Hledej

 KVR_00

    Konec hry

      Harriet má strach, Albus Brumbál je znepokojený, ovčák z obrazu vyděšený, Dilysa překvapená, o Minervu se pokouší infarkt a bradavičtí skřítci mají hodně napilno.

        

      Harriet to dnes odkládala, jak nejdéle mohla. Měla strach. Dál už ale čekat nešlo. Pomalu došla k rozhraní před Severusovou učebnou, kterou během posledních devíti let začala považovat za svůj domov. Byl to pátý večer od chvíle, kdy se nedokázala úplně přeměnit v Riu. A co bylo ještě horší, nedokonalá přeměna se stále zhoršovala. Včera už jí zůstaly ruce Harriet až po ramena. Přeměnila si opět svou mantilu v krátký kabátek s hodně dlouhými rukávy a dál to nijak nekomentovala. Nic neříkal ani Severus. Když šli spát, otočila se k němu zády a paže si pevně složila na prsou. Dojalo ji, že se k ní beze slova zezadu přitiskl a pevně ji objal kolem pasu. Teď stála v obavách, nerozhodná. Na chvíli ji napadlo, že se vrátí zpět do ředitelny. Pak se ale nadechla, soustředila se na podobu Rii, zavřela oči a vykročila.

      Že je všechno špatně poznala okamžitě. Místo jedné vrstvy lehké splývavé látky na sobě stále cítila těžký tuhý brokát. Otevřela oči, pohlédla na své ruce a sjela dolů k nohám. Prudce vydechla. Stalo se to. V učebně stála Harriet. Pomalu zvedla hlavu a její pohled se setkal se Severusovým.

      „Severusi…“ zajíkla se a polkla. „Ria už není.“ Spolkla další vzlyk a nadechla se. „Myslím, že se tentokrát vrátím z noční procházky do svého rámu v ředitelně dříve,“ dořekla se snahou o vyrovnaný tón, a dál hleděla na svého muže. Mlčel. Zíral na ni, obličej bez jakéhokoli výrazu.

      Můj muž… a já jsem jeho žena. Tak jsme si to jednou na útesu řekli a jedinými svědky nám byly namalované hvězdy nad hlavou. Vlastně ne. Jeho žena je Ria. Já jsem Harriet.

      Pokývala rezignovaně hlavou, otočila se a vykročila zpět.

      „Rio!“ zastavil ji jeho klidný hluboký hlas. „Zůstaň prosím doma. Nemusíš se ´převlékat´. Za jistých okolností pro mě to, co má moje žena na sobě, není zase až tak důležité.“

       

      Jane se podívala na hodinky a složila pletení do vyšívané kabely. Má nejvyšší čas jít, pokud se chce dostat do ředitelny včas na pravidelný oběd s Minervou. Během posledních dní dostal její pobyt v Bradavicích určitý řád. Každé ráno se potkaly na snídani ve velké síni. Společnost jim dělali Harry, Neville, školník Filch a občas Hagrid. Dopoledne, zatímco její sestřenka pracovala, chodila Jane na procházky kolem hradu. Buď sama, nebo se svými skřítky. Zastavila se na kus řeči s Hagridem, pak si sedla u skleníků a pletla, nebo chvíli klábosila s Nevillem o zahradničení. Dnes tady ale nebyl, protože včera s Harrym odjeli sbírat nějaké rostliny někam na druhý konec světa a měli se vrátit až dnes večer. Na oběd se vždy sešly s Minervou v ředitelně a odpoledne si pak udělaly nějaký společný program. Vypravily se třeba do okolních kopců, nebo se projely loďkou po jezeře, včera byly v Prasinkách…

      Pomalu se blížil čas jejího odjezdu domů, a i když si tím neustále lámala hlavu, Jane pořád netušila, kde by mohl Moudrý klobouk být. Neměla kde a na čem využít své zkušenosti a zdálo se, že její silná stránka – znalost lidských povah a schopnost rozeznat motivy jejich činů - je zde k ničemu. Jane se obávala, že své sestřence nedokáže pomoci, jak jí slíbila.

