Hledej

Zpěv zlatého Fénixe

Zlat_Fnix_02Tento příběh přímo navazuje na konec knihy HP a Fénixův řád. Roztomilá scénka na nádraží, kdy si pár členů Řádu přišlo pohovořit s Dursleyovými,aby je přinutili chovat se k Harrymu slušně…

Na povídce spolupracují Mája a Karlos-sama. Karlos dodává skvělé nápady, píše pro Harryho učebnice a bude se zabývat temnou stranou a pradávným zlem. Mája si bere na starost romantiku, lidské vztahy a konečnou slohovou úpravu. Charaktery postav i zápletky spolu vytváříme pomocí diskuse na Skype a je to opravdu zajímavý styl tvorby. Jsme oba zvědaví, jak se vám trefíme do chutě a proto pište komentáře, podělte se s námi o vaše názory na naše společné dílko…

    Kapitola 8 - Strana 2

      2. část

               Percy nikam nepospíchal. Umbridgeová do něj hučela, držela rukáv jeho hábitu pevně v pěsti a naléhala na něj dost zuřivě. Zřejmě mu vnucovala otázky, na které se má ptát. Harry už začal být dost nervózní a tázavě se podíval nejdřív na Popletala, který měl tento soud řídit, a když viděl, že nehodlá nijak reagovat na to zdržování, tak pohlédl s otázkou v očích na Brumbála. Ten přikývl, vstal a prohlásil:

      „Jestli obhajoba nemá žádné otázky, tak bych chtěl předvolat dalšího svědka…“

      Tentokrát Percy zareagoval okamžitě:

      „Obhajoba samozřejmě má spoustu otázek na pana Pottera,“ a hrnul se k lavici svědků. Podíval se na pergamen s poznámkami, které si při diskusi s Umbridgeovou dělal a zeptal se: „Nejprve bych rád věděl, jak vznikla ta nechutná přezdívka, kterou jste si dovolili dát řediteli nejlepší školy čar a kouzel v Evropě…“

      Harry se zapýřil a začal rozpačitě vysvětlovat:

      „On se totiž pan ředitel dokáže po Bradavicích pohybovat neviděn, neslyšen, hrozně nenápadně, aby se pak najednou z ničeho nic objevil a nachytal nás při nějaké lumpárně… Proto jsme mu začali říkat Tichošlápek…“

      „Takže se přiznáváte, že často provádíte lumpárny? Běžně porušujete školní řád?!“ zaútočil najednou Percy a Harry zalapal po dechu.

      „Námitka!“ okamžitě zareagoval Brumbál, vstal a přistoupil k lavici svědků. „Kázeňské přestupky pana Pottera nejsou na pořadu jednání tohoto soudu.“

      „Pro mou mandantku je důležité, abychom prokázali, že je pan Potter znám jako výtržník a nezvladatelný potížista, na kterého je potřeba používat tvrdé výchovné metody!“ obhajoval svou otázku Percy. Brumbál se ale nedal.

      „Pan Potter nemá větší problémy s kázní, než jiní studenti. Děti prostě občas zlobí – je to důkaz toho, že jsou zdravé a plné energie. Všichni rodiče to vědí. S touto skutečností se musí smířit i všichni učitelé a naučit se správným výchovným metodám k udržení kázně u svých studentů. Bradavická škola se pyšní tím, že už před 200 lety upustila od tělesných trestů a většina profesorů nemá problémy s tím, udržet si kázeň a respekt svých žáků naprosto humálním způsobem. Tím, že tyto děti občas zazlobily se nedá nijak omluvit kruté týrání a zacházení, kterému byly od vaší klientky vystaveni!“

      Porotci souhlasně přikyvovali, Popletal se mračil a ropucha Umbridgeová se nafoukla a zrudla tak, až měl Harry pocit, že musí každou chvíli prasknout. Percy trochu zrozpačitěl a studoval svůj pergamen, čekal na vyjádření Popletala, jestli tuto námitku přijme. Popletal se rozhlédl po tvářích okolo sebe a se sebezapřením oznámil:

      „Námitka se přijímá. Pokračujte s další otázkou…“

      „Tak dobře…“ reagoval otráveně Percy. „Co měla znamenat věta: ,Má Tichošlápka. Drží Tichošlápka tam, kde je to ukryté.´?“

      Harry si povzdechl. „Snažil jsem se profesoru Snapeovi naznačit, že jsem měl podivný sen. Zdálo se mi, že Voldemort-“ (většina lidí v síni nadskočila) „-chytil profesora Brumbála a drží ho na odboru záhad. Doufal jsem, že to pochopí… Jenže to vypadalo, že to nepochopil. Proto jsme se tam s přáteli vypravili, abychom se mu pokusili pomoct.“

      „Kdy jste měl ten sen, pane Pottere?“

      „Byl jsem už dost unavený z průběhu zkoušek a na chvíli jsem si zdřímnul během písemného testu z Dějin čar a kouzel. Tehdy se mi to zdálo…“

      „Takže klidně dokážete usnout během zkoušek? Proč jste se domníval, že to, co se vám zdálo, by se mohlo opravdu stát? Míváte takové sny často?“ škodolibě pokračoval Percy a netušil, že si začal kopat vlastní hrob.

      „Ano, mívám často podivné sny. A dost často se stává, že se ukáže jejich pravdivost. Jako když se mi zdálo, že obrovský had napadl tvého tátu na ministerstvu. Kluci mě nemohli probudit a tak došli pro vedoucí naší koleje. Profesorka McGonagallová mě hned odvedla k profesoru Brumbálovi a ten zařídil, aby tvého taťku našli a zachránili… Ale to tebe, zdá se, vůbec nezajímalo…“

      „To není předmětem tohoto jednání, Pottere!“ reagoval vztekle Percy.

