Hledej

Zpěv zlatého Fénixe

Zlat_Fnix_02Na povídce spolupracují Mája a Karlos-sama. Karlos dodává skvělé nápady, píše pro Harryho učebnice a bude se zabývat temnou stranou a pradávným zlem. Mája si bere na starost romantiku, lidské vztahy a konečnou slohovou úpravu. Charaktery postav i zápletky spolu vytváříme pomocí diskuse na Skype a je to opravdu zajímavý styl tvorby. Jsme oba zvědaví, jak se vám trefíme do chutě a proto pište komentáře, podělte se s námi o vaše názory na naše společné dílko…

Slovo úvodem k 2. kapitole:

V této kapitole pro vás Karlos podrobně zpracoval teorii Magie mysli, tak doufám, že vás to zaujme dost na to, abyste pochopili, s jakými výzvami se náš hlavní hrdina bude v budoucnosti potýkat…

Přeji příjemnou zábavu.

    Kapitola 2

      Drahý Harry,

       

      Jestli čteš tento dopis, tak to znamená, že už jsem ti nestihl říct spoustu důležitých věcí… A to mě opravdu mrzí. Je mi moc líto, že jsme spolu nemohli strávit víc času, Harry a vím, že mi za to James pořádně vynadá, až se spolu setkáme v zemi mrtvých. Budu Jamese i Lily od tebe pozdravovat – jsem si jist, že se tam s nimi potkám. Oni a ty jste pro mě byli vždy jedinou rodinou, kterou jsem měl. Moje pokrevní rodina byla zlá a špatná a mě dalo v životě dost práce, abych se z toho dědictví krve vymanil. Tím se dostávám k tomu nejdůležitějšímu, co ti potřebuji sdělit:

       

      Pomsta je špatná, Harry. Nedovol, aby řídila tvůj osud tak, jak jsem to dovolil já. Kdybych se tehdy nevypravil bezhlavě za Červíčkem, abych se té kryse pomstil za tvé rodiče, tak jsi nemusel vyrůstat u Petunie – mohli jsme být spolu. Znám tvou tetu natolik dobře, že je mi jasné, žes neměl šťastné dětství. Už jako mladá nesnášela magii a byla odměřená, tvrdá a necitelná – pravý opak tvé matky.

       

      Osud mě potrestal dvanácti lety utrpení v Azkabanu za to, že jsem se vydal na cestu nelítostné msty a ani to mě nedokázalo napravit. Ačkoli po mém útěku převažovala nad pomstou spíš potřeba chránit tebe, tak jsem tváří v tvář Červíčkovi málem zase upřednostnil mstu před tebou. Je pro mě těžké si přiznat, že až třináctiletý chlapec mě dokázal přinutit, abych zrevidoval své životní priority, ale tys to tenkrát v Chroptící chýši opravdu dokázal Harry. Ty a tvůj otec jste to nejlepší, co mě v životě potkalo…

       

      Vím, že je ti předurčeno zničit Voldemorta, ale chci tě požádat, abys to nedělal proto, že chceš pomstit své rodiče, protože to by poskvrnilo tvou čistou duši. Před tebou je nelehký úkol zničit monstrum, které rozsévá po světě zlo, nenávist a bolest. Přál bych si, abys ho dokázal zničit z lásky ke svým blízkým, proto, abys chránil ty, kteří jsou naživu a jsou ti oporou. Nenič ho pro ty, kteří už nežijí…

       

      Spoléhej se na své přátele, Harry. Máš jich dost a život s nimi ti pomůže správně se rozhodnout, jakou cestou se vydat. Vím, že se Jamesovi a mě nevyplatila důvěra, kterou jsme věnovali Peterovi, ale nechci, abys kvůli tomu začal sám pochybovat o svých přátelích. Věř svému srdci, Harry a budeš v životě šťastný.

       

      Doufám, že jsem zemřel důstojně – v boji za dobrou věc a ne jako prašivý pes v cele Azkabanu, nebo jako zatracená duše, polibkem mozkomora. I smrt dokáže být laskavá nebo krutá a já doufám, že ta moje byla rychlá a smysluplná. Neteskni pro mě, Harry a nedávej si žádnou vinu. Každý jsme strůjcem svého osudu a já jsem s tím svým nenaložil nejlépe. Pouč se z mých chyb a neopakuj je.

       

      Ve své závěti jsem ti stanovil dva opatrovníky; jediné dva kouzelníky, kterým důvěřuji stejně, jako sám sobě. Remuse Lupina proto, že navzdory svému postižení zůstal laskavým člověkem, plným lásky a porozumění. Vím, že ti může být věrným přítelem a důvěrníkem a dokáže ti dát tolik lásky, kolik budeš potřebovat. Albus Brumbál je zase velmi moudrý a mocný kouzelník, který tě dokáže ochránit a vést po správných cestách tvým osudem. Učinil jsem z něj i vykonavatele mé poslední vůle. Všechen svůj majetek jsem odkázal tobě a Remusovi. Věřím, že ho spolu dokážete využít lépe, než jsem to dokázal já.

       

      Neříkám ti sbohem, Harry, ale nashledanou… Vím že se spolu znova setkáme a z celého srdce doufám, že to bude za hodně, hodně dlouhou dobu. Přeji si, abys prožil dlouhý a smysluplný život, naplněný štěstím a láskou…

       

      Tvůj milující kmotr

       

      Sirius Black

       

               Harry odložil dopis vedle sebe na postel, stočil se klubíčka a nechal hořké slzy, aby odplavily jeho smutek. Remus odešel dřív, než se do dopisu začetl. S průhlednou výmluvou, že si potřebuje pořádně prohlédnout dům dřív, než se Dursleyovi vrátí, poskytl Harrymu potřebné soukromí. Byl pryč dost dlouho na to, aby se Harry dokázal uklidnit a přečíst si dopis ještě jednou. Když se vrátil, tak už Harry seděl u stolu, popíjel čaj a zíral z okna ven. Jeho pohled plný bolesti a smutku stejně Remusovi napověděl, že nic z toho, co se venku děje nevnímá.

