Sedmadvacátého šel Harry do práce s velkými obavami.

Jeho obavy se nijak nezmenšily, když uviděl stále ještě velmi nazlobeného Hrdonožku. Nezmenšily se, ani když z Dobsovy kanceláře viděl odcházet velmi zkroušeného Iana Webse, strážného, který měl v době přepadení službu v celách předběžného zadržení. A rozhodně se nezmenšily, když v Dobsově kanceláři uviděl Kingsleyho Pastorka. Nevěděl, proč se vlastně tolik bojí. Jeho logika mu pořád tvrdila, že se zachoval správně. Neudělal žádnou chybu. Ale jeho instinkty ho znejišťovaly. Něco mu uniklo, něco bylo špatně…

Posadili se k dlouhému stolu, v jehož čele seděl šéfbystrozor Dobs. Kingsley seděl stranou, což znamenalo, že je zde jen jako pozorovatel. Dobs prohrábl pergameny s hlášeními na stole před sebou a vytáhl ten s Harryho písmem.

Harry mírně znervózněl.

„Takže, začnu u vás, pane Pottere…“ zahájil sezení Dobs. „První čtyři měsíce bystrozorského výcviku jsou v podstatě zkušební dobou. Jste zařazeni do týmů, abyste poznali práci bystrozora a mohli se rozhodnout, jestli je to skutečně to, co chcete dělat.“

Harry výrazně znervózněl.

„Pro nás zase tato doba slouží k tomu, abychom poznali co v kadetech je a jestli se hodí do našeho týmu, dříve, než je pošleme do speciálních kurzů, které nejsou zrovna nejlevnější záležitostí.“

„On mě chce vyloučit z bystrozorského výcviku? Proto je tu Kingsley?“ letěly Harrymu hlavou znepokojující myšlenky a přeskočil pohledem z šéfa na ministra. Ten ale seděl naprosto v klidu a se zájmem poslouchal Dobse.

„Vám, pane Pottere, přestože jste se zúčastnil několika akcí, unikl jeden důležitý fakt…“ pokračoval vážně Dobs. „Bystrozorské oddělení není sdružení osamocených bojovníků, ale vybraná skupina specialistů, kteří se spoléhají jeden na druhého a navzájem si kryjí záda…“

Harry se nad jeho slovy trochu zamyslel. „Ano, má pravdu. Jsou neustále ve dvojicích, na většinu náročných akcí se chodí ve větších skupinách… Asi jsem to opravdu pohnojil…“

„Z vaší zprávy vyplývá, že si nejste vědom, jakou jste udělal chybu. Stihl jste snad již přehodnotit vaše závěry?“

Harry zavrtěl hlavou.

„Dobře. Tak si teď představte, že by Lion nepřišel sám, ale přivedl si sebou partu kamarádů. Myslíte, že byste tady dnes seděl?“

„Tu chvilku bych se pravděpodobně dokázal ubránit. Ostatní tam byli během okamžiku…“ odporoval Harry.

„Jen proto, že na chodbě nenarazili na odpor a dveře k celám nebyly zablokovány kouzly. Spoléháte na své štěstí, ale to vás jednou opustí, a pak jeden z nás dvou, jak tu s vámi sedíme, bude muset oznámit Ginny, že je vdova… To vážně chcete?“

Harry sklopil oči a upřeně zíral na své ruce, křečovitě sevřené na desce stolu. Pochopil, ale nevěděl, co má říct. Co od něj chtějí slyšet? Dlouhé ticho přerušil Kingsley Pastorek:

„Harry, já vím, že tě Brumbál učil samostatnosti. Naučil tě spoléhat na své instinkty a řídit se jimi, ale takto se tato práce dělat nedá… Odvaha a samostatnost jsou určitě v naší práci potřeba, ale nesmíme jednat bez rozmyslu. Někdy je nutné riskovat, ale bystrozor musí poznat, kde končí odůvodnitelné riziko a kde začíná zbytečný hazard. Pokud se obětuješ, abys zachránil život někoho jiného, tak jsi hrdina, ale pokud se necháš zbytečně zabít, tak jsi jen hlupák. A je jedno, co pak napíšou v novinách. Kdyby Lion přišel zabíjet, tak byl strážný mrtvý dávno předtím, než ses k němu dostal. Už ti to došlo?“

„Já to chápu. Došlo mi to. Vím, že jsem udělal chybu a omlouvám se…“ odpověděl mu nešťastně Harry.

