Hledej

Malý vlkodlak

maly_vlkodlak-thaneb Naposledy v Bradavicích

Druhá část trilogie Harry Potter a Potomci Pána zla.

Poslední školní rok začíná. Čeká opravdu Harryho konečně klidný školní rok, kdy bude mít jedinou starost - dobře se připravit na OVCE? To by ani nebyl Harry James Potter, aby si ho problémy nenašly...


    Kapitola 20, Mozkomor

      Mal_vlkodlakPo hodině zasedli k úkolům a do večeře zvládli alespoň část toho z bylinkářství. Harry se navečeřel rychle a šel si sednout k profesorskému stolu.

      „Půjdeme hned po večeři?“

      Zeptal se Sturgise. Ten přikývl a profesorka McGonagallová řekla:

      „Jen tu s námi chvíli vydržte Harry, nechte nás dojíst, on vám neuteče.“

      Harry se na ni překvapeně podíval:

      „Jen jsem se přišel zeptat, paní profesorko, rozhodně jsem na vás nechtěl nějak pospíchat. Počkám rád…“

      Sturgis se na něj usmál:

      „Nevypadáš ani moc nervózně Harry…“

      On pokrčil rameny.

      „Nejsem nervózní, jsem si dost jistý, že nebudou žádné problémy.“

      McGonagallová si povzdechla:

      „Tak to já tedy rozhodně tvrdit nemohu…“ Harry se usmál, aby ji uklidnil.

      Když dojedli, tak se vydali chodbou za schodištěm až nakonec. Sturgis namířil hůlku na stěnu, na konci chodby a použil nejprve Finite arcanum, pak na dveře učebny, které se objevili Abrogo claudo a teprve potom Alohomora. Když vstoupil s Harrym v patách dovnitř, tak se otřásl. Harry se rozhlédl a uviděl vysokou ojínělou skříň, obtočenou řetězy. Otočil se na Sturgise a ředitelku, která za nimi zase bezpečně zavírala dveře.

      „Vy už ho cítíte?“

      Sturgis se na něj překvapeně podíval.

      „Ty ho necítíš?“

      Harry zavrtěl hlavou.

      „Je tu chladno, ale jinak nic… Přivolejte si Patrony a zůstaňte tady, já si ho vypustím. Jak je zajištěný?“

      „Jen uvolni řetězy a otevři…“ řekl Sturgis a přivolal si svého mohutného koně. Profesorku McGonagallovou už také obíhala dokola její stříbřitá kočka a tak se Harry otočil ke skříni. Popošel doprostřed učebny, namířil hůlku na skříň:

      „Relashio… Alohomora“.

      Skříň se otevřela a vyplul z ní mozkomor. Nejistě prozkoumal svoje okolí a pak se pomalu a opatrně vydal směrem k Harrymu. Ten na okamžik pocítil slabý závan chladu, beznaděje a zoufalství a tak se připravil na vyvolání Patrona. Vzpomněl si na Ginny a naplnil ho pocit štěstí a lásky. V tom okamžiku před ním začal mozkomor rychle couvat a vmáčknul se do nejvzdálenějšího roku učebny.

      „To je neuvěřitelné…“ zašeptala profesorka McGonagallová.

      „Co se děje?“ zeptal se Harry a nespouštěl oči z mozkomora. Odpověděl mu Sturgis: „Objevila se kolem tebe taková zvláštní stříbřitá, mihotavá aura. Vypadá to, jako bys byl sám sobě Patronem…“

      Harry přikývl:

      „Přesně stejný pocit jsem měl, když mě kolem nich nesl Hagrid z lesa. Jak to, že to Smrtijedi neviděli, tak jako vy? Budu se muset zeptat Hagrida, jestli si něčeho nevšiml…“

      A pak najednou uslyšel v hlavě sípavý hlas:

      „Ty jsi Pán smrti…“

      Harry se zadíval upřeně na mozkomora a zeptal se Sturgise:

      „Slyšeli jste to taky?“

      „Ano Harry, takhle mozkomorové komunikují. Nemohou mluvit, dorozumívají se mezi sebou i s námi přenosem myšlenek…“

      Tak se Harry mozkomora zeptal:

      „Nemůžeš mi nijak ublížit, že?“

      „Ne můj pane, nemáme nad tebou žádnou moc, budeme ti sloužit… Musíme poslechnout každý příkaz Pána smrti…“

      Harry překvapeně zakroutil hlavou a pak si povzdechl:

      „No dobře, tak si zase zalez do skříně.“ Když mozkomor bez zaváhání poslechl, tak ho Harry zase zavřel a zajistil řetězem.

      Pak beze slova vyšli ven a zas důkladně zajistili dveře učebny.

      „Půjdeme to rozebrat do ředitelny…“ Oznámila nekompromisně, stále velmi bledá, profesorka McGonagallová a tím utnula otázky, které měl Sturgis očividně na jazyku. Když přišli do ředitelny, tak se k Harrymu ředitelka otočila a zeptala se ho:

      „Co s tím budeš dělat Harry?“

      On jen kroutil hlavou.

      „Já nevím… Jsem z toho zmatený a nevím si rady… Nesnáším je i jejich způsob existence, vím, že jsou přemnožení a představují velký problém. Přes to… potom co mi sdělil, se mi příčí zítra ho zničit… já… opravdu nevím, co mám dělat…“

      Profesor Brumbál se zeptal:

      „Co se tam stalo, Harry?“

      Tak mu to podrobně popsal.

