Hledej

 KVR_00

    Chůze po dně

      Vyšetřovací tým se mění na partu opravářů, Hermiona se cítí tak trošku podvedená, Minerva je v depresi a slečna Marplová se diví, jak mohla zapomenout na záhon s kapustou.

       

      Minerva dopsala poslední písmeno vzkazu a spustila ruku s hůlkou. Za několik okamžiků se jako první před hlavním vchodem do hradu objevila Tamara Youngbloodová. Nebyla však sama. Za ruku se držela s vysokým šlachovitým modrookým blonďákem neurčitého věku. Jane by si tipla něco mezi čtyřiceti a padesáti.

      „Dobré odpoledne, Tamaro. Lucasi, to je dobře, že jsi tady taky. Takže nám nikdo nebude chybět do počtu,“ odpověděla Minerva na jejich pozdravy a Jane si všimla, že není ani trošku překvapená přítomností toho muže. Vzápětí se před nimi zhmotnil Ron, po něm Hermiona se svazkem pergamenů v ruce a Filius Kratiknot. Nakonec se objevili Harry s Nevillem, kteří mezi sebou drželi obrovský koš plný sazenic.

      „Co se stalo? Právě jsme začínali balit, když se ozvala mince,“ zeptal se Neville, zatímco se Harry snažil po dopadu chytit rovnováhu a nepustit přitom svůj náklad.

      „Ochrany kolem pozemků. Jsou poškozené.“ Minerva pokynula rukou k malému stolku, na kterém ležel plán Bradavic. „Pojďte, ukážu vám, na kterých místech jsou trhliny, a rozdělíme se. Musíme začít kouzlit všichni současně. Inkantace, předpokládám, znáte. Použijeme je v tomto pořadí,“ mávla hůlkou a ve vzduchu se před nimi objevily tři svítící nápisy. V hlase jí zněla rozhodnost a naléhavost. Nikdo se už neptal na důvody poplachu ani na další podrobnosti. Jen Hermiona pozvedla ruku, ve které svírala pergameny.

      „Až budeme hotovi, chtěla bych vám říci, co jsem zatím zjistila.“ S těmi slovy svěřila svazek do rukou Jane Marplové a stejně jako všichni ostatní vytáhla hůlku.

       

      Hotovo. Minerva se několikrát přemístila, u všech opravených míst provedla diagnostické kouzlo a napětí v jejím hlase znatelně povolilo. „Jednu věc jsme tedy zvládli.“

      Z nejvzdálenějšího konce pozemků přibíhali, opět ruku v ruce, Tamara a Lucas. Když se k nim přidali Ron s Hermionou, zpomalili a začali si povídat. Ve chvíli, kdy dorazili na úroveň Harryho a Nevilla, už šli jen jako na procházku a Jane zaslechla smích a hlasitý hovor.

      „Lucasi, v Ermitáži? Vy jste se opravdu potkali v Ermitáži? Nevěděla jsem, že se zajímáš o historii a umění,“ říkala právě Hermiona.

      „Jo… no… jen jsem se tam na chvíli zastavil cestou na Kavkaz. Potkali jsme se náhodou.“ odpověděl Lucas, a Jane se zdálo, že své rozpaky tak trošku hraje. Její domněnku jí potvrdila Tamara.

      „Jasně, úplnou náhodou vartoval tři dny před Zimním palácem, dokud jsem se tam neobjevila.“ A v očích jí pobaveně jiskřilo.

      „Takové boty tam mudlové nosí běžně?“ Pohlédl Neville pochybovačně na jejich pevné vysoké pohorky.

      „Jo, na Kavkaze ano. Tam se v ničem jiném chodit nedá,“ zasmála se Tammy. „No, co koukáš, když jsme si prohlédli Petrohrad, přesunuli jsme se do hor.“

      „Přemístili jsme se sem rovnou z Elbrusu,“ doplnil Lucas.

      „MY se přesunuli, MY se přemístili… hmm,“ zašklebil se Harry do všeobecného veselí.

      „Kdopak je ten mladý muž, Minnie,“ zeptala se Jane se zájmem, ještě než k nim rozesmátá skupinka dorazila.

      „Lucas Allen, profesor létání a famfrpálový trenér,“ odpověděla jí sestřenka se zvláštně spokojeným úsměvem.

      „Je opravdu štěstí, že se zrovna oni dva na dovolené náhodou potkali, nemyslíš, Minervo?“ Filius Kratiknot k nim také došel a teď se s pobaveným výrazem a zakloněnou hlavou díval zespoda na svou ředitelku.