      Harry vycítil jeho přítomnost a smutně zašeptal:

      „Chybí mi, Remusi… Hrozně mi chybí…“

      Remus mu položil obě ruce na ramena a odpověděl:

      „Já vím, také mi moc chybí… Nesmíš se tak trápit. Sirius by byl velmi nešťastný, kdyby viděl, jak špatně se s jeho smrtí vyrovnáváš, Harry…“

      „Jak se s tím mám vyrovnat, když vím, že to všechno byla moje vina, Remusi? Nechápal jsem, proč bych se měl učit nitrobranu; byl jsem přesvědčený, že vidět ve snech do jeho mysli je naše výhoda. Chtěl jsem zjistit o co mu jde…“ vysvětloval Harry v očích slzy.

      Remus mu oponoval:

      „Pak je to Albusova vina, že ti všechno pořádně nevysvětlil, ne tvoje…“

      „Snape mi to vysvětloval, ale já mu nevěřil, neposlouchal jsem ho…“

      „A z pochopitelných důvodů jsi mu nevěřil, Harry. Tomu naprosto rozumím…“ snažil se ho Remus uklidnit.

      Ale Harry pokračoval. Byl tak rád, že to všechno ze sebe může dostat a obviňoval se dál:

      „Hermiona věděla, že ta poslední vize je past. Snažila se mě přesvědčit, abych na ministerstvo nechodil, ale ani ji jsem neposlouchal…“ slzy už mu tekly po tvářích.

      „Miloval jsi Siriuse a snažil ses ho zachránit. Chápu to. A Hermiona šla nakonec s tebou – je to skvělá kamarádka, drž se jí… Nesmíš si dávat vinu za jeho smrt, Harry, protože to tvoje vina není, ať už to cítíš jakkoliv…“ snažil se ho Lupin ukonejšit svým klidným, laskavým hlasem.

      „Musím si dávat vinu za jeho smrt, Remusi. Kdybych rozbalil dárek, co mi dal k Vánocům, tak to nemuselo všechno takhle dopadnout. Dal mi dvousměrné zrcátko po tátovi. Kdybych nebyl tak zahleděný sám do sebe a naštvaný na celý svět, tak jsem s ním mohl být celý ten půlrok ve spojení. Mohl jsem si s ním povídat tak často, jak bych chtěl, lépe ho poznat… Mohl jsem se přesvědčit, že je v bezpečí a nenechat se vylákat do té pasti na ministerstvu. Kdybych nebyl takový sobecký hlupák, tak by Sirius byl ještě pořád mezi námi, Remusi…“

      Harry už nedokázal zadržet hlasité vzlyky, byl ponořen až na dno svého zoufalství. Remus si stoupl těsně k němu a pevně ho zezadu objal.

      „To co se přihodilo před Vánocemi; ten sen o napadení Artura a jeho boj o život po té, bylo příšerné, Harry. Mnoho dospělých kouzelníků by se s tím nedokázalo vyrovnat a skončilo by u Svatého Munga. Sirius mi po Vánočních prázdninách řekl, jak moc je na tebe pyšný, že ses takovým zážitkem dokázal vyrovnat s takovým klidem a rozvahou. Když k tomu přidám ty kruté hodiny nitrobrany, které ti Severus připravil, tak není divu, žes měl emociální problémy, Harry. Za to se nesmíš obviňovat. Už nikdy nechci slyšet, že jsi sobecký, nebo hloupý, protože to rozhodně nejsi. Jsi ten nejobětavější a nejnesobečtější člověk, co znám. Láska, kterou nám všem kolem sebe rozdáváš, z nás dělá lepší lidi, Harry. Máš v sobě neuvěřitelnou moc a vůbec si to neuvědomuješ…“

      Harry moc nechápal o čem to Remus mluví, ale jeho uklidňující hlas spojený s pevným objetím pomohl. Remus ho držel tak dlouho, dokud se úplně neutišil a pak mu podal do ruky kapesník, aby si osušil oči. Nakonec před něj přistrčil knihu o magii mysli:

      „Měl bys začít studovat, Harry. Severus očekává, že budeš zítra odpoledne teoreticky připravený. Měl bys využít každou volnou chvilku; jestli tě strýc přinutí odpoledne pracovat, tak moc času mít nebudeš…“

      Harry zakroutil hlavou:

      „Když se jim po návratu nepřipomenu, tak na mě zapomenou, jako vždycky. Někdy mě tu nechali zamčeného i několik dní, než si vzpomněli, že tady jsem…“ zamračeně zakroutil hlavou Harry.

      „Cože!?“ rozčileně reagoval jeho opatrovník.

      „To nevadí, Remusi. Jestli mi dokážeš sehnat něco k večeři, tak hodlám být tiše, jako myška a v klidu se učit. Je to mnohem lepší, když jsi tu se mnou. Normálně trávím celé dny natažený na posteli, zíráním do stropu… Úkoly většinou zaberou jen první týden prázdnin a pak se tu tak nudím, že jsem vděčný i za práci na zahradě a v domě.“

      Pak otevřel knihu a začal číst:

      Magie mysli a její disciplíny.

      Od Ctimíra Houžvičky.

       

      1. kapitola – Úvod do magie mysli

                  Pod pojmem magie mysli si v dnešní době člověk představí silné čaroděje a mágy, kteří pomocí myšlenek dokázali pohybovat předměty, vytvářet mocné artefakty, cítit naše emoce, naší magii nebo číst myšlenky toho, na koho se zaměřili.

