Hledej

 KVR_00

    Sólo pro obyčejného policajta

      Ron dnes kupodivu dobře posnídá, má dvě hlavní hypotézy a spoustu dalších otázek a zjišťuje, že „záhada zamčeného pokoje“ není jen taková zvláštní mudlovská kuriozita.

       

      Ráno seděli u snídaně téměř všichni současní obyvatelé hradu. Nebylo jich moc. V čele stolu Minerva, vedle ní Jane Marplová, Ron s Hermionou a ředitelé kolejí, u kterých bylo vlastně neobvyklé, že se sešli najednou všichni čtyři i s Minervou, protože běžně si o prázdninách střídavě vybírali dovolenou. Samozřejmě tak, aby hrad nikdy nezůstal bez vedení.

      Ostatní profesoři se v tu dobu v Bradavicích nezdržovali. Až na dvě výjimky.

      První z nich byla Sibylla Trelawneyová. Její představa ideální dovolené zahrnovala pohodlné křeslo na kryté terásce jejího bytu ve věži, s výhledem daleko do kraje, několik mudlovských románků pro dámy v červených deskách, dostatečnou zásobu sherry, kterou po celé dva měsíce nemusela před nikým ukrývat, a jídlo donášené skřítky až do jejích komnat. Prohlašovala ovšem, že jedině o prázdninách může opravdu meditovat a pročišťovat svůj vnitřní zrak, tak oslepený vším tím hlukem a hemžením studentů v průběhu školního roku. A jakýkoli kontakt s lidmi by její hluboké usebrání narušil. Takže profesorka jasnovidectví u stolu pochopitelně chyběla.

      Druhou výjimkou byl Rubeus Hagrid, profesor péče o kouzelné tvory, který nedokázal na delší dobu opustit množství svých zvířecích miláčků, takže za drahou přítelkyní Olympou jezdíval vždy jen na pár dní, a pak se zase na nějaký čas vracel domů. Často hrdě ukazoval figurku pegase, kterou od madam Maxime dostal k Vánocům. Sloužila jako zpáteční přenášedlo do srubu v horách, který si společně pořídili. Hagrid u snídaně tentokrát chyběl taky. Ale to nebylo nic divného. Nejspíš se mu zrovna někde líhla jakási havěť, nebo ošetřoval zlomený běh kteréhosi zvířete. V takových případech vždy jen tak něco zhltnul u sebe v hájence.

      Společnost u stolu doplňoval ještě školník Filch s paní Norrisovou, nedůvěřivě se krčící pod jeho židlí. A také veškeré portrétové obyvatelstvo ředitelny, které se během jídla začalo postupně trousit a teď porůznu postávalo a posedávalo v okolních obrazech. Tiše se shromáždili také všichni bradavičtí duchové včetně Protivy, kterého však Krvavý baron důrazně upozornil, že pokud kdekoli v místnosti cokoli na kohokoli spadne, Protiva nejvyšší možnou rychlostí vypadne.

      Ron přejel pohledem kolem stolu. Zdálo se, že všichni už pomalu dojídají. Ale tenhle jablečný šáteček ještě zvládnu, pomyslel si a natáhl se k tácu s pečivem. Netrvalo pak už dlouho a snídaně byla opravdu u konce. Narovnal se, zachytil významný pohled Hermiony a setřepal si z hábitu závěj drobků. „Tak bych zahájil naši poradu, vážení.“

      Pár vteřin se ještě ozývalo cinkání odkládaných příborů a pak se rozhostilo ticho. Ron sáhl do kapsy a vytáhl v kůži vázaný notes v kroužkové vazbě s monogramem RW, dárek od Hermiony. Tuto mudlovskou vymoženost, spolu s praktickým samoplnicím perem, které mu zase z Austrálie přivezli rodiče jeho ženy, velmi oceňoval.