      „Co s tím mám dělat, pane profesore?“

      Brumbál se zamyslel:

      „U toho by měl být i Kingsley Pastorek Harry, podívám se, jestli ještě není v práci, myslím, že se chtěl dnes zdržet…“ a zmizel ze svého obrazu.

      Za chvíli se vrátil a řekl:

      „Poslal mě i pro Artura, vydržte, za chvilku oba přijdou…“ a zase odešel. Během několika minut ze smaragdových plamenů z krbu vylezl Kingsley a hned po pozdravu se začal vyptávat co se děje.

      „Trochu trpělivosti Kingsley, prosím. Poslal jste ještě pro Artura, tak na něj počkáme, ano?“ Krotila ho paní ředitelka. Harry tu stál, skleslý a bezradný. Hlavou mu kroužila spousta otázek. Když dorazili pan Weasley a profesor Brumbál, tak jim Sturgis vysvětlil, co se dole stalo. Kingsley se na Harryho zamyšleně podíval:

      „To je fantastické Harry, uvědomuješ si, že jsi schopen jednoduše vyřešit problémy, s kterými se potýkáme už skoro rok?“

      Harry se na něj nešťastně podíval:

      „Jak Kingsley?“

      On se na něj udiveně podíval:

      „Musí tě poslouchat, ne? Alespoň tak jsem to pochopil…“

      Harry pokýval hlavou.

      „Jistě, tak jim mám přikázat, ať vymřou, nebo ať se navzájem zničí? Nebo si je mám pozvat na porážku a zlikvidovat je jako na jatkách? Chceme se jich zbavit navždy? Máme právo je vyhubit? Ať už jsou jacíkoliv? Hlavou se mi honí otázky, které by mě ještě před hodinou ani nenapadly. Já nevím, co mám dělat…“

      Pak se s prosbou v očích podíval na portrét profesora Brumbála. Ten přejel svýma modrýma, až do duše pronikajícíma očima, všechny přítomné.

      „Tohle bude na dlouho, Minervo, měla byste všechny pohodlně usadit a pak můžeme začít diskutovat o možnostech řešení…“

      A tak zasedli ke kulatému stolu a u několika šálků čaje a několika talířů sušenek, hledali řešení otázky mozkomorů…

      Rozběhla se bouřlivá diskuse, do které se aktivně zapojovali ze svých portrétů i mnozí bývalí ředitelé. Harry postupně upadal do podivné otupělosti a neviděl ze své situace žádné východisko. Když se Sturgis s Kingsleym začali rozčileně dohadovat o tom, jestli se mozkomorové živí jen štěstím, radostí a láskou, nebo jestli z lidí vysávají i jiné pocity, tak už ztratil trpělivost a dost ostře je okřikl:

      „Dost! Tak už toho nechte! Tohle k ničemu nevede…“

      Nešťastně zakroutil hlavou a pokračoval:

      „Jestli dovolíte, tak bych shrnul, co z téhle diskuse vlastně vyplynulo…“

      Na chvíli se odmlčel, aby si srovnal myšlenky a pak začal:

      „Právě jsem pochopil, že ačkoli už s nimi bojujeme celá staletí, možná tisíciletí, tak toho o nich víme žalostně málo. Nevíme, jak vznikli, nebo byli stvořeni, nevíme ani pořádně jak se množí, ani čím vším se vlastně živí… Jak s takovými znalostmi můžeme rozhodovat o jejich osudu?“

      Kingsley se po tom, co je Harry okřikl, tvářil trochu naštvaně, ale po jeho proslovu se zamyslel a pak se zeptal:

      „A jak se to všechno o nich chceš dozvědět, Harry?“

      Ten se na něj překvapeně podíval a odpověděl:

      „Prostě se ho na to půjdu zeptat…“

      Všichni na něj zírali s výrazem, jako by je takové jednoduché řešení ani ve snu nenapadlo. Pak se podívali po sobě a Artur se ho zeptal:

      „A ty myslíš, že ti to všechno řekne?“

      Harry pokrčil rameny:

      „A proč by neřekl? Určitě alespoň to, co sám ví…“

      Sturgis se na Harryho podíval ustaraně:

      „Vypadáš unaveně, Harry, nechceš tam snad jít hned?“

      Harry se podíval na hodinky.

      „Ještě není ani devět, a když už jsme se tady takhle sešli…“ a podíval se na profesorku McGonagallovou. Ta jen pokrčila rameny.

      „Jestli se na to cítíte, tak klidně běžte, ale mně to jednou stačilo. Mě tam snad potřebovat nebudete. Na rozhodování je vás snad dost…“

      Harry si povzdechl.

      „Dobře, tak jdeme, ať to mám za sebou….“

      Když po chvilce vešli do učebny v přízemí, tak se všichni, kromě Harryho, znechuceně otřásli. Kingsley okamžitě přivolal svého rysa a nechal ho procházet mezi nimi a skříní. Sturgis za nimi pečlivě zabezpečil dveře a pan Weasley přivolal čtyři židle. Harry si jednu vzal a postavil si ji doprostřed místnosti, postavil se vedle ní a vypustil ven mozkomora. Ten se nejprve rozhlédl a nasával vzduch, jako by si očichával prostředí. Pak se před Harrym uklonil a ten zase uslyšel v hlavě jeho sípavý hlas:

      „Co si ode mne žádáš, pane?“

      Harry se otočil na ostatní s otázkou v očích.