                  Z toho lze chápat, že magie mysli se rozvíjí v mozku a tomuto umění je schopno vládnout jen velmi málo dnešních kouzelníků. Pokud nejste duševně vyzrálí, nemáte potřebnou schopnost soustředění a vytrvalost, dál ani nečtěte, neboť by to bylo zbytečné mrhání času. Nicméně pokud těmto schopnostem holdujete, přeji vám hodně štěstí a zdaru ve studiu magie mysli.

               Nejprve chvíli zapřemýšlel o tom, jestli je dostatečně duševně vyzrálý, aby se ujistil, že má cenu číst dál, pak se ale usmál, vytáhl z kufru prázdný pergamen, samonamáčecí brk, co dostal pod stromeček a začal si dělat poznámky…        

      Rozdělení magie mysli

                  - Nitrobrana a nitrozpyt

                  - Empatie

                  - Telepatie

                  - Telekineze

                  - Materializace

      - Pyrokineze, Hydrokineze, Aerokineze, Terrokineze

      1. Nitrobrana a nitrozpyt

                  Nitrobrana s nitrozpytem jsou disciplíny, kterým se může naučit každý dostatečně silný čaroděj či čarodějka. Jak již bylo řečeno v úvodu, je nutné být soustředěný a vytrvalý, jinak se vám nikdy nepovede postoupit na první úroveň těchto disciplín.

                  Nitrobrana je ve skutečnosti způsob obrany vlastní mysli, emocí, současných myšlenek i vzpomínek. Je hned několik způsobů, jak si vybudovat Nitrobranu.

                  Naproti tomu Nitrozpyt je umění proniknutí do cizí mysli a vyhledání vzpomínek, které potřebujete. Podle úrovně umění Nitrozpytu může čaroděj/čarodějka vyjmout z cizí mysli vzpomínku, upravit ji nebo také vložit úplně jinou vzpomínku a to bez toho, aby si toho byl dotyčný vědom, neboť nepozná žádnou změnu a bude si myslet, že se to doopravdy stalo. Nejúčinnější je použití Nitrozpytu na emocionálně rozpolcené subjekty, nebo subjekty spící, protože jejich mysl je snadno přístupná.

       

      Nitrobrana – rozdělení

      a) Evropská metoda

                  Této metodě se přezdívá evropská, protože vznikla v západní Evropě a odtud se rozšířila do zbytku světa. Tato metoda není zrovna nejlehčí a dělí se na několik stupňů, ale ty přicházejí s vyššími úrovněmi Nitrobrany.

                  Prvním stupněm této nitrobrany je fixace na jednu vzpomínku. Pokud zjistíte cizí přítomnost ve své mysli, tak v sobě musíte najít dostatek vnitřní síly a sebeovládání, aby jste veškerou svou mysl zafixovali na jedinou vybranou vzpomínku. Tím všechny svoje emoce, myšlenky a ostatní vzpomínky odsunete do pozadí a nabídnete nitrozpytci pouze tu jedinou vybranou vzpomínku. Velkým nedostatkem této metody je udržení soustředění po nezbytně nutnou dobu. Zdatný Nitrozpytec tuto ochranu často dokáže prorazit a dostat se do další úrovně vaší mysli.

                  Dalším stupněm této metody je mít všechny vzpomínky, pocity a myšlenky uzavřeny za zdí, kterou si Nitrobranec kolem své mysli vybuduje. Tím je uschováte, a aby se k nim Nitrozpytec dostal, musel by tuhle zeď prorazit. Zeď kolem mysli je jen představou, která je udržována vnitřní ukázněností a duchovní silou. Pokud není mysl ukázněna a čaroděj/ka nemá dostatečnou duchovní sílu, zeď se rozpadne pod útokem Nitrozpytu hned na začátku. Při dobře zvládnuté obraně se stane, že Nitrozpytec je odražen, a když je neopatrný, obrátí se útok proti němu samotnému.

                  Nejvyšší úrovní je kombinace obou předchozích metod. Vybudujete pevnou zeď jen kolem vybraných vzpomínek a silných emocí a pocitů. Necháváte schválně dostatečné množství vzpomínek před zdí Nitrobrany, abyste získal čas na posílení zdi a následný protiútok. Tato metoda je nejnáročnější.

       

      b) Východní metoda

                  Východní metoda Nitrobrany se k nám dostala z Japonska a Číny, kde je velmi rozšířená v kruzích mnichů a jejich žáků. U nás se s ní moc nesetkáte, neboť je zde velice málo lidí, kteří by vás to dokázali naučit osobně, poukázat na chyby při studiu a podobně. U každé z metod hrozí jisté nebezpečí, proto nedoporučuji zkoušet něco, na co nebude vaše okolí připraveno.

                  Postup je následující. Jakmile zjistíte, že se vám někdo potuluje v mysli, stačí se zaměřit na Slunce nebo nějaký silný světelný bod v některé ze vzpomínek. Světlo, které Slunce, nebo světelný bod vydává, je natolik silné, že se od něj musíte co nejrychleji vzdálit do temnoty, která vás musí obklopit, ale nesmíte zapomenout na onen světelný bod, který je nyní jediným orientačním bodem. Když jej ztratíte, ztratíte se i vy sami v hloubce své mysli, proto tuhle metodu nezkoušejte bez odborné pomoci.

       

      c) Živelná metoda

                  V každé generaci kouzelníků se objeví pouze několik natolik mocných mágů, kteří dokážou ovládnout některý ze živlů. Onen živel se stane součástí jejich magického jádra a tudíž i kouzelníkovi magie jako takové. Magie mysli není výjimka a je ovlivňována hlavně magickým jádrem. Živelná nitrobrana je mocná obrana mysli, kterou se není nutné učit, pro její získání stačí mít nadání na nějaký živel a ten následně ovládnout.

