobíhat kolem a „laskavě“ mi dovolila, abych Bradachovi nadzvedla hlavu a nalila do úst perleťově zbarvenou tekutinu. Se zájmem prozkoumal jeho chuť na jazyku, ale hned se mu zkřivila tvář. Ani jsem se nedivila. Severus se nikdy nenamáhal, vylepšit chuť svých výrobků. Vysvětloval mi, že čím je odpornější, tím lépe. Alespoň kouzelníci lektvary nezneužívají. Tak jako tak, lék zabral téměř okamžitě a Bradach znovu usnul. Poppy se na mě omluvně usmála. „Promiň, Minervo, úplně jsem zapomněla, že mluvím s pacientem. Je to fascinující muž, vůbec se ti nedivím.“ S přivřenýma očima jsem ji pozorovala. Žila jsem v domnění, že o mém vztahu nikdo neví. Pochopila a zasmála se. „Snad sis nemyslela, že nic netušíme.“ „Po pravdě řečeno, myslela.“ „Tady? Když máme Severuse a Hermionu? Severus to zjistil velmi brzy, myslím, že jeho špionské instinkty prostě nikdy nespí, zmínil se Hermioně a ta by nebyla dost ženská, aby to neřekla mně. Na její omluvu musím říct, že nebyla úplně při smyslech. Megan dostala chřipku, vylítla jí horečka a než lektvary zabraly, byla Hermiona tak rozrušená, že mi povykládala všechno, co jí zrovna na mysl přišlo. To víš, mladé matky. Dítě dostane rýmu a ony si hned myslí, že umírá.“ To mě pobavilo. „To malé nemohl dát lektvar Severus?“ „Severus? Ten byl ještě horší než Hermiona. Dokonce se na to ani nevydržel dívat! Proto taky mohla Hermiona tolik prozradit.“ Už mi bylo jasné, jak to bylo dál. Od Poppy cestovala informace k Pomoně, odtud k Filiusovi… „Je tady někdo, kdo to neví?“ zeptala jsem se rezignovaně. „Pokusili jsme se to utajit před Hagridem. Znáš ho. Ten by se při nejbližší příležitosti na doktora Fleminga zeptal tebe. A vzhledem k tomu, že se nezeptal…“ „Zeptal,“ povzdechla jsem si. „Jenom jsem ho nepochopila. Myslela jsem, že mluví o svém vztahu s Olympou.“ Poppy se uchechtla. „No vidíš. Tady se prostě nic neutají.“ Pak zvážněla. „Asi bych ti měla něco říct. Už nějakou dobu mi v hlavě vězela ta Hermionina myšlenka, že mudlové v pravém slova smyslu neexistují. To, co se teď stalo s tvým přítelem, to jen potvrzuje. Nevím, co si s tím počít. Ono by bylo snadné říct, že by léčitelé měli jít a pomáhat všem, nejen kouzelníkům. Jenomže to zas není tak jednoduché. Nemůžu pomoct všem. Prostě, určitou úroveň magie potřebuju.“ Ztěžka si povzdechla. „A co by se stalo, kdyby se na nás začali spoléhat a my pak některým prostě pomoct nedokázali?“ „To by nejspíš vzbudilo nenávist vůči nám. Nevěřili by, že to neděláme schválně.“ „Přesně. A navíc, oni stejně většinu toho, co dokážu já, zvládnou taky. Sice pomaleji, ale zvládnou.“ Znovu se zamyslela. „Je tu ještě jedna věc. V tomhle konkrétním případě bude mít můj zásah možná ještě i nějaké další následky.“ Málem se ve mně zastavil dech. „Co tím chceš říct?“ „No, jeho magie se více probudila. I když se domnívám, že ji alespoň zčásti používal i předtím – na své pacienty. Myslím, že jim dodával chuť se uzdravit. Cítím to z něj.