Kapitola 8 |
Strana 1 z 2
1. částZbytek neděle probíhal v klidu a pohodě; tedy alespoň pro Snapea. Harry se učil asistované přemístění a první s kým začal byl skřítek Merry. Po snídani se přesunuli zpět do Tanečního sálu a vrátili se k obruči. Harry držel skřítka za ruku a měl se spolu s ním přesunout do obruče, vzdálené asi tři metry. Byl sebevědomý a jistý si sám sebou. S hlasitým prásknutím se přemístil, ale s hrůzou zjistil, že sebou má skřítka bez jedné ruky. Vyděšeně zalapal po dechu a sledoval, jak se Merry hbitě přemístil zpět, připevnil si ruku, která zůstala viset ve vzduchu na jejich původním stanovišti a se sotva slyšitelným puknutím, byl zase zpět u něj. Harry padl na kolena, chytil skřítka za ramena a vyděšeně ze sebe vyrazil: „Neublížil jsem ti, Merry? Jsi v pořádku? Nebolí tě to?“ Merry se chichotal, drbal si pravou rukou levé předloktí a odpověděl: „Svědí to, pane Harry. Skřítky rozštěpení nebolí, pane…“ „Myslíte si, Pottere, že bych vám Merryho půjčil, kdybych nevěděl, že mu nemůžete ublížit?“ ušklíbl se sarkasticky Snape a dodal: „Takže přestaňte panikařit a znova! Nedostanete oběd, dokud to nezvládnete bezchybně…“ Stačilo se plně soustředit nejen sám na sebe, ale i na toho, koho přemisťujete s sebou. Než na to Harry přišel, tak Merry připevňoval zpět ještě prsty u nohy a půlku ucha. Pak už to šlo samo. Za dvě hodiny skákal se skřítkem z domu na zahradu a zpátky bez jakýchkoli problémů. Snape poslal Merryho, aby šel Happy pomoci s přípravou oběda a pozval Harryho zatím do zahrady na kávu. „Čím je způsoben ten třaskavý zvuk, který doprovází moje přemisťování, pane?“ zeptal se Harry. „Vy se umíte přemisťovat úplně potichu, Remus a Tonksová to umějí taky mnohem tišeji, než já a někteří další kouzelníci, které jsem viděl při přemístění…“ a když se nedočkal hned odpovědi, protože si profesor zrovna naléval kávu, tak začal sám přemýšlet: „Je to podobné jako u mudlovských letadel? Ty takto práskají, když překonají rychlost zvuku…“ Snape se napil a odpověděl: „Já nevím, jak se přemisťují mudlovská letadla, ale pochybuji, že to dělají podle stejných zákonitostí, jako my…“ „Mudlovská letadla se nepřemisťují, ale létají rychleji než zvuk a když překročí tuhle rychlostní hranici, tak také vydají hlasitý třesk. Slyšel jsem to několikrát…“ vysvětloval Harry. „Vy snad máte pocit, že při přemístění létáte, pane Pottere?“ Harry se zamyslel a pak zakroutil hlavou. „Kouzelník svou magii rozloží v celém svém těle a pomocí ní se přemístí meziprostorem do svého cíle, jak už jste se naučil. Zvuk u přemístění vzniká z důvodu, že dojde ke kolizi magie přirozeně nacházející se v přírodě s magií kouzelníka. Všude kolem vás se nachází magie. Někde je víc rozptýlená, někde koncentrovanější. Tato volná magie udržuje rovnováhu a všechno okolo sebe na svém místě. Tiché přemístění nastane ve chvíli, kdy kouzelník dokáže svou magii naladit na magii Země, takže při přemístění nedochází ke kolizi dvou rozdílných magií.“ Pokračoval učitelským tónem Snape. „Takže k tomu, abych se naučil přemisťovat potichu, musím ovládnout element země?