      Minerva obdařila spokojeným úsměvem i svého zástupce. „Ano Filiusi. To rozhodně je.“

       

      Seděli ve Velké síni u oválného stolu, poslouchali Hermionu a každou chvíli jim oči zalétaly ke stropu. Uvolněná nálada, která zavládla po úspěšné opravě ochran, byla ta tam.

      „Neměla jsem je sem pouštět,“ pošeptala Minerva sestřence, když se mladá žena na chvíli odmlčela. „Ten strop je pro ně strašný šok. Skřítci sice uklidili všechny ty pavučiny a prach, ale výsledný dojem to stejně příliš nevylepšilo.“

      Jane jen mlčky pokývala hlavou.

      „Takže abych to shrnula,“ chystala se uzavřít svůj výklad Hermiona. „Přestože jsem prohledala stohy knih z Bradavic i z archivu na ministerstvu, nikde jsem nenašla nic uceleného. Zato ale spoustu náznaků, ze kterých se dá vyvodit, že klobouk jako by posiloval magii hradu tím, že nejen přečte a rozezná magii všech kouzelníků v Bradavicích, ale umí její nevyužité přebytky shromažďovat a neustále přesměrovávat tam, kde je jí právě zapotřebí. Něco jako…“ zamyslela se, „akumulátor a transformátor v jednom, pokud tedy alespoň trošku chápete tyhle mudlovské vynálezy.“

      Nechápali. Jane něco matně tušila, přece jen, manžel její sousedky se v elektřině vyznal a tyhle výrazy od něj občas zaslechla, ale kde by na ně mohli narazit kouzelníci?

      „Prostě, když tady teď klobouk není, magie hradu kolísá a vytrácí se, protože není nijak doplňována. Proto se nejspíš tohle všechno děje.“ rozhodila nakonec Hermiona rukama.

      „No,“ ozval se do ticha ponurým hlasem Ron, „aspoň v něčem máme jasno. Klobouk na hradě asi vážně nebude. Jenže, to je tak asi všechno. Nebo ne?“ obrátil se tázavě na svou ženu.

      „Zatím nejspíš ano,“ váhavě souhlasila Hermiona. „Dnes ráno jsem ale narazila na jednu zajímavost. Může být důležitá.“ Rozhlédla se po obrazech, ve kterých, jako vždy, postávali bývalí bradavičtí ředitelé. Po chvíli svůj pohled zastavila na postavě hubeného muže oblečeného ve velmi starobylém hábitu. „Pane řediteli Fieldsi, ze školní knihovny jsem si mimo jiné vypůjčila také jeden váš spis. Vyprávíte v něm, jak jste jako mladík začal v Bradavicích vyučovat. Zmiňujete se také o Moudrém klobouku. Byl prý už tehdy dost starý. Nosil ho sice Godrik Nebelvír, ale Zakladatelé mu mezi sebou – snad žertem – říkali Merlinův. K zařazování do kolejí se ale začal používat až mnohem později, poté co všichni čtyři odešli na odpočinek. Od té doby pak o něm píšete jako o Moudrém klobouku. Merlinovo jméno už jste v souvislosti s ním nikdy nepoužil.“

      Všechny tváře se s očekáváním otočily na Adaira Fieldse.

      „Je to tak dávno… téměř jsem na to zapomněl. Opravdu mu tak říkali. Proč, to netuším. Tehdy si ještě studenty do svých kolejí vybírali sami. Během léta, po kterém se vzdali vedení školy a odešli, dnes byste řekli – do důchodu, se mnou sepsali smlouvu. Dali mi doporučení na další učitele, které jsem jako nový ředitel měl přijmout a řekli mi, jak mám používat klobouk při zařazování studentů. Moudrým ho přitom nazvali sami. A já to jméno respektoval.“

      „O tom, že je ale klobouk důležitý hlavně pro kolování magie vám neřekli?“ zeptala se Hermiona.

      „Něco naznačovali, ale zároveň mě nabádali, abych to nikde nešířil. Jednomu z učitelů však to tajemství nedalo spát. Pátral po něm po celou dobu, co v Bradavicích učil. Myslím ale, že nepřišel na nic podstatného.“

      „Takže ty kusé zmínky, které jsem v různých knihách nalézala, pocházely pravděpodobně všechny původně od něj, že? Proč ale Zakladatelé skutečnou úlohu Moudrého klobouku tajili?“ kroutila Hermiona hlavou.