„Trestat tě nebudeme, chybu může udělat každý a samostatnost je, jak jsem již řekl, v naší práci nezbytná, ale nesmíme chyby opakovat. Až dokončíme individuální pohovory, uspořádáme větší sezení a připravíme společně opatření, aby nás příště nikdo takhle nenachytal. Ty si do té doby projdeš záznamy, připravíš si rozbor podobných událostí s tragickým koncem a na závěr znovu popíšeš, jak jsi včera v noci uvažoval a jak bys v podobné situaci jednal příště. Hlavně buď k sobě upřímný, nepotřebujeme, abys nám řekl to, co chceme slyšet, ale to PROČ je pro nás důležité. A teď si budeme ještě chvíli povídat, třeba tě při tom něco napadne.“

Harry zrudnul a mlčky přikývl. Připadal si jako ve škole před Snapem, když dostal trest za další zpackaný lektvar. Jenže Dobs netrestal. Chtěl jen rozebírat jeho chování při akci. Chtěl slyšet, co by teď Harry udělal jinak, jak by se zachoval, kdyby se do podobné situace dostal znova.

„Náš pohovor je u konce,“ pronesl nakonec Dobs, „jak jsem již řekl, na naše setkání si připravíte rozbor obdobných událostí a svých myšlenkových pochodů. Navíc bych ocenil, kdybyste se pokusil připravit několik návrhů, které by nám usnadnili řešení podobných krizových situací. Zdůrazňuji jakýkoliv návrhů, od zabezpečení budovy, přes komunikaci mezi bystrozory, až po jejich výcvik. Na pátrání po Lionovi a jeho vlkodlacích se až do vyjasnění včerejšího incidentu nebude podílet nikdo ze zúčastněných.“

A Pastorek s nepatrným úsměvem dodal:

„Neboj, Lion ti neuteče, hned jak si vyjasníme, co se včera stalo, půjdete po něm. Věřím, že ho dostanete. Rozhodně nestojím o to, aby se mi po Ministerstvu potulovali nezvaní hosté, a už vůbec nestojím o to, aby venku zbytečně umírali nevinní lidé.“

Dobs ale s Harrym ještě neskončil. „Druhého ledna nastupujete na kurz tělesné přípravy. Budete čtyři týdny s mistrem Hagiharou pracovat na své kondici, abyste byli připraveni na jeho výcvik v boji bez kouzel, který budete absolvovat během víkendů celý příští rok. Upozorním mistra, aby si na vás dal opravdu záležet, takže si přibalte dostatek regeneračního balzámu…“ ukončil projednávání Harryho případu Dobs.

Pak přišli na řadu jeho mentoři. To bylo pro Harryho snad ještě horší, než probírání jeho vlastního selhání. Dobs s nimi podrobně probral jejich hlášení, Kingsley nezasahoval, jen pozorně poslouchal. Když skončili, tak se zeptal Hrdonožky:

„Joe, jsi naštvaný na Harryho, nebo na sebe?“

Hrdonožka se zamračil:

„Samozřejmě, že jsem mnohem víc naštvaný na sebe. Jsem opravdu dobře obeznámen s jeho dobrodružnými výpravami, měl jsem očekávat, že vyvede něco takového, a přesto jsem se neobtěžoval dát mu jasné instrukce, jak se má v podobných situacích chovat… To hodlám napravit okamžitě.“

Savage se zasmál a přidal:

„To já jsem naštvaný jen sám na sebe. Neskutečně mě se… rozčiluje, že to přenášedlo nenapadlo mě…“

Harry se konečně trochu uvolnil, dokonce se lehce usmál. Takže když Dobs rozbor událostí ukončil a zeptal se, jestli mají ještě nějaké dotazy, osmělil se a zeptal se:

„Proč tam byl Webs sám? Myslel jsem, že mají mít zesílené služby…“

Dobs se zachmuřil a vyměnil si pohled s ministrem. Pak odpověděl:

„Noční službu nastoupili ve dvou. David Kubych ovšem ve tři hodiny ráno zkolaboval. Začal úporně zvracet, bylo mu prý opravdu hodně špatně, tak ho Webs poslal pomocí nouzového přenášedla k Mungovi. Rozhodl se, že těch pár hodin do vystřídání už doklepe sám…“

„Takže Kubych leží u Munga?“ zeptal se s podezřením v hlase Harry.

