Hledej

Vzpoura vlkodlaků

vzpoura2-thCo se asi stane, když se roztroušených zbytků vlkodlaků ujme inteligentní a schopný vůdce?

Bystrozorové mají před sebou další nelehký boj.

Navíc se Hermiona a Ron budou brát, čeká nás dobrodružná výprava do Afrických pralesů a spousta dalších zážitků.

Nechte se spolu se mnou unést fantazií...

    Kapitola 1, Vánoční šílenství

      Vlkodlaci_03Harry stál na schodišti a nevěřícně se rozhlížel kolem sebe. To, co tady Ginny s Hermionou včera rozpoutaly, se nedá nazvat jinak, než Vánoční šílenství…

      Když si Ginny před několika dny v kalendáři zjistila, že 21. a 22. prosince mají denní a 23. dokonce úplňkovou noční službu, tak se rozhodla, že začne dům na jejich první společné Vánoce připravovat s předstihem. Harry to s úsměvem schválil, jenže to ještě netušil, jak hrozně se to zvrhne…

      Tolik chvojí ještě pohromadě neviděl ani v Bradavicích. Jeho žena a Hermiona musely zbavit větví snad polovinu jedlového háje. Navíc se tu hned vedle povalovalo několik otepí jmelí a větviček cesmíny. Harry byl okamžitě zapojen do práce. Ginny a Hermiona vytvářely girlandy i věnce a vymýšlely si na Harryho někdy až neuvěřitelná místa, kam je má rozvěsit. Do večera to v domě vonělo jako v lese a chvojí bylo snad ve všech místnostech – i v těch nepoužívaných. Velké věnce zavěšené pod lustry, na všech dveřích ty menší, girlandy po všech chodbách a celé délce schodiště…

      Když už si Harry s úlevou pomyslel, že je hotovo, tak ho ty dvě překvapily ráno znovu. Seděly v kuchyni a vyráběly ze skořice, badyánu a hřebíčku omamně vonící ozdoby. Bylo jich tolik, že se Harry v představě jejich rozmisťování po domě, dal na rychlý zbabělý ústup.

               Odnesl do starožitnictví naproti staré zrcadlo s pozlaceným rámem, které se mu nedávno podařilo odeklít, takže už mlčelo jako hrob a odpouštělo si nejapné jedovaté poznámky, kterými před tím nešetřilo. Za utržené peníze se hned za rohem nechal ostříhat u výstředního mudlovského lazebníka Hortenziuse Pokorného a vyrazil do Londýna sehnat nějaký zajímavý dárek pro taťku. Po miniaturním rádiu, které mu dal k narozeninám, se ale vhodný dárek vybíral těžko. Artur ho nosil neustále při sobě s průhlednou výmluvou, že jako vedoucí odboru musí mít neustálý přehled o dění v mudlovském světě a uši měl věčně ucpané sluchátky.

      Usmíval se pro sebe, když si vzpomněl na vtip, který mu nedávno, s pohledem upřeným na taťku vyprávěl George:

      „Nocí letí netopýr, najednou narazí do sloupu, spadne na zem, otřepe se a letí dál. Vzápětí narazí do stromu, spadne na zem, otřepe se a letí dál. Pak zase rána, narazí do stěny domu, sjede po ní na zem, chvíli zmateně sedí, pak si strhne sluchátka a pronese: „Už se na to rádio vážně vykašlu…“

      Všichni přítomní vyprskli smíchy, dokonce i mamka. Jen taťka nevnímal a soustředěně poslouchal večerníček pro děti.

      „No jistě!“ osvítil ho náhle úžasný nápad a šel si do jednoho z obchodů s elektronikou okopírovat malý přehrávač CD a nakoupil z bohaté Vánoční nabídky asi deset CD nejen s pohádkami, ale i nějaké Verneovky a dvě divadelní hry – Sen noci Svatojánské a Romeo a Julie. „Mamka mě nejspíš na místě prokleje…“ pomyslel si, když to všechno ve vedlejším papírnictví balil do blýskavého papíru.

      Cestou zpět se zastavil na pozdní oběd v rychlém občerstvení a pomalu a neochotně se blížil zpět k domovu. Na Grimmauldově náměstí postával už přes týden trhovec s vánočními stromky. Měl tam smrčky, jedle i borovičky, ale ty stromky byly uříznuté již před několika dny a Harry cítil, že už jsou všechny mrtvé, bez života. Trhovec v něm zavětřil zákazníka a začal zdůrazňovat přednosti stromků, které si Harry prohlížel. Ten kroutil hlavou:

      „Chtěl bych jedličku, ale trochu čerstvější, než jsou tyto stromky. Už ani nevoní lesem…“

      „Jestli chcete mít doma opravdu čerstvý stromek, tak přijďte 23. ráno. To mi přivezou náklaďák čerstvě pořezaných stromků. Budou to jen jedle a smrčky, ale věřím, že si nějaký vyberete, pane…“ přesvědčoval ho obchodník a Harry s úsměvem poděkoval.

