Hledej

Tajemství starých druidů

Tajemstv-thaneb Hůl kouzelníka Merlina.

Kvůli této povídce jsem se ponořila do studia kultury starých Keltských národů. Opírám se zde často o skutečnou Keltskou historii, kterou jsem si ovšem přizpůsobila k vizi kouzelnického světa, kterou ve mě probudila naše drahá JKR.

Harry získá další mocnou zbraň a objeví nové schopnosti - co si přát víc?

    Kapitola 9, Zpět v Tajemné komnatě

      celtic_artKdyž pak večer doma vyprávěl Ginny, Hermioně a Ronovi, jak dopadla Dolores Umbridgeová, tak Ron nesouhlasně zabručel:

      „Za ten šok, co mi způsobila, by si zasloužila doživotí, mrcha ropuší…“

      Ginny mu před večeří vnutila třemdavu, aby mu nezůstaly jizvy na rukách a na bradě a trochu hudrala na Hrdonožku, že ho neposlal radši k Mungovi s takovými zraněními. Harry radši ani neodmlouval. Bolelo ho celé tělo a opravdu se cítil, jako by ho protáhli mlátičkou. Jeho plášť ležel na stole roztrhaný na cáry a Ginny pochybovala, že se ho tentokrát podaří mamce a Winky opravit. Na stole měl posazeného malého Fawkese a dělil se s ním o pečené kuře, které Krátura udělal k večeři. Skřítek si pořád něco nespokojeně brblal pod fousy a tak se ho Harry zeptal, co se děje.

      „Krátura učí Fawkese dobrému chování, pane. Aby z něj vyrostl slušný pták. Krátura ho učí, že z talířů na stole si nesmí brát jídlo…“ a dál zamračeně sledoval, jak ho Harry ze svého talíře krmí.

      Harry se rozesmál:

      „Tak promiň, že ti kazím výchovu, Kráturo. Naučíme ho, že kromě mého talíře, jsou všechny ostatní zakázané… Protože já se s ním vždycky o jídlo rád rozdělím…“ a pohladil ptáče po zádech.

      „Bude z něj tlustý pták, pane. Všichni ho krmí. Krátura mu ráno dělá vajíčka, Trixi mu celý den loupe ořechy, Hedvika mu nosí v noci žáby, kočka mu nosí myši, paní Ginny a paní Hermiona mu dávají sladkosti a pán ho cpe kuřetem…“ pak se najednou otočil a začal mlátit hlavou do stolu. Harry se vyděsil a okamžitě na něj zařval:

      „Přestaň! Okamžitě přestaň, Kráturo! Co tě to zase popadlo!“

      „Krátura se musel potrestat, pane. Skřítek nesmí napomínat svého pána, ani mu odmlouvat…“

      „Já jsem myslel, že už jsme o tom spolu mluvili, Kráturo…“ kroutil vyčerpaně hlavou Harry. „Tak tedy ještě jednou, aby bylo mezi námi jasno. Zakazuji ti, aby ses trestal. Když si budeš myslet, že jsi něco provedl, tak přijdeš za mnou a řekneš mi to. Já rozhodnu o tom, jestli si zasloužíš trest, a když usoudím, že ano, tak tě potrestám sám. Je ti to jasné, Kráturo?“

      Přesto, že byl pomlácený a opravdu hodně unavený, tak zněl jeho hlas opravdu autoritativně. Krátura jen špitnul:

      „Ano, pane. Jak si přejete, pane…“ a šel mýt nádobí.

      Hermiona se culila a mrkala na Ginny.

      „To znělo opravdu velice mužně… Ty jsi nám vyrostl, Harry. Už je z tebe hotový muž, pán domu a hlava rodiny…“

      Ginny zrozpačitěla a šla pomoct skřítkovi s nádobím. Harry se na Hermionu zamračil, zvednul se, dal Fawkese do jeho hnízda s popelem pod bidýlkem, zabručel, že se jde vykoupat a šel ztěžka nahoru.

      Ginny přišla do ložnice v okamžiku, kdy se pokoušel nějak bezbolestně se nasoukat do pyžama. Zhrozila se:

      „Harry! Záda máš jednu obrovskou podlitinu! To musí hrozně bolet…“

      Položila ho na postel, někde v koupelně vyhrabala mast na modřiny a pohmožděniny, a zatímco mu bolavá záda opatrně ošetřovala, nadávala na jeho mentory, že ho v takovém stavu nechali v práci až do večera.