Dobs si ztěžka povzdechl.

„Ne, neleží. Vůbec ho tam neošetřili. Zmizel beze stopy. Také jsme zjistili, že večer, před nástupem do služby, vybral veškerou svou hotovost u Gringottů a zrušil svůj trezor. Vzhledem k tomu, že už nebyl jejich zákazníkem, uvolili se skřeti pustit důležitou informaci. Pár hodin před tím, než zrušil účet, mu někdo na konto převedl padesát tisíc galeonů…“

„Sakra!“ zahřměl Hrdonožka. „Byl to docela milý kluk, měl jsem ho rád! Nikdy bych do něj neřekl, že dokáže takhle zradit!“

„Už jsme po něm vyhlásili pátrání,“ zapojil se Kingsley. „Protože předpokládáme, že se ztratil ze země, tak jsem zapojil i odbor Mezinárodní kouzelnické spolupráce. Ale je to chytrý kluk, bystrozorským výcvikem neprošel jen proto, že mu nešly nitrobrana a paměťová kouzla, takže bude těžké ho dopadnout…“

„Já nicméně doufám, že se mi dostane do rukou dřív, než půjdu do penze…“ zavrčel Dobs.

S tím schůzku ukončil.

Harry byl na zbytek služby poslán do archivu, aby zpracoval pro Dobse rozbor tragických zásahů, podobných jeho nepromyšlené akci. Opět si připadal jako ve škole, kde často psával eseje za trest. Do večera ale pochopil, proč bystrozoři pracují v týmu, proč si navzájem kryjí záda, a uznal, že jednal zbrkle a nepromyšleně. Aby byl dobře připravený na briefing, na závěr svojí zprávy připsal i pár návrhů na zlepšení ostrahy ministerstva. Pomohla mu v tom jeho televize a několik filmů, které v poslední době viděl. Navrhl, aby strážní, kteří mají volno mezi službami, drželi něco, jako viděl v tom filmu o hasičích – pohotovost na telefonu, kdyby bylo potřeba nahradit zraněného kolegu nebo posílit službu. Samozřejmě svůj návrh pozměnil podle kouzelnických možností. Navrhl, aby bystrozorské týmy nosily dvousměrná zrcátka pro zlepšení komunikace. Nakonec nabídl sám sebe a svou Merlinovu hůl na vylepšení bezpečnostních kouzel nejen kolem cel předběžného zadržení a soudní síně, ale kolem celého ministerstva.

Když se půl hodiny před začátkem schůze vrátil z archivu na ústředí, tak Savage mlčky natáhl ruku pro jeho práci. Podal mu ji a posadil se mezi něj a Hrdonožku k jejich stolu.

„Zanedbal jsem tvou instruktáž, Harry, a hodlám to brzy napravit,“ oznámil mu Joe. „Teď na to není dost času, ale příští službu se připrav na důkladné školení!“ pořád ještě mluvil stroze a dost ostře, takže si Harry uvědomil, že na první pohled dobrácký obr, umí být i pořádně ostrý.

„Počkej, Joe,“ zarazil ho Savage. „Než se do něj pustíš, tak si přečti jeho práci. Myslím, že už toho dost pochopil…“

Hrdonožka ho poslechl a jak četl Harryho studii, tak jeho výraz tál, oči se začaly usmívat a ke konci dokonce pochvalně přikývl.

„Tak dobře,“ usmál se nakonec na Harryho. „Jsem rád, že ses poučil. Ty tvé návrhy jsou zajímavé, ale kázání stejně ještě nějaké dostaneš…“

Harry se na něj uvolněně zaculil a začínající briefing uvítal v mnohem lepší náladě.

