Kapitola 5, První průzkum |
Ginny odešla do práce a Harry, chvilku po jejím odchodu, vstoupil do krbu a ve smaragdově zelených plamenech prosvištěl z Grimmauldova náměstí do krbu v ředitelně Bradavické školy. Paní ředitelka s Hagridem už tam na něj čekali. Dohodli se rychle. Hagrid měl s šestým ročníkem hodiny v pondělí a ve čtvrtek. V pondělí Harry nemohl, protože měl denní službu, tak se domluvili na čtvrtek, ve dvě hodiny odpoledne. Paní ředitelka byla rozhodnutá jít s nimi. Po té, co se seznámila s Komnatou nejvyšší potřeby, byla Tajemná komnata jediné místo na hradě, které neznala. Tak začali domlouvat podrobnosti. „Tam se dostaneme snadno. Sjíždí se tam potrubím jako po klouzačce. Horší to bude zpátky…“ přemýšlel nahlas Harry. „Studenti si můžou vzít košťata a nahoru vyletět, jako Ron s Hermionou, když tam šli pro baziliškovy zuby. Paní ředitelka nahoru vyběhne snadno ve své kočičí podobě, ale nevím, co s Hagridem…“ „A jak ste se dostali ven vy? Tenkrát, když si tam byl pro Ginny?“ ptal se rozpačitě jeho veliký přítel. „Nás vynesl Fawkes, ale s tím teď počítat nemůžeme. Vypadá hrozně… Je pořád strašně unavený a jenom podřimuje na bidýlku. Blíží se jeho ohňový den…“ vysvětloval Harry a pak s úsměvem uklidnil smutného Hagrida: „Něco mě napadlo, ale museli bychom to nejprve vyzkoušet…“ a ukázal jim kožený váček s přemisťovacím práškem po šamanovi. Oba na něj nechápavě hleděli a tak jim vysvětlil, co umí a jak ho s Georgem vyzkoušeli. „Přemisťovali se s ním i do zámečku na Strašidelné hůrce a tam je také blokované, jako tady na hradě, takže by to mohlo fungovat. Jen je potřeba to vyzkoušet předem, abychom pak nemuseli vymýšlet nějaký nouzový plán…“ Paní ředitelka se podívala na hodiny a konstatovala, že už bude devět a tudíž se dá předpokládat, že už budou všichni studenti na svých kolejích. „Přeneseme se tedy k Hagridovu domku. Stejně jsem vás dnes chtěla vzít ven, abyste si vyzkoušel trochu pohybu ve volném prostoru…“ řekla Harrymu a Hagrid na ně hleděl trochu nechápavě. Harry se na něj usmál, postavil se těsně vedle něj, požádal McGonagallovou, aby se k nim přidala, vyhodil až nad Hagridovu hlavu celou hrst černého prachu a nahlas zřetelně pronesl: „Před Hagridovu hájovnu!“ Prach začal modře světélkovat, zahalil je do velké bubliny a chvíli to vypadalo, jako že tohle už bude všechno, že se dál nedostanou. Pak ale ředitelna zmizela. Chvíli se vznášeli ve vzduchoprázdnu, ale během okamžiku už zase stáli pevnýma nohama na trávníku před hájovnou. Harry si oddechl: „Tak tohle tedy funguje…“ Než se stačil rozkoukat, tak už ředitelka hulákala: „Jimmy Peakes a Ritchie Coote! Můžete mi vysvětlit, co děláte v devět hodin večer tady?!“ Dvě postavy, které se pokoušely rychle zmizet po jejich objevení, se zastavily a Nebelvírští odrážeči se jako spráskaní psi přišourali k nim. „My jsme se přišli podívat na jednorožce, paní ředitelko… Kevin Whitby tvrdí, že vždycky večer vycházejí ze Zapovězeného lesa, aby se napásli tady na louce…“ Hagrid se podivil: „Ale vždyť sem vám je ukazoval už vloni, ne?