      Harry už ji skoro nevnímal. Usnul snad dřív, než byla s ošetřením hotova.

      Ráno se sice cítil trochu líp, ale nějak si nedovedl představit, jak půjde večer na noční. Ale pod starostlivou péčí své milované ženy, která ho po obědě nahnala zase do postele, aby si ještě pospal, se před odchodem do práce cítil opravdu dobře.

      Jediné, co dnes dokázal přes den udělat, bylo to, že do své kouzelné pokladnice uložil svoje náhradní dvě hůlky po mámě a po tátovi, (protože tu, co získal od Draca Malfoye, nosil jako svou rezervní), masku pána zvířat i s figurkami a základní lektvary v pouzdru na opasku, které už měl kompletní, i ty v pěkné vyřezávané truhličce, které zdaleka ještě nebyly všechny. Ginny si tam kromě toho samého uložila i nějaké náhradní oblečení a doporučila mu, ať to udělá taky. Před jeho odchodem na noční ještě zkontrolovala, jestli sebou má svoje dvousměrné zrcátko.

      Noční služba naštěstí proběhla v klidu a pohodě. Jeho mentoři si nejspíš uvědomili, že mu po včerejšku není zrovna nejlíp a nechali ho půl noci prospat v Deanově křesle. A tam se mu zdál ten sen. Když přišel ve čtvrtek ráno domů, tak využil chvilky kdy Ginny odešla z kuchyně a přivolal si na portrét profesora Brumbála.

      „Pane profesore, mohl byste prosím požádat paní ředitelku, jestli by nemohla zařídit, aby s námi do Tajemné komnaty šel i profesor Tobolka?“

      Brumbál zostražitěl a zeptal se, co se děje.

      „Já nevím. Není to ani předtucha, jen takový pocit. Měl jsem podivný sen… Bylo tam nějaké nebezpečí a viděl jsem tam Sturgise. Je to zvláštní pocit. Nemám z toho místa strach, takže je to něco, co bych měl zvládnout, ale pomoc bych radši uvítal, když tam budou i Hagrid se studenty.“

      Profesor přikývl a odešel zpět na svůj portrét v ředitelně. James, Sirius a obzvlášť Lily z vedlejšího portrétu hleděli na Harryho s obavami a tak je požádal:

      „Hlavně nic neříkejte Ginny. Nechci jí tam. To místo je pro ni příliš traumatizující, nedokážu odhadnout, jak by se tam dole chovala. Byla by tam pro mě jen starost navíc, než že by mi dokázala pomoct…“

      To už se Ginny vracela a tak popřál svým drahým na portrétu s úsměvem dobrou noc a šel pokračovat ve spánku s nadějí, že se třeba o tom nebezpečí v dalším snu dozví něco dalšího.

      Další sen se ale nekonal. Probudil se akorát na oběd a cítil se docela odpočinutý. Žebra už nebolela a při pohledu do zrcadla zjistil, že i ta obrovská modřina je pryč. Oblékl se a šel dolů s obavami, aby Ginny nechtěla jít s ním do Bradavic.

      Ginny doma nebyla. Krátura mu sdělil při servírování polévky, že šla s roztrhaným pláštěm do Doupěte, aby ho zkusily s mamkou a Winky opravit. Když se Harry pustil do guláše, tak se přiřítili Ron a nadšená Hermiona s nějakým klackem v ruce.

      „Našla jsem svůj strom, Harry!“ jásala nadšeně. „Byl to ten první, co mě napadlo vyzkoušet. Víš, jak jsem ti vyprávěla o dědečkovi, který byl venkovským lékařem? Mám od něj svého Patrona. Pečoval o malou osiřelou vydru, když jsem u něj, jako malá, trávila ještě spoustu času. Za jeho domem stojí uprostřed pole prastará lípa. Je to obrovský památečný strom, o kterém se vykládá spousta různých legend. Dědeček mi je vyprávěl před spaním místo pohádek. Napadlo mě, že jestli má moje duše splynout s nějakým stromem, tak to bude nejspíš tahle lípa. Kůrolezové si mě ani nevšimli a že jich tam bylo! Nejhorší bylo vybrat tu správnou větev, tak akorát do ruky a přitom, abychom ten strom zbytečně moc nepoškodili. Proto jsem sebou vzala Rona. Zastřeli jsme se a lítali kolem té lípy na koštěti, abych si vybrala tu pravou…“ vyprávěla Hermiona a tváře jí vzrušením jen hořely.