      Harry pokrčil rameny. „Ptal ses, tak odpovídám…“

      Percy byl rozčílený, prudce lapal po dechu a snažil se uklidnit. Civěl do svého pergamenu a nakonec pokračoval v otázkách:

      „Co znamenalo to: ,Tam, kde je to ukryté´?“

      „Všichni jsme věděli, že Voldemort touží získat věštbu, která byla ukrytá na odboru záhad. Věřil jsem, že profesor Snape o tom ví také. Předpokládal jsem, že by nenechal profesora Brumbála zemřít, i když si nejsem stoprocentně jistý jeho loajalitou k němu. Nikdo jiný dospělý ale bohužel k dispozici nebyl…“ odpověděl Harry.

      „Proč jste o svých obavách neřekli profesorce Umbridgeové?“

      Harry se rozesmál. „Ona přece popírala, že se Voldemort vrátil! Kvůli tomu, že jsem na tom trval, mám teď trvale na ruce nápis: Nemám vykládat lži. Navíc jsem viděl, jak moc nenávidí profesora Brumbála. Ta by tam poslala bystrozory, aby ho zatkli a ne aby ho zachránili…“

      Percy ztrácel půdu pod nohama a snažil se zachránit situaci, jak se dalo.

      „Proč jste odtáhli mou mandantku do Zapovězeného lesa a předhodili ji Kentaurům?!“

      „Hermiona si vymyslela neskutečně nepravděpodobnou báchorku o nějaké podivné zbrani ukryté v lese, aby jí zabránila mučit mě. Doufala, že se nám mezi stromy podaří nějak uniknout. Jenže paní Umbridgeová nás hlídala moc dobře; pořád na nás mířila svou hůlkou. Kdybychom nepotkali ty Kentaury a ona je nenapadla, tak bychom se z toho asi nedostali…“

      „Jak to myslíš, že je napadla!?“ vyhrknul vyjeveně Percy a Harry se chopil příležitosti:

      „No, oni se ptali, co tam děláme, že nás v lese nechtějí a ona na ně začala ječet, že je z ministerstva, nadávala jim do špinavých kříženců a když se jim to nelíbilo, tak na ně začala sesílat kouzla. To je samozřejmě rozzlobilo a tak ji popadli a odvlekli ji pryč. Nám neublížili, protože jsme se chovali slušně a navíc nás považují za mláďata a těm oni neubližují…“

      Harry střelil očima po Brumbálovi, aby si ověřil, jestli je spokojen a nad jeho šťastným a vděčným úsměvem se i jeho koutky zvedly do úsměvu. Percy byl ztracený, chvíli zíral do pergamenu a pak to vzdal:

      „Nemám na svědka další otázky…“

      Umbridgeová vybuchla a dostala hysterický záchvat. Jednání muselo být přerušeno a ropucha odvedena ze soudní síně, aby se uklidnila.

               Po přestávce povolal Brumbál na lavici svědků madam Pomfreyovou. Ta soudnímu dvoru sdělila, že potkala na chodbě Severuse Snapea a ten se ji otázal, zda nemá nějaké pochyby o duševním zdraví pana Pottera. Vyprávěl jí jak ten chlapec blábolí nesmysly a popsal jí celou situaci. Madam Pomfreyová pokládala za nutné přesvědčit se, zda je ředitel v pořádku a tak se s ním spojila pomocí letaxové sítě v ošetřovně. Když pak (asi po půl hodině) viděla oknem z lesa odlétat pět testrálů, tak si uvědomila, že se Harry a jeho přátelé zřejmě vydali do Londýna a upozornila profesora Brumbála na tuto skutečnost. Co se dělo dál již nevěděla, dokud jí nepřinesli zraněné děti na ošetřovnu.

      Percy se do ní pustil dost zhurta:

      „Věděla jste, že na Albuse Brumbála byl vydán zatykač? Že utíká před zákonem?“

      „Věděla jsem, že se ho Dolores potřebovala zbavit, aby uchvátila jeho ředitelské místo. Albus žádný zákon neporušil a tak neměl před čím utíkat. Jen se stáhnul z vlivu té nechutné čarodějnice…“

      „Takže jste se jasně postavila proti ministerstvu? Neoznámila jste pobyt toho člověka, přestože jste věděla, že po něm pátrají?“ dorážel Percy.

      „Chlapče, já jsem léčitelka… Nepodléhám ani ministerstvu, ani vedení školy. Já se řídím pouze svou přísahou a svým svědomím. Albus Brumbál už má svůj věk a občas potřebuje nějaké léky. Je to můj dlouholetý pacient; takže kdyby mi neráčil sdělit místo svého pobytu, tak si pište, že bych si ho našla a pak by litoval toho opomenutí…“

      Brumbál se uličnicky culil nad prohlášením madam Pomfreyové a Percy ztratil odvahu na další otázky, když viděl urputný výraz na tváři školní léčitelky. Proto ji Brumbál vybral, aby poskytla Severusovi krytí a on se mohl dál vydávat za věrného následovníka Temného pána.

               S odchodem madam Pomfreyové ukončil Brumbál přísun svědků pro obžalobu. Protože přestávka už byla, z důvodu hysterického záchvatu Umbridgeové, tak začal Percy s předvoláváním svědků obhajoby. Jako prvního předvolal profesora Snapea.