      Minerva si od Ronalda Weasleyho nechala poslat kopie všech jeho poznámek, ve kterých se k Janině údivu pokaždé objevilo všechno, co k případu Ron do svého zápisníku nově připsal. Bohužel toho moc nebylo. Svazek pergamenů nosila Minerva všude s sebou, každou chvíli do něj nahlédla a neustále s Jane probírala různé teorie. Ty pak po večerech konzultovala s ředitelskými portréty a s Ronaldovou hlavou, která se objevovala v zelenavých plamenech krbu v ředitelně. Vždy ale skončili buď konstatováním, že takhle to být nemohlo, protože… Anebo povzdechem, že takhle by to snad být mohlo, ale chybí nějaké důležité informace, které se nedají zjistit, protože…

      Od Hermiony Weasleyové také žádné nové zprávy nepřicházely. V Bradavicích byl klid, až na nějaké ty drobné nepříjemnosti. Například včera u večeře. Duchové si přišli stěžovat na stále častější případy neprůchodných zdí: „Už se po hradu nemůžeme volně pohybovat,“ bědoval profesor Binns. „neustále musíme opatrně kontrolovat, zda se zdí dá projít, protože k dovršení všeho, jejich průchodnost se velmi často mění.“

      „Netušil jsem, že může duchy bolet hlava, ale skutečně to hrozně bolí, když jí vrazíte do zdi,“ fňukal skoro bezhlavý Sir Nicholas.

      „Já to říkal! Já to říííkaaal!!“ vykřikoval hlasitě Protiva a divoce poletoval kolem.

      Jane se při té vzpomínce usmála: Nebýt to tak znepokojivé, bylo by to docela zábavné.

      Zvládla cestou dvě přemístěná schodiště, došla k chrliči, vyslovila heslo a vyjela po točitých schodech do ředitelny. Místnost byla ale prázdná.

      „Dobré poledne, Jane. Mám vám od Minervy vyřídit, že na ni máte chvíli počkat a zatím si vzít nějaké ovoce. Chvíli se zdrží. Šla navštívit profesorku Trelawneyovou do jejího bytu,“ přivítala ji ze svého obrazu Dilysa Derwentová. Jane se posadila, a uždibla kuličku hroznového vína.

      „Ani jsem nevěděla, že už paní profesorku propustili z nemocnice. Na společné snídaně nechodí. Je v pořádku?“

      „No samozřejmě. Byl to jen slabý otřes mozku. Mluvila jsem s jejím léčitelem,“ usmála se Dilysa.

      „Ale to je skutečně pohodlné, moci tak cestovat mezi svými portréty, že? Ta veselá zelená uniforma vám moc sluší, drahoušku. Proč v ní nechodíte i tady?“ Jane si vzala další kuličku vína, tázavě se na Dilysu zahleděla, a ta se zamyslela.

      „Není to nemožné. Je však zvykem nepřenášet svou podobu z portrétu do portrétu, aby nedošlo ke zmatení. Zejména, pokud jsou obrazy v různých budovách. Ale víte co?“ tvář staré ředitelky se rozzářila, „proč by ne. Alespoň zase na chvíli shodím tíhu stáří,“ pronesla teatrálně a zmizela v pozadí svého obrazu, aby se vzápětí vrátila o dvacet let mladší v citronově zeleném léčitelském hábitu.

      „Jane, promiň, že jsi musela čekat,“ vešla chvíli poté do ředitelny Minerva s omluvným úsměvem. „Sibylla mi něco vyprávěla a nedala se odbýt. Povídala, že viděla několik srnek, které se včera večer pásly blízko její věže. Asi to bude nějaký nesmysl, ale navrhovala bych po obědě procházku tím směrem.“ Pak se posadila ke stolu a v tom okamžení začali skřítci oběma dámám servírovat lehký studený oběd. Nestačily však sníst ani první sousto, když do rámu nejblíže u dveří vpadl udýchaný Albus Brumbál.

      „Minervo, rychle, něco se stalo v jednom z obrazů v nejvyšším patře západní věže!“

       

      Shromáždili se tam všichni ředitelé i spousta jiných lidí z celé bradavické obrazové galerie. Ta zpráva se po ní rozlétla rychlostí blesku. Mačkali se v okolních rámech, ale do obrazu horské pastviny se stádem ovcí se neodvážil vstoupit nikdo. Na pravé straně končila louka lesem a hlubokou roklí. A na jejím dně byla ovce. Mrtvá ovce. S hlasitým vrčením se na ní krmila smečka vlků.

      „Nevím, jak se to mohlo stát,“ jektal zuby ovčák, který většinu času seděl ve stínu stromů na kraji lesa a jedl, nebo hrál na ručně vyrobenou píšťalu. „Tady nikdy žádní vlci nebyli a taky se nikdy nestalo, že by nějaká ovce spadla ze srázu. Přece nemůže být mrtvá? Nikdo přece nemůže na obrazech umřít. Ani ovce by neměla…“

      To by opravdu neměla, podle toho, co jsem se o obrazech dozvěděla, pomyslela si Jane.

      „Máte kam jít? Myslím tím, víte, kde najdete nějaký jiný obraz s pastvinou?“ zeptala se Minerva vyděšeného ovčáka. Když přikývl, pokračovala: „Tak do toho obrazu ovce odežeňte.“

      „Ano, paní ředitelko.“ Nato ovčák hvízdnul na psa a společně se vydali se svým stádem vzhůru po svažité louce.