“ Jimmy rozpačitě přešlápl a vysvětlení z něj lezlo jako z chlupaté deky: „No, on totiž taky říkal, že žíně z ocasu jednorožce, uvázaná ke koštěti, má ochranou moc, takže je pak koště skoro nezničitelné… Já jsem dostal o prázdninách od rodičů nové koště…“ a ukázal Kulový blesk, který zatím schovával za zády, „a hrozně nerad bych o něj přišel… Zítra hrajeme se Zmijozelem, takže…“ Pak se podíval na Harryho, jako by u něj hledal podporu. Harry jen s úsměvem zakroutil hlavou, jako že do ředitelčiných výchovných metod se rozhodně plést nebude. Paní ředitelka se tvářila velice rozzlobeně a přísně pokračovala ve výslechu: „Jak jste se chtěli dostat zpět do hradu? Pokud je mi známo, tak pan Filch zamyká vstupní dveře už v osm hodin večer…“ Teď vytáhl svůj starý Zameták, dosud skrývaný za zády, Ritchie a neochotně odpověděl: „Nechali jsme si otevřené okno v ložnici… Tam doletíme snadno…“ „Jak vás tohle napadlo - “ zareagovala překvapeně ředitelka, ale v tu chvíli pohlédla na Harryho a vzpomněla si na loňské problémy s Agnes Stampovou. Harry, Ron a Dean taky přiletěli k Brumbálově hrobce na košťatech, přímo ze své ložnice v Nebelvírské věži… Harry s úsměvem pokrčil rameny a paní ředitelka poznamenala, že bude muset hned zítra doplnit školní řád o další kapitolu. „Tak tedy okamžitě leťte na svou kolej. Strhávám Nebelvíru za každého z vás dvacet bodů a vaši účast na zítřejším zápasu si ještě nechám projít hlavou!“ ještě je přísně spražila pohledem. Kluci se otočili a s opravdu nešťastnými výrazy nasedali na svá košťata. Hagridovi jich bylo očividně líto a tak na ně zavolal, když odlétali: „A pro ty žíně si přijďte ráno ke mně, mám jich dost v zásobě!“ Pak na ředitelčin káravý pohled jen pokrčil rameny a zeptal se, jestli si s ním dají čaj. Když oba přisvědčili, tak vešel do hájovny, že ho uvaří. V tu chvíli vybídla ředitelka Harryho: „Tak si to zkuste Harry. Proběhněte se tu kolem, abyste si vyzkoušel, jaké vám ta vaše nová podoba dává možnosti…“ Jen to dořekla, tak už vedle ní nestál Harry, ale statný, sněhově bílý, jelen. Pohodil svým silným, pěkně ostrým parožím a se vztyčenou hlavou se dal do klusu. Vtom z hájovny vyběhl Tesák a s mohutným, hlubokým štěkotem se vrhnul na jelena. Ten hbitě uskočil a rozběhl se podél lesa. Nechal Tesáka daleko za sebou a běžel tak rychle, že se brzy ztratil z očí i profesorce. Za chvíli se ovšem objevil znova a rozběhl se přímo na Tesáka. Prudce před ním zakličkoval a nakonec obrovského, mohutného psa přeskočil tak lehce, jako by dokázal i létat. Doběhl až ke své učitelce, přeměnil se zpět a setrvačností udělal ještě dva rychlé kroky. Pak se jí s rozpustilým smíchem složil k nohám, protože se na něj v tu chvíli vrhnul Tesák, který ho právě dostihl a samým nadšením ho celého poslintal. Harry se konečně vyprostil zpod mohutného psa, vstával a utíral si do rukávu poslintaný a olízaný obličej. „To bylo prostě úžasné… Netušil jsem, jak dokáže být jelen rychlý. Až se mi zatočila hlava tou rychlostí, jakou se kolem mě míhaly stromy…“ smál se nadšeně a celý zářil. Paní profesorka se shovívavě usmívala. „Vždycky mě mile překvapí, když se chováš takhle rozpustile, Harry. Jako malý chlapec, který dostal novou hračku…“ a laskavě ho poplácala po rameni cestou k hájovně. Ve dveřích stál Hagrid a s otevřenou pusou na něj nevěřícně zíral. „Viděl jsem to, co jsem viděl, nebo se mi to jenom zdálo, Harry? Ty jsi zvěromág?