      Severus Snape přišel rázným krokem z tribuny pro novináře, černý hábit za ním vlál stejně hrozivě jako na Bradavických chodbách a když usedal na lavici svědků, obdařil Percyho tím nejhrozivějším výrazem, který si většinou rezervoval na Harryho. Harry se vůbec nedivil, že se obhájce rozklepal a zakoktal.

      „Pa-pane pro-profesore, řekněte nám prosím, co jste si my-myslel, když vám Harry Potter řekl: ,Má Tichošlápka! Drží Tichošlápka tam, kde je to ukryté!´?“ četl z pergamenu Percy a netroufal si zvednout oči a znovu na Snapea pohlédnout.

      „Domníval jsem se, že se pan Potter definitivně zbláznil a mluví naprosto z cesty. Proto jsem upozornil madam Pomfreyovou, aby na něj dohlédla, protože jsem nehodlal riskovat, že ten šílenec bude ohrožovat mé studenty…“ odpovídal Snape a jed z jeho slov jen odkapával.

      Harry ho poslouchal, ale sledoval přitom Draca Malfoye, který seděl vedle své matky na protější tribuně. Vypadali oba dost přepadle, asi to neměli jednoduché, když byl Lucius zavřený v Azkabanu. Po Snapeových slovech se Malfoy ušklíbl a střelil po něm očima. Jejich pohledy se setkaly a Draco svou dobrou náladu zase rychle ztratil. Kdyby jeho pohled dokázal zabíjet, tak by se Harry svíjel v agonii. Pobavilo ho to a usmál se na něj. Percy mezitím položil další otázku:

      „Poskytl jste mé klientce veritasérum, přestože jste věděl, že jeho použití na nezletilé je nezákonné?“

      Snape se na něj podíval velice opovržlivě a odpověděl svým nejostřejším profesorským tónem:

      „Veritasérum se může v krajní situaci podat nezletilé osobě, pokud k tomu dá souhlas rodič, nebo zákonný zástupce nezletilého. Nemohl jsem tušit, že ředitelka školy, dosazená na své místo samotným ministrem kouzel, nebude dodržovat kouzelnické zákony. Očekával jsem, že si pro výslechy studentů obstarala souhlasy jejich zákonných zástupců. Nemohl jsem odmítnout rozkaz své nadřízené, pokud jsem nechtěl přijít o místo jako kolegyně Trelawneyová, nebo ředitel Brumbál. Vzhledem k tomu, že nám neustále mávala kolem nosu svými plnými mocemi podepsanými samotným ministrem, jsem předpokládal, že jedná dle ministrovy vůle a na jeho příkaz.“

      Pod Popletalem se zatřásla židle. I takový hlupák, jako on, musel pochopit, že je jeho ministerská kariéra v troskách. Rozhodl se okamžitě.

      „Nikdy jsem nepověřil Dolores Umbridgeovou, aby porušovala zákon! Netušil jsem, že poslala na Pottera mozkomory, a absolutně neschvaluji, že používala na studenty nezákonně veritasérum, kruté tělesné tresty, nebo neodpustitelné kletby! Sami jste v té vzpomínce slyšeli, že jsem o tom nevěděl!“

               V tu chvíli Percy pochopil, že je jeho obhajoba v troskách. Dokud mohl doufat, že si jeho klientka udrží přízeň ministra, byly jeho šance ještě obstojné. Po tomto prohlášení, byl ale jeho případ definitivně ztracen. Jeho rezignace byla cítit i v jeho závěrečné řeči, ve které se jen chabě pokusil získat pro Umbridgeovou nějaké polehčující okolnosti pro důvody, které ji k takovému jednání vedly.

      Pak byla vyhlášena přestávka na oběd, během které se měla porota poradit a rozhodnout o vině a výši trestu. Jordanovi a ostatní rodiče se opět ujali Creeveyových a odešli všichni na jídlo do ministerské kantýny. Harry se nechtěl ze soudní síně vzdálit, aby nepadl do rukou davu novinářů, a tak s ním zůstali i Remus, Brumbál, pan Weasley s Ronem a Hermionou. Brumbál mávnutím hůlky přivolal dva tácy plné nejrůznějších sendvičů, čajový servis s velkou konvicí, plnou výborného aromatického čaje, pan Weasley přidal džbán dýňového džusu a sklenice.

      Během jídla se bavili o tom, jak proces probíhal a Hermiona politovala Percyho za to, že dostal na starost zrovna takový beznadějný případ.

      „Ale on velice stál o to, aby mu ten případ svěřili…“ vyvedl ji z omylu Artur. „Ještě na začátku procesu se tvářil velice sebevědomě, věřil, že s podporou ministra dokáže Umbridgeovou obhájit. To, že ji Popletal shodí z koštěte, rozhodně neočekával…“

      „Dobře mu tak, kreténovi,“ rozhořčeně se ozval Ron.

      „Slovník, Rone!“ ostře ho napomenul jeho otec.

      Ron po něm hodil rozmrzelým pohledem, ale pokračoval už slušněji:

      „Už potřeboval dostat přes prsty, nafoukanec jeden. Pořád se na nás na všechny povyšoval, opovrhoval vlastní rodinou a neustále lezl Popletalovi do… řitě… Má co si zasloužil! Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby ho už konečně z ministerstva vyhodili…“ rozvášnil se znovu.

