Hledej

Zpěv zlatého Fénixe

Zlat_Fnix_02Tento příběh přímo navazuje na konec knihy HP a Fénixův řád. Roztomilá scénka na nádraží, kdy si pár členů Řádu přišlo pohovořit s Dursleyovými,aby je přinutili chovat se k Harrymu slušně…

Na povídce spolupracují Mája a Karlos-sama. Karlos dodává skvělé nápady, píše pro Harryho učebnice a bude se zabývat temnou stranou a pradávným zlem. Mája si bere na starost romantiku, lidské vztahy a konečnou slohovou úpravu. Charaktery postav i zápletky spolu vytváříme pomocí diskuse na Skype a je to opravdu zajímavý styl tvorby. Jsme oba zvědaví, jak se vám trefíme do chutě a proto pište komentáře, podělte se s námi o vaše názory na naše společné dílko…

    Kapitola 4

      Druhý den ráno zabušila na jeho dveře teta Petunie, ale nechtěla po něm, aby šel dělat ostatním snídani, chtěla s ním mluvit.

      „Byli jsme včera večer na pohotovosti. Dudley i Pierse jsou naštěstí, kromě pár modřin, celkem v pořádku, ale Vernonovi nemohli přijít na to, proč ho pořád tak hrozně bolí hlava. Jak mu udělali ta různá vyšetření, tak zjistili, že má příliš vysoký tlak a hrozí mu infarkt. Dostal nějaké léky a nesmí se rozčilovat. Proto budu ráda, když se budeš snažit, abys mu moc nelezl na oči. Jídlo ti budu nosit sem a chci tě… po… poprosit…, abys nevycházel z pokoje, pokud bude Vernon doma.“

      Harry musel ocenit tetinu snahu. Nepamatoval si, že by ho kdy o něco poprosila. Je pravda, že jí to kouzelné slovíčko přes rty nešlo zrovna lehce, ale nakonec TO opravdu vyslovila.

      „Dobře teto, budu se snažit, abych ho nerozčílil. Je mi tady v pokoji dobře, mám dost učení… Když budu chtít jít ven, tak se budu snažit strýcovi vyhnout. Taky nemám chuť se s ním potkat.“

      A docela bez problémů se mu to dařilo.

      Za několik následujících dnů se naučil víc věcí, než ve škole za měsíc. Meditace střídal s psaním úkolů, učil se nová kouzla. Jak léčitelská, hygienická, tak i praktická kouzla pro domácnost. Čistit a žehlit oblečení, skládat ho jak do skříně, tak do kufru, přeměňování nábytku. Už dokázal přeměnit svou starou židli na pohodlné čalouněné křeslo, s pomocí Remuse upravil svou postel a matraci, takže byla mnohem pohodlnější.

      S pomocí Snapea zase provedl kontrolu svého trezoru a dozvěděl se, že je to pouze studijní fond – peníze určené pouze na dobu jeho studia v Bradavicích. Snape mu přinesl několik katalogů oblečení mudlovského i kouzelnického, katalog zásilkového knihkupectví a spousty dalšího zboží. Učil se, jak objednávat pomocí soví pošty a Hedvika měla spoustu práce. Přesto Severus Snape stále vypadal nespokojeně. Harry nedokázal zbytečně utrácet. Objednával si jen opravdu to nejnutnější, přes všechno Snapeho snažení se nechtěl naučit pořádně utrácet.

      „Teď už můžete být rozmazlený, zazobaný, bohatstvím oplývající spratek, pane Pottere!“ nešetřil sarkasmem na jeho adresu.

      Harry se rozesmál:

      „Promiňte, profesore. Ale nedokážu se změnit ze dne na den, jen pro váš dobrý pocit, že jste měl od začátku pravdu…“

      Už se nebál odporovat, pochopil změnu Snapeova chování a chvílemi měl silný pocit, že za jeho sarkasmem cítí něco, jako výčitky svědomí. Proto si bez obav užíval jeho snahu naučit ho, jak si užívat svého bohatství.

      Při objednávání oblečení se docela bavil. Odtrhnul z poslední strany katalogu objednávku a řekl:

      „Chtěl bych si objednat…“

      V tu chvíli z toho listu papíru vyskočil krejčovský metr a začal mu brát míry. Prošmejdil mu celé tělo a na objednávce naskakovala různá čísla. Harry byl skoro v šoku; netušil, co všechno se dá měřit. Celý zrudnul, když se mu metr protahoval mezi nohama, aby změřil rozkrok a vnitřní délku nohavice. Když metr skončil, tak mu chvíli trvalo, než zase chytil dech a vzpamatoval se natolik, že mohl začít do objednávky diktovat, které modely se mu líbí.