“ Harry se zase rozesmál, ale pak požádal svého přítele, aby to ještě nikomu neříkal, že to zatím úspěšně tají i před Ginny. „V tomto týdnu se zaregistruji na ministerstvu a rodině to oznámím až v sobotu, na taťkově oslavě narozenin…“ „Tak to už se těším, jak budou čučet. Taky jsem pozvanej. Paní ředitelka se Sturgisem a Hestií tam budou taky.“ Harry přikývl a nad šálkem čaje zapřemýšlel, kam chce mamka tolik hostů v Doupěti nacpat. Venku se sedět nedalo. Byl konec října, bylo už pořádně chladno, i když zcela výjimečně vysvitlo sluníčko. To ale moc často neviděli. Byl prostě chladný a pošmourný podzim… Příjemně si popovídali a Harry se u ředitelky přimluvil za Jimmyho a Ritchieho. „Že jste to nemyslela úplně vážně s tím zítřejším zápasem, paní profesorko. Přece byste Nebelvírský tým takhle výrazně neoslabila zrovna na zápas se Zmijozelem?“ McGonagallová zakroutila hlavou a s úsměvem vysvětlila: „Jen doufám, že jim to bude trochu strašit v hlavě a očekávám, že se ráno přijdou kát a požádat za odpuštění. Demelza je ke mně určitě nažene…“ Bavili se o famfrpálu, o malém Markovi, z kterého se stává zdatný chytač na novém Kulovém blesku, o Demelze, která po Harryho příkladu vládne svému týmu pevnou rukou… Harry odcházel až po jedenácté hodině a bylo mu smutno. Večer strávený v Bradavicích mu zase připomněl, jak moc se mu po tomhle místě stýská… V sobotu po obědě se u nich sešli všichni účastníci plánované výpravy do Godrikova dolu. Než se tam vypravili, tak Kingsley zase kladl všem na srdce, aby byli opravdu opatrní, prověřovali každé místo, na které budou chtít vstoupit kouzlem odhalujícím kletby a cestou zpevňovali zdiva a podlahy tak, aby se jim ten barák nezřítil všem na hlavy. Hermiona si s nimi zopakovala všechna kouzla, která budou potřebovat, a Bill navrhnul, aby se zastavili ještě pro Charlieho, který má všechna rekonstrukční kouzla ještě v živé paměti, po opravě svého domku po Batyldě. Pak se všichni přemístili na Charlieho zahradu, která byla pro tyhle účely upravená ještě od její původní obyvatelky. Byla obehnaná vysokým živým plotem a pro mudly neviditelná. Charlie a Katie je srdečně přivítali a hořeli touhou pochlubit se svým útulným domovem. Tak svojí výpravu začali prohlídkou jejich domu. Harry a Hermiona to tady viděli už před jejich rekonstrukcí a tak nešetřili chválou na to, co ti dva s tím ponurým starým domem dokázali za zázraky. Když došli do ložnice nad zahradou, tak Harrymu znova naskočila husí kůže, když si vzpomněl, jak zrovna v této místnosti svlékla Nagini tělo staré paní jako starou kůži… „Tahle místnost byla hrozně zřízená…“ poznamenala Katie a Harry vrhnul varovný pohled na Hermionu, aby před Katií a Jordanem neprozradila proč. Když se ho pak nenápadně zeptala, proč jim to nechtěl vyprávět, tak se jí zeptal: „Ty bys dokázala klidně usnout v té místnosti, kdybys věděla, co se tam stalo?“ Hermiona pochopila a souhlasně přikývla. Pak už se všichni, kromě Katie, vydali do domu Harryho rodičů, který nebyl daleko. Harry položil ruku na branku a všichni se začetli do slov uctívajících památku jeho rodičů i vzkazů určených pro Harryho. „Necháš to tady, Harry?