      Jeho otec přikývl. „Po tomto procesu to má velice nahnuté i Popletal. Věřím, že bude kouzelnická veřejnost požadovat jeho rezignaci. A jestli bude nucen odejít, tak stáhne Percyho s sebou. Bude kolem sebe tlouct a nakydá mu na hlavu tolik hnoje, že to nebude mít v budoucnu jednoduché. Doufám, že ho to přiměje přehodnotit své priority a dostane konečně rozum… Už by bylo na čase, není to v jádru špatný kluk…“ dodal zklamaný Artur potichu.

               Účastníci soudu se už pomalu začali trousit zpět a tak Brumbál uklidil zbytky jejich oběda a čekali na příchod poroty. Ta se vyjádřila jednohlasně: Vinna ve všech bodech obžaloby. Navíc jí přičetli i nedokonaný pokus o kletbu, která se nepromíjí, a odsoudili Dolores Umbridgeovou na dvanáct let vězení v Azkabanu. Umbridgeová si vyslechla rozhodnutí soudu tentokrát v křesle s okovy, které zůstaly milosrdně nehybné a z počátku se tvářila docela klidně, asi v sobě měla uklidňující lektvar. Ale v okamžiku, kdy se z postraních dveří vynořili dva mozkomorové, aby si ji odvedli, dostala opět hysterický záchvat, ani lektvar nepomohl. A tak ji vlekli ven s příšerným jekotem a řevem. Harrymu ji bylo skoro líto, ale pak si přejel prsty po jizvě na své ruce a lítost ho přešla. ,Dostala, co si zasloužila!´ pomyslel si tvrdě a oddechl si, že už je to všechno za ním.

      oooOOOooo

               Odpoledne několikrát popisovali průběh soudu těm, kteří se přišli přesvědčit, jestli je Harry po tom nepříjemném zážitku v pořádku. Na Grimmauldovo náměstí se trousili členové Řádu, jen tak na kávu a s nenápadnou otázkou – Co je nového? Některé znal Harry lépe, některé míň a s některými se teprve dnes seznámil. Jejich zájem ho nejdřív těšil, ale později spíš unavoval. Před večeří to všechno museli zopakovat ještě jednou pro Freda a George, kteří přišli z práce. Všichni oslavovali a radovali se, jak skvěle to té ježibabě nandali. Nikdo ji nelitoval…

      Po večeři zůstali sedět v kuchyni v úzkém kruhu rodiny a nezávazně si povídali.

      „Víte někdo, kdo bude letos profesorem Obrany proti černé magii?“ zeptal se Harry. Odpověděl mu Remus:

      „I kdyby to snad někdo věděl, tak vám to stejně nemůže říct. Dozvíte se to až prvního září večer ve škole…“

      „Ale já jsem se neptal kdo bude učit Obranu. Ptal jsem se jen na to, jestli to někdo z vás ví. Nezajímá mě kdo to je, ale něco jiného, na co mi bude umět odpovědět jen ten, kdo ho zná…“

      Nakonec se přihlásila Tonksová.

      „Neznám ho osobně, ale ledacos jsem o tom člověku slyšela…“

      Harry se ušklíbl a zeptal se:

      „Pak mi tedy budeš moct říct, jestli si už máme začít připravovat program pro Brumbálovu armádu na příští školní rok…“

      Tonksová se zašklebila a přikývla.

      „Ano, myslím, že bude vhodné se připravit na rozumnou výuku Obrany vlastními silami.“

      Harry, Ron a Hermiona si jednohlasně povzdechli a hned se s Remusem a Tonksovou dohodli, kdy budou moct přivést na ústředí Nevilla a Lenku, aby jim mohli poslat sovu.

               Druhý den si užívali od rána s Věštcem, Jinotajem, Týdeníkem moderní čarodějky a dalšími časopisy, o kterých Harry nikdy neslyšel, protože všechna kouzelnická periodika vydala mimořádné číslo o přelíčení, které včera proběhlo. Už to začalo. Doprovodné články požadovaly ministrovu rezignaci, obviňovali ho ze spoluviny, nebo z ignorance, když mohl dát tak neomezenou moc do rukou vyšinuté, kruté a sadistické Dolores Umbridgeové. Pročítáním těch článků se zabavili celé dopoledne. Po obědě jim Lupin s Tonksovou přivedli na návštěvu Nevilla a Lenku a tak zasedli v Harryho pokoji k válečné poradě.

      Dohadovali se o tom, jestli Brumbálovu armádu otevřít i pro nižší ročníky, což bylo téměř jednohlasně zamítnuto k velkému zklamání Lenky, která to navrhla. Dohodli se, že pravidelné schůzky budou jen pro páté až sedmé ročníky s výjimkou pro Dennise Creeveye, který je ve čtvrtém, ale patří do staré party. Aby zmírnil Lenčino zklamání tak Harry navrhl, aby pro třetí a čtvrté ročníky založili něco jako přípravku a vybrali pár schopných členů z BA, aby se mrňatům věnovali a naučili je základní obranná a zneškodňující kouzla.

      Harry slíbil, že bude ostatní učit pokročilé štíty, které se sám naučí se Snapem. Když už byli u profesora Lektvarů, tak se pustili i do Nevilla, aby mu rozmluvili tu panickou hrůzu, kterou u něj vyvolává. Lenka jim v tom moc nepomohla, protože absolutně nechápala důvod, proč by se měl Neville Snapea bát. Ona ho považovala za velice charismatického muže a hrozivý, hluboký hlas, kterým provinilcům uděloval tresty jí připadal opravdu sexy… Nakonec snad Nevilla přesvědčili. Ne, že by zabrala argumentace Hermiony, která prohlásila, že když se dokázal postavit Bellatrix a ostatním Smrtijedům, tak se určitě dokáže postavit i Snapeovi, když už ví, že je Smrtijedem jen na oko. Ani Ronův návrh, že si má myslet něco o prdeli, když na něj bude příště Snape řvát se nesetkal u slušného, plachého chlapce s úspěchem. Nakonec přijal Harryho návrh, aby si vždy v napjatých situacích představil Snapea v oblečení své babičky se supím kloboukem na hlavě a červenou kabelkou. Kdyby to bylo hodně zlé, tak ať si klidně vypomůže i zašeptaným Riddikulus.