“ ptal se dál Harry. „Tiché přemístění není spojeno s elementem země. Ačkoli jeho ovládnutí by vám nejspíš usnadnilo magii kolem sebe přečíst a pochopit ji. Magie, o které mluvím je volná magie pokrývající planetu Zemi, proto ji nazýváme buď Zemskou, nebo Volnou magií. Vy, jako magický empatik, by jste to měl časem zvládnout také. Magický podpis je originální u každého kouzelníka, žádní dva jedinci nemají naprosto stejný. Volná magie se navazuje na tu vaši a udržuje rovnováhu mezi vámi a okolním prostředím. Když se přemístíte, tak se z toho spojení vytrhnete silou a tím způsobíte ten zvuk. Jakmile se naučíte rozpoznat magii kolem sebe stejně, jako už umíte rozlišit magické podpisy kouzelníků, tak už nebude těžké se z ní uvolnit do meziprostoru bez toho prásknutí. Musíte ji poznat a porozumět jí; časem se naučíte i částečně z ní čerpat svou sílu. Bradavický hrad je magií nabitý, tam se to naučíte snadno. Pak vám to půjde i jinde…“ Harry pozorně sledoval jeho vysvětlování a pak se zeptal: „Vy také umíte rozeznat magické podpisy ostatních, pane?“ „Ano, pane Pottere, mám také talent na magickou empatii…“ Chvíli seděli mlčky a Harry si pokoušel srovnat v hlavě to, co se právě dozvěděl. Pak ho napadlo něco, na co chtěl zeptat už od včerejška: „Pane? Říkal jste, že se ve škole budete muset zase chovat tak, jako dřív. Takže je zbytečné doufat, že bych z toho letního domácího úkolu mohl dostat lepší známku než Hrozné, co?“ Snape se rozesmál. „No, možná se přemůžu a tentokrát vám nadělím jedno Přijatelné, pane Pottere…“ „A kdyby vám takovou práci odevzdal Malfoy, tak by dostal Vynikající?“ „Pan Malfoy zcela určitě. Lucius by nesl velice těžce, pokud bych jeho syna oznámkoval hůř a já s ním potřebuji udržet přátelské vztahy. Ale kdybych vaši práci měl ohodnotit zcela spravedlivě, tak byste stejně nedostal lepší známku, než Nad očekávání, protože velice dobře vím, že jste ji nevypracoval zcela samostatně, nemám pravdu?“ a když Harry se zamračením přikývl, tak se zeptal: „Dělá vám to starosti, Harry? Myslíte, že se už nedokážete tvářit jako můj nepřítel?“ Harry pokrčil rameny. „Myslím, že se zvládnu na vás mračit, pane. Bude to mnohem snazší, když vím, že je to jen divadlo. Alespoň už se nebudu vztekat a zbytečně nervovat…“ Snape se zamyšleně zamračil: „Ale já potřebuji, aby jste se vztekal a hádal se mnou, pane Pottere. Potřebuji vám udělit spoustu trestů, abychom mohli pokračovat ve vašem výcviku…“ přivolal z domu dvě knihy a položil je před něj. Jedna byla příručka pro výcvik bystrozorů – Pokročilé obranné štíty. Druhá vypadala velmi staře a její název zněl: Útočná kouzla černé magie a obrana proti nim. „Jenže když se budu vztekat, tak budete mít záminku strhávat Nebelvíru spoustu bodů. Tak tedy za svůj výcvik platit nehodlám, pane…“ odpověděl rozmrzele Harry. Snape se zatvářil kysele, ale nakonec slíbil: „Dobře, budu se tedy v našich sporech omezovat jen na udělování trestů, o body vás obírat nebudu…“ „Slibujete?“ zeptal se vážně Harry. „Slibuji, jen v tom případě, že nepůjde o skutečný prohřešek proti školnímu řádu, ale jen o vyprovokovanou hádku…“ opatrně se jistil profesor. „Ty knihy si dobře prostudujte. Očekávám od vás, že do začátku vyučování zvládnete alespoň teorii štítů a první tři kapitoly útočných kleteb. V těch jsou aplikovány právě některé z těch štítů, které se budeme učit jako první.