Hledej

 KVR_00

    Všechno nejlepší!
      Harry a Ron málem spadnou z košťat, kus dortu se šlehačkou skončí v koši s hračkami, strachopudi jsou přemnožení, škrkny neklidné a Sibylla skutečně nešplhá do svého bytu po žebříku.

       

      Harry a Ron oblétali na košťatech širokým obloukem hrad. Před hodinou zkontrolovali ochrany zvenčí kolem ředitelny, aby zjistili, že jsou všechny na svém místě, bezchybné a nepropustné. Včetně naposledy přidané sítě proti hmyzu, kvůli jistým všetečným broučkům doplněné o silné Ševellisimo.

      Pak ale neodolali a prolétli se několikrát nejvyšší rychlostí nad jezerem, vyzkoušeli si pár famfrpálových fint, a teď už pluli vzduchem jen tak zvolna, aby si mohli povídat. Připadalo jim, jako by se vrátil čas a oni byli zase kluci.

      „Teda, kámo, řeknu ti, to je odvaha, vzít ředitelování hadí koleje. Nemáš strach, že tě sežerou zaživa?“

      „Strach, Rone? Jsem Nebelvír! Zapomněl jsi?“

      „No jo, to je fakt. Ale stejně je to divné. Dva Nebelvíři a šéfujou Zmijozelu a Mrzimoru, a Zmijozelka bude mít na starost Nebelvír…“ Ron se zamyslel, ale pak se zašklebil a mávnul rukou. „Švagra už od nich mám, tak co by nemoh být můj nejlepší kámoš rovnou velitelem celého toho hadího hnízda.“

      „Jinak to nešlo,“ pokrčil rameny Harry. „Minerva se už dlouho snaží, aby to nebelvírsko-zmijozelské nepřátelství zmizelo. A napadlo ji, že bychom jako „usmiřovací“ ředitelé mohli docela dobře fungovat já a Tammy, protože ona má nebelvírského tátu a mě zase chtěl klobouk původně zařadit do Zmijozelu, však víš. Šlo jenom o to, kdo bude mít kterou kolej. Jasně, že se mi do změny moc nechtělo. Nebelvír je holt srdeční záležitost. Ale na ty malé hady asi potřebuješ kapku víc zkušeností. Nejsou to špatná děcka, jenom pořád nenápadně zkoušejí, kam až můžou a Tammy je ještě takové neopeřené profesorské kuře. A vůbec, víš, že mám Zmijozela dokonce mezi svými předky?“

      „Jo? A koho?“

      „Harriet Evansovou.“

      „Tu ředitelku? No jo, Evansová se jmenovala za svobodna tvoje mamka, že? A jak ses to dozvěděl?“

      „Už je to pár let. Přišla za mnou do kabinetu. Dost dlouho jsme si pak povídali. Měla dva syny, ale byli motáci. Jeden z nich se jmenoval Harry. Když dospěli, přišla sem a učila, hádej co?“

      „Lektvary?“ zašklebil se Ron.

      „Přesně tak. No, a její potomci udržovali tradici a některé dítě v té rodině vždycky pojmenovali Harriet nebo Harry. Až se to jméno dostalo ke mně. Víš, je to fajn, mít aspoň někoho… prapraprababičku… jsem rád, když se občas za mnou zastaví.“

      „Ááájéjííí!!!“

      Pronikavý jekot je málem shodil z košťat. Chvíli trvalo, než si uvědomili, odkud se ozývá. Přelétali právě nad věží, ve které měla učebnu a byt Sibylla Trelawneyová.

      Zahlédli malou terásku a křiklavě barevné bikiny, které se profesorka jasnovidectví snažila schovat pod ještě křiklavější župan. Ve stejném okamžiku se pokusila strhnout si z obličeje obrovské sluneční brýle, schovat do kapsy ohmatanou knížku v červené vazbě a nohou zastrčit pod pruhované lehátko poloprázdnou láhev a plnou skleničku sherry.

      KVR_06

      Harry a Ron srovnali rozkymácená košťata.

      „Zdravím, Sibyllo, nechtěli jsme tě vylekat. Omlouváme se. Byli jsme na kontrole bezpečnostních opatření. Víš, co se včera stalo, že?“ zeptal se Harry.

      Ron se zatím vší silou snažil zvládnout záchvat smíchu.

