Hledej

Úvod
    Kapitola 1

               Harry seděl v autě vzadu, za strýcem Vernonem. Dudley se ustrašeně krčil co nejdál od něj a funěl za krk tetě Petunii. Museli svůj zasedací pořádek vždy organizovat tak, aby bylo auto vyvážené a zatížené rovnoměrně. Kdyby si Dudley sedl za strýce Vernona, tak by jim mohl kdejaký kaskadér závidět, protože auto by samovolně přešlo do jízdy na dvou kolech.

               Bylo tu dusno, ale ticho. Žádné nadávky, žádné výčitky, že se pro něj musejí zase trmácet až do Londýna. Žádná pravidla, která musí dodržovat v „jejich“ domě, aby tam byl strpěn. Tohle všechno si vždy musel vyslechnout dřív, než auto zastavilo v Zobí ulici. Tentokrát byl klid. Vzpomínka na roztomilou scénku z nádraží Harryho opět pohladila na duši a on se lehce usmál. Lupin, Tonksová, Moody, Weasleyovi… Moody vypadal hrůzostrašně i pro něj a to věděl, že je na jeho straně; jak asi musel zapůsobit na Vernona… O tetě Petúnii nemluvě. Tu děsilo všechno, v čem mohla spatřit byť jen lehký náznak magie. Vypadá to, že otevřená podpora jeho přátel na nádraží, učiní tyto prázdniny o něco snesitelnější, než ty předchozí. Teď už ví, proč v tom domě musí vydržet alespoň polovinu prázdnin. Musí ten dům pokládat za svůj domov, aby ochrana oběti jeho matky přetrvala. Věřil, že ho tam nenechají celé dva měsíce… Přijdou si pro něj… Určitě…

               Ten skvělý pocit vydržel po celou cestu; vystoupil s ním z auta a pomohl mu odvléct kufr, koště a klec s Hedvikou po schodech do jeho pokoje. Netrvalo to ale věčně. Když se vydal dolů na večeři, tak mu z kuchyně vyšla teta naproti. Nenechala ho ani vstoupit na poslední schod. S ledovým pohledem v očích a s tváří zkroucenou nechutí, mu beze slova podala do ruky talíř se dvěma obloženými chleby a sklenici minerálky. Dala jasně najevo, že o jeho společnost u večeře nestojí. Harry jen pokrčil rameny:

      „Dobře, žádná idylka se nekoná…“ pomyslel si. „Asi budou potřebovat pár dní, aby se z toho šoku vzpamatovali…“ Otočil se a šel si svou večeři sníst do pokoje.

               Noc byla opět hrozná. Stále stejná noční můra, opakující se ode dne, kdy Sirius propadl závojem. Ron a jeho boj s chapadly mozků, které vypadaly jako chobotnice, Ginny se zlomeným kotníkem, Hermiona v bezvědomí… A pak záchrana? Sírius a ostatní členové Řádu – naděje, boj…

      „Ne! Není mrtvý! Nemůže být mrtvý!“

      Bellatrix a jeho pokus o Crucio, Brumbál a jeho souboj s Voldemortem. Kouzla mocná tak, že překračovala všechno, o čem kdy snil, všechno co si kdy dokázal představit. Nikdy něco takového nedokážu… Vždyť nesvedu bezchybně ani přeměnit čajovou konvici na želvu…

      A pak zase ta příšerná agonie, když se ho Voldemort pokusil ovládnout. Neskutečná bolest, nepředstavitelné utrpení…

               Probudil se pokrytý studeným potem, pokrývku skopnutou v nohách postele. Panika trvající tak dlouho, než si uvědomil, že není obtočen smyčkami svalnatého těla obrovského hada. To se jen jeho nohy zamotaly do přikrývky. Pak rychle sáhnul na svou jizvu – nepálí… Takže prostě jen noční můra… Pomalu se z ní vzpamatoval. Pohlédl na starý budík na svém nočním stolku. Šest hodin ráno; půjdu se potichu vysprchovat, stejně už neusnu…

      Oblečený a osvěžený sprchou čekal na židli u okna, až se z nočního lovu vrátí Hedvika. Nedočkal se. V sedm ráno na jeho dveře zabušila teta Petunie.

      „Vstávej! Pojď mi pomoct se snídaní!“

               Svět se vrátil do starých kolejí, úžasný pocit z včerejška se vypařil. Pokrčil rameny a šel pomoct tetě připravit snídani pro svého strýce a bratrance. Strýc Vernon dorazil jako první. Dudlánek měl přece prázdniny, ten si může přispat. Vernon do sebe naházel vajíčka se slaninou, které mu Harry vypražil skoro do sucha, tak jak je měl rád a pak na něj upřel svoje nenávistné vodnaté oči.

