Hledej

Hadí hrozba

hadi_hrozba-thJak se Harry a jeho přátelé vyrovnají s následky podivných Voldemortových experimentů?

Dokáží zvládnout nebezpečnou krizi a zároveň dokončit školu a připravit se na zkoušky?

To se dozvíte v poslední části trilogie Harry Potter a Potomci Pána zla.

    Kapitola 12, Zkoušky

      Had_hrozbaPo návratu do školy k učení se Harry trochu uvolnil, i když pocit, že ještě není konec, v něm přetrvával. Zakázal si ale už na hady myslet. Uvědomoval si, že v posledních dnech dost zanedbával přípravu na zkoušky a ty se teď nezadržitelně blíží. Tři týdny… Udělal si v duchu takovou malou inventuru svých vědomostí. Zkoušky z Obrany proti černé magii se neobával. V tomto předmětu si věřil, jak v teorii, tak v praxi. Potřebnou jistotu už získal i v Přeměňování a Formulích, i když v teoretických znalostech si už tak jistý určitě nebyl.

      Největší obavy měl z Bylinkářství a Lektvarů. To byly předměty, ve kterých záleželo víc na vědomostech, než na schopnostech a Harry si musel poctivě přiznat, že jeho vědomosti mají dost mezer. Pokaždé, když otevřel některou z učebnic Bylinkářství, narazil na něco, co nevěděl. A Lektvary… Největší problémy mu dělaly protijedy. Byly si všechny tak podobné. Stejné přísady, podobná příprava a bylo jich přes padesát. Pořád se mu navzájem pletly. Těm se bude muset věnovat intenzivně a všechny se je naučit nazpaměť jako básničky. A tak se do toho pustil s vervou už v sobotu večer. Nejdřív domácí úkoly, kterých bylo teď tolik, že Harryho posedla mírná panika. Jak se mám učit to, co zatím neumím, když musím psát zbytečně tolik úkolů… Strávil nad nimi i celou neděli a s hrůzou očekával další příděl z pondělního vyučování.

      Naštěstí profesoři dostali konečně rozum a místo úkolů jim začali dávat okruhy témat k  opakování.

      „Do zkoušek zbývají tři týdny a to je nejvyšší čas, abyste si zopakovali vše, co jste se doposud naučili a doplnili si chybějící znalosti,“ nabádala je profesorka McGonagallová. „Teď už nemá cenu dávat vám úkoly. Poskytneme vám jen návod na systematické opakování. Když to vezmete hezky popořadě, tak budete mít jistotu, že na nic nezapomenete…“

      Harry si oddechl a v klidu se soustředil na opakování přeměn své podoby před zrcadlem. Uměl už změnit svůj vzhled tak, že byl naprosto k nepoznání. Malý, tlustý šedivý stařec, který na něj hleděl ze zrcadla modrýma očima, se velice líbil i paní profesorce a s úsměvem dala Harrymu pět bodů. I Ginny, která ze sebe udělala postarší černošku, Hermiona, jako mladičká modrooká blondýna a Ron, vysoký černovlasý, černooký vousáč si vysloužili svoje body. Pak si zopakovali mizení a přivolávání předmětů, to nikomu z nich už nedělalo žádné problémy a až do konce dvouhodinovky předváděli přeměny, které má zkušební komise obzvlášť v oblibě – židli na psa, stůl na prase, kouzelnická čapka na sovu, nebo vránu, králíka na čajník a ten zase v kočku…

      Harrymu zase trochu stouplo sebevědomí, protože všechny zvládl s naprostým přehledem. I ostatním to šlo docela dobře a tak i ředitelka odcházela z hodiny docela spokojená. Dopolední bylinkářství strávili procházením všech tří obrovských skleníků a rozlišováním bylinek, které se tam pěstovali. Profesorka Prýtová se tvářila také docela spokojeně, když jim slibovala příští, podobnou hodinu venku. Po vyučování se vrhli na opakování. Hermiona už začala pomalu šílet a štěkala vztekle na každého, kdo na ni promluvil a tak se Ron, Harry a Ginny uklidili nahoru do ložnice a v dobré náladě se věnovali opakování s pomocí Harryho rodičů a Siriuse.

      Tenhle systém Harrymu vyhovoval a byl za jejich portrét vděčnější, než kdy před tím. Maminka ho zkoušela z lektvarů a bylinkářství, táta zase z formulí a přeměňování. Sirius na něj občas kontrolně vybafnul otázku z obrany. Harry si se smutkem uvědomil, že jeho rodiče zemřeli necelé tři roky potom, co si tímhle také sami prošli. Měli ještě všechno živě v paměti. Učil se, šprtal nazpaměť lektvary a na hady už několik dní ani nevzpomněl. Když se v pátek před večeří ozval Kingsley, tak zareagoval až po chvilce.

      „Ano Kingsley? Co se děje?“ zeptal se s úlekem, jeho očí v zrcátku.

      „Měl jsi pravdu, Harry. Už ji našli. Samici, která hlídala snůšku dvaatřiceti vajec. Šel tam pro ni Dedalus s Danielem McLogenem a ta potvora ještě stihla Daniela pokousat. Není to vážné, dostane se z toho. Byla zalezlá ve sklepě toho panského domu nad Malým Visánkem. Její tělo i vajíčka už má na stole Jerry…“ na chvíli se odmlčel a pak se ho zeptal:

      „Jaký z toho máš pocit? Byla poslední?“

      Harry zavřel oči a zkoumal své pocity.

      „Nejsem si jistý Kingsley… To, že předčasně dospěla jedna samice, že dokázala najít plodného samce, byla velká náhoda. Ta druhá byla ještě větší náhoda, ale kdyby existovala třetí taková – to už by byl zázrak. Jsem teď mnohem klidnější, ale jistotu nemám…“

      Kingsley si povzdechl:

      „No tak uvidíme za čtyři roky. Snad už se to nebude opakovat. Pro jistotu nechám ještě telefon u Seamuse a jeptiškám dáme nějaké protijedy. Zůstaneme ještě pár týdnů v pohotovosti. A jak ti jde příprava na zkoušky?“

      Harry se rozesmál:

      „Vlastně i díky tobě skvěle. Podívej, s kým se učím…“ a otočil zrcátko směrem k portrétu. „Ahoj Kingsley,“ pozdravil s úsměvem Sirius.

      „I my vás zdravíme…“ dodala maminka.

      Kingsley se rozesmál:

      „Tak to se ještě v Bradavicích nestalo, aby na zkoušky připravovali svoje dítě rodiče a kmotr. Ty musíš mít prostě všechno extra, že?“

      „Jasně, nikdy bych nevěřil, že učení může být tak zábavné,“ smál se Harry.

      „Dobře, tak už tě nebudu rušit. Jsem rád, že si nemusím dělat starosti, jak doháníš těch pár zameškaných dní. Měj se Harry, budu ti držet palce…“ rozloučil se Kingsley a jeho oči se ztratily.

      Harry odešel na večeři a pak zase pokračoval společně s Ginny ve studiu. V sobotu dopoledne se do ložnice přiřítil navztekaný Ron. Vrhnul po Ginny rozzlobený pohled a pustil se do nich.

      „Nemůžete se jít pelešit někam jinam?“

      Byli totiž pohodlně rozvalení oba na Harryho posteli, obloženi učebnicemi a věnovali se společně opakování. Ginny zrudla a nadechla se k tomu, aby mu pěkně od plic řekla, co si o něm myslí. Harry ji zarazil:

      „Počkej Ginny… Rone, jsme už skoro rok zasnoubení a navíc tady neděláme žádné nepřístojnosti. Vedle jsou prváci a s námi jsou tu mí rodiče a Sirius. Učíme se tady, protože tu máme klid a nemůžeme za to, že Hermiona šílí a nemá na tebe náladu. Takže se uklidni, nech Hermionu na pokoji a přidej se k nám.“

      Ginny si neodpustila:

      „A přestaň se do nás už konečně navážet!“

      Ron se ale nepřestal mračit, praštil sebou vztekle na postel a otočil se k nim zády. Lily se zeptala:

      „Neměla bych si s Hermionou promluvit? Všimla jsem si, že to s tím učením opravdu přehání…“

      Harry pokrčil rameny:

      „Nevím, jestli by to bylo něco platné. Ona takhle šílela i kvůli ročníkovým postupovým zkouškám. Chce být prostě dokonalá a není s ní v takových chvílích rozumná řeč. Mohla by k tobě být dost nezdvořilá, nebo hrubá…“

      Lily se usmála: „To klidně risknu. Zkusím to, nebo se z toho ta holka zblázní…“  a odešla z portrétu.

      Jejich rozhovor zřejmě přinesl nečekaný ohlas, protože během oběda se Hermiona Ronovi s pláčem omluvila.