      „Ano, slyšíme ho taky…“ odpověděl Sturgis. Tak se Harry otočil znova k mozkomorovi: „Máš nějaké jméno? Jak tě mám oslovovat?“

      „Nemáme žádná jména, můj pane. Říkáme si já, ty a vy…“

      „Jak tedy spolu komunikujete, to musí být obtížné, když nemáte jména?“

      „Já slyším, co mi sdělují ostatní a oni zase slyší mě, vždy a všude…“ Harry se zamyslel: „Takže teď všichni ostatní slyší, o čem spolu mluvíme?“

      „Ano můj pane. Jsme všichni součástí celku, všichni jsme výtvory sami sebe a všichni jsme kopií prvního…“

      Harry přikývl, posadil se a řekl:

      „Dobře, takže se dostáváme k tomu důležitému. Kdo je první a kde je?“

      „První už není, byl zničen už před mnoha dobami…“ odpověděl mozkomor a nehlučně se vznášel asi dva metry od něj.

      „Dobře, víš, jak byl první stvořen?“

      „První byl před mnoha věky živoucí bytostí. Byl to velký a mocný černokněžník a vládl dlouho a krutě. Byl však přemožen ostatními živoucími a pohřben za živa. Jeho duše však odmítla opustit jeho tělo, i když už bylo bez života a ze svého hrobu stále proklínala živoucí. Jeho duše ztratila celistvost, ale získala schopnost vysávat energii z živoucích tvorů. Ti ho nakonec vykopali a chtěli jeho tělo zničit v plamenech. První se však postavil na odpor, vysál duše živoucích a stvořil z nich první z nás…“

      Harry se podivil:

      „Takže vy máte v sobě duše živoucích?“

      „Ne můj pane. Duše, které vysajeme z živoucích, přeměníme na energii, pomocí které jsme schopni stvořit svou kopii. Ta energie, ale v každém z nás ubývá, když není doplňována.“ „Takže duše, které z živoucích vysajete, jsou navždy ztraceny?“

      „Nejsou ztraceny, můj pane, jen jejich celistvost je narušena…“ odpověděl mozkomor.

      „Jak tedy tu energii doplňujete?“ pokračoval Harry ve vyptávání.

      „Každá živoucí bytost vyzařuje životní energii, pane, ale lidé jí vyzařují nejvíce. Říkáte tomu pocity, nebo emoce. My tu energii nasáváme a doplňujeme si tak svou životní sílu.“

      Harry se zamyslel:

      „Takže se dostáváme k další důležité otázce. Jakými emocemi se živíte?“

      Mozkomor se lehce zachvěl a pak začal vysvětlovat:

      „Jsme schopni načerpat energii z jakýchkoli pocitů, pane, ale nejvydatnější jsou pro nás ty, které nazýváte štěstím, radostí, láskou a touhou. Dost vydatné jsou i zloba a nenávist a nejméně síly načerpáme ze strachu, zoufalství a beznaděje, ale je pro nás nejchutnější.“

      „Jak dlouho už vlastně existujete?“

      „Vznikli jsme před mnoha věky. Živoucí v té době žili v mnoha malých společenstvích, kterým říkaly rody a kmeny. Tehdy se před námi ještě neuměli bránit, než kouzelník Merlin vymyslel bílé kouzlo. Pak se naučili, jak nás ničit. V té době byl zničen i První, ale stvořil nás tak, že jsme mohli pokračovat v existenci i bez něj…“

      Harry se otočil k ostatním a zeptal se:

      „Co potřebujeme ještě vědět?“

      Kingsley se zeptal:

      „Co se stane, když svou energii nemůžete doplňovat a vaše životní síla zmizí?“

      Mozkomor mlčel a stále se soustředil jen na Harryho.

      „Slyšel jsi tu otázku? Odpověz na ni!“

      On se uklonil a sdělil jim:

      „Jak si přejete, můj pane. Když se životní síla ztratí, tak ztratí naše tělo svou celistvost a rozpadne se na prach.“

      Sturgis se zeptal:

      „Co se stane s vaší životní energií, když je zničeno vaše tělo?“

      Harry se proti mozkomorovi opět postavil a přikázal mu:

      „Odpověz na všechny otázky, které ti budou mí přátelé klást.“

      Mozkomor se zase uklonil a odpověděl na Sturgisovu otázku:

      „Když je naše tělo zničeno, tak se naše životní síla rozplyne a připojí se k živoucí energii, která proudí všude kolem nás.“

      „Tak proč se neživíte touhle energií?“ zeptal se ho Artur. Mozkomor na jeho otázku odpověděl Harrymu.

      „Živoucí energie je příliš rozptýlená, nemůže nám sloužit jako potrava.“

      „Dobře, řekl jsi nám vše, co jsme chtěli vědět. Zůstaň na místě a čekej tady na mě.“

      Pak odešel k ostatním.

      „Poradíme se tady, nebo půjdeme pryč?“ Kingsley se na něj překvapeně podíval:

      „Jak by nám to, co jsme se o nich dozvěděli, mělo pomoci k rozhodnutí co s nimi?“

      Harry si zamyšleně mnul bradu.