      „Kašlu na nějaké výhrůžky těch tvých úchylných kamarádíčků. Jestli chceš zůstat pod touhle střechou, tak nás nebudeš zbůhdarma vyjídat. Už do tebe nevrazíme ani Libru. Svůj pobyt tady si musíš odpracovat. Zahradník tu nebyl už nejmíň měsíc a je to sakra poznat. Takže se pusť do sekání trávníku, odplevelování, zalévání a stříhání živého plotu. Až se vrátím z práce, tak si tě zkontroluju!“

      Harry nic neříkal. Vzal si do ruky dva suché toasty a šel radši už ven. Slyšel prásknutí dveří od Dudleyho ložnice a opravdu neměl nejmenší chuť se tady se svým tlustým a hloupým bratrancem potkat. Snídani schroupal za pochodu a připravil si sekačku na trávu. Rozeřvala se v jeho rukách dřív, než strýc odjel do práce, její hluk mu umožnil ignorovat i nějaké sprosté poznámky, které jeho směrem vyplivl odcházející Dudley. Konečně byla zahrada posekaná. Jeho pohled padl na nechutně zarostlé záhony s květinami a v tu chvíli ztratil chuť na jakoukoli další práci.

      „No, co… už jsem udělal dost…“ pomyslel si a vydal se do blízkého parku podívat se, jestli jeho oblíbená lavička pod mohutným javorem u dětského hřiště, přežila pravidelné výpravy Dudleyho a jeho vandalské party. Našel ji sice trochu pošramocenou, ale stále ještě funkční. S úlevou se na ni posadil a netečně sledoval dva malé kluky, kteří s dětskou nevinností řádili na houpačkách a na kolotoči. Díval se sice jejich směrem, ale neviděl je; jeho myšlenky se zase vrátily k noční můře.

      „Kdybych jen nebyl tak posedlý zjistit o co tomu Voldemortovi jde… Kdybych se alespoň trochu snažil naučit se nitrobranu… Nemuselo to všechno takto dopadnout… Je to moje vina…“ utápěl se ve svých výčitkách svědomí a oči zvlhlé svou vlastní nemohoucností cokoli změnit ani nepostřehly, že se situace na hřišti změnila. Probral ho až nepříjemný hlas Pierse, úlisného a odporného Dudleyho kamaráda.

      „Ale, ale… kohopak to tu máme? Hele vazoune, tvůj úchylnej bratránek nestihl vzít kramle.“

      Harry se překvapeně rozhlédl. Kluci byli pryč. Zřejmě měli dost rozumu aby utekli hned, jak tuhle pětičlennou partu zahlédli. Harry mlčel, ale postavil se a okamžitě sevřel v dlani hůlku ve své kapse. Věděl, že ji nemůže použít, ale kontakt s cesmínovým dřevem a magií, která ho při každém doteku pohladí, ho uklidnila. Dudleymu to taky neuniklo. Toho pro změnu Harryho ruka v kapse viditelně znejistila. Pak ale zvedl bradu, jako by si uvědomil, že Harry kouzlit nemůže, pokud nechce být vyloučen ze školy.

      „Pročpak ses doma nepochlubil, že ten tvůj kmotr kriminálník konečně natáhl bačkory, co? Táta byl ráno opravdu šťastný, když jsem mu to řekl…“

      Harry na něj překvapeně vytřeštil oči.

      „Jak jsi na to přišel?“ vyhrknul.

      Dudley se zachechtal:

      „To bys nesměl půl noci vyřvávat: „ne, Siriusi ne, nesmíš umřít, nemůže být mrtvý, to není pravda, není mrtvý…“ pitvořil se a pobaveně se při tom ohlížel po svých kumpánech. Pak se zase otočil k Harrymu a dodal chladně a tvrdě: „Teď už ti ten kriminálník na pomoc nepřijde. Je konec s tvým vyhrožováním, že napíšeš svému kmotrovi. Táta měl fakt radost, když se to dozvěděl…“

      Celá banda se začala přibližovat a Harry už začal přemýšlet o rychlém úniku. Není hanba utéct před přesilou, když se nemůžete bránit…

               Najednou se ale začaly dít divné věci. Kolotoč se začal pomalu roztáčet, přestože na něm nikdo neseděl, houpačky se s vrzáním rozhoupaly a náhlý větřík v dusném letním dni Dudleymu a jeho kumpánům pročísl vlasy. Dudley se oklepal; na celém těle mu musela naskákat husí kůže, protože se zimničně roztřásl.

      „Kašlem na něj, nemám chuť si tím zmetkem špinit ruce…“ roztřeseným hlasem se pokusil vycouvat z této situace, aby se neshodil před kumpány. Ti zřejmě sdíleli jeho pocity, protože se otočili bez připomínek a dost rychle a ochotně se zdekovali pryč.