      Když za dva dny přiletěla sova s malým balíčkem uvázaným k noze, tak Harry přemýšlel, co mu to vlastně nese. Na balíčku bylo napsáno: Zmenšeno 3x. Podle Remusových instrukcí použil třikrát zvětšující kouzlo „Engorgio“. Najednou před ním na stole ležel obrovský balík plný nového oblečení. Netušil, jak to všechno dostane do svého školního kufru a tak ho Remus naučil složité kouzlo vytvářející kouzelný prostor. Jeho školní kufr měl uvnitř najednou rozměry velké skříně. Některé věci si pověsil na ramínko, jiné naskládal do regálků, které přičarovali po stranách. Pak tam Remus přidal i botník a šli objednat ještě nějakou tu obuv.

      Když se Harry zahleděl do svého úžasného kufru, tak se mu okamžitě vybavila vzpomínka na mistrovství světa ve famfrpálu a na úžasný kouzelnický stan, ve kterém bydleli.

      „Miluji kouzla…“ řekl zasněně a rozesmál se.

                Poklidný týden naplněný spoustou nových kouzel a zážitků, Harrymu kalila pouze skutečnost, že v Nitrobraně se mu zatím moc nedařilo. Sice už se dokázal docela dobře soustředit na vybrané šťastné vzpomínky, ale druhá fáze – budování stěny kolem své mysli –mu vůbec nešla. Kupodivu s ním měl Snape pořád dost trpělivosti. Dokonce ho utěšoval, že nemá pospíchat.

      „Nejdřív musíte postoupit do vyšší meditační úrovně, abyste dostatečně ovládl své emoce a lépe poznal svou mysl; poté už nebudete mít takové problémy s vlastním uspořádáním její obrany…“

      V den úplňku se ovšem dostavila další, nepředvídatelná komplikace. Ráno přišel Snape se zneklidňujícími zprávami. Sousedka paní Figgové pracovala na sociálce a prozradila jí, že od doktora z pohotovosti dostali hlášení o podivných zraněních nezletilého Dudley Dursleye, která mohla znamenat nepřiměřené trestání toho „ubohého chlapce“ a jejich úřad dostal příkaz tuto rodinu prošetřit. Arabela Figgová nelenila a okamžitě podala zprávu Brumbálovi.

      „Naštěstí máme odpovídající agendu pro mudlovské úřady. Díky neustálému přísunu mudlorozených studentů do naší školy se musíme potýkat i s takovými problémy. Tady je vaše mudlovská studijní složka, pane Pottere,“ podával mu tvrdé desky, do kterých bylo založeno několik dokumentů. „Měl byste si to dobře prostudovat, abyste věděl, jakým způsobem máte s tou sociální pracovnicí komunikovat…“

      Lupin se nešťastně omlouval:

      „Je mi líto, že tu nebudu s tebou, Harry. Ale i když Severus ten lektvar neustále vylepšuje, tak jsem stále minimálně dva dny po úplňku neschopný nějaké činnosti…“

      Snape si odfiknul:

      „Budu tu já, Lupine. Pokud nepůjde všechno hladce, tak bys stejně nedokázal té ženské patřičně upravit paměť. Sotva zvládneš Obliviate a to by právě v tomto případě nic neřešilo.“

      Harry se pokusil skrýt svůj úsměv tím, že se začetl do dokumentů, které mu Snape přinesl.

      Bradavický Institut pro nadané.

      Speciální výběrová škola pro děti s mimořádnými intelektovými schopnostmi.

      Harry vytřeštil oči na Snapea a zalapal po dechu.

      „To snad ne! Tohle musí okamžitě odhalit! Copak zrovna já vypadám jako nějaký intelektuál?!“

      Snape se rozesmál.

      „Podstata je v tom, pane Pottere, že vyjímečně inteligentní děti, ve svém průměrném okolí, vzbuzují dojem, že jsou „divní“ zrovna tak, jako mladí kouzelníci. Brumbálova matka byla mudlorozená a díky tomu se Albus cítí v mudlovském prostředí zrovna tak dobře, jako mezi kouzelníky. Proto jsme už téměř před patnácti lety vymysleli tuto legendu pro mudlovské úřady. Už jsme ji použili několikrát a vždy s naprostým úspěchem. Jen si pořádně prostudujte svá vysvědčení, abyste věděl, o čem se s tou sociální pracovnicí máte bavit. Nemusíte se obávat, budu tu s vámi a pomocí nitrozpytu vám s patřičně inteligentní konverzací můžu pomoci…“

      Harry se s naprosto ohromeným výrazem ponořil do studia své složky.

