Hledej

 KVR_00

    Všechno je v pořádku

       Teddy už nechce kakao, paní Norrisová zběsile pobíhá a skoro všichni odjíždějí na dovolenou. O čtyři týdny později je sbalena také jedna velká vyšívaná kabela a v závěru se ukáže, jak je to s tím pořádkem doopravdy.

       

      Seděli kolem malého kulatého stolku v ředitelně. Neville, s hlavou mírně nakloněnou, zaujatě poslouchal Minervu, která nadšeně líčila úžasnou zahrádku své sestřenky.

      „Jane je na květiny opravdová odbornice. Na dovolenou k ní se už tolik let chystám. Zve mě každý rok. Ale nikdy jsem se neodhodlala na tak dlouho opustit Bradavice. Až letos…“

      Teddyho hovor dospělých nudil. Dopil kakao a rozhlížel se kolem sebe. Vstal od stolu, popošel k policím s různými lesklými a cinkavými přístroji, a se zájmem si je prohlížel. Pomalu je obcházel a opatrně se jich dotýkal konečky prstů.

      Harry chápavě pokýval hlavou a taky se rozhlédl. Jeho pohled však přitáhl Moudrý klobouk. Mezi všemi těmi naleštěnými předměty vypadal jaksi nepatřičně omšele. „Minervo, jak je ten klobouk asi starý?“ zeptal se, když konverzace na chvíli ustala. „Připadá mi zaprášený.“

      „Zaprášený? To nejspíš ne. Ředitelna se úplně sama magicky uklízí a nikde jinde není ani smítko. A jak je starý? Starší než Bradavice, předpokládám. Byl tady už v době, kdy byl ve funkci nejstarší z ředitelů, Adair Fields. To už má na nějakou tu omšelost právo. Myslím si naopak, že na svůj věk vypadá docela dobře. Jsem zvědavá, kam letos v září zařadí Teddyho.“

      Chlapec uslyšel své jméno a otočil se.

      „Teddy, ještě trošku kakaa?“

      „Už ne, teto Minervo. Mohl bych si ty přístroje někdy přijít nakreslit? A chceš vidět moje poslední obrázky?“ Teddy prohrabal jeden ze tří kufrů stojících u stěny a vytáhl velký skicák. Pomalu jím listoval a ukazoval jednu kresbu za druhou. Bradavice, moře, mudlovská auta, vlaky, jednorožci, jezero s olihní… „V Austrálii budu taky kreslit. Všechno ti pak ukážu.“ Jeho vlasy samým vzrušením neustále střídaly všechny myslitelné barvy a odstíny.

      Harry se pyšně usmíval. „Lenka Weasleyová dává Teddymu hodiny a moc si ho chválí. Prý má opravdu talent.“ Pak se podíval na hodinky, dopil čaj, kývnul hlavou na Nevilla a zvedl se z křesla. „Díky za svačinu, Minervo, už ale budeme muset jít. Mezinárodní přenášedlo se na ministerstvu aktivuje za půl hodiny. Rodiče Hermiony se už na Teddyho těší a…“ nedořekl.

      Ozvala se rána, křik a nakonec ohromný rachot. Všichni čtyři vyskočili a vrhli se ke dveřím. Jakmile je otevřeli, prolétla jim pod nohama poplašeně vřískající paní Norrisová. Zatímco zběsile pobíhala po ředitelně, zjistili příčinu toho rozruchu. Po chodbě sem tam poletoval Protiva a škodolibě pokřikoval, školník Filch za hlasitého nadávání vztekle mával smetákem a pod schody se v kaluži mydlinkové vody válel plechový kbelík a změť něčeho, co vypadalo jako rozsypané brnění.

      Několik mávnutí tří hůlek a rytíř zase stál ve výklenku nad schody, Filch měl u nohou svůj kbelík s vodou a umlčený Protiva se nehybně vznášel pod stropem.

      „Můžete opět pokračovat v práci, pane Filchi,“ prohlásila nahlas Minerva a tišeji dodala směrem k Harrymu a Nevillovi: „Ještě že taky odjíždím na dovolenou už dnes.“

      Po návratu do ředitelny Neville odchytil paní Norrisovou rozhořčeně prskající pod stolem a zanesl ji ke dveřím. Teddy položil svůj skicák na zpřeházené oblečení a s hlasitým klapnutím kufr zavřel.

