Krádež v ředitelně a drabble okolo... |
Propátrala jsem drabble šuple a našla několik kousků, které s právě skončenou povídkou přímo souvisí. A myslím, že nebude na škodu, když zároveň připomenu také několik obrázků mé milé Katty.
V první kapitole si Minerva pochvaluje, jak Harry Potter konečně souhlasil, že převezme funkci ředitele Zmijozelu. K onomu rozhodnutí došlo v drabblíku, který jsem napsala pro velikonoční akci na HP Drabbles. Tématem byl zelený čtvrtek. Takže 200 slov a…
Zelená, všude samá zelená… Zdálo se mu o zeleně svítícím semaforu. Nejspíš barevná připomínka toho, že se do Velikonoc musí rozhodnout, jak slíbil. Vyšel právě z koupelny, když se za ním ozvalo: „Dobré ráno, kolego.“ Harry se otočil k obrazu vedle krbu. Stál v něm černě oděný muž. „Ale! Dobré ráno. Co vás sem přivádí?“ „Co myslíte, Pottere? Nemám ve zvyku chodit na zdvořilostní návštěvy.“ „Posílá vás ředitelka?“ „Ne zcela. Mám obavy o svou bývalou kolej. Posledních pár let se v jejím vedení střídají samí neschopní diletanti a tupci. Chtěl bych, aby se to konečně změnilo.“ „Aha, takže jste mi přišel říct, abych sdělil Minervě, že nepřijímám?“ „Ne, byl jsem vyslán dámskou částí ředitelských portrétů, abych vám připomněl, že je dnes takzvaný zelený čtvrtek a že by vám zelená zmijozelská kravata ladila s barvou očí.“ „Cože?!“ Harry na Severuse Snapea chvíli nevěřícně zíral a pak vybuchl smíchy. „Jak dlouho jim trvalo, než vás k tomu přemluvily? A co si o tom myslíte vy?“ „Došel jsem k závěru, že jako profesor lektvarů nejste tak strašný břídil, jak jsem se obával. A z té staré hučky vypadlo, kam vás chtěla původně zařadit. Nevěřil bych, že to řeknu, ale žádám vás, abyste tu funkci ředitele Zmijozelu přijal.“
Ve čtvrté kapitole se Cinky a Linky zmiňují o Dobbym a o knížkách, které mu něco pověděly. Co že to tedy četl a kdy vlastně? Prozradí vám to 4 x 100 slov povídky.
Kategorický imperativ Vůbec nevěděl, proč ho do školy s mladým pánem Luciusem poslali. Pán si ho jen občas zavolal kvůli nějaké maličkosti, když se chtěl pochlubit spolužákům. Všechno důležité ale dělali bradavičtí skřítci a na Dobbyho se škaredě mračili, že se plete do jejich povinností. Byl nešťastný. Měl před sebou dlouhých sedm let bez pořádné skřítčí práce. Nevěděl, jak to vydrží. Nakonec ho napadlo nabídnout pomoc madam Pinceové v knihovně, kam ostatní skřítci moc nechodili. „No... nějaké knihy by možná potřebovaly opravu,“ mávla knihovnice neurčitě k přeplněným regálům úplně vzadu. Některé svazky byly hodně poškozené a na všech byla tlustá vrstva prachu. oOo Nejdříve začal brát do rukou jednu knížku po druhé, aby ji očistil od špíny a opravil. Příští den ale jednu z nich otevřel. Byla to pohádka pro malé kouzelníky o princezně a sedmi domácích skřítcích. Princezna byla sirotek a měla strašně zlou macechu. Ta macecha princeznu vyhnala z hradu a skřítkům nařídila zavést ji hluboko do lesa a tam ji opustit. Skřítkové se ale rozhodli jinak. Žili pak všichni v lese v malé chaloupce a o princeznu se starali. Dobbymu nešlo na rozum, jak mohli skřítkové odmítnout poslušnost své paní, přestože byla tak zlá. To přece skřítkové nemůžou. Nebo ano? oOo Lámal si nad tou otázkou hlavu, dokud nenarazil na několik knížek jednoho mudlovského spisovatele. Díval se na nehybný obrázek drobného, neduživého člověka v starobylém oblečení a nejdříve vůbec nechápal, o čem to vlastně ten pán píše. Uši se mu kroutily samým těžkým přemýšlením a pomalu, pomaličku mu začínalo docházet, že právě TO ten spisovatel chce. Ponouká ho, aby on SÁM uvažoval o tom, co ví, co zná, co by měl vědět a hlavně, co by měl dělat! A co je důležité, že by se on, Dobby, měl chovat tak, jak by si přál, aby se k němu chovali druzí lidé. oOo Polekaně knížku zaklapl. O čem to tady uvažuje? Je přece pouhý domácí skřítek! Neměl by se náhodou potrestat? Jenže žádné skřítčí pravidlo přece neporušil, že ne? A jeho pánové mu nezakázali číst knížky. Přesto věděl, že o tom, co dělá v knihovně mimo úklidu, určitě nikomu povídat nemůže. Protože přemýšlel o věcech, které nikdy žádného jiného skřítka ani nenapadly. Netušil, co mu to poznání jednou přinese a kam ho zavede. Ale už se to nedalo zvrátit. Dobby najednou věděl, že jeho skřítčí život už nemůže být úplně stejný jako dřív. Navždy mu ho změnil dávno zemřelý mudla – Immanuel Kant.
