Hledej

 KVR_00

    Magické obrazy

      Ron se zajímá o jídlo z bradavické kuchyně, Tamara o očarované galeony a slečna Marplová o magické obrazy. A o těch ví Lenka Weasleyová snad úplně všechno.

       

      „Myslím, že jsme do této chvíle udělali tolik, kolik se udělat dalo,“ prohlásila Minerva, když skončil poslední společný oběd. „Chtěla bych vám velmi poděkovat za všechnu tu práci, i když jsme nebyli vůbec úspěšní. Prozatím.“ Přejela pohledem společnost u stolu a zvedla oči také k okolním obrazům. Odmlčela se, pohlédla na Hermionu a pokračovala: „Zdá se, že naší velkou nadějí je teď tvoje pátrání, děvče zlaté. Pokud bys potřebovala jakoukoli pomoc, udělám vše, co budu moci.“

      „Noo,“ ozval se místo své ženy Ron. „Jídlo z bradavické kuchyně by se docela hodilo. Hermiona teď do té naší nějaký čas ani nevkročí a mamka bude mít hromadu práce s našimi ratolestmi.“

      „Ale to je samozřejmé, Ronalde a Hermiono. To zařídím. Nedělejte si starosti,“ usmála se na ně Minerva a pak se obrátila na druhou stranu stolu. „Filiusi a Tamaro, soudím, že už není nutné, abyste zůstávali ve škole. Můžete oba odjet na vaše plánované dovolené.“

      Mladá profesorka se zatvářila rozpačitě a zavrtěla hlavou. Bylo vidět, že se chystá protestovat. Její starší kolega však hlavou naopak pokýval. „Víme, že nemá smysl, abychom tady zůstávali. Určitě ne oba. Tamaro, tvé prázdninové plány na tebe čekají a chtěla jsi přece původně odjet už včera,“ obrátil se Kratiknot otcovsky na svou mladší kolegyni.

      „Já vím, Filiusi, ale na tebe se tvá rodina také těší, a i ty jsi chtěl odjet už včera,“ souhlasila poněkud neochotně Tamara. „Myslím, že pokud máme oba odjet, určitě bychom měli mít informace o dění v Bradavicích a nějaká přenášedla, abychom se mohli v případě potřeby rychle vrátit.“

      Kratiknot přitakal a Tamara se obrátila k Harrymu: „Napadlo mne, jak jsi mi povídal o té vaší Brumbálově armádě a očarovaných mincích, nemáš je ještě?“

      Harry zavrtěl hlavou, ale ozval se opět Ron: „Ty už dávno patří do běžné výbavy bystrozorů. A slouží zároveň jako nouzová přenášedla na místo, odkud zpráva přichází. Až přijdu zítra ráno do práce, pošlu vám s nimi sovy a tobě, Minervo,“ otočil se k ředitelce, „samozřejmě taky. Měl jsem to stejně v plánu, abychom byli jednoduchým způsobem v kontaktu. Jednu minci bude mít i Hermiona.

      Jo, a taky všem děkuju. Byli jste skvělý tým, se kterým se fakt dobře spolupracovalo. Víc jak tři dny úmorné piplačky, výsledek nikde, a přesto jste vydrželi až do konce, používali mozek a nikdo neremcal, jak to občas dělají někteří chytráci u nás na oddělení,“ ušklíbl se v náznaku úsměvu a poklepal rukou na svůj zápisník. „Všechno, co jsme dokázali zjistit, je tady. Pokud se kdokoli dozvíme cokoli dalšího, dáme si pomocí mincí vědět a sejdeme se zde. Než teda s Hermionou odjedeme domů, nevzpomene si ještě někdo na něco? Na cokoli neobvyklého? Může to být jenom nějaká maličkost, která s případem ztraceného Moudrého klobouku zdánlivě ani nesouvisí,“ klepnul Ron znovu na zápisník a rozhlédl se. Pohled mu padl na Severuse Snapea, který teď vypadal přesně tak, jak si ho pamatoval z hodin lektvarů. Kamenná tvář, hrozivá póza se založenýma rukama. Ten tam byl lehounce pobavený výraz s nádechem ironie a uvolněný postoj. Jo, na všechny ta blbá situace působí, ale že by až tak, a zrovna na Snapea?

