Kapitola 21, Politika |
Když šel po večeři do ředitelny, tak si uvědomil, že se vlastně vůbec nesnažil vymyslet žádné řešení bytí a nebytí mozkomorů. V duchu se omlouval tím, že se musel soustředit na učení, a že je to tak asi lepší, když takové rozhodování nechá na zkušenějších. Jen měl trochu strach, že se mu jejich rozhodnutí nebude líbit. Když tam došel, tak už na něj čekali. Seděli v pohodlných křesílkách a na stole měli konvici s čajem. „Posaď se Harry, než půjdeme za mozkomorem, tak si všechno v klidu probereme…“ Vyzval ho Kingsley. Připadal mu nervózní a tak se mu opět vrátila obava, že se mu jejich plán moc líbit nebude. Posadil se, vzal si šálek čaje a čekal, co se bude dít. Kingsley začal: „První věc, kterou je potřeba s mozkomory vyřídit je to, aby tě přestali oslovovat Pán smrti. Je nás velmi málo, kteří tohle o tobě víme a pro tvou bezpečnost, by to tak mělo také zůstat. Po zkušenostech se Stampovou… Měl bys vymyslet, jak by tě měli oslovovat, protože bude nutné, abys s nimi komunikoval i ve společnosti jiných kouzelníků.“ Harry se zamyslel, zakroutil hlavou a bezradně pokrčil rameny. „Vím, že máš pravdu, ale nějak mě nic nenapadá… Prostě mi budou říkat jen pane… To by bylo nejjednodušší, ne?“ Sturgis se usmál: „A když o tobě budou mluvit s jiným kouzelníkem, tak tě můžou titulovat Přemožitel Pána zla. Zaslechl jsem, jak jsi u snídaně vysvětloval Justinovi, proč se ti podřídili a ta teorie o tom, že tě poslouchají proto, že jsi zničil Voldemorta, kterého poslouchali před tím, se mi moc líbila…“ Harry se trošku začervenal: „No… bylo to jednodušší, než jim vysvětlovat, jak jsem se stal Pánem smrti…“ Kingsley se usmál: „Nevím, proč se tváříš tak rozpačitě, bylo to mnohem moudřejší a hlavně, chytré a logické vysvětlení toho, co se děje… Znovu opakuji, pro tvé vlastní bezpečí, by o tom, že jsi spojil ty relikvie, mělo vědět co nejmíň lidí…“ Pak se nervózně ošil, podíval se po Brumbálovi a pokračoval: „Teď se musíme věnovat politice, Harry. Vím, že tohle nesnášíš a abych pravdu řekl, tak se mi do toho moc nechce. Vůbec se mi to, co ti teď budu říkat, nelíbí, ale vím, že má profesor Brumbál pravdu. Musíme to tak udělat…“ Harry si pomyslel: ‚Tak a je to tady…‘, ale když viděl, jak je z toho Kingsley nervózní, tak se na něj usmál a řekl: „Tak tedy povídej, od tebe toho snad vydržím víc, než od Brouska nebo Popletala…“ Kingsley si povzdechl a spustil: „O budoucnosti mozkomorů a podmínkách jejich spolužití s kouzelníky nemůžeš rozhodovat ani ty, ani já, ani my všichni, co tady jsme… Budu muset svolat rozšířené zasedání Starostolce, aby o nich rozhodlo. Můžu udělat jen to, že se pokusím pro tvůj návrh získat dostatek příznivců, aby prošel, ale víc to ovlivnit nedokážu. Obávám se, že jsou lidé proti mozkomorům opravdu špatně naladěni a bude to dost těžké…“ Harry přikývl, ale pak se trochu zachmuřil. „Takže to, co jsem jim sliboval, bylo trochu předčasné… To se mi moc nelíbí…“ Kingsley se usmál: „To není takový problém, Harry, sliboval jsi jim to sám za sebe a ty svůj slib dodržet můžeš. Za to, že se k tobě nebudou chtít připojit ostatní kouzelníci si mozkomoři můžou sami, když se přidali na Voldemortovu stranu a postavili se proti ministerstvu. To jim snadno dokážeme vysvětlit tak, aby to pochopili. Je tu ale jiná věc, kterou musíme vyřešit a to jak ji vyřešíme, závisí na tvém rozhodnutí…“ Odmlčel se a znova se nervózně podíval po Brumbálovi. Harry