Slečnu Marplovou zajímají magické obrazy a o těch ví Lenka Weasleyová snad úplně všechno. Jak je to možné? Jednoduše (odpověď má 5 x 100 slov). Lenka je přece Malířka Magické obrazy Lenku fascinovaly od prvního dne, kdy přišla do Bradavic. Nikdy předtím žádný neviděla, ale v jejích představách ožívaly všechny její obrázky, které pokrývaly zdi u nich doma. Malovala lidi, které viděla ve snech, podivné krajiny i fantastická zvířata. A pro všechny vymýšlela jména. Maminka jí říkávala, že všechno to, čemu věří, je skutečné. Když zemřela, Lenka nebyla smutná. Věděla, že maminka je pořád někde nablízku. Ve škole nejdříve žádné kamarády neměla. Nijak zvlášť jí to ale nevadilo. Měla svůj svět a bradavické obrazy. S lidmi na nich si povídala celé hodiny. A zbytek volného času trávila v knihovně. oOo Půjčovala si knihy reprodukcí z různých světových galerií a hledala také vše, co jen mohla, o teorii magických obrazů. Nejvíc se dozvěděla ze spisů španělského malíře a lektvaristy z osmnáctého století, Dona Diega Evanesca, který strávil dokonce nějaký čas v Bradavicích, aby studoval unikátní způsob vzniku portrétů bývalých ředitelů. Nedopátral se ale ničeho. Usoudil, že portréty vznikají čistě působením silné magie zakladatelů, která se soustřeďuje právě v ředitelně. Malíři ale potřebují k přenosu otisku duše do portrétu speciální lektvar, který musí obsahovat nějakou část magické podstaty portrétované osoby, nejlépe vzpomínku. Lenka si pečlivě opsala recept lektvaru, postup i potřebnou inkantaci. oOo Od toho okamžiku věděla, že až dokončí školu, bude malířkou. Stále žila ve svém snovém světě, ale i do něj začaly jako pramínky černého dusivého kouře pronikat zprávy o zlu, které pomalu zaplavovalo kouzelnický svět. A svět temnotou zaplavený by malířku stejně nepotřeboval. Lenka, jako jedna z prvních, vstoupila do Brumbálovy armády. Zvláštní bylo, že až nyní, ve stínu hrozby, poznala krásu a sílu přátelství. Hodně se naučila. O sobě i o druhých. O momentu, kdy je třeba opustit bezpečí svého světa, právě proto, že už bezpečný není, stejně jako světy ostatních lidí. A že je musí všichni společně bránit. oOo Dělala, co dokázala. Bojovala, pomáhala tatínkovi šířit pravdu v Jinotaji. Když ji věznili, snažila se dodávat ostatním sílu a naději. A měla pravdu. Čemu věřila, stalo se skutečností. Z vězení byli vysvobozeni, bitvu o Bradavice díky Harrymu vyhráli, Voldemort byl poražen. Vnímala všechny ty ztráty a zármutek. Ale zlo zmizelo a její snový svět byl opět stejný jako dříve. Byl dokonce lepší. Protože v něm byli přátelé. Společně opravili hrad, složili odložené OVCE, společně se sešli k oslavě. Všichni měli své plány a těšili se na další život. Až na něj. Na oslavu přišel. Ale seděl stranou s prázdným pohledem. oOo Jako kdyby to ani nebyl on. George. Jako by taky napůl zemřel. Lenka si vzpomněla na jeho slovní přestřelky s Fredem, na navzájem dokončované věty. Byli tak propojení, až to vypadalo, že jsou jedna duše ve dvou tělech. A přitom je, na rozdíl od ostatních spolužáků, dokázala od sebe rozlišit. Bylo to v detailech. Jako levá a pravá strana obličeje. A najednou Lence svitlo: Část magické podstaty a propojená magie blíženců! George Fredův obraz dokáže probudit! Je načase začít konečně všechny sny naplňovat. Vytáhnout zaprášený stojan, paletu a štětce. A znovu rozzářit George. Fred Weasley, bude její úplně první magický portrét.