      Severus se nepatrně pohnul a úsečně promluvil: „Starý alchymista na jednom portrétu ve sklepení. Býval značně spavý a nepohyblivý už v době, kdy jsem ještě vyučoval lektvary. Teď zcela evidentně usnul definitivně. Do jeho rámu nelze nikudy vstoupit. Je třeba ověřit míru magie diagnostickým kouzlem. Já toho vzhledem k daným okolnostem nejsem schopen.“ Poslední větu znechuceně vyplivl a opět znehybněl. Na většině obličejů se objevily překvapené výrazy.

      „Díky, profesore. Na to se musím podívat,“ prohlásil Ron a zvedl se. Vzápětí se ozvalo hrkání židlí a všichni se vyhrnuli směrem ke sklepení.

       

      „Nic. Žádná magie.“ Filius Kratiknot schoval hůlku a obrátil se k ostatním.

      Všichni mlčeli. Jako první se ozval Harry: „Pokud vím, je tady ve sklepních chodbách několik nemagických obrazů. Říkal jsem si, že jsou třeba tak staré, že v době, kdy je malovali, ještě ani neznali malířské oživovací lektvary.“

      „Kdepak mladíku, pamatuji si, že všechny byly původně magické. Ale tady jsme na periferii. Moc daleko od ředitelny, která je srdcem hradu. Tady už magie z obrazů postupně vyprchává. Mimo Bradavice se to pravděpodobně děje poněkud rychleji. U nás ve sklepení však vydržely přes tisíc let.“ Všechny oči se stočily za hlasem, který vycházel z obrazu lesní paseky. Stál tam Adair Fields, první bradavický ředitel.

      „Ó ano, teď si vzpomínám, že mladá paní Weasleyová vyprávěla na oslavě něco o spícím alchymistovi, se kterým se nestihla rozloučit, ale nikdo jí nevěnoval pozornost,“ pronesla jasným hlasem Jane Marplová. „Nemyslím vás, drahoušku,“ usmála se na Hermionu, „ale vaši švagrovou, malířku, o které jsme spolu hovořily. Neměla by se na to podívat? Říkala jste, že toho o magických obrazech hodně ví.“

      „To je moc dobrý nápad, Jane. Lenka Weasleyová je jednou z nejvýznamnějších současných odbornic na tomto poli. Hned jí pošlu sovu,“ přikývla souhlasně Minerva.

       

      Na obraze příjemné kavárničky s barevnými slunečníky seděly Dilysa a Harriet. Malý stolek a dvě židle si přesunuly co nejblíže k něčemu, co samy vnímaly jako veliké okno do reálného světa. Na chodbě přímo pod obrazem stál podobný stolek s čajem a malým občerstvením a u něj seděly Jane a Minerva. Hovor se točil kolem tématu, které Jane mimořádně zajímalo. Povídaly si o životě v magických obrazech. Minerva sestřence právě popisovala obsah debaty, která na to téma proběhla předchozího dne v ředitelně. Tisíc let služby připadalo Jane neskutečně dlouho.

      „Není to tak zlé,“ oponovala Dilysa. „V obrazech běží čas poněkud jinak. Anebo ho my, co v nich žijeme, jinak vnímáme. Nepřipadá nám to tak dlouhé. A navíc, máme spoustu možností, jak se zabavit. Já, například, mám po Británii několik jiných portrétů, jak jsem vám již říkala. A nejsem mezi kolegy zdaleka sama. I když se přiznám, že jich mám asi nejvíc. Je to tím, že jsem nabyla, odpusťte mi tu neskromnost, jisté proslulosti ještě předtím, než jsem nastoupila jako ředitelka do Bradavic. No, a ti kolegové, kteří žádné jiné portréty nikde nemají, si již za svého života nakoupili magické obrazy takových krajin a různých prostředí, ve kterých by rádi odpočívali po splnění svých povinností. V závěti je vždy odkázali škole, a tak se neustále rozšiřovala bradavická obrazová galerie, po které se můžeme svobodně pohybovat. Nezapomeň si, Minervo, také včas nějaké pořídit,“ dodala s úsměvem.