      „No, ano. Skřítek, který mi včera v poledne přinesl sní… oběd, se zmínil. Ale to víte, v hluboké meditaci nemohu takovým podružnostem věnovat pozornost. Ostatně vidím, že záležitost je v nejlepších rukách velitele bystrozorů,“ snažila se zachovat jakés takés dekorum profesorka jasnovidectví.

      „Dobrý den, paní profesorko. Neradi rušíme, ale když už se stalo, nevšimla jste si během posledních tří týdnů takhle z výšky něčeho neobvyklého?“ připomněl si Ron, proč jsou vlastně tady.

      „Je mi líto, pane Weasley, ale ve své samotě a hlubokém zamyšlení okolí příliš nevnímám. Snad jen, to něžné zvířátko, srnka… včera večer, svítil měsíc, viděla jsem, jak se pásla támhle, blízko zeleninové zahrady…“

      „Sibyllo, rád bych ti nějak vynahradil vzniklou škodu,“ pronesl Harry s pohledem upřeným na červenou louži, která se rozlévala zpod lehátka. „Slavíme dnes s Nevillem narozeniny. A z dovolené v Austrálii jsme přivezli výborné červené víno. Přijdeš?“

      Sibylla se podívala na podlahu, pak na Harryho. „Děkuji za pozvání. Myslím, že bych mohla na chvíli sejít k vám dolů…“

      „Fajn, tak v pět hodin v salonku u Velké síně. Budeme se těšit.“ Harry zamával a s Ronem pokračovali v letu původním směrem.

      „Srna… jak by se sem asi dostala, přes všechny ty ochrany. Kdoví, co viděla, ženská jedna bláznivá,“ utrousil Ron a Harry přikývl.

       

      V salonku, magicky zvětšeném tak, aby pojala sedmnáct dospělých a sedm dětí, se těsně před pátou hodinou sešli obyvatelé i momentální hosté hradu ve stejné sestavě, v jaké byli u snídaně. Tentokrát ale přišel i Hagrid a ze svých výšin sestoupila také Sibylla.

      „Tak domluveno. O klobouku se raději zmiňovat nebudeme. Chceme se přece hlavně bavit,“ shrnul Neville obsah debaty.

      Harry se ještě naposledy rozhlédl, aby se ujistil, že je všechno připraveno. Prostřený velký stůl pro dospělé, menší nízký pro děti, a u zdi obrovský koš plný nejrůznějších hraček. V menším košíku měli Harry s Nevillem připravené drobné dárky, které z Austrálie přivezli svým kmotřencům a dva větší balíčky pro Jamese a Albuse, kteří slavili narozeniny zároveň s nimi.

      Jako první se z krbu, který byl pro tuto příležitost na pár hodin připojený k letaxové síti, vyřítila dvojčata James a Albus. Mezi sebou drželi za ruce svou malou sestřičku Nali. Vlasy chlapců zářily weasleyovskou červení po matce, Nali byla něžná blondýnka, vzhledem po otci. Za nimi pružně vyskočila Ginny, která se mateřstvím mírně zaoblila a vyzrála v oslnivou krásku. Její manžel Draco vystoupil elegantně a všechny obdařil zdvořilým úsměvem. Mezitím už od dveří přibíhal Teddy. Nedočkavě předběhl svou babičku Andromedu, která se chtěla projít, a proto se s vnukem přemístila k hranicím bradavických pozemků a dál pokračovali pěšky. Potom krb znovu zezelenal a vychrlil Molly a Artura, kteří přivedli Huga a Rose, děti Rona a Hermiony. Starší Rose pustila na zem velikého kocoura, kterého cestou krbem držela pevně přitisknutého k tělu, a spolu s bratříčkem se nejprve vrhli k rodičům, které několik dní neviděli. Přivítali se, a pak se všichni společně postavili do fronty, aby mohli pogratulovat oslavencům. Jako poslední se v krbu objevili další Weasleyovi. Lenka v pokročilém stupni těhotenství a George, který nesl v náručí jejich prvorozenou dcerku Annu, přezdívanou Kluběnka. Gratulantů, oslavenců a dárků bylo tolik, že trvalo téměř hodinu, než se celý ten halasný mumraj utišil a než mohli Harry s Nevillem pozvat všechny ke stolům.