“ S vidinou studiem stráveným zbytkem prázdnin, si Harry smutně povzdechl. Ale musel uznat, že mu profesorova péče během tohoto léta dala víc, než vyučování za celý školní rok. Věděl, že se musí učit víc, než ostatní. Věštba nad ním visela jak Damoklův meč. Uvědomil si, že o ní ještě nikomu neřekl. Netušil, kdo z dospělých v jeho okolí o ní ví a také netušil, jestli s ní má seznámit Rona a Hermionu. Na jednu stranu cítil, že by mu jejich podpora mohla ulevit a jejich pomoc by měla být účinnější s tou vědomostí, ale na druhou stranu je měl tolik rád, že nechtěl jejich duše zatěžovat takovým břemenem. Sám ji cítil jako železný obojek kolem krku a když to na něj někdy dolehlo, tak měl pocit, že se stahuje, škrtí a znemožňuje nadechnutí. „O čem přemýšlíš, Harry?“ zeptal se potichu Snape, pozoruje jeho zachmuřený a nešťastný výraz. „Vy znáte celé znění té prokleté věštby, pane?“ stejně potichu odpověděl otázkou Harry. „Neznám a ani ji znát nechci, Harry. Tato informace je v mé mysli příliš nebezpečná. Ani má nitrobrana by nemusela vydržet některé výslechové metody Temného pána. Kombinace mučení téměř do bezvědomí, veritaséra a silného nitrozpytu je ničivá… Pouze Fideliovo zaklínadlo ještě neumí Temný pán prorazit a tak můžu vědět jen to, co nedokážu prozradit.“ „A není pro vás nebezpečné to, že mě budete učit, pane?“ zeptal se nejistě Harry. Profesor se ušklíbl: „Ne, není. K tak radikální formě výslechu, při které většinou nenávratně poškodí mysl i mozek, by se u mě Temný pán uchýlil pouze v případě, že by byl přesvědčen o mé zradě. Pak by mi už tyto vzpomínky příliš uškodit nemohly. Možná by vás zbavili nějaké výhody, kterou nad ním zatím máte a ukázaly by mu, že jste o něco připravenější, než si doposud myslel…“ V tu chvíli si Harry uvědomil, jakému riziku se Snape vystavuje pokaždé, když se dostaví na Voldemortovo volání. Pochopil, že ten muž vedle něj žije neustále obklopen nebezpečím a hrozbou smrti. A to hrozné smrti. Z těch vizí, které už měl, věděl, jak dokáže Voldemort trestat své věrné a dokázal si představit, jak by asi nakládal s někým, kdo by ho zradil. Najednou už mu to prokletí, které cítil na svých bedrech od okamžiku, kdy si vyslechl věštbu, nepřipadalo tak hrozné… OooOOOooo Po obědě měl začít s asistovaným přemístěním svého profesora. Měl strach. Opravdu velký strach, že se mu to nepodaří a Snapeovi způsobí nepříjemné zranění. On ho sice předem dost důrazně ujistil, že si dokáže s případným rozštěpením poradit a hned ho napravit, ale Harry velmi dobře věděl, že je to záležitost velmi bolestivá. Trvalo mu to skoro půl hodiny, než se odhodlal k prvnímu přemístění do obruče vzdálené jen několik metrů. Snape už s ním ztrácel trpělivost; tentokrát nezabralo ani jeho popichování. Nakonec pomohla klidná domluva a znovu zopakované ujištění, že už si dvakrát rozštěpením prošel a dokáže se s ním v případě nutnosti lehce vyrovnat. Nakonec to zvládl bez jakýchkoli problémů. Několikrát se přemístili v sále, pak z místnosti do místnosti a nakonec i ven a dovnitř. Snape lekci neukončil dřív, dokud neucítil z Harryho suverénní jistotu. Poznal, že ho to stálo hodně sil, hlavně psychických a tak ho nechal do večeře odpočívat. Harry se začetl do Pokročilých obranných štítů. Tohle téma ho opravdu zaujalo a tak, když pro něj nakonec přišla Happy, aby si před večeří zabalil, protože se hned po jídle budou vracet domů, knížku dost neochotně zavíral a uklízel do batohu. Na zahradu domu č. 12 na Grimmauldově náměstí přemístil Snape Harryho zase asistovaně, protože by takovou vzdálenost ještě nezvládl. Odmítal se zdržet a hned pospíchal ke krbu. Cestou se dost nepřátelsky do Harryho navážel, že má v Bradavické laboratoři