Závěrečný rozbor byl mnohem zajímavější, než Harry čekal. Dobs a Pastorek byli neuvěřitelně efektivní. Jejich zkušenosti byli k nezaplacení. Individuálně by se určitě ani jeden z nich Voldemortovi nebo Brumbálovi postavit nemohl, ale Harryho napadlo, že by dějiny vypadaly úplně jinak, kdyby Ministerstvo a Fénixův řád v předchozích konfliktech dokázaly spolupracovat. Kdyby …

Briefing ani zdaleka nepřipomínal nějaké mytí hlav a hledání viníků. Harry ke svému překvapení zjistil, že každý z účastníků dostal nějaký domácí úkol. Dobs a Pastorek nezapomněli dokonce ani na sebe. Ještě víc ho překvapilo, z kolika různých úhlů lze hodnotit stejnou událost. Měl pocit, že se o práci bystrozora dozvěděl během jednoho sezení víc, než během celého svého předchozího výcviku. Poučky z různých příruček najednou dostávaly nový smysl. Různé analogie s předchozími případy, dopady různých scénářů vývoje Lionova průniku na Ministerstvo, to všechno mu dávalo nový obraz povolání, které si vybral. Trošku ho mrzelo, že zmizela romantika a dobrodružství a zůstala jen chladná logika. Najednou mu došlo, že Moody možná nebyl takový Pošuk, za jakého ho všichni měli, ale jen ten, kdo dokázal přežít tam, kde jiní umírali. Když na něj došla řada, spadly z něj zábrany. Dokázal mluvit o svých pocitech, myšlenkách i nápadech zcela otevřeně. Věděl, že ostatní ho vnímají, že není na pranýři, ale že pomáhá sobě i svým kolegům. Došlo mu, že už není malý kluk, kterého někdo zpovzdálí musí vést, ale dospělý muž, který chápe svou zodpovědnost.

Brumbál, který se nenápadně, byť pohodlně, usadil v jednom z portrétů visícím za Harryho zády, se jen tiše usmíval a Hrdonožka později všem tvrdil, že dokonce občas na Pastorka mrkl.

Diskutovali dlouho do noci. Nakonec je všechny Dobs vrátil na případ Lion. Dohodli se, že ministerstvo a Oddělení bystrozorů přijmou následující opatření:

1. Posílí se bezpečnostní opatření na ministerstvu.
2. Změní se dispozice cel předběžného zadržení,
3. Strážní služba bude minimálně dvojčlenná, kdykoli bude v celách byť i jediný vězeň.
4. Strážní místo bude chráněno před přímým útokem z chodby a od cel, a bude trvale obsazeno.
5. Každý bystrozorský tým bude trvale ve spojení přes dvousměrná zrcátka. Vícečetné sady z akce Hadí hrozba budou připraveny pro větší akce u Dobse.
6. Zavede se pravidelný opakovací výcvik pro strážné.
7. Rozšíří se výcvik bojové magie i pro délesloužící bystrozory.
8. Do výcviku se zapojí portréty Brumbála a Moodyho, který bude vytvořen na náklady ministerstva.
9. Zjistí se, jakým způsobem mudlové cvičí rozhodování krizových situacích a převezme se vše, co se dá použít (Včetně systému pohotovostních služeb).
10. Teoretická příprava nováčků nemůže být pouze extenzivní, byť magií urychlené samostudium.

Na závěr schůzky přečetl Dobs nahlas výsledek výslechu Lionovy matky, který pod dohledem léčitele, udělal mistr nitrozpytu René Bolehlav, jeden z bystrozorských školitelů:

„Richard Lion hledal po ukončení školy svoje rodiče několik let. Během hledání našel i to skryté horské údolí, kam je později přestěhoval, když Fenrir Šedohřbet začal verbovat vlkodlaky do Voldemortovy smečky. Po smrti prarodičů Lionových se stal Richard jediným dědicem a tak měl dostatek finančních prostředků na nákup drahých ingrediencí do vlkodlačího lektvaru a svým rodičům ho pravidelně vařil. Bylo to osmnáct nejšťastnějších let jejího života. Syn se o ni a otce svědomitě staral, žili v tom horském údolí odloučeni od všech lidí. Jen Richard se občas přemisťoval do civilizace, aby věděl, co se ve světě kouzelníků zrovna děje. Když se dozvěděl o léku na lykantropii, tak si chtěl být samozřejmě jistý, zda by jeho rodičům nezpůsobil nakonec víc problémů, než mají dosud při pravidelném užívání vlkodlačího lektvaru.