               Harry v první chvíli strnul, jestli to nebyla jeho divoká magie, která všechno způsobila. Ale takový strach, nebo vztek přece neměl… Zahleděl se na točící se kolotoč a pak se zeptal nahlas:

      „Kdopak má dneska službu? No tak se ukažte…“

      „Neukážu…“ odpověděla se smíchem Tonksová. „Nazdárek, Harry. Příště tomu blbečkovi přičaruji oslí uši… Vedu ti návštěvu, ale taky je neuvidíš…“

      Harry se zase uvolněně posadil na lavičku a čekal, kdo se ozve. Ucítil, že se někdo posadil vedle něj a pohlédl tím směrem.

      „Ahoj Harry…“ ozval se svým příjemným, jemným hlasem Remus Lupin.

      „Remusi, tak rád tě zase vidím… Vlastně nevidím!“ rozesmál se Harry a z jeho hlasu zazněla nefalšovaná radost a potěšení.

      „Zdravím vás, pane Pottere…“ ozval se z druhé strany jedovatý, nepříjemný hlas neoblíbeného, nenáviděného profesora lektvarů.

      Harry ztuhnul a radost byla pryč.

      „Dobrý den profesore, vás bych tu opravdu nečekal…“ trochu se zamračil a sklopil hlavu, aby zakryl svoje pocity, které se mu jistě zrcadlily v tváři.

      „Věřte, že ani pro mě to není nikterak potěšující…“ zavrčel nepříjemně Snape.

      Harry jen pokrčil rameny a pohlédl směrem, odkud se naposledy ozvala mladá bystrozorka.

      „Děkuji za ten osvobozující vánek, Tonksová. Jen se obávám, abych nedostal další nepříjemný dopis z ministerstva. Můj hlídáček, pokud vím, reagoval i na Dobbyho magii.“

      Tonksová se rozesmála:

      „To jsem nebyla já, Harry. Já bych se nedržela tak zpátky. Toho tlustýho zmetka fakt nesnáším. Takhle laskavý k němu byl nejspíš Lupin…“

      „Ano, byl jsem to já,“ potvrdil Remus. „A na dopis z ministerstva si počkáme tady. Neboj, počítáme s hlídáčkem a zařídíme, aby tě ministerstvo nadále neobtěžovalo…“

      „Dobře, nebudu vás dál rušit. Jdu hlídat ke vchodu do parku…“ rozloučila se Tonksová a nehlučně se vypařila.

      Harry se rozhodl ignorovat Snapeovu přítomnost, otočil se k Lupinovi:

      „Co se děje, Remusi. Vždyť jsme se viděli včera. Doufám, že vaše návštěva neznamená nějaké problémy…“

               Neviditelný Remus mu položil ruku na koleno a začal vysvětlovat:

      „Posílá nás profesor Brumbál. Jak jsem viděl, tak jeho obavy z tvých nočních můr byly naprosto opodstatněné.“

      „Vy mě snad dokážete zbavit mých nočních můr?“ zeptal se smutně Harry.

      „Pokusíme se, Harry. Ale nejsme tady jen proto. Brumbál se bojí toho, aby se Voldemort zase nepokusil ovlivňovat tvé sny. Neozvala se náhodou zase ta tvoje jizva?“ zeptal se s velkou naléhavostí v hlase.

      Harry zavrtěl hlavou:

      „Od té hrůzy na ministerstvu mě jizva nebolela, Remusi. Myslím, nebo spíš doufám, že ten zážitek byl stejně hrozný pro něj, jako pro mě. Třeba to už konečně vzdá a dá mi pokoj…“

      Odpověděl mu Snape:

      „S tím raději moc nepočítejte. Temný pán se nevzdává tak snadno. Ujišťuji vás, že teď určitě dost usilovně přemýšlí o tom, jak to spojení mezi jeho a vaší myslí opět obnovit a využít ve svůj prospěch.“

      „Harry, profesor Brumbál nás sem poslal hlavně proto, abychom společně přišli na způsob, jak tě naučit nitrobranu…“ pokračoval naléhavě Lupin.

      Harry zalapal po dechu. Pak se otočil směrem ke Snapeově hlasu.

      „Odmítl jste mě dál učit! Myslel jsem, že mě bude učit Brumbál… Slíbil to.“

      Profesor Brumbál má příliš mnoho jiných povinností, než aby se mohl zabývat nesmyslnými rozmary nějakého rozmazleného děcka. Já jsem byl bohužel nucen přehodnotit svůj postoj k vaší výuce a ještě se smířit s absurdní asistencí vašeho milovaného vlkodlaka, protože se ředitel domnívá, že je expertem na to, jak vám něco vtlouct do hlavy, jen proto, že byl schopen vás naučit Patrona!“ prskal vztekle Snape a z jeho hlasu bylo patrné, že by nejraději byl někde úplně jinde.