      Že by mu u stromku chyběla zrovna vůně lesa, ho přešlo hned v okamžiku, kdy vstoupil do domu. Les prošpikovaný skořicí a badyánem ho profackoval hned u vstupních dveří. Chtěl ale vyzkoušet něco z přírodní magie a na to potřeboval stromek, ve kterém by bylo ještě dost života. Když se na něj Ginny mračila, že jim nepomohl se zdobením domu, tak ji uklidnil, že má na 23. objednaný stromeček a slíbil, že se postará i o jeho ozdobení. Rozhodli se, že ho umístí v rohu obývacího pokoje, a protože nejsou v domácnosti děti, postačí nějaký menší.

               Denní služby probíhaly už několik týdnů stejně nudně. Dopoledne běžné pochůzky a kontroly, občas nějaká krátká sledovačka a na kontě jen zadržení pár drobných zlodějíčků. Odpoledne pak rozmisťování detekčních a výstražných kouzel proti vlkodlakům v podhorských a málo zalidněných lesních oblastech. Na jiných místech už si vlkodlaci útočit netroufali. Vánoční výzdoba už Harryho nervy dráždila i na ministerstvu. Na nástěnce s hledanými osobami se ze dne na den objevil trs jmelí a Lukas Savage si z Harryho utahoval:

      „Tady máš pádný důvod zlíbat svou ženušku i v práci…“

      „Kdyby se chtěla líbat pokaždé, když se ocitne pod jmelím, tak doma nic jiného neděláme…“ zabručel Harry. „U nás visí jmelí pod lustrem v každé místnosti, na schodišti i ve vstupní hale nad dveřmi…“

      „Tak se asi ráda cicmá, ne?“ uculoval se Joe Hrdonožka.

      Harry otočil oči v sloup.

      „Ne, jen šíleně ráda zdobí dům…“

      „A sakra…“ došlo najednou Lukovi. „Tohle jsou vaše první společné Vánoce, že?“

      Harry jen unaveně přikývl.

      „Ty u nás byly taky naprosto šílené…“ povzdechl si. „Nic si z toho nedělej. Rok od roku to bude lepší. U nás to nakonec dopadlo tak, že to, co neudělám já s dětmi, nemáme. Po dvanácti letech manželství a péče o děti, jí to docela přešlo…“

      „No, já nevím… Mamka to sice s výzdobou Doupěte nijak nepřehání, ale drží jí to pořád…“ povzdechl si Harry a pak už se soustředil na připevňování výstražných světýlek na mapu Británie tam, kde dnes umístili svá kouzla. Mapa byla pověšena na stěně v místech, kde na jaře Dedalus pověsil tu s oblastí Malého a Velkého Visánku, když pořádali hon na Voldemortovy hadí potomky. Ukázala se jako nepostradatelná pomůcka v boji proti vlkodlakům. Často dokázali být na místě jejich výskytu dřív, než stihli někoho napadnout. Tentokrát ale nebyla Harryho nápadem. Přišel s ní pan Diggory z odboru pro dohled nad kouzelnými tvory. Vlkodlaků postupně ubývalo. Někteří plnili cely Azkabanu a jiní se rozhodli k dobrovolné léčbě. U Svatého Munga měli minulý měsíc opět čtyři pacienty... 

               Třiadvacátého ráno, když přišel k snídani do kuchyně, se nejprve srdečně pozdravil s portréty a pak, s pohledem nad hlavu, vášnivě políbil svou ženu. S chutí jí jazykem smýval ze rtů rybízovou marmeládu, kterou si tak ráda mazala na toasty. Roztouženě si zavzdychal…

      Ginny už mu čtyři večery za sebou usnula dřív, než se stačil vykoupat a přidat se k ní v posteli. A to si včera opravdu pospíšil; dal si jen rychlou sprchu… Přesto již tvrdě spala, nebo předstírala, že tvrdě spí. Ani teď s ní vášnivý polibek nic neudělal… Harry už zase přemýšlel, jestli není něco špatně a opatrně se zeptal:

      „Zlobíš se na mě? Udělal jsem něco špatně?“

      „Proč bych se měla zlobit?“ ptala se nechápavě Ginny.

      „No… nezdá se, že bys nějak zvlášť toužila po mých něžnostech…“ vysvětloval zaraženě Harry.

      Ginny se usmála.

      „Ale ne… Jsem prostě jen trochu unavená. Udělala jsem za posledních pár dnů dost práce, jestli sis nevšiml…“ a trochu se na závěr zamračila.