      „No proč asi! Ze stejného důvodu z jakého mají některá naše přenášedla podobu věcí na vyhození. Jsou to nenápadné staré křápy. Můžeš je klidně nechat někde ležet a nemusíš se bát, že je někdo ukrade,“ vyhrkl Ron. „I když se zdá, že to tentokrát moc nepomohlo,“ dodal tiše.

      „Vy jste to věděl, a nechal jste mě, abych víc než týden pátrala v historii Bradavic. Bylo to úplně zbytečné!“ zadívala se Hermiona vyčítavě na namalovaného ředitele.

      „Nemyslím, mladá dámo, že to bylo zbytečné. Poznání a studium nikdy nemůže být zbytečné. Dozvěděla jste se toho spoustu o dějinách Bradavic i celé kouzelnické společnosti. A ještě něco jste zjistila. Magie hradu je živena a posilována vámi. Kouzelníky. Budete muset nejspíš přijít na způsob, jak Bradavicím společně předávat svou sílu přímo, bez prostředníka. Že to jde, jste dokázali dnes odpoledne.“

      „Ale proč jste nám to neřekl?“ Položila Hermiona otázku, která se zračila také na tvářích všech kouzelníků shromážděných ve Velké síni. Živých, i těch portrétových.

      „Sám jsem nevěděl přesně, co onen učitel vlastně zjistil. Ale i kdybych to věděl a všechno vám řekl, vy byste si to snad nešla okamžitě do knihovny ověřovat?“

       

      Uplynul už téměř týden ode dne, kdy Minerva s kolegy opravovala ochrany kolem hradu. Skřítci je měli za úkol kontrolovat a všechno paní ředitelce hlásit. Vyšlo najevo, že měla Hermiona pravdu. Znovu se objevila slabá místa. Na školní pozemky se opět přišly pást srny a jednou malou trhlinkou sem dokonce vniklo velké hejno midges, malých, ale nepříjemně žravých skotských muchniček. Harrymu, Nevillovi a Hagridovi dalo dost práce, než je pomocí speciálního lektvaru a rozprašovacího kouzla zlikvidovali. Proto Minerva sezvala na dnešní odpoledne opět své kolegy, aby společně napravili vzniklé škody.

      Podle původních plánů měla zítra Jane odjet domů. Rozhodla se ale, že ještě zůstane v Bradavicích, aby podpořila svou sestřenku. Ta sice stále několikrát denně pročítala Ronaldovy poznámky a spřádala různé teorie, ale jak se pořád opakovaly a končily pokaždé ve stejných slepých uličkách, ztrácela jiskru a často upadala do podivných apatických stavů, ve kterých se nepřestávala za současné problémy obviňovat. Jane to pozorovala s obavami, protože tohle u její Minnie, tak jak ji celý život znala, rozhodně nebylo běžné.

      Depresivní náladě nepřidalo ani počasí, které se před několika dny pokazilo. Obloha zešedla a z nízko visících mraků se lily provazy vody. Jane seděla s pletením u hořícího krbu v ředitelně a se znepokojením pozorovala Minervu, která se u svého psacího stolu pokoušela soustředit na nějakou práci. Moc se jí to ale nedařilo.

      Ani Jane se příliš nevedlo. Dvakrát spletla vzorek a musela se vrátit.

      To bude tím hrozným počasím. Už třetí den sedím tady. A stýská se mi po mé milé lavičce venku před hradem. Z polootevřených skleníků tam voní všechny ty neobvyklé květiny, zpívají ptáci, občas se někdo zastaví na kus řeči. Posledně byl ten moc příjemný chlapec s duhovými vlasy. Teddy. Přišel na návštěvu za svými kmotry. Chvilku jim pomáhal na záhonu těch nových cizokrajných rostlin. Ale pak ho to přestalo bavit a posadil se se skicákem ke mně. Má opravdu talent. Třeba ta kočka pod stolem byla jako živá. Začal kreslit nějakou bednu a pusa se mu nezastavila. Nemůže prý pořádně trefit barvu, protože někde ztratil tři hnědé pastelky, takže z pěti odstínů hnědé má jen dva. Až půjdou s babičkou nakupovat na Příčnou věci do školy, poprosí ji, aby mu koupila nové. Už se těší, až přijede natrvalo do Bradavic. Babička mu pořídila velký školní kufr dlouho před prázdninami. Chtěl si ho sbalit na cestu do Austrálie sám, ale babička mu to nedovolila. Ani teta Grangerová – víte slečno Marplová, že se jmenuje taky Jane, jako vy? - ho nenechala si v Togetherwillu vybalit. Jako by byl malý, nebo co. Ale při odjezdu domů to přesto dokázal úplně sám. Teď už má taky všechno v kufru připraveno. A zvládl to výborně. Babička jeho práci jen zkontrolovala a pochválila ho…

      Jane se musela usmát. Bystrý a šikovný chlapec. Z té bedny se nakonec vyklubal obrázek velkého školního kufru. Asi to bude pro kouzelnické děti něco podobně důležitého, jako je pro ty mudlovské první školní aktovka.