      „Trvalo jí to přes půl hodiny, než si vybrala…“ zabručel otráveně Ron, ale bylo na něm vidět, že bručí jen proto, aby nedával moc najevo, jak rád jí udělal radost.

      Harry s nimi poseděl v kuchyni a čekal na Ginny. Doufal, že se s jeho pláštěm objeví dřív, než bude muset jít na domluvenou schůzku do Bradavic. Jenže místo Ginny dorazil Lee Jordan. Hodně vyčítavě se na Harryho díval, když se ptal, jak to dopadlo s tou Druidskou holí, kterou jim svým nápadem s pentagramem vlastně pomohl najít. Harry se mu omluvil a ospravedlňoval se tím, že toho na něj bylo opravdu moc. Slíbil mu za to, že mu bude při nejbližší možné příležitosti vyprávět o odeklínání, Umbridgeové, o nové výpravě do Tajemné komnaty, ale vzápětí ho zklamal tím, že nechtěl, aby něco z toho zveřejnil. Lee se s ním domluvil na neděli večer s tím, že mu přinese nový Jinotaj s posledním článkem, který spolu dávali dohromady.

      Ginny dorazila ve tři čtvrtě na dvě a hned mezi dveřmi se zeptala, jestli ji Harry vezme sebou. Odpověděl jí profesor Brumbál z portrétu, že paní ředitelka prosí Harryho, aby sebou už nikoho nebral, protože musela přislíbit účast i profesoru Tobolkovi, který se té výpravy už nemůže dočkat. Harry mu poděkoval pohledem a přiznal se Ginny, že by měl strach ji brát sebou kvůli tomu, co jako malá v těch místech prožila. Ona se na něj zamračila, ale Harry na ní viděl, že si sama není jistá, jak by reagovala. Pak mu, pořád ještě naštvaným hlasem řekla, že dělali s mamkou a Winky, co mohli, aby ten jeho plášť uvedly alespoň do trochu nositelného stavu, hodila mu ho do náručí a uraženě odešla. Harry s povzdechem pokrčil rameny, hodil letaxový prášek do ohně v krbu a se slovy: „Bradavice – ředitelna!“ zmizel ve smaragdových plamenech.

      Sturgis už na něj čekal u krbu a hned se ptal, co čeká Harry za problémy, že musel nechat Hestii suplovat hodinu u třetího ročníku. Harry mu s úsměvem řekl:

      „Myslel jsem, že budeš rád za trošku vzrušení v jinak nudné práci učitelské…“

      On se také usmál, a když ho odváděl z ředitelny do druhého patra, kde byla dívčí umývárna Ufňukané Uršuly, tak se ho zeptal:

      „Je to zase nějaká předtucha, Harry?“

      Harry jen zavrtěl hlavou:

      „Spíš podivný sen. Byl jsem v Tajemné komnatě, vycítil jsem nějaké nebezpečí a uviděl jsem tebe a profesora Brumbála. Pak mě probudili, takže netuším, co to bylo za nebezpečí. Každopádně bychom měli být maximálně opatrní…“

      „Viděls tam profesora Brumbála?“ podivil se Sturgis.

      Harry přikývl.

      „Alespoň vím, koho volat na pomoc, kdyby se něco dělo…“ a poklepal si prstem na hlavu. Tohle gesto už Sturgis pochopil a s úsměvem vrtěl hlavou.

      „S tebou se prostě nikdy nudit nebudeme, co?“

      Ředitelka a Hagrid se svými studenty už na ně čekali. Kevin Whitby z Nebelvíru se s Harrym přivítal srdečně, jako se starým známým a tak se osmělili i další dva studenti – vysoká, hubená Dana ze Zmijozelu a naopak malý, zavalitý Frank z Mrzimoru.

      „Koukám, že ti ve sbírce chybí už jen Havraspár…“ usmál se Harry na hrdého Hagrida. Ten přikývl:

      „To mě taky mrzí, Harry. Ne, že by tam nebyli šikovní studenti, ale radši choděj na jiný předměty, než ten můj…“

      „Dobře, počkejte chvíli tady. Zavolám vás dovnitř, až otevřu průchod…“ a šel dovnitř jen se Sturgisem. Rychle našel v řadě umyvadel proti kabinkám to pravé. Už mu nedělalo problém zasyčet hadím jazykem „Otevři“ jen na malého vyrytého hádka na kohoutku a tak umyvadlo brzy zmizelo a objevilo se jen to potrubí táhnoucí se skoro do nekonečna.