               Jako první tam byl zvací dopis, ve kterém bylo uvedeno, že z testu, který absolvoval na své základní škole vyplývá, že je obdařen nadáním na přírodní vědy a nabízel mu studium na speciální škole, která mu pomůže jeho vyjímečné nadání patřičně rozvinout.

      Pak tam byla zařazena vysvědčení za pět let jeho studia. Matematika, Fyzika, Chemie, Biologie, Botanika, ale i Astronomie, Geologie, Historie, Filozofie… předměty o kterých Harry věděl něco jen velmi vzdáleně. Byl z toho docela vyděšený a neuměl si představit, že by si o těchto věcech měl s někým povídat. Ale Snape vypadal dost sebevědomě, tak to snad s jeho pomocí nebude taková katastrofa… Ostatně sociální pracovnice tady bude hlavně kvůli Dudleymu, třeba mu nebude věnovat pozornost.

      Byl dost nervózní a nedařilo se mu usnout. Snape odešel společně s Lupinem už pozdě odpoledne a on tu zůstal sám, jen s Dobbym. Dobře a vydatně se navečeřel, provedl pár hygienických kouzel, převlékl se do pyžama a pokoušel si meditací vyčistit a uklidnit mysl. Nedařilo se mu, byl ze zítřku napjatý a nervózní. Bál se, aby sociálka neusoudila, že je pro něj toto místo nevhodným domovem a nešoupli ho někam do sirotčince. Když skřítek sledoval, jak se převrací na posteli neschopen zabrat, tak mu beze slova podal lahvičku s Bezesným lektvarem, počkal, až si lokne a zase ji uklidil.

               Ráno se probudil odpočinutý a nechal se chvíli okouzlit krásným slunečným sobotním ránem. V okamžiku, kdy mu teta dvířky pro kočku na jeho dveřích, prostrčila dovnitř talíř se dvěma toasty a hrnek čaje, si uvědomil, co ho dneska čeká a ani opravdu bohatá snídaně, kterou mu vzápětí naservíroval Dobby, ho nedokázala zbavit napětí. Nemohl pozřít ani sousto, jak se mu sevřel žaludek. Právě v tu chvíli pocítil magickou přítomnost svého profesora. Přemístil se úplně nehlučně. Dobby jeho příchod zaznamenal také, protože si hned začal stěžovat:

      „Harry Potter nechce jíst, pane. Dobby se moc snažil, aby Harry Potterovi naservíroval všechna jeho oblíbená jídla a on stejně nic nejí…“ a ublíženě na něj upíral svoje obrovské oči.

      „Jsem prostě jen nervózní, Dobby. Bojím se, aby mě odsud neposlali do nějakého sirotčince…“ omlouval se rozpačitě Harry.

      „To jsou ale hloupé nápady, pane Pottere. Od toho jsem tady já, abych zamezil veškerým komplikacím. Takže se koukejte rychle najíst, dám si s vámi; ráno jsem stihl jen svou kávu…“

      Vyčaroval si židli a usedl k jeho stolu z boku. Pak před Harryho očima začala ze stolu mizet smažená vajíčka se slaninou a toasty. Jeho přítomnost Harryho uklidnila a tak se konečně pustil s chutí do snídaně.

      Když dojedli, tak Snape, nebo Dobby sklidili stůl a objevilo se na něm několik učebnic.

      „Stavil jsem se cestou v jedné universitní knihovně a okopíroval jsem pár učebnic, které přibližně odpovídají naší kamufláži. Prohlédněte si je, ať víte, z čeho se učíte...“ instruoval ho Snape. „Také byste se měl převléknout z těchto hadrů. Když vás sociální pracovnice uvidí v tom, co máte na sobě, tak jí bude hned jasné, že tu není v pořádku…“

      „Nemůžu si vzít žádnou z těch nových věcí, pane. Strýc Vernon by šílel, kdyby věděl, že mám nějaké peníze. Nebo by mě podezíral, že jsem to někde ukradl…“

      „Tak si na sebe oblečte tu vaši „úžasnou,“ novou, Nebelvírskou, teplákovou soupravu. Přesto, že je barevně naprosto otřesná, pořád vypadá líp, než to, co máte na sobě teď, pane Pottere. Navíc můžete tvrdit, že jste ji dostal ve škole, jako kolejní dres…“ jiskřil sarkasmem Snape.