      Harry zklamaně svěsil ramena a smutně se zeptal:

      „Takže se budeme scházet někde venku a vy mi zase pořád dokola budete vnikat do hlavy a řvát na mě – Uzavřete svou mysl! Nebo pro mě máš Remusi nějakou jinou metodu? Já se opravdu nedokážu přinutit přestat myslet, nebo vymazat ze své hlavy všechny emoce…“

      „Nebudeme se učit venku, Harry. Půjdeme k tobě domů, protože jen tam jsi opravdu v bezpečí. Proto nás profesor Brumbál zastřel, abychom mohli nepozorovaně proklouznout k tobě do pokoje, zajistit ho bezpečně kouzly, aby naše výuka mohla probíhat v klidu. Proto se zatím nemůžeme zviditelnit. Ani jeden z nás nedokáže provést zastírací kouzlo tak dokonale, jako profesor Brumbál, takže ho zatím nebudeme rušit. Možná později. Já s tebou zůstanu doma a až bude tvůj pokoj bezpečně zajištěn, tak můžeme pro moje utajení použít Jamesův plášť, abych se mohl občas zviditelnit…“

      „Ty tu se mnou zůstaneš? To jako trvale?“ zeptal se Harry překvapeně.

      „Ano, pár dní určitě…“ odpověděl Remus.

      „Já nevím, jak si to představuješ, Remusi, ale Dursleyovi v žádném případě nesmí poznat, že jsi v domě a můj pokoj je opravdu malý, tam si ve dvou moc pohodlí neužijeme…“ rozpačitě pochyboval Harry.

      „Už byste měl konečně akceptovat ten fakt, že jste kouzelník, pane Pottere. Kouzelníci si totiž pomocí magie často dokáží poradit v nezvyklých situacích, což vám pořád nějak uniká…“ jedovatě ho umlčel Snape a tak Harry docela s úlevou přivítal přílet ministerského puštíka ušatého, přestože mu dopis, který přinesl, pořád trochu dělal starosti.

      Lupin zastavil sovu příkazem, aby si počkala na odpověď a tak puštík usedl na opěradlo lavičky a začal si pečlivě čistit peří. Harry otevřel úředně vypadající obálku.

      Vážený pane Pottere,

      Dostali jsme zprávu, že přímo Vámi, nebo ve Vaší bezprostřední blízkosti bylo dnes dopoledne v 10:33 použito povětrnostní kouzlo v přítomnosti několika mudlů. Jestliže jste to byl vy, kdo použil kouzlo, pak jste porušil Výnos o přiměřeném omezení čar a kouzel nezletilých kouzelníků z roku 1875, odstavec C a také jste se dopustil závažného přečinu podle oddílu 13 Zákona o utajování, vydaného Mezinárodním sdružením kouzelníků.

      Pokud od vás nedostaneme obratem uspokojující vysvětlení, pak budeme nuceni zahájit s Vámi řádné disciplinární řízení, které může vést až k vašemu vyloučení ze školy čar a kouzel v Bradavicích.

      I přes to Vám přejeme příjemné prázdniny.

      Se srdečným pozdravem.

      Mafalda Hopkirková

      Mafalda Hopkirková

      Odbor nepatřičného užívání kouzel

      Ministerstvo kouzel.

       

      Harry si smutně povzdechl a tázavě se podíval směrem, kde vedle sebe cítil Remusovu přítomnost. Pergamen na jeho kolenou se otočil a neviditelný brk začal na druhou stranu psát odpověď:

       

      Vážená madam Hopkirková,

      Povětrnostní kouzlo v přítomnosti pana Harryho Jamese Pottera jsem použil já, Remus J. Lupin, zákonný opatrovník výše jmenovaného. Vzhledem k tomu, že jsem na dlouhodobé návštěvě u pana Pottera, pak přebírám i kontrolu nad dodržováním vámi jmenovaných zákonů svým svěřencem. Budu i nadále v jeho přítomnosti používat magii, samozřejmě s důrazem na to, aby nebyl porušen Zákon o utajování.