      Sturgis pozval dál ostatní a v tu chvíli se z jedné kabinky vyřítila s řevem Ufňukaná Uršula.

      „Co si to dovolujete!? Tohle je dívčí umývárna! Chlapci tu nemají co dělat!“

      Pak ale najednou zaostřila a všimla si, kdo to tu vlastně je.

      „Harry… No to je dost, že se na mě taky přijdeš podívat…“ zacvrlikala sladce a přitulila se k němu tak, že ho částečně prostoupila. Harrymu naskákala husí kůže po celém těle, rychle poodstoupil a otřásl se.

      „No tak, Uršulo, to se přece nehodí…“

      Duch mladé dívky se zase zatvářil uraženě a vyjela na něj:

      „No samozřejmě! Ty ses mi vlastně oženil, že…“ a vzápětí děsivě zaúpěla: „Jak jsi mi to jenom mohl udělat, ty nevděčníku!“ Harry se začal červenat, a když viděl, jak se studenti i profesoři touto situací ohromně baví, tak se rozhodl tu žárlivou scénku rychle ukončit.

      „Tak vážení… Rád bych vám představil Uršulu, která tady studovala před více než padesáti lety. Je to první a naštěstí i jediná oběť Baziliška, na jehož tělo se teď jdeme podívat. Poslední co v životě viděla, byly hrozivé Baziliškovy oči…“

      Uršula zareagovala okamžitě:

      „Tááám!“ a vyděšeně ukázala na temnou rouru ve zdi. „Tam se objevily ty oči! ÁÁÁÁ…“ zařvala najednou a s úděsným skřekem skočila šipku do nejbližší záchodové mísy. Harry si oddechl, utřel si ledový pot z čela a poznamenal:

      „Tak, Uršuly jsme se úspěšně zbavili, ale vidím tu další problém. Nevím, jak je to možné, ale to potrubí v mých vzpomínkách vypadalo mnohem širší, než je teď…“

      „A nebude to tím, žes byl tenkrát mnohem menší, než jsi teď?“ zeptal se ho s úsměvem Sturgis.

      „To bude ono,“ přikývl Harry. „Ale co teď? Pochybuji, že se nám tím podaří protlačit Hagrida…“

      Podíval se na ředitelčin stále upjatý a odměřený výraz v obličeji a s úsměvem pokračoval:

      „Jízda tímhle potrubním tobogánem možná pro některé bude velice zábavná, ale vás si v něm neumím moc představit, paní ředitelko… Takže jestli neznáte nějaké kouzlo, které by dokázalo Hagrida zmenšit tak na polovinu, bylo by asi rozumnější, abychom se my tři dolů spíš přemístili.“

      Pohlédl na Sturgise a pokračoval:

      „Profesor Tobolka může do té roury nastrkat studenty a pak tam skočit za nimi, aby si trochu užili legrace, a my na ně počkáme dole…“

      Sturgis se zasmál a zahrozil na něj prstem. Pak se ale otočil na tři, už skoro vyděšeně se tvářící, studenty, konstatoval: „Košťata na cestu zpět máte všichni…“ a pak se zeptal:

      „Tak kdo půjde první?“

      Harry si připravil váček s přenášecím práškem, počkal až studenti, s Nebelvírským Kevinem v čele, naskáčou do roury v rozumných rozestupech, svoje košťata svírajíce pevně v náručí, pak se ušklíbl na Sturgise a se slovy: „Do chodby kam ústí tohle potrubí…“ posypal sebe, Hagrida a ředitelku tím práškem.

      Byli tam během okamžiku. Z roury se ozývaly hlasy jako z velké dálky a tak měli dost času ustoupit stranou. Jen Hagrid se nachystal před rouru, aby své studenty pochytal. Po pár minutách přiletěl Kevin s radostným hejkáním. Tomu se ta jízda očividně tak líbila, až Harryho překvapilo, že si ji nechtěl dát ještě jednou. Za ním jela s vyděšeným jekotem Dana a přesto, že byla dost vykulená, nevypadala po dopadu nijak ustrašeně. Kevina Hagrid jen přibrzdil, protože si nevypočítal dobře tu rychlost, s jakou se přiřítí. Danu už chytil s přehledem tak šikovně, že se ani neuhodila. Frank přijel potichu a dopad měl díky Hagridovi taky měkký. Jen zrychlený dech a bledé tváře ukazovaly, že takový zážitek pro něj není všední záležitostí. Sturgis z potrubí elegantně vyskočil rovnou na nohy a Hagrida použil jen na zabrzdění rozběhu.