spoustu práce, kterou kvůli němu musel odložit. Harry se úsměvem a mávnutím ruky, za pochodu přivítal s Ronem a Hermionou, kteří na něj na zahradě čekali a rychle si pospíšil, aby svému nevrlému profesorovi stihl poděkovat, než zmizí krbem z dosahu. „Už jsem vám jednou řekl, že o vaše díky nestojím, pane Pottere…“ zabručel jedovatě Snape, když sahal po nádobce s Letaxem. „Však já vám taky neděkuji, protože bych si myslel, že vás tím potěším, pane…“ odpověděl mu s kyselým úsměvem Harry a sledoval, jak se profesorovy černé oči zableskly úsměvem těsně před tím, než zmizel ve smaragdových plamenech. Ron s Hermionou sledovali jejich výměnu zdvořilostí s překvapenými výrazy. „Tedy to nevypadalo, jako by jste si moc rozuměli, Harry…“ konstatovala zamračeně Hermiona. „Už spolu trénujeme na začátek školního roku…“ rozesmál se Harry. „Prý možná dostanu z letního úkolu Péčko.“ „Tys mu dal ke kontrole svůj úkol?“ se zajíknutím ze sebe vyrazil Ron. „Ne, Rone. Pomáhal mi ho napsat…“ řehtal se Harry a šel v jejich doprovodu do svého pokoje. Cestou do schodů Ron spekuloval: „To znamená, že z něj ve škole bude stejný umaštěný bastard jako obvykle?“ „Bastard určitě, Rone. Jen si nejsem jistý, jestli bude ještě stejně umaštěný, protože vyvíjí lektvar, který by ho té mastnoty měl trvale zbavit…“ „Neříkej mi, že jste se spolu bavili i o jeho vlasové kosmetice?!“ vydechla nevěřícně Hermiona. „No… Probrali jsme toho za ten víkend opravdu dost. Rozhodně vám mám co vyprávět…“ pozval je oba jasným gestem k sobě… Neřekl jim zdaleka všechno. Nezmínil se o Snapeově vině, ani o dědictví. Řekl jim o přátelském vztahu s jeho mámou, o důvodech proč musí nadržovat Malfoyovi a jim znepříjemňovat život, o úkolu dostat při lektvarech do pohody Nevilla. Vyprávěl jim o Snake's Nest a úžasných skřítcích, kteří mu vládnou, o lekcích přemisťování a jak mu to šlo. Ron trochu nechutně zažertoval, že je škoda, že se mu nakonec nepodařilo Snapea rozštípnout, ale pak se všichni tři soustředili na knihy, které dostal Harry k prostudování a začali přemýšlet o tom, že by si občas mohli nějaký ten trestík vysloužit spolu s Harrym, aby se něco tak užitečného mohli také naučit. Společné studium pokročilých štítů jim vydrželo několik dní. Studovali je dokonce i bez Harryho, když se s Brumbálem a Remusem připravoval na středeční soudní řízení. Vyprosili si na Brumbálovi, aby se ho mohli také zúčastnit a podpořit tak Harryho i ostatní alespoň svou přítomností. OooOOOooo Ve středu ráno si Harry oblékl svůj nový, temně šedý formální hábit, který nebyl tolik skvostný jako jeho hábit společenský, ale vypadal mnohem líp, než školní hábity. Pod něj bílou letní košili s krátkým rukávem. Chvíli přemýšlel o lesklé smaragdově zelené, která měla barvu jeho očí, ale ta by se nehodila k rudozlaté Nebelvírské kravatě, kterou mu Remus vnutil, když mu večer pomáhal připravit vhodné oblečení na dnešek. Přemístili se krbem hned po snídani. Harry byl nervózní, schroupal sotva jeden toast. Pastorek na ně čekal v atriu a hned je vedl přímou cestou do Velké soudní síně. To, že se Harry Potter objevil na Ministerstvu kouzel, vyvolalo rozruch mezi všemi přítomnými, ale díky Pastorkovi měli volný průchod; přeci jen nikdo se neodvážil jít do cesty přísně se tvářícímu Bystrozorovi. „Ach, už jste tady,“ usmál se Brumbál na příchozí. Vešli do soudní síně, kde se Harry posadil mezi