Kapitola 2, Zasvěcení Lee Jordana |
Ráno nikam nepospíchali, užili si příjemného dopoledního vedra na ostrově a domů se vypravili až před polednem, když už se to horko nedalo vydržet. Udělali s Kráturovou pomocí k obědu ty tresky, co Harry koupil v Kluzké ulici a tak se zase naučili nové jídlo. Krátura byl trochu rozpačitý, když po něm chtěli, aby je učil vařit, ale nakonec si to opravdu užíval. Po obědě se zastavili v Doupěti. Dohodli se na nákupech v Příčné ulici a tak se šli zeptat mamky, jestli něco nepotřebuje, nebo nechce jít s nimi. Mamka vysypala z hrnečku jen pár Svrčků, ale zásoby doplnit potřebovala, tak se zeptala: „Půjdete i ke Gringottovým? Už si tam troufneš, Harry? Potřebuji si vyzvednout nějaké peníze na nákupy…“ Harry si povzdechl: „Však já taky už nemám, musím tam. Sice jsem z toho trochu nervózní, ale jednou se musím odhodlat, tak proč ne dnes.“ Ginny se rozesmála: „Neboj, my tě s mamkou budeme bránit, kdyby na tebe byli zlí…“ a tak se vypravili na nákupy ve třech. U Gringottových sice čekalo Harryho pár nevraživých pohledů od několika skřetů, ale většina z nich už se k němu chovala s profesionální přívětivostí a tak se brzy uvolnil. Když je vozíkovou podzemní dráhou neznámý skřet dopravil k jejich (už společnému) trezoru, tak Harry zjistil, že je tam víc zlata, než když ho viděl naposledy. Uvědomil si, že od Siriusovy smrti tady díky Billovi ještě nebyl a tak byl docela překvapený z toho, kolik toho přibylo. Měl trochu strach, že utrácel příliš mnoho a trezor už bude poloprázdný. Ginny ten rodinný poklad také ještě neviděla a Harry s úsměvem sledoval, jak překvapeně do trezoru zírá. Vzal ji kolem ramen a s úsměvem ji poškádlil: „Dobře ses vdala, co? Ne, že začneš přehnaně utrácet, musí nám zbýt něco i pro děti…“ Ginny se probrala ze šoku, plácla ho laškovně po rameni, sebrala mu z ruky váček na peníze a nabrala hrst zlatých, stříbrných i bronzových mincí. Harry se k ní přidal, nabral další hrst a se slovy: „tolik zase šetřit nemusíš…“ přidal do váčku ještě dvakrát. Mamka byla také velmi spokojena, jak se jejich konto hezky rozrůstá. Taťka dostával mnohem vyšší plat vedoucího oddělení nepatřičného užívání kouzel, děti byly přitom už skoro všechny z domu a vydělávaly si samy. Harry a Ginny ji zatáhli do Čarocestovky a nastrkali jí tam do kapes několik zajímavých prospektů na společnou dovolenou s taťkou. „Kdyby sis nevybrala, tak vždycky můžete jet na Siriusův ostrov, ten svícen si můžete vypůjčit kdykoliv…“ s úsměvem jí nabízel Harry. To už ale došli k Georgeovi do obchodu a Harrymu se dovnitř moc nechtělo. Ještě Ginny neřekl, jak ho načapali bez povolení a měl trochu obavy, jestli si od něj něco nevyslechne. Když včera ráno přinesl Hrdonožkovi ukázat ne jedno, ale hned šest povolení, na všechny ingredience s omezeným prodejem, které běžně nakupuje, tak se po něm už nedíval vyčítavě, ale Harry měl přesto pocit, že v té situaci mohl udělat pro svého oblíbeného švagra víc, než udělal. Ale George je všechny přivítal širokým úsměvem. Hned se pochlubil všemi novinkami, které byly v jeho obchodě k mání, předvedl jim i pár hezkých hraček pro malé děti, které vyráběl hlavně kvůli Harrymu, aby měl dárky pro svého kmotřence. Harry si uvědomil, že u Teda už dlouho nebyl a tak mu hned koupil kouzelný bublifuk vypouštějící různobarevné