       

      d) Myslobrana

                  Myslobrana je vrozená schopnost Nitrobrany a jako taková se projevuje jen ve starých a čistokrevných rodech. V dnešní době není již nikdo, kdo by tuto schopnost ovládal, vymizela totiž před dvěma sty lety a již není přenášená pomocí dědičné magie v krvi kouzelníka. Z dobových záznamů je možno vyčíst, že Myslobrana byla neprolomitelná obrana mysli, ale jestli je to pravda nikdo v dnešní době již neví.

       

      Nitrozpyt – rozdělení

      a) Legilimens

                  Legilimens je kouzlo, pomocí kterého se mezi kouzelníkem a myslí jiného člověka, nebo tvora vytvoří magické spojení. Je to jen náhražka pravého Nitrozpytu a cvičební pomůcka při cvičení Nitrobrany, protože umožňuje pouze průnik do mysli, nikoli však jakoukoli manipulaci s ní.

       

      b) Evropská metoda

                  Tato metoda byla vyvinuta společně s evropskou metodou Nitrobrany. Jde o to, že si kouzelník představí sám sebe, jak kráčí za hranice své mysli a proniká pomocí magického spojení myslí do mysli druhého kouzelníka.

                  Pro většinu kouzelníků je důležitý pohled z očí do očí, aby se mohl Nitrozpyt použít. Těm zkušenějším a mocnějším stačí danou osobu jen vidět, aby dokázal použít Nitrozpyt. Ovlivňovat a přetvářet vzpomínky pak dokážou jen opravdoví mistři Nitrozpytu s mnohaletou praxí v oboru.

       

      c) Živelná metoda

                  Tato metoda se zase pojí se živlem, který kouzelník ovládá. Sám sebe si představí jako šíp tvořený z daného živlu a násilně pronikne do cizí mysli přes jeho Nitrobranu, pokud ji cíl útoku ovládá. Tato metoda je velmi silná a při nešetrném užívání se může stát, že osoba, na kterou byl Nitrozpyt použit, může utržit trvalé poškození mysli, nebo zešílet.

       

      d) Myslozpyt

                  Stejně jako Myslobrana je i Myslozpyt vrozená schopnost a v dnešních dnech ji nikdo již neovládá. Myslozpytu dokázal vzdorovat jen Myslobranec a podle některých pramenů i Nitrobranec ovládající živelnou metodu. Mnoho informací o této vrozené schopnosti již není, a pokud ano, staré a čistokrevné rody si je uchovávají jako velice cenné tajemství.

       

               Zatímco zpracovával první, nejrozsáhlejší kapitolu učebnice, tak se vrátili Dursleyovi. Přesně, jak Harry předpokládal, ani si na něj nevzpomněli. Jejich ignorování ale Harrymu nikdy nevadilo – obzvlášť dneska ne. Alespoň se mohl plně soustředit na studium. Zpočátku mu dělalo trochu problémy se soustředit, ale Remus si sedl vedle něho, četl učebnici s ním, vysvětloval mu neznámé pojmy a slovní obraty, takže Harry začal brzy chápat podstatu Nitrobrany a Nitrozpytu. Když měl pocit, že látce už rozumí, začal si na prázdný pergamen dělat vlastními slovy poznámky. Remus mu četl přes rameno a občas mu opravil i nějakou tu chybičku, takže měl Harry dobrý pocit z toho, že si ušetří pár Snapeových jedovatých poznámek. Nepočítal s tím, že by v jeho práci nenašel žádnou chybu, ale aspoň jich nebude tolik, jako obvykle.

               Když se pustili do druhé kapitoly s názvem Empatie, tak byli náhle přerušeni. Harry strnul v okamžiku, kdy zaslechl na chodbě kroky, které se zastavily před dveřmi jeho pokoje. Když se ozvaly zvuky odsouvání závor a odemykání zámků, tak vrhnul směrem k Remusovi vyděšený pohled a rozhlédl se po stole a křesílkách kolem něj. Lupin zareagoval okamžitě. Nechal zmizet nadbytečná křesla, to Harryho přeměnil zase na starou rozvrzanou židli a nechal zmizet i veškeré nádobí, které na stole zůstalo od oběda. Ještě že těch zámků na dveří bylo tolik, protože když do pokoje vtrhla Petunie, tak bylo už vše, tak jak mělo být.

      „Co tu provádíš, kluku?“ zeptala se přísně Harryho.

      „Píšu si domácí úkoly, teto…“ odpověděl jí mírně Harry.

      „Dudlánek nikdy nedostává žádné úkoly na prázdniny!“ vyštěkla na něj a když odpověděl, že oni vždycky dostávají na léto úkoly, že už jí to přece říkal, tak si pohrdavě odfrkla.

      „Potřebuji oškrábat brambory k večeři, tak sebou koukej hodit! Už ses poflakoval dost dlouho!“ vyštěkla teta a odešla.

      Harry okamžitě vstal, a když procházel kolem Remuse, tak s trochu ustaraným výrazem potichu prohodil:

      „No, třeba dostanu dneska najíst…“

               Nedostal se z kuchyně dvě hodiny. Zatímco se Dudley s Vernonem cpali v jídelně pečeným kuřetem s bramborem, uklidil po vaření a vytřel kuchyň a chodbu. Když pak umyl nádobí po večeři a vynesl odpadky, tak mu teta mrzutě sdělila:

      „Dnes nic nezbylo, Dudlánkovi vyhládlo. Uvař si instantní polévku…“ a šla vařit čaj. Harry si zalil kuřecí polévku do misky, a když teta nesla čaj za manželem a synem do obýváku, tak si rychle přikrojil i krajíc chleba a pospíchal zpět do svého pokoje.

      „Tak toto má být večeře pro dospívajícího chlapce, který tu zůstal bez oběda?“ zeptal se užasle Remus, když viděl Harryho večeři.