                Harry se už těm jeho jedovatostem dokázal smát a už ho zdaleka nevyváděly z míry. Zalezl mezi dveře své skříně a převlékl se.

      „Doufám, že se mě nebudou ptát, jaký sport to vlastně provozuji. Těžko bych jim vykládal o famfrpálu…“ zapochyboval trochu. Ale Snapea ani to nerozhodilo.

      „Na mudlovských školách se provozuje spousta různých sportů. Na rugby nemáte postavu, na fotbal, ani atletiku nemáte kondici, ale při veslování byste byl jako kormidelník neodolatelný…“ hodnotil jeho drobnou, hubenou figuru Snape. „Takže je to jasné. Děláte kormidelníka kolejní osmiveslici, při závodech na našem krásném, velkém jezeře. Jednou už jste se tam na loďce svezl, ne? A dokonce už jste si v tom jezeře i zaplaval…“

      Harry se začervenal.

      „Dursleyovi vědí, že neumím plavat, pane. Odmítli mi zaplatit kurz plavání ve škole…“

      „Cože!?“

      Harry ani profesora nemusel vidět, aby si dokázal představit, jak mu překvapením spadla jeho obvyklá maska.

      „Vždyť jste splnil druhý úkol v Poháru tří kouzelnických škol!“

      „To se mi povedlo jen díky žaberníku, pane. Když jsem lezl do toho jezera, tak jsem byl přesvědčený, že se nejspíš utopím. Neměl jsem tušení, jak mi žaberník pomůže, dostal jsem ho na poslední chvíli, bez vysvětlení… Měl jsem prostě jen nevýslovné štěstí a oddaného přítele…“

      „Tak jste to opravdu nebyl vy, kdo mi ho ve skladu ukradl?“ zamumlal pochybovačně profesor. „A kdo to tedy byl?“

      „Nezlobte se, pane, ale to vám neprozradím. Nechci, aby měl problémy kvůli tomu, že mi zachránil život…“ odpověděl rozhodně Harry a vzápětí strnul, protože se ozval domovní zvonek. Snape ho uklidnil:

      „Zasedněte k učení, pane Pottere. A plavat se tento rok naučíte, to vám slibuji…“

                Nechal zmizet přebytečnou židli a sledoval, jak Harry otevřel učebnici, která ležela na vrchu. Botanika. Jen nervózně listoval a prohlížel si obrázky, podle jakých znaků, se rostliny zařazují do příslušných řádů a rodů. Nevěnoval učebnici žádnou pozornost, jen napjatě natahoval uši, aby zaslechl, co se to dole děje. Moc toho neslyšel, než kolem něj zavanulo kouzlo a přičarovalo mu supersmyslové schopnosti. Najednou měl pocit, že stojí přímo v předsíni, jak ostře slyšel tetu Petunii, naprosto konsternovanou žádostí sociální pracovnice, aby mohla vstoupit do domu a provést šetření.

      Dursleyovi o nenadálé kontrole neměli tušení a byli hluboce uraženi jen představou, že by si snad někdo mohl myslet, že by ublížili svému Dudlánkovi.

      „Byla to jen hrozná nehoda, paní. Manžel se synem se jen nešťastně srazili pod schodama a Dudlánek pak upadl a ublížil si,“ přesvědčovala ji Petunie.

      „S tím, na mě nechoďte, paní Dursleyová. Už jsem mluvila s panem Piersem, který tu byl také zraněn a ten mi řekl, že všechno způsobil ten váš synovec, kterého posíláte do polepšovny… Musím si promluvit s oběma chlapci a vyvodit závěry o tom, jestli ten chlapec není nebezpečný!“ odhodlaně oponovala rázným hlasem sociální pracovnice a Harry vrhnul vyděšený pohled směrem ke Snapeovi.

      „Klid, pane Pottere. Až vás ta dáma uvidí, tak pochopí, že při své postavě nejste schopný ublížit komukoli, natož těm vašim monstrózním příbuzným…“ ozval se mu v hlavě hlas dřív, než pocítil profesorovu přítomnost ve své mysli. „Jen se k ní musíte chovat mírně a uctivě – to umíte dobře.“

                Další průběh událostí připadal Harrymu jako zlý sen. Dudley se právě probudil a vylezl ještě v pyžamu na chodbu, aby se podíval, co se děje. Sociální pracovnice povolila, aby se šel nasnídat a zavřela se s ním v kuchyni na důvěrný rozhovor. Teta se strýcem byli obavami bez sebe v obývacím pokoji a nejvíc se strachovali o to, aby nevyšlo najevo, jak se tu k Harrymu chovají. Teta nakonec proklouzla potichu do jeho pokoje, upozornila ho na nenadálou návštěvu a varovala ho, že jestli nechce skončit v nějakém ústavu, tak se bude muset velmi snažit, aby o nich mluvil hezky.