      Chvíli blokem listoval, pak pokýval hlavou a spustil: „Tak, nejdříve ty vzpomínky. Včera jsem je všechny prošel. Klobouk byl rozhodně na místě v průběhu svačiny před odjezdem na dovolenou. Minerva ho přejela očima, když prostírala jídelní stolek, Neville a Harry ho měli rovnou před nosem, protože seděli naproti ní a police byla přímo za jejím křeslem. Jen Teddy o něj pohledem ani nezavadil. Víc ho zajímaly všechny ty různé lesklé přístroje na druhé straně místnosti. Pak došlo k tomu kraválu s Protivou a všichni čtyři vyběhli na chodbu. Po návratu už se směrem k té polici s kloboukem nikdo podívat nestihl. Neville hleděl pod stůl, odkud se snažil vylovit kočku, ostatní se dívali na něj a pak na dveře. Potom se všichni otočili na Teddyho, který zavřel do kufru skicák, no a pak na krb, ve kterém následně zmizeli. Sice všichni kluci v posledním okamžiku před odchodem obrátili pohled na Minervu, ale ta stála blízko dveří a na tu polici už nikdo z nich neviděl. Minerva ještě mluvila s Albusem Brumbálem, který se vracel z chodby přes obraz Severuse Snapea. Pak se otočila a bez rozhlížení prošla ředitelnou ke dveřím do svých pokojů. Tam se zdržela slabou hodinku, sbalila si tašku a zase rychle prošla ředitelnou. Dveře za sebou zavřela a zapečetila.

      Když se včera večer vrátila a pozvala Harryho, Nevilla a slečnu Marplovou na víno, Moudrý klobouk už na svém místě nebyl. Podle všech vzpomínek byl v ředitelně trošku zmatek. Všichni včetně portrétů mluvili jeden přes druhého a nekoukali se moc kolem sebe. Přesto měl každý tu prázdnou polici aspoň na okamžik v zorném poli. Jen si jí nikdo vlastně nevšiml a neuvědomil si, že na ní nic není. Obložení stěn je tmavé, police taky. Byla už tma a svítilo jen tlumeně několik svící nad stolem.“

      „Promiňte, Ronalde,“ ozvala se Jane Marplová, „pochopila jsem správně, že se v té vaší myslánce můžete podívat na něčí vzpomínky a vidět tam přesně to, co viděla ona osoba? A dokonce i to, co její oko sice zaznamenalo, ale mysl si toho vědomá není? A můžete se na to i podívat zblízka, ale pokud něco ta osoba v zorném poli neměla, tak to ve vzpomínce nenajdete?“

      „Jo, tak nějak. Ono je to sice trošku složitější, ale to teď není důležité. Teda, jestli o tom chcete vědět víc, řekněte Hermioně. Ona o tom určitě najde nějakou knížku,“ odpověděl Ron slečně Marplové trošku netrpělivě a hned zase navázal: „Podle toho, co jsem viděl, klobouk ještě mohl být na svém místě, když Minerva za sebou zamykala. Protože i když se na něj po tom Protivově zmatku už nikdo nepodíval, neznamená to automaticky, že tam nebyl. Zdá se, že nemohl být ukradený, když byli všichni čtyři na chodbě. Zloděj by musel dvakrát projít kolem nich. Viděli by ho. Jenže průkazné to není. Třeba měl neviditelný plášť, nebo mohl přijít krbem…“