“ zeptal se Kingsley. Harry zavrtěl hlavou. „Až se sem nastěhujeme, tak to zruším. Život jde přece dál…“ a všichni mu jeho rozhodnutí schválili. Vstoupili na předzahrádku a Harry vzal za kliku vstupních dveří. Bylo zamčeno. „Abrogo claudo“ zkusila Ginny a pak pokračovala: „Alohomora“ Zámek poslušně cvaknul a dveře se otevřely. Harry, těsně následován svojí ženou, vstoupil dovnitř. Ale ani se nestačili rozhlédnout. „Harry, počkej!“ vyžádal si jeho pozornost Kingsley. „Nás to dovnitř nepustí…“ a opřel se rukou do prázdného prostoru mezi futry, jako by se opíral o neviditelnou stěnu. Harry a Ginny se otočili a přihlíželi jak Kingsley a Bill zkoumají to kouzlo, které je nechtělo pustit dál. „Myslel jsem si to,“ pokýval hlavou Bill. „Kouzlo pravého majitele…“ „Jasně. To bude určitě Brumbálovo dílo…“ souhlasil s ním Kingsley. „Jak to funguje?“ zeptal se Harry. „Pustí dovnitř jen právoplatného dědice a majitele domu…“ odpověděl Bill a k udivené Ginny s úsměvem dodal: „Jako jeho manželka jsi také majitel…“ „A umíte to zrušit?“ zeptal se Harry. „To by nebylo moudré, Harry. Tohle kouzlo je dost složité a velice užitečné, byla by škoda ho rušit… Ani si nejsem jistý, že bychom to dokázali. Musíš nás prostě jmenovitě pozvat dál. Alespoň budeš mít jistotu, že se mezi nás nedostal někdo, koho bys tam nechtěl. Na tohle kouzlo neplatí ani neviditelný plášť, zastření, ani mnoholičný lektvar. Pustí dovnitř jen toho, koho opravdu pozveš…“ vysvětloval mu ministr. A tak Harry a Ginny začali: „Kingsley Pastorku, zvu tě do našeho domu… Můj bratr Bill, je samozřejmě také zván… Hermiono Grangerová, buď vítána… Rone Weasley pojď dál… Lee Jordane, zvu tě k nám domů… Můj bratr Charlie je naším milým hostem…“ Když pak všichni stáli ve velké předsíni a rozhlíželi se po té spoušti, která tu zůstala, tak začal Charlie čarovat. Jako první opravil napůl zhroucené dřevěné schodiště, připevnil k němu opět zábradlí, které se válelo rozsypané na jednotlivé sloupky na hromadě pod schodištěm. Kingsley zase vrátil zpět pod střechu velký nosný trám, který blokoval dveře do kuchyně na levé straně. Pak Bill s Charliem za trámem zvedli i strop, který ten zřícený trám vzal sebou. Když už předsíň vypadala tak, jak vypadat měla, ujal se Kingsley vedení: „Charlie, vezmi si Rona a Hermionu a běžte prozkoumat sklep. Zkontroluj hlavně stabilitu základů, aby se ten barák nezřítil celý.“ Sám šel s Ginny doleva, do kuchyně. Bill a Lee se zase vydali doprava, do obývacího pokoje. Jen Harry zůstal stát u dveří. Nikdo si nevšiml nepřítomného výrazu v jeho očích, které upíral na to opravené schodiště… Překročil práh dřív, než do předsíně vběhl James. Bylo to snadné, až příliš snadné, dokonce ani nezvedl z pohovky hůlku… „Lily, seber Harryho a běžte! To je on! Běžte! Utíkejte! Zdržím ho tady –“ Čím ho chce zdržet, když ani nemá v ruce hůlku…? Zasmál se, než vypustil kletbu… „Avada Kedavra!“ Maličká předsíň se zaplnila zeleným světlem, které ozářilo kočárek přistrčený ke stěně, zábradlí schodiště se zalesklo jako hromosvod a James Potter padl k zemi jako loutka s přeříznutými vodícími šňůrami… Z horního patra zaslechl její výkřik; byla v pasti, neměla se ale čeho bát, alespoň pokud si bude počínat jenom trochu rozumně… Vyšel po schodech nahoru a s mírným pobavením naslouchal jejím pokusům zabarikádovat se před ním… ani ona u sebe neměla hůlku… Jak byli hloupí a jak důvěřiví… domnívali se, že přátelé jsou zárukou jejich bezpečí, že mohou v chvilkách klidu odložit zbraně… Rozrazil dveře a jediným líným mávnutím hůlky odhodil stranou židli a spěšně nakupenou hromadu krabic… A už stála před ním s dítětem v náručí. Když ho spatřila, odložila syna do postýlky za svými zády a rozpřáhla ruce, jako by to bylo něco platné, jako by doufala, že zakryje-li mu výhled, vybere si místo něho ji… „Harryho ne, toho ne! Prosím, Harryho ne!