mýdlové bubliny, které cinkaly, a když praskly, tak vytvořily nádherný pestrý ohňostroj a na Vánoce si pro něj zamluvil samohoupacího jednorožce se zlatou hřívou. Když se pak mamka a Ginny šly pozdravit dozadu s Fredem v životní velikosti, tak se George Harrymu omluvil, za problémy, které mu svou lehkovážností způsobil. „Budu si teď muset začít dávat trochu větší pozor na dodržování zákonů, když mám u bystrozorů tolik příbuzných… Uvědomil jsem si, že byla docela klika, že jsem narazil zrovna na vás. Schytal jsem sice pár pohlavků, ale dovedeš si představit, co by se dělo, kdyby mě chytila Zorina? Už kvůli tomu, aby vytrestala Rona, by mi hodila na krk disciplinární řízení a byl bych rád, kdybych vyvázl jen s pořádnou pokutou…“ Od George pokračovali do lékárny se seznamem ingrediencí na další lektvary do své bystrozorské sady a do Mžourova pro krmení pro všechny svoje zvířecí miláčky. „Musíme koupit nějaké mlsky pro Fawkese. V poslední době nevypadá moc dobře, pořád spí. Už jsem ho jednou v podobném stavu viděl, ještě u profesora Brumbála…“ uklidňoval mamku, která se zatvářila ustaraně. „Asi se blíží jeho ohňový den. Tenkrát mě dost vyděsilo, když najednou vzplál a shořel na popel. Dost se mi pak ulevilo, když se z popela zase narodil jako malé holátko,“ dokončil s úsměvem. Nakoupili si ještě nějaké oblečení, Harry si koupil pěkné, teplé manšestráky na zimu a Ginny neodolala a utratila dva Galeony a pět Srpců za teploučké vysoké kozačky s beránkem uvnitř. Nakonec našli vyšší zimní boty s kožíškem i pro Harryho a tak byli oba připraveni na zimní služby a pochůzky. Konečně se dostali i do prodejny U Stříbrného svícnu, kde prodávali různý nábytek a drobnosti do domácnosti. Tam si Ginny vybrala kouzelnické rádio v dřevěné, krásně vyřezávané, bíle nalakované, skříňce. „Tohle se bude krásně hodit na tu komodu v rohu u velké pohovky…“ Mamka jí ho pochválila a s úlevou se zeptala Harryho: „Takže sis to s tím televizórem rozmyslel?“ Harry zavrtěl hlavou a usmál se. „Ne, nerozmyslel. Jen ho nebudu dávat do obývacího pokoje, když ho tam Ginny nechce. Zařídím si televizní místnost až úplně nahoře, v Siriusově pokoji…“ Mamka se zatvářila nešťastně: „Jen to prosím neříkejte Arturovi, nebo s ním nebude k vydržení…“ Harry ji chlácholivě objal kolem ramen a vysvětloval: „Ale no tak, mamko. Vždyť my budeme rádi, když k nám občas přijdete na návštěvu. Ty si sedneš s Ginny u rádia, budeš ji učit plést ty krásné svetry a proberete si svoje holčičí problémy. Já a taťka si zase zalezeme k televizi a probereme si svoje věci. Vždyť vás vidíme tak málo. Taťku už jsem pár dní vůbec neviděl a to pracujeme na ministerstvu ve stejném patře… Myslíš, že nám nechybíte?“ To už mu ale Ginny vrazila do náruče jejich nové rádio a pospíchala zpátky do obchodu. „Ještě že jsi mi připomněl ty pletací jehlice… Mamko, pojď mi poradit, které budou nejlepší.