      S uctivým pozdravem

      Remus Lupin

       

      Harry sledoval jak na pergamenu přibývá písmeno za písmenem a znatelně se mu ulevilo. Pak se ale překvapeně zeptal:

      „Zákonný opatrovník? Myslel jsem, že mými opatrovníky jsou Dursleyovi…“

      Remus složil pergamen, připevnil ho puštíkovi na nohu a teprve až když sova odletěla odpověděl:

      „Teta Petunie je tvoje pokrevní příbuzná, proto máš u ní právo bydlet. Jenže je to mudla a při jednání s Ministerstvem kouzel by ti nebyla nic platná. Proto Sirius ve své poslední vůli, jako tvůj kmotr a opatrovník, myslel na to, abys měl někoho, kdo bude chránit tvoje zájmy v kouzelnickém světě až do tvé plnoletosti. Stanovil ti dva opatrovníky, Harry. Mě a profesora Brumbála. Na všechny úřední záležitosti, při všech problémech, které bys mohl mít s ministerstvem, musíme reagovat oba dva, všude musí být podpisy obou tvých opatrovníků…“ smutně si povzdechl. „Vymyslel to dobře po zkušenostech, které jsi měl s ministerstvem v loňském roce. Pokud by měl Albus, z pozice svého postavení, problém něco nepodepsat, tak na mě ministerstvo nemá žádnou páku, aby mě k něčemu mohlo přinutit. A naopak. Pokud by mě někdo silou, impériem, či jiným způsobem přinutil nějaký dokument týkající se tebe podepsat, tak narazí na problém, jak sehnat i Albusův podpis, protože toho podobným způsobem těžko někdo ovládne… Albus je i vykonavatelem poslední vůle a určitě tě s ní seznámí hned, jak tě odsud budeme moct odvést, Harry. Mám pro tebe i dopis, který byl přiložen k jeho závěti, ale myslím, že bude lepší, když si ho přečteš až v klidu, doma.“

      Harry posmutněl, v očích se mu objevily slzy a tak se odvrátil na opačnou stranu, než odkud cítil Snapeovu přítomnost… Cítil jeho přítomnost… Ano, opravdu ucítil přítomnost magie svého učitele lektvarů. Bylo to ohromující. Jako by najednou objevil něco, jako šestý smysl. Věděl přesně, kde se jeho neoblíbený profesor nachází. Náhle si uvědomil i přítomnost Lupinovy magie. Bylo to, jako by je oba viděl, přesto, že byli oba naprosto neviditelní. Tohle zjištění zahnalo chmury, které po Lupinových slovech sevřely jeho hrdlo a tak odpověděl:

      „Dobře, tak bychom asi měli jít, jestli vás mám nepozorovaně propašovat do svého pokoje. Dudley ještě určitě doma nebude, teta bude zaměstnána v kuchyni a strýc Vernon se má vrátit na oběd z práce domů, měl dnes jen nějaké obchodní jednání na dopoledne…“

      Zvedl se a následován dvěma neviditelnými kouzelníky, vydal se k domu s číslem popisným čtyři v Zobí ulici.

               Cestou přesně naplánoval postup nenápadného přesunu do jeho pokoje.

      „Zabavím tetu Petunii a vy zatím proklouznete do patra. Pozor na třetí schod seshora – hrozně vrže. Můj pokoj je za druhými dveřmi po pravé straně…“

      Vypadalo to, jako by si povídal sám se sebou, ale to mu vůbec nevadilo. Stejně ho díky Dursleyovým celý Kvikálkov považoval za nenormálního, takže už mu taková maličkost pověst víc poškodit nemohla, i kdyby ho někdo viděl.

      Při vstupu do domu podržel dveře a nechal projít své dva hosty do předsíně. Zavřel a proklouznul kolem nich ke dveřím do kuchyně, které byly přímo proti schodům.

      „Nepotřebuješ pomoci s přípravou oběda, teto?“ zeptal se a veškerou svou pozornost věnoval svému nově objevenému šestému smyslu, který ho informoval o tom, jak se dva neviditelní kouzelníci přesunují na schodiště za ním. To, co se stalo v dalším okamžiku ho opravdu překvapilo.

      Odpověděl mu strýc Vernon a to způsobem jemu vlastním. Harry dostal takovou facku, až odletěl pozadu na schodiště. Roztáhl se na schodech jak dlouhý, tak široký a jen díky tomu, že svou hlavou narazil na neviditelné nohy některého ze svých hostů, si nerozbil lebku.

      ,Kruci, co tu dělá?! Vždyť na příjezdové cestě auto nebylo…´ pomyslel si zmateně a strýc mu to hned patřičně hlasitě vysvětlil:

      „Auto jsem musel dát do servisu a vsadím se, že to je tvoje práce! Prý uvolněný čep, pchá! Co sis myslel, že děláš, co?! Doufal jsi, že se zabiju a ty snáz ovládneš tuhle domácnost, když ti nebudu stát v cestě?!“

      „Ale strýčku Vernone, to bych přece neudělal… já přece autům vůbec nerozumím, nevěděl bych, jak ho poškodit…“ bránil se plačtivě Harry, protože věděl, že jiný tón hlasu by Vernona jen ještě víc popudil.