      Paní profesorka se mezitím s obavami v hlase zeptala Harryho:

      „Zbylo vám dost toho prášku i na cestu zpátky?“

      Harry s úsměvem přikývl.

      „Ten váček je zřejmě ošetřen samodoplňovacím kouzlem, protože přesto, že jsem ho použil už několikrát, prášek v něm neubyl. Je pořád plný…“

      „Tak to byla velmi užitečná kořist…“ usmála se na něj lehce McGonagallová. „Slyšela jsem, že už George dal tento prášek do prodeje a musela jsem doplnit do školního řádu přísný zákaz jeho používání na hradě i školních pozemcích…“

      Když už byli všichni, tak se vydali chodbou dál. Zastavili se u závalu, který způsobil Zlatoslav Lockhart svým nepovedeným paměťovým kouzlem. Harry zíral nevěřícně na škvíru pod stropem, kterou se tenkrát s Ginny dokázal protáhnout.

      „Tak z toho jsem, koukám, už taky vyrostl,“ povzdechl si a začal společně s profesory, pomocí hůlky odstraňovat kameny a kusy skály, aby uvolnili průchod. Když jim začali pomáhat i studenti, tak Sturgis začal zpevňovat stěny a strop, aby jim ta chodba nespadla na hlavu celá.

      Když se dostali na druhou stranu, tak Harry využil toho, že se Hagrid a jeho studenti s obrovským nadšením vrhli na svlečenou Baziliščí kůži a pokračoval dál jen se Sturgisem. Došli pomalu na konec chodby a uviděli na stěně dva propletené hady se smaragdy místo očí. Harry dost dlouhou dobu stál a zkoumal své pocity. Teď, když už byl tak blízko, se najednou dostavil ten pocit hrozícího nebezpečí, který už znal. Přeběhl mu mráz po zádech a naježily se mu vlasy v zátylku. Pořád ho však mátlo, že to nebyl nijak zvlášť silný pocit. Bylo to jako by ho čekalo spíš jen něco nepříjemného, než vážné nebezpečí a to ho mátlo.

      Svěřil se s tím pocitem Sturgisovi a zeptal se ho, jestli má ty dveře otevřít. Už byl nejvyšší čas, chodbou už zněly kroky přicházejících studentů. Sturgis přikývl a připravil si do ruky hůlku. Tak se jí chopil také a zasyčel:

      „Otevři!“

      Vešli do dlouhé, chabě osvětlené síně. Sturgis a McGonagallová přivolali hořící pochodně a osvětlili ji trochu lépe. Studenti zmlkli a téměř vyděšeně se rozhlíželi po kamenných sloupech, po kterých se vinuli vytesaní hadi. Podpíraly strop, který se ztrácel někde vysoko ve tmě. V záři pochodní vrhaly hrozivé, mihotající se stíny. A tak v naprostém tichu, jen s ozvěnou svých opatrných kroků, došli pomalu až k mrtvému Baziliškovi.

      Harry čekal, že najdou hnijící, páchnoucí mrtvolu, nebo jen pouhou kostru a byl docela překvapen, když uviděl spíš mumifikované tělo obrovského hadího krále. Došel až k prázdným očním důlkům a rychle napomenul Kevina, který vypadal, jako by tomu monstru chtěl snad zalézt až do tlamy.

      „Dávej si pozor a drž se dál od jeho zubů! Je v nich pořád ještě spousta smrtícího jedu!“

      To už se výkladu nadšeně ujal, stále naprosto ohromený Hagrid. Harry brzy přestal věnovat pozornost jeho nadšeným výlevům – „jaký je ten Bazilišek úžasný a ohromně zajímavý zvíře“ – a začal se rozhlížet okolo. Po vzoru Sturgise a profesorky, kteří se ostražitě procházeli po stranách, obešel konec velké síně a pak se zahleděl na obrovskou sochu Salazara Zmijozela. Když zvedl hlavu vzhůru, tak se ten pocit ozval znova a Harry si s hrůzou uvědomil, že ta ústa, která tenkrát do síně vypustila Baziliška, jsou pořád dokořán otevřená. Dokonce v nich najednou zahlédl pohyb…