“ „Ustup, ustup, ty hloupá holko… Tak dělej, uhni…“ Mohl ji přinutit, aby od postýlky ustoupila, připadalo mu ale bezpečnější vyřídit je všechny… Vytryskl paprsek zeleného světla, prolétl místností a Lily padla jako její manžel. Chlapec za celou tu dobu vůbec nezaplakal; udržel se už na nohou, když se chytil tyček postýlky; a hleděl vetřelci do obličeje s jakýmsi bystrým zájmem. Možná si myslel, že je to jeho otec, který se skrývá pod pláštěm a baví ho dalšími světelnými efekty, že matka za chviličku se smíchem vyskočí… Velice pečlivě namířil hůlkou do chlapcova obličeje. Chtěl vidět, jak se to stane, jak zničí tohle jediné nevysvětlitelné nebezpečí. Dítě se rozplakalo – teď už poznalo, že před ním nestojí James. Jeho pláč se mu nelíbil, už jako kluk nesnášel, když nejmenší děti v sirotčinci fňukaly… Ještě pár kroků, pro jistotu… V tom přímo před ním vzplanul oheň. Z mohutného plamene vylétl Fénix s výrazným varovným výkřikem. Harry se probral a nechápavě zíral před sebe. Fénix se snesl dolů, jako by chtěl usednout na okraj zřícené manželské postele vedle něj. V tom okamžiku to Fawkese prudce odhodilo, jako by ho někdo plnou silou nakopl. Fénix vzplanul, jako pochodeň a na dětskou postýlku u zdi se sesypala už jen hromádka popela. Harry se chtěl rozběhnout k té postýlce, ale to už mu dopadla na rameno silná ruka Kingsleyho Pastorka a prudce ho strhla zpátky. „Kruci! Zbláznil ses, Harry?!“ Harry narazil zády do stěny vedle dveří a sesul se po ní dolů. Teprve teď si Kingsley všiml, v jakém je stavu. Byl bílý jako ta stěna za ním a po tvářích se mu kutálely slzy. Už tu byla i Ginny. Na nic se neptala, jen si sedla k němu na zem a pevně ho objala. Harry se pomalu uklidňoval. Po chvilce je Kingsley oba zvedl. „Pojďte radši ven, než to tu s Billem prozkoumáme…“ a posadil stále ještě roztřeseného Harryho do křesílka na chodbě před ložnicí. Už se tu shromáždili všichni, přivolal je Fawkesův varovný výkřik. „Co se stalo Harry?“ ptala se vyděšená Hermiona. Harrymu se v očích opět objevila ta prožitá hrůza. „Když jsem uviděl to opravené schodiště, tak jsem se zase ocitl v jeho hlavě a prožíval jsem znova, jeho prostřednictvím, vzpomínku na ten večer… bylo to, jako by mě ovládal…“ vysvětloval nešťastně Harry. „Já se ho snad nikdy nezbavím…“ „A co jizva, Harry? Cítil jsi tu jizvu?“ ptal se napjatě Kingsley. Harry zavrtěl hlavou a Kingsley si zřetelně oddechl. „Neovládl tě on, ovládla tě jen ta vzpomínka… Mělo mě to napadnout… Promiň, Harry, že jsme zapomněli na tvé city. Muselo to pro tebe být opravdu hrozné…“ omlouval se svým uklidňujícím hlubokým hlasem Kingsley. Harry pochopil a opravdu ho to trochu uklidnilo. „Teď se s Billem podíváme, co je tam za kletbu. Musí to být opravdu silné, když to takhle zamávalo s Fawkesem…“ pokračoval Kingsley. „Pojď, Bille, pokusíme se to nešťastné holátko z toho pokoje vysvobodit…“ Harry už se vzpamatoval natolik, že