       KVR_02a

       Harry všechna zavazadla zmenšil, uložil je do kapsy hábitu a otočil se k ředitelce. „Myslím, že si dovolenou zasloužíme všichni. A ty, Minervo nejvíce. Dřeš jako kůň a všechno klape jak hodinky. Filius a Tamara nebudou mít na starosti nic víc než běžnou červencovou agendu. Těch pár týdnů, co tu nebudeme, Protivu přece zvládnou.“

      Minerva jen přikývla.

      Neville za kočkou zase zavřel dveře, zakouzlil „tempus“ a pohlédl na manžela. „Harry, máme nejvyšší čas…“

      „Strejdové! Tak rychle!!!“ Teddy je oba popadl za ruce a táhl nedočkavě ke krbu. Všichni se ještě s úsměvem otočili na Minervu, než zmizeli v zelených plamenech.

      Do svých rámů v ředitelně se pomalu vraceli všichni, kteří před chvílí zvědavě vyběhli do obrazů na chodbě.

      „Všechno je v pořádku. Argus už v klidu vytírá, Protiva se probral a zmizel. Snad dá na chvíli pokoj,“ pronesl Albus Brumbál. „Chlapci už odešli? Chtěl jsem jim popřát šťastnou cestu,“ dodal lítostivě, ještě dříve, než došel do svého portrétu.

      „Pospíchali. Přenášedlo nepočká. A já půjdu taky pomalu balit. Svěřím vám ředitelnu. A celý hrad…“ přejela Minerva pohledem z Albuse na ostatní ředitele, v hlase lehký náznak dojetí. Pak se rychle otočila a zmizela ve svých soukromých pokojích.

      Zatímco její ruce rovnaly do velké kabely věci potřebné na měsíc mimo domov, hlava se stále nemohla úplně odpoutat od myšlenek ryze pracovních. První pořádná dovolená po tolika letech. Od války se odvážila opustit hrad vždy jen na pár dní. Až letos se konečně odhodlala.

      Proč by ne, všechno běží hladce. Opravdu, až na drobné nepříjemnosti, jako byla ta dnešní, se už dlouho nic vážného nestalo. Žádná zranění, žádné katastrofy. Ministerstvo do ničeho zbytečně nevrtá, profesorský sbor je kompletní.

      Severus slíbil, že se příští rok, až skončí jeho první magická smlouva, zaváže k dalším deseti letům výuky obrany proti černé magii a nový profesor létání, bývalý profesionální brankář Lucas Allen, se také velmi osvědčil. Mimo jiné založil pro první ročníky famfrpálovou přípravku, ve které poskládal týmy napříč kolejemi. Díky jeho mrzimorskému smyslu pro spolupráci tak začala, k Minervině velké radosti, vznikat mnohá mezikolejní přátelství.

      No a Harry konečně souhlasil, že v novém školním roce přijme funkci ředitele Zmijozelu. Dlouho se bránil, nechtěl opustit své nebelvírské, ale uznal, že nikdo vhodnější na škole prostě není. Dnes už dospělý a vyzrálý, mohl být dobrým mostem mezi Nebelvírem a Zmijozelem. Vždyť ho přece kdysi dávno chtěl Moudrý klobouk do zelenostříbrné koleje zařadit. Červenozlatou kolej pak převezme nejmladší posila profesorského sboru, Tamara Youngbloodová, profesorka přeměňování. Křehká černovláska s jemnou bílou pletí zase absolvovala Zmijozel, ale pochází ze smíšené zmijozelsko – nebelvírské rodiny a během svého prvního roku si nebelvírské docela získala.

      Neville řídil Mrzimor už několik let a Filius, ředitel Havraspáru a její zástupce, se do důchodu zatím ještě nechystá, i když si už občas začíná stěžovat na únavu.

      Snad jen ten Binns… Minerva si zhluboka povzdechla a zavrtěla hlavou. Dějiny by skutečně potřebovaly kompetentnějšího profesora. Není to ale tak naléhavý problém, aby jí zabránil užít si zaslouženého volna.