      Nakonec společně rozeslali dopisy pro všechny staré členy BA, že počítají s pokračováním jejich schůzek i v příštím školním roce, a vyzvali je, ať si promyslí, čemu se chtějí věnovat, aby měli na první schůzku, ve středu v sedm hodin večer, připravené konstruktivní návrhy. Část jich hned roznesli Papušík, Hedvika a Lupinova sova pálená, kterou si vypůjčili; část si jich vzali s sebou domů Neville a Lenka, aby je poslali po svých sovách.

      oooOOOooo

               Harrymu se podařilo z Lupina vymámit informaci, že celý Siriusův dům, kromě zahrady, je obalen magii pohlcující sítí, takže tu můžou používat kouzla, aniž by měli problémy s ministerstvem. Hned jim ale také sdělil, že můžou kouzla používat pouze v přítomnosti dospělého kouzelníka, aby nedošlo k nějakým nehodám. Naštěstí byl sám ochoten věnovat jim dost času a tak se i Ron, Ginny a Hermiona naučili všechna ta nesmírně užitečná kouzla, která se během července naučil Harry, a pod vedením ostatních dospělých se učili i další.

      Paní Weasleyová je učila užitečná kouzla pro domácnost a vaření, pan Weasley zase kouzla stavební a rekonstrukční, takže pod jeho vedením pokračovali ve zvelebování domu. Tonksová je naučila zrcadlový štít, který byl z pokročilých štítů sice nejjednodušší, ale zamířit přesně při odražení kletby tak, aby trefila zpět útočníka, vyžadovalo značnou zručnost a praxi. Takže na sebe každou chvíli, kdy byl kdokoliv ochotný na ně dohlížet, sesílali sulcovou, nebo štípací kletbu a pomocí „Speculum pelta“ se pokoušeli odraženou kletbou trefit svůj protějšek. Když se jim jednou večer, pod vedením Freda a George, nácvik trochu vymkl z rukou a rozbili při něm několik oken a starožitný sekretář v obývacím pokoji, tak byla rozhořčenou mamkou Weasleyovou dvojčata prohlášena za nedospělá a jejich dozor při tréninku za nežádoucí. Kluci se nejprve urazili, ale nakonec se k partě často po večerech přidávali, aby pod dohledem některého z „dospělých“ cvičili své dovednosti.

               Procvičovali si i neverbální kouzla. Harry měl sice před ostatními náskok, ale stejně se mu dařila jen jednoduchá zaklínadla. U složitějších nebo těžších kouzel měl problémy – nedařila se mu buď vůbec, nebo jen velmi slabá. Hermiona se to naučila brzy a suverénně. Zvládala za pár dní neverbálně i Protego a Zrcadlový štít. Zato Ronovi a Ginny to vůbec nešlo. Do konce prázdnin zvládli oba jen hodně slabé Accio.

      Harry jim také ukázal, jak se učí bezhůlková kouzla. Jeho hůlka už se rozkutálela po stole, na který ji odložil, ale pak jen přepadla přes okraj na zem místo toho, aby mu vlétla do ruky.

      „Sakra…“ rozčiloval se Harry, když ji sbíral z podlahy.

      „Trpělivost, Harry,“ usmíval se Remus, který s nimi trénoval. „Chce to jen trochu cviku, určitě už to brzy zvládneš – děláš velké pokroky…“

      Ostatní to hned zkoušeli také. Ron a Ginny hypnotizovali svoje hůlky s napřaženou rukou a vykřikovali „Accio!“. Hermiona se zadívala na svou, položenou uprostřed stolu a hůlka najednou zmizela, aby se jí vzápětí objevila v ruce.

      „Páni! Jak to děláš?“ ptal se fascinovaně Harry a Remus k ní s velkým zájmem přistoupil blíž.

      „Ukaž mi to ještě jednou, Hermiono…“

      Hermiona svůj trik zopakovala a Lupin na ni pohlédl s upřímným obdivem.

      „Tohle není bezhůlková magie, holka. To je stínová magie! Kde ses to naučila?“

      Ona jen s úsměvem pokrčila rameny. „Dělala jsem to od malička. Tak jsem si přivolávala věci ještě před tím, než jsem se dozvěděla, že jsem čarodějka…“

      Lupin přikývl: „Takže jsi zkrotila divokou magii… No… to mluví za vše. Tohle hned tak někdo nezvládne…“

      Potom jim všem vysvětlil rozdíly mezi bezhůlkovou a stínovou magií.

               Bezhůlková magie potřebuje inkantace a používá jen vnitřní magii kouzelníka. Proto ji zvládnou jen ti, kteří mají dostatečně silné magické jádro. Hůlka pomáhá kouzelníkovi čerpat sílu magie ze svého okolí – funguje trochu jako zesilovač vlastní magie a trochu jako hromosvod na magii volnou. Stínová magie používá jak vnitřní, tak volnou magii. Zvládnou ji jen ti, kteří dokážou vnímat a cítit volnou magii kolem sebe. Je to magie mysli. Kouzelník nepotřebuje žádné inkantace, jen si prostě představí, co chce, aby se stalo, a jeho magie přinutí volnou magii, aby to uskutečnila.