vstal a spolu s ostatními přihlížel, co budou ti dva podnikat pro Fawkesovu záchranu. Bill se plně soustředil, svou hůlkou opisoval složité křivky a z jeho úst se linul sled odhalovacích kouzel. Znělo to jako píseň, melodická, rytmická píseň v cizí řeči… Kingsley stál těsně za ním a pozorně sledoval prostor kolem postele. Najednou to začalo světélkovat. Prostor asi metr v průměru, dlouhý asi dva metry, se ohraničil třpytivou září. „Je to nějaký podlouhlý předmět pod postelí…“ konstatoval Kingsley a po chvilce dodal: „Támhle je vidět kousek klacku, bude to nějaká tyč, nebo hůl…“ Světélkující pole se ustálilo a tak se Billa zeptal: „Už je to všechno?“ a když odeklínač přikývl, tak se ho zeptal: „Udržíš to pole chvíli? Chtěl bych dojít pro Fawkese, ale potřebuji to vidět…“ Bill znova přikývl a stále držel hůlku napřaženou k té kletbě. Tak se Kingsley vydal opatrně, velkou oklikou, k postýlce. Něžně vzal do rukou holátko ve velikosti holuba, zase se velkou oklikou vrátil zpátky a podal Fawkese Harrymu. Ten ho vzal do náručí jako miminko, hladil ho a šeptal mu svoje díky za záchranu života. Ginny se taky připojila. Do ložnice teď vkročil i Charlie a s Kingsleym začali vyprošťovat ten tajemný předmět. Charlie opravil manželské postele, Kingsley s velkou obezřetností, pomocí své hůlky vytáhl tu hůl zpod nich, přenesl ji nahoru a položil napříč přes postele. Teprve teď si ji mohli všichni pořádně prohlédnout. Bill už sklonil hůlku, takže jim ve výhledu nebránila ani ta světélkující aura vymezující prostor, kam sahaly kletby, které ji chránily. „Vypadá to jako Druidská hůl…“ konstatovala Hermiona. Kingsley s ní souhlasil: „A nebude to určitě žádná obyčejná hůl, když ji tak chránil. Dokážeš tu kletbu zrušit, Bille?“ Bill zavrtěl hlavou. „Teď určitě ne, Kingsley. Není to jedna kletba, je to několik vzájemně se doplňujících a podporujících kleteb. Chrání ji nejen na dotyk, ale celý prostor kolem ní. Kdo se k ní přiblíží, bezpochyby zemře bolestivou smrtí… To mi zabere dost času, než je identifikuji a pak je budu muset rušit v přesně daném pořadí, jestli ji nebudu chtít dovést k výbuchu. Budu si ji muset přenést někam jinam, na bezpečnější místo…“ uvažoval nahlas Bill. „Ale nejdřív ještě potřebuji něco nastudovat. S něčím tak složitým jsem se zatím nesetkal ani ve faraónově hrobce…“ „Dobře,“ řekl Kingsley a otočil se na Harryho. „Navrhuji prohledat zbytek domu. Tu hůl můžeme nechat zatím tady, bude tu v bezpečí, než se Bill připraví. Možná bych k jejímu odeklínání přizval i Viktora Nore, je to náš nejlepší specialista na likvidaci zlých kleteb na předmětech. Ale to bych řešil později, tohle se nedá uspěchat Harry…“ Harry s ním samozřejmě souhlasil a tak společně prohlédli i tři zbylé ložnice v patře. Jedna byla prázdná, byly v ní jen nějaké krabice a pár kousků nábytku, jen tak uskladněných. V druhé byl zařízený pokoj, z kterého Harry hned vycítil Siriuse. A třetí byl tátův dětský pokoj, připravený pro malého Harryho, až trochu povyroste. Až se mu zase orosily oči, když to viděl a tak se tam už moc nezdržovali, před domem se rozloučili s Charliem a Lee Jordanem a přemístili se postupně na schody k domu číslo dvanáct na Grimmauldově náměstí…
|
Items details
- Hits: 14062 clicks
Tecox component by www.teglo.info