      Harry ji moc nevnímal, protože sledoval rozhovor v kuchyni. Dudley naštěstí nebyl zas tak tupý, aby podlehl snaze sociální pracovnice přiznat, že je svým bratrancem týrán. Dostala z něj jen několikanásobné ujištění, že „Harry je divnej“ a že si s ním vůbec nerozumí. Byl to opravdu pozoruhodný rozhovor. Právě probuzený, od přírody přihlouplý chlapec, který se snažil být ostražitý a neříct zbytečně něco, co by ho mohlo postavit do špatného světla. S vykrucováním měl dostatek zkušeností ještě ze školy, kde byl se svými kumpány několikrát přistižen, jak Harryho terorizují.

      Teta zase odešla za svým manželem a nevypadala příliš uklidněna Harryho nezúčastněným přikyvováním na svůj proslov. Sociální pracovnice krátce poté ukončila bezvýsledný rozhovor s Dudleym a projevila přání promluvit si v soukromí s Harrym. Vernon ji odvedl nahoru, ukázal jí cestou Dudleyho pokoj a pak vrazil bez zaklepání do jeho pokoje.

      „Co tu provádíš, kluku?!“ vyjel na něj.

      „Učím se, strýčku Vernone…“ odpověděl pokorně Harry.

      „Tady paní Beckettová je ze sociálky a chce s tebou mluvit. Koukej se chovat slušně, ať kvůli tobě nemáme ostudu…“ řekl strýc kontrolovaným hlasem, ale v očích mu svítila jasná hrozba.

      Harry vstal a zdvořile vyšel malé, baculaté paní vstříc.

      „Dobrý den, madam. Jsem Harry Potter a rád vás poznávám…“ lehce sklonil hlavu a když mu podala ruku, tak jí nesměle podal tu svou. Vešla do pokoje a rozhlédla se.

      „Posaďte se prosím,“ nabídl ji zdvořile svou jedinou židli. Strýc neochotně opustil jeho pokoj a zavřel dveře.

      Paní se posadila a zvědavě se zahleděla na klec u okna. Hedvika spala s hlavou strčenou pod křídlo.

      „Copak je to za zvláštního papouška?“ zeptala se. Hedvika se probudila a podívala se na ní.

      „To je sova!“ vykřikla překvapeně.

      „To je Hedvika, můj mazlíček. U nás ve škole máme povolené mazlíčky, protože péče o vlastní zvíře nás učí zodpovědnosti a navíc je můžeme studovat při hodinách biologie a zoologie…“ mluvil Harry podle Snapeovy nápovědy, otevřel klec a Hedviku podrbal na hlavě.

      „Která polepšovna uplatňuje takto netradiční přístup k výchově?“ užasle se ptala sociální pracovnice.

      „Polepšovna?“ podivil se Harry s úsměvem. „Tak si ze mě strýček utahuje pořád…“

      Vytáhl ze šuplíku svoji složku a podal ji paní Beckettové.

      „Víte, oni to moc nechápou. Když slyší Institut a vědí, že neplatím školné, tak si prostě umí představit jen nějaký státní ústav, jako je polepšovna. Mám štěstí, že jsem byl vybrán ke studiu na této škole…“

      Sociální pracovnice se probírala jeho vysvědčeními, učebnicemi, povídala si s ním o škole, o přátelích, o učitelích a občas proložila příjemné povídání, které Harry zvládal se Snapeovým přispěním docela bez problémů, nečekanou otázkou o vztazích v rodině. Jestli se nehádá se strýcem a tetou, proč má tak skromně zařízený pokoj, jestli se někdy nepopral s bratrancem…

      Harry odpovídal jistě a rozumně.