      Zareagoval okamžitě:

      „Všichni ven! Okamžitě!“ a hnal vyděšené studenty před sebou k východu. Hagrid i oba profesoři běželi za ním. Za sebou slyšel hlasité syčení:

      „Jídlo, je tady jídlo… měkoučké, mlaďoučké, ssslaďoučké…“

      V okamžiku, kdy první student proběhl východem, tak se zastavil a zaposlouchal se. Profesoři se zastavili s ním a tak je vybídl:

      „Hagride, paní profesorko, běžte za studenty, musí být vyděšení k smrti. My to tady se Sturgisem zvládneme…“

      „Já ti pomůžu Harry, víš, že to se zvířatama umím!“ ohradil se dotčeně jeho velký přítel a tak mu Harry připomněl:

      „Jsou to tvoji studenti, Hagride! Máš za ně zodpovědnost, tak se o ně koukej postarat!“

      Profesorka Hagrida popadla a přesto, že se jí v očích objevily obrovské obavy, tak ho bez řečí, nekompromisně vystrkala ven.

      Sturgis se pokusil ohlédnout tím směrem, odkud znělo to syčení, ale Harry ho okřikl:

      „Nedívej se tam! V žádném případě se na něj nesmíš podívat! Dívej se na mě, házej jeho směrem překážecí kouzla, abys ho trochu zdržel. Musím volat o pomoc…“

      Pak zavřel oči a přes kouzla, která svištěla ze Sturgisovy hůlky, volal v duchu profesora Brumbála.

      „Je tu Bazilišek, pane profesore, to jsem nečekal. Jak se mu mám bránit, když nemám Fawkese?“

      A v hlavě se mu ozval uklidňující hlas jeho učitele:

      „Máš přece Merlinovu hůl a s ní i jeho moc, Harry…“

      „Jenže s ní neumím ještě zacházet! Neznám Druidská zaklínadla!“

      „Ta hůl umí kouzlit sama, Harry. Stačí jen, abys jí předal svou moc, ostatní už zařídí. Nemusíš se bát; zvládneš to…“

      Harry se chvěl jako osika, když si přivolal svou hůl. Popadl ji do levé ruky, protože v pravé stále křečovitě svíral hůlku s perem Fénixe. Zoufale si pomyslel: „Tak co budeme dělat s tím Baziliškem?“ a najednou se před ním objevilo něco, jako štít. Harry překvapeně řekl už dost nervóznímu Sturgisovi:

      „Já mám před sebou hustou kouřovou stěnu. Vidím jen tvůj matný obrys… Co vidíš ty?“

      Sturgis zadýchaně odpověděl:

      „Já vidím zrcadlo, Harry…“ a úlevně si oddechl.

      V tu chvíli to Harry pochopil. Zaposlouchal se do zvuků, které vydávaly hadí šupiny plazící se po kamenné podlaze, a zjistil, že už se blíží zezadu ke Sturgisovi.

      „Neohlížej se…“ řekl mu ještě a vydal se kolem něj naproti té příšeře s kouřovou clonou před sebou.

      „Kdepak jsi, hadí králi? Pojď ke mně, čekám tu na tebe…“ syčel a při tom pozorně poslouchal.

      „Kdo jsi?“ ozvalo se překvapeně po jeho levé ruce z větší blízkosti, než čekal a tak se tím směrem rychle otočil.

      „Ááách…“ ozvalo se najednou a pak už jen podivné praskající zvuky, jako když necháte příliš rychle vysychat hliněné cihly. Potom se hůl v Harryho ruce zachvěla a chtěla se zvednout; tak jí nebránil. Svěřil jí s naprostou důvěrou svůj život a nechal ji dělat, co bylo potřeba.

      Štít před ním zůstal. Viděl jen matný obrys hadí hlavy a nepřipadala mu zdaleka tak veliká, jako ta, na kterou si pamatoval. Hůl se otočila krystalem přímo směrem k hlavě a vystřelily z ní dva silné výboje, které byly dobře vidět i přes tu hustou clonu.

      A pak kouřová stěna zmizela. Harry ohromeně zíral na kamennou hlavu velkého, nikoli však obrovského hada, s vypálenýma očima…

      Chvíli mu trvalo, než se z toho zážitku vzpamatoval. Nejspíš by mu to trvalo mnohem déle, kdyby se neozval Sturgis, velmi nervózní z toho náhlého ticha, co nastalo.