ostatní, kteří se připojili k žalobě. Hned za nimi dorazil i pan Weasley, který doprovázel Rona a Hermionu. Harry se rychle rozhlédl po soudní síni. Oni seděli na tribuně vlevo od vchodu a na té vpravo seděli diváci – především asi novináři. Zahlédl mezi nimi i, opět křiklavě oblečenou, Ritu Holoubkovou, ale také Malfoyovy, některé z Bradavických profesorů a pár starších studentů. To už ale soud začínal, tak se soustředil na hlavní tribunu. „Ticho prosím,“ prohlásil Popletal a poklepal dřevěnou paličkou o dřevěnou desku svého pultu. „Sešli jsme se dnes ve věci žaloby proti Dolores Jane Umbridgeové. Vedoucím obhajoby je Percy Ignatius Weasley. Vedoucím obžaloby je Albus Percival Wulfric Brian Brumbál. Soudní zapisovatelka je Mafalda Hopkirková a nakonec předseda soudu, Kornelius Osvald Popletal,“ dokončil svou úvodní řeč. „Prosíme obžalobu, aby přednesla všechny body obžaloby,“ řekl po mírné pomlce. Teď se postavil Brumbál a předstoupil před Popletala i porotu, která seděla v půlkruhu kolem něho. Za nimi na tribuně sedělo asi padesát členů Starostolce, kteří měli dohlížet na dodržení všech náležitostí soudu při hromadné žalobě. „Dolores Jane Umbridgeová je obžalována ze tří následujících bodů: Za prvé: Fyzické a psychické týrání studentů Bradavické školy pomocí zakázaných praktik. Za druhé: Nezákonné použití Veritaséra na studentech Bradavické školy. Za třetí: Za příkaz mozkomorům, aby minulé léto zaútočili na Harryho Pottera,“ přednesl Brumbál a v publiku to zahučelo. „Za čtvrté: Vypadá jako hnusná přerostlá ropucha,“ zašeptal Lee zezadu Harrymu do ucha a podle toho, jak se jeho okolí rozkašlalo, to nejspíše slyšeli i oni. „Má obhajoba nějaké připomínky?“ optal se Popletal. „Ne, pane Ministře, obhajoba si počká na důkazy, které jistě s těmito obviněními souvisejí,“ odpověděl Percy a Dolores mu něco začala naštvaně šeptat do ucha. „Dobrá, přistupme tedy k prvnímu ze svědků. Rád bych povolal Leeho Jordana,“ prohlásil Brumbál. Lee se usadil do křesla pro svědka a čekal na první otázku. „Vaše jméno prosím,“ ozvala se Mafalda. „Lee Alexandr Jordan.“ „Pane Jordane, ukažte prosím porotě jizvu na vaší levé ruce a řekněte nám, jak jste k ní přišel,“ usmál se na něj Brumbál. Lee soudnímu znalci a porotě ukázal svou jizvu, kde měl vyryto „Nemám podporovat grázly“ a pak se vrátil zpátky na své místo. „Tuhle jizvu jsem získal při plnění školního trestu za přátelení se s Fredem a Georgem Weasleyovými. Vždy jsme si dělali neškodnou srandu… tedy legraci… ze svého okolí, a jednou byli Fred a George chyceni při činu. Já jsem byl kousek od nich, a protože jsem byl zvědav, co se děje, přišel jsem blíže. Byl jsem obviněn z napomáhání při porušování školního řádu. Za trest, který jsem měl celý týden, jsem psal na pergamen vlastní krví a někdy kolem čtvrtého dne mi tahle jizva zůstala a už nezmizela,“ řekl jim svůj příběh. „Pane Jordane, kolik jste měl asi školních trestů a psal vlastní krví?“ zazněla další otázka. „Nejsem si jistý, ale kolem pěti trestů. Bylo to odporné, hodiny jsem psal vlastní krví a ta ježibaba se tomu ještě usmívala a popíjela čaj, jako by se nic nedělo. Nemohli jsme si jít stěžovat, hrozilo, že by si našla důvod k vyhození i ostatních učitelů, kdyby se nás zastali,“ odpověděl. „Koho jste myslel tou ježibabou?“ optal se Percy. „Dolores Umbridgeovou, koho jiného?