      „Cožpak nějaký nápad už bych měl, jen nevím, jestli mi to schválíte a také, jestli to bude fungovat…“ Sturgis zakroutil hlavou.

      „Tak už nás přestaň napínat a vyklop to Harry.“

      „Tak dobře… Co kdybychom z nich udělali něco jako Zložrouty, co mají v Austrálii. Ať se prostě živí jen zlem, nenávistí, záští a krutostí. Pro všechny to asi stačit nebude, většina z nich se prostě rozplyne, ale zlo a nenávist bude v lidech pořád, tak nevyhynou a budou lidi svým způsobem vychovávat. Nařídím jim, že už nesmí vysávat lidem duši, nesmějí se dál množit, protože by se jen na nenávisti nemohli ve větším počtu uživit…“ odpověděl rozpačitě Harry a podíval se tázavě na ostatní. Viděl, jak přemýšlejí na plné obrátky a za chvíli se jejich výrazy začaly rozjasňovat.

      „Cožpak nápad je to skvělý, ale nevíme, jestli tě poslechnou. Co když mají nějaký pud sebezáchovy, nebo něco podobného a budou si shánět potravu proti tvému zákazu…“ Přemýšlel nahlas Kingsley. Harry se podíval i na Artura a Sturgise.

      „Mám to s ním tedy probrat? Kdyby se vám něco nezdálo, tak to řekněte dřív, než mu dám jasné příkazy – ano?“

      Všichni přikývli a sledovali, jak Harry zase přistupuje k mozkomorovi.

      Postavil se přímo před něj a zeptal se ho:

      „Vnímal jsi, o čem jsme spolu hovořili? Rozuměl jsi tomu?“

      „Ano, pane, rozuměl jsem všemu. Neumíme si, však vybírat jakou energii přijímáme. Můžeme se pokusit přednostně přijmout zlo, nenávist, zášť a krutost, ale když se naše životní síla příliš vyčerpá, musíme přijmout tu nejdostupnější energii, která se naskytne. Nejsme stvořeni k tomu, abychom sami, ze své vůle, ukončili svou existenci.“

      Harry se zamyslel:

      „Dobře, ať se tedy všichni mozkomorové dozví můj příkaz. Už žádné živoucí bytosti nesmíte vzít duši, to je zločin a bude trestán okamžitým zničením. Budu vás tolerovat, jen pokud budete přijímat energii z takových lidských emocí, jako je nenávist, zášť a krutost. Ti z vás, kteří se budou živit pouze lidským zlem, budou ušetřeni. Ti, kteří budou z lidí vysávat dobro, štěstí, radost a lásku, nebo neštěstí, strach a zoufalství budou bez milosti zničeni. Ty tady počkáš do zítřka. Ráno přijdou studenti a naučí se s tvou pomocí, jak se vám mají bránit.“ Mozkomor se mlčky vznášel před Harrym a pak se zeptal:

      „Budou na mě používat bílé kouzlo?“

      Harry se podivil:

      „Co je bílé kouzlo?“

      Mozkomor vztáhl svou slizkou ruku kostlivce a ukázal na Kingsleyho Patrona, který v podobě rysa, chránil ty tři, proti jeho vlivu. Harry přikývl:

      „Ano, právě toto kouzlo se zítra budou učit. Co vám způsobuje?“

      „Dotek bílého kouzla nám způsobuje velké úbytky energie. Já už jsem dlouho nepřijímal žádnou energii, bílá kouzla mě zahubí.“

      Harry se na něj zamyšleně zadíval a pak řekl:

      „Dobře, budu o tom přemýšlet. Teď zalez do skříně, uvidíme se ráno.“

      Pak skříň uzavřel a zajistil řetězy. Když vyšli z učebny, tak se zeptal ostatních:

      „Budeme se ještě radit, nebo si to nejprve všichni promyslíme a sejdeme se jindy?“

      Kingsley se zamyslel:

      „Co uděláš s tím mozkomorem, až s ním zítra skončíte?“

      Harry pokrčil rameny.

      „Jestli to přežije, tak ho buď pustím, když se bude chovat slušně, nebo ho nechám zavřeného do další porady. Tedy jestli to povolí paní ředitelka. Zdá se mi, že z něj není moc nadšená…“ Sturgis se zamyslel:

      „Myslím, že si to všichni musíme promyslet. Zítra ráno se spolu dohodneme, co s ním přes den a večer se zase sejdeme, dohodneme se.“

      Kingsley se přidal:

      „S profesorkou McGonagallovou si promluvím, než odejdu. Půjdeš teď s námi Sturgisi?“

      Ten přikývl a dodal:

      „Dobrou noc Harry…“

      Harry šel nejkratší cestou na kolej a ve společenské místnosti na něj čekali Ginny, Ron, Hermiona a Dean. Když uviděl jejich napjaté výrazy, tak si uvědomil, že měl Ginny, dát zprávu, že se asi zdrží, aby neměla strach. Hned se jí taky začal omlouvat. Ona trochu naštvaně odpověděla:

      „Ještě, že jsem zašla za McGonagallovou, když si o sobě nedal do devíti vědět. Kdyby mi neřekla, že si nemusím dělat starosti, tak už bych tu nejspíš umírala strachy…“

      Harry se na její výtky tvářil patřičně zkroušeně a uklidňoval jí:

      „Chybami se člověk učí, miláčku, příště už si určitě vzpomenu a pošlu ti zprávu, slibuji…“ Pak se do něj ale pustili i ostatní, aby konečně vyklopil, co se s tím mozkomorem dělo. Harry se rozhlédl po dost zaplněné společenské místnosti a řekl:

      „Půjdeme k nám do ložnice…“ ještě je odstínil před prváky pomocí Ševellisima a pak s ohledem na to, že Dean není plně obeznámen s jeho schopnostmi a s tím, že se Harry pomocí tří relikvií stal Pánem smrti, popsal to, co se dole dělo.