      „Promiň, Rone. Mám strach, že to nezvládnu. Zjišťuji, že je ještě taková spousta věcí, které nevím… Nezvládnu to…“

      Ron ji beze slova vzal kolem ramen a podal jí kapesník. Harry s úsměvem zakroutil hlavou. „Nemůžeš přece vědět všechno, nikdo nemůže. Už teď toho víš dvakrát, nebo možná třikrát víc než my ostatní. Jsem přesvědčen, že toho víš víc, než většina členů zkušební komise Hermiono. Vzpamatuj se! Nemusíš zkoušky udělat na sto dvacet, nebo sto padesát procent, jak máš ve zvyku. Na známku Vynikající ti stačí jen sto procent…“

      Hermioně tekly slzy po tvářích a jen nešťastně kroutila hlavou. Harry pokračoval:

      „Přidej se k nám. Na zítra nám mamka naplánovala volný den. Dopoledne si půjdeme na famfrpálové hřiště zalétat na koštěti a trochu potrénovat, protože nás hned po zkouškách čeká ten konkurs. A na odpoledne jsme dostali volno na randění a tam sebou Rona nechceme, tak by ses mu mohla trošku věnovat…“ dodal s úsměvem.

      Hermiona se usmála.

      „Myslíš, že se mnou vydržíš celé odpoledne?“ zeptala se Rona. Ten pokrčil rameny:

      „Když se pokusíš alespoň chvilkama zapomenout na zkoušky a na učení…“

      Harry a Ginny se rozesmáli. Ginny se přitulila k Harrymu a pošeptala mu:

      „Budu se muset domluvit s Lenkou… Ona se totiž učí s Deanem v sedmém patře ve štábu BA. Poprosím ji, aby se na zítřejší odpoledne přestěhovali jinam.“

      Harry ji k sobě beze slova přitiskl a stálo ho všechny síly, aby dokázal zastřít tu vlnu touhy, kterou v něm vyvolala. Drželo ho to ještě část odpoledne a táta i máma ho museli několikrát napomínat, aby se soustředil na opakování.

      „Už se opravdu potřebujete odreagovat, abyste se zas dokázali soustředit…“ poznamenala maminka a poslala je brzy spát.

      V neděli po večeři se zase, všichni odpočinutí, zrelaxovaní, se zrůžovělými tvářemi, vrhli zpět na studium. Hermiona se přidala k nim a tak jim James, Lily a Sirius dávali střídavě otázky, které si sami ze zkoušek pamatovali.

      „Jaké znáte způsoby využití Měsíčního kamene – Harry?“

      Ten zavzpomínal a vypotil ze sebe šest způsobů.

      „Ginny, věděla bys nějaké další?“ a Ginny si vzpomněla na další tři.

      „Zná někdo ještě nějaké?“ a Hermiona ze sebe vychrlila ještě další čtyři… Lily se podivila: „Měsíční kámen se používá i do lektvaru, který vrací zkamenělé do původního stavu? To jsem nevěděla…“

      Harry se rozesmál:

      „Vidíš Hermiono? To je přesně to, o čem jsem mluvil. Co jsi dostala z lektvarů mami?“

      Lily se usmála: „Z OVCE Vynikající a z ročníkové práce taky…“

      Harry se otočil zpět k Hermioně:

      „Říkal jsem ti, že toho víš víc než my a dokonce víc, než moje máma…“

      Hermiona zakroutila hlavou:

      „To jen proto, že jsem ten Lektvar sama využila, když jsem byla ve druháku zkamenělá. Proto jsem se o něj zajímala.“

      Harry se rozesmál:

      „Justin byl taky zkamenělý, ale vsadím se, že o složení toho lektvaru, který ho vyléčil, nemá ani páru.“

      „Tak pokračujeme…“ zarazil ho táta a už na ně hrnuli další otázky z přeměňování, formulí, lektvarů i bylinkářství.

      „A teď já,“ hlásil se o slovo Sirius.

      „Fideliovo zaklínadlo – Ginny, nech zmizet Harryho postel.“

      Ginny se soustředila, pak v duchu odříkala zaklínadlo a Harry se zeptal:

      „Jak se jí to povedlo?“ Protože on svou postel pořád viděl.

      Ron zamžikal překvapeně očima, zalapal po dechu a řekl:

      „Zmizela, úplně a dokonale a vy dva taky.“

      Tak Ginny zaklínadlo zrušila a Hermiona si povzdechla:

      „Takhle dokonale to já pořád ještě nesvedu.“

      „Já taky ne…“ povzdechl si Dean, který právě přišel.

      „Ale svedete,“ uklidňoval je Harry, „jen jste prostě ještě nepřišli na to jak.“

      A tak další půlhodinu věnovali tomu, aby Rona, Hermionu a Deana naučili správně provádět Fideliovo zaklínadlo. Nakonec to všichni zvládli skvěle a tak šli spát s pocitem dobře vykonané práce. Stejně pokračovali i další týden a Hermiona i Dean se k nim přidávali stále častěji. Dean několikrát sebou přivedl i Lenku a tak se i jí nakonec podařilo zvládnout skrýt před jejich zraky Deanovu postel. Harry uznal, že tahle skupinová výuka má něco do sebe, že se toho naučil víc, než kdyby ležel sám v knížkách. Co nevěděli oni, většinou znala Hermiona a když i ona zatápala, tak vždycky věděla, kam pro tu informaci sáhnout a sebe i ostatní ji pak naučila. V pátek se jako primuska dostala k rozpisu letošních zkoušek a tak si ho okopírovala a všichni si ho mohli pořádně prohlédnout.

      Pondělí – Kouzelné formule

      9:30 Písemná práce NKU + OVCE

      12:30 – 14:30 Praktické zkoušky NKU

      14:30 – 18:30 Praktické zkoušky OVCE

      20:00 Obhajoba ročníkové práce – John Barrett

      Úterý – Přeměňování

      9:30 Písemná práce NKU + OVCE

      12:30 – 14:30 Praktické zkoušky NKU

      14:30 – 18:30 Praktické zkoušky OVCE

      20:00 Obhajoba ročníkové práce – Hermiona Grangerová

      Středa – Bylinkářství

      9:30 Písemná práce NKU + OVCE

      12:30 – 14:30 Praktické zkoušky NKU

      14:30 – 18:30 Praktické zkoušky OVCE

      20:00 Obhajoba ročníkové práce – Bartoloměj Harper

      Čtvrtek – Obrana proti černé magii

      9:30 Písemná práce NKU + OVCE

      12:30 – 14:30 Praktické zkoušky NKU

      14:30 – 18:30 Praktické zkoušky OVCE

      20:00 Obhajoba ročníkové práce – Harry Potter

      Pátek

      9:30 Písemná práce NKU + OVCE – Dějiny čar a kouzel

      12:30 – 14:30 Praktické zkoušky NKU – Starodávné runy

      14:30 – 18:30 Praktické zkoušky OVCE – Starodávné runy

      20:00 Obhajoba ročníkové práce – Dean Thomas

      Sobota a Neděle – volné dny.

      Pondělí – Lektvary

      9:30 Písemná práce NKU + OVCE

      12:30 – 14:30 Praktické zkoušky NKU

      14:30 – 18:30 Praktické zkoušky OVCE

      20:00 Obhajoba ročníkové práce – Ginerva Weasleyová

      Úterý

      9:30 Písemná práce NKU – Péče o kouzelné tvory

      12:30 – 14:30 Praktické zkoušky NKU – Péče o kouzelné tvory

      14:30 – 18:30 Písemná práce NKU + OVCE – Studium mudlů

      Středa

      9:30 Písemná práce NKU – Astronomie

      12:30 – 14:30 Praktické zkoušky NKU – Jasnovidectví

      14:30 – 18:30 Praktické zkoušky NKU + OVCE – Věštění z čísel

      22:00 – 24:00 Praktické zkoušky NKU – Astronomie

      Ron se podivil: „Nevěděl jsem, že i Barrett dělá ročníkovou práci. Nevíš náhodou z čeho?“

      Hermiona přikývla: „Ze Starých run. Přivezl si z dovolené čtyři historické pergameny popsané těmi nejstaršími runami. Tvrdí, že pocházejí až z doby faraónů, ale podle toho, co jsem slyšela, tak na tom prvním, co přeložil, byl recept na slepičí polévku. Každopádně strávil překladem těch pergamenů skoro celý školní rok a v poslední době se tvářil docela spokojeně, tak v nich asi našel i něco užitečnějšího,“ vysvětlovala. Pak pokračovala: „Profesorka McGonagallová říkala, že jsme překonali rekord. Za posledních osmdesát let, kdy se skládají Diplomy, bylo nejvíc ročníkových prací v jednom roce pět…“

      V neděli, když šli na večeři, tak ve Vstupní síni narazili na zkušební komisi. Vítala je nervózní profesorka McGonagallová. V čele osmičlenné skupinky stařičkých profesorů stála neuvěřitelně stará a jakoby seschlá profesorka Marchbanksová.