      „Už je to v pořádku, Sturgisi… Pojď se podívat,“ řekl Harry a pak se vydal ven na chodbu, aby zkontroloval, kde jsou ostatní.

      Hagrid stál u prvního ohybu chodby a byl připravený vyrazit Harrymu na pomoc, kdyby bylo potřeba. Když na něj zamával a zavolal, že už je po všem, tak se otočil, zavolal na studenty a paní ředitelku, počkal na ně a šli všichni společně zpět. Harry se vrátil k Baziliškovi, aby si ho pořádně prohlédl.

      Opravdu nebyl ani poloviční proti tomu, co zabil Nebelvírovým mečem ve svých dvanácti letech. Uvažoval o tom, kolik jich tu asi ještě bude a nenechal se rušit ani obdivnými výkřiky Hagrida a jeho studentů.

      „No, páni…“ žasl poloobr. „Tak na těch pověrách asi bude něco pravdy…“

      Harry zpozorněl a Sturgis se zeptal:

      „O jakých pověrách to mluvíš, Hagride?“

      „No, o Baziliškách se toho zase tolik neví. Koluje o nich jen spousta různých pověr a mýtů. Jenže ne všem se dá tak úplně věřit… Tahle pověra říká, že každý Bazilišek snese jedno vejce, když dosáhne dospělosti a to vejce se vylíhne až tehdá, když ten Bazilišek umře… Proto prý jsou tak vzácní…“

      „Ach jo…“ povzdechl si Harry. „Takže tím chceš říct, že teď ještě budeme hledat to zatracený vejce, abychom ho zničili?“

      „To nezničíš, Harry. Baziliščí vejce je nezničitelné. Je to jeden z mála přírodních zázraků, nejde nijak poškodit. Neplatí na něj ani kouzla, ani hrubá síla. Jen už vylíhnutej Bazilišek se dá kouzly zvládnout…“

      V tom se ozvala ustrašeně Zmijozelská Dana:

      „Ale on se asi právě líhne, když jsi tohohle zabil, ne?“

      Harry zavrtěl hlavou.

      „Není mrtvý. Nastavil jsem mu zrcadlo, takže se sám svým vlastním pohledem zkameněl. Pak jsem mu musel vypálit oči, protože ty by byly nebezpečné i u zkamenělého Baziliška. Takže mrtvý není, a jestli se nenajde žádný blázen, který by do něj nalil lektvar z Mandragóry, tak tu takhle bude trčet už navěky…“ pak kouknul po Sturgisovi. „Ale s tím vajíčkem bychom asi měli zkusit něco udělat – pro jistotu…“

      Sturgis se zamyslel.

      „Možná bych ho mohl zavřít do magické klece. Je to jedno z nejmocnějších kouzel, které znám. Udrží vlkodlaka i draka, tak by snad mohla udržet i vylíhnutého Baziliška, když mi s ní trochu pomůžeš. To ale předpokládá, že to vajíčko najdeme. Co když ještě nebyl dospělý?“

      Harry přikývl a přivolal si svoje koště. Sturgis ho hned napodobil a zeptal se:

      „Jsi si jistý, že už jim tady nic nehrozí?“ a podíval se po ostražité ředitelce. Harry zavrtěl hlavou, usmál se na ni a řekl:

      „Když tak volejte o pomoc, budeme se snažit to vyřídit co nejrychleji.“

      Odrazil se a se Sturgisem v závěsu letěl rovnou do otevřených úst hrozivě vypadajícího kamenného Salazara Zmijozela. Dutina v jeho hlavě byla sice podstatně větší než hlava sama, ale stejně nebylo těžké ji propátrat. Harryho hůl se rozzářila jako silný reflektor a tak našli vejce velké jako Hagridova hlava během několika minut. Bylo úplně kulaté a černé tak, že se v něm ztrácelo i to silné světlo, které Merlinova hůl vydávala. Válelo se na hromadě kostí různých živočichů – na lidské kosti to naštěstí nevypadalo. Sturgis rychle naučil Harryho nové a velice užitečné kouzlo.

      „Circum do ovus magicus cavea“ odříkával kvůli němu nahlas profesor a opisoval kolem vejce jedním tahem tvar, který chtěl, aby klec měla. Harry ho napodobil a kouzlil pomocí Merlinovy hole, kterou si přendal do pravé ruky. Kolem vejce se objevila mohutná zlatá klec a celá zářila a jiskřila.