      Ale Vernon byl rudý vzteky a rozhodně se nehodlal uklidnit. Potřeboval si vybít svou zlost a Harry byl jeho nejoblíbenější hromosvod. Jakmile vykročil z kuchyně směrem k němu, tak Harry věděl, že musí začít prchat. Mrsknul sebou a rychle se po všech čtyřech vyhrabal do schodů. Proběhl kolem dvou závanů magie a rychle otevřel dveře do svého pokoje. Doufal, že si Lupin se Snapem pospíší, protože Vernon už dupal po schodech nahoru.

      „Jasně jsem ti řekl, že máš spoustu práce na zahradě ty bezcenný holomku! A ty si dovolíš zase se půl dne někde poflakovat! Já to z tebe vymlátím ty nevděčný zmetku, to si buď jistý! Jako bych mohl očekávat něco jiného od syna bezcenného, věčně ožralého flákače, jako byl tvůj otec!“ pořvával Vernon, když se k němu blížil po chodbě. Harry čekal další ránu, ale strýce nejspíš rozčílilo, jak stojí odevzdaně u otevřených dveří svého pokoje a tak ho jen popadl za rameno a prudce ho odhodil dovnitř. Harry skončil v Lupinově náruči, takže se díky bohu nerozplácl na zemi. Představa toho, že se taky mohl válet u Snapeových nohou byla pro něj nepředstavitelně ponižující.

      Strýc zabouchl dveře a zatímco bylo slyšet zasouvání závor a zamykání několika zámků, kterými byly dveře do jeho pokoje vybaveny, ještě pořvával:

      „Musíme pro auto do servisu, tak to spojíme s obědem a nákupy. Ani mě nenapadne, abych tě nechal bez dozoru poflakovat po mém domě, čert ví, co bys tu mohl ještě provést. Až se vrátíme, tak čekám, že pěkně pokorně odprosíš a teprve pak, tě možná pustím ven, abys mohl dokončit svou práci na zahradě, ty drzý spratku!“

      Harry stál jako solný sloup, rudý rozpaky z toho, že zrovna Snape byl svědkem strýcova běsnění a poslouchal, jak Vernon dupe ze schodů dolů.

      „Sakra! Ani jsem si nestihl dojít na záchod…“ zasupěl rozmrzele, když se mu připomněl plný měchýř. Jeho pohled padl na starý plechový nočník, vykukující zpod postele, který v podobných případech používal a s vědomím přítomnosti dalších dvou osob v pokoji ho vztekle odkopl pod postel. Pak se na ni odevzdaně posadil a nevěděl, co má říct…

               Chvíli bylo ohromené ticho. Kupodivu se jako první ozval profesor Snape:

      „Jste v pořádku, Pottere? Nejste zraněný?“

      Harry jen zavrtěl hlavou. Ucítil, jak si k němu na postel přisedl Lupin a uslyšel jeho tichý hlas:

      „Nejdřív musíme zajistit pokoj, Severusi; na pár diagnostických kouzel bude čas později…“

      „Hmm…“ zabručel Mistr lektvarů a začal čarovat.

      Harry nerozuměl těm inkantacím, protože byly pronášeny velmi tichým hlasem. Každopádně to byla dost složitá kouzla s dlouhým zaříkáním. Na stěnách jeho pokoje se nejprve objevila zlatavě zářící síť, která se postupně vpila do stěn, stropu i podlahy. Pak šedá, perleťově lesklá plocha, zase na celém obvodu pokoje a nakonec se podivným stříbrným jasem rozzářily dveře. Když Snape skončil, tak podal stručné vysvětlení:

      „Magii pohlcující síť nám umožní v této místnosti používat kouzla tak, abychom zbytečně nezneklidňovali ministerstvo. Diskrétní kouzlo odsud nepropustí žádné zvuky, takže můžeme bez obav mluvit a na závěr jsem z vašich dveří vytvořil portál, takže nebudete odkázán na nočník, pane Pottere…“

      „Portál?“ podivil se Harry. „Jak to funguje?“

      „Projdete dveřmi jako přepážkou na nástupiště devět a třičtvrtě. Doporučuji používat jen v případě, že nebudou vaši příbuzní doma. Nemuseli by přijmout moc dobře, kdyby vás viděli procházet dveřmi, jako nějakého ducha…“ celkem bez jízlivosti dodal vysvětlení Snape.