mlčky čekal, o jakou nepříjemnost ještě může jít. Kingsley s povzdechem pokračoval: „Ty se teď musíš rozhodnout, jestli chceš vstoupit do politiky a dělat mozkomorům prostředníka v tom jednání. Má to svá pro i proti. Jestli se rozhodneš dělat jim prostředníka, tak velmi zvýšíš jejich šance na přežití. Když se za ně postavíš, tak dokážeš získat na jejich stranu mnohem víc lidí, než bych to dokázal já. Musel by ses ale smířit s tím, že budeš muset trochu ustoupit ze svých zásad a podřídit své jednání určitým politickým zákonitostem. I tak to ale může dopadnout dvěma způsoby. Buď ti to pomůže odstartovat skvělou politickou kariéru, nebo tě to politicky naprosto znemožní…“ Harry během jeho řeči vrtěl hlavou, a když skončil, tak mu odpověděl: „Nemůžu dělat politiku, Kingsley. Neumím se přetvařovat ani lhát a občas mám problémy se ovládnout… Budu bojovat se zlem, protože to umím a až mě ten boj unaví, nebo budu mít pocit, že už jsem získal dost zkušeností, tak se vrátím sem, protože vím, že tady budu šťastný…“ Kingsley se usmál a řekl: „Nějak jsem takovou odpověď od tebe čekal… Vím, že máš pravdu a vybojoval sis šanci prožít si život podle svých představ. Tvoje rozhodnutí ale znamená, že musíš přesvědčit mozkomory, aby tě do dalších jednání nezatahovali. Aby o svém osudu vyjednávali už jen přímo s ministerstvem.“ Harry odevzdaně pokrčil rameny. „Mám trochu pocit, že je tím zrazuji, ale je to asi nejlepší řešení… Budu je muset vypudit z hlavy, abych se mohl soustředit na zkoušky. Jen za tyto dva dny jsem se ocitl v takovém skluzu, že zítra nebudu dělat nic jiného, než psát úkoly a učit se. Už teď mi z toho jde hlava kolem…“ Sturgis se rozesmál: „Tak já ti tedy ten dnešní úkol odpustím, abych ti trochu ulevil…“ Harry se na něj usmál a řekl: „To je od vás hezké, pane profesore, ale moc mi to nepomůže, protože jsem se rozhodl, že nově získané vědomosti o mozkomorech si zaslouží rozšíření mé ročníkové práce o jednu kapitolu…“ Sturgis zakroutil nevěřícně hlavou: „Jistě, ale s tím nemusíš snad tak pospíchat, řekl bych, že máš docela náskok…“ Harry přikývl, pak se ale zamyslel, podíval se zkoumavě na Kingsleyho a opatrně volil slova, když řekl: „Napadlo mě… Když jsem se teď rozhodl, že půjdu od toho… Mohla by to být příležitost – to, že se podařilo mozkomory dotlačit k jednání… Aby se ministerstvo a především ministr kouzel trochu blýskli…“ Kingsley přimhouřil oči a trochu rozpačitě připustil: „Nebudu zastírat, že mě to nenapadlo, ale okamžitě jsem ten nápad zavrhnul, protože by to vůči tobě nebylo fér, Harry.“ Harry se usmál: „No Popletalovi, ani Brouskovi bych to asi nedovolil, ale s tebou je to něco jiného. Rád ti přenechám veškeré zásluhy, Kingsley. Věnuji ti i ten nápad, jak z mozkomorů udělat užitečné tvory…“ On zavrtěl hlavou: „Proč?“ „Protože máme konečně ministra, kterému naprosto důvěřuji a přeji si, aby sis upevnil pozici. Jestli mám pracovat na ministerstvu, tak chci mít za šéfa tebe, Kingsley.“ Ten se nahlas rozesmál: „A pak, že nemáš na politiku buňky… Jestli to myslíš vážně, tak toho opravdu využiji Harry. Jen ten tvůj nápad bych radši daroval Dedalovi. Hodně lidí nesouhlasilo s jeho jmenováním, a kdyby se něčím takovým blýsknul, tak by to pomohlo nejen jemu, ale i mě.