Všechno se změnilo během jednoho osudného úplňku před třemi měsíci. Všichni tři si spokojeně pobíhali ve vlčí podobě po svém údolí, když z hor zaslechli vytí divokých vlkodlaků. Modrooký se vydal na průzkum, ale smečka šesti mladých divokých vlkodlaků ho obešla a vtrhla do údolí. Starý pár, zbavený lektvarem agresivity a krvelačnosti, proti nim neměl šanci, přesto se pokusil bránit své území, svůj domov. Když se Modrooký do údolí vrátil, tak jeho matka byla těžce zraněná a otec mrtvý, roztrhaný divokou smečkou na kusy.

Vždy byl jako vlk velký, silný a neuvěřitelně inteligentní. Okamžitě se vrhl na vůdce cizí smečky a rychlým útokem ho přemohl. Nezabil ho, podřídil si ho. Stejným způsobem zpacifikoval ještě další dva vlkodlaky, kteří ho vyzvali. Po té se mu podřídila celá smečka vetřelců. Věděl, že bude náročné vařit lektvar pro všechny a většina členů nové smečky, kterou ovládl, odmítala vlkodlačí lektvar pít. Pak se dozvěděl o ministerských opatřeních v boji proti vlkodlakům. Cítil se zrazen. Ještě truchlil pro svého otce, obával se dát svou matku léčit, aby neztratila zdravý rozum, který ji po mnoha letech vlkodlačího prokletí ještě zůstal, a opět přišly represe proti vlkodlakům. Nedobrovolné léčení odchycených jedinců a zavírání těch, kteří léčení nepodstoupili z vlastní vůle, do Azkabanu.

Tehdy se rozhodl, že si vytvoří silnou smečku, poslušnou, dobře organizovanou a postaví se s nimi proti ministerstvu kouzel…“

Harry ho na jednu stranu docela chápal. Věděl, jak Remus mlčky snášel všechny represe, které si ministerstvo na vlkodlaky vymyslelo. On sám tím byl vždy pohoršen, rozčilovalo ho to, že většina kouzelníků odmítá ve vlkodlacích vidět lidské bytosti. Ale se způsobem, jakým se Richard Lion rozhodl ten problém řešit, souhlasit nemohl. Doufal, že ho dokáží dopadnout dřív, než stačí napáchat ještě více škody, než doposud.

Napadlo ho, že si o vlkodlacích bude ještě muset promluvit s Kingsleym. Sice nechápal, proč by se někdo nechtěl zbavit svého prokletí, ale na druhou stranu se mu čím dál více zamlouvala myšlenka, že každý zodpovědný vlkodlak, který neohrožuje své okolí, by měl dostat možnost volby. I proto přeci bojovali s Voldemortem, aby všichni měli možnost volby a aby mohli sami rozhodovat o svém osudu. Tak proč by to nemělo platit i pro ně?

Pro Liona a jeho krvežíznivou bandu ale tahle možnost neplatila. Mohl jej sice chápat, ale věděl, že ho musí zastavit dříve, než zemře někdo další.

oooOOOooo

Svatba Rona a Hermiony probíhala zase úplně jinak, než ta Percyho, přestože byla také mudlovská. Hermiona, ani její rodiče, nebyli věřící. Do kostela chodili maximálně o Vánocích na půlnoční mši, kvůli té sváteční atmosféře a tradici. Proto Hermiona odmítla svatbu v kostele. Oddával je starosta v obřadní síni místní radnice, která byla jen o ulici dál od jejich domu. Svatební hosté šli pěšky, jen nevěsta se svými rodiči jela ten kousek v kočáře taženém sněhobílými lipicány, kteří měli ve hřívách a ocasních žíních zapletené květiny a zlaté stuhy. Vypadali stejně kouzelně, jako jednorožci na Harryho svatbě.

Když Harry viděl Hermionu vystupovat z kočáru, tak pochopil, proč kvůli šatům odložila svatbu až na zimu. Vypadala v nich opravdu úžasně. Bílé šaty vypadaly jako posázené diamanty stejně jako čelenka na hlavě přidržující závoj. Stříbrem vyšívané bolerko bylo lemováno sobolí kožešinou. Vypadala jako princezna, či ledová královna.