      „Děkuji, pane…“ špitnul s velkými rozpaky Harry a pak se soustředil na Remuse, který na něj použil několik diagnostických kouzel. Pak ucítil na tváři, na které ho ještě pořádně pálil otisk strýcovy ruky, příjemně chladivé pohlazení kouzla a tvář byla v pořádku. Další kouzlo zasáhlo jeho naražená žebra a kostrč, které bolely po jeho dopadu na schody. Byl naprosto v pořádku, tedy kromě pošramoceného sebevědomí a obrovského studu z toho, že zrovna Snape musel být svědkem jeho ponížení. Bál se toho, aby si Mistr lektvarů náhodou nepřivlastnil některé oblíbené strýcovy nadávky, aby si obohatil vlastní slovník urážek určených pro Harryho.

               Ale Snape zněl spíš ohromeně, když se začal vyptávat.

      „Často vás takto fyzicky napadají?“

      Harry s velkými rozpaky zavrtěl hlavou.

      „Teď už ne. Naučil jsem se uhýbat a on nemá na to, aby mě honil. Tohle byla moje chyba. Soustředil jsem se na vás a nedával jsem pozor. Taky jsem nečekal, že už bude doma, když jsem neviděl auto před barákem.“

      „A co ty zámky na dveřích? Divím se, že nemáte na okně mříže…“

      „Mříže vytrhli kluci Weasleyovi, když mě sem přijeli vysvobodit na konci prázdnin před druhým ročníkem. Bez nich bych se tehdy do školy vůbec nedostal… Oni nechtěli abych se učil kouzla, nesnášejí magii, mají z ní panickou hrůzu… Všechny dopisy, co mi přišly z Bradavic v jedenácti letech pálili tak dlouho, než mi jeden doručil osobně Hagrid.“

      Lupin se zapojil do jejich rozhovoru otázkou:

      „Jak se vyrovnávali s tvojí divokou magií v dětství, Harry?“

      „To nesnášeli. Strýc byl přesvědčen, že ze mě tu úchylnost a nenormálnost vymlátí. I když většinou mě jen zavřeli na několik dní o hladu do přístěnku. Byl jsem z toho zmatený. Nevěděl jsem, že jsem kouzelník, myslel jsem si, že opravdu nejsem normální, než mi to všechno Hagrid vysvětlil…“ odevzdaně vysvětloval Harry a styděl se za to, že jim to musí vysvětlovat. Až do teď před kouzelnickým světem úspěšně tajil to, v jakých podmínkách trávil dětství, ale po tom, co tito dva byli svědky strýcova řádění, mu bylo jasné, že jim nějaké vysvětlení dát musí.

      „Proč jste neřekl profesoru Brumbálovi jak se tu k vám chovají? Jsem si jistý, že by vám dokázal nalézt jiný, přiměřeně bezpečný domov…“ zeptal se ho Snape.

      „Ale Brumbál věděl, jak tu se mnou zacházejí… Vždyť první dopis z Bradavic měl adresu:

      Harry Potter, přístěnek pod schody, Zobí ulice 4, Kvikálkov. Jen proto mě přestěhovali sem nahoru, báli se toho, aby se nezačal vměšovat do toho, jak se ke mně chovají…“ odpověděl mu s pokrčením ramen Harry.

      „U Merlina, Pottere! Snad si nemyslíte, že ředitel každý rok osobně píše a rozesílá téměř pět set dopisů pro studenty! Pošta se vyřizuje magicky a s pomocí Bradavických skřítků. Ředitel a vedoucí kolejí jen poskytnou potřebné seznamy. Jsem si jist, že Albus neměl tušení o tom, jak tu s vámi zacházejí. Každopádně si s ním o tom ještě promluvím…“ zabručel Snape.

      Harry mezitím zaregistroval, jak Dursleyovi odchází z domu, tak se rozhodl vyzkoušet dveřní portál a odskočil si do koupelny. Když se vrátil zpět, tak se ho Lupin zeptal:

      „Proč sis nedošel rovnou i pro něco k jídlu, Harry?“

      Harry zavrtěl hlavou.

      „To nemůžu, Remusi. Teta by poznala, že v ledničce něco chybí a měl bych velký průšvih…“

      „To znamená, že budete hladovět?“ zeptal se užasle Snape.

      „Ne, nebudu,“ odpověděl Harry a otevřel svůj školní kufr. Vytáhl sáček s kotlíkovými koláčky, protože měli kratší trvanlivost než sirupové košíčky a sušenky, kterými se ve škole zásobil. „Jsem připravený, mám tu dost jídla…“

      Snape si odfrknul a pak přivolal na Harryho pracovní stůl velký talíř plný obložených sendvičů, kouřící konvici s čajem a tři šálky k tomu.

      „Pojďte se pořádně najíst, ať můžeme probrat vaši výuku,“ zabručel, přeměnil Harryho starou, rozvrzanou, dřevěnou židli u stolu na pohodlné křesílko a přivolal další dvě podobná z obou stran stolu.