“ odsekl mu Lee. „Žaloba nemá další otázky,“ prohlásil Brumbál. „Obhajoba by se ráda na něco zeptala,“ ozval se Percy a předstoupil k Leemu. „Pane Jordane, tvrdíte, že jste měl kolem pěti školních trestů. Tvrdíte tady, že jste si ani jeden z oněch trestů nezasloužil?“ „Ano, tvrdím.“ „Za co jste tedy dostal školní tresty, které jste si nezasloužil?“ „Za to, že jsem mluvil pravdu,“ odpověděl Lee a Percy si něco zapsal do notýsku a kývnul na Brumbála, že se svědkem skončil. Podobný scénář se udál i u Cadwalladera, který byl střelec Mrzimorského famfrpálového mužstva a dostal školní trest za nepovolené trénování famfrpálu, aby se udržel ve formě. Colin a Dennis Creeveyovi zase dostali školní tresty za veřejnou podporu Harryho Pottera a jeho tvrzení o Voldemortově návratu. Dennis se u výslechu rozbrečel, když na něj Percy dorážel, což dalo žalobě body k dobru. Nic porotu nepřesvědčí více, než nevinné dítě, které se před nimi usedavě rozpláče. Jeho mudlovští rodiče, ochranitelsky obklopení ostatními, kouzelnickými rodinami, vrhali na Percyho a Umbridgeovou vražedné pohledy. Jack Sloper byl dalším svědkem. Ten na tom byl podobně jako Cadwallader, i když u Jacka bylo navíc to, že byl v Nebelvíru a měl blízko k Harrymu. Jack sice nebyl ve famfrpálovém týmu, ale od druhého ročníku sám trénoval s tím, že by se do něj rád dostal. Kevin Whitby přišel na řadu jako předposlední svědek. Ten zase vypověděl, jak dostal školní trest kvůli dotazům na praktickou výuku Obrany proti černé magii a také veřejnou podporu Harryho Pottera v již zmíněných hodinách. Jako poslední přišel na řadu Harry. „Vaše jméno,“ optala se Mafalda. „Harry James Black-Potter,“ odpověděl Harry a viděl, jak v publiku Narcisa Malfoyová zbledla. Dost dobře věděla, že Draco je mladší než Potter a pokud se mu něco nestane, majetek Blacků bude jeho. Odpověděl Brumbálovi stručně a jasně na jeho otázky a pak se do něj pustil Percy. „Pane Pottere, mohl byste nám dát nějaké důkazy pro vaše tvrzení, že moje klientka na vás poslala před necelým rokem dva mozkomory?“ ušklíbnul se. Věřil, že to bude slovo proti slovu, ale zarazil se, když Harry z kapsy hábitu vytáhl lahvičku se třpytivou stříbřitou mlhovinou. Většina přítomných věděla, že je to vzpomínka a Percy ztuhnul, když si to celé uvědomil. Brumbál přivolal pod tribunu stolek a na něj myslánku. „To je dost nepraktické zařízení, pane Brumbále. Všichni víme, že do myslánky nemůžou vstoupit naráz víc, než čtyři kouzelníci. Než by si vzpomínku prohlédli všichni zúčastnění, tak by se musel proces odložit…“ namítal okamžitě Popletal. „Och, to nebude nutné, Korneliusi,“ odpověděl radostně Brumbál. „Pro potřeby tohoto soudu jsem včera vylepšil svoje dříve vynalezené projekční kouzlo, takže si tu vzpomínku budeme moci pohodlně prohlédnout všichni, co tu jsme. A hezky v životní velikosti…“ Pokynul Harrymu, aby mu lahvičku se vzpomínkou podal. Vylil ji do myslánky a pak nad ní něco dlouze mumlal a prováděl při tom složité pohyby hůlkou. Nad myslánkou se objevila trojrozměrná vzpomínka… Začínala tam, kde ho Umbridgeová vytáhla za nohy z krbu. Popadla ho surově za vlasy a zvrátila mu hlavu dozadu, jako by mu chtěla podřezat hrdlo. „Tak ty si myslíš,“ zasyčela a vyvrátila mu hlavu ještě o kousek dál dozadu, takže se díval do stropu, „že po dvou hrabácích dovolím ještě nějaké odporné malé havěti, aby mi vlezla do kabinetu a já o tom nevěděla? Když se sem dostal ten druhý, nechala jsem si všude kolem dveří rozmístit zaklínadla proti vloupání, ty kluku pitomá. Seberte mu hůlku!