“ Když dorazili k večeru domů, ověšení balíčky, s rádiem v náručí, tak všechno jen rychle složili na hromadu, že to Ginny vybalí, až Harry odejde na noční. Jenom rádio jí odnesl do obývacího pokoje a ještě jednou ji pochválil, jak krásný přístroj vybrala… Neměli však čas ani na to, aby ho vyzkoušeli. Před večeří rychle uvařili další fázi veritaséra a po večeři se Ginny, zase celá smutná, loučila s Harrym, když odcházel do práce. Ještě si nezvykla, že nejsou pořád spolu a Harry v jejích očích pokaždé zahlédl stín strachu, aby se mu něco nestalo. Zkontroloval si zrcátko v kapse, protože věděl, že se mu ještě před usnutím ozve, aby se ujistila, že je v pořádku. V práci na něj na stole čekal vzkaz od Kingsleyho: Článek jsem přečetl a schválil v plném znění. Jen si uvědom, že si po jeho zveřejnění budeš muset dávat dobrý pozor na Dolores Umbridgeovou. Vždycky k tobě měla averzi a až si tenhle článek přečte, tak by jí mohlo přeskočit a mohla by tě napadnout. V neděli bych přišel taky, jestli ti to nevadí, aby za mnou zase Lee nemusel chodit. Chtěl bych vědět, co všechno mu chceš říct. Stejně ti musím vrátit toho Fénixe, už ho nepotřebujeme. Kingsley Harry si povzdechl a na tázavý pohled svých mentorů jim dal vzkaz přečíst. „Já snad nikdy nebudu mít klid. Až si ten článek přečtete, tak pochopíte…“ Hrdonožka se zasmál: „Já jsem tu ježibabu taky nesnášel… Neboj, dáme na tebe pozor…“ Savage jen souhlasně přikývl. Nakonec měli klidnou službu, dokonce si chvíli zdřímli. Harry si zalezl vedle do kanceláře Seamuse a Deana, kteří měli v rohu pohodlné, velké křeslo, jako stvořené k tomuto účelu. Ráno se pak s nimi dohodl, že mu přijdou příští týden zavést do domu elektřinu a nainstalovat televizor. Oba se to totiž naučili od Richarda z údržby, který byl vyučený elektrikář a zavedl proud i na ministerstvo. V sobotu zase měla noční službu Ginny a Harry měl volno. Tento den si vyčlenil na večerní hodiny s profesorkou McGonagallovou u které se tajně učil, jak se stát zvěromágem. Už šel dneska na svou čtvrtou hodinu a zatím sám se sebou moc spokojený nebyl. Moc mu to nešlo. Už se sice dokázal proměnit v jelena, krásného, mohutného, bílého dvanácteráka, ale zatím pokaždé zůstalo jeho oblečení ležet na zemi, místo toho, aby zůstalo na něm. Paní profesorka vždycky přivolala velký paraván, za kterým mohl přijmout zase svou podobu a rychle se obléknout, ale Harryho rozčilovalo, že ještě nepřišel na to, jak to udělat, aby se vrátil do své podoby zase plně oblečený. McGonagallová ho s úsměvem nabádala k trpělivosti. Tvrdila, že jde jen o rutinu, kterou určitě brzy zvládne, ale hned ho srazila do kolen informací, že Ginny se to podařilo až po více než měsíci práce, dvakrát týdně. Aby svoje hodiny utajil i před svými rodiči na portrétu, dopravoval se do Bradavic krbem ze vstupní haly ministerstva, kam se vždy večer přemístil, když se pod nějakou záminkou vytratil z domu. Takže dnes ohlásil, že si jde omrknout mudlovské obchody a vybrat ten správný televizor a šel se učit jak se stát jelenem a neztrácet přitom své oblečení. A dneska se mu to při druhé přeměně konečně podařilo! Sice vůbec netušil, co udělal jinak, než jindy, ale přeměnil se zpět plně oblečený. Zbytek hodiny strávil tím, že přemýšlel, co udělal jinak, proč mu to tentokrát vyšlo. „Teď už se dokážeš bezpečně přeměnit zpět, Harry. Už nehrozí nebezpečí, že bys zpětnou transformaci nezvládl, tak můžeš začít trénovat doma. Musíš přijít na to, jak to dělat správně. Pak už ti to půjde samo, naprosto automaticky…“ potěšila ho paní profesorka. „Příští týden, ale zase přijď, budeš si moct tu přeměnu zkusit několikrát, abys získal jistotu, než se zaregistruješ na ministerstvu.