      „Pročpak jste tak nervózní, Minervo, vy přece ty zkoušky neskládáte. Uklidněte se děvče! Z toho, co jsem slyšela, bude tohle opravdu silný ročník. Je pravda, že máme letos šest ročníkových prací?“

      Právě v tu chvíli procházeli Harry, Ginny, Ron a Hermiona kolem nich a všichni, sice plaše, ale velmi zdvořile pozdravili.

      „Á… tady je máme. Výkvět mladé generace…“ podotkl profesor Tofty a Harry cítil, jak rudne. Rychle přidali do kroku a už jen zaslechli ředitelku:

      „Nechala jsem vám prostřít k večeři ve sborovně, abyste měli klid…“

      Harry se během večeře tvářil zaraženě a zamyšleně, a když se u nich po večeři zastavil Sturgis, aby se zeptal, jak se všichni cítí v předvečer zkoušek, tak mu řekl:

      „Než jsme přišli sem, tak jsem se cítil docela dobře. Měl jsem pocit, že jsem udělal vše, co bylo v mých silách, abych se na zkoušky připravil nejlíp, jak dokážu. Ale teď mám najednou pocit, že má zkušební komise trochu zkreslené představy o tom, co od nás mají očekávat…“ Ginny Sturgisovi řekla o té poznámce profesora Toftyho a on se rozesmál:

      „Oni od vás očekávají jen to, co jim ukážete Harry. A že se nemáte za co stydět, tím jsem si jistý, Harry… Nelamte si s tím zbytečně hlavu, právě jsme se bavili s ostatními profesory o tom, že jsme všichni velice spokojeni s úrovní vaší přípravy na zkoušky. Měli byste být nejlepší ročník za posledních bůhví kolik let. Takže žádné zbytečné nervování, dejte si dnes večer pauzu a běžte brzy spát…“ dokončil s úsměvem a odešel.

      Harry se podíval na Ginny a v očích se mu zaleskla touha. Ona zakroutila hlavou a pošeptala mu:

      „Ne, dneska ne. Až po zkouškách.“

      A Harry se uvolněně rozesmál.

      Stejně neodolali a nedělní večer věnovali opakování Kouzelných formulí. Ty nejobtížnější a nejsložitější si všichni v duchu, nebo polohlasně mumlali ještě ráno u snídaně. A už to bylo tady – v půl desáté je postupně, po kolejích, společně s páťáky volali do Velké síně, která byla poseta spoustou malých stolků pro jednoho, otočených čelem ke katedře, kde už stál profesor Kratiknot a maličký baculatý stařeček ze zkušební komise. Kratiknot zesíleným hlasem začal: „Tak už se utište prosím, já a profesor Crystal na vás budeme při vaší práci dohlížet.“

      Pak si vzal slovo profesor Crystal a nečekaně silným hlasem je poučil:

      „Budou vás střežit tyto Ctnostné zvonky…“ a mávnutím hůlky vyslal nad jejich hlavy asi sedm okřídlených zlatých zvonků, velkých jako pěst.

      „Odhalí každý podvod, každou nepoctivost. Takže, aby bylo mezi námi jasno – Zakázáno je používání samopíšících, pravopisných, nebo samoodpovídacích brků, samoopravovací inkoust, pamatováčky, jakékoliv taháky i opisování od souseda. Každou takovou nepoctivost zvonky odhalí a okamžitě spustí poplach. Je vám všechno jasné? Tak tedy začněte psát!“ 

      Harry otočil pergamen na svém stole a s povzdechem se pustil do první, dost těžké otázky: Uveďte, do jakých skupin jsou zařazena paměťová kouzla a formule paměťových kouzel, které znáte… Když už měl otázku skoro hotovou, tak zaslechl kousek od sebe zvonění. Překvapeně zvedl hlavu a podíval se, stejně jako ostatní, co se děje. Nad Pansy Parkinsonovou, která natahovala svůj dlouhý krk, aby nahlédla do pergamenu Harpera vedle sebe, vyzváněl zlatý zvonek a třepotal křidélky jako poštolka. Pansy zrudla a podívala se vyděšeně po profesorech. Profesor Crystal se zamračil a zahrozil prstem:

      „Ještě jednou a půjdete, slečno…“

      Po tomto názorném příkladu to už radši nikdo nezkoušel, tak měl Harry klid a mohl se na písemku plně soustředit. Když Kratiknot zavelel:

      „Končíme! Nechte své práce ležet na stolku a opusťte ihned Velkou síň!“ tak už měl hotovo a stihnul si svou práci ještě jednou projít a zkontrolovat.

      Ve Vstupní síni ho popadla za ruku Ginny a v zápětí se k nim připojili i Ron s Hermionou. Ginny i Hermiona se tvářily spokojeně, ale Ron trochu rozpačitě.

      „Copak, něco se ti nepovedlo?“ zeptal se ho Harry, když se společně přesunuli ke zdi pod schody.

      „Já nevím…“ odpověděl Ron.

      „U několika formulí jsem si nebyl jistý, jak se píšou a tak jsem je napsal tak, jak se vyslovují. Snad to nebudou posuzovat jako chybu…“

      Harry mu zaraženě odpověděl:

      „Já jsem tak taky několik formulí napsal…“

      „To je v pořádku chlapci…“ ozval se za nimi z portrétu profesor Dippet a vedle něj stojící profesor Brumbál se přidal:

      „Jestli jste je napsali správně, tak fonetický zápis formule se počítá, jako správná odpověď.“ Harry se s úlevou rozesmál:

      „Vy prostě musíte být u všeho, že?“

      Brumbál s Dippetem se také usmáli.

      „Paní ředitelka nás vyslala do terénu všechny. Chce vědět, jak vám to jde. Vloni po těch zmatcích, které tu panovaly, to tolik neprožívala, ale letos už funguje jako ředitelka celý školní rok a tyto zkoušky prožívá neuvěřitelně nervózně. Jsem rád, že ji můžeme uklidnit…“ dodal Brumbál a oba se přesunuli na další portrét.

      Harry se podíval na ostatní a zeptal se:

      „Co budeme dělat do půl třetí?“

      „No, nejdřív se asi najíme… A pak bychom si mohli dát u nás v ložnici s tvojí rodinou malé opáčko těch nejsložitějších formulí…“ uvažoval Ron a Ginny s Hermionou přikývly. Připojili se k nim i Dean s Lenkou.

      „Můžeme se přidat?“ a Justin s Terry se zeptali:

      „Když k vám může Lenka, tak byste nás také mohli vzít sebou…“

      Harry se rozesmál:

      „To se nám ten studijní kroužek pěkně rozrůstá. Jasně, že vás přibereme…“ a vydali se všichni na oběd do, už zase upravené, jídelny ve Velké síni.

      V 14:30 už všichni nervózně přešlapovali ve Vstupní síni a sledovali poslední, vykulené páťáky, jak se trousí ze zkoušky a sdělují si zážitky. To už je přišla vyzvednout profesorka McGonagallová a odvedla je do malé místnosti za Velkou síní, kde budou čekat, až na ně přijde řada. A za chvilku to začalo:

      „Katrin Ashfieldová, John Barrett!“

      Trvalo to dost dlouho, než zavolali Terry a Robina. Ginny seděla opřená o Harryho a společně si šeptem opakovali. Harry zpozorněl v okamžiku, kdy šla dovnitř Pansy Parkinsonová a opravdu, během chvilky se ozvalo:

      „Harry Potter!“

      Ještě dostal pusu pro štěstí a už vešel dovnitř. Profesorka McGonagallová mu ukázala: „Profesorka Marchbanksová a profesor McTeer na vás čekají Harry.“

      On se na ni usmál, aby ji uklidnil a přešel ke stolku na kraji. S nejistým úsměvem pozdravil. Profesor McTeer byl sympatický usměvavý starý pán a na jeho pozdrav odpověděl:

      „Jsem rád, že vás poznávám, pane Pottere.“

      A prastará profesorka Marchbanksová mu řekla:

      „Tak bychom toto seznámení mohli zapít sklenkou vína, nemyslíte, pane Pottere?“ a ukázala na láhev s pramenitou vodou, která stála před nimi. Harry se usmál a začal čarovat.

      Protože již používal pouze neverbální kouzla, tak to celé vypadalo až přízračně. Mávnutím hůlky změnil obsah v láhvi na sytě zbarvené červené víno, které tak chutnalo profesorovi Kratiknotovi, pak se rozhlédl a z vedlejšího stolu si přivolal tři broušené sklenice na nožičce a jen pomocí hůlky do nich nalil víno. Do dvou dal pořádnou dávku, do třetí jen trošku. Pak je nadnášecím kouzlem podal profesorům, tu svou pozvedl a pronesl:

      „Na seznámení a na zdraví…“ a zlehka usrknul, jen aby ochutnal, jestli se mu víno povedlo jako obvykle. Poválel víno po patře, spolkl a spokojeně mlasknul.