      „Jistěže jsem si všiml, miláčku. Takhle nazdobené nebyly ani Bradavice, co si pamatuji… Jen mi to připadá trochu přehnané, když máme většinu Vánočních svátků trávit v Doupěti,“ neodpustil si drobnou výčitku.

      „Vím, že nás mamka pozvala, ale já nehodlám strávit naše první Vánoce ve společnosti svých rodičů a všech svých rozjívených bratrů!“ rozčílila se Ginny. „Proč myslíš, že jsem si s tím dala tolik práce? Chtěla jsem tě udržet doma!“ téměř jí vstoupily slzy do očí.

      „Tak proč jsi něco neřekla? Já samozřejmě nemám nic proti tomu, být o Vánocích s tebou, Ginny. Ale řekla jsi mamce, ať s námi na svátky počítá, tak jsem nemohl tušit, že je chceš strávit jen se mnou…“ hned ji konejšil Harry a objal ji. „Naopak… Vypadá to, že to budou nádherně strávené Vánoce…“

      Ginny v jeho objetí tála a rozpouštěla se. Všechna únava a napětí, které se v ní usadily během příprav té nejkrásnější Vánoční atmosféry v tomto domě, zmizely a ona mu s úlevou vrátila jeho polibek.

      „Tak a já teď půjdu přispět svým dílem k výzdobě našeho domova!“ prohlásil po snídani Harry a vyrazil ven pro stromeček.

               Vybral jedli vysokou asi dva metry. Byl to pěkně rostlý stromek plný života. Musel být uříznutý dnes ráno, protože v něm ještě proudila životní míza. Harry ji cítil pod svými dlaněmi, když stromek nesl do obývacího pokoje. Postavil jedličku ke stěně a přivolal si pomocí hůlky z pokladnice svou Merlinovu hůl. Pak přivolal dřevěnou káď, do které mamka v Doupěti namáčela prádlo, udělal si kopii a původní zase poslal zpět, aby nechyběla. Postavil ji do rohu, který Ginny vyklidila na stromek. Naplnil ji úrodnou lesní hrabankou a jedli postavil doprostřed. Jednou rukou ji pevně držel, aby stála hezky rovně a druhou na ni namířil krystal na konci hole. Pak si představil, jak z uříznutého kmínku rostou kořínky a prorůstají zeminou. Soustředil se na to, aby zesílily a prorostly rovnoměrně celou kádí. Krystal zářil a magie, která z něj prýštila, plnila jeho přání.

      Když kouzlo ukončil, tak odhrábl hlínu kolem kmínku, aby se přesvědčil, jak to fungovalo. Skvěle! Silné pevné kořeny byly rozložené pravidelně do všech směrů a nikde nebyla ani známka po tom, že se této jedličky vůbec někdy dotkla pila. Byl sám se sebou spokojený. Když se o ni bude dobře starat, tak bude mít stromek i na další Vánoce a na zahradě po zbytek roku další strom. Opřel svou hůl o stěnu vedle okna a šel otevřít krabici s ozdobami, kterou mu tady Ginny nachystala. Hned navrchu ležel zlatý andělíček s lyrou v rukách. Odlevitoval ho na vršek jedle a v okamžiku, kdy ho usadil, tak Anděl zamával křídly a začal na svou lyru drnkat vánoční melodie. Harry se vrátil ke krabici a broukal si tiše pro sebe:

      „Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas…“ usmál se a v hlavě se mu okamžitě zrodil nápad. Přeměnil hůlkou pět menších zlatých koulí na rolničky a pověsil je hned pod anděla na nejvyšší větvičky. Pak stačilo jednoduché ozvučovací kouzlo a rolničky svým jemným zvoněním začaly doprovázet andělovu melodii. Rozvěšoval další skleněné koule ve zlaté a rudé barvě a konečně se v něm rozhostila ta správná vánoční nálada. Rozmístil po větvích asi padesátku vánočních svíček, které se zapalovaly jen mávnutím hůlky a jejich plamínky byly studené, aby nehrozilo podpálení. Natáhl kolem dokola několik zlatých řetězů a poodstoupil, aby se pokochal svým dílem.

               S pohledem na anděla si vzpomněl na jedny z Vánoc strávených v Doupěti, kdy George s Fredem znehybnili odchyceného zahradního trpaslíka, navlékli mu zlaté šatičky, připevnili křídla a přeměnili ho tak na Vánočního anděla. Trochu se mu zastesklo po Fredovi a náhle dostal nápad. Popadl svou druidskou hůl a soustředil se na jednu z větších zlatých koulí pod vrcholem stromku. Rozesmátý Fredův obličej se na ní objevil během chviličky…

      „Páni, že mi to ale sluší… Znamená to, že s vámi budu trávit letošní Vánoce?“ ozval se mu v hlavě Fredův hlas.