“ vyštěkla. Harry neviděl, komu to přikazuje, cítil však, jak mu do náprsní kapsy hábitu zajíždí něčí ruka a vytahuje hůlku. „A jí také.“ Harrymu bylo jasné, že o hůlku přišla i Hermiona. Pak jeho marný pokus se z toho vylhat a jak s ním Umbridgeová zacloumala, až mu vytrhla hrst vlasů a prudce ho odhodila, až narazil na stůl. Potom uviděl, že Hermionu přidržuje přimáčknutou ke zdi Millicent Bulstrodeová, a Malfoye, jak si se škodolibým úsměvem u okna pohazuje jeho hůlkou. Pak ostatní zmijozelští přitáhli dovnitř Ginny, Rona, Lenku a Nevilla. Pak přišel začátek výslechu a Harryho zatloukání. Umbridgeová ztrácí trpělivost a posílá Malfoye pro Snapea. „Chtěla jste se mnou mluvit, paní ředitelko?“ zeptal se Snape a s naprosto lhostejným výrazem se rozhlédl po dvojicích zápasících studentů. „Á, profesor Snape,“ usmála se široce Umbridgeová a znovu vstala. „Ano, chtěla bych další lahvičku veritaséra, pokud možno co nejrychleji, prosím.“ „Poslední moji lahvičku jste si vzala, aby jste mohla vyslechnout Pottera,“ odpověděl Snape a chladně na ni hleděl mastnou záclonou černých vlasů. „Snad jste ji nevypotřebovala celou? Říkal jsem vám, že tři kapky budou stačit.“ Umbridgeová zrudla. „Můžete přece připravit další, ne?“ zeptala se a v hlase ji opět zazněl nasládlý tón malé holčičky, který nasazovala pokaždé, když jí něco rozzuřilo. „Samozřejmě,“ ujistil ji Snape a ohrnul ret. „K jeho zrání je třeba plného měsíčního cyklu, takže bych ho pro vás měl mít hotové asi tak za měsíc.“ Rozčílená Umbridgeová a ledově chladný Snape se dohadují a lektvarista odchází. „Má Tichošlápka!“ zaječel Harry. „Drží Tichošlápka tam, kde je to ukryté!“ Snape se zarazil s rukou položenou na klice dveří. „Tichošlápek?“ vyjekla profesorka Umbridgeová a dychtivě otáčela hlavou od Harryho ke Snapeovi. „Kdo je Tichošlápek? Co je kde ukryté? Co tím myslí, Snape?“ „Nemám nejmenší ponětí,“ odpověděl chladně Snape. „Až budu chtít, aby na mne někdo pokřikoval nesmysly, Pottere, nabídnu vám drmolivý driják. A vy Crabbe, trochu povolte. Jestli se Longbottom udusí, bude to znamenat spoustu otravného papírování a obávám se, že to budu muset uvést ve vašem doporučení, budete-li se někdy ucházet o zaměstnání.“ A s prásknutím dveří odešel. (Tato část vzpomínky jim dala nejvíc práce s vymýšlením vysvětlení. Nejprve uvažovali o tom, že ji odstraní, ale vzhledem k tomu, že si to Umbridgeová asi zapamatovala, tak to udělat nemohli.) Teď už ale Harryho vzpomínka směřovala k tomu nejdůležitějšímu: „Nutíte mě k tomu, Pottere… dělám to nerada,“ promlouvala Umbridgeová, a stále nepokojně přešlapovala z nohy na nohu, „ale účel někdy světí prostředky… pan ministr určitě pochopí, že jsem neměla na vybranou…“ Malfoy ji sledoval s hladovým výrazem ve tváři. „Kletba Cruciatus by vám měla rozvázat jazyk,“ pokračovala tiše Umbridgeová. „Ne!“ vřískla Hermiona. „To je přece nezákonné, paní profesorko!“ Umbridgeová si jí však nevšímala. V obličeji se jí objevil ošklivý, dychtivý a vzrušený škleb, jaký u ní Harry dosud nikdy neviděl. Zvedla hůlku. „Ministr by určitě nechtěl, abyste porušila zákon, paní profesorko!