“ Harry přikývl: „Jistě Dedala mám rád, s tím souhlasím. Teď si tedy shrneme, co řekneme mozkomorovi a půjdeme to vyřídit, ať to uzavřeme. Třeba stihnu napsat ještě nějaký úkol…“ S mozkomorem se dohodli rychle. Souhlasil s tím, že se podřídí ministerstvu i s tím, že Harryho budou nadále nazývat Přemožitel Pána zla. Před tím, než ho vypustili, tak ho Harry varoval: „Ti z vás, kteří se budou řídit mými zákony, budou přede mnou v bezpečí, ale ty, kteří zákony poruší, budu bez milosti likvidovat. A to platí, ať už se s ministerstvem dohodnete jakkoliv.“ Potom, zatímco Sturgis uvolňoval okno, nechal ze sebe proudit lásku a štěstí a s úsměvem mu řekl: „Tady máš něco na cestu…“ Kingsley vrtěl hlavou a trochu jedovatě podotkl: „Vypadáš, jako by sis ho chtěl vzít domů, jako domácího mazlíčka…“ Harry smutně sledoval, jak mozkomor opouští oknem učebnu a odpověděl mu: „To zrovna ne, ale pořád se nějak nemůžu zbavit pocitu zodpovědnosti. Slib mi, že pro ně uděláš vše, co bude v tvých silách Kingsley…“ On ho vzal konejšivě kolem ramen a řekl: „Budu se snažit Harry, po tom, co jsme se o nich dozvěděli, si také myslím, že bychom je neměli vyhubit. Konec konců, kdyby nebylo na světě zlo, tak nevíme, co je dobro… A jestli se podřídí…“ Pak se ozval taťka: „Harry, jen to, že jsou ochotni tě poslouchat a podřídit se ti, neznamená, že máš za ně odpovědnost. Vzpomeň si, co ti dřív způsobovali, připomeň si, co dělali za zvěrstva ve špatných rukách, ať už za Popletala, nebo Voldemorta. I když ty, už jejich vliv necítíš, tak to neznamená, že to nedělají stále. Je mi z nich nanic a nebudu v klidu, dokud jejich stavy nezredukujeme na minimum. Nechci, aby byli vyhubeni, ale nebudu mít klid, dokud jejich stavy nesnížíme minimálně na čtvrtinu toho dnešního…“ Harry se na něj zaraženě podíval a sklopil oči. „Asi máte pravdu… Teď když necítím, jak na vás působí, tak mám najednou pocit, že nejsou až tak hrozní… Ročníkovou práci jsem přitom zaměřil na to, jak je ničit. Najednou nedokážu nenávidět tvory, kteří se mi chtějí podřídit a poslouchat mě…“ Povzdechl si: „Budu se nad tím muset trochu zamyslet…“ Sturgis se na něj usmál a řekl: „Tak to spolu v neděli probereme, aby sis svůj vztah k nim ujasnil…“ Harry si stačil ještě napsat jeden domácí úkol, za Ginniny vydatné pomoci a pak využili toho, že zůstali ve společenské místnosti sami, Ginny se k němu přitulila a se slzami v očích mu vyprávěla, jaké vzpomínky jí dnes ráno mozkomor přivolal. „Nejdřív jsem si vzpomněla na prvák, na to jak mě ovládal ten deník, ale pak jsem najednou zas viděla Hagrida, jak tě nese z toho lesa a pokládá tvoje tělo Voldemortovi k nohám…“ Harry ji konejšivě hladil po vlasech: „Zvládla jsi ho skvěle Ginny, dala jsi mu co proto. Jen příště nesmíš váhat. Když přivoláš Patrona ihned, jak ho ucítíš, tak už ti nic nepřipomene…“ Objal ji a špital ji do ucha konejšivě: „Nedovolím, aby ti někdy ublížili, ani mozkomoři, ani nikdo jiný, miláčku…“ Ginny si smutně povzdechla: „Škoda, že máme toho zaracha…“ Harry se rozesmál. „Já mám stejně moc práce s úkoly. Budu mít co dělat, abych si v sobotu udělal čas na návštěvu Prasinek …“ Ginny se napřímila: „Tam musíme, napsal mi George, ať se koukáme zastavit, že pro nás má překvapení. Možná vymyslel nějakou pěknou hračku pro mimina, říkala jsem mu, že musíme do jara vymyslet nějaký zajímavý dárek pro Teda k narozeninám…“ Harry se zatvářil pochybovačně. „No tak to jsem opravdu zvědav…“ Ještě se chvilku tulili, pak je ale vyrušila Lily z portrétu nad krbem: „Nechte si také něco na zítra děti, už bude půlnoc, měli byste jít spát…“ Harry se šibalským úsměvem