      „Opravdu výtečné…“ pochválil ho profesor McTeer.

      Profesorka Griselda Marchbanksová mu oponovala:

      „Na mě je příliš těžké. Já jsem si pochutnala na skvělém víně slečny Grangerové…“

      Profesor se usmál:

      „No, nemůžete se zavděčit každému, že? Já bych si s dovolením tuhle láhev vzal domů k vlastní potřebě, kdyby vám to nevadilo…“

      Harry se na něj usmál a se slovy:

      „Budu poctěn, pane profesore…“ doplnil láhev až po hrdlo, uzavřel ji zátkou a přesunul ji přímo k němu. To vše samozřejmě pomocí kouzel.

      Profesorka Marchbanksová se zamračila:

      „Mého kolegu už jste potěšil, pane Pottere, tak co kdybyste teď udělal něco pro mě?“ a přivolala před něj na stůl malou vyřezávanou šperkovnici z tmavého dřeva, vykládanou slonovinou.

      „Tahle truhlička se mi moc líbí, ale její obsah je nedostatečný. Myslíte, že byste s tím dokázal něco udělat?“ Harry přikývl a zeptal se:

      „Jaký obsah byste si asi představovala, paní profesorko? Skříň, truhlu, kufr, nebo příruční kufřík?“

      Ona se usmála:

      „Příruční kufřík bude stačit…“

      A tak Harry pomocí Nedetekovatelného rozšiřovacího kouzla zvětšil obsah malé truhličky, zkontroloval rychlým pohledem, jak to dopadlo a podal ji profesorce:

      „Představovala jste si to asi takhle?“ Ta pochvalně přikývla a přisunula ji k němu zpět.

      „Teď tu truhličku přemístěte do učebny Kouzelných formulí.“

      Harry zvážněl a plně se soustředil. Představil si učebnu, stůl, u kterého celý tento rok sedával s Ginny, Ronem a Hermionou a pak tam truhličku odeslal.

      „Výborně,“ pochválil ho profesor McTeer a Marchbanksová pokračovala:

      „Teď si z támhleté hromady vyberte nějaký předmět, z kterého si vyrobíte přenášedlo.“

      Harry pohlédl k haldě krámů uprostřed Velké síně a bez dlouhého přemýšlení si přivolal starou potrhanou tenisku bez tkaniček. Položil ji před sebe na stůl a pohlédl na profesory. „Vytvořte si přenášedlo, naprogramujte ho na cestu do učebny formulí a zpět a přineste mi zpátky tu truhličku…“ pokračovala profesorka. Harry se soustředil, chvíli čaroval, pak vzal tenisku do ruky, znova pohlédl na profesorku Marchbanksovou a když přikývla, tak na ni hůlkou poklepal a aktivoval přenášedlo. Teniska se rozzářila modrým světlem a Harry v něm s povědomým podivným pocitem zmizel.

      Pevnou půdu pod nohama však ucítil mnohem dřív, než čekal a trochu ho to vyvedlo z rovnováhy. Když chytil balanc, tak se rychle rozhlédl a s úlevou zaregistroval, že je skutečně v učebně formulí a šťastně se na něj usmívá profesor Kratiknot i vedle něj stojící boubelatá malá čarodějka – profesorka Fitzgeraldová. Podíval se na svůj stolek a s úsměvem ukázal na truhličku.

      „Jdu si sem pro tohle…“ vysvětlil.

      „Jistě Harry, výtečně…“ pochválil ho Kratiknot.

      Harry přešel ke stolu a vzal šperkovnici do ruky. V tu chvíli se rozletěly dveře a dovnitř vpadla Pansy Parkinsonová. Ve vlasech měla rozbité vajíčko a obličej postříkaný inkoustem. „Copak se vám přihodilo, slečno?“ zajímal se Kratiknot.

      Uřícená Pansy nešťastně vysvětlovala:

      „Spletla jsem se jen o jedno patro, ale cestou sem, jsem narazila na Protivu…“

      Profesorka Fitzgeraldová jí dobrosrdečně a s účastí odstranila z vlasů bílek se žloutkem a otřela obličej. Pansy poděkovala a zeptala se:

      „Je tady tabatěrka profesora Toftyho?“

      Kratiknot zakroutil hlavou:

      „Nic takového jsem tu neviděl, slečno…“

      Pansy nešťastně zaúpěla, vrhla se do prohledávání učebny a profesor napomenul Harryho: „Měl byste jít Harry, čekají na vás…“ Harry přikývl, truhličku si strčil do kapsy a zaktivoval svou tenisku.

      Teď už s rychlým přistáním počítal a tak se ani nezaškobrtnul. Došel pár kroků ke stolku a s úsměvem podal profesorce Marchbanksové její šperkovnici. Ta se konečně také usmála: „Děkuji, pane Pottere.“

      „Neviděl jste někde slečnu Parkinsonovou?“ zeptal se od vedlejšího stolu profesor Tofty. Harry přikývl:

      „Potkal jsem ji. Myslím, že hledá vaši tabatěrku, pane profesore.“

      Ten si povzdechl a pak pokrčil rameny.

      „Nu což, stejně už byla stará a moc ošoupaná.“

      Profesor McTeer řekl:

      „Děkujeme vám, pane Pottere, nám to stačí. Můžete jít…“

      Tak se na ně Harry šťastně usmál, rozloučil se a upaloval ven.

      Tam na něj už čekali Hermiona, Lenka, Justin a Terry.

      „Tak co, jak si dopadl?“ ptala se napjatě Hermiona. Harry se rozesmál:

      „No, moje víno sice nechutnalo profesorce Marchbanksové tolik jako tvoje, ale jinak jsem to myslím zvládnul skvěle… A co vy?“

      Zatímco mu Justin popisoval, jak rozšířil váček na peníze tak, že by se do něj vešel celý dům, se na schodech nad nimi objevila namodralá záře a ze schodů se na ně řítila Pansy. Harry ji zachytil, aby se pod schody nerozplácla jak dlouhá, tak široká a ona mu s úsměvem poděkovala. Pak uštvaně zašeptala:

      „Našla jsem ji… Byla na chodbě, kousek od učebny…“ a pospíchala rychle do Velké síně. Tak ostatním vyprávěl, co si chudák Pansy dnes užila. Za chvilku se k nim připojil i Dean a nakonec i spokojení Ron a Ginny.

      Počkali si na večeři a pak šli všichni referovat o průběhu zkoušek Harryho rodičům. Ještě si chvíli opakovali přeměňování, ale Lily je zahnala brzy spát, aby si na zítřek odpočinuli. S písemkou z přeměňování už nebyl Harry tak spokojený, jako s tou první. Měl pocit, že určitě na něco důležitého zapomněl, pořád pátral v paměti a nemohl na to přijít. Pak pokrčil rameny. ‚Už to nezměním, tak na to nebudu myslet a budu se naplno soustředit na praktické zkoušky…‘ řekl si v duchu celkem rozumně.

      Na přeměňování jich bylo mnohem méně, než na formule. Na OVCE se připravovali jen v jedné třídě, kdežto na formule byli ve dvou. Nebelvír s Mrzimorem a Zmijozel s Havraspárem. Ale praktické zkoušky se tím nijak neurychlily, protože si je zkušební komise brala po jednom. A tak nervozita v malé místnosti za Velkou síní stoupala. Když profesor Křiklan zavolal dovnitř Pansy, tak začal Harry zhluboka dýchat a snažil se plně soustředit na svůj dechový režim – nádech, výdech, nádech, výdech, aby se trochu uklidnil. Když asi po dvaceti minutách zavolal Křiklan jeho, tak už byl docela klidný.

      Všech osm členů zkušební komise bylo rozmístěno u stolků postavených do velkého kruhu kolem středu Velké síně. Přivítal ho vysoký kostnatý kouzelník – profesor Harrington, který seděl u stolku po Harryho pravé ruce a před jehož stolem stála Pansy.

      „Na úvod vás použijeme jako figuranta, pane Pottere. Slečna Parkinsonová nám na vás předvede přeměnu člověka na zvíře…“

      Harry se nervózně podíval na profesorku McGonagallovou, která stála kousek za Pansy. Ta jen lehce přikývla, že je v pohotovosti a aby ho uklidnila, vytáhla z kapsy hábitu svou hůlku. Tak Harry, mnohem klidnější, přenesl svůj pohled na Pansy. Ta tam stála s hůlkou v ruce, celá se klepala, jako při zimnici a její výraz? Takhle vyděšeného člověka Harry snad ještě neviděl…. Usmál se na ni, a aby ji trochu uklidnil, rozpřáhl ruce v gestu, že je připravený na všechno.

      „Přeměňte pana Pottera na psa, slečno!“ zavelel profesor Harrington.

