Stále nic |
Slečna Marplová má podivné sny, Severus krájí jablko, Dilysa je celá v zeleném a Hermiona si začíná dělat starosti
Neuvěřitelné magické obrazy… v životě jsem nic tak zajímavého neviděla… Ti lidé v nich doopravdy žijí. Rozhovor s Harriet a Dilysou byl skutečně fascinující… Slíbila jsem drahé Minnie, že budu přemýšlet o jejím ztraceném Moudrém klobouku. Proč mám ale neustále v hlavě ty portréty? Na tom přece musí něco být… Jane Marplová se posadila na postel, vyzula si pantofle, pečlivě je srovnala na huňatém koberečku a vklouzla pod měkkou deku. Ležela však dlouho s otevřenýma očima a nemohla usnout. A když se jí to nakonec přece jen podařilo, spala neklidně, několikrát se v noci probudila a zdály se jí velmi zmatené sny. Procházela se s Harriet po bradavických chodbách. Stará dáma se najednou změnila v Riu a na hlavě měla ošuntělý špičatý klobouk ozdobený kopcem šlehačky. Znenadání přiletěl odněkud malý zlatý míček a klobouk jí srazil pod stůl. Když se ale Jane shýbla, aby se na něj podívala, žádný klobouk tam nebyl. Viděla jen velkého rezavého kocoura, který si labužnicky olizoval tlapky. Teprve někdy k ránu usnula opravdu tvrdě. Probudili ji až Cinky a Linky, chvíli před tím, než byl čas jít na snídani.
Severus si nemohl vynachválit způsob, jakým fungovala kouzla ve světě magických obrazů. Nepotřeboval vůbec hůlku. Používal ji pouze při výuce. Teď jen mávnul rukou a pohodlná široká postel s nebesy, ve které s Riou strávili noc, tak, jako pokaždé během posledních devíti let, se změnila na známou pohovku. Zpočátku jim připadalo poněkud komické, jak se snažili dodržovat zvyky ze skutečného života. Severus to však dělal od té doby, co začal vyučovat. Potřeboval, jako bradavický profesor, v tom bezčasí panujícím v zarámovaném světě, udržovat pravidelný rytmus dní a nocí, týdnů, měsíců i let. A Ria se docela ráda přizpůsobila. Ve dne byla, samozřejmě jako Harriet, ve svém portrétu v ředitelně k dispozici Minervě. V podvečer ale pokaždé odcházela na svou obvyklou procházku, ze které se vracela až ráno. Protože, jak tvrdila, stejně nemůže v noci spát. Večery a noci tak patřily její mladé podobě a Severusovi. Povečeřeli spolu v některém z obrazů, zašli na fiestu, nebo si zaplavat pod svůj oblíbený útes, hráli šachy nebo si četli, pak šli spát. Dokonce si zvykli i pravidelně snídat. Jejich namalovaná těla nic z toho sice nepotřebovala, ale otiskům jejich duší to všechno dělalo náramně dobře. Dnes poněkud pospíchali, protože nechtěli přijít pozdě na druhou vyšetřovací poradu. A Ria se ještě před tím potřebovala „převléknout“ a jako Harriet se nejdříve objevit ve svém rámu v ředitelně. Rychle se napila čaje a sáhla po krajíčku ořechového chlebíčku s máslem. S pobavením přitom pozorovala Severuse, který právě pečlivě zbavil slupky krásné žlutočervené jablko, a s precizností lektvarového mistra je krájel na úhledné, přesně stejně široké plátky. Když dojedl, pohlédla na mísu s ovocem. Něco na ní bylo špatně. Podle zákonů panujících ve světě magických obrazů se mělo všechno, co jeho obyvatelé vypijí a snědí, opět okamžitě objevit na svém místě. Jablko tam ale chybělo. V té chvíli se Severus podíval stejným směrem. Nato beze slova pohlédli na sebe a pak opět na mísu. Snad ale to snědené jablko tím dvojím soustředěním přivolali. Nejdříve se objevil jeho nezřetelný obrys, pak se opět ztratil, a chvíli jako by blikalo v odstínech žluté a červené. Nakonec se barvy ustálily a mísa s ovocem byla opět jako dřív.
