Pod úvodním článkem k povídce Krádež v ředitelně (v původním Šíleném šupleti) se rozvinula krátká, ale inspirativní debata o crossoverech. O tom, jak by se v Bradavicích asi cítily různé literární postavy. Usoudila jsem, že jedno z těch přání splním, jako poděkování všem komentujícím čtenářům.

Krádež v ředitelně střední školy v jakémsi zapadákově. Vysoce diskrétní záležitost… Divné.

Vybavili mě opravdu podivnou zbraní: Nenápadná tenká černá hůlka. Prý když se zmáčkne na jednom konci, vyletí z druhého smrtící zelený blesk… Ještě divnější.

Ale nedali mi žádné letadlo, helikoptéru, dokonce ani auto. Musel jsem se celý den tlouct v obstarožním vlaku, ve kterém nebyl ani jídelní vůz. Jen jednou kolem projela divná babka s vozíkem podivných sladkostí. Koupil jsem si pár čokolád. Všechny mi po vybalení vyskočily z ruky a zmizely někde pod sedadlem… Nepříjemné a jak jinak, divné.

Prasinky… Co to je za jméno? Vypadá to tu divně. Jako kulisy nějakého příběhu pro děti.

Tak kde je ta škola? Hmm… hospoda U tří košťat… Ten název… Najde se tady něco, co by nebylo divné?

„Martini s vodkou. Protřepat, nemíchat.“

„Nemáme. Ani martini, ani vodku…“

Nemají martini ani vodku? Přestávám se divit. Ta dáma za barem je oblečená skutečně di… ale nevypadá špatně a její dekolt, ten je impozantní. Kdyby byla v bikinách…

„…ale nedal byste si něco jiného? Máslový ležák, medovinu, ohnivou whisky, nebo třeba něco ještě ohnivějšího? Nikdy jsem vás tady neviděla. Jsem Rosmerta. A vy?“

Konečně něco, co není divné! „Jsem Bond. James Bond.“