      Pansyno první kouzlo ho těsně minulo… až na druhý pokus se Pansy podařilo ho vůbec zasáhnout. Harry okamžitě věděl, že něco není v pořádku. Stále si uvědomoval sám sebe, ale cítil se podivně. Podíval se na své ruce a pochopil. Nebyl ani pes, ani člověk. Byl celý chlupatý, ruce sice vypadaly pořád jako ruce, ale místo nehtů měl drápy. Z obličeje mu místo nosu trčel psí čumák a vzadu mu hábit nadzdvihoval chundelatý ohon. Pomyslel si:

      No nazdar, doufám, že mi to nezůstane. Otočil se k profesorce McGonagallové s žádostí o pomoc, ale z jeho úst vyšlo jen zakňučení a štěknutí. Chytil se rukou za čenich a už trochu vyděšeně pohlédl na zkoušejícího profesora. Ten se smál, ale přikývnul a zavelel:

      „Tak to už radši zrušte, slečno Parkinsonová, vypadá to, že se tato podoba panu Potterovi moc nelíbí…“ Pansy byla vyděšená ještě víc, než před tím a když podnikla dva marné pokusy o navrácení Harryho do původního stavu, tak zasáhla profesorka McGonagallová.

      „Děkuji…“ oddechl si Harry a vděčně se na ni usmál.

      Profesor Harrington se na Harryho podíval se škodolibým úšklebkem a zeptal se: „Nechcete to slečně oplatit, pane Pottere, vyzkoušejte, jak by jí slušela třeba koza?“ Harry se usmál a mávnutím hůlky udělal z Pansy roztomilou strakatou kozičku se svěšenýma ušima. „Ne, ne…“ zavrtěl nespokojeně hlavou profesor.

      „Zkuste, jestli by jí neslušela víc pořádná kráva…“

      Harry pokrčil rameny a změnil ji na velkou, mohutnou, rohatou dojnici.

      „No, to už jí sluší víc…“ usmál se spokojeně profesor.

      Teď ale zavrtěl hlavou Harry.

      „To si nemyslím, pane profesore. Viděl bych to jinak…“

      „No tak nám to ukažte, pane Pottere!“ vyzval ho pobaveně vysoký kostnatý kouzelník a Harry mávnul hůlkou. Teď před ním místo staré krávy stálo malé, hloupoučké tele s vykulenýma očima. Všichni profesoři, včetně profesorky McGonagallové se rozesmáli. Křiklan se řehtal tak, že si musel přidržovat svoje třesoucí se břicho a profesor Harrington se smíchem dodal: „Kdybych neměl obavy, že by její přítomnost narušovala další průběh zkoušek, tak bych jí tak nechal až do večera. Bude ale lepší, když jí vrátíte podobu a pošleme ji pryč…“

      A tak Harry znova mávnul hůlkou a stále velice vyděšená Pansy Parkinsonová upalovala s úlevou ven z Velké síně.

      „Tak, teď to ale vezmeme hezky popořadě… Začnete u mě, pane Pottere…“ ozvala se profesorka Marchbanksová po jeho levici. A tak se Harry otočil a po směru hodinových ručiček postupoval od jednoho profesora ke druhému. U prvního stolku nechal zmizet a zase přivolal děravý rendlík, který očividně pocházel ze včerejší hromady krámů a nepotřebných předmětů, z kterých tvořili přenášedla. Pak ten rendlík proměnil v králíka, několikrát změnil jeho barvu a nakonec z něj vytvořil teplou zimní ušanku. U dalšího zas vytvořil ze židle ohaře, ze stolu baculaté prase, to pak přeměnil na koně a zpátky na stůl. Profesorka Kentová u čtvrtého stolku ho požádala, aby botu na jejím stole proměnil na chleba.

      Harry se usmál:

      „To bohužel nedokážu, paní profesorko, protože jídlo je první z pěti hlavních výjimek z Gampova zákona elementárního přeměňování. Můžu přeměnit trávu v obilí, sklidit zrno, umlít mouku a pokusit se chleba upéct, ale ani v tomto případě, bych za výsledek asi neručil. Můžu ale přivolat výtečný chléb ze svých zásob a udělat vám z něj kopii…“

      „Ano?“ podivila se profesorka, „tak to zkuste…“

      A Harry mávnutím hůlky přivolal slaměnou ošatku s kulatým bochníkem voňavého tmavého chleba s lesklou, křupavou kůrkou.

      „Nebo máte radši bílý chléb?“ a přivolal dřevěné obdélníkové prkénko s bochníkem nadýchaného kyprého sendvičového chleba.

      „Och… vypadají báječně, zkopírujte mi oba, pane Pottere.“

      Když Harry uděl kopie a nechal své originály zase zmizet, tak se ho profesorka zeptala:

      „Vy umíte vařit?“

      Harry s rozpačitým úsměvem odpověděl:

      „To bych si tvrdit netroufl, madam. Mé znalosti vaření postačí tak akorát na to, abych netrpěl hlady, pokud bych se ocitl sám, opuštěný někde v pustině…“

      Ona na něj zamyšleně pohlédla a potichu se zeptala:

      „Asi jste si protrpěl mnoho hladových dnů, že?“

      On s povzdechem přikývl:

      „Moc jsem toho ještě tenkrát neuměl…“

      Profesorka zamyšleně pokývala hlavou, pak se na něj usmála a řekla:

      „Mně to stačí, pane Pottere, můžete pokračovat dál.“

      Profesor Tofty u dalšího stolku ho přivítal s úsměvem.

      „U mě jste měl předvést své umění kopírovat předměty, ale z toho vás již vyzkoušela moje kolegyně. Tak co kdybyste mi řekl něco podrobnějšího o tom Gampově zákoně elementárního přeměňování…“

      A tak Harry začal odříkávat:

      „Gampův zákon elementárního přeměňování nám říká, že nelze: Přeměnit na jídlo žádný předmět nestravitelný, zvíře na člověka, pokud se nejedná o přeměnu zvěromága do lidské podoby nebo zrušení kouzla u člověka přeměněného na zvíře. Nelze přeměňovat, ani kouzly ovládnout Jednorožce, Draka a Fénixe. Nelze měnit čas a nelze mrtvé přivést k životu…“

      Profesor Tofty spokojeně pokyvoval hlavou a pak se zeptal:

      „Už jste zkoušel, jestli na Fénixe skutečně žádné kouzlo nefunguje?“ Harry zavrtěl hlavou: „Tak to jsem nezkoušel. Ale vím o jedné kletbě, která na něj funguje…“ a s pohledem na profesorův udivený pohled pokračoval:

      „Když Fawkese, tenkrát na ministerstvu kouzel, zasáhla Voldemortova smrtící kletba, tak zemřel. Pak se ale samozřejmě, zase ze svého popela, znova narodil…“

      Profesor se na něj zamyšleně podíval a pak řekl:

      „Děkuji, můžete pokračovat.“

      A tak Harry předvedl u profesora McTeera svoje dokonalé zastírací kouzlo a pobaveně sledoval, jak se ho po neúspěchu s jeho odhalením u zkoušejícího profesora, pokoušejí marně odhalit i všichni ostatní včetně Křiklana a Kratiknota. Pak ho ale napomenula profesorka McGonagallová.

      „Tak už nezlobte Harry a koukejte se nám ukázat!“ A všichni překvapeni, že se s širokým úsměvem objevil úplně na stejném místě, odkud zmizel, nevěřícně kroutili hlavami.

      „Tak takhle dokonale to snad neuměl ani Brumbál…“ řekla zamyšleně profesorka Marchbanksová a Harry se rozpačitě začervenal.

      Pokračoval dál, a když ho profesorka Fitzgeraldová požádala, aby před zrcadlem zcela změnil svou podobu, tak opět předvedl svého oblíbeného malého, tlustého, modrookého stařečka. Když se změnil zpět, tak mu profesor Harrington s úsměvem řekl:

      „U mě už jste prospěl, pane Pottere, děkujeme vám, můžete jít.“

      A tak, když do Velké síně rozechvěle vcházela Evelína Stoneová z Nebelvíru, Harry vycházel s velmi dobrým pocitem a s hrdostí ven. Večer ještě Hermiona obhájila s přehledem svou ročníkovou práci a před tím, než šli spát, celá šťastná vyprávěla:

      „Všichni byli fascinovaní mou laboratoří a těmi mudlovskými metodami pěstování virových kultur. Myslím, že je diplom v kapse…“

      Ve středu je čekalo bylinkářství a z toho měl Harry pořád ještě obavy. Po písemce se taky netvářil nějak zvlášť spokojeně, a když se ho Hermiona opatrně zeptala, co se mu nepovedlo, tak podrážděně odpověděl.