      „Dobrovolně se podřídili Voldemortovi. Proto budou poslouchat i mě, když jsem ho zničil…“ Vysvětlil, a když viděl, že se Hermiona chystá něco namítat, tak pohlédl významně na Deana. Hermiona pochopila, a nechala si námitky pro sebe. Jak jim to Harry všechno vysvětlil, tak si najednou něco uvědomil:

      „Myslím, že s těmito novými poznatky, budu muset rozšířit svou ročníkovou práci ještě o další kapitolu o mozkomorech…“

      Pak si povzdechl:

      „A to jsem si liboval, že už to budu mít skoro hotové…“

      Už bylo skoro jedenáct a tak šli všichni spát, protože je zítra čekala náročná první hodina.

      Ráno, už před osmou si Sturgis vyzvedl Harryho od snídaně. Tak Harry nechal na Hermioně, ať dovypráví zbytek toho, s čím seznamoval i Lenku a Justina s Terry, během snídaně. Šli za mozkomorem napřed, aby ho seznámili s tím, co bude dál. Sturgis mu sdělil, že zůstane v učebně i po hodině, protože večer přijde opět ministr kouzel, aby rozhodl o podmínkách zachování jejich druhu. Mozkomor opět Harrymu připomenul, že už je příliš slabý a nevydrží několik útoků bílého kouzla.

      „Dobře, něco zkusím, abys nám tu do večera vydržel… Zkusím tě nakrmit…“

      Pak se soustředil na Ginny, nechal se prostoupit láskou a touhou a pak nechal své emoce vyzařovat do prostoru. Mozkomor zhluboka nasával vzduch a před jejich očima se zotavoval. Vypadalo to, jako by rostl a zvětšoval se. Pak se uklonil a Harry zaslechl jeho hlas v hlavě. „Děkuji ti, můj pane, moje energie se doplnila na maximum…“

      „Tak dobře, zalezeš si do skříně. Když na tebe pošle student silné bílé kouzlo, které by ti mohlo odebrat příliš mnoho energie, tak se do té skříně schováš a nic se ti nestane. Můžeš na studenty působit, ale žádného nesmíš přímo napadnout, nesmíš se pokoušet vzít jim jejich duši. Okamžitě bych tě zničil. Rozumíš mi?“

      „Rozumím, můj pane,“ odpověděl mozkomor a zalezl do skříně.

      Pak Sturgis udělal asi ve třetině třídy na podlaze bílou čáru a vydali se pro studenty. Ti už stáli všichni připraveni ve Vstupní síni, pod mramorovým schodištěm. Sturgis se po nich rozhlédl a přepočítal si je.

      „Jsou tu všichni? Dobře, tak jdeme na to…“

      Nejdřív poslal dovnitř Harryho:

      „Přivolej Patrona a nech ho vartovat po čáře, ať ten prostor za dveřmi odstíníme. Vysvětlím jim, jak to bude probíhat, a vystřídám tě, ty je pak budeš jistit, ano?“ Harry přikývl a za chvilku už sledoval jak jeho spolužáci s velkými obavami za Sturgisem vstupují do učebny.

      „Harry, za chvilku otevře tu skříň a vypustí mozkomora. Vaším úkolem bude, zahnat ho pomocí Patrona zpět do té skříně. Začneme podle zasedacího pořádku, první půjde Hermiona. Takže – všichni připraveni?“

      Usmál se do jejich vyděšených tváří, přivolal svého koně, nechal ho procházet sem tam po čáře a kývnul na Harryho. Ten se povzbudivě usmál na Hermionu a ukázal jí do prostoru za čárou. Pak mávnutím hůlky otevřel dveře skříně.

      Mozkomor vyplul ze skříně, zhluboka sípavě nasál vzduch a začal se pomalu přibližovat k rozklepané Hermioně.

      „Expe…cto…Expe…Expe…“ Hermiona se klepala a bylo na ní vidět, že by nejraději utekla. Mozkomor se zastavil asi dva metry před ní a stále nasával sípavě její strach. Harry vešel do zóny a postavil se za ni.

      „Klid Hermiono, uklidni se a zkus to ještě jednou…“

      Ona se několikrát zhluboka nadechla a začala znova:

      „Expe… Expecto patronum!“

      Z její hůlky se nejprve vyvalil obláček stříbřité mlhy, ale pak se zformoval do podoby její vydry a zářil čím dál, tím víc. Mozkomor začal ustupovat a když se na něj vydra rozběhla, tak rychle zalezl do skříně a zavřel se v ní.