      „Radši se s nimi moc nebavím, moc si nerozumíme. Stejně tady bývám jen o prázdninách, tak mi můj pokoj vyhovuje… S Dudleym bych se nepral – nejsem blázen. On ve škole boxuje, neměl bych proti němu šanci, madam…“

      Pak se zeptala na nehodu, která skončila zraněním Dudleyho a jeho kamaráda. Harry přemýšlel, co jí mohl říct Pierse a začal opatrně vyprávět:

      „Zapomněl jsem strýčka upozornit, že jsem na zahradě zapnul ostřikovač trávníku a ono se to spustilo zrovna, když vyšel ven. Dostal pořádnou sprchu, vypadal, že je z toho v šoku, jak to nečekal, a začal hrozně křičet. Já jsem se lekl a utíkal do svého pokoje. Dudley a Pierse vyběhli, aby se podívali, co se děje. Bratránkovi jsem se vyhnul, ale s Piersem jsem se na schodech bohužel srazil a on spadl. Dudley se pod schody zase srazil se strýčkem. To si neumíte přestavit, co to bylo za hrozný zmatek. Byl jsem z toho vyděšený; klepal jsem se ještě, když odjeli do nemocnice… Jsem moc rád, že se nakonec nikomu nic vážného nestalo…“

      Roztřeseně se na ni podíval a s úlevou viděl, že je s jeho verzí docela spokojená. Zřejmě docela seděla s tím, co se dozvěděla od Pierse.

                Paní Beckettová vypadala s jejich rozhovorem spokojená, ale přesto se tvářila dost zamyšleně. Nakonec požádala Harryho, aby s ní šel do obývacího pokoje na společný rodinný pohovor. Napružený a nervózní Vernon vybafl hned po jejich příchodu:

      „Co to máš na sobě, kluku! Kde si vzal to oblečení!“

      Harry odpověděl mírně, vyrovnaných hlasem:

      „To jsem dostal ve škole, strýčku. Je to sportovní dres v barvách mé koleje…“ a položil ruku na zlatého lva, na svém srdci. Sociální pracovnice ho sjela rychlým hodnotícím pohledem a rychle se zeptala, jaký sport že to provozuje.

      „Jsem kormidelník naší kolejní osmiveslice, madam,“ odpověděl hrdě Harry a dobře skryl svoje napětí. Paní Beckettová naštěstí jen přikývla a nesnažila se sportovní tématiku nějak rozvádět, k jeho velké úlevě. Naopak. Zavedla řeč na domácnost, na vztahy v rodině. Vernon i Petunie se tvářili uraženě a odpovídali většinou jednoslabičně. Když se zeptala, s jakými domácími pracemi chlapci pomáhají, tak se na ni Dudley podíval, jako na blázna a Harry klidně odpověděl, že občas pomůže tetě v kuchyni, protože ho vaření zajímá, že rád pracuje přes prázdniny na zahradě, protože se mu stýská po školních sklenících, kde dělají různé botanické experimenty. Snape mu totiž napověděl, že se mohla vyptávat u sousedů, kteří ho na zahradě jistě viděli pracovat.

      Nakonec se zeptala, proč jsou na jeho dveřích ty zámky a petlice.

      Strýc a teta ztuhli a sociální pracovnice zpozorněla.

      „Vezměte to na sebe a omluvte se za dětinský nápad, jak zajistit pokoj proti vniknutí vašeho bratrance při odchodu do školy. Protože to vypadá opravdu podivně…“ radil Snape.

      „Já se omlouvám, teď si již uvědomuji, jak to bylo dětinské, madam. Když jsem v jedenácti odjížděl do školy, tak jsem nechtěl, aby mi Dudley šmejdil po pokoji, až tu nebudu, a trochu jsem to s těmi ochranami přehnal. Hned dneska to odstraním; je mi jasné, že to vypadá hloupě…“ červenal se Harry a teta se strýcem si oddechli.

      Paní Beckettová nakonec návštěvu uzavřela proslovem:

      „Je mi jasné, že si se svým synovcem moc nerozumíte. S tím se bohužel u neobvykle nadaných dětí setkáváme často. Nicméně se nedomnívám, že by tu docházelo k nějakým zbytečným střetům a nevhodnému chování. Až napíšu oficiální zprávu pro své nadřízené, tak vám pošlu kopii,“ sdělila Dursleyovým. Pak se obrátila k Harrymu a podala mu svojí vizitku. „Pane Pottere, byla bych velmi ráda, kdybyste mě kontaktoval v případě, že byste měl nějaké problémy s rodinou, nebo s okolím. Názory, které jsem si na vás zde a od pana Pierse vyslechla mě dovedly k názoru, že se vás vaše okolí obává, což mi připadalo při spatření vaší postavy velmi nepřiměřené. Vím z letité praxe, že nadprůměrně nadané děti se setkávají s neporozuměním svého okolí a to vede často k nepříjemným případům šikany, nebo psychického a fyzického týrání. Pokud byste se snad s něčím podobným setkal, tak se nerozpakujte mne kontaktovat. Velmi ráda vám pomůžu…“

      Snape se v jeho mysli upřímně rozesmál a Harry měl co dělat, aby si udržel vážnou tvář, zvláště když spatřil nepříčetný výraz ve tváři strýčka Vernona, zahanbený u tety Petunie a naprosto nechápavý v odulé tváři svého bratrance.