      „Jasně, Frede, a nebudeš sám…“ odpověděl mu Harry a soustředil se na další zlatou kouli.

      Vedle Freda se objevila, Lily, vedle ní James a hned v zápětí i Sirius.

      „To budou veselé Vánoce, Harry… Ale pokud se nemýlím, tak Ginny je chtěla trávit jen s tebou…“ smáli se mu táta a Sirius.

      „Tohle nejsou kouzelné portréty, nebudete nám do toho kecat. Jen jsem vašimi obrázky ozdobil ozdoby,“ smál se hlasům ve své hlavě a pokračoval. Přidal obrázek profesora Brumbála, Remuse a Tonksovou. Pak se na chvíli zamyslel a na kouli vedle Tonksové přidal i Moodyho s jeho kouzelným okem.

      „To je ale vybraná společnost…“ zabručel mu v hlavě starý bystrozor a pozdravil se s ostatními.

      „Ještě jsem neskončil…“ s úsměvem na tváři oznámil hlasům ve své hlavě Harry a začal se soustředit na profesora Snapea. Když se objevila tvář s výrazným nosem a zplihlými mastnými vlasy na kouli vedle Siriuse, tak se mu v hlavě strhla bouře.

      „To s tím Srabusem nemyslíš vážně, že ne?!“ zhrozil se Sírius

      „Mě také nijak zvlášť netěší, že jsem byl umístěn vedle toho prašivého psa, pane Pottere. Když už jste dostal tak pošetilý nápad, že mou podobiznu použijete k Vánoční výzdobě, tak mě prosím přesuňte do lepší společnosti…“ ozval se svým typicky jedovatým hlasem lektvarista.

      „Přestaň prudit, Snape!“ okřikl ho James.

      „Nechápu, co to toho kluka popadlo, cos to s ním provedl Srabusi!“ vztekal se Sirius.

      „Okamžitě toho nechte, oba!“ okřikla je Lily. „Vítej v rodině, Severusi. Všichni moc dobře víme, co jsi pro Harryho udělal…“

      Harry se jim do toho nepletl, jen s úsměvem Snapeovu podobiznu pověsil vedle profesora Brumbála.

      „No, to už je mnohem lepší, pane Pottere, ačkoli stále nechápu, proč mě taháte do rodiny…“

      „Ale jistěže chápete, pane profesore. Při vaší inteligenci…“ ozval se konečně i Harry.

      „Když už vám to nerozmluvím, tak byste mohl alespoň změnit barvu toho podkladu. Zlatá Nebelvírská mi nikdy moc neslušela…“ nepřestal s protesty protivný Zmijozel. Harry měl však Vánoční smířlivou náladu, tak se nenechal dlouho přemlouvat a přeměnil jeho kouli na stříbrnou. V tom okamžiku se hlásili o změnu barvy i havraspárký Moody a mrzimorka Tonksová. Dostali také stříbrnou…

      „Už budu muset to rodinné setkání rozpustit, začíná mě z vás třeštit hlava,“ oznámil jim všem Harry, zapadl do křesla a zavřel vyčerpaně oči. Tolik najednou jich ještě nesvolal. Bylo to opravdu dost vyčerpávající… 

      Když ho přišla zkontrolovat Ginny, tak ho našla podřimujícího s hlavou zabořenou v opěradle pohovky.

      „Páni, ty obrázky na koulích jsou výborný nápad, Harry. Budou tak s námi všichni, kteří už s námi být nemůžou…“ chvíli zasněně hleděla na ozdobený rozsvícený stromek, pak mávnutím hůlky zhasla svíčky a vyzvala mžourajícího Harryho:

      „Když tě to zdobení tak unavilo, tak se pojď naobědvat a pak si půjdeme na chvíli zdřímnout před noční…“

      Harry se zvedl a cestou do kuchyně své ženě vysvětlil, že není unavený ani tak ze zdobení stromečku jako z té sleziny, co se mu při tom sešla v hlavě.

      „Tvůj otec a Sirius ve společnosti profesora Snapea? Tak to muselo být docela zábavné…“ smála se Ginny.

      „Ano, bylo to opravdu vzrušující. Myslel jsem, že z toho po smrti vyrostli, ale zdá se, že některé věci se ani tam nemění…“

      „Možná je to dobře…“ zauvažovala Ginny. „Bude se mi tam lépe odcházet, když budu vědět, že vztahy zůstávají při starém…“ dodala zamyšleně.

      „Kšá! Dej pokoj s takovými myšlenkami. Nikam se nechystej. Čeká tě ještě spousta let po mém boku, takže takové úvahy si koukej rychle odpustit…“ vynadal jí laskavě Harry a rychle se k ní přitulil. Nakonec toho po obědě moc nenaspali, i když zmizeli do ložnice na celé odpoledne.