Jane stále ještě myslela na své prapodivné sny, když ji Cinky a Linky vedli po měnících se schodištích dolů do Velké síně na snídani. Přesto si všimla, že jsou oba skřítci něčím udiveni. „Paní Jane tady nebydlí dlouho, takže neví, jak často se schody mění. Cinky si myslí, že se dnes asi zbláznily. Už se za krátkou chvíli přesunuly počtvrté,“ zodpověděla skřítka její zvědavou otázku. Nakonec se přece jen dolů na správné místo dostali. Jane přišla poslední. Sotva se ale stihla s ostatními pozdravit a nalít si šálek čaje, objevili se před nimi dva skřítci, které Jane neznala. Všimla si, že byli mnohem starší než její dva průvodci. A levitovali mezi sebou – bezvědomou Sibyllu Trelawneyovou. Našli ji ležet v její věži pod žebříkem, pochopila Jane z jejich vzrušeného brebentění. V té chvíli se Sibylla probrala. Vypadala velmi dezorientovaně. Několik okamžiků se zmateně rozhlížela a pak se jí udělalo nevolno. Rázem bylo po snídani. Všichni vyskočili od stolu, Hermiona zamávala hůlkou, něco řekla a veškerá ta nečistota okamžitě zmizela. Ten maličký profesor Kratiknot udělal něco podobného a místo nepříjemného zápachu ucítili osvěžující vůni mořského vánku. „Poppy tady není, musíme ji co nejrychleji dostat k Mungovi,“ pokynula Minerva skřítkům. Ti jen pokývali hlavami a vzápětí byli pryč. „Dilyso, můžeš tam zajít?“ obrátila se pak k obrazu, na kterém postávali namalovaní obyvatelé ředitelny. „Samozřejmě, Minervo, už běžím.“ Dilysa se otočila a spěšně se vydala do hloubi obrazu. „No, a já se k Mungovi vydám taky. Porada chvíli počká, že ano, Ronalde?“ řekla ještě, a aniž počkala na odpověď, s hlasitým puknutím zmizela. „Jak je to možné, říkali jste, že v Bradavicích se můžete přemisťovat jen vy? oslovila Jane překvapeně své skřítky. „A co je vlastně ten Mungo, to je kouzelnická nemocnice?“ „Paní Minerva je ředitelka. Z kouzelníků ona jediná se tady přemisťovat může, paní Jane,“ odpověděla Cinky. „Chtěla by se paní Jane do té nemocnice podívat?“ nabízel dychtivě Linky. „Pokud je to možné, moc ráda.“ Jane natáhla ke skřítkům obě ruce a za okamžik se objevili ve vstupní hale Nemocnice svatého Munga. Zvědavě se rozhlížela a poslouchala skřítky, kteří ze sebe překotně sypali vše, co o této instituci věděli. Mimo jiné také to, že jednou z jejich ředitelek byla i Dilysa Derwentová, významná léčitelka, předtím, než se stala ředitelkou Bradavic. A má tady také svůj druhý portrét. Chtěla by ho paní Jane vidět? Samozřejmě, že chtěla. Skřítkové ji vedli podél stěn prostorného atria, na kterých viselo, podobně jako v bradavické ředitelně, několik rámů s portréty významných léčitelů a bývalých ředitelů nemocnice. V některých jejich obyvatelé pospávali, pár zvědavých očí sledovalo neobvyklou návštěvu a několik rámů, včetně Dilysina, bylo prázdných. „Nic vážného jí nebude. Vypadá to pouze na otřes mozku. Ale do zítřka si tady Sibyllu pro jistotu nechají…“ Jane se ohlédla po hlase. Ozval se z portrétu, který před několika okamžiky minuli. U muže, který si Jane již chvíli pozorně prohlížel, stála žena středního věku v nažehleném léčitelském hábitu a škrobeném čepečku. „Už se ví, co se jí přihodilo? Co říkala?“ zeptal se muž. „Sama neví. Mluví docela zmateně o pohybujícím se schodišti, ale možná to bylo pouze příliš vína. Dva profesoři včera slavili narozeniny.“ Žena pak prošla několika dalšími portréty a zastavila se v tom, který patřil Dilyse Derwentové. „Ale! Slečno Jane, vítám vás v naší starodávné nemocnici. Byla jste zvědavá, jak se liší od vašich mudlovských? V mnohém se jim jistě podobá, že? Pokud by vás ale zajímalo něco, co ani naši skřítci nevědí, jen se ptejte.