      „Jen někdo s tvojí hlavou si dokáže zapamatovat působení a využití tisíce kouzelných bylin a hub. Vždyť to přece není možné pamatovat si to všechno…“ a až do začátku praktické zkoušky s ním nebyla rozumná řeč. Do Vstupní síně si je přišel vyzvednout Hagrid, který měl tentokrát na starosti jejich vyvolávání k praktické zkoušce.

      „Posadíte se tady na ten palouk vedle skleníků a já vás budu vyvolávat podle tohohle seznamu. Až skončíte, tak budete odcházet rovnou zpátky na hrad, abyste nemohli napovídat ostatním…“ a odvedl je do bylinkářské zahrady. Vyvolával je po třech a Harry dost nervózně čekal, až na něj přijde řada. A už to bylo tady…

      „Lenka Láskorádová, Pansy Parkinsonová,  Harry Potter!“ Když k němu došli, tak řekl: „Lenka skleník číslo jedna, Pansy dvojka a Harry trojka…“ a potichu k němu dodal:

      „Hodně štěstí Harry, držím ti palce.“

      Ve skleníku byl dlouhý stůl uprostřed a na něm v řadě vyrovnaná spousta rozmanitých bylinek. Profesor Harrington a profesorka Fitzgeraldová ho přivítali s povzbudivým úsměvem a tak začal hezky popořadě určovat bylinky a u některých na požádání i jejich účinky a způsoby použití. Docela mu to šlo a tak se asi v polovině trochu uvolnil a ke konci dlouhého stolu přicházel s úlevou, že zatím všechno věděl. Najednou ale pocítil podivnou ospalost, rychle se rozhlédl a v tom ji uviděl: Po stěně skleníku se pnula nenápadná, ale zrádná liána a její drobné stříbřité lístky ševelily, jako by do nich foukal mírný vánek. Harry rychle ustoupil z jejího vlivu až na druhou stranu stolu.

      „Copak pane Pottere? Kampak to jdete?“ zeptal se pobaveně profesor Harrington.

      Harry ukázal na stěnu:

      „Andělská liána. Chytře vymyšlená pastička, nerad bych zase usnul…“ Profesor se zasmál: „Už vás uspala?“ a když Harry trochu zahanbeně přikývl, tak ho laskavá profesorka Fitzgeraldová utěšila:

      „Nic si z toho nedělejte, mě uspala poprvé také.“

      A profesor s úsměvem konstatoval:

      „To vysvětluje vaši hbitou a rychlou reakci. Myslíte, že dokážete dokončit určení tří posledních bylinek z této strany stolu?“

      Harry se podíval na poslední byliny a přikývl. Pak ukázal prstem na podivný kaktus s vřídky a spustil:

      „Mimbulus mimbletonia. Pochází z Asýrie, je velmi vzácná, a když se do ní píchne, tak vyvrhne obrovské množství tmavozelené páchnoucí mrvomízy. Mrvomíza je skvělý léčebný prostředek na hnisavé rány a vředy. Používá se po vyčištění i do lektvarů na uklidnění, jako je uspávací lektvar, různé lektvary proti bolestem, masti na revma a je součástí lektvaru na Amok…“

      „Výborně a ta další?“ zarazil ho profesor Harrington.

      „To je mladý keřík Třemdavy zázračné. Výtažek z jejích listů funguje stejně jako výtažek z hojivé dobromysle, používá se na hojení ran. Rozdrcené sušené kořeny jsou součástí většiny protijedů a žvýkání sušených plodů pomůže odstranit většinu jizev a šrámů.“

      „Děkuji, to bylo zcela vyčerpávající. Co nám můžete říct o té poslední bylince?“ zeptala se s úsměvem profesorka Fitzgeraldová.

      Harry se na bylinu pozorně zadíval a pak zamyšleně odpověděl:

      „Vypadá už trochu jinak, než když jsme je pikýrovali. Trochu jako Africký thimus  a trochu jako Hojivá dobromysl. Takže to bude nejspíš kříženec, který dostal název Longbottomův dobromyslthimus. Jediné známé využití je myslím jen Hermionin protivlkodlačí lektvar a mast na pokousání vlkodlakem…“

      Profesorka Fitzgeraldová se zaradovala:

      „Výborně pane Pottere. Zatím jste první, kdo ji tady určil. Předvedl jste skvělý výkon, můžete odejít.“ Harry s úlevou pospíchal ven, kde počkal na Lenku a Pansy. Ta se k nim připojila celá rozcuchaná a s uštvaným výrazem jim cestou do hradu sdělovala:

      „Měli tam narafičenou Úponici jedovatou. Měla jsem co dělat, abych se z ní vymotala.“ Lenka přikývla:

      „Na mě se zase v tom nejtemnějším koutě vrhlo Ďáblovo osidlo. Co si přichystali do trojky?“ zeptala se Harryho.

      „Andělskou liánu…“ řekl zamyšleně Harry, když vcházeli do Vstupní síně a otočil se s myšlenkou, že musí varovat Ginny a Rona.

      Profesorka McGonagallová ho ale rázně zarazila:

      „Nikam Harry. Jděte rovnou na svou kolej – všichni.“

      Harry se vydal za Lenkou do schodů a ta, jako by tušila, co se mu honí v hlavě, potichu řekla:

      „Neboj se Harry, oni to zvládnou stejně dobře jako ty a já…“ a s úsměvem odbočila ke své koleji.

      Harrymu to ale nedalo a zapadl do prvních dveří od umývárny, na které narazil. Použil zastírací kouzlo a pro všechny neviditelný se chystal nenápadně a potichu proklouznou kolem ředitelky a varovat své přátele. Když za ním ale zaklaply dveře umývárny, tak si všiml Sturgise Tobolky, opřeného pohodlně o zábradlí a se zatajeným dechem se zastavil. Nemohl ho vidět, a přesto k němu promluvil.

      „Nedělej to Harry. Profesorka McGonagallová zajistila prostor před bránou kouzly, protože od tebe podobnou reakci očekávala. Neprojdeš ani zastřený, ani pod pláštěm. Neboj se o ně. Je načase abys jim začal trochu věřit. Oni to zvládnou i bez tvé pomoci.“

      Rozhlédl se okolo a potichu pokračoval:

      „Zruš to zastírací kouzlo, Harry.“

      Ten ho s malým zaváháním poslechl. Sturgis se na něj usmál, vzal ho kolem ramen a vedl ho k Nebelvírské koleji. Cestou vysvětloval:

      „Když se profesorka McGonagallová dozvěděla, jaké pastičky si přichystala zkušební komise ve sklenících, tak ji okamžitě napadlo, že se s tím svým neobyčejně vyvinutým ochranitelským instinktem pokusíš udělat nějakou hloupost a požádala mě, abych na tebe dohlédl…“ To už přicházeli k Buclaté dámě. Před portrétem na ně čekala Hermiona a vyplašeně se ptala:

      „Nešel jsi je varovat, že ne?“ Sturgis jí se smíchem odpověděl:

      „To víš, že to zkusil. Naštěstí jsem ho zastavil dřív, než z toho byl průšvih.“

      A předal ho do její péče se slovy:

      „Myslíš, že už ho tu chvilku zvládneš uhlídat?“

      Hermiona s povzdechem přikývla a s výčitkami ho vedla dovnitř.

      „Zlobíš se na Ginny, že se o tebe bojí a nedůvěřuje tvým schopnostem a přitom děláš to samé Harry. Jako bys jim nevěřil. Chtějí se stát bystrozory, musí si s něčím takovým umět poradit…“ a pak spolu napjatě čekali na jejich návrat. Potom s úsměvem poslouchali, jak jim Ron vzrušeně vypráví:

      „Když se na mě to ďáblovo osidlo vrhlo, tak jsem ho hned poznal. Vyslal jsem na něj oheň a trochu jsem ho ožehnul a tak mi profesorka Prýtová s výčitkou řekla, že sluneční světlo by bývalo stačilo a hned začala tu potvoru starostlivě ošetřovat…“ a Ginny pokračovala:

      „Já jsem se zas musela poprat s úponicí. Utáhla se mi najednou kolem krku tak těsně, že jsem se musela proměnit v kuguára, abych se z toho vyvlíkla a tak jsem dopředu prozradila to nejlepší ze své ročníkové práce…“ dodala zklamaně.

      „Taky jste nás mohli varovat…“ dodal Ron vyčítavě.

      A tak se do něj Hermiona pustila:

      „Myslíš, že nás to nenapadlo? Mě to zatrhla profesorka McGonagallová, hned jak viděla můj ustaraný výraz a Harry to zkusil i přes její zákaz. Naštěstí ho hlídal Sturgis a zabránil mu v tom, protože kdyby ne, tak mohl mít pořádný průšvih.“

      Harry si smutně povzdechl a podíval se nejistě na Ginny. Ta se usmála, sedla si mu na klín, dala mu pusu a zeptala se:

      „Tak ty jsi měl o nás starost?“

      Pokrčil rameny a odpověděl:

      „Jen jsem vás chtěl varovat, abyste byli ve střehu…“ Hermiona přerušila jejich něžnou chvilku, rázně vstala a řekla:

      „Jdeme na večeři a pak bychom se měli vrhnout na opáčko z obrany. A ty bys měl jít dneska brzy spát, zítra tě čeká i obhajoba ročníkové práce…“ připomněla Harrymu.