      Myšlenky se jí konečně obrátily směrem k nadcházející dovolené a k sestřence, kterou už tak dlouho neviděla. Vyrůstaly spolu, jenže Jane byla moták a jejich cesty se proto časem rozešly. Psávaly si a občas se krátce navštěvovaly, ale ne tak často, jak by si přály. Minerva se těšila, že si tentokrát všechno vynahradí. Jen si říkala, jestli se v té ospalé vesničce, kde Jane bydlí, nebude příliš nudit.

      Položila do tašky ještě posledních pár drobností, zavřela ji a zmenšila. Hotovo. Spěšně prošla ředitelnou. V jednom z obrazů na chodbě už na ni čekal Albus, aby ji doprovodil k východu z hradu.

      Harriet Evansová také opustila svůj rám v ředitelně a prošla několika bradavickými obrazy k namalovanému bytu profesora Snapea.

      „Minerva už odešla. Potkala jsem cestou Albuse, právě ji vyprovodil,“ prohodila, když dorazila na místo. „Do posledního momentu jsem si říkala, jestli to zase na poslední chvíli nevzdá. Nechápu, čeho se tolik bojí. Co by se tady mohlo o prázdninách stát? V kouzelnickém světě je přece už hezkých pár let klid…“

      Severus příliš nevnímal, co Harriet povídá, protože se mírně škodolibě bavil pozorováním, jak se v široké krinolíně komplikovaně usazuje do křesla. Myšlenkami už byl u dnešního večera, který chtěli strávit společně doma, aby oslavili své deváté výročí. A také u jejich prázdninových plánů, které byly po dlouhé době opravdu mimořádné, protože se chystali na „cestu kolem světa“. Severus si totiž za to, že přislíbil vyučovat obranu proti černé magii dalších deset let, vymínil, že Minerva nakoupí několik nových pláten. Už dlouho si s Riou přáli navštívit některé ze světových metropolí. Jejich obrazy však v bradavické galerii dosud chyběly. Zato teď jich na ně čekalo rovnou šest: Benátky, Paříž, Praha, Petrohrad, Tokio a Rio de Janeiro.

      „Chystáš se ještě dnes do ředitelny?“ přejel pobaveným pohledem sedící starou dámu od růžičkami zdobené bílé paruky, přes drobné vrásčité ruce složené na brokátové široké sukni až po titěrné střevíčky vykukující pod hedvábnou spodničkou.

      „Cože? Ne. Už se tam… aha, samozřejmě.“ Harriet se začala namáhavě zvedat a Severus natáhl ruku, aby jí pomohl vstát.

      „Děkuji, hned jsem zpět.“ Protáhla se dveřmi, aby se v mlžném rozhraní mezi obrazy „převlékla“, jak její proměně v Riu oba říkávali.

      Ještě než Severus stihl otevřít láhev vína, přitisklo se k němu pružné tělo a o ucho se otřely horké rty.

      „Jaký že to máme program na zbytek dnešního dne?“

       

      O čtyři týdny později:

      Teddy se pokoušel sbalit kufr. Teta mu ho sice hned po příjezdu vybalila a dnes mu taky chtěla pomáhat, ale není už přece malý. Musí to zvládnout, když v září nastupuje do Bradavic.

      Prázdniny jako tyhle ještě nikdy nezažil. Univerzitní městečko Togetherville, kde Grangerovi žili, se rozkládalo v předhůří Snowy Mountains, takže si užil sněhu a lyžování. Všichni také podnikali výlety po celé Austrálii. Byli dokonce i na Novém Zélandu. A po návratu z výletu nebo z blízkých sjezdovek mohl řádit v bazénu, který byl přímo u domu v magicky vyhřívaném skleníku s palmami a tropickými rostlinami. Večer, když Harry a Neville chodili navštěvovat přátele ze studií, hrál Teddy hry na počítači strýce Roberta, díval se na mudlovskou televizi nebo kreslil. Těšil se, až plný skicák ukáže doma babičce. A taky tetě Lence.

      Najednou se zarazil a napadlo ho, jestli si z něj strejdové neudělali legraci a prostor v kufru mu nezmenšili. Byl už totiž dočista plný, přestože několik posledních věcí stále ještě leželo na zemi. Naskládal je úplně nahoru a zkusmo přivřel víko. Nedoléhalo o pořádný kus. Když to ale tadyhle trošku přimáčkne a o víko se opře celou svou váhou, nebo na ně prostě s rozběhem naskočí, mohlo by to jít… A skicák přece může cestou držet v ruce.