zaprosil: „Ještě chvilku mami, prosím…“ Vedle maminky se objevil táta a s přísným výrazem ve tváři ho popohnal: „Neodmlouvej mámě a mazej spát synku, nebo budeš zítra na Lektvarech koukat jako sůva z nudlí…“ Harry a Ginny se rozesmáli: „No tak dobře, když jinak nedáte…“ podřídil se Harry a sbalil si učení. Pod schody se s Ginny ještě trošku zdržel. Usínal s úsměvem na tváři a s pohledem upřeným na tátu a mámu, kteří se už udobřili, drželi se za ruce a s úsměvem mu oba přáli dobrou noc. V sobotu v Prasinkách zamířili rovnou k Georgeovi, do jeho nově otevřeného krámku U Taškáře. Bylo tam tak nabito, že měl Harry pocit, jako by se tam sešla celá škola. George si vzal sice na výpomoc Lee Jordana a ze svého portrétu nad pokladnou a pultem s drobným zbožím, dohlížel i Fred, ale stejně měli co dělat, aby to hemžení uhlídali. „Copak to strkáš do kapsy prcku?!“ zařval najednou Fred na jednoho zmijozelského třeťáka. „Naval prachy, nebo to vrať, jinak u vchodu zcepeníš!“ Právě v tu chvíli se od vstupních dveří ozvalo naříkání: „Nemůžu se pohnout! Pomoc!“ George se rozesmál: „Defixio furé. To je kletba, kterou nám pomohl vytvořit Bill. Je to past na zloděje, kterou teď dali i na vchodové dveře do Gringottovy banky…“ Zvědavě s ním došli až k hříšníkovi, který strnul uprostřed kroku přes práh s jednou nohou zdviženou do vzduchu. George chytil levou rukou zlodějíčka za límec, pak mávnul hůlkou. Když se mu čtvrťák z Havraspáru zhroutil k nohám, tak ho odtáhl kus od dveří a namířil na něj hůlku: „Furivus revelio“ Z kapes mu vylétlo pár kousků záškoláckých zákusků a malá lahvička s nápojem lásky. George rychle počítal: „Dva srpce a deset cvrčků. Zaplať, nebo se tu už neukazuj!“ Připojila se k nim i Lenka s Deanem v závěsu. „Že se nestydíš, Monty. To tedy neděláš moc dobré jméno naší koleji… Asi požádáme paní ředitelku, aby ti znova nasadila Moudrý klobouk. Zloději nemají v naší koleji co dělat!“ Pustila se do něj rozhořčeně. Monty se rozbrečel: „Mám jen poslední dva Srpce, chtěl jsem si je ušetřit na máslový ležák. Nezlobte se prosím, slibuji, že už to nikdy neudělám. Neříkejte to na mě ve škole, prosím…“ George a Harry se na sebe podívali a oběma jim začali cukat koutky úst. George se nadechl, aby se ovládnul, otočil se k hříšníkovi: „Dnes si máslový ležák nezasloužíš. Naval ty dva Srpce a krvácivé kokosky půjdou zpátky do krabice…“ Mávnul hůlkou a balení pěti kokosek zamířilo přes obchod zpátky k pultu. „Příště, až něco ukradneš, tak ti zcepení i jazyk. Budeš tu stát mezi dveřmi tak dlouho, dokud si tě někdo nevšimne…“ S těmito slovy pustil ubrečeného chlapce ze svých spárů a zvědavě se rozhlédl po obchodě, jak tato příhoda zapůsobila na ostatní. Harry se také rozhlédl a s pobavením zaregistroval, jak někteří malí zákazníci urychleně přemisťují zboží zpět z kapes do regálů. Rozesmál se: „Skvělé zabezpečení George…“ Ten se taky zasmál: „Čekal jsem jen na to, až se chytne první trouba, abych mohl patřičně zapůsobit na ostatní touhle úžasnou, skvěle zrežírovanou scénou…“ mrknul na Lenku: „Díky za spolupráci, dodala jsi tomu patřičně na dramatičnosti.“ Pak se zeptal Leeho: „Teď už to tady beze mě chvilku zvládneš, že? Chtěl bych jim ukázat ty novinky, než je vrhnu do prodeje…“ Lee jen přikývl a George pozval do skladu nejen Harryho a Ginny, ale také Rona, Hermionu, Deana a Lenku. „Tak nejdřív ty blbosti pro mrňata. Víš, jak jsem s Fredovou pomocí vytvořil ta Dračí vejce? Musíš je zahřát ohněm, aby se z nich vylíhly malé modely draků, které chrlí oheň, než vystydnou. Pak se zase zakuklí do vejce. Pro mrňata jsem vymyslel něco bezpečnějšího, ale také mnohem nudnějšího…“ a ukázal na čtyři různobarevná vajíčka na stole. „Vemte je do dlaní a chvíli zahřívejte na tělesnou teplotu.