“ „Pokračuj,“ zavrčela jsem na ni, protože zatím se k žádným následkům nedostala. Usmála se. „Tahle vlastnost se patrně ještě prohloubí. Ale co je důležitější, je možné, že jeho probuzená magie bude pracovat v jeho vlastní prospěch. Ukázala jsem jí, jak pomáhat vlastnímu tělu. Prostě, možná, ne zcela jistě, se značně zpomalí jeho proces stárnutí.“ „Takže bude žít stejně dlouho, jako kouzelníci?“ vydechla jsem. „To nejspíš ne, ale prostě déle, než je u mudlů běžné. To zase není tak špatné, že?“ Němě jsem zavrtěla hlavou. *** Pozvala jsem do ředitelny Severuse. Čekal mě, jak jsem to viděla, těžký rozhovor. Na druhou stranu, pořád jsem byla v euforii z toho, jak nadšený byl Bradach. Protože samozřejmě on byl první, komu jsem řekla, že jsem téměř rozhodnutá odejít ze své pozice ředitelky a žít s ním v jeho, vlastně teď už našem domě. Ano, chtěla jsem to udělat. Jenže jsem měla své povinnosti. Takže vše bude záležet na tom, jak zareaguje Severus. Překvapil mě. Ale to se mu vlastně daří docela často. Vstoupil do ředitelny, nasál vůni jasmínového čaje okořeněného pravou skotskou whisky – ne, už mi nezbyla žádná dědova, ale ta Malcova taky stojí za to – a první co řekl, bylo: „Takže ses rozhodla, Minervo?“ Vytřeštila jsem na něj oči. „Jak to, u Merlina, víš?“ Pokrčil shovívavě rameny. „Opravdu už by sis měla být vědoma faktu, že v Bradavicích se nic neutají. Že zvažuješ svůj odchod z Bradavic, mi sdělil Phineas.“ Rozmrzele jsem pohlédla na portrét bývalého bradavického ředitele, jednoho z mála Zmijozelů v této roli. Tvářil se netečně, jako by vůbec nevnímal, co se kolem děje, ale nepatrné přimhouření víček ho prozradilo. „Myslela jsem, že portréty by měly zachovávat tajemství současného ředitele.“ Severus se ušklíbl. Postavil se nad můj stůl a ze své impozantní výšky se na mě zahleděl. „Obávám se, že tak napůl ještě pořád považuje za ředitele mne. Ale neřekl mi toho zase tak mnoho. Více jsem si domyslel. Nicméně, tvá reakce mi potvrdila mé předpoklady.“ Zamračila jsem se. To jsem si mohla myslet. Že mě to ještě překvapuje. Faktem ovšem je, že mi vlastně celou situaci ulehčil. „Možná už tě opět považuje za ředitele, Severusi. Přijmeš mou nabídku na toto místo?“ Severus si odhrnul vlasy z obličeje. Najednou jsem zahlédla jeho nejistotu, podmíněnou vnitřními běsy, o kterých jsem měla pocit, že už konečně zmizely. Zjevně ne tak úplně. „Jsi si jistá, že to tak chceš? Možná by Pomona nebo Filius byli lepší volbou. Jako ředitel jsem udělal mnohé věci, které si ani teď nedokážu odpustit.“ Vstala jsem a pevně ho uchopila za ruce. Cítila jsem, že se nepatrně chvějí. „Jsem si naprosto jistá, Severusi, že budeš tím nejlepším ředitelem, jaké Bradavice můžou mít. Myslím, že je čas na změnu generací. Vlastně je to tak, že když jsem možnost svého odchodu zvažovala, tak jsem tom s oběma mluvila. Přece jen, všichni jsme tady strávili přemnoho let. Oba jsou rozhodnutí odejít spolu se mnou.“ Přemohla jsem touhu pohladit Severuse po vlasech. Byla jsem si jistá, že by to nepřivítal. „Nechtěla bych, aby to vypadalo, že jsem místo ředitele nabídla nejprve těm dvěma a oni odmítli. Od začátku jsi byl mou jedinou volbou. Jen jsem potřebovala vědět, jak se budou dívat na můj odchod.