“ Jane překvapeně zamrkala. „Ach, promiňte, asi jste mě nepoznala. Jsem Dilysa. Včera jsme si moc hezky popovídaly na Harryho a Nevillově oslavě. Toto je můj portrét. Ovšem mnohem mladší než ten v Bradavicích. Je z doby, kdy jsem ještě pracovala zde. V různých jiných institucích v Británii mám ještě několik dalších portrétů. Je to ohromně praktické, když potřebujete cokoli zjistit. Nicméně tuto svou podobu mám ze všech nejraději. Nejsem už žádné nezkušené mládě, ale klouby mě stále ještě nebolí. A mám tady, mezi kolegy léčiteli, opravdu dobré přátele.“ Poslední větu doprovodila Dilysa úsměvem a lehkou úklonou hlavy směrem k muži, se kterým před chvílí hovořila. Odpověděl stejně. „Milá Dilyso, váš zarámovaný svět je ještě mnohem zajímavější, než jsem si myslela. Moc ráda bych si o něm s vámi a s Harriet ještě někdy popovídala. Připomínáte mi jednu mou známou.“ Jane laškovně naklonila hlavu. „Vážná a velmi seriózní učitelka němčiny. Jednou týdně ale jezdila do města, hrát dětem v nemocnici maňáskové divadlo. Smát se, pitvořit, měnit hlas… Moc ji to bavilo. Říkala, že tam pokaždé nejméně o deset let omládne.“ Dilysa se chápavě usmála. „Moc rády si s vámi dáme šálek čaje, Jane. Co třeba zítra odpoledne? Znám jeden velmi příjemný obraz pro mě a pro Harriet, a k němu vám skřítci mohou přinést křeslo a nějaké občerstvení.“
Všichni už pomalu odkládali příbory, jen Hermiona roztržitě dloubala vidličkou do míchaných vajíček. Ron právě dojedl svou porci a šilhal po nedojedeném talířku své ženy, když se do velké síně nejdříve hlasitě přemístila Minerva a pak naprosto tiše skřítkové Cinky a Linky se slečnou Marplovou. Povzdechl si. V klidu a dosyta se nasnídat v rozumnou dobu se mu snad podaří, teprve až najdou ten zatracený klobouk. Štvalo ho, že se není čeho chytit. Že se všechny směry, kterými se rozběhly jeho myšlenky, zatím ukázaly jako slepé uličky. Chvíli ještě počkal, než Minerva vylíčí dění kolem Sibylly, a pustil se s dalším povzdechem do rekapitulace toho, co až dosud dokázali zjistit. Bylo toho opravdu maličko. Vlastně nic. Ochrany kolem ředitelny jsou všechny v nejlepším pořádku. Nic nenasvědčuje tomu, že by byly nějak násilně porušeny. Severus Snape a jeho ředitelský tým moc nepokročili. Nedozvěděli se nic důležitého, sesbírali jen pár klepů, někdy docela pikantních, s případem však nijak nesouvisejících. Během dneška ale chtějí vyslechnout obyvatele všech obrazů ve zbytku pater a v přízemí. Na nedělní dopoledne jim pak zbude to nejstarší a proto nejzajímavější – obrazy ve sklepeních. Shodli se, že by měli skončit do oběda, kdy chtěl Ron udělat poslední poradu před svým návratem domů. Hermiona dnes dokončí třídění potřebných knih. Zítra dopoledne napíše jejich seznam pro madam Pinceovou a zabalí je k převozu, aby je mohla doma v klidu prostudovat. Při letmém pročítání narazila na několik zmínek, ze kterých se dalo usoudit, že klobouk doopravdy nepatřil nikomu ze zakladatelů, k zařazování studentů se používá téměř od založení Bradavic a je spjat přímo s magií hradu. Dokonce snad i s jeho ochranami. Zatím nic konkrétního, ale pokud by byla pravdivá ta poslední domněnka, mohlo by to být znepokojivé. Hermiona si nervózně kousala spodní ret, když o tom mluvila. Nakonec se ještě Ron dohodl s Minervou, že dnešní den věnují podrobnému pročtení pergamenů archivovaných v ředitelně, zejména