      „Ani ne…“ usmál se kysele Harry. „Ten chleba jsem si ukradl tajně…“

      „Harry, to tě tu opravdu krmí jen zbytky?“ tiše a vážně se zeptal jeho opatrovník.

      Jeho chráněnec rozpačitě zrudnul a pak stejně tiše odpověděl:

      „Tyto instantní polévky nejsou špatné, opravdu. Chutnají líp než ty břečky, co obvykle vaří teta Petunie… a občas na mě zbude i něco vydatnějšího… Navíc mě už předloni začali zásobovat Hermiona a Ron soví poštou, takže to pro mě bylo daleko snesitelnější…“ a pustil se s chutí do své polévky.

               U stolu se objevilo opět křesílko a na stole talíř s povědomými bochánky plněnými masovou směsí.

      „To jsou ty od paní Weasleyové?“ zeptal se s plnou pusou Harry a Remus přisvědčil. Hned si také jeden vzal a tak Harry svůj nakousnutý krajíc chleba pečlivě zabalil do mikroténového sáčku, který vyndal ze šuplíku ve stole a uložil si ho na horší časy. Pak si vzal bochánek a přikusoval tu dobrotu ke své polévce. Nakonec snědl tři a skvěle si pochutnal. Byl tak najedený, že na něj padla únava a rozhodl se, že sprcha by ho mohla osvěžit a vzpamatovat natolik, aby se mohl dál věnovat studiu.

      Když se z koupelny vracel oblečený ve vytahaném pyžamu a příliš krátkém a příliš širokém županu po Dudleym, tak ho bohužel zahlédl strýc Vernon, který právě vycházel z kuchyně.

      „Snad si nemyslíš, že půjdeš spát, kluku!? Venku je ještě vidět, ještě můžeš udělat kus práce!“

      „Už ho nech, Vernone, já na něj zítra dohlédnu, aby si svou práci odvedl, to mi můžeš věřit. Tak ať se na to pořádně vyspí…“ uklidnila ho teta Petunie a Harry s úlevou zapadl do pokoje.

      Zamkl za sebou zevnitř, aby nehrozilo, že ho někdo z rodiny překvapí, i když věděl, že by si za to asi schytal pořádných pár nadávek, nebo ran, kdyby to Vernon zjistil. Neměl rád, když se Harry ve svém pokoji zamykal sám.

      Pak si s povzdechem sedl ke stolu, přitáhl si učebnici a pergamen s poznámkami.

      „Budu to muset dodělat dneska celé, protože zítra se ze zahrady nehnu, když teta slíbila, že na mě bude dohlížet. Jsem zvědav, jestli bude profesor Snape ochotný učit mě při práci…“ poznamenal s povzdechem a pustil se s Remusovou pomocí do dalšího tématu.

      2. kapitola – Empatie

                  Empatie je vrozená schopnost vycítění emocí živých tvorů. Je velice těžké se tuto schopnost naučit ovládat, všichni Empati musí ovládat vyšší stupeň Nitrobrany, aby dokázali blokovat vnímání emocí druhých. Kromě člověka, u kterého je tato schopnost poměrně vzácná, existuje několik druhů živých tvorů, kteří mají empatii vrozenou (psi, sovy, delfíni, fénixové, hypogrifové, maguáři a další).

                  Jiným druhem empatie je Empatie magická. Kouzelníci obdaření tímto typem empatie jsou schopni vycítit magické jádro ostatních kouzelníků a magických bytostí. S patřičným tréninkem jsou pak schopni rozlišit i magický podpis jednotlivých kouzelníků a rozlišovat tak jednoho od druhého. Tato schopnost se velmi často rozvíjí u jedinců, kteří z nějakého důvodu přišli o zrak a tímto způsobem jim ho jejich magie částečně nahrazuje.

                  Velmi vzácnou schopností je Empatie magická vizuální. Kouzelník jí obdařený je schopen vidět magickou auru kolem všech bytostí s magickým jádrem a podle barev této aury poznat nejen je-li kouzelník, nebo kouzelný tvor přátelský, či nepřátelský, ale rozeznat i okamžitou náladu, zdravotní stav či duševní trauma. Je však velmi těžké s touto schopností se naučit pracovat a porozumět jí, protože často vnímá i bytosti pro ostatní neviditelné a neznámé a to může být velmi matoucí.

                  Někteří lidé se vydávají za Empaty, ale většinou jsou to podvodníci, kteří ovládají Nitrozpyt. Také to mohou být lidé, kteří ovládají umění čtení pohybů těla. Sledování mimiky, vnímání pohybů očí, rychlosti dýchání, tlukotu srdce a jiných biologických projevů těla.

       

      3. kapitola – Telepatie

                  Telepatie je další z vrozených schopností. Stejně jako Empati, i Telepati musejí ovládat vyšší stupeň Nitrobrany, aby mohli uchránit svou mysl před myšlenkami jejich okolí. Telepata lze zastavit jen vrozenou schopností Myslobranou. Tyto dvě vrozené schopnosti se navzájem ruší, jiná obrana proti Telepatům neexistuje. Telepat vnímá okamžité, současné myšlenky všech živých tvorů ve svém okolí a u bytostí, ke kterým ho váže silná citová vazba, dokáže vnímat myšlenky i na značnou vzdálenost.

                  V dnešní době je jen malé množství Telepatů, odborníci odhadují, že jich může být kolem dvaceti na celém světě; víc jich již nežije.

       

      4. kapitola – Telekineze

                  Telekineze je také vrozená schopnost, ale při zanedbání jejího zdokonalování, schopnost zaniká a už se nikdy neprojeví. Telekinezi ovládá až osmdesát procent dětí, u kterých se projevují magické schopnosti. Je to schopnost hýbat jakýmkoliv předmětem myslí za pomoci představy. Je dokázané, že děti mají obrovskou představivost a tudíž pro ně není těžké něco podobného udělat, nicméně mnoho z nich si to vůbec neuvědomuje a tak o tuto schopnost přichází.