               Noční služba začala docela poklidně. Do deseti hodin bylo naprosté ticho. V deset se ozval poplach z jihu, který šli vyřešit McCormacková, Harris a Ginny. Chytili vlkodlaka dřív, než stačil někoho pokousat, takže si Ginny libovala, že ho to možná ušetří vězení, když ho předali do cely předběžného zadržení, už přeměněného a vyléčeného. Po půlnoci se ale světýlko u podhorské vesnice na severu Skotska rozblikalo docela zběsile.

      „To vypadá na celou smečku,“ vydechl překvapeně Savage. „Harry, rychle hůl do ruky a jdeme na to…“

      Vlkodlaci

      Když se objevili na malém návrší nad vesnicí, tak měl Harry opravdu připravenou Merlinovu hůl v ruce a ostražitě se rozhlížel. Náhle se z levé strany, od chalupy, která stála těsně u lesa, ozval zoufalý dívčí výkřik. Okamžitě se tam přemístili a začali propátrávat zrakem tmu prozářenou úplňkem. Zahlédli ale už jen pár stínů mizejících v lese.

      Po chvilce rozhlížení se vydali na průzkum. Hrdonožka a Harry vstoupili do domu, Savage, jako nejlepší stopař, pátral venku. Harrymu se zvedl žaludek, když v kuchyni, která byla největší místností v domě, zahlédl starou ženu. Byla mrtvá. Nejen to. Divoce rozervané hrdlo téměř oddělovalo hlavu od těla. Z té ženy zbyly v podstatě jen cáry masa. Že to byla stařenka, poznali jen podle téměř bílých dlouhých vlasů, které z té krvavé změti zářily jako stříbro. Škoda, že nebyly skutečně stříbrné, mohly jí poskytnout alespoň nějakou ochranu proti rozběsněné smečce, která se o její tělo pravděpodobně přetahovala…

      I Hrdonožku ten pohled zpočátku přikoval na místě, pak se ale začal rozhlížet po domě.

      „Ten hlas, co jsme slyšeli, patřil určitě mladší ženě, Harry…“

      Odpověď našli v malé ložnici za kuchyní. Stáli tam dvě postele nad sebou a ve dveřích našli krvavé stopy. To už se k nim přidal i Savage.

      „Napočítal jsem stopy osmi vlkodlaků; to je neobvykle velká smečka… Táhli odsud dvě těla.“

      Harry se rozhlédl po ložnici. Otevřel kufry, které ležely ještě nevybalené u stěny pod oknem.

      „Děti, které přijely ze školy za babičkou na prázdniny,“ komentoval svůj objev. „Chlapec asi dvanáctiletý – je ve druhém ročníku – a dívka přibližně čtrnáctiletá – čtvrtý ročník…“ pak se zadíval nešťastně na Luka. „Myslíš, že jsou mrtví?“

      „To by je nevláčeli sebou, Harry. Zřejmě je jen pokousali; chtějí rozšířit smečku a vychovat si mladé…“ zavrtěl hlavou Savage.

      Harry se napřímil a vyhrkl:

      „Tak honem za nimi, dokud nemají velký náskok! Musíme je najít a vyléčit!“

      Savage přikývl, ale hned ho začal krotit:

      „Na tohle si musíme přivolat posily, Harry. Ta smečka je příliš veliká. To není obyčejná rodinná skupina. Vypadá to na organizovanou smečku, která má velmi silného a schopného vůdce…“ a hned poslal svého patrona na ústředí se zprávou. Za chvíli tu byla Ginny se svými mentory i s dvěma zaměstnanci odboru pro dohled nad kouzelnými tvory, kteří během úplňku posilovali bystrozorské služby. John Colby a Paul Hudson byli mladí a připravení na boj. Harry je oba znal už z doby, kdy pomáhali Johnovu bratru Jerrymu pitvat Voldemortovo hadí potomstvo.

      „Všichni si přivolejte košťata. Z bezpečnostních důvodů je budeme stopovat ze vzduchu. Tak velká smečka by mohla být skutečně nebezpečná…“ pustil se do organizování pronásledování Savage.

      „Ginny, vezmeme si masky. Noční zvěř by nám mohla pomoct se stopováním…“ napadlo Harryho a během chvilky už si oba nasazovali masky Pána zvířat na tvář. Rozdělili si také dřevěné figurky, aby je případně mohli použít v boji proti vlkodlakům.