      Ron se rozhlédl po všech posluchačích. „Pak se dostáváme k době, kdy byla celé čtyři týdny ředitelna neobydlená. Skřítci tam nechodili, protože neměli proč. Ta místnost se uklízí sama. Z duchů tam taky za celou dobu nikdo nebyl, jak všichni vypověděli. Totéž tvrdí i Protiva. Profesor Kratiknot sice do ředitelny párkrát vběhl, aby si vzal nějaké dokumenty potřebné k vyřizování červencové korespondence s budoucími prvňáky a se studenty, ale jestli tam klobouk byl, neví. Prohlédl jsem si také jeho vzpomínky, jenže vzhledem k jeho… malému vzrůstu neměl tu polici nikdy ve svém zorném poli. Prázdné byly celou dobu i všechny ředitelské portréty. Když profesor Snape před léty zavedl módu prázdninového cestování,“ Ron se lehce uklonil směrem k obrazu rokokového interiéru, ve kterém na jedné z přezdobených a velmi nepohodlných židlí, vzpřímeně seděl Severus, „začali si na to jeho kolegové pomalu zvykat a letos, když odjela i úřadující ředitelka, využili toho všichni a v ředitelně nezůstal ani jediný.“ Tentokrát se Ron zahleděl na Minervu, které se zalily oči slzami. „No… mohly se tam aspoň střídat hlídky, a…“ Rona zarazil Hermionin nesouhlasný pohled a jeho hlas se rozpačitě rozplynul do ztracena.

      Minerva vytáhla kapesník a rázně si osušila oči. „Já vím, udělala jsem trestuhodnou chybu. Podcenila jsem bezpečnostní opatření. Ukolébalo mne těch několik klidných let. Asi už stárnu. Možná by Bradavice potřebovaly mladšího a předvídavějšího ředitele. Soudím, že pokud… až se vyřeší tato událost, zvážím odchod do penze.“ Pokusila se o úsměv. „Jane, myslíš, že by se tam u vás dal koupit nějaký pěkný malý domek?“

      Strhl se menší uragán, jak se všichni snažili přesvědčit Minervu, že za ztrátu Moudrého klobouku rozhodně nemůže a že ji považují za skvělou ředitelku.

      „Jasně že za to nemůžeš. Kdo by něco takového čekal?“ ubezpečil Minervu i Ron a pokračoval. „Teď ještě, co se od chvíle, kdy byl klobouk zcela průkazně naposledy viděn, dělo mimo ředitelnu. Moc toho nebylo. Vlastně jen ten Protivův randál. Tammy a profesor Kratiknot, kteří se v nepřítomnosti ředitelky o školu starali, ani školník, pan Filch si za celou dobu nevšimli ničeho mimořádného. Tedy mimo paní Norrisové, která už měsíc v panice prchá nejen před Protivou, ale i před všemi bradavickými duchy. A to je vlastně zatím všechno.“

      Nikdo nepromluvil a Ron se znovu nadechl. „Takže máme dvě hlavní hypotézy, ale říkám rovnou, že jedna je nepravděpodobnější než druhá: Za prvé – někdo ukradl klobouk v době, kdy byli všichni na chodbě. Jak ale mohl vědět, kdy z ředitelny vyběhnou ven? Byl snad domluvený s Protivou, že ztropí zmatek? Nebo…“

      „Nééé, já s nikým nemluvil! Vymyslel jsem si to úplně sám,“ přerušil výklad Protivův jekot.

      „Zmlkni!“ utnul ho Ron. „Já vím, že jsi to povídal. Nebo pachatel čekal před ředitelnou, popřípadě v krbu, bez hnutí třeba několik hodin na vhodnou příležitost?

      Za druhé – klobouk zmizel až v době, kdy byla ředitelna čtyři týdny opuštěná. Jak ale do ní mohl někdo vniknout? Z chodby kolem chrliče? Krbem? Nebo oknem? Přes všechny ty zámky a ochranná opatření? V obou případech je pak třeba zodpovědět několik otázek:

      Je klobouk pryč, nebo je stále někde v Bradavicích?

      Odnesla ho nějaká fyzická osoba, nebo se jedná o magické zmizení?

      Proč klobouk vlastně zmizel? K čemu by mohl pachateli být? A pokud jde o magické zmizení – co bylo příčinou a jaké kouzlo to způsobilo?“ Ron domluvil a rozhostilo se zaražené ticho…

      „V našem světě podobným případům říkají spisovatelé detektivních románů záhada zamčeného pokoje,“ promluvila jako první Jane Marplová.