      „To je tak zajímavé,“ rozplývala se nadšením Jane. „Je to vlastně podobné, jako když si někdo z města pořídí už dopředu na důchod domek se zahrádkou někde na vsi, aby se měl čím zabývat, až nebude mít tolik práce. A co vy, Harriet, kdepak najdu nějaké vaše oblíbené obrazy?“ Harriet vypadala zaraženě, malou chvilku mlčela, ale nakonec přece jen odpověděla: „Nebylo zapotřebí nic kupovat. V mé době už byla bradavická galerie dost rozsáhlá a já nějak nemám potřebu cestovat. Moje křeslo v ředitelském portrétu je velmi pohodlné a mám dostatek vzpomínek a bohatou fantazii.“

      Minerva i Dilysa se zatvářily překvapeně, a Jane poznamenala: „To je ale škoda, že jste letos opět udělala výjimku a nebyla v ředitelně, když zmizel ten významný klobouk, že ano?“ Ticho, které se rozhostilo, Jane zaujalo. Bylo příliš výmluvné. Ostražité. Jako kdyby cosi skrývalo. Přemýšlela, co by to asi mohlo být a něco ji napadlo: „Ale jsem já to hloupá. Omlouvám se. Neměla jsem mluvit o něčem tak soukromém. To jen, že jsem si vzpomněla na to, jak se profesor Snape ve čtvrtek ráno tolik zlobil, že zase musí něco hledat, a vyrozuměla jsem, že byl před několika lety vyslán, aby hledal vás, Harriet, a bylo to zbytečné, protože jste se neztratila, ale byla jen na zasloužené dovolené. Ještě jednou se omlouvám.“

      Harriet najednou vypadala posmutněle, jako květina ve váze bez vody. „Nemusíte se omlouvat, Jane. Samozřejmě, že si o prázdninách pokaždé vybírám dovolenou, tak, jako všichni. A také chodívám po večerech na procházky. Měla jsem však na mysli, že je mi lhostejné, kam. Většinou se stejně jen toulám v šedavých chodbách mezi rámy, nebo se usadím v mlžném rozhraní, mezi chodbou a nějakým obrazem. Tam nikdo moc nechodí, a já si užívám klidu a soukromí. Kdyby byl náš Moudrý klobouk namalovaný, vůbec bych se nedivila, kdybych ho někde na takových místech potkala. On, na rozdíl od nás, nemá žádnou možnost si od svých povinností odpočinout, změnit alespoň na chvíli prostředí, nebýt neustále lidem na očích.“

      Minerva se pousmála a zavrtěla hlavou. „Ale Harriet, klobouk je přece jen předmět, magický artefakt. Není živý, nemá duši.“

      „Jsi si tím jista, Minervo? A co jsme my? Vlastně také předměty. Kusy pomalovaného zarámovaného plátna. Jaký je pak mezi námi rozdíl? V podstatě jsme také jen takové magické artefakty.“

      Opět se rozhostilo ticho, přerušované jemným cinkáním porcelánových hrníčků o podšálky. Tentokrát zadumané, nostalgické…

       

      „Promiňte, dámy, že vás ruším.“ Do popředí obrazu se mezi kavárenskými stolky propletl Albus Brumbál. „Minervo, Lenka Weasleyová právě dorazila a čeká v ředitelně. Řekl jsem jí, tak jak sis přála, že za ní hned přijdeš. Skřítkové jí mezitím nabídli nějaké občerstvení.“

      „Děkuji, Albusi. Harriet a Dilyso, půjdete také?“

      „Jistě Minervo. Přijdeme s Albusem,“ odpověděla za obě Harriet.

      „A co ty, Jane, doprovodíš mě, nebo bys raději šla na procházku, jak jsi původně chtěla?“ obrátila se Minerva i na svou sestřenku.

      „To víš, Minnie, že si setkání s tak zajímavou mladou dámou nenechám ujít. Půjdu s tebou.“

       

      Zajímavá mladá dáma nejdříve opět zaujatě vyprávěla o strachopudech a škrknách a zdálo se, že to považuje za velmi důležité. Minerva ale měla očividně jiný názor a opakovaně se ptala na životnost magických obrazů, zejména těch ve sklepení.

      Lenka se na ni udiveně zadívala, pak pokrčila rameny, zasněně se usmála a změnila téma. Nejprve jim velmi srozumitelně vysvětlila, jak magické obrazy vůbec vznikají.