      Savage na stopy poslal stopovací kouzlo a tak se mohli několik metrů nad zemí vydat po světélkujících znameních do stíhání. Po několika stech metrech ale stopa končila. Savage slétl na zem a začal hledat fyzické známky po otiscích vlkodlačích tlap. Harry spojil svou mysl s prolétajícím puštíkem a nechal ho kroužit nad svým mentorem, aby jeho zrakem hlídal bystrozorovo bezpečí. Ginny se mezitím pokoušela kontaktovat další živé tvory v okolí a vytáhnout z jejich paměti, kudy se smečka vydala. Savage k nim potichu vzlétl a s kroucením hlavy oznámil:

      „Stopa prostě zmizela. Je tam dál úplně čisto… Ještě jsem se nesetkal s tím, aby vlkodlaci takto dokázali mazat stopy…“

      Ginny hlásila:

      „Odbočili doleva k horám. Běželi kolem tamtoho mraveniště,“ a ukazovala jim nový směr. Dál postupovali dost pomalu, jen podle informací poletujících nočních motýlů, netopýrů, nebo sov. Pak se ale znova objevila světélkující stopa, takže mohli přidat. Vedla je přímo k nejbližšímu horskému průsmyku. Po několika metrech v horách znovu zmizela. Savage už se ani nepokoušel ji znovu najít, protože na skalnatém povrchu stejně neměl bez stopovacího kouzla šanci. Takže zase přišel na řadu hmyz a ostatní zvířena. Konečně našli místo, kde smečka odbočila. Jen úzká průrva mezi skalami, která vedla do zalesněného horského údolí, dobře skrytého před zvědavými zraky. Mezi pokroucenými borovicemi se krčila nenápadná dřevěná bouda. Už před průletem úzkou soutěskou Harry na všechny přítomné poslal zastírací kouzlo. Kroužili nad srubem neviděni, neslyšeni a počítali stíny kolem. Venku bylo šest vlkodlaků. Další dva museli být uvnitř s dětmi. Ze srubu se ozýval pláč a vyděšené naříkání.

      Po průzkumu se všichni vznesli vzhůru, až nad štíty obklopující údolí, aby byli z dosahu bystrých vlkodlačích smyslů. Harry zrušil zastření a nechal trochu rozzářit krystal na své holi, aby ostatní viděli, kde se mají shromáždit. Šeptem uspořádali krátkou bojovou poradu.

      „Já bych mohl na tu mýtinu, co je kus od srubu, poslat lvího samce. Ten bude myslím nejvhodnější. Vlkodlaci to půjdou určitě prověřit a shromáždí se mi hezky v kruhu kolem něj. Šest bych jich měl snad zvládnout zavřít do klecí, když budou dobře srovnaní…“ navrhoval Harry. Savage souhlasil, ale poslal s ním pro jistotu ještě Johna a Paula, aby byli připravení poslat klec na ty, které by Harry minul.

      „My ostatní se budeme soustředit na srub a na děti. Joe odstraní střechu a napadneme je shora. Ginny, ty bys měla skočit jako kočka dovnitř a zaměřit se jen na ochranu těch dětí. Sally tě bude jistit shora. Já, Hrdonožka a Harris si vezmeme na starost zneškodnění těch vlkodlaků, co jsou uvnitř…“

      „Dobře,“ souhlasila Ginny, „ale nejdřív tam pošlu nějakou můru na průzkum, abych viděla, jak to uvnitř vypadá. Pak dám teprve Harrymu pokyn, že může začít…“ plánovala. Harrymu se to moc nelíbilo. Ginnin kuguár byl sice silná šelma a proti jednomu vlkodlakovi by jistě dokázal uspět, ale oni předpokládali, že tam budou dva…

      „Ginny, radši si vezmi na pomoc ještě tu antilopu, její ostré rohy, by ti mohly být k užitku…“ požádal ji a starostlivě se zahleděl jejím směrem. Jeho žena se snesla až k němu, chlácholivě ho poplácala po rameni a zašeptala mu do ucha:

      „Neboj, Harry, mám skvělé jištění. Ale s tou antilopou je to dobrý nápad…“

      Savage znovu zopakoval dohodnutý plán a poradu ukončil:

      „Signálem k zahájení útoku na srub bude zařvání lva. Až se ti tam vlci shromáždí, tak ho nech zařvat, abychom věděli kdy bezpečně vtrhnout dovnitř…“

      Harry se rychle domluvil s Johnem a Paulem na taktice:

      „Budu nad středem mýtiny, vy hlídejte okraje lesa okolo. Vlkodlak, který neskončí v kleci je váš. Nesmíte ho nechat doběhnout zpět ke srubu…“

      Paul se přiznal, že se mu magickou klec ještě nepodařilo vyčarovat a domluvil se s Johnem Colbym, že bude sesílat jedno svazující kouzlo za druhým, aby udržel vlkodlaka na místě, dokud nepřiletí on. Harry se opět skryl zastíracím kouzlem a hned na to už se potichu snášeli přímo nad mýtinu. Harry si připravil figurku lva a čekal, až Ginny udělá průzkum a mentálně mu dá pokyn k zahájení akce. Jejich spojení bylo díky maskám Pána zvířat perfektní. Za chvíli mu hlásila dva vlkodlaky ve srubu a pobídla ho k zahájení akce.