      Paní Beckettová odešla, vyprovázená Petunií. Když se teta vrátila, tak se Harry zvedl a při odchodu se otočil ke své rodině.

      „Dlužíte mi. Dovedu si představit tu ostudu, co byste měli, kdyby se lidi dozvěděli, jak jste se tu ke mně celý život chovali. Teď už to nezkoušejte; víte, že mám zastání…“ a zamával vizitkou ve své ruce. Strýc Vernon vystartoval ze svého křesla, aby se vzápětí složil na gauč se zaúpěním a hlavou pevně sevřenou ve svých dlaních. Harry se usmál a odkráčel se zdviženou bradou do svého pokoje.

                „To jste zvládl dobře…“ dostalo se mu pochvaly od jeho profesora. „Ale aby vám zbytečně nestouplo sebevědomí, tak se teď budeme věnovat nitrobraně, pane Pottere,“ pokračoval hned se svou oblíbenou škodolibostí.

      Nicméně se nejprve věnovali meditaci. Harry se poprvé pokusil pod vedením svého profesora o hlubokou meditaci a poprvé si při ní uvědomil své magické jádro. Když se probral z toho podivného transu, tak s úžasem vyprávěl Snapeovi, jak uviděl svoje magické jádro, které vypadalo jako vířící plameny. Jak cítil magii proudící z jádra po celém těle a naplňující každou buňku jeho těla, každý vlas i chlup. Cítil se po tom zážitku neobyčejně silný a tak nějak kompletní. Něco podobného ještě nezažil.

      Snape před ním zapálil svíčku.

      „Teď je ten správný okamžik pokusit se ovládnout svůj živel, pane Pottere. Soustřeďte se na ten plamen, zesilte ho, přeneste ho jinam, zformujte ho do jiného tvaru – prostě si s ním pohrajte. Věřím, že to dokážete…“

      Harry se pekelně soustředil a plamen se zdvojnásobil. Nastavil dlaň a plamínek do ní přeskočil. Přenesl si ho přímo proti svým očím a zformoval ho kuličky velikosti pinpongového míčku. Přehodil si ho do druhé ruky a zase ho vrátil na svíčku. Znova zdvojnásobil jeho velikost a pak odpadl. Vyčerpaně se zhroutil s hlavou na stole a plamínek zhasnul. Snape se rozesmál, když k němu unaveně zvedl červené oči.

      „Dokázal jste to! Nemůžu tomu uvěřit… Vypadá to, že ve vás stres probouzí vaše utajené schopnosti. Řekl bych, že jste měl dnes opravdu úspěšný den. Dobby! Chtělo by to nějakou energicky vydatnou svačinu…“

      V tu chvíli tu byl usměvavý skřítek se dvěma poháry. Zmrzlina, jahody, šlehačka a bohatá čokoládová poleva, rychle vrátily Harrymu vydanou energii. Poděkoval skřítkovi a k obědu si objednal grilované kuře s hranolkama a zeleninovou oblohou. Pak jen poslouchal Snapea, který mu vysvětloval, jak si vytvořit živelnou obranu mysli. Vypadalo to docela jednoduše, ale po několika nepovedených pokusech pochopil, že tak snadné to zase nebude.

      Snape ho nechal odpočinout a odbočil k jeho tělesné kondici.

      „Měl byste začít trochu cvičit, pane Pottere. Posilovat a třeba běhat. Kouzla odčerpávají spoustu energie, zvlášť ta těžší, která se budete učit v šestém a sedmém ročníku. A vy toho teď budete muset zvládnout mnohem víc, než je v osnovách. S vaší kondicí byste ve škole nevydržel ani prvních pár dní. Vydatnou stravu máte zajištěnou, tak bychom se mohli před večeří jít na chvíli proběhnout. Půjdu s vámi, abych vám zajistil bezpečí a podíval se, jak na tom jste.