      Harry s Nevillem zatím také balili a notně zvětšovali prostory ve svých zavazadlech, aby pobrali množství dárků pro své kmotřence. Když nepočítali Teddyho, měli jich dalších šest, a každému přece museli něco z opačného konce světa přivézt. Dva největší balíky nesly jména James a Albus. Byly v nich totiž také dárky k narozeninám, které dvojčata Malfoyova slavila zároveň se svými kmotry. Oslava se chystala už na pozítří.

      „Hotovo!“ ozval se z menšího hostinského pokoje Teddyho vítězný hlas, doprovázený hlasitým prásknutím víka kufru. Vzápětí se totéž ozvalo ještě dvakrát a po trojím mávnutí hůlkou schoval Harry všechna zavazadla do kapes.

      „Nezapomněli jsme nic?“ zeptal se Neville jen tak pro pořádek.

      V té chvíli se ve dveřích objevili jejich hostitelé, aby se s nimi rozloučili.

      „Nedělej si starosti. Pokud bychom tady něco objevili, přivezeme to o Vánocích,“ uklidňovala jej s úsměvem paní Grangerová.

       

      V malém domku v St. Mary Mead balila také Minerva svou tašku. Jak si jen mohla myslet, že se bude u své sestřenky nudit! Jane Marplová se každou chvíli nachomýtla k nějaké podivné události. A stejně jako jiní lidé luští křížovky a hlavolamy v časopisech, Jane dělala k smrti ráda totéž ve skutečném životě. Minerva musela uznat, že její znalost lidských povah je obdivuhodná. Za ty čtyři týdny spolu rozlouskly záhadu ztraceného náhrdelníku manželky reverenda Montgomeryho a odhalily tajemství nepochopitelných úmrtí závodních koní sira Richarda Francise. Něco tak zábavného by v Bradavicích rozhodně nezažila.

      Minervě se vůbec nechtělo odjíždět. Ještě neměla úplně dobaleno a už věděla, že se jí bude po sestřence hrozně stýskat. Jak ráda by ji měla u sebe v Bradavicích. Ale proč by to vlastně nešlo? Do konce prázdnin zbývá něco přes měsíc, povinností zatím tolik nemá, pár dní volna by si ještě udělat mohla…

      „Minnie, jsi už hotová? Mohly bychom si dát ještě na zahradě čaj. Zastávka je hned za rohem a tvůj autobus do Londýna odjíždí až za hodinu,“ nakoukla do dveří slečna Marplová.

      „Jane, a co kdyby sis také sbalila tu svou velkou vyšívanou kabelu a jela se mnou na pár dní do Bradavic?“

      „Drahoušku, myslíš to opravdu vážně? To je úžasně vzrušující! Vždycky jsem si přála tvou školu navštívit. Ale neviděla bych místo hradu jen zříceninu? Nejsem čarodějka.“

      „Čarovat opravdu nemůžeš. Ale nejsi přece ani mudla, i když mezi nimi celý život žiješ. Na to, abys Bradavice viděla v jejich skutečné podobě, ti tvé množství magie bohatě stačí.“

      „Stačí, říkáš? Tak to abych si s balením pospíšila. Náš autobus odjíždí už za hodinu.

       

      Drahoušku, Minnie, to je k neuvěření, že je v Londýně něco takového… Co to povídáš, my jsme na ministerstvu kouzel? A ke komu že to teď jdeme?“

      Minnie, to je tak roztomilé, moc ráda si vypiju čaj s velitelem vaší policie. Šéfbystrozor Ronald Weasley? Velice mě těší, mladý muži.“

      „Cestovat do Bradavic krbem? Z této kanceláře přímo do tvé ředitelny, Minnie? Nemohly bychom třeba… Ehm, nebylo by to poněkud… prašné?“

      „Vlakem do Prasinek… Ó ano! To bude tak romantické... Pojedeme z nádraží King´s Cross, ale nepřeslechla jsem se? Říkala jsi nástupiště 9¾?“

      „Ach, můj bože, Prasinky! Jsou tak malebné… Minnie, myslíš, že by tady byla nějaká příjemná restaurace? Zdá se, že je právě čas na večeři…“