      „Výborně Hermiono!“ pochválil ji Sturgis, „pět bodů pro Nebelvír. Právě jste doufám všichni pochopili, že umět vyvolat Patrona v klidu a bezpečí neznamená, že to dokážete i při konfrontaci s mozkomorem. Proto je tohle cvičení tak důležité. Takže další prosím!“

      Ron před blížícím se mozkomorem nejprve pár kroků couvnul, ale když při tom narazil do Harryho, tak se otřepal:

      „Expecto patronum!“ a z jeho hůlky vyrazil do útoku zářící teriér a zahnal ho zpět do skříně. A tak si vysloužil také pět bodů. Harry zůstal v zóně, aby ostatním dodával odvahu. Ginny vešla bledá a lehce se třásla. Uvědomil si, že se s mozkomorem ještě nikdy přímo nestřetla a tak ji přivítal povzbudivým úsměvem. Pak sledoval, jak na druhý pokus dokázala přivolat svého kuguára, silného, zářícího a tak rychlého, že do mozkomora vrazil dřív, než se stihnul ukrýt.

      „Výborně, dalších pět bodů pro Nebelvír!“ jásal Sturgis.

      Lenka vešla do zóny beznaděje s úsměvem a její zajíc zahnal mozkomora zpět v okamžiku, kdy ze skříně vyplul ven.

      „To bylo naprosto dokonalé, Lenko, za to si zasloužíš deset bodů…“ rozplýval se Sturgis. Deanovi její jistota sice chyběla, ale na druhý pokus to dokázal a uspěl. Stejně tak se to na druhý a třetí pokus, s trochou Harryho povzbuzování, podařilo i Justinovi a Terry.

      Ostatní studenti uspěli různě. Dva mrzimorští chlapci, kteří šli po Terry, vyvolali jen velmi slabý štít, který nedokázal mozkomorovi vzdorovat a oba po chvíli snažení utekli za čáru. Pak jim ale John Barrett z Havraspáru předvedl, že to jde i se štítem. Vytvořil silný a zářící štít ve tvaru mělkého trychtýře a s jeho pomocí, zatlačil mozkomora do skříně. Sturgis opět nadšeně zajásal:

      „Výborně, teď jste názorně viděli, že není nutné zvládnout fyzického Patrona, abyste si s mozkomorem dokázali poradit. Je důležité stále zdokonalovat i svůj štít, abyste se dokázali takhle ubránit. Skvělá práce Johne, zasloužených pět bodů…“ Leslie povzbuzen Johnovým úspěchem, zvládl svého berana bez větších problémů, ale na řadu přicházeli postupně ti slabší studenti. Zmijozelský chlapec, takový dlouhán, samá ruka, samá noha, o kterém Harry věděl jen to, že sedí vedle Harpera, po dvou marných pokusech dokonce ztratil vědomí. Harry ho zachytil, aby nedopadl moc tvrdě a pak svým Dvanácterákem zatlačil mozkomora zpět do skříně. Potom ho s Ronovou a Deanovou pomocí odtáhl za čáru. Tam ho kluci důrazným proplesknutím probrali a Ginny s Lenkou do něj začali cpát tabulku čokolády, kterou měl pro podobné příležitosti Sturgis nachystanou. Harper vstupoval za čáru s tak vyděšeným výrazem, že ho Harry povzbudil:

      „Neboj se tolik, Harpere, připrav si šťastnou vzpomínku… no tak, soustřeď se…“

      A když viděl soustředěný výraz v jeho tváři, tak mozkomora vypustil:

      „Alohomora“.

      Harper se nejprve zmohl jen na velmi slabou a nevýraznou mlhu, ale když ho Harry znovu tiše povzbudil, tak se mu podařil dost silný štít.

      „Skvělé, teď ho můžeš dotlačit do skříně, neboj se, jdi do něj!“ povzbudil ho Sturgis a Harper to dokázal. Když odcházel ze zóny, tak se klepal jako osika, ale s úlevou se na Harryho vděčně usmál. Po něm už jen dva studenti dokázali vytvořit tak silný štít, že mozkomora zahnali. Ostatní po chvíli snažení museli ustoupit, jedna holka z Mrzimoru ještě omdlela a dostala také svou tabulku čokolády.

      Když se vystřídali všichni, tak se Sturgis podíval na hodinky a řekl:

      „Zbývá nám ještě tři čtvrtě hodiny, takže jestli chce někdo opravný pokus, tak má teď příležitost…“

      Přihlásili se tři z těch, kteří byli nuceni utéct, a dvěma z nich se skutečně podařil tak silný štít, že uspěli. David z Havraspáru, bledý blonďatý chlapec s modrýma očima, si sice na druhý pokus dokázal udržet mozkomora od těla, ale zahnat ho nedokázal.

      „Tak jestli už to nikdo nechce zkusit, tak už ho Harry zavři a půjdeme si to přebrat jinam…“ John Barrett se zeptal:

      „Vy ho tu necháte? Nezničíte ho?“

      Sturgis zakroutil hlavou.

      „Ne, zatím ho nezničíme, ale nebojte se, nebude tu dlouho. Harry ho bude ještě dnes potřebovat na svou ročníkovou práci a pak nás ho zbaví.“

      Harry se usmál a zamknul skříň a zajistil ji řetězy. Pak za Sturgisem následoval ostatní studenty, kteří se rychle hrnuli ven.