               Dřevěná figurka lvího samce dopadla do trávy uprostřed mýtiny. Harry se na ni plně soustředil a během chvilky se v těch místech už slastně protahoval lev s mohutnou tmavou hřívou. S něžným zavrněním si zívl a ten celkem tichý zvuk okamžitě upoutal pozornost vlkodlaků. Během chvilky tu bylo všech šest vlků a okamžitě neznámého vetřelce obklíčili. Lev se postavil do střehu, připravený se bránit. Vlci byli ale opatrní. Obíhali obrovskou šelmu v kruhu a čekali na vhodnou příležitost k útoku. „Nejvyšší čas to spustit…“ pomyslel si Harry a lev zvedl hlavu vzhůru a hlasitě zařval. Zároveň s tím řevem zakroužil Harry nad hlavou Merlinovou holí, krystal se rozzářil a šest vlkodlaků se ocitlo ve zlatých klecích. Zakroužil holí podruhé a klece ztratily lesk, zčernaly a uzavřely vlkodlaky bezpečně uvnitř. 

      Harry se spokojeně rozhlédl a najednou strnul – těch klecí bylo jen pět! Rychle se rozhlédl okolo. Pár metrů od mýtiny byla v lese ještě jedna klec, která se právě na chvíli zlatě rozzářila. Rozletěl se k ní a John mu plný adrenalinu vzrušeně popisoval, jak si všiml mladého vlka, který se vyděsil ze lvího řevu a dal se na úprk směrem ke srubu.

      „Zasáhl jsi skvěle a přesně, Johne. Dobrá práce…“ pochválil ho Harry a zrzek se zajíkl nadšením.

      Okamžitě se vydali zjistit, jak to vypadá s ostatními.

      Střecha na srubu prostě zmizela. Zrušili svá zastírací kouzla, protože ostatní už to udělali také. Ginny a McCormacková utěšovaly vyděšené děti, které, přestože byly pokousané a vláčené smečkou dost daleko, vypadaly po fyzické stránce docela dobře. Jejich strnulost a naprosto prázdné výrazy v očích ovšem ukazovaly na to, že jsou v šoku. McCormacková také hned, jak nahlásili, že je všech šest vlkodlaků venku zajištěno, vytáhla z kapsy hábitu asi metrový provaz – přenášedlo, naprogramované na nemocnici U Svatého Munga – a s Ginninou pomocí obě děti přenesla.

      Harry se rozhlédl a viděl jen jednu klec, ve které byla uzavřená stará, téměř bílá vlčice.

      „Ginny hlásila uvnitř dva vlkodlaky…“ zeptal se zmateně Hrdonožky.

      „Jo… Ten druhý, velký mohutný samec, prostě zmizel. Luke s Harrisem pátrají po okolí, jestli nenajdou nějakou stopu…“ odpověděl mu větší z jeho mentorů.

      Jenže Savage s Harrisem se vrátili zcela bezradní.

      „Nikde nic… Začínám si myslet, že se prostě přemístil…“ znepokojeně je informoval Savage.

      „Jenže já jsem ještě neslyšel o vlkodlakovi, který by něco takového dokázal… I to mazání stop, je velice neobvyklé…“ zamyšleně se přidal starý, zkušený bystrozor Harris.

      To už se vrátily Ginny a Sally a tak Savage, který velel této akci, všechny pochybnosti uzavřel:

      „Přeměníme a urychleně přesuneme ty, co jsme pochytali. Až budou bezpečně v celách na ministerstvu, tak je můžeme důkladně vyslechnout a zjistit, kdo že nám to vlastně utekl…“

               Výslechy na ministerstvu přinesly několik zajímavých informací. Přestože čerstvě přeměnění a vyléčení vlkodlaci působili dost zmateně, tak se z nich podařilo vytáhnout jen to, že ten, co jim zmizel, byl vůdce celé smečky. Obdivovaný a milovaný všemi. Jediné, co se o tom tajemném vůdci dozvěděli, bylo, že mu všichni říkají Modrooký. Nic víc o něm nevěděli. Je mocný, je chytrý a určitě si pro ně přijde. On svou smečku neopustí, on je všechny zachrání…

      Savage nařídil stráži v celách předběžného zadržení zdvojnásobit hlídky a maximální ostražitost. Sám ještě všechny cely zabezpečil novými bezpečnostními a výstražnými kouzly. Pak si sedli na ústředí a začali dávat dohromady zprávu o dnešní akci. Harry chvíli poslouchal, ale pak se podíval na hodinky. Sedm ráno… To už budou Andromeda s Tedem vzhůru…

      „Jdu za Andromedou Tonksovou. Zkusím se na toho tajemného Modrookého zeptat Lupinova portrétu. Třeba o něm něco zaslechl; konec konců se dost dlouho mezi vlkodlaky pohyboval…“

      Savage souhlasil.