       

      Jídlo bylo opravdu vynikající. Ti skřítci jsou prvotřídní kuchaři, pomyslela si Jane, když o další dvě hodiny později seděla, tak jak bylo jejím zvykem, trošku stranou od ostatních hostů. Vedle sebe měla na malém stolku broušenou sklenici plnou výborného červeného vína, z kabely vytáhla pletení a na první pohled vypadala, že je zcela soustředěná na vzor bleděmodrého svetříku, který jí pod rukama vznikal.

      Před chvílí od ní odešla ta moc příjemná Molly Weasleyová, se kterou si povídaly, o čem jiném než o pletení. Jane se jí však vyptávala i na její velikou rodinu a dozvěděla se, že Harry je nejlepším kamarádem Ronalda, že je sirotek a že ho už léta považují za svého. A že mimo přítomných Ginny, Rona a George mají s Arturem ještě tři další dospělé syny, kteří ale žijí už pár let i s rodinami mimo Anglii. S těmi se proto nevídají tak často, jak by si přáli. A že zrzavý mladík na portrétu na zdi nad košem s hračkami, který právě vypráví ztichlým dětem nějaký strašidelný příběh, je Fred, Georgeovo dvojče. Padl před jedenácti lety při obraně hradu. Jane si všimla, že Molly ten obrázek hned po příchodu vylovila z tašky, zvětšila ho, a pověsila na zeď. Velmi ji to zaujalo. Ty magické obrazy jsou rozhodně tou nejpodivuhodnější věcí ve světě sestřenky Minervy.

      Jak tak tiše seděla, připlouvaly k ní útržky rozhovorů. Jeden z nich jí připadal obzvlášť zajímavý. Lenka Weasleyová, malířka, která, jak jí bylo řečeno, namalovala portrét Freda Weasleyho, dvojčete svého manžela George, vyprávěla své švagrové Ginny něco, co Jane nedávalo smysl. Umínila si, že se na to později bude muset někoho zeptat. Buď svých dvou malých skřítečků, nebo Minervy. Lenka totiž zasněným, ale přesto jasným hlasem, ve kterém se mísil údiv se špetkou obav, právě říkala, že je velmi zvláštní, jak se v Bradavicích od její poslední návštěvy přemnožili strachopudi. A škrken, že naopak ubylo a jsou neskutečně neklidné. A také něco o alchymistovi ve sklepení, který už merlinžel úplně usnul a ona se s ním nestihla ani rozloučit, a jak ji to mrzí, protože ho měla ráda.

      „Cože? Jaký alchymista ve sklepení? Jo, aha, portrét alchymisty… Hmm, jasně, to je mi líto…“ Jane si všimla, že Ginny poslouchá Lenku jen na půl ucha a odpovídá mechanicky, protože jako ostříž sleduje dvě ze svých tří dětí. Dvojčata Albus a James seděla, hlavy blízko sebe, tiše si špitala, ukazovala na Rosiina kocoura a kradmo pokukovala po matce. Neklamné znamení, že chystají nějakou neplechu, pomyslela si Jane. Ginny očividně došla ke stejnému závěru, protože vstala, omluvila se Lence a vydala se k houfu dětí sedících na zemi.

      Fred dovyprávěl a ozval se potlesk. K dětem se pak přidali jejich kmotři, Harry a Neville, a také Ronald a George. Začali s nimi hrát jakousi hru, jejíž pravidla Jane neznala. Zahrnovalo to spoustu pobíhání, křiku a smíchu. Zdálo se, že se všichni snaží chytit malý okřídlený zlatý míček, který jim poletoval nad hlavami.

      Vtom se něco stalo. Dvě z dětí se srazily hlavami a skutálely se na nic netušícího kocoura, který klidně spal na podušce v kočárku pro panenky. Náhle probuzený macek vyděšeně vřísknul a vyrazil slepě proti dětskému jídelnímu stolu, na kterém ještě stále byly talířky s nedojedenými porcemi narozeninového dortu. Tlapky se mu na jednom talíři smekly a celý veliký kus vystřelil, kopec šlehačky se rozprskl a zbytek skončil v koši s hračkami. Kocour ještě chvíli po stole zmateně pobíhal, rozmatlával po něm krém a hlasitě mňoukal. Naposledy popuzeně prsknul a nakonec zajel pod stůl, kde se konečně uklidnil a začal si růžovým jazýčkem systematicky umývat ulepené tlapky.