      „Máme ještě půl hodiny, ale nemá cenu, abychom šli do učebny. Sedneme si chvilku ve Velké síni a rozebereme si svoje poznatky z této hodiny. Pojďte prosím za mnou,“ prohlásil profesor Tobolka, když znova důkladně zabezpečil dveře učebny.

      Usadili se k několika stolům vedle sebe a Sturgis rozhodil po stolech čokoládové žabky. „Vezměte si všichni, kdo se necítíte úplně dobře a zapamatujte si, že čokoláda je ta nejlepší první pomoc po útoku mozkomora.“ Pak se podíval na ty dva, co uspěli v opravných pokusech.

      „Vy dva si také zasloužíte po pěti bodech, za odvahu a druhý pokus…“

      Harry se trochu uculoval a potichu se zeptal:

      „A co já? Já jsem si nezasloužil nic?“

      Sturgis se na něj překvapeně podíval:

      „Víš, že bych na tebe opravdu zapomněl, kdyby ses nepřihlásil? Nějak jsem si už zvykl na to, že pro tebe mozkomorové nepředstavují žádný problém…“

      Harry se zasmál:

      „Naneštěstí tomu tak nebylo vždycky…“ podíval se na ty dva, co dnes omdleli, a pokračoval: „Nemusíte se stydět za to, že jste ztratili vědomí, mně se to zpočátku stalo mnohokrát. Trvalo dlouho, než jsem se jim naučil bránit…“

      „Jo, jenže to ti bylo třináct…“ podotkl Ron.

      „Jistě, ale dávali mi tenkrát hrozně zabrat…“

      Harper se zeptal:

      „Pamatuji si, jak se ti kvůli nim Malfoy posmíval. Řekneš nám teď, jaké u tebe tenkrát vyvolali vzpomínky, že tě to vždycky tak vzalo?“

      Harry sklopil hlavu a chvíli mlčel. Pak se rozhlédl kolem sebe a viděl zvědavé a někde trochu vystrašené obličeje.

      Podíval se na Sturgise, ale ten pokrčil rameny, jako by chtěl říct: „To je na tobě…“

      A tak si zhluboka povzdechl a do hrobového ticha začal pomalu vyprávět:

      „Když Voldemort zavraždil moje rodiče, tak mi bylo jen něco přes rok. Nic jsem si nepamatoval, jen mě občas budily noční můry plné podivného zeleného světla. Nechápal jsem to, nevěděl jsem, proč se toho světla tak bojím. Až jsem potkal mozkomory. Ti mi tuhle vzpomínku vytáhli na povrch. Když se ke mně přiblížili, tak jsem viděl, jak Voldemort vraždí moje rodiče, před mýma očima. Byla to naprosto chladnokrevná vražda. Mysleli si, že jsou v bezpečí a nebyli ozbrojeni. Jen je prostě smetl z cesty, aby mu nepřekáželi v jeho záměru. Že to pro něj nakonec nedopadlo nejlíp, asi už všichni víte…“ dovyprávěl a zlehka si přejel rukou po čele. Hrobové ticho pokračovalo. Harry viděl zděšení a hrůzu v jejich očích a tak pokračoval:

      „Proto jsem se s nesmírnou paličatostí a vytrvalostí pustil do toho, abych se naučil, jak se jim ubránit. Ještě jsem sebou mnohokrát praštil, než jsem se Patrona naučil, ale nehodlal jsem to vzdát. Dokázal jsem to. Teď už jsem proti nim skoro imunní. Mám v sobě něco jako osobního stálého Patrona, nepotřebuji už hůlku, abych se před nimi ochránil, chrání mě vlastní duše…“ Hrobové ticho, které během jeho řeči vládlo, po chvíli přerušil Justin.

      „Takže bychom se to mohli taky naučit?“

      Harry s úsměvem zakroutil hlavou.

      „Myslím, že tohle se naučit nedá, Justine. Myslím, že to způsobilo to, že jsem umřel a zase obživl…“

      Hermiona, když viděla nechápavé výrazy lidí okolo, tak jim to vysvětlila:

      „Je to stav, kterému mudlové říkají klinická smrt. Přestane tlouct srdce a zastaví se i ostatní životní funkce. Oni ovšem dokážou pomocí masáže, nebo elektrických šoků, srdce znovu rozběhnout a vrátit pacienta k životu. Četla jsem o tom článek v jednom mudlovském časopise. Většina těch, kteří to prožili, tvrdí, že pociťovali úlevu a štěstí, procházeli temným tunelem, na jehož konci viděli jasné bílé světlo, které je lákalo blíž a vyzařovalo z něj štěstí a láska.“

      „Ano, bylo tam takové světlo, všude kolem mě…“ poznamenal s úsměvem Harry.