      Harry se s úlevou zvednul. Zítra to bude první zkouška, do které půjde bez obav. Ani na ročníkovou práci se nemusel nijak zvlášť připravovat, měl všechno v hlavě perfektně srovnané. A měl pravdu. Během písemky ani jednou nezaváhal a byl si naprosto jistý, že má všechno správně. Během oběda se u nich ale zastavil Sturgis aby ho varoval:

      „Už četli tvou ročníkovou práci. Možná tě někdo z nich bude pobízet, abys jim něco ukázal už při zkoušce. Nenech se ukecat, nech si to až na večer. Všichni jsou hrozně zvědaví, už se pokoušeli něco vytáhnout i ze mě…“

      A taky že jo. Předvedl s jistotou všechna obranná kouzla, která po něm chtěli, ukázal dokonalé Fideliovo zaklínadlo, a když na něj Sturgis vypustil z ojíněné skříně mozkomora, tak vyčaroval svého Dvanácteráka a pomalu a šetrně ho zatlačil zpět do skříně.

      „To bylo všechno?“ zeptal se zklamaně profesor Tofty.

      „Četl jsem vaši ročníkovou práci a čekal jsem od vás trochu víc…“

      Harry se snažil potlačit úsměv a s vážnou tváří, ale zářícíma očima odpověděl:

      „Myslel jsem, že svou ročníkovou práci budu obhajovat až večer, pane profesore…“ Profesorka Marchbanksová se usmála:

      „Jistě pane Pottere, někteří mí kolegové jsou příliš nedočkaví. Těšíme se všichni na večer strávený ve vaší společnosti. Teď je to všechno, můžete jít…“

      Po večeři si k němu sedl Sturgis a začal:

      „Měli bychom spolu také probrat, jak budeš postupovat při obhajobě, o tom jsme ještě nemluvili…“

      „Já myslel, že to záleží na zkušební komisi…“ zarazil se Harry. Sturgis přikývl:

      „Jistě že záleží, ale ty máš něco, co v ročníkové práci už není. Po tom, co ses seznámil s Danielem McLogenem už můžeš zkušební komisi ukázat, že jsi proti mozkomorům imunní a vysvětlit jim proč. A myslím, že budeš mít ještě jeden problém… Ten mozkomor, který tu byl při zkouškách je tu dobrovolně. Neporušil zákony, které jsi jim určil. Je to dokonce jeden z těch, co pomáhali likvidovat hady, ale páni profesoři očekávají, že ho před jejich očima zlikviduješ. Budeš je muset přesvědčit, že si to nezaslouží…“ Harry si utrápeně povzdechl. „A to jsem si myslel, že to bude legrace…“ a skoro celou hodinu spolu probírali, jak na to. 

      Když se blížila osmá hodina, tak šel Harry do Vstupní síně a Sturgis do malé místnosti za Velkou síní, pro skříň s mozkomorem. Ale to už přicházela osmičlenná zkušební komise doprovázená profesorkou McGonagallovou a Křiklanem.

      „Tak pojďte rovnou s námi Harry. Kde máte regenta?“ zeptala se ředitelka a on jí odpověděl: „Šel přestěhovat mozkomora…“

      Zkušební komise se pohodlně usadila u dlouhého stolu v čele Velké síně, Harry se postavil čelem k nim a Sturgis se svým Patronem stál mezi skříní a profesory. Když profesorka Marchbanksová pokynula Harrymu, ať začne, tak jim řekl:

      „Vzhledem k tomu, že mám nové poznatky, které jsem získal až poté, co jsem ročníkovou práci odevzdal, tak bych s dovolením začal s nimi.“

      Přešel ke skříni, otevřel ji a podle reakce komise poznal, že se kolem něj zase objevila ta aura. Přikázal mozkomorovi:

      „Zůstaň na místě!“ a otočil se k nim zpět.

      Vysvětlil jim, jak se potkal s Danielem a jak přišel na to, čím je způsobena jeho imunita vůči mozkomorům. Podobně jako Malfoyovým jim zkráceně popsal svoje setkání s Brumbálem i Danielovu zkušenost s přežitím vlastní smrti.

      Pak se obrátil k mozkomorovi:

      „Proč jsi tady? Porušil jsi zákony, které vám určilo ministerstvo?“

      „Ne, pane, dodržuji zákony, které nám byly vytyčeny. Pomáhal jsem kouzelníkům hledat hady, a když jsme našli toho posledního, tak kouzelník Kopál řekl, že potřebuje jednoho z nás do školy na zkoušky. Měl jsem nejvíc energie a tak jsem šel já…“ Harry přikývl a letmým pohledem se přesvědčil, že jejich rozhovor slyší ve svých hlavách i ostatní přítomní.

      „Teď ale vypadáš, že ti energie moc nezbývá…“ Mozkomor přisvědčil:

      „Ano pane, má životní energie už je téměř vyčerpána. Střetl jsem se s velkým množstvím bílých kouzel…“

      Harry přikývl:

      „Posloužil si nám dobře, tak ti teď ztracenou energii doplním.“

      Vzpomněl si na Ginny a její pusu pro štěstí a nechal ze sebe vyzařovat svou lásku. Mozkomor lačně nasával jeho emoce a jako by se nafukoval a napřimoval.

      „Děkuji, pane, moje energie už je na maximu.“

      Harry přikývl, otevřel mávnutím hůlky velké okno a poslal ho pryč. Mozkomor okamžitě využil příležitosti a rychle zmizel.

      „A jak nám teď chcete ukázat, jak umíte zničit mozkomora pane Pottere?“ zeptala se udiveně Marchbanksová. Harry se na ni zaraženě podíval:

      „Vy jste nevnímali náš rozhovor?“

      „Ale ano, jistě, že ano,“ ohradila se stará profesorka dotčeně. Harry se na oko podivil:

      „A přesto si myslíte, že jsem ho měl zabít?“

      „To asi nebude ten nejšťastnější výraz. Měl jste ho zničit. Nemůžete zabít neživé stvoření…“ Harry se na ni zamyšleně podíval a začal filozofovat:

      „Co je to být naživu? Jíst, pít, cítit, uvědomovat si sama sebe, mít pud sebezáchovy? To všechno oni mají… Jen proto, že existují jiným způsobem, než my, neznamená, že nežijí…“ Profesorka se podivila:

      „Jsou špatní, je v nich koncentrované zlo…“

      Harry přikývl:

      „Ano je… musí být, protože vznikli ze zla, krutosti a nenávisti. Dokud se ale budou snažit existovat tak, aby nikomu neškodili, dokud se budou snažit pomáhat a být užiteční, tak je ničit nebudu. Dobro a zlo musí být v rovnováze, protože kdyby nebylo zlo, tak bychom ani nevěděli, co je to dobro. Když začnou škodit a ubližovat lidem, nebo jiným bytostem, tak si s nimi budu umět poradit rychle a tvrdě…“

      Po těchto slovech zavřel oči, vybavil si vzpomínku na to ráno, kdy poprvé spatřil portrét svých rodičů, nechal se naplnit tím neskutečným štěstím a vyvolal svého Patrona. S přimhouřenýma očima sledoval, jak Dvanácterák naplnil svou září celou Velkou síň a pak ho vedl svou hůlkou klusem kolem dokola. Představil si, jak z jeho obrysů vystupuje laň a stalo se to. Pak si představil, jak se laň a jelen rozbíhají kolem síně proti sobě a v prostředku se střetnou. S jasným zábleskem se laň zase spojila s jelenem a ten s hlavou zdviženou vznešeným klusem doběhl až k němu. Harry se s úsměvem dotkl jeho nosu a Dvanácterák se rozplynul. Otočil se zase čelem ke komisi, připraven odpovídat na jejich otázky. Setkal se však jen s ohromeným tichem. Trvalo to dost dlouho, ale on trpělivě čekal, až se staříci s tímhle zážitkem vyrovnají. První se probral profesor Harrington.