      „Jestli o něm má nějaké zprávy, tak nám sem ten jeho portrét přines. V pátrání po něm bude pokračovat i další směna, takže je potřeba, aby byli dostatečně informovaní… Nakonec… rád zase uvidím Tonksovou…“ dodal potichu a spiklenecky na Harryho mrknul.

      Harry se na místě otočil a zmizel.

               „Omlouvám se, že jsem vás přepadl takhle bez ohlášení…“ unaveně mžoural na ještě rozespalou Andromedu v županu. „Máme z dnešní noci komplikovaný případ a já bych potřeboval Remusovu pomoc…“ vysvětloval.

      Andromeda ho pozvala dál, když v tom z kuchyně vyběhl malý Ted a nadšeně mu skočil kolem krku.

      „Stlejdo, máš dálek pro Teda?“

      „Dnes ještě ne, broučku,“ smál se Harry. „Dárky budou až zítra ráno…“

      „Tede Lupine! Jak to, že jsi zase Darince utekl? Ta malá chudinka se z tebe jednou dočista zblázní…“ nadávala mu laskavě babička a maličká skřítka už malého divocha, se zářivě zelenými vlasy i očima, držela pevně za ruku a odváděla ho zase k snídani.

      Harry se posadil ke stolku ve vstupní hale a pozdravil se s Remusem, Tonksovou i jejím tátou.

      „Potřebuji tvoji pomoc, Remusi. Neslyšel jsi někdy mezi vlkodlaky o někom, komu říkali Modrooký? Dnes v noci jsme se střetli s jeho smečkou, ale on nám utekl – zmizel beze stopy…“ zeptal se hned na rovinu.

      „Modrooký?“ rozsvítily se v Remusových očích plamínky zájmu. „To by mohl být jedině Richard Lion. Říkali mu Richard Lví srdce, přestože byl zařazen do Havraspáru. Oba jeho rodiče byli vlkodlaci, ale on se narodil čistý, zdravý bez toho hrozného prokletí. Díky němu jsem v sobě dokázal držet naději, že bude můj syn v pořádku, celých těch devět dlouhých měsíců, co ho Dora nosila pod srdcem…“

      Z Harryho náhle spadla veškerá únava.

      „Takže ho znáš? Dobře?“

      „Jistě, Harry. Byl to můj přítel…“ odpověděl bývalý vlkodlak.

       

      Items details

      • Hits: 29500 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy  

      #
      anča 27 Duben 2015
      Wow, moc hezké pokračování, líbilo se mi to se Severusem :-)
      #
      maja 01 Květen 2015
      Ano, to jsem si užila :D
      #
      rusalka 12 Duben 2016
      Krásné vánoce na G. náměstí 12, perfektní je i pan holič, nebo starožitník. Nejlepší v kapitole je Snape. Potěšilo, děkuji. :-)
      #
      stagart 22 Listopad 2017
      Májo, přečetl jsem text "A jak to bylo dál..." za dva večery. Je to opravdu velmi dobré, dobře propracované vzájemné vztahy, má to spád, zajímavé nápady... Když to srovnám se starší pastiší HP od Lucy, tak je to o dvě třídy lepší, nesnažíš se vztahy malovat přehnaně na růžovo, ani nevybíjíš hlavní postavy kánonu. Bylo by dobré zakončit alespoň tu rozepsanou novelku.
      #
      maja 23 Listopad 2017
      Díky za chválu. Minulý týden jsem se ke Vzpouře na chvíli vrátila a napsala jsem hned dvě strany, takže se pokračování snad dočkáte. Škoda, že zrovna na tuhle povídku musím mít vyloženě náladu. Už mě neinspiruje tolik, jako dřív. Ale dokončím určitě 8)
      #
      stagart 28 Červenec 2019
      Zdravím autorku, přečetl jsem opět "Jak to bylo dál" hezky jako celek. Je znát, že máte již nějaké zkušenosti s psaním a svoje vlastní bohaté prožitky. Postavy jsou pěkně prokreslené a nejdete pouze po povrchu, což je čtenářsky přívětivé. Velmi hezký nápad s mytologií keltských kněží mě zaujal asi nejvíce, jistě by se dal ještě dále rozpracovat do zajímavého příběhu - nečetla jste náhodou Holdstockovu sérii Les mytág? Hezké motivy použil ve svých románech také Simon Green - lovec Hern, Merlin atd...
      #
      Marciada 10 Březen 2024
      Májo bude pokračování Vzpoury vlkodlaků?