      Celé to bylo tak směšné, že dokonce i Hugo a Nali, kteří to celé způsobili, a teď se drželi za hlavy s úmyslem začít usedavě plakat, jen vykulili oči a začali se smát spolu s ostatními.

      „Je úžasné se dívat na ty malé děti, jak si hrají, že?“ ozvalo se Jane Marplové nad hlavou.

      „Ano, ano. A nebude dlouho trvat a budeme je vídat tady na chodbách školy. Ale to už nebudou tak roztomilé. Teď jsou opravdu jako koťátka…“ odpověděl druhý hlas, sice pobaveně, ale s lehkým nádechem ironie. Jane to něco připomnělo. Vzhlédla. V obraze, který visel na zdi za jejím křeslem, stály dvě z bývalých ředitelek, které jí Minerva předevčírem představila. Jane poznala Dilysu Derwentovou a Harriet Evansovou, která právě domluvila. Pootočila se, aby na ně lépe viděla a další půlhodinku strávily povídáním o dětech, o Bradavicích a o životě v magických obrazech.

       

      Připozdívalo se a zejména menší děti už začínaly být unavené. Jako první se rozloučili George s Lenkou a Kluběnkou. Hned za nimi zmizela v zelených plamenech rodinka Malfoyova. Andromeda s Teddym tentokrát také použili krb a jako poslední odešli Molly s Arturem. Odvedli si také Rose a Huga, děti Rona a Hermiony, protože ti ještě potřebovali kvůli pátrání zůstat alespoň do pozítří v Bradavicích. V neděli odpoledne už se ale budou muset vrátit, aby mohl Ron jít v pondělí do práce. Hermiona se proto rozhodla odnést si pak vybrané knihy s sebou domů. Molly jí slíbila vždy na půl dne pohlídat děti, aby měla na studium dost času. Minerva si totiž během oslavy odvedla nejstarší Weasleyovy na chvíli stranou a vysvětlila jim, co se stalo.

      Poslední smaragdové plamínky v krbu pohasly, v salonku už zase zůstali jen obyvatelé a momentální hosté hradu a nálada znatelně poklesla. Harry a Neville rozlili do pohárů poslední dvě láhve vína. Chvíli ještě všichni jen tak tlachali, ale hovor vázl. Nikomu moc do řeči nebylo. Dopili, popřáli si vzájemně dobrou noc a rozešli se do svých bytů.

       

      Sibylla se všemi svými šálami povlávala chodbami, a jak byly její pohyby vlivem toho skvělého australského vína místy poněkud trhané, ozývalo se jemné chrastění a cinkání množství náhrdelníků a náramků. Došla ke vchodu do své věže a začala namáhavě stoupat do schodů. Ve třetím patře už byla notně zadýchaná. A když dorazila do posledního, k žebříku, po kterém se k ní do učebny dostávali studenti, sotva popadala dech. Sama sobě dokázala přiznat, že dolů do Velké síně chodí tak málokdy ne kvůli ochraně svého vnitřního oka, jak všem v okolí tvrdila, ale zcela prozaicky kvůli té velmi únavné cestě, rovnající se v jejích očích vysokohorské túře.

      Klopýtla, zachytila se žebříku a uchichtla se. „Hihi, ti hloupoučcí studenti si myslí, že se nahoru i já sama šplhám tudy? Kdepak. Sibylka má svoje vlastní malé schodišťátko, pěkně schované…“

      Po chvilce hledání vylovila ze záhybů hábitu hůlku, poklepala na zeď vedle žebříku a najednou se po jejím obvodu objevilo točité schodiště. Nemělo sice zábradlí, ale bylo bezpečně široké. Sibylla přesto, vzhledem k množství vypitého vína, stoupala opatrně, těsně u zdi, a pro jistotu se jí ještě přidržovala oběma rukama.

      Když byla asi uprostřed, ucítila slabé trhnutí. A pak se její schodiště, její vlastní schodiště, které, co pamatuje, zůstávalo vždy na svém místě, pohnulo a začalo se pomalu přesouvat do prostoru, dál od stěny. Sibylla, s jednou nohou ve vzduchu, najednou ztratila dva ze svých tří pevných bodů. Hmátla do prázdna, zavrávorala, zamávala rukama při dalším marném pokusu najít nějakou oporu a ztratila rovnováhu definitivně. Padala…

      Dopadla k patě žebříku a ztratila vědomí.

       

      Items details

      • Hits: 323 clicks

      Tecox component by www.teglo.info