      Hermiona se přiznala, že přivolávání věcí pomocí stínové magie používá už od nějakých osmi let, kdy se jí to podařilo čistě náhodou, když nemohla najít svoji propisku a potřebovala si napsat úkoly do školy. Pak už to používala běžně na přivolání ovladače na televizi, knihy, nebo jiných předmětů. Lupin jí doporučil, aby zkoušela i jiná kouzla, než jen přivolání. Jen si musí důkladně představit co chce, aby se stalo.

      Do konce prázdnin se tak naučila Reparo, čistící kouzlo, měnila barvy předmětů i stěn a tak jim pomáhala při zvelebování domu. Přestože ji stínová magie dost vyčerpávala, tak si to skutečně užívala. Harry i Ron jí trochu záviděli, protože tohle nebylo něco, co se mohla naučit z knížek; byla to komplikovaná magie, kterou zvládají jen opravdu silní a dost zkušení kouzelníci. Harryho přiměla jeho závist k tomu, aby to zkoušel taky. Vzpomněl si na Snapeovo školení o volné magii a pokoušel se vnímat a poznávat magii kolem sebe. Věřil, že mu to pomůže jak s tichým přemístěním, tak i se stínovou magií.

      Ron se na rozdíl od něj uzavřel do sebe. Nechápal, jak někdo, kdo se narodil a žil mezi mudly, dokáže tak lehce zvládat takové obtížné věci, o kterých on, od malička v kouzelnickém prostředí, ani neslyšel. Harry si s obavami všímal toho, že důvěrný vztah, který se mezi jeho přáteli už nějakou dobu rozvíjel, najednou ochladl. Zamračil se sám pro sebe. ,Ta Ronova žárlivost a závist je zničující…´ Vzpomněl si na turnaj ve čtvrtém ročníku a obával se, že Hermiona s Ronem dopadnou stejně, jako oni dva v tom roce. Rozhodl se, že si o Ronovi se svou kamarádkou musí co nejdřív promluvit.

      Jenže jejich rozhovor nic nevyřešil. Hermiona si moc dobře uvědomovala Ronovu žárlivost, ale bylo jí to jedno. Zdálo se, že její city k němu značně ochladly a nehodlala to nijak řešit a Rona přivést k rozumu. Nakonec to dopadlo tak, že s nimi přestal chodit i běhat a tak Harry chodil třikrát týdně za Hagridem jen s dívčím doprovodem. Jenže všechno se mělo ještě víc vyostřit…

      oooOOOooo

               V pondělí, týden před koncem prázdnin, přinesly školní sovy jejich seznamy pomůcek na příští školní rok rovnou k snídani. Paní Weasleyová je kontrolovala svým dětem přes rameno, aby si udělala představu, kolik jí to bude letos zase stát.

      „Výborně, Rone, máš tam i učebnice a pomůcky na pokročilé Lektvary, takže tvoje žádost byla přijata…“ radovala se potěšeně. Ron ale nevypadal moc šťastně. Tu žádost psal na přání rodičů; sám doufal, že ji Snape nepřijme a on se tak neoblíbeného předmětu a nenáviděného profesora konečně zbaví. Proto se netvářil nijak nadšeně, když mamka prohlásila, že na zítřek obstará dostatečný doprovod, aby mohli všichni vyrazit do Příčné na nákupy.

      Když se zvedali od snídaně a přesvědčovali Alastora Pošuka Moodyho, který přišel na ústředí na snídani a pro novinky, aby jim šel dělat dohled při nácviku zrcadlového štítu, tak se v zelených plamenech v krbu objevila Brumbálova hlava. Upozornil Molly, že na jedenáctou svolává mimořádnou schůzi rady Řádu, protože budou přijímat nové členy a požádal ji, jestli by s Dobbyho pomocí neuvařila kotel svého výborného guláše pro všechny.

      Moody souhlasil s dozorem, když už tu bude čekat na radu a opravdu jim pomohl. Opravil jim správné držení hůlky, které jim umožnilo lépe se štítem manipulovat a jejich přesnost v odrazech se velmi zlepšila. Nakonec to vypadalo jako při tenise, když Harry poslal na Hermionu štípací kletbu, ona ji odrazila štítem přímo k němu, on vykouzlil také štít a kletbu ji vrátil. Jasně žlutý paprsek Scindo natis poletoval mezi nimi asi osmkrát, s každým odrazem byl slabší a světlejší, než úplně ztratil sílu a zmizel. Ginny, Ron a Moody stáli u krbu a jejich hlavy se pohybovaly sem a tam, jako na tenisovém utkání. Ronovi a Ginny to nešlo zdaleka tak dobře, ale nakonec se jim sulcová kletba podařila odrazit minimálně čtyřikrát, než skončila v podlaze.

      Začali se scházet členové řádu a tak je Moody opustil. Harry se přemístil do svého pokoje pro Snapeovu učebnici o přísadách do lektvarů, příručku o štítech a knihu o kletbách černé magie. Ostatní na něj čekali v obýváku a zapálili oheň v krbu, aby mohli zase odposlouchávat. Když se přemístil zpět, tak si rozdělili knihy mezi sebe, poskládali se na pohovku a křesla kolem krbu a Harry začal splétat řetízek z plamínků, aby slyšeli, co se pod nimi děje.