      Když v hloubi obrazu zmizelo poslední zvíře a doznělo cinkání zvonců i poštěkávání černobílé kolie, mávla Minerva hůlkou, zdobený rám se snesl na podlahu a po dalším mávnutí se zmenšil na velikost malé knížky. Ředitelka jej schovala do kapsy. „Myslím, že se můžete rozejít,“ prohlásila. „Obraz pošlu k opravě nějakému restaurátorovi a pak jej zase pověsíme zpátky. Pojď, Jane. Půjdeme na procházku hned. Oběd si necháme vynést ven. Co říkáš?“

       

      Dav lidí na obrazech okolo prázdného místa na zdi se začal pomalu rozcházet, jen Albus Brumbál zůstal stát. Překvapeně hleděl za odcházející Minervou, ale pak s náhlým pochopením pokýval hlavou a vykročil za ostatními. Harriet se přitočila k Dilyse, něco jí pošeptala, a obě se vydaly opačným směrem.

      „Dilyso, tohle bys neměla dělat, když teď magie tak kolísá,“ řekla vážně Harriet s pohledem upřeným na Dilysin léčitelský hábit. „Co když se nedokážeš vrátit zpět do ředitelské podoby?“

      „Proč bych se neměla…“ Dilysa nedořekla a odběhla do hloubi obrazu. Vzápětí byla zpět, stále v zeleném a tvářila se stejně vážně jako Harriet.

      „Jak jsi to věděla? Jak jsi věděla, že se v rozhraní teď nejde přeměnit? Co vůbec můžeš vědět o proměnách podoby? Ty přece nemáš jiný portrét.“ Dilysa umlkla a zkoumavě hleděla na přítelkyni.

      Harriet chvíli její pohled vydržela, ale pak oči sklopila. „Nejspíš bych ti měla něco říci. Není to sice jen moje věc, ale včera jsme o tom s… tím druhým člověkem předběžně mluvili. To tajemství jsme už v poslední době stejně udržovali jen pro zábavu a teď je situace příliš vážná na to, abychom si dál jen tak hráli. Mohla bys mne doprovodit na poněkud chráněnější místo?“

      Dilysa se na Harriet překvapeně zadívala. A její údiv ještě vzrostl, když poznala, kam ji Harriet přivedla. „To je přece učebna a soukromé prostory Severuse Snapea!?“

       

      Minerva rázovala dlouhými kroky k východu z hradu. Menší Jane jí sotva stačila. Moudře se ale na nic neptala a pospíchala za svou sestřenkou, dokud nedorazily k lavičce mezi skleníky.

      KVR_10

      Minerva se na ni vyčerpaně sesunula a vypadala, jako by se o ni pokoušel infarkt. Jane si všimla, že se jí ruce, které složila do klína, silně třesou.

      „Minnie,“ zkusila opatrně, „nemám poprosit Cinky a Linkyho o trošku čaje?“ Minerva vděčně přikývla.

      Netrvalo dlouho a skřítkové před ně postavili stůl prostřený k pozdnímu obědu a konvici čaje. Jane s povděkem zaznamenala, že se na stole objevila také karafa s brandy a nalila Minervě do jejího čaje štědrou dávku.

      Minerva nápoj vypila, poprosila ještě o jeden šálek a snědla dokonce pár toastů s máslem. Pak konečně promluvila.

      „Víš, Jane, nechtěla jsem mezi obrazy způsobit paniku, ale toto je opravdu vážné. Přesuny schodišť i některé neprůchodné zdi jsou v Bradavicích běžnou věcí. Jen se to teď děje častěji. Ale to, co se stalo dnes, je něco úplně jiného. Je to absolutní porušení zákonitostí, na základě kterých funguje magie hradu. Pravda, rozkolísaná magie obrazů snad není sama o sobě nebezpečná. Ale pokud na nich může pojít ovce, nevím, kam až to povede. Psala jsem Hermioně. Odepsala dnes dopoledne, že se nějakých konkrétnějších informací už dobrala a v nejbližší době nás s nimi seznámí. Ať už ale zjistila cokoli, já jsem zcela vážně přesvědčená, že všechny ty podivnosti jsou nějak způsobeny nepřítomností Moudrého klobouku.“

      Minerva domluvila. Jane ji konejšivě pohladila po rameni a rozhodla se ještě chvíli mlčet. V tichu se ozýval zpěv ptáků, někde blízko poštěkával pes a byl slyšet slabý šum hlasů. Šum hlasů? Přece byly na hradě téměř samy? Překvapeně na sebe pohlédly. Obě najednou vstaly a vydaly se směrem, odkud hlasy přicházely. Obešly několik skleníků. Ještě jeden a otevře se jim pohled na malé prostranství před bočním vchodem do hradu. Hlasům už bylo dokonce rozumět.