                Odpoledne ho nechal odpočívat a rozhodl se dohlédnout na to, jak píše svůj úkol z lektvarů. Opravoval ho, napovídal mu kde má hledat další informace a tak mu dost ulehčil práci. Když si před večeří svou esej o správném určování jedů a vyhledáváním přísad na tvorbu těch pravých protijedů přečetl, tak uznal, že je to zatím to nejlepší, co kdy z lektvarů napsal. Tiše zadoufal, že tentokrát by za svou práci nemusel dostat Hrozné, nebo Trolla. Ale svého profesora se radši nezeptal.

      Pak se šli na slabou hodinku proběhnout. Venku se k nim přidala Tonksová v neviditelném plášti. Oběhli spolu park po pěšině, která vedla kolem plotu a Harry sotva lapal po dechu. Oba kouzelníci byli v podstatně lepší kondici a Harry se začal stydět, že vypadá tak uštvaně. Tonksová si sundala plášť, aby mu ukázala pár cviků na protažení a uvolnění, a nebyla ani zadýchaná. Tak si slíbil, že začne cvičit, aby se dostal trochu do formy.

      Snape mu naordinoval běh po ránu, ale mohl chodit běhat jen pokud sloužili Tonksová, Pastorek, nebo Tobolka. Ostatní, co se u něj střídali na hlídkách nebyli ve stavu, aby ho mohli doprovázet. Mundugus Fletcher sice uměl utíkat (jeho způsob života to vyžadoval), ale byl příliš líný. Další kouzelníci, jako Artur Weasley, nebo Elfias Dóže už na pobíhání neměli věk. Lupin se vrátil za dva dny, ale na pravidelné běhání ještě neměl síly. Trvalo mu dalších pět dní, než se úplně zotavil a mohl s ním začít každé ráno běhat. Alespoň mu poradil, jak cvičit doma a dokonce mu několikrát židli přeměnil na různé mudlovské posilovací stroje, které prý měl v oblibě jeden z jeho mudlovských přátelských vlkodlaků. Tak se Harry dozvěděl, že Snape, na žádost Řádu, vaří každý měsíc celkem deset várek Protivlkodlačího lektvaru pro vlkodlaky, které Lupin přetáhl na stranu světla.

                S Nitrobranou začal konečně dělat pokroky. Trvalo to sice další týden, než se naučil plameny, které nalezl ve svém nitru, použít k ochraně své mysli, ale nakonec to dokázal. Pořád ho to hodně vyčerpávalo, ale Snape ho uklidňoval, že čím častěji bude živelnou Nitrobranu používat, tím méně energie na to bude potřebovat.

      Kromě Nitrobrany se začal učit neverbální kouzla, protože od šestého ročníku je od nich budou vyžadovat profesoři ve všech předmětech. Začal zkoušet i bezhůlkovou magii, ale ta mu zatím moc nešla. Začal s prostým Accio a pokoušel se přivolat svou hůlku, položenou před sebou na stole. Po čtrnácti dnech se mu podařilo pouze donutit ji, aby se pohnula o pár milimetrů. Ale i z tohoto drobného úspěchu měl Remus ohromnou radost a uklidnil ho tím, že on sám byl dost zralý na používání bezhůlkové magie až někdy ve dvaceti letech.

      „Kouzelníci dosahují vrcholu svých sil až mezi jedenadvacátým a pětadvacátým rokem, Harry. To, že dokážeš takové věci už ve svých šestnácti je důkazem toho, že z tebe vyroste opravdu mocný a silný kouzelník…“ utěšoval ho s úsměvem.

      „Jestli mě ovšem Voldemort nechá vyrůst…“ smutně si povzdechl Harry.

      „Slibuji, že všichni členové Řádu, s Brumbálem v čele, uděláme vše, co je v našich silách, abys dostal příležitost dospět a připravit se na boj s ním…“ řekl Remus a znělo to skoro jako přísaha.

       

      Items details

      • Hits: 15795 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy  

      #
      Sfinga 21 Březen 2013
      Citace:
      Teď už můžete být rozmazlený, zazobaný, bohatstvím oplývající spratek, pane Pottere!

      brečím smíchy
      Ovšem to, jak Harry zachraňuje Dursleyovým zadky, protože sociální pracovnice rozhodně není hloupá, to byla naprostá lahůdka.
      Jen mě schladila věta: Citace:
      „Jestli mě ovšem Voldemort nechá vyrůst…“

      Chudák kluk :-|
      #
      Irena 28 Květen 2015
      :)
      #
      Elizbeth Longbottom 02 Říjen 2015
      Povíky naprosto k sežrání!
      #
      rusalka 01 Duben 2016
      Dursleyovi nezklamali, sociálka vše pochopila velmi dobře. Moc pěkná povídka. Dík.