těch úplně nejstarších. Doufal, že by se na některém mohlo najít něco zajímavého. Jakékoli vodítko, které by alespoň naznačilo, jak se z hlídané a zabezpečené místnosti mohlo vůbec něco ztratit. A také cokoli o historii Moudrého klobouku. Protože otázka, k čemu mohl případnému pachateli Moudrý klobouk být, mu připadala hodně důležitá a znepokojivá. Starý klobouk vykřikující názvy bradavických kolejí a zpívající poučné písničky snad nikdo nemůže potřebovat. Nebo že by toho klobouk vážně uměl víc? A pokud ano, co přesně by to mohlo být? Do té úmorné práce s listinami se zapojí i všichni čtyři ředitelé kolejí a nabídly se také Harriet a Dilysa, kterým profesor Snape laskavě poskytl svou asistentku, skřítku Winky. „Jane, nevím, jak se ti omluvit. Pozvala jsem tě sem, a teď na tebe nemám vůbec čas,“ obrátila se Minerva před odchodem na svou sestřenku. „Ale s tím si vůbec nedělej starosti, moje milá. Tady je kolem tolik zajímavých věcí, že se nebudu nudit ani vteřinku. Tím jsem si naprosto jistá. Myslím, že využiji pozvání paní Hermiony a podívám se s ní do bradavické knihovny. Platí to vaše pozvání, drahoušku?“ Hermiona se vytrhla ze svého zamyšlení. „Samozřejmě, slečno Marplová, jestli jste už dojedla, můžeme jít. Nějaké ovoce, čaj a malé občerstvení nám později mohou přinést Cinky a Linky. Budete tak laskaví?“ obrátila se na drobné skřítky a ti začali horlivě přikyvovat. Poté se obě ženy vydaly ke dveřím. „Slečno Marplová, počkejte ještě na chvilku,“ zastavil je Ron. „Vidím, jak si to tady fakt se zájmem prohlížíte a nejspíš je pro vás ještě pořád všechno nové. Takže bude asi dost divné, když se vás zeptám, jestli jste si nevšimla něčeho opravdu neobvyklého, ale přesto… Vím, že máte spoustu zkušeností a v některých věcech se mudlovský a kouzelnický svět zas až tak moc neliší. Však víte, jak to myslím. Budu vážně rád, když nám pomůžete.“ „Máte pravdu, Ronalde, že vlastně zatím tak úplně nevím, co je ve vašem světě obvyklé a co ne. Dalo by se říci, že se docela vyznám v lidských povahách. V tom, to máte také pravdu, se naše světy skutečně příliš neliší. Ale ten váš Moudrý klobouk, to je něco docela jiného.“ Jane se zamyslela. „Možná ale přece jen něco malého mám, i když to nejspíš ve vašem světě nic neobvyklého nebude. To už musíte posoudit sám. Ráno si moji malí průvodci stěžovali, že se asi zbláznila schodiště, protože se během cesty na snídani pětkrát přesunula. No a Minnie povídala, že ta zraněná paní profesorka také mluvila o nečekaně pohyblivém schodišti. To mi přišlo jako docela zvláštní náhoda, nemyslíte?“ Hermiona se prudce nadechla, jako by chtěla něco říci. Pak si to ale rozmyslela. Kousala si spodní ret a na čele se jí udělala kolmá vráska. Ron se podíval z Jane na Hermionu a zase zpět. „Děkuji, slečno Marplová, možná to opravdu nic není. Ale mohla byste mi, až se u večeře uvidíme, říct, kolikrát jste během dnešního dne viděla přesun schodiště?“ Jane přisvědčila a pak se s Hermionou obrátily k odchodu. Ron se za nimi díval a zamyšleně se škrábal na bradě. Vypadá to, že pátrání v knihovně bude tentokrát hodně důležité. Možná dokonce klíčové. Nikdy nepřemýšlel o tom, co je klobouk vlastně zač. Je to opravdu jen věc? A co ta jeho provázanost s magií hradu? Miona vypadala docela znepokojeně, když o tom mluvila. Je dobře, že spolu Jane a jeho žena stráví pár hodin. Ženské… určitě semelou všechno možné. Třeba je společně něco napadne.
|
Items details
- Hits: 1618 clicks
Tecox component by www.teglo.info