      „Jo, kdysi nám o tom v bystrozorském kurzu povídali jako o mudlovské kuriozitě. U nás něco takového ale neexistuje. Teda, až dosud neexistovalo, pokud vím,“ poznamenal Ron a po krátkém zamyšlení se zeptal: „A jak to ti mudlové řeší?“

      Jane si poposedla, lehce naklonila hlavu a pomalu se rozhovořila. „Vzhledem k tomu, že my magii nemáme, tak co jsem z těch knih vyčetla, a také co vím z mých skromných zkušeností, bývá příčinou takové záhady buď velká šikovnost pachatele, nebo naopak, velká nevšímavost vyšetřovatele. Víte, pozorně jsem vás poslouchala, Ronalde, a zdá se, že jste byl velmi pečlivý. Přesto si ale opravdu myslím, že se něco důležitého muselo přehlédnout. Většinu otázek, které by měly být zodpovězeny, jste položil. Ale nemohl ten klobouk třeba nějak odejít sám? Říkáte mu přece moudrý… a ještě… promiňte, moji milí,“ obrátila se Jane na své dva malé průvodce, skřítky Cinky a Linkyho, „je mi to moc líto, ale zeptat se musím.“ Jane se rozhlédla po všech přítomných a zastavila se u Rona. „Je váš personál, vaši domácí skřítci, vždy plně loajální? Copak se nikdy nestalo, že by některý z nich zalhal, nebo se zachoval jinak než v souladu s přáním pána svého domu? Někdy se to u sloužících přece stává, ne?“

      Ron pokýval hlavou. „Slečno Marplová, já jsem jenom… policajt. Tak se to říká u vás že? Sbírám fakta a hraju s nimi podle pravidel našeho světa. Dojdu tak k určitým výsledkům. Ale změňte mi ty pravidla a ze stejných skutečností dostanu úplně jiné výsledky. A máte pravdu. I ty vaše otázky musíme zodpovědět. Potřebujeme mít jistotu, že to, z čeho vycházíme, vážně platí. Však už jsme s tím včera začali. Hermiona seděla do noci v knihovně a shromažďovala všechno, v čem je sebemenší zmínka o Moudrém klobouku. Ještě ale není u konce. V obrazech se taky téměř do rána nespalo, pokud jsem si všimnul, a bylo mi řečeno, že bývalí ředitelé v čele s profesorem Snapem vyslechli všechny portréty ve dvou horních patrech a ve věžích. Zatím ale nevíme nic, co by nám mohlo být užitku.“ Ron pokrčil rameny. „Takže to bude jako vždycky. Žádné dobrodružství, ale nudná pomalá práce. Hermiona se bude prokousávat těma knížkama, vy, pane profesore,“ kývnul hlavou k Severusi Snapeovi, „prosím pokračujte v dalších obrazech a pokuste se zjistit nejen, jestli se neví něco o jakémkoli neoprávněném vniknutí do ředitelny, ale také, jestli někdy někdo neviděl, že by se Moudrý klobouk samostatně pohyboval po Bradavicích. Protože pokud vím, umí se jen různě vrtět a prohýbat,“ Ron se tázavě podíval na ředitelku a ta souhlasně přikývla. „Minerva by ještě měla sepsat seznam všech lidí, kteří věděli o tom, že odjíždí na dovolenou, a s profesorem Kratiknotem prověřit, jestli jsou všechny ochrany kolem ředitelny v pořádku. A já si teda ještě jednou promluvím se skřítky.“

      Minerva si odkašlala a postavila se. „Děkuji, Ronalde, myslím, že jsi zatím odvedl opravdu moc dobrou práci. I tobě, Hermiono. Vám všem, moji drazí. Takže, jak řekl Ronald, budeme pokračovat…“ Objala všechny pohledem a na chvíli se odmlčela. „Harry a Neville za mnou přišli a navrhli, abychom zrušili dnešní oslavu jejich narozenin. Myslím si ale, že bychom nic rušit neměli. Všichni naopak potřebujeme alespoň na chvíli přijít na jiné myšlenky.“

      Harry a Neville se na sebe podívali. Promluvil Neville: „Máš asi pravdu, Minervo. Takže, jste všichni zváni, tak, jak bylo původně domluveno. S Harrym se na vás těšíme dnes v pět odpoledne.“

      „Tak jo, končím poradu. Další bude zase zítra po snídani,“ Ron se také postavil a po něm se začali od stolu zvedat i ostatní.