Vzpomínáte, jak Molly Weasleyová přinesla do Bradavic na oslavu v tašce Fredův portrét? Chtěla mu udělat radost. Ostatně, on se v následující stovce slov snaží taky.
Proč by nemohl? „Georgi, už jsi přemýšlel, co dáme letos mamce k narozeninám?“ Problém, Frede, co? Po loňském mimořádném úspěchu, kdy jí Lenka namalovala tvůj druhý portrét, laťku těžko překonáme.“ „Noo… o něčem bych věděl. Onehdy jsme o tom mluvili.“ „Jo, z toho by měla radost. Jenže já bych to oddřel a namalovaný Fredoušek by slíznul smetanu.“ „Omyl, můj živý bratře. Já bych do toho šel s tebou. Sundat ze zdi tadyhle ten můj bejvák a vzít ho tam, by nebyl problém, ne?“ „Hmm… vlastně proč ne? Když může namalovaný Severus Snape učit obranu, proč by stejně namalovaný Fred Weasley nemohl složit OVCE?“
Lenka a George spolu budou žít dlouho a šťastně. Se spoustou dětí, včetně dvojčat. A nějaká se objeví v každé další generaci. Následujících sto slov vám potvrdí, že některé věci se prostě nemění ani
Po letech... Vystoupal pomalu po schodech do kanceláře. Byl po namáhavé cestě unavený. Merlinžel, některé dodavatele je dobré raději navštívit osobně. „Ahoj Frede, jak to tady celý týden šlo?“ „Zdar, bráško, skvěle. Holky se už dokonale zapracovaly. Jen laboratoř bude třeba znovu vymalovat. První zkouška nového šňupacího tabáku se nějak…“ George se ztěžka posadil za psací stůl. Zatracená artróza. Brzy už bude muset svým pravnučkám, dvojčatům Frederice a Georgině, obchod předat. Pousmál se. Děvčata jsou… úplně jako oni s bráchou kdysi dávno. „Dohlédneš mi na ně, až tu nebudu?“ „Spolehni se. Vždycky.“ Zrzavý mladík z obrazu na protější stěně se široce usmál. Určitě jste si všimli, že mne, stejně jako slečnu Marplovou, mimořádně zajímají magické obrazy. Všechno to ale začalo ředitelským portrétem Severuse Snapea. Našla jsem starší drabble, které popisuje jedno jeho příjemné dopoledne, dlouho před příběhem Krádeže v ředitelně a dokonce půl roku před tím, než se Severus vydal hledat svou popletenou kolegyni Harriet. Potřebovala jsem na to celých 300 slov. A vy teď můžete porovnat.