“ Sám vzal to bílé a skryl ho v dlaních. Za chvilku mu z rukou vyskočil kohout ve velikosti holuba, s krásně vybarveným peřím a dlouhými ocasními pery, procházel se po stole a kokrhal. Lenka držela modré vajíčko a z dlaní ji vyletěl páv, postavil se na stůl, roztáhl svůj pestrý velký ocas a pronikavě zavolal. Z Deanova kropenatého vejce vyskočil krocan a začal se čepýřit a hudrovat. Ginny si vzala do dlaní strakaté pestrobarevné vajíčko, které vypadalo jako velikonoční kraslice. Během chvilky jí vylétl z dlaně krásný pestrobarevný papoušek a začal hrozně sprostě nadávat. George se rozesmál: „Toho si nevšímejte, je zkaženej od Freda. Noví neumějí nic, naučí se opakovat to, co uslyší jako první po vylíhnutí. A Fred zrovna nebyl moc dobře naladěnej…“ Všichni se rozesmáli. Ginny se zeptala: „A nerozbije Ted ty vajíčka? Je ještě moc malý…“ „Na to jsem myslel. Jsou nerozbitný, neudělá jim nic, ani když si na ně sedne, ani když je zahodí…“ Harry ho poplácal po zádech: „Skvělá práce, George, vezmu si všechny čtyři. Kolik stojí?“ George odpověděl: „Jsou po srpci, ale tobě jsme přece už jednou řekli…“ Harry ho přerušil: „Tak na to už zapomeň, budu toho od vás kupovat čím dál tím víc, za chvíli bych vás přivedl na mizinu. Ty vajíčka zaplatím a už nechci slyšet ani slovo. Koukej na příští rok vymyslet k Tedovým narozeninám zase nějakou novinku…“ a podával mu čtyři Srpce. George se zatvářil kysele, ale nakonec si peníze vzal. „Tohle ale dostanete s Ginny ode mě jako dárek. Na ten nápad jsi mě přivedl ty, když ses mě minule ptal na ta dvousměrná zrcátka. Poptával jsem se a zjistil jsem, že je to naprosto nedostatkové zboží. Chvíli to trvalo, než jsem se je naučil vyrábět, ale nakonec se mi to podařilo.“ Z krabice na stole vytáhl dvě, jako dlaň veliká zrcátka. Jedno růžové a druhé bledě modré. „Jsou naladěné na sebe tak, že není možné je odposlouchávat. Já a Lee je máme taky a je to skvělá záležitost…“ Ginny se rozesmála: „A který z vás si vzal to růžové?“ George nevěřícně zakroutil hlavou: „To jsem udělal speciálně pro tebe, sestřičko, ty jsi na tuhle děsnou barvu zatížená. My máme zelené a modré. Dělám je ještě v dalších barvách, takže si každý vybere…“ a vytáhl z krabice další spárované exempláře v červené, žluté, fialové, zelené a modré barvě. Pak se naklonil k Hermioně, která na ně hleděla se zřejmým zalíbením, a zašeptal jí do ucha: „Moc na ně nekoukej, to bude můj dárek k Ronovým narozeninám…“ Hermiona si zklamaně povzdechla a pokrčila rameny. Ginny si ta dvě zrcátka od George vzala, oddělila je od sebe, růžové si nechala a světle modré dala Harrymu. „Měli bychom je hned vyzkoušet…“ Podívala se do něj a zavolala: „Harry!“ Její hlas se ozval z Harryho zrcátka, a když se do něj podíval, tak uviděl její obličej. „Ahoj, slyším tě dobře a vidím ještě líp…“ zasmál se Harry do zrcátka a strčil si ho do kapsy. „Díky George, myslím, že to je velmi užitečný dárek. Alespoň budu moct dát Ginny vědět, kdybych se musel zase někde zdržet. Aby o mě neměla strach…“ Ginny sice zvedla obočí, ale pak se zasmála: „Teď už tě budu mít pořád pod kontrolou, ať už budeš kdekoli…“ George se rozesmál: „Tak to tedy nevím, jestli je to tak užitečný dárek, leda bys ho občas zapomněl…“ zase se všichni rozesmáli. Když se vraceli do krámu, tak se Harry George zeptal: „Jak rušíš to spoutání ve zlodějské pasti?