      „A teď ho tam uzavřeme navěky… Teneo necto ostentum in perpetuum…“ pokračoval Sturgis a Harry znova kopíroval. Klec ztratila lesk, zčernala a dostala stejnou, světlo pohlcující barvu, jako vejce samotné.

      „Když chceš uzavřít draka, nebo jinou nebezpečnou potvoru jen na čas, tak vynecháš in perpetuum. Pak tu klec můžeš kdykoliv zrušit pomocí „Laxo magicus cavea“…

      Ještě jednou se rozhlédli po jeskyni v hlavě sochy, pak nasedli na košťata a k velké úlevě profesorky McGonagallové se vrátili k ostatním. Potom, ještě před odchodem, na její žádost uzavřeli do obrovské magické klece i kamenného Baziliška. I když Harry upozornil na to, že oči mu už nikdo nevrátí, i kdyby se našel nějaký blázen, který by ho chtěl oživit. Studenti i Hagrid jen žasli, jak jim to jde od ruky. Spolupracovali se Sturgisem beze slova, jako dobře sehraná dvojice.

      Při odchodu se Harry zdržel a hadím jazykem požádal vstup, aby se zase zavřel. Dával si pořád pozor, aby ho neslyšel žádný ze studentů, protože po zkušenostech s Ronem, kterému se celkem zdařile podařilo heslo na otevření imitovat, nechtěl nic riskovat. Po cestě dlouhou chodbou zpět, Sturgis poznamenal:

      „Stejně nechápu, jak se ti to ve dvanácti letech mohlo podařit. Musel jsi být vyděšený k smrti, když jsi tu byl úplně sám…“

      Harry odpověděl:

      „Vyděšený jsem byl pořádně, ale nebyl jsem tu sám. Měl jsem tu Fawkese a moudrý klobouk… Bez nich bych to nedokázal.“

      Pak se Hagrid zeptal, co to má za „podivnej klacek“ v ruce. Harry se zasmál, nechal svou hůl zase zmizet a vysvětlil Hagridovi i studentům, kteří pozorně špicovali uši, že je to druidská hůl, která má větší sílu než hůlka a proto ji používá na složitější kouzla. Na otázku: „A kdes k ní přišel?“ odpověděl opatrně:

      „Seznámil jsem se s jedním bláznivým americkým profesorem, který tady studuje Druidskou magii a umí je vyrábět. Asi to bude brzy módní hit, spousta lidí už je chce taky. Například Hermiona už s výrobou začala, Charlie s Billem i Ginny se na to taky chystají…“

      „Jestli myslíš profesora Rogerse, tak toho znám…“ poznamenala McGonagallová. „Jen nevím, proč říkáš, že je bláznivý?“

      Harry se na ni se smíchem podíval a začal vysvětlovat:

      „Miluje Dolores Umbridgeovou, tak mi neříkejte, že je normální…“

      Ředitelka se konečně uvolnila a zasmála se taky. Hagrid po cestě zpátky sroloval svlečenou kůži Baziliška, jako koberec a byl štěstím bez sebe, že si z téhle výpravy může odnést i něco na památku.

      A už byli zpátky u potrubí. Harry podal s úsměvem paní ředitelce váček s přenášecím práškem a zeptal se:

      „Nepůjdete s Hagridem sami? Rád bych si ten tobogán trochu užil alespoň cestou zpátky…“ a v ruce stále svíral svůj Kulový blesk. Ona zavrtěla nevěřícně hlavou, pak ale souhlasila:

      „Tak dobře. Profesor Tobolka poletí jako první, studenti za ním a vy můžete letět poslední, aby nám tam náhodou ještě někdo cestou nezůstal…“

      Harry mrzutě zabrblal:

      „Tak to si tu jízdu moc neužiji…“ a když viděl ředitelčino nazlobeně zvednuté obočí, tak dodal:

      „No tak dobře, už nic neříkám…“

      Nahoru dorazili všichni bez úrazu a Hagrid si hned odvedl svoje studenty ven, aby se tou, nechutně zelenou, hadí kůží mohli pokochat ještě za denního světla. Harry pak zase hadím jazykem uzavřel vchod a paní ředitelka úspěšně proměnila umyvadlo a kohoutek s malým hádkem na ošklivé staré zrcadlo. Teď už by ten vchod žádný nezvaný dobrodruh neměl najít…

       

      Items details

      • Hits: 12477 clicks

      Tecox component by www.teglo.info