Dvojí Vánoce Severuse Snapea Je Boží hod vánoční, časné dopoledne. Severus Snape sedí v pohodlném ušáku, na malém stolku sklenku koňaku, vychutnává si doutník. Všechno to dostal darem od studentů sedmého ročníku – svých asistentů. Překvapili ho. Byl ale rád, že od něj, jako od magického portrétu, nelze očekávat, že by tuto laskavost nějak prakticky oplatil. Protože příliš neumí dárky dávat. Ostatně, ani přijímat. Nikdy to neuměl. Jeho první Vánoce v Bradavicích. Je to tak dávno… dvacet let? S postem profesora lektvarů dostal i povinnosti ředitele Zmijozelu. Mladý, nezkušený, zatížený nejedním chybným rozhodnutím a obrovským pocitem viny. Zahalil se do širokého černého pláště, skutečného i pomyslného, aby se skryl a ochránil. Většina studentů ho začala nazývat sklepním netopýrem, jeho zmijozelští mu koupili vánoční dárek. Poslední školní den před prázdninami ho požádali, aby přišel do společenské místnosti. Stáli tam všichni, usmívali se. Prefektka sedmého ročníku mu za všechny popřála krásné svátky a podávala mu balíček. Poděkoval za přání, popřál jim také, řekl, že nic nemůže přijmout a odešel. Lépe řečeno, prchl. Na tuhle situaci nebyl připravený. Nevěděl, jak reagovat. Od té doby si další generace studentů Zmijozelu předávaly informaci, že svému řediteli mají s dárky posílat raději sovy. Tohle ale skutečně odmítnout nešlo. Složili se, pořídili mu malý magický obrázek kuřáckého salonku a pověsili jej v jeho učebně. Dar k prvním Vánocům, které měl strávit jako profesor obrany proti černé magii. Velmi zvláštní profesor. Jediný magický portrét v Bradavicích a nejspíš i na celém světě, který má stálou práci. Včera večer si s ostatními zarámovanými řediteli a s Minervou popřáli krásné a pohodové svátky a dnes je skutečně prožívá. Severus znovu labužnicky vdechne voňavý kouř… Jeho první emocí, když se probudil v ředitelně v jednom z magických obrazů, byla zlost. Až po čase pochopil, že smrt pro něj vlastně může být první příležitostí opravdu žít.
A nakonec – vzpomínáte na tenhle úryvek z poslední kapitoly? „Dobrý večer Dilyso, mohla bych si s vámi promluvit v trošku větším soukromí?“ Čarodějka přikývla a obě se přesunuly o několik metrů dál. Visel tam menší obrázek, ve kterém, kromě několika poletujících barevných motýlů, nikdo nebyl. Odkud se tam ti motýli asi vzali? Nikdo si jich nevšímá… 100 slov a drabble odehrávající se v nepříliš vzdálené budoucnosti.
Vážně je to nezajímá? Minerva se skláněla nad hromadou pergamenů. Jak záviděla Zakladatelům! Nemuseli se zodpovídat nikomu než sami sobě. Žádné ministerstvo, žádná správní rada, žádná byrokracie… Pohlédla na portrét prvního ředitele, Adaira Fieldse, který funkci přebíral z jejich rukou. Několikrát se jej ptala, ostatně stejně jako všichni její předchůdci, jak je možné, že se v celých Bradavicích nikde nenajde jediný portrét Zakladatelů. Odpověď byla pokaždé stejně neuspokojivá: Žádný z nich nebyl ředitelem, o všem rozhodovali společně. Neměli magickou smlouvu s hradem, byli jeho tvůrci. To Minerva chápala. Ale připadalo jí zvláštní, že přestože měli tu možnost, neměli touhu alespoň nějakým způsobem vidět, jak si jejich pokračovatelé vedou. Vzdychla a zadívala se na obrázek rozkvetlé louky, který si do ředitelny přinesla ze své bývalé pracovny. Visel tam už v době, kdy do Bradavic nastoupila. Pohled na něj ji vždy uklidňoval. Létali na něm pestrobarevní motýli a bzučely včely, v pozadí se tyčily Bradavice. Pustila se zase do práce. Vyrušilo ji až zaklepání. Do dveří vstoupila její zástupkyně, profesorka Hermiona Weasleyová. Minerva se na ni s úsměvem otočila, takže si nemohla všimnout, že několik motýlků na protějším obrázku přilétlo do popředí a usadilo se na květech plané růže. Byli čtyři. Červený, zelený, žlutý a modrý.
|
Items details
- Hits: 2021 clicks
Tecox component by www.teglo.info
Vaše komentáře a dotazy
Odemně jen sama chvála.
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.