      „Ani jsem nevěděla, že je zrovna tady nějaká zřícenina,“ promluvil ženský hlas.

      „Asi je jich tady víc. Podáš mi sůl, prosím?“ reagoval mužský hlas.

      „Mamíí, Johnie mi pořád bere mobil!“ žaloval dětský hlásek.

      „A na co by ti asi tak byl, když tu stejně není signál,“ ozval se otráveně hlas chlapce, snad patnáctiletého.

      Minerva a Jane popošly a opatrně vykoukly zpoza skleníku. Na trávníku seděla mudlovská rodina v turistickém oblečení a v klidu svačila. Kolem nich nervózně pobíhal a hlasitě štěkal malý chundelatý psík.

      Minerva zbledla. „Ach Merline! Ochrany! Jak to, že je vpustily ochrany kolem školních pozemků? Ty srny, o kterých mluvila Sibylla… ona si snad opravdu nevymýšlela. Musím okamžitě všechno překontrolovat!“ Minerva mluvila stále hlasitěji a poslední slova téměř vykřikla.

      „Tiše Minnie, ať nás ti lidé neslyší,“ uklidňovala sestřenku Jane, ale pak se na ně zkoumavě zadívala. „Oni nás vůbec nevidí, že? Nevědí o nás. Vždyť oni nevidí ani hrad, říkali přece něco o zřícenině. A sedí na zemi. Přitom je přímo vedle nich kamenná lavička.“

      „Cože? Díky Merlinovi, alespoň matoucí kouzla fungují,“ pronesla s mírným ulehčením Minerva. Mávla hůlkou směrem ke skupince a mudlové včetně psíka najednou ztuhli v pozicích, ve kterých právě byli.

      Usnuli. Jako v pohádce o Šípkové Růžence, pomyslela si Jane užasle. Minerva se pak obrátila k Cinky a Linkymu, kteří se k nim mezitím připojili.

      „Odneste opatrně ty mudly ke staré zřícenině na kopci za Zapovězeným lesem. Pak je probuďte a rychle se vraťte. Budu vás potřebovat všechny.“

      „Ano, paní ředitelko,“ ozvalo se dvojhlasně. Vzápětí skřítkové zmizeli a s nimi i spící rodinka.

       

      Jane už víc než hodinu tiše seděla, pletla, a přitom pozorovala dění v ředitelně. Minerva stála nad svým psacím stolem a do velkého plánu Bradavic hůlkou zaznamenávala údaje, které jí neustále přinášeli skřítkové. Konečně bylo hotovo. Jane se v té změti čísel a různých značek nedokázala vyznat. Její sestřenka ale očividně ano. Celou stolní desku pak ještě naklonila tak, aby na plán viděli i její portrétovaní předchůdci, kteří se shromáždili v několika nejbližších rámech. Světle zelený hábit ředitelky Derwentové mezi nimi přímo zářil, a zatímco se rozšuměl hovor plný neznámých výrazů, Jane uvažovala, proč se asi Dilysa nevrátila do své bradavické podoby. Po chvíli krátká porada skončila.

      „Je to jasné. Ochrany jsou porušeny tady, tady a tady,“ místa na plánu, kterých se Minerva dotkla hůlkou, se slabě rozzářila. Dvě menší trhliny jsou ještě zde a zde.“ Další body se poslušně rozsvítily. „Všechny zatím hlídají skřítkové, dokud ochrany zase neobnovíme.“

      „Víš, že se všechny trhliny musí opravovat současně a na ty větší by měli být vždy dva schopní kouzelníci,“ upozornil Adair Fields.

      Minerva s povzdechem sáhla do kapsy a vytáhla zlatý galeon. „Samozřejmě, že vím. Je čas zavolat ostatní.“

      „Promiň, Minnie, pochopila jsem správně, když Ronald Weasley mluvil o těch mincích, že se všichni přemístí sem do ředitelny, když je zavoláš?“ zeptala se Jane, která až dosud mlčela. „Nebylo by potom lepší, kdybys jim napsala vzkaz někde blízko východu, aby se nemuseli trápit s těmi neposlušnými schodišti?“

      „No jistě, Jane. Že mě to nenapadlo. Pojď, přemístíš se tam se mnou.“ Minerva srolovala plánek, pevně uchopila svou sestřenku za ruku a v příštím okamžiku stály dole ve Velké síni. Zatímco venku svítilo pozdní odpolední slunce, tady panovalo podivné přítmí. Zaraženě se na sebe podívaly a pak se jejich zraky stočily vzhůru.

      „Merline, to ne!“

      „Ach, můj bože!“

      Ze stářím zčernalých a zaprášených trámů visely husté závoje pavučin. Očarovaný strop zmizel.

       

      Items details

      • Hits: 361 clicks

      Tecox component by www.teglo.info