“ A už tu byla neděle. Hosté se začali scházet hned po obědě a tak už v jednu zasedli kolem stolu v kuchyni, na kterém stál zlatý Fénix na pyritové hoře a s roztaženými křídly vypadal, jako by měl každou chvíli vzlétnout. Ten pravý Fénix unaveně dřímal na svém bidýlku v rohu a vůbec ho nezajímalo, co se v kuchyni děje. Po té, co Harry žádal po Leeovi slib, že to co se teď dozví, nikdy nezveřejní a ani neprozradí nikomu jinému, ozval se ministr: „Neříkej, že ti jen slib od Leea stačí? Vždyť ho znáš, jaká je to slepičí prdelka…“ a s úsměvem kroutil hlavou. Přesto jeho výtka zněla dost vážně. Lee po něm hodil rozčilený pohled a pak řekl: „Klidně budu přísahat na tu sošku, jestli mi nevěříte! Proto jsi ji sem přinesl, Kingsley? Fakt mi nevěříš?!“ Harry se zadíval Lee Jordanovi do očí a pak ho uklidnil: „Já ti věřím Lee, vím, že bys mě nezradil. Mě bude tvůj slib stačit.“ „Harry, Harry… Pořád zapomínáš, jak se nám taková důvěřivost vymstila?“ ozval se z portrétu James. „Lee, přece není jako Červíček…“ zakroutil hlavou Harry. „To byl zbabělec, zradil ze strachu.“ „Myslel jsem, že už jste se naučili spoléhat na Harryho instinkty…“ s úsměvem se přidal do diskuse profesor Brumbál. Kingsley se rozesmál: „Od vás to zní trochu divně, pane profesore. Vy jste byl vždycky extrémně nedůvěřivý…“ Už se ale uklidnil, přikývl a dodal: „Dobře, Lee, budeme ti věřit.“ Hned na úvod mu Hermiona vysvětlila, co je to viteál a jak se vytváří. Lee ji pozorně poslouchal, a když skončila, tak se, s děsem ve tváři a hnusem v očích, zeptal: „Tak tedy jeho viteál jste museli uloupit od Gringottových? Kvůli němu nezemřel, když se na něj od tebe tenkrát odrazila ta kletba?“ Harry se ujal slova a vysvětlil mu, že to bylo všechno mnohem složitější. Řekl mu téměř všechno. Vynechal jen to, že sám byl sedmým, neplánovaným viteálem a zcela ze svého vyprávění vypustil i relikvie. Když po půlhodině své povídání ukončil, tak na něj Lee užasle zíral a nenacházel slov. Chvíli tak seděli mlčky proti sobě a na všech bylo vidět, jak se jim ta hrůza, kterou tehdy prožívali, znova ve vzpomínkách oživila. Pak se Lee zeptal: „Co jste ale tenkrát hledali u Láskoráda?“ Harry se chvíli zamyslel a pak mu odpověděl: „Viděls ten symbol, co nosí na krku? Narazili jsme na něj při pátrání po viteálech a mysleli jsme si, že by nás mohl dovést k dalšímu. Přišli jsme za ním, aby nám o něm něco řekl. Z toho, jak psal, jsme předpokládali, že je na naší straně, ale nevěděli jsme, že Smrtijedi unesli Lenku a vydírají ho. Utekli jsme na poslední chvíli, málem nás dostali. Stejně to byla falešná stopa, ten symbol neměl s viteály nic společného. Takových chyb jsme udělali hodně, než jsme se dopracovali k nějakým výsledkům. Uměli jsme toho ještě tak málo… Když se na to dívám zpětně, tak to bylo ode mě hodně troufalé, že jsem se do toho pustil jen s Ronem a Hermionou. Možná jsem měl sebou vzít Lupina, Kingsleyho nebo někoho jiného z dospělých… Ale byl jsem tehdy tak plný nedůvěry… Od profesora Brumbála i kvůli němu a tomu, co o něm Rita psala. Kromě Rona a Hermiony byl jediný, komu jsem kdy stoprocentně věřil a pak bylo najednou všechno jinak. Opravdu jsem tehdy nevěřil nikomu… Až na hradě, když jsem viděl, jak se bez nějakého dlouhého vysvětlování všichni pouštíte do boje – tam jsem zase začal věřit, že v tom nejsme sami.“
|
Items details
- Hits: 13773 clicks
Tecox component by www.teglo.info