      Narovnala se v zádech, povytáhla vlnu, která se jí trošku zašmodrchala a rozhlédla se kolem sebe. Portrétoví ředitelé většinou podřimovali. Také Albus Brumbál podle všeho hluboce spal. Dilysa, stále v zelenkavé léčitelské uniformě, seděla na široké lenošce, kterou měla ve svém rámu Harriet, a tiše si spolu povídaly. Severus Snape v protějším portrétu nehybně stál a zamračeně zíral před sebe.

      Taky to na něj všechno nedobře působí. Proč si nezajde na procházku s tou svou dívkou? Vlastně jsem ji už několik dní neviděla a profesor Snape naopak tráví v ředitelně nebývale mnoho času...

      Jane zahlédla, jak Harriet zvedla oči a pohlédla s nepatrným úsměvem na svého kolegu. Tomu se na kratičký okamžik strnulý obličej uvolnil v náznaku pousmání. Jane mezi nimi cítila velmi blízké pouto. Stejně jako Severus Snape, byla i Harriet Evansová v posledních několika dnech velmi nesvá a posmutnělá. Její vtip a jiskřičky v zelených očích se někam vytratily.

      Obraz je jen magický artefakt, tak to jednou řekla… magický artefakt s otiskem duše…

      Jako by se těmi slovy otevřela nějaká dvířka. Jane klesly ruce s pletením do klína. V hlavě se jí najednou začal přesypávat kaleidoskop vzpomínek. Její zmatené sny, scény, kterých byla svědkem, rozhovory, náhodně vyřčené věty, zelené oči… a jako v křížovce se konečně všechno začalo ukládat na ta správná místa. Ne, ještě neznala tajenku. Ale její obrysy už se daly tušit.

      „Kapusta! Ten záhon s kapustou! Jak jsem na to mohla zapomenout?!“ vykřikla, upustila pletení a vyskočila z křesla.

      KVR_11

       „Co se děje, Jane? Stalo se něco? Jaká kapusta?“ vyhrkla Minerva polekaně.

      „Nic se neděje, Minnie. Promiň, že jsem tě vyrušila z práce. Jen jsem si vzpomněla, že bych měla napsat sousedce, aby se mi postarala o zalévání zahrádky.“ Jane ještě nechtěla mluvit o tom, co se jí zatím tak nejasně vynořovalo v hlavě.

      „Stejně jsem nepracovala. Vůbec se nemůžu soustředit.“ Minerva si opřela palce o lícní kosti a prsty si promnula čelo. „Bolí mě hlava. Měla bych asi poprosit Harryho o nějaký lektvar. Pověz mi, Jane, kam tohle všechno povede? Schodiště a zdi si dělají, co chtějí, obrazy ve sklepení usínají jeden za druhým, nebo na nich umírají ovce, po školních pozemcích se procházejí mudlové, srny spásají Nevillovi vzácné sazenice, létají nám sem muchničky, Dilysa se nedokáže přeměnit do své obvyklé podoby a ve Velké síni straší zčernalé trámoví… A já jen lepím záplaty na nejhorší díry. Nevím, co víc mám dělat. Mám strach, že to nedokážu zvládnout. Netuším, jak z toho ven. Kde hledat ten klobouk. A co budeme dělat, pokud ho nenajdeme. Horší už to snad ani být nemůže. Bojím se, že jsme na dně.“

      Jane udělala pár rychlých kroků a pevně objala sestřenku kolem ramen. „Nezoufej, Minnie. Pokud si myslíš, že jsme skutečně na dně, je to jen dobře. Protože odtud už vede cesta jen a jen vzhůru.“

      Minerva zhluboka povzdechla a vděčně se na Jane pousmála.

      „Díky Jane. Možná máš pravdu. Teď jen, kde tu cestu hledat…“

       

       

      Items details

      • Hits: 1182 clicks

      Tecox component by www.teglo.info