      KVR_05

      „Promiňte, Cinky a Linky se moc omlouvají, nechtějí vyrušovat a zdržovat, ale říci to musí,“ ozval se do rachotu odsouvaných židlí pištivý hlásek skřítky, která až dosud seděla na nízké stoličce za židlí Jane Marplové.

      „Linky a Cinky by se potrestali, kdyby to paní ředitelka všem domácím skřítkům nezakázala, ale stejně by to řekli,“ doplnil ji skřítek s hlasem o poznání hlubším, ale stejně pronikavým.

      „Ano, ano, pane Weasley, my to musíme povědět, pane. Cinky a Linky vědí o jednom skřítkovi, který neposlechl své pány. Četl kdysi dávno nějaké knížky a ty mu prý řekly, že nemá poslechnout pána svého domu, který chtěl ublížit Harrymu Potterovi a má Harryho Pottera chránit. Pan Harry Potter toho skřítka znal, že ano, pane?“ obrátila se malinká skřítka na profesora lektvarů.

      „Dobby,“ hlesl Harry, „Dobby se vzepřel Malfoyovým, stal se svobodným skřítkem a pracoval potom tady v Bradavicích. Nakonec mně a mým přátelům zachránil život a přitom zemřel.“

      „Ano, ano, Cinky a Linky myslí Dobbyho. Někteří skřítci sice říkají, že je to veliká ostuda, že neposlechl své pány. Ale je jich málo. Ostatní skřítci, a Cinky a Linky k nim patří, vědí, že to není ostuda, ale naopak ohromná statečnost. Skřítci nikdy ničím neublíží žádnému kouzelníkovi. Ani Dobby to neudělal. Dobby byl svobodný skřítek, a přesto kouzelníky ochraňoval, pane.“ Cinky domluvila. Linky vypjal hruď, a slavnostně pronesl: „Dobby je náš veliký vzor. Skoro pro všechny bradavické skřítky. Skřítci Bradavice chrání a nikdy by neudělali nic, čím by ohrozili jejich bezpečí. Moudrý klobouk nezmizel z vůle domácích skřítků.“

      „Cinky a Linky se moc stydí a je jim líto, že o Moudrém klobouku skřítci vůbec nic nevědí a nemůžou nijak pomoct, pane,“ zakončila posmutněle Cinky.

      „Myslím, slečno Marplová, že na vaši poslední otázku jsme odpověď právě dostali,“ pronesl Ron a s mírně pozvednutými koutky pohlédl na Jane a na oba vážně se tvářící skřítky

       

      Poznámka:

      Pokud máte dojem, že se v této povídce chová myslánka maličko jinak než v kánonu, máte pravdu. Říkala jsem si, že ten kanonický způsob fungování je vážně poněkud nelogický. Ten, který jsem použila ve své povídce, mi připadá pravděpodobnější.

      Přesně jej popsala slečna Marplová: „pochopila jsem správně, že se v té vaší myslánce můžete podívat na něčí vzpomínky a vidět tam přesně to, co viděla ona osoba? A dokonce i to, co její oko sice zaznamenalo, ale mysl si toho vědomá není? A můžete se na to i podívat zblízka, ale pokud něco ta osoba v zorném poli neměla, tak to ve vzpomínce nenajdete?“

       

      Items details

      • Hits: 1291 clicks

      Tecox component by www.teglo.info