      „Musím říct Minnie, že madam Rosmerta je skutečně skvělá kuchařka. Soudím, že nám teď malá procházka do tvého hradu přijde vhod… Ovšem, že vím, drahoušku, že ten hrad není doopravdy tvůj…“

      „Ale! Kde jste se tady vzali? Přemístili… hm, ano. To je milé, takoví příjemní mladí profesoři… Harry Potter a Neville Longbottom… těší mě. Jsem Jane Marplová. Říkáte, že se také vracíte z dovolené? Tak to máme do hradu společnou cestu, že ano…“

       

      Harriet pomalu procházela obrazy ve vstupní hale. Šla z třetího patra, kde trávila jako Ria se Severusem dovolenou v tamních nejnovějších plátnech, do ředitelny raději oklikou. Oba si dávali dobrý pozor, aby jejich kolegové profesora Snapea a Harriet Evansovou příliš často pohromadě nevídali a nezačalo v nich klíčit nějaké podezření. Stačilo, že Albus s Minervou a později také ostatní ředitelé zaznamenali, že spolu rádi hovoří, mají na spoustu problémů podobné názory a společný je jim i lehce ironický smysl pro humor. Dnes by jí už nejspíš nevadilo, kdyby se prozradila její dvojí identita, ale ta konspirace byla opravdu zábavná a oni se jí nechtěli vzdát, pokud nemuseli. Nepřestávalo je překvapovat, že se jim dařilo jejich malé tajemství tolik let udržet.

      „Dobrý večer, Harriet, jaká byla dovolená? Také jsem cestoval, občas jsme se s některými kolegy potkali. Viděl jsem i Severuse s tou jeho milou dívkou, ale tebe jsem nikde nespatřil…“ Brumbál stál v obrazu březového háje visícím téměř u hlavního vchodu a zjevně čekal na Minervu, která se měla dnes také vrátit z dovolené.

      „Opravdu krásný večer, Albusi.“ Harriet se zastavila a v pobaveném úsměvu lehce zvlnila rty. „Pravděpodobně neznáš úplně všechna zajímavá zákoutí a tajemství Bradavic… a já mám ráda spíše klidná, liduprázdná místa. No, už půjdu. Jsem trošku unavená. Těším se na své velké pohodlné křeslo – a na vyprávění našeho milého kolegy Severuse samozřejmě také…“ Otočila se k odchodu a z šedivé chodby mezi obrazy ještě slabě zaslechla Brumbálův hlas: „Minervo! Chlapci! Vítejte zpět!“

      „Tak ráda tě zase vidím, Albusi! Je milé, že tady na nás čekáš. Chtěla bych ti představit svou drahou sestřenku Jane Marplovou. Stráví tady s námi pár dní.“ Harry a Neville, pojďte prosím také s námi do ředitelny. Zvu vás na pohár vína na přivítanou.“

      Malá společnost se vhrnula do místnosti a nastalo znovu představování a vítání všech příchozích s portrétovými kolegy a přáteli. Na kulatém stolku se objevily skleničky a něco drobného k zakousnutí a rozšuměl se příjemný hovor, kterým se všichni vzájemně ujišťovali o tom, že jsou rádi opět pohromadě.

      Když se asi po hodině rozloučili Harry s Nevillem, vzala Minerva za loket svou sestřenku: „Pojď, Jane, ukážu ti tvůj pokoj.“

      Za necelou půlhodinu se vrátila, uklidila mávnutím hůlky prázdné nádobí a usadila se za psací stůl. Zase doma… Opravdu se nemusela svého odjezdu a delší nepřítomnosti bát. Všechno je v naprostém pořádku. Přejela pohledem po portrétech. Přicházela půlnoc a některé rámy zely prázdnotou. Ti, co to mívali ve zvyku, už odešli na svou noční procházku, v jiných obrazech začínali naopak jejich obyvatelé podřimovat.

      Minerva se zvedla, s úmyslem rozloučit se s Albusem a zavřít za sebou dveře své ložnice. Otočila se k jeho portrétu… a krve by se v ní nedořezal. „Ach, dobrý Merline, to snad ne!!!“

      Malá polička vedle Brumbálova obrazu, na kterou po svém nástupu do funkce ředitelky umístila Moudrý klobouk, byla prázdná.

       

      Items details

      • Hits: 1825 clicks

      Tecox component by www.teglo.info