“ George zakroutil hlavou: „Snad se zase nechystáš vykrást Gringottovy, Harry?“ Ten se rozesmál: „Ne, jistě že ne, jen to chci vědět, kdyby se do ní náhodou chytil někdo jiný.“ George mu zašeptal do ucha: „Exsolvo“ a pak nahlas dodal: „Ale zloděje v mém obchodě mi neber, ty si budu vychutnávat sám. A hele, mi o vlku a vlk na dvoře…“ Dodal ještě, když došli do obchodu. Tam se právě s Lee Jordanem srdečně bavil Mundungus Fletcher. „Ahoj George, rád tě zase vidím… a Harry… tebe samozřejmě taky Harry. Já, jen jsem se stavil, abych tě pozdravil George, nemůžu se moc dlouho zdržet… Nebudu tě zdržovat, máš tu plno, na panáka se mnou jít nemůžeš, co? No tak já rači pudu…“ a mazal k východu. George s celou partou se zastavili u Leea a pobaveně sledovali, jak Dung zcepeněl uprostřed kroku, chvíli se chvěl a pokoušel se dosáhnout rukou do kapsy. Všichni se nahlas rozesmáli a Dung zabručel: „No to je fakt hrozná legrace, co? Zase si mě dostal, že jo?“ George k němu došel a ukázal na něj hůlkou: „Furivus revelio“ Z jeho kapes se vykutálely čtyři děsivé dělobuchy. „Hele Dungu, neříkej, že nedáš dohromady dvanáct Srpců? Ty to už prostě jinak neumíš, co?“ Harry k němu přistoupil taky. „George, neměl bys ho tady nechat až do večera, jako odstrašující případ?“ Dung už žadonil: „Ale, no tak George, to byla jen taková legrácka, že jo… Pusť mě… Prosím…“ George se zasmál a uvolnil ho. „Hlavně si pamatuj, že už máš u mě se zlodějinami utrum.“ Harry a Ginny odvedli Rona ke Třem košťatům. Hermiona se s nimi už ve škole dohodla, aby ho trochu zabavili, že bude potřebovat trochu volnosti, aby mu mohla koupit dárek k narozeninám. Měl je už tuto středu a v pátek odjížděli domů na Velikonoční prázdniny. Celý zbytek dopoledne se skvěle bavili, ale po obědě se zase pustili do učení. Od příštího týdne měli mít prohozenou úterní dvouhodinovku obrany, aby měli na lektvary celé čtyři hodiny. Protože u zkoušek měli na přípravu lektvarů právě čtyři hodiny a tak mohli klidně dostat jako zadání i několik velmi těžkých lektvarů. A právě ty se teď začali učit. První z nich byl vlkodlačí lektvar, a když si ho všichni od Hermiony opisovali, tak jim vstávali vlasy hrůzou nad tím, jak je to hrozně složité. Přesné časové intervaly, naprosto přesné dávkování a konkrétní počet zamíchání po přidání každé ingredience. Navíc se během přípravy několikrát mění i intenzita plamene… „Tohle se přece nikdo nedokáže naučit nazpaměť…“ hlesnul vyděšeně Ron. Hermiona ho uklidnila: „U některých hodně složitých lektvarů, jako je tento, prý zkušební komise dovolí studentům pergamen s předpisem, proto je důležité, abyste si to opsali naprosto přesně a čitelně…“ Harry se zajímal: „Jak přesně ti to Křiklan říkal? V úterý budeme mít čtyři hodiny lektvarů a obranu ve čtvrtek dopoledne a v pátek odpoledne?“ „Ano,“ přisvědčila Hermiona, „dohodli se spolu včera…“ Harry si vzpomněl na páteční dvouhodinovku obrany. Sturgis si od studentů vybral domácí úkoly hned na začátku vyučování, postupně je procházel a žádal po studentech, aby je doplnili o detaily. Začal s tou dívkou z Mrzimoru, co omdlela: „Píšete mi tady, že vám jeho působení vyvolalo tu nejhorší vzpomínku, ale nepíšete jakou…“ Ona seděla a nepřítomně hleděla na své ruce položené na lavici. Sturgis se podíval na Harryho a kývnutím hlavy ho pobídl. Harry se otočil na Justina a Terry a šeptem se zeptal: „Jak se jmenuje?