Starosta byl malý kulatý mužík a jeho hluboký melodický hlas uspával. Jeho projev byl naučený, monotónní a neosobní, takže Harry ani nevnímal, o čem to vlastně hovoří. Probral se, až když přešel k těm důležitým otázkám, na které Ron i Hermiona odpověděli své ano. Splnil svou úlohu svědka a podal Ronovi krabičku s prsteny. Iluze Ledové královny padla v okamžiku, kdy starosta pobídl snoubence k prvnímu manželskému polibku a Ron zvedl závoj zakrývající Hermionu. Tváře jeho novomanželky byly zrůžovělé nadšením, oči jí zářily a tak velmi snadno překonala Ronovu ostýchavost a přiměla ho, aby se do polibku pořádně vložil.

„Tak už toho nechte, budete mít dost času později,“ přerušil je po nějaké době Harry, aby jim mohli s Ginny, jako svědkové, první popřát do manželství hodně štěstí.

Po obřadu přešli jen přes ulici do honosné restaurace, která patřila starostovi. Hermioniných příbuzných bylo jen deset a Weasleyovi přišli na obřad jen v úzkém rodinném kruhu, což bylo i s pratetou patnáct lidí. Bill a Fleur sebou vzali malou Viktorii a George si jako partnerku přivedl Padmu. Zdálo se, že ho konečně uhnala, ačkoliv George zatím nevypadal na to, že by byl připravený na vážný vztah.

Oběd proběhl důstojně v tichosti. Weasleyovi se krotili a tlumeně komunikovali jen se svými nejbližšími sousedy, příbuzní Hermiony vypadali, že se ani mezi sebou pořádně neznají. Protože oba Grangerovi byli jedináčci a oba již bez rodičů, pozvali jen maminčinu pratetu a dvě sestřenice, a tatínkova bratrance a sestřenici s rodinami. Jejich dvouletá dcera během oběda se zájmem pokukovala po malé Viktorii a naopak. Takže, když ty dvě malé princezny rodiče konečně propustili od stolu, postaraly se okamžitě o uvolnění atmosféry. Honičku dvou ďáblíků přestrojených za andílky kolem stolu, pod stolem mezi nohama hostů a málem i na stole, přijali všichni se smíchem a tolerancí. Konečně došlo k vzájemnému seznámení a příjemné zábavě.

Zvláště Ronova prateta Muriel si skvěle notovala s Hermioninou pratetou Gertrudou o tom, jak příšerná je ta dnešní mládež a kam tento svět spěje…

Malou rodinnou sešlost rozpustili v půl páté, protože mudlové měli před sebou většinou ještě dlouhou cestu domů a pro kouzelníky měl v pět hodin začít konečně pořádný kouzelnický mejdan v mudlovském domě Grangerových, na který byla pozvána nejen širší rodina Weasleyových, ale také spousta přátel ze školy. Když Grangerovi viděli ten seznam, tak na chvíli propadli zoufalství. Přešlo je to v okamžiku, kdy Bill a Artur svými kouzly rozšířili halu a obývák jejich domu na trojnásobek jejich původní velikosti a vybudovali tam taneční parket, kolem kterého rozmístili vyčarované stoly a židle, aby měli skřítci kam servírovat občerstvení a tanečníci kde spočinout a uvolnit bolavé nohy. Do haly zase rozmístili pohodlná křesla a pohovky kolem nízkých konferenčních stolků, aby starší generace měla kam uniknout před tím kraválem vedle.

Zahájení oslavy bylo velkolepé. Jen se všichni zúčastnění dostali do domu, tak se ze stropu haly i obývacího pokoje spustil zlatý déšť. Blýskavé konfety se ještě před tím, než dopadly, začaly přeměňovat s jemným cinknutím na pestrobarevné motýly, s něžným trylkem na pestrobarevné cizokrajné ptáčky a bezhlučně na pestré, omamně vonící květy, které se usazovaly do vlasů všem přítomným dámám. Hermiona jimi byla poseta nejvíc, od hlavy až po paty. Rej motýlů, ptáků a květů trval však jen několik minut, jen aby se hosté stačili pokochat tou krásou, která omámila všechny jejich smysly.