                  Telekinezi se nelze nijak naučit v pozdějším věku. Jedinou nadějí na ovládnutí téhle schopnosti, je její rozvoj již v mládí hned od okamžiku, kdy se u dítěte projeví. Pravidelným cvičením lze docílit ustálení této schopnosti s magickým jádrem a podvědomím, kterým je tahle schopnost zpočátku ovládána.

       

      5. kapitola – Stínová magie

                  Stínová magie je jedna z nejznámějších forem magie mysli. Je to v podstatě způsob ovládání divoké magie, kterou v sobě mají všichni kouzelníci a nejčastěji se projevuje u dětí, které ještě nejsou schopny magii usměrnit pomocí hůlky. Vyspělá mysl se dokáže vrátit ke kořenům své magie a naučit se ji ovládat. Je to disciplína vyžadující nesmírné soustředění, protože kouzla nejsou usměrněna žádnou inkantací, ani zaříkáním. Jsou tvořena jen přesnou představou a silnou myšlenkou. Vytvořit si v mysli přesnou představu o tom, jak by kouzlo mělo vypadat a nasměrovat do své představy přiměřené množství magie je velmi složitý proces.

                  Nezaměňovat s magií bezhůlkovou, kterou se může naučit téměř každý vyspělý kouzelník, který bezpečně ovládá tok své magie. Většina jednodušších kouzel nevyžaduje zesílený tok magie přes hůlku a dá se pomocí správně použité inkantace (ať už verbální, či neverbální) provést i bez hůlky.

                  Nejnáročnější disciplínou Stínové magie je Materializace.

       

      5.1 – Materializace

                  Materializace je nejvzácnější a nejtěžší vrozená schopnost magie mysli. Knižně doložený kouzelník, který této schopnosti vládl, byl samotný Merlin, který dokázal tvořit magické artefakty pouhou představou – stínovou magií, kterou k tomu užíval. K této schopnosti není možno více napsat, neboť o ní nejsou žádné další informace z dobových spisů.

       

      6. kapitola – Elementární magie – Pyrokineze, Hydrokineze, Aerokineze, Terrokineze

      Neplést si s kouzelníky, kteří dokážou daný živel ovládat pomocí latinských inkantací a pohyby hůlkou.

       

      6. 1. Pyrokineze

                  Pyrokineze je schopnost ovládání živlu ohně pomocí mysli. Kouzelník dokáže pomocí svých představ určovat sílu, tvar i podobu ohně.

                  V dnešní době není nikdo, kdo by tuhle schopnost ovládal, podle pověstí to byla vrozená schopnost dědiců Godrika Nebelvíra.

       

      6. 2. Hydrokineze

                  Hydrokineze je schopnost ovládání živlu vody pomocí mysli. Kouzelník dokáže pomocí svých představ určovat sílu, tvar i podobu vody. Neboť se voda dělí do několika skupenství, dělí se i Hydrokineze na ty, kteří ovládají vodu jako takovou, pak jsou tu ti, kteří ovládají led a vodní páru či mlhu.

                  V dnešní době není nikdo, kdo by vládnul této síle, ale kdysi ji ovládal Salazar Zmijozel a jeho dědicové by to měli mít jako vrozenou schopnost.

       

      6. 3. Aerokineze

                  Aerokineze je schopnost ovládání živlu větru pomocí mysli. Kouzelník dokáže pomocí svých představ určovat sílu i podobu větru a jeho složení v daném prostoru.

                  V dnešní době již není nikdo s touhle schopností, ale kdysi ji vládla Rowena z Havraspáru a její dcera Helena z Havraspáru. Je to také vrozená schopnost pro její dědice.

       

      6. 4. Terrokineze

                  Terrokineze je schopnost ovládání živlu země pomocí mysli. Kouzelník dokáže pomocí svých představ formovat zemi do skal, kopců, ale také údolí a propastí. I zde je rozdělení na několik druhů. Někteří ovládají rostliny, jiní zase složení země, po které chodíme. Nejsou známi všechny podrobnosti, neboť tuhle schopnost ovládala Helga z Mrzimoru a ta své schopnosti ukrývala před ostatními. Také tato schopnost je vrozená pro její dědice.

       

      Některé legendy o Merlinovi tvrdí, že nejmocnější mág všech dob, ovládl pátý element, kterým je magie sama. Vzhledem k tomu, že se to od dob Merlinových ještě nikomu dalšímu nepovedlo, tak se touto možností nelze blíže zabývat.

               Pracovali téměř do půlnoci, ale magii mysli zvládli celou. Harry byl unavený tak, že už v polospánku sotva vnímal, jak si Remus na podlaze vedle jeho lůžka rozprostřel pohodlnou měkoučkou matraci a ulehl vedle něj pod lehkou pokrývkou. Byl tak unavený, že usnul dřív, než mu hlava dopadla na polštář a spal hlubokým, zdravým spánkem, bez nočních můr, celou noc.

               V sedm ráno je probudila Petunie svým tradičním zabušením na dveře. Harry vylétl z postele jako střela a skočil Remusovi přímo na záda. Chvilku to trvalo, než se z toho šoku oba vzpamatovali a tak si Harry vysloužil pár nehezkých nadávek, když přišel do kuchyně později, než byla teta zvyklá. Dokonce musela udělat Vernonovi snídani sama, protože dnes pospíchal do práce. Harry neodpovídal, ale po strýcově odchodu si udělal pořádnou snídani pro sebe. Osmažil si slaninu, přidal tři vejce a ukrojil si dva krajíce chleba. Když k jídlu zasedl a začal se s chutí ládovat, tak se do něj teta pustila:

      „Jak si to dovoluješ, holomku?! Myslíš si, že tě nechám, abys nás takhle vyžíral?!“

      Harry v klidu spolkl a odpověděl:

      „Myslel jsem, že si přeješ, abych dnes pracoval na zahradě. Když budu omdlévat hlady, tak moc práce neudělám. Takže se musím konečně pořádně najíst, jestli mám tu zahradu uvést do trochu přijatelného stavu, když jste ji nechali tak zarůst…“

      „Jak to se mnou mluvíš, ty klacku nevděčný?!“ ohromeně vyhrkla Petunie.