      „Malíř musí po namalování vyrobit zvláštní lektvar, kterým ve formě mlhy napustí hotový obraz. Na krajiny, nebo obrazy bezejmenných lidí je to dostačující. Pokud ale maluje portrét, musí do lektvaru ještě přidat nějakou vzpomínku portrétovaného člověka, protože v ní se nachází otisk jeho duše i magické podstaty. Do lektvaru pak také může, ale nemusí, přidat složku, která oddálí oživení obrazu až do momentu, kdy portrétovaná osoba zemře. V obou případech je ale třeba, v samotném závěru procesu, hůlkou vytvořit speciální obrazec a pronést komplikovanou inkantaci. Na světě není mnoho malířů, kteří magický obraz umí vytvořit.“

      Všichni se na ni s uznáním zadívali, Lenka se s děkovným výrazem pousmála a pokračovala ve výkladu. „Obrazy ale nejsou živé navždy. Magie z nich postupně vyprchává, až nakonec dočista usnou. Doba jejich života je různá. Většinou něco mezi stem až pěti sty lety. Záleží na kvalitě vyrobeného lektvaru, na síle magického potenciálu malíře, který musí lektvar vyrobit vlastnoručně, a dokonce i na síle magie portrétované osoby. A velmi důležitým aspektem je také síla magie v místě, na kterém obraz visí. Proto jsou bradavické obrazy živé tak mimořádně dlouho. První z nich začaly usínat teprve před několika lety. Takže usínání těch úplně nejstarších je přirozené. Zvláštní je jen to, že se za poslední měsíc ten proces tolik zrychlil.“ Uzavřela Lenka svůj výklad.

      Po chvíli ticha Jane usoudila, že by se mohla zeptat i na další věci, které ji zajímaly: Jak mohla Lenka namalovat posmrtný portrét svého švagra? Měla snad nějakou uchovanou vzpomínku? A kdo maloval všechny obrazy bývalých ředitelů? Na žádném z nich není v rohu podpis autora?

      „To je jednoduché, slečno Marplová. Freda jsem mohla portrétovat i poté, co zemřel. Jeho podobu jsem přece měla neustále před očima a vzpomínku jsem vůbec nepotřebovala. Obraz po aplikaci lektvaru oživil sám George. Jsou totiž jednovaječná dvojčata, spřízněné duše, a jejich magie je propojená.

      No, a portréty bradavických ředitelů jsou ještě něčím úplně jiným. Tvoří je sama silná magie hradu. Na konci osmnáctého století, v době, kdy byla ředitelkou Harriet Evansová,“ Lenka se na její portrét usmála a Jane si všimla, že Harriet stále vypadá velmi smutně, „pobýval nějaký čas na hradě významný španělský malíř, Don Diego Evanesco. Snažil se zjistit, jak portréty vznikají. Ale nedopátral se ničeho více, než že se pokaždé, když právoplatný ředitel zemře, objeví za několik okamžiků po jeho skonu na zdi ředitelny nový portrét. Don Diego poté věnoval škole několik svých pláten a jeden výtisk rozsáhlého pojednání o teorii magických obrazů, které sám napsal.“

      KVR_09

      O necelé dvě hodiny později, po krátké procházce, seděla Jane Marplová mezi skleníky, na lavičce, kterou si během těch několika dní, které tady strávila, velmi oblíbila. Na Bradavice se snášel další z teplých prosluněných večerů. V rukou se jí míhaly jehlice, bleděmodrý vzor utěšeně přibýval, a Jane přemýšlela o tom, co všechno se od Lenky Weasleyové dozvěděla.

      Vypadá, jako by se neustále vznášela ve svém snovém světě, ale je moc chytrá… tolik toho o magických obrazech ví… to je obdivuhodné. A jak to umí pěkně vysvětlit…

      Zmínila se, že čeká chlapečka, ale dokud nebude dítě na světě, nemůže to přece vědět s jistotou… Možná bych si měla obstarat i nějakou růžovou vlnu…

      Jane zvedla ruce, a zadívala se zblízka na bleděmodrý dětský kabátek, který právě pletla.

      Ach ne! Tady, téměř hned na začátku, jsem se spletla a celý vzor se posunul. Teď je třeba všechno odpárat až k tomu chybnému místu.

      Jane vysunula jehlici, a bez milosti vypárala většinu své několikadenní práce. Poté očka opatrně jedno po druhém navlékla a začala znovu. Plést, i přemýšlet.

       

      Poznámka:

      Obraz v této kapitole je jedním z cyklu andaluských pláten dona Diega Evanesca, kterými prochází Severus v povídce Život v rámci rámů.

       

      Items details

      • Hits: 1228 clicks

      Tecox component by www.teglo.info