Pak přišel takový malý šok, hlavně pro Grangerovi. Vypukl ohňostroj. Pod stropem barevně blikal a prskal nápis HODNĚ ŠTĚSTÍ, aby se vzápětí proměnil na NOVOMANŽELŮM. A hned další změna: SPOUSTU LÁSKY a závěrečné finále: HLAVNĚ TRPĚLIVOST, MILÁ ŠVAGROVÁ…

„Nemysli si, že nám ho vrátíš, až ti poleze na nervy!“ zařval do toho kraválu na Hermionu George.

Harry se k němu přitočil a tiše se zeptal:

„Nebudou mudlové v okolí vyděšení tím, co se tu děje?“

„Neboj, pane bystrozore, celý dům jsme s Billem obklopili kouzly, takže mudlové nic neuvidí ani neuslyší…“ potměšile se zašklebil. „Protože až to tady vypukne naplno, tak by se mudlové z okolí nejspíš zbláznili…“

Mezi hosty ještě poletovaly malé prskající rachejtličky všech možných barev, když se ze zdí, stropu i podlahy začala linout hudba. Byl to nejoblíbenější zamilovaný ploužák kouzelnické kapely Sudičky a George hlásil:

„Sólo pro novomanžele!“

Pak postrčil Harryho a Ginny:

„Svědci a rodiče se samozřejmě přidají.“

„Dobře, tohle zvládnu,“ pomyslel si Harry a připojil se s Ginny na parketu k Ronovi a Hermioně, Weasleyovým a Grangerovým. Jenže to by nebyl George, aby nevymyslel nějakou kulišárnu. Pomalý ploužák se najednou změnil na waltz, a když už se konečně Harry dokázal Ginny přizpůsobit v novém rytmu, tak se změnil na valčík. Když po chvíli následovalo závěrečné tango, tak to vzdal a s temným pohledem na chechtajícího George, odtáhl  Ginny z parketu. Připojili se k ostatním přihlížejícím, kteří obklopovali parket a sledovali, jak to stejně vzdávají i Molly s Arturem i Ron s Hermionou, a na parketu zůstali už pouze Grangerovi, kteří si ovšem tango užili až do konce. V jejich podání působil ten tanec velmi vášnivě a smyslně. Jediní mudlové na oslavě si po doznění hudby vysloužili opravdu zasloužený aplaus.

Pak začala ta správná zábava. Lee Jordan se ujal role diskžokeje a střídal série klasické taneční hudby pro „staroušky“ a moderní hudby pro ty ostatní. Zněly nejen Sudičky, ale i další kouzelnické kapely. Dívčí skupina Kasandra, rozpustilé písničky Vzteklých hafoňů i romantické kousky Zasmušilého Minotaura. Kromě těchto, mezi mladými kouzelníky známých kapel, o kterých Harry nikdy neslyšel, pouštěl i muziku mudlovskou, o které zase nic nevěděla většina kouzelnické mládeže.

Po stěnách, stropě i podlaze běhaly kotouče barevných světel, které nepotřebovaly žádné reflektory, vzduchem nad stoly se vznášely lahve s máslovým ležákem, bílým i červeným vínem, medoviny i ohnivé whisky. Stoly byly plné táců s občerstvením a jak jejich obsah postupně mizel, tak je Krátura a Winky doplňovali.

V osm hodin večer se s hosty rozloučili Ron a Hermiona. Přišli z Hermionina pokoje oblečení do lehkých letních šatů na ramínka (Hermiona), šortek a trička (Ron), na zádech svoje bezedné batůžky, do kterých ještě narychlo strkali nějaké jídlo ze stolů a v rukách svírali pětiramenný mosazný svícen.

„Tak nejdřív svatební kytice,“ ohlásila Hermiona a zavelela: „Dámy připravte se!“

Vyhodila svou kytici bílých růží vysoko nad hlavu. Accio Padmy Patilové bylo nejrychlejší a nejsilnější. George se, s očima v sloup, chytal za hlavu a rozesmál tak všechny přítomné.