      „Jak si zasloužíš…“ pomyslel si Harry, ale nahlas neřekl nic. Jen si v klidu dojedl snídani a dřív, než ze svého pokoje vylezl Dudley, šel ven.

               Vzal si z garáže velký pytel na zahradní odpad a jako první ostříhal živý plot u ní. Shrabal a posbíral všechny větvičky a nacpal je do pytle. Pak zaklekl k záhonům před barákem a začal je zbavovat přerostlého plevele. Cítil kolem sebe Remusovu přítomnost a ocenil jeho nenápadnou pomoc. Občas kolem sebe ucítil lehký závan magie, když jednoduchým odplevelovacím kouzlem vyčistil špatně přístupnou část záhonu mezi okrasnými keři, nebo vzrostlými liliemi.

      Když zahradními nůžkami sestřihával odkvetlé růže u plotu, tak za plotem ucítil nějakého kouzelníka. Remus, ani Snape to nebyli. Chvíli přemýšlel, kdo by to mohl být a pak se nesměle, potichu zeptal:

      „To jsi ty, Dungu?“

      „Cože?!“ vyjeknul zděšeně Mundugus Fletcher. „Jak to, že mě vidíš?!“

      „Nevidím… cítím tě…“ usmál se Harry. Přistoupil k nim Remus a dodal:

      „Jak dlouho ses nekoupal Dungu, smrdíš tak, že jsem tě ucítil hned, jak ses sem přemístil…“

      Od Munduguse se ozvalo nejprve vzteklé odfrknutí a pak se váhavě zeptal:

      „Neříkej, že máš stejně citlivý čich, jako vlkodlak, Harry… Nebo tě ten trouba Lupin pokousal?“

      Harry se potichu rozesmál:

      „Ne, Dungu… Cítím tvoji magii. Včera jsem totiž objevil, že mám vrozené nadání na Magickou empatii. I když… Jak se o tom Remus zmínil… opravdu docela páchneš. Mohl by ses příště vykoupat, než se vypravíš na hlídku…“ uličnicky se na něj culil.

      V tom na něj z okna kuchyně zařvala Petunie:

      „S kým se to tam vybavuješ, ty holomku?!“

      „Ty tu snad někoho vidíš, teto? Povídám si s kytkami, už se mi po nich stýskalo…“ odpověděl Harry a pustil se zase do práce.

      Do oběda udělal celou část zahrady před domem. Bylo zamračeno, ale na déšť to nevypadalo, tak si natáhl hadici a vyčištěné záhony pořádně zalil. Pak si pod hadicí umyl ruce a šel se k oknu do kuchyně zeptat tety, jestli dostane něco k jídlu. Dostal misku polévky a sedl si s ní na zem ke zdi, vedle kuchyňského okna. Když dojedl polévku, tak se najednou na misce objevil pořádný sendvič se smaženým sýrem, obloženým listy salátu a se spoustou výborné majonézy. Vděčně se usmál na Remuse sedícího vedle sebe a za chvilku v něm ta dobrota zmizela.

      Pak se na oběd přiřítil Dudley i se svým odporným kamarádem Piersem.

      „Co se tady válíš, smrade?! Máš málo práce?“ vyplivnul na něj jedovatě a s vydatnou pomocí svého kamaráda vysypal z pytle všechen plevel, který v něm Harry za celé dopoledne nastřádal. Ten si jen povzdechl, vrátil tetě oknem do kuchyně prázdnou misku a šel beze slova uklidit ten nepořádek. Pak se pustil do zahrady za domem.

               Tady na něj teta neviděla tak dobře, tak si občas i sám pomohl malým kouzlem. Musel si ale dávat dobrý pozor, protože Petunie si ho občas přišla zkontrolovat k zadnímu vchodu do domu. Kdyby v jeho ruce viděla hůlku, tak by bylo zle. Než přišel Snape, tak měl záhony vypleté a zrovna se pustil do stříhání živého plotu za domem. Z okna v patře slyšel Dudleyho a Pierse, jak se dobře baví u nějaké počítačové hry.

      Když ucítil přítomnost Mistra lektvarů, tak ho pozdravil a řekl:

      „Omlouvám se pane, ale ještě se vám nemůžu věnovat. Musím dostříhat ten plot, uklidit to tady a zalít záhony. Dřív mě odsud teta nepustí…“

      „Jak o mě víte, Pottere?“ zeptal se překvapeně Snape.

      Odpověděl mu Remus:

      „Magická empatie, Severusi; poznal i Munduguse pod pláštěm…“ a v jeho slovech Harry cítil i Remusův laskavý úsměv.

      „Jak dlouho tuto schopnost máte?“ ptal se překvapeně Snape.

      Harry pokrčil rameny.

      „Včera v parku jsem to cítil poprvé, pane. Neviděl jsem vás, ale přesně jsem věděl, kde který z vás je. V té učebnici píšou, že se tato schopnost často objevuje u slepců; možná to funguje i obráceně – nemusel jsem oslepnout, stačilo, když se kolem mě začali pohybovat neviditelní kouzelníci… Ale něco mě trochu mate… cítil jsem magii i z tety Petunie…“

      Snape si znechuceně odfrknul.