               Nedělo se zatím nic moc. Mamka s Dobbym zahušťovali guláš a vařili bramborové noky, Pastorek, Moody, Tobolka a Dóže se bavili o tom, jak Popletal na ministerstvu řádí a hledá viníky všech problémů, které mu v novinách připomínají jako důkazy o jeho neschopnosti.

      „Dalo se čekat, že bude kopat kolem sebe, když mu poteče voda do bot…“ konstatoval Pošuk.

      „Prohání dokonce i Artura, dává mu za vinu ten malér se zříceným mostem v Newportu, při kterém zahynulo sedmnáct mudlů. Všichni vědí, že v tom měli prsty Smrtijedi, ale tehdy přece ještě pro Popletala neexistovali, tak se to snaží hodit na Arturovo oddělení. Nevím, jestli se mu vůbec na dnešní poradu podaří uvolnit…“ informoval Pastorek a Molly si něco starostlivě mumlala do kotlíku.

      Nakonec se pan Weasley objevil těsně před tím, než krbem přišli Brumbál s McGonagallovou. Hned za nimi Tonksová přivedla svoje rodiče. Andromeda a Ted Tonksovi se rozhodli, že budou po boku své dcery bojovat ve Fénixově řádu proti Voldemortovi. Všichni je srdečně přivítali a pak nováčkové složili přísahu.

      „Přísahám, že všechny svoje síly věnuji boji proti zlu, které nás ohrožuje, zachovám věrnost Fénixovu řádu a nikdy nezradím žádného z jeho členů…“

      Jejich slova doprovodil Fawkes trylkem, který potvrzoval, že svou přísahu myslí vážně a jejich úmysly jsou upřímné, jak jim vysvětlil Brumbál. Pak k poradě přizval ještě Lupina a Billa, kteří zřejmě čekali ve vstupní hale. Potom začali jednat o zprávě, kterou přinesla právě Andromeda Black-Tonksová. Belatrix a Narcisa totiž začaly dělat problémy, které Brumbál očekával. Narcisa se ujala vedení slavné porcelánky rodiny Blacků, která dodávala samovarné čajové a kávové servisy do celé Evropy. Vyhodila správce, kterého ustanovil Sirius, a všechny zisky z podniku proudí místo do trezoru Blacků, do její kapsy. Belatrix stejným způsobem uchvátila velkostatek v jižní Anglii a dostihové stáje v Newbury.

      „Dobře…“ zamyslel se Brumbál. „Musíme uspíšit Harryho návštěvu u Gringottů. Remusi, dojdi pro něj prosím. Bille, ty mu pomůžeš napsat dopis, ve kterém si sjedná schůzku, Remus ho doprovodí. Taky jim dej oběma jasné instrukce jak se chovat a jak se skřety jednat…“

      Víc už neslyšeli, protože Harry řetízek zrušil na poslední chvíli, těsně před Remusovým příchodem do obývacího pokoje. Stejně se na ně díval podezřívavě.

      „Učíte se? U zapáleného krbu přímo nad kuchyní, když je venku třicet stupňů ve stínu?“ rozhlédl se a zabodl svůj pronikavý vlčí pohled přímo do Harryho očí. Harry se jeho pohledu vyhnul a zadíval se do učebnice. „No dobře… při činu jsem vás nechytil, ale příště si dám pozor, kde se nacházíte, než začne porada. Harry, pojď se mnou dolů…“

               Tam si nechal vysvětlit situaci a pak napsal podle Billova diktátu dopis:

      Mistře Griphooku,

      Skládám Vám upřímnou poklonu a doufám, že Vás neokradu o mnoho drahocenného času. Můj kmotr, Sirius Black, mě ustanovil univerzálním dědicem Domu Blacků. Od Andromedy Black-Tonksové jsem se dozvěděl, že Bellatrix Black-Lestrangeová a Narcisa Black-Malfoyová užívají majetek Domu Blacků, na který nemají dle zákona právo. Rád bych se s Vámi setkal a prodiskutoval nastalou situaci. Při naší schůzce budu já a můj opatrovník, Remus Lupin. Doufám v kladnou odpověď s datem možné schůzky.

      S pozdravem,

      Harry James Black-Potter

      Hned ho po Hedvice odeslal a dospělí se dohodli, že nákupy na Příčné se zorganizují podle toho, jaká přijde odpověď na Harryho dopis, aby nemusel ven z chráněného domu dvakrát.          Pak už paní Weasleyová svolala ostatní k obědu a plně obsazená kuchyň se cpala výborným hovězím gulášem s bramborovými noky, nebo jako Harry, s chlebem.

               Bill po obědě poskytl Harrymu a Lupinovi čtyřhodinovou instruktáž o tom, jak se skřety jednat, jak se k nim chovat, co považují za zdvořilost a především, jakého chování se vyvarovat, aby je nepopudili svou nezdvořilostí. Harry se nedivil, že bylo tolik válek mezi kouzelníky a skřety, když bylo tolik rozdílně chápaných situací mezi jejich druhy. Urazit skřeta totiž není vůbec těžké, stačí se chovat naprosto přirozeně… Měl z toho setkání hrůzu a pokoušel se jim to ještě rozmluvit.

      „Nemusíš se tolik bát, Harry. Jsi ještě mladý, tobě občas nějakou nepřístojnost odpustí. Navíc Griphook je dost zvyklý jednat s arogantními kouzelníky a je proti urážkám docela imunní. Spíš ocení, když se budeš snažit jednat podle jejich pravidel, než aby ti nějaké chování vyčítal,“ uklidňoval ho Bill, když se pomalu přesouvali zpět do kuchyně na večeři.