„A my vyrážíme. Děkujeme vám, že jste se s námi přišli podělit o naši radost, pokračujte ale už bez nás. Přejeme vám všem dobrou zábavu,“ pronesla Hermiona a Ron klepnutím hůlkou aktivoval přenášedlo.

Když novomanželé zmizeli v modravém oparu, tak se Harrymu trochu zastesklo po jejich romantickém pustém ostrově a po vášnivých líbánkách, které tam prožili. Ginny pravděpodobně myslela na totéž, když se k němu na parketu přitiskla, a tak jí zašeptal do ucha:

„Myslím, že po tom lednovém výcviku požádáme o pár dní volna a vyrazíme se zotavit k moři…“ Ginny nadšeně souhlasila a tak intenzivně se tulila, že Harry navrhl, aby se rozloučili a zmizeli domů.

Ještěže měli další den až noční službu, protože se o své vzájemné lásce a touze přesvědčovali půlku noci.

oooOOOooo

Noční služba pro Harryho začala hodinovou Hrdonožkovou instruktáží. Harry pokorně odpovídal jen „Ano, pane“ a „Ne, pane“ a obrnil se trpělivostí, aby to přežil se zdravým rozumem. Naštěstí to Luka Savageho po hodině přestalo bavit a Hrdonožku zarazil. Po zbytek noci prověřovali hlášení kouzelníků, kteří se domnívali, že zahlédli buď Richarda Liona nebo Davida Kubycha. Všechno to byly plané poplachy, ačkoli se zdálo, že Richard Lion odpoledne skutečně navštívil známého překupníka, specializujícího se na nákup a prodej magických artefaktů, často poměrně temných. Malý vrásčitý překupník vypadal, jako by v jeho žilách koloval podíl skřetí krve. Byl poměrně prohnaný a kroutil se jako píďalka, když na něj bystrozoři začali tlačit. Naštěstí na něj měl Savage pár záměrně přehlédnutých přestupků v zásobě a přinutil poloskřeta promluvit.

„Shání Sirénin perlový náhrdelník. Je to artefakt, který hlasu tomu, kdo ho nosí, propůjčí sílu sugesce. Nositel toho náhrdelníku přesvědčí kohokoli o čemkoli. Říká se, že má sílu Imperia…“

„Prodal jste mu ho, nebo jste mu poradil, kde ho může sehnat?“ ptal se Savage.

Překupník zavrtěl hlavou.

„O tomto artefaktu padla zmínka naposledy za vlády temného mága Grindewalda. Prý po něm pátral kdesi na řeckých ostrovech, ale jestli se mu ho podařilo najít, nikdo netuší…“

Víc se toho od něj nedozvěděli. Ale aspoň měli něco zajímavého do služebního hlášení po probdělé noci.

Další den měla noční Ginny a Harry strávil večer vařením regeneračního balzámu a povzbuzujícího lektvaru, aby měli vydatné zásoby na kurz mistra Hagihary. Lehnout si šel brzy, protože ho čekala divoká poslední služba na Silvestra. Tyto služby byly mezi bystrozory nejméně oblíbené a na oddělení se tradovala spousta příšerných historek, jakých ohavností jsou tuto noc normálně slušní kouzelníci schopni.

Nakonec to nebylo tak hrozné. Je pravda, že se tři party bystrozorů v posílené službě za celou noc nezastavily. Hasili několik menších požárů, když ohnivou whisky zmámení kouzelníci nezvládli ohňostroje, lehce upravili paměť několika desítkám rovněž podnapilých mudlů, dopravili ke Svatému Mungovi pětičlennou rodinu, která byla zasažená výbuchem divoké magie jejich desetiletého syna. Uličník ukradl svému otci láhev medoviny, celou ji vypil, přiotrávil se alkoholem a pak se pokoušel před rozzuřeným otcem ukrýt v komíně. Jejich dům skončil sice v troskách, ale všichni členové rodiny přežili…

Harry ráno odcházel domů utahaný jako kotě a nešťastný, že má jen jeden den volna, aby si odpočinul. Od druhého ledna ho, společně s Ginny a Ronem, čeká kurz tělesné přípravy. Podle toho, co slyšel od Tonyho Lawrence, nejmladšího z bystrozorského týmu, který jako jediný prošel rukama mistra Hagihary, měli se na co těšit…