      Hermiona pokračovala:

      „Ti lidé se také shodli na tom, že od tohoto zážitku se dívají na svět kolem sebe úplně jinak, že je to změnilo…“

      Harry přikývl:

      „Když něco takového prožiješ, tak prostě pochopíš, že smrt není nic tak hrozného, jak sis myslela. Je to konec jednoho života a zároveň také začátek nového, někde jinde. Měl jsem pocit, že tam na druhé straně bych byl šťastnější, ale musel jsem se vrátit, abych dokončil svůj úkol tady…“ a pak s úsměvem a s pohledem na Ginny dodal:

      „A taky jsem věděl, že tu na mě někdo čeká…“

      Ostatní se uculovali a vypadali, že se chtějí vyptávat dál, ale Sturgis je utnul:

      „Za pět minut vám začíná další vyučování, takže v diskusi na téma, co vám dalo setkání s mozkomorem, budeme pokračovat příští hodinu. Každý z vás mi odevzdá na toto téma také pojednání – to bude váš dnešní domácí úkol. Teď už radši běžte, nebo přijdete pozdě.“

      Když se všichni zvedli, tak ještě dodal:

      „A Harry si za dnešní hodinu odnese dvacet bodů… Není to moc, ale nechci tě příliš rozmazlovat…“ a do všeobecného smíchu odcházejících studentů potichu k Harrymu dodal: „Dnes po večeři máme sraz v ředitelně…“ Harry přikývl a pospíchal za ostatními na Lektvary.

      Na dvouhodinovce lektvarů dnes měli připravovat protijedy na kombinované jedy podle Golpalttova třetího zákona. Hermiona jim sice už o prázdninách vysvětlovala, jak rozlišit jedy ve směsi pomocí Scapinova odhalovacího kouzla a jak vybírat dodatečné přísady, které protijedy spojí, ale Harry to pořád ještě úplně nechápal. Byl rád, když se John Barrett Křiklana zeptal, jak správně určit tu dodatečnou spojku, protože na  to také nedokázal přijít. „To se nedá naučit, pane Barrette,“ vysvětloval mu Křiklan, „v tomto případě se prostě musíte řídit instinktem… Ze své zkušenosti, vám můžu poradit, že je většinou nejlepší to, co vás jako první napadne…“

      A tak, když měl Harry na konci dvouhodinovky v kotlíku tři různobarevné protijedy, které se odmítaly propojit, tak zkoumavě pokukoval po ostatních, jaké přidávají spojovací ingredience. Bezradně sledoval, jak Hermiona přidala kapku krve ze svého prstu a vzápětí se zatvářila vítězoslavně. Jak ji Ron s úlevou napodobil a z jeho kotlíku se vyvalil oblak černého dýmu a jeho dvouhodinová práce byla v čudu. Ginny se nadechla a se zatajeným dechem přidala do kotlíku svůj vlas a pak radostně zajásala, když se její protijedy propojily. Lenka se zase vrhla do skříně a do kotlíku přihodila špetku nějakého neidentifikovaného prášku. V jejím kotlíku to zasyčelo, ale lektvar se spojil. John zase pro změnu, s pokrčením ramen, přidal svůj ustřižený nehet a z jeho kotlíku se také v zápětí vyvalil hrozivý černý dým.

      Harry stál bezradně nad svým kotlíkem a netušil, co má dělat a tak jen prostě míchal a míchal. Křiklan k němu přistoupil:

      „Co vám říká váš instinkt Harry?“

      Harry pokrčil rameny:

      „Právě, že nic. Není to také způsob řešení?“

      Profesor se na něj zkoumavě podíval:

      „Jen zcela výjimečně, Harry… Nemyslím, že je tohle, zrovna tento případ…“ a upřeně se zadíval do jeho kotlíku, na tu hroznou tříbarevnou břečku.

      Harry najednou dostal nápad a do kotlíku prostě plivnul. Nad jeho lektvarem se vytvořila hustá bílá mlha a Harry přestal míchat a čekal, až se rozplyne, aby viděl, jak to dopadlo. Mlha pomalu stoupla a pod ní se v kotlíku třpytilo tekuté zlato. Jeho protijed vypadal jako Felix felicis, tekuté štěstí. Křiklan zíral do jeho kotlíku a pak vydechl:

      „Fantastické, to je… opravdu zajímavé… I mnoholičný lektvar s vaším vlasem zezlátl, že?“ Harry přikývl a zeptal se:

      „Co to znamená, pane profesore?“

      Ten se usmál a potichu řekl:

      „Jen to, co už stejně všichni víme, Harry, že jste zcela výjimečný…“

      Pak těm, kterým se protijed podařil, přiděli po deseti bodech, zadal jim úkol na příští hodinu a ukončil tu dnešní. Pospíchali na oběd, protože na dnešní hodinu Formulí měli jít ven, aby vyzkoušeli v praxi svoje přenášedla. Venku už sice bylo docela příjemně, ale stejně bylo ještě dost chladno, tak se museli jít na kolej trochu lépe obléknout. Pak z prostoru u vstupu do hradu, naprogramovali svoje přenášedla na břeh jezera. Nedopadli nakonec tak špatně. Tři studenty sice jejich hrozivě vypadající, ale celkem přátelská sépie, znechuceně vyhazovala z jezera ven a jedna z Ginniných spolubydlících, po deseti minutách, s hrůzou v očích, vyběhla ze zapovězeného lesa. Nikdo se ale úplně neztratil, což profesor Kratiknot považoval za naprostý úspěch.

      „Zítra mám toto cvičení naplánováno se Zmijozelem a obávám se, že nedopadne takto úspěšně…“

      Po vyučování se vrhli na domácí úkoly a Harry opět s těžkým srdcem zjistil, že kvůli mozkomorovi je oproti ostatním zase ve skluzu. Po večeři zase nic nenapíše a tak to bude muset zase všechno dohnat ve středu.


       

      Items details

      • Hits: 14842 clicks

      Tecox component by www.teglo.info