               Zatímco se Harry ládoval výbornými sendviči, tak se před ním na stole objevila kniha.

      „Tuto učebnici pro vás vybral Lupin. Celkem přesně a srozumitelně vysvětluje vše, co byste se měl dozvědět z teorie Magie mysli. Takže než začneme s praxí, tak si tuto knihu prostudujete a napíšete mi stručný výtah, abyste mě přesvědčil, že jste všechno pochopil…“ svým odměřeným profesorským hlasem odsekával ostře Snape. Pak se jeho tón hlasu trochu změnil. Trochu přívětivějším způsobem pokračoval: „Věřím, že pokud nebudete něčemu rozumět, tak vám jistě dokáže Lupin pomoci. Jestli budete mít přesto nějaké doplňující otázky, tak to spolu můžeme probrat zítra odpoledne. Teď vás tu nechám, mám nějaké neodkladné vaření…“

               Harry ani nestačil nějak zareagovat, když se ozvalo, ne příliš hlasité „prásk“ a Snape byl pryč. Ani si nenalil čaj do šálku, který si pro sebe připravil…

      „Chápeš to?“ zeptal se Harry Remuse. „Co to blábolil o neodkladném vaření?“

      „Vlkodlačí lektvar, Harry… Za osm dní bude úplněk. Ale stejně jsem nepočítal s tím, že odejde tak brzy. Zřejmě ještě potřebuje probrat nějaké záležitosti s Albusem…“ odpověděl mu jeho nový opatrovník a přestože ho Harry neviděl, tak v jeho slovech cítil úsměv. „Docela ho vzalo když pochopil, že nejsi rozmazlený protekční floutek, za kterého tě dosud považoval…“ teď už se smál docela zřetelně Remus.

      Pak ale zvážněl. „Nikdo z nás netušil v jakých podmínkách tu žiješ, Harry. Arabela Figgová sice hlásila, že tě tu nemají rádi a nutí tě dost pracovat, ale myslím že ani ona netušila, že tě mlátí a týrají hlady… Kdyby to Sirius věděl, tak by Albuse určitě přesvědčil, aby ses sem už nemusel vracet…“ a položil na stůl před Harryho dopis, na kterém bylo Siriusovým rukopisem napsané jeho jméno.

      Harry chvíli přemýšlel, jestli si ho má přečíst hned, nebo počkat až na večer. Bál se, že nedokáže zadržet slzy, ale Remus tu chce stejně zůstat přes noc… Pak mu došlo, že se před ním za slzy stydět nemusí a tak sebral dopis a šel se posadit na svou postel. Skopnul boty, posadil se do rohu s koleny pokrčenými jakoby v obranném gestu, opřel se zády o zeď a otevřel obálku…      

       

      Items details

      • Hits: 44012 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy  

      #
      kitsune 15 Leden 2013
      máte tu krásné povídky hlavně tuto a zlatého a černého fénixe doufám, že u nich bude brzo pokračování, nádhera. moc děkuji za pěkné čtení :)
      #
      Sfinga 21 Březen 2013
      Mám báječný trest pro Dursleyovi - odvézt je do Doupěte a nechat dvojčata, a´t na nich zkouší své výrobky ;-)
      #
      ginny weasley 21 Prosinec 2014
      Citace Sfinga:
      Mám báječný trest pro Dursleyovi - odvézt je do Doupěte a nechat dvojčata, a´t na nich zkouší své výrobky ;-)

      souhlasím s tebou ;-)
      #
      Nika20 05 Leden 2015
      Opravdu skvělá a vtipná povídka, klobouk dolů nad vaším spisovatelským talentem.
      #
      Vladislav 16 Září 2015
      Připadám si tu jako malé dítě v cukrárně. Nevím, do které dobroty bych se měl zakousnout. Takže, než si vychutnám další kapitolu, tak Vám jen děkuji za tyto stránky. A mimochodem- povídka vypadá luxusně.
      #
      maja 17 Září 2015
      Děkuji za vaše milé komentáře, doufám, že se brzy rozepíšu a povídku dokončím.
      #
      Tomas Harry 11 Červen 2016
      Ahoj jen se chci zeptat kdy bude další kapitolka(k čemukoliv
      #
      Tomas Harry 11 Červen 2016
      Citace Tomas Harry:
      Ahoj jen se chci zeptat kdy bude další kapitolka(k čemukoliv

      ;-)
      #
      rusalka 15 Prosinec 2018
      Konečně klid a pohoda. Tyto stránky a povídky jí prostě vyzařují. Jsem ráda, že se mohu stále vracet a najít tu přesně to, co potřebuji, Harryho Pottera v péči Lupina a Snapea. Jedno v jakém pořadí, prostě je v bezpečí a to je důležité. Dík. :o3