      „Jistě. Petunie je moták. Její magické jádro je příliš slabé, aby ho dokázala využít. Proto tak nesnášela vaši matku, která svou magii dokázala používat tak snadno a lehce…“

      Pak okolo Harryho zavířila magie. Ostříhala plot, posbírala odpad, nahrnula ho do pytle a pak dva proudy vody zalily všechny záhony.

      „Hotovo, pane Pottere, můžete se jít věnovat svému studiu…“

      Snapeův hlas zněl tak nějak divně… Chyběla mu obvyklá zášť a jedovatost. Snad jen lehký náznak sarkasmu napověděl, že tato slova vyšla z jeho úst. Harrymu těch pár slov docela zvedlo náladu. Možná ty prázdniny se Snapem nebudou až tak hrozné…

               Popadl pytel plný větviček a plevele a odtáhl ho před dům pro svoz. Pak potichu požádal Lupina a Snapea, aby šli napřed do domu, protože chce zapnout ostřikovač trávníku. Otočil kohoutkem a ani nečekal, až se ostřikovač natlakuje a pospíchal za nimi.

      V předsíni ale narazil na strýce Vernona.

      „Kam si myslíš, že jdeš, kluku! Pokud vím, tak máš venku ještě spoustu práce!“ zařval na něj a surově ho popadl za ruku.

      „To bude zase modřina…“ proběhlo Harrymu hlavou, než mu odpověděl:

      „Zahrada je už hotová, strýčku. Záhony vyčištěné a zalité, plot ostříhaný, uklizeno. Odpad jsem dal na ulici, zítra ho odvezou… Teď bych se šel rád chvíli učit…“

      Vernon ho pustil a na svou postavu celkem svižně vyběhl zadním vchodem na zahradu, aby si jeho slova ověřil. Když byl v půlce trávníku, tak se právě natlakovaly ostřikovače a Vernon dostal nečekaně pořádnou sprchu.

      „ÁÁÁÁ…“ zařval zběsile. „Tos udělal schválně ty zmetku! Ty bastarde! Nevděčný spratku!“ Nadávky se z něj valily stejně prudce, jako voda na trávník a Harry začal zdrhat. Jenže ze dveří nad schody vyšel Dudley, aby se podíval, co se děje. Zastoupil Harrymu cestu, sestrkal ho ze schodů dolů, popadl ho pod krkem a přirazil na stěnu vedle dveří kuchyně.

      „Tentokrát před výpraskem nezdrhneš, šmejde…“ zasyčel nenávistně a jeho úchylný přítelíček Pierse se na schodech potěšeně zachechtal. Přišel se pokochat tím, jak si to Harry schytá.

      Harry byl vyděšený. Začal pociťovat nedostatek kyslíku, jak ho Dudley rdousil a s hrůzou sledoval, jak se od zadního vchodu řítí zmáčený a ruda rozžhavený strýc Vernon.

      „Přece se nenechám zabít…“ blesklo mu hlavou a sáhl do kapsy pro svou hůlku. Jenže Dudley ten pohyb zaregistroval a dobře vytrénovaný z týrání Harryho i jiných dětí, okamžitě přehmátnul, odtrhl ho od stěny a zezadu sevřel do kleští. Ruce přišpendlené k tělu tak, že nemohl hůlku použít, čekal odevzdaně na svůj neradostný osud. Strýc Vernon se napřáhl a zkameněl. Dudley ho s překvapeným výkřikem pustil a jako by dostal elektrický šok, odskočil ke stěně, kde vytuhnul stejně, jako jeho otec. Pierse, rukou opřený o zábradlí měl prázdný výraz v očích a také vypadal jako socha…

      Harry v předklonu lapal po dechu, když z obývacího pokoje vyběhla teta Petunie a zaječela:

      „Co se to tady děje?! Cos jim to udělal ty grázle?!“

      Jenže v tu chvíli se pod schody objevil Snape, hůlku přiloženou k hlavě, jak právě zrušil zastírací kouzlo.

      „TY!?!“

      V té jediné kratičké slabice, která vyšla z jejích úst, byl slyšet šok, nenávist i strach.

      „Snape!“ to jméno bylo naplněno jedem. „Co děláš v mém domě! A co jsi to udělal s mým manželem a synem!“

      „Přišel jsem se podívat, jak se staráš o Lilyina syna, Petunie. A to, co jsem viděl, mě rozhodně neuspokojilo…“

      Ta slova byla vyslovena tiše a skoro jemně. Přesto v nich Harry cítil skrytou hrozbu.

      „Myslím, že si budeme muset vážně promluvit…“ pokračoval směrem k Petunii Snape. Pak se otočil na Harryho. „Běž do svého pokoje, Harry. Přijdu za tebou, až to vyřídím s tvou tetou.“

      Znělo to divně z jeho úst. Laskavě. Bez hrozivých podtónů. Harry na něj nejdřív civěl trochu nechápavě, ale pak ho napadlo, že je to jen divadlo pro tetu, přikývl a odešel.

       

      Items details

      • Hits: 17261 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy  

      #
      Sfinga 21 Březen 2013
      „Neříkej, že máš stejně citlivý čich, jako vlkodlak, Harry… Nebo tě ten trouba Lupin pokousal?“ - tahle věta mě odstřelila. Trocha humoru byla potřeba, protože jinak bych asi vzteky rozkousala klávesnici. Oprava komentáře z přechozí kapitoly. Vernona a Dudleyho předhodím Snapeovi a budu se hodně dlouho koukat jinam.
      #
      rusalka 31 Březen 2016
      Dursleyovi budou asi často trpět, tato povídka zní v tomto ohledu dost slibně a to nejsem zastánkyní násilí. Díky

      Online návštěvníků

      Právě připojeni - hostů: 165 a člen: 1 

      Celkový počet zobrazení stránek:

      Počet zobrazení článků : 6037914