      „Přečetl jsem si, že tohle umíte i to, jak jste se to naučil, ale pořád jsem si něco takového nedokázal představit. Bylo to úžasné, pane Pottere a já vám skutečně věřím, že v případě potřeby dokážete mozkomory likvidovat rychle, tvrdě a ve velkém počtu…“

      Přidal se profesor Tiberius Ogden, člen Starostolce:

      „Mě osobně připadá nejzajímavější to, že právě v době, kdy jste v sobě nalezl tyto schopnosti, přestali být mozkomoři hrozbou…“

      Harry pokrčil rameny:

      „Ještě toho o nich nevíme moc. Třeba dokázali vycítit hrozbu, a proto se podřídili…“

      Ogden se trochu potutelně usmál a pokračoval:

      „Zajímavé je, že se mozkomoři podřídili a přistoupili k jednání po té, co byl jeden z nich dodán do školy pro praktickou výuku Obrany proti černé magii. Nezdá se vám, že taková souvislost je mnohem zřejmější? Přiznejte se, že v tom máte prsty, pane Pottere…“

      Harry si povzdechl:

      „Tak dobře. Byl jsem na počátku prostředníkem. Ten mozkomor tvrdil, že jak se museli podřídit Voldemortovi, tak se musí podřídit i mě, když jsem ho přemohl. Myslím ale, že už věděli, co dokážu a proto projevili touhu žít s kouzelníky v míru a podřídit se, aby zajistili přežití svého druhu. Zprostředkoval jsem jednání mezi nimi a ministerstvem a pak jsem se vrátil zpět ke svému studiu a přípravě na zkoušky.“ Potom ještě dodal s prosbou v hlase:

      „Byl bych nerad, kdyby příliš mnoho lidí vědělo o mé úloze v této záležitosti…“

      Profesorka Marchbanksová se podivně, skřehotavě zachechtala a řekla:

      „Tak to tedy chápu. Taková Rita Holoubková by si na vás jistě smlsla, kdyby se něco podobného dozvěděla, že?“ Harry s povzdechem přikývl a ona pokračovala:

      „Nemějte obavy, pane Pottere, nikdo z členů komise to, co se tu dozvěděli, dál předávat nebude.“

      Profesorka Fitzgeraldová se zeptala:

      „Co jste to udělal, když jste tomu mozkomorovi doplňoval energii? Cítila jsem z vás tolik lásky a citu… to jste přece nemohl cítit k němu?“

      Harry se usmál a vysvětlil jí i ostatním co dokáže se svými emocemi.

      „Když jsem krmil toho mozkomora, tak jsem samozřejmě myslel na svou snoubenku…“ dodal pak s úsměvem.

      „No tak se zase můžeme vrátit k vaší ročníkové práci…“ řekl profesor McTeer.

      „Píšete tu, že právě její Patron byl ten první a díky němu jste přišel na své schopnosti. Popište nám prosím, jak se to stalo.“

      A tak jim Harry trpělivě vysvětloval, jak v sobě objevil ty schopnosti, jak se s nimi učil pracovat a jak postupně přicházel na to, co všechno dokáže. Při tom jim postupně předvedl kuguára, jelena a laň svých rodičů, Fénixe, vydru a teriéra, ale i Nevillova medvěda a Pošukova býka. Všichni včetně profesorky McGonagallové a Křiklana fascinovaně poslouchali a postupně mu dávali doplňující otázky. Právě ředitelka se ho na závěr zeptala: „Kolik, že jich to vlastně umíte, Harry?“

      „To vám nedokážu říct přesně, paní profesorko. Dokážu vyčarovat Patrona každého, kdo si dokázal najít místo v mém srdci…“ a ukázal jí její kočku. Ona zalapala po dechu a profesor Křiklan s úsměvem konstatoval:

      „Vy máte velké srdce Harry, takže váš potenciál bude zřejmě neskutečný…“

      Harry s pohledem na něj předvedl jeho hroznýše a dodal:

      „Asi máte pravdu, pane profesore…

      Profesor Tofty s nevěřícným kroucením hlavy tuhle kapitolu uzavřel:

      „No myslím, že tímto můžeme obhajobu vaší ročníkové práce ukončit…“

      Pak ale trochu nejistě pokračoval:

      „Nicméně bychom se vás rádi ještě na něco zeptali. Od té doby, co jsme se sešli, stále diskutujeme o jedné věci, která se vás bezprostředně týká, pane Pottere…“ a pak se rozpačitě odmlčel. Slovo si vzal profesor Harrington a bez rozpaků Harrymu vysvětlil:

      „Všichni jsme četli váš rozhovor pro Jinotaj a všichni jsme si povšimli toho, jak jste se vyhnul vysvětlení o původu Voldemortovy nesmrtelnosti. Hodně jsme o tom přemýšleli a dospěli jsme k názoru, že to, co zabránilo Voldemortovi zemřít byl s největší pravděpodobností viteál, že právě on byl důvodem, proč jste se vloupal ke Gringottovým. Rozhodli jsme se, že bude nejlepší zeptat se přímo vás osobně a doufáme, že nás neodbudete stejně jako čtenáře Jinotaje.“

      Harry si povzdechl a podíval se na Sturgise. Ten jen pokrčil rameny, jako by chtěl říct:

      ‚To je na tobě Harry…‘. Pak přejel pohledem po napjatých výrazech členů zkušební komise, nejistém a nervózním pohledu profesora Křiklana a zadíval se do očí profesorky McGonagallové. Ta svůj pohled přenesla z jeho očí k velkému portrétu po své levé a Harryho pravé ruce. Když se tam Harry podíval, tak se setkal s pohledem jasně modrých, Brumbálových očí. Ten se na něj laskavě usmál a pokýval hlavou v jasném gestu – těm to říct můžeš Harry….

      A tak jim vyprávěl o viteálech podobně jako Malfoyovým, s důrazem na to, jak dopadla Voldemortova duše. Pak tohle vyprávění uzavřel slovy:

      „Tohle ale široké veřejnosti vyprávět nebudu. Radši ze sebe udělám hlupáka, než bych dal návod nějakému mladému bláznovi, okouzlenému černou magií, aby se pokusil, stát se Voldemortovým nástupcem a chtěl si takovým způsobem zmrzačit svou duši…“

      Chvíli bylo ticho a Harry sledoval, jak se jeho posluchači vyrovnávají s tím, co se právě dozvěděli. Pak profesor Crystal podotkl:

      „No… teď už chápu, že jste se ten rok, kdy jste se skrýval, rozhodně nenudil…“

      Harry se usmál.

      „Bez svých přátel Rona a Hermiony bych to nikdy nedokázal. Ani bez profesora Brumbála… Ten mě toho stihl hodně naučit ještě před tím, než nás opustil, ale neřekl mi zdaleka všechno, co mohl. Radši mi nechal spoustu vodítek a nápověd, které jsem musel sám postupně odhalit a rozluštit. Dost jsem se na něj pro to zlobil, že mi to všechno tak zkomplikoval a ztížil, ale později jsem pochopil, jak to bylo moudré. Během toho strastiplného pátrání jsem stihl dospět a spoustu se toho naučit, a když jsem pak konečně stál proti Voldemortovi, tak už jsem k tomu souboji byl připraven.“ Pak se podíval na profesorku Kentovou a s úsměvem dodal: „Zmoudřel jsem dokonce tak, že jsem se hned, jak to bylo možné, začal učit vařit…“ Profesoři se uvolněně rozesmáli a s dobrou náladou v půl jedenácté jejich rozhovor ukončili.

      Harry se s úlevou vydal na kolej. Ve společenské místnosti na něj čekali jen Ron a Ginny. „Hermiona už šla spát, dělá zítra Staré runy a je z toho hrozně nervózní. Tak povídej, jak jsi dopadl?“ přivítala ho Ginny. Tak jí dal pusu, posadil se k nim a vyprávěl o tom, jak zvládl obhájit svou ročníkovou práci, ušetřit při tom mozkomora a ještě ukojit zvědavost té party staříků. Z portrétu nad krbem ho napjatě poslouchali i táta s mámou a Siriusem, tak se jich zeptal:

      „Proč jste se nepřišli podívat na žádnou ze zkoušek? Proč vždycky čekáte až na náš referát?“ Sirius mu se smíchem odpověděl:

      „A ty myslíš, že kdybychom mohli, tak bychom tam nebyli? Nemůžeme. McGonagallová nám to zakázala. A nejen nám… Kromě bývalých ředitelů mají všechny portréty zákaz během zkoušek chodit do Velké síně a ostatních zkušebních místností. Asi má strach, abychom vám nenapovídali…“

      Harry se rozesmál.

      „Jo, bere to opravdu hrozně vážně a zodpovědně. Myslím, že se jí uleví mnohem víc, než nám, až bude konečně po zkouškách…“

       

      Items details

      • Hits: 15805 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy  

      #
      Haniiinka 29 Květen 2012
      ahoj nechce me to pustit dla proč :sigh:
      #
      maja 29 Květen 2012
      Jarda dělal nějaké úpravy na stránkách, tak to možná chvíli zlobilo. Už je hotovo. Budou fungovat i komentáře z mobilů :-)
      #
      Jarda 29 Květen 2012
      Kdo mě to tu předběhl? ;-)

      Promiň, Hanko. Ten upgrade měl být zcela nevinný a nebyl.

      S těmi mobily si nejsem úplně jistý, jestli to bude stoprocentní...