      Na posledním schodišti narazili na shluk lidí. Stáli tu Hermiona, Ginny, Ron, dvojčata a Tonksová. Pod nimi v hale čekali u dveří na zahradu Brumbál s Fawkesem na rameni, McGonagallová, Moody a Dóže a někoho vyhlíželi.

      „Co se děje?“ zeptal se šeptem Harry.

      „Každou chvíli má dorazit někdo přenášedlem,“ odpověděla mu také šeptem Tonksová. „Nevím kdo, ale je očekáván dost napjatě, asi není jisté, jestli dorazí. Tohle je uvítací výbor…“

      „To musí být někdo důležitý…“ konstatovalo jedno z dvojčat.

      „Nás takhle nikdy nikdo nevítal…“ přitakalo druhé dvojče.

      Na zahradě se objevila modrá záře, která otevřenými dveřmi pronikla až dovnitř a Brumbálova tvář se rozzářila. Za chvíli prošel dovnitř muž středního věku, nevýrazný, střední výšky, ale svalnatou, vypracovanou postavou. Špinavý blonďák s modrýma očima… Vypadal docela sympaticky. S úsměvem si podával ruce se všemi členy uvítacího výboru a vypadal, že se s nimi zná moc dobře.

      „Alexi!“ zařval najednou Lupin, hbitě se protáhl mezi omladinou a vrhl se blonďákovi do náruče.

      To už začal Brumbál s jejich přestavováním:

      „Moje drahé děti. Představuji vám pana Alexandra Goodmanna, učitele nového předmětu, který letos v naší škole zavádíme – tělesné výchovy. Alexi, dovol abych ti představil výkvět naší školy: slečna Hermiona Grangerová, pan Harry Potter a ti ostatní jsou všichni Weasleyovi. Ginerva, Ronald, Fred a George, Bill je nejstarší z nich. A tady je Nymfadora Tonksová – dcera Andromedy Blackové, kterou si jistě moc dobře pamatuješ…“ Všichni sestoupili ze schodů a tak, jak je Brumbál jmenoval, podávali učiteli ruku. On si každého z nich dobře prohlédl a úsměv mu z tváře nezmizel ani na chvilku.

      „Kdepak máš Holly, chlapče?“ zeptal se pak Brumbál. Alex s úsměvem pokrčil rameny.

      „Asi ještě venku trucuje…“

      Ze zahrady v tu chvíli vešla dívka přibližně jejich věku.

      „Netrucuji, jen jsem se trochu rozkoukávala… Dobrý den všem vespolek…“ pronesla s roztomilým přízvukem a pozorně se rozhlédla po přítomných.

      „Tvá dcera vyrostla do krásy, Alexi,“ usmál se na muže Brumbál a šel se svou nejsladší tváří dívku přivítat. Harry pomalu čekal, jestli jí nenabídne citrónový bombón, jak mívá ve zvyku. Pak už se ale soustředil jen na Holly. Byla nádherná. Vlasy v barvě červeného zlata, mnohem světlejší, než mají všichni Weasleyovi, a také mnohem zářivější, měla sepnuté sponou do takového podivného střapatého útvaru na vrcholku hlavy. Neměla žádné pihy i přesto, že byla krásně dozlatova opálená. Obličej výrazný, souměrný, drobný nos, který při smíchu roztomile krčila a hnědé oříškové oči. Ne to nebyla barva oříšků… to byla barva, jako když se na horké čokoládě vytvoří lesklý škraloup… „Miluji škraloupy na čokoládě…“ pomyslel si Harry a nadskočil, protože dostal od Hermiony loktem do žeber. Zjistil, že je té kouzelné dívce právě představován a tak jí podal ruku, uculil se a řekl:

      „Já jsem Harry, rád tě poznávám.“

      „Holly…“ zazubila se na něj, aby ukázala svoje dokonale bílé drobné zoubky a opět roztomile pokrčila nos.

      Harry byl definitivně ztracen…



       

      Items details

      • Hits: 17126 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy  

      #
      Sfinga 21 Březen 2013
      Wrauuu, konečně ta ropucha dostala, co si zasloužila, bravo 8)

      Ovšem, Holly? A jéje, myslím, že Tonkosová a její zaučování je zcela zapomenuto, co?
      #
      rusalka 01 Duben 2016
      Nádherné, krásné, jako bych to už někde četla, ale nemohu si vzpomenout kde. Nevadí, dobré věci se vždy čtou dobře.
      Ovšem Alex Goodman, to je tak používané, že už ho skoro nepoznávám, nejde jej zařadit přesně. Podobně i Severusův byt ve sklepení Bradavic je v každé povídce jiný, kdo ví proč, prostě to tak je a mě nepřísluší chápat.
      Tak v tom prostě plavu a je mi dobře. Vlnka za vlnkou, kapitola ke kapitole, povídka za povídkou. dobré konce, šťastné konce, neuzavřené, nedokončené povídky, je toho tolik ke čtení, ale sem se dá vždy vrátit a neomrzí mě tu číst. Díky.
      #
      Terez 18 Říjen 2018
      Nechci nic říkat, ale Harry je mladší než Draco. Vždyť se narodil v červenci a Draco v červnu (podle wikipedie).
      #
      maja 30 Leden 2019
      Citace Terez:
      Nechci nic říkat, ale Harry je mladší než Draco. Vždyť se narodil v červenci a Draco v červnu (podle wikipedie).

      Já jsem někde četla, že se narodil 8. 8., tak by měl být mladší o pár dní.