“ Severusovou tváří proběhla celá škála emocí, ale pak se na ní ustálil kamenný výraz, který jsem u něj v posledních letech viděla stále řidčeji. Vytušila jsem, že ho používá výhradně tehdy, když nechce prozradit, jak moc ho něco zasáhlo. Vytrhl mi ruce z dlaní a šel si sednout do křesla. Vrátila jsem se zpátky za stůl a odlevitovala k němu šálek s čajem. Napil se a začal být věcný. „Dobře tedy. Jak říkáš, je čas na střídání generací. Myslím, že moje Zmijozely s přehledem zvládne Hermiona. Harry zůstane ředitelem Nebelvírů a předpokládám, že se Neville rád ujme Mrzimorů. Jedinou otázkou je, kdo se stane ředitelem Havraspáru.“ „Filius se zmínil o jedné své bývalé studentce, která studovala krátce po tobě. Pamatuješ si na Luccy Smithovou?“ špitla jsem. „Prý by měla o práci v Bradavicích zájem.“ Zamnul si bradu. „Ano, byla docela schopná i v lektvarech. Chytrá dívka, typická Havraspárka, a pokud si vybavuji, z mudlovské rodiny. Dobře, to vypadá přijatelně, ovšem vymiňuji si právo posledního slova.“ „Samozřejmě,“ přikývla jsem. Zamyšleně se na mě zadíval. „Ještě něco bychom měli probrat. Opravdu chceš odejít z Bradavic zcela a plně?“ Zarazila jsem se. O tom jsem vlastně nepřemýšlela. Pro mě odchod znamenal jednoznačný, i když bolestivý řez. Mohlo by to být jinak? Zatajila jsem dech. „Jak to myslíš?“ „Řekl bych, že by byla opravdu škoda, kdyby měly skončit tvé zvěromágské kurzy. A taky už delší dobu přemýšlím, že by studenti potřebovali více vědět o mudlovské historii. Mnozí si vůbec neuvědomují, jak ovlivňuje kouzelnický svět. Nechtěla by ses toho chopit? Tvé ukotvení v obou světech ti dává jedinečné možnosti.“ Hlava se mi zatočila vděčností. Severus mi nabídl možnost, jak odejít i zůstat. Ano, tohle chci!
EPILOG Definitivní potvrzení svého rozhodnutí jsem udělala na místě, ke kterému se vážou mé nejranější vzpomínky. Na hřbitově, kde jsem si zkoušela své první krůčky. Posadila jsem se na otcův náhrobek a promítala si před očima, kapitolu za kapitolou, celý svůj život. Vlastně to bylo jednoduché. Severus s Hermionou, Harrym a Nevillem to zvládnou. Bradavice jim mohu klidně svěřit. Přišel čas, aby v jejich čele stanula nová generace. Můj čas vypršel…
…a můj čas právě přichází. Čas na život. Bradach na mě čeká za hřbitovní zdí. Vezmeme se za ruce a půjdeme se projít k řece. Možná usedneme mezi zdi starého opatství, budeme si povídat a dívat se, jak se nám nad hlavami začínají líhnout hvězdy.
Tak, jsme opravdu na konci příběhu, nikoli však Minervina života. Myslím, že ho má ještě hezký kousek před sebou. A pokud vás zajímá, jak je to s tou magií v nás, přečtěte si 25. kapitolu Amber. Tam to vysvětluju podrobně.
|
Items details
- Hits: 1799 clicks
Tecox component by www.teglo.info
Vaše komentáře a dotazy
No a teď celkově.
Příběh se mi líbil, i přesto že mám radši trochu akčnější příběhy. Přesto jsem to schroupal dá se říct najednou (až teda na jednu vyjímku).
Taky doufám, že ostatní příběhy jsou napsané stejně kvalitně.
Plně souhlasím s Drticoolem
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.