“ křičela Hermiona. „Co Korneliusovy oči nevidí, to jeho srdce nebolí,“ poznamenala Umbridgeová, která teď lehce supěla a mířila postupně hůlkou na různé části Harryho těla, jako by se snažila odhadnout, kde to bude nejvíc bolet. „Také se nikdy nedozvěděl, že jsem loni v létě poslala na Pottera mozkomory, a přece toho s velkým potěšením využil jako příležitosti k jeho vyloučení.“ „To jste byla vy?“ vytřeštil oči Harry. „Vy jste na mě poslala mozkomory?“ „Někdo musel něco udělat,“ vydechla Umbridgeová, její hůlka se zastavila a mířila teď přímo na Harryho čelo. „Všichni jen žvanili o tom, že je třeba vás nějak umlčet… diskreditovat vás… já ale byla jediná, kdo s tím doopravdy něco udělal… až na to, že tenkrát jste se z toho vykroutil, že, Pottere? Dnes se ale nevykroutíte, dnes ne…“ Zhluboka se nadechla a vykřikla: „Cruc…“ „NE!“ zaječela Hermiona zlomeným hlasem za Millicent Bulstrodeovou. „Ne – Harry – musíme jí to říct!“ „Ani náhodou!“ zaburácel Harry a pohlédl na ten kousek Hermionina obličeje, který viděl. „Musíme, Harry, stejně to z tebe vypáčí, tak… tak k čemu to je dobré?“ A Hermiona se tiše rozplakala s tváří zabořenou do zad hábitu Millicent Bulstrodeové. Millicent se okamžitě přestala snažit rozmáčknout ji o zeď a se znechuceným výrazem ustoupila stranou. „Vida, vida, vida!“ zajásala Umbridgeová a zatvářila se vítězoslavně. „Slečinka Rejpalová nám zodpoví pár otázek. Tak do toho děvče, do toho!“ oooOOOooo Tady vzpomínku usekli. To co následovalo, už nebylo příliš důležité. V soudní síni panovalo ohromené ticho, jen na novinářské tribuně bylo slyšet tiché mumlání, jak novináři diktovali svým Bleskobrkům. Ten šum se začal pomalu rozšiřovat i po zbytku síně a za chvíli začali zuřivě diskutovat i vážení členové Starostolce. Brumbál počkal, až se první pobouření trochu uklidní, pak si odkašlal a upoutal k sobě pozornost přítomných. „Pane Pottere, chtěl byste k té vzpomínce ještě něco dodat?“ „Ne, pane… jen snad… omlouvám se vám, pane řediteli…“ rozpačitě ze sebe vysoukal Harry. „Ale? A za co se mi omlouváte, chlapče?“ divil se překvapeně Brumbál. „Za tu přezdívku, pane. Profesor Snape nás jednou slyšel, jak se o vás bavíme jako o Tichošlápkovi a dal nám trest za projev neúcty k řediteli školy…“ odpověděl Harry a to, že se červenal nad tou lží, vypadalo úplně, jako by se styděl za své neuctivé chování. Brumbál na něj nenápadně lehce mrknul jedním pomněnkovým očkem a pak se srdečně rozesmál. „Vůbec se na vás nezlobím, milý chlapče. Víte kolik já už jsem ve škole dostal přezdívek? A ta vaše patří rozhodně k těm nejroztomilejším. Myslím, že bude určitě moje nejoblíbenější, dítě…“ a s probublávajícím smíchem se šel posadit na své místo u paty tribuny, aby dal najevo Percymu, že mu dává svého svědka k dispozici… |
Items details
- Hits: 17553 clicks
Tecox component by www.teglo.info
Vaše komentáře a dotazy
Ovšem, Holly? A jéje, myslím, že Tonkosová a její zaučování je zcela zapomenuto, co?
Ovšem Alex Goodman, to je tak používané, že už ho skoro nepoznávám, nejde jej zařadit přesně. Podobně i Severusův byt ve sklepení Bradavic je v každé povídce jiný, kdo ví proč, prostě to tak je a mě nepřísluší chápat.
Tak v tom prostě plavu a je mi dobře. Vlnka za vlnkou, kapitola ke kapitole, povídka za povídkou. dobré konce, šťastné konce, neuzavřené, nedokončené povídky, je toho tolik ke čtení, ale sem se dá vždy vrátit a neomrzí mě tu číst. Díky.
Já jsem někde četla, že se narodil 8. 8., tak by měl být mladší o pár dní.
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.