“ Terry mu odpověděla: „Paula…“ A tak Harry do nastalého ticha řekl: „Já jsem vám to také prozradil Paulo, měla bys nám to říct. Alespoň konečně umlčíš ty posměváčky, kteří ti nedají pokoj, kvůli tomu, že jsi omdlela.“ Jí se začaly z očí hrnout slzy, začala nahlas vzlykat a vyprávět: „Když mi bylo osm…vzlyk…tak mojí babičku zasáhla zlá kletba…vzlyk…z prokletého náhrdelníku, který našla v pozůstalosti…vzlyk…po prastrýci… Dopravili jsme ji ke Svatému Mungovi, ale tam už pro ni nedokázali nic udělat…vzlyk. Řekli nám, že bychom u ní měli zůstat, že jen naše přítomnost jí může ulehčit odchod…vzlyk. Umírala skoro hodinu… vzlyk… Měla hrozné bolesti… Bylo to strašné…...“ a usedavě se rozplakala. Ve třídě bylo ohromené ticho. A do toho ticha se ozval z portrétu za Sturgisem profesor Brumbál: „Ano, smrt může být někdy velmi krutá…“ Náhle vstala Hermiona: „Takže vy jste věděl… Čekal vás podobný osud, pane profesore?“ Brumbál přikývl: „Ano Hermiono, věděli jsme, já i profesor Snape jsme věděli, že mě čeká dlouhé a kruté umírání… Dostal jsem od něj ten největší dar, který vám přítel může dát. Daroval mi rychlou a bezbolestnou smrt…“ Harry dodal: „K tomu je potřeba velká statečnost… Já bych to asi nedokázal…“ Do toho se postavila Paula: „Já bych to pro své milované dokázala udělat. Nemohla bych se znova dívat, jak někdo, koho miluji tak nevýslovně trpí…“ Harry se rozhlédl po třídě a viděl v očích spolužáků úctu a uznání, které ta její odhodlaná slova vyvolala. Pak došlo i na ostatní. Po Paulině vyznání už nedělalo nikomu problémy mluvit o tom, co jim mozkomor způsobil. Robin, ten dlouhán ze Zmijozelu, který také omdlel, jim vyprávěl, jak jeho rodiče, přesto že oba studovali ve Zmijozelu, nechtěli spolupracovat s Voldemortovými Smrtijedy a tak na ně poslali Šedohřbeta. Byl bílý jako křída, když vyprávěl: „Roztrhal Luisu, moji sedmiletou sestřičku na kusy před našima očima… a my jsme nemohli dělat nic, vůbec nic… Všude kolem nás byli mozkomoři, drželi nás v šachu, nemohli jsme se ani pohnout… Chtěl jsem tehdy umřít…“ Harry měl oči zalité slzami a zíral nepřítomně před sebe. Pak vzhlédl vyčítavě ke Sturgisovi. I on měl v očích utrpení a na Harryho vyčítavý pohled odpověděl celé třídě. „Vím, že je to pro vás velmi bolestné a těžké, ale věřte mi, že tyto kruté vzpomínky pomůžou vám všem. Každý z nás, si už v životě prožil méně, nebo více krutou chvíli. Těm, co mají v duši jako závaží, něco moc zlého, pomůže, když o tom dokážou promluvit. Najednou zjistíte, že už vás to netíží tolik, jako dřív. A vy ostatní si zase uvědomíte, jak nepatrná a jak nevinná, je ta vzpomínka, která vás dosud tížila… Až se příště setkáte s mozkomorem, tak budete připraveni na to, co vám způsobuje a už vám to neublíží tolik, jako poprvé. Když vyvoláte svého Patrona hned v okamžiku, kdy ucítíte jeho vliv, tak ho zastavíte dřív, než vám stačí zlé vzpomínky vyvolat. Lenka už na to přišla – že?“ Lenka přikývla: „Už jsem se s nimi párkrát setkala. Věděla jsem, že když ho neodstíním Patronem hned, tak zase uvidím umírat svou maminku…“ Harry pochopil, že touto hodinou, pomáhá Sturgis hlavně jemu, aby si dokázal ujasnit svůj vztah k mozkomorům.
|
Items details
- Hits: 13546 clicks
Tecox component by www.teglo.info