Kapitola 12 |
Strana 1 z 2
1. částZaklepali na dveře Snapeova kabinetu přesně v osm hodin. Neozvalo se obvyklé, ostré „Dále!“, ale dveře se rozlétly tak prudce, až Neville nadskočil. „To je dost, že už jste tady!“ sjel je smrtícím pohledem profesor. „Mám pro vás spoustu zajímavé práce. Pojďte za mnou!“ přikázal ostře a vydal se chodbou za učebnou Lektvarů do hlubin sklepení Bradavického hradu. Harry přemýšlel o tom, že tímto směrem ještě nikdy na průzkum nevyrazili. Nebylo divu. Po několika desítkách metrů najednou narazili na neviditelnou stěnu. Snape prošel, hned za bariérou se zastavil a pobaveně sledoval, jak si čtyři Nebelvíři natloukli nosy. Něco řekl, ale přes bezpečnostní bariéru k nim neproniklo ani slovo. Natáhl přes neviditelnou stěnu ruku a pokusil se popadnout Nevilla za rameno. Ten však hbitě uhnul a zíral na nejobávanějšího profesora značně podezíravě. Snape se zatvářil kysele a popadl za rameno Harryho, aby ho protáhl bezpečnostní clonou. Pak totéž udělal s Hermionou, Ronem a vrátil se s vyčkávacím pohledem k Nevillovi. Nebelvírská odvaha, která se u tohoto chlapce projevovala jen občas, za zvláštních okolností, nakonec zvítězila a on se nechal provést na druhou stranu. „Teď už můžeme hovořit bez obav ze špehovacích a odposlechových kouzel mých podnikavých Zmijozelů…“ konstatoval spokojeně Snape. „A teď se přiznejte. Čí to byl nápad s tím bubákem?“ Harry se rozesmál: „Můj, samozřejmě. Dobrý nápad, ne?“ a když viděl nechápavý výraz na tváři lektvaristy, tak pokračoval: „Vždyť se dobrovolně přihlásil a správně odpověděl na vaši otázku, pane. To ještě nikdy neudělal…“ Snape k nezměrnému úžasu ostatních obrátil oči v sloup a rádoby ostrým tónem, který s tímto gestem vůbec nešel dohromady, odsekl: „Taková idiocie by měla být trestná i ve vašem věku…“ Chodba mírně klesala a stáčela se doprava, a tak byli brzy z dohledu bezpečnostní bariéry. Snape otevřel dveře a nahnal je všechny dovnitř. Harry si oddechl; byla to učebna. Dokonce přímo k boji upravená místnost. Vypadala trochu jako velká vypolstrovaná cela v blázinci. Matracemi byly obloženy nejen stěny, ale i podlaha a strop. „Kdo kromě pana Pottera ještě zvládá zrcadlový štít?“ zeptal se Snape, když za nimi zavřel dveře a Hermiona s Ronem se přihlásili. „Dobře, vyzkouším si vás všechny tři. Pan Longbottom si sedne stranou ke stěně a bude se dívat. Dávejte pozor, později si to také vyzkoušíte…“ a bez varování bleskově vytáhl hůlku a vrhnul po Harrym odzbrojující kouzlo. Harry nestihl včas tasit hůlku a tak sebou hbitě hodil na stranu, kletbě uhnul a už stál ve střehu s hůlkou připravenou k boji. Hned na něj také letěla další kletba, ale tentokrát se mu zrcadlový štít podařilo vytvořit včas a odrazit ji přímo zpět na Snapea. Ten mu ji vrátil a kletba poletovala mezi nimi, dokud nezeslábla a úplně nezmizela. Ron a Hermiona se mezitím stihli připravit, takže je útok nepřekvapil. Ron odrazil kletbu po čtvrté nepřesně tak, že skončila u profesorových nohou, ale Hermiona uspěla stejně, jako Harry. „Slušná práce,“ utrousil suše Snape. „Teď si to půjde vyzkoušet pan Longbottom. Nejdřív bez útoku; zvládnete to?“ Neville slyšel správnou inkantaci několikrát a očividně dával opravdu dobrý pozor, protože štít vytvořil hned na poprvé. Harry k němu přistoupil a opravil mu správný úchop hůlky, aby se mu lépe mířilo a pak už na něj letěla odzbrojující kletba. Odrazil ji asi o metr vedle, ale Snape vypadal docela spokojeně. „Pan Weasley má také ještě problémy s přesností, tak se vy dva teď přesunete na druhou stranu učebny a budete spolu trénovat. Já si zatím vezmu na starost pana Pottera a slečnu Grangerovou a začneme s vějířovým štítem…“ zavelel a pak se zeptal: „Už jste ho zkoušeli?“ Harry zavrtěl hlavou, ale Hermiona se mírně zarděla a přikývla. „Ale? A s jakým úspěchem, slečno?“ ptal se s oblíbeným úšklebkem Snape. „Moc mi to nešlo, pane…“ přiznala se Hermiona. „Tak to se nedivím. Tento štít je velmi náročný na detailně přesný pohyb hůlkou a vyžaduje proto naprosto odlišný úchop hůlky, než kouzla, která jste zatím zvládli…“ Pak je téměř hodinu trápil správným opisováním složitého obrazce, který před každého z nich nakreslil svou hůlkou do vzduchu. Harry měl pocit, že z toho za chvíli zblbne. Smyčka nahoru, smyčka doprava, doleva a dole trojúhelník. Vzorec vypadal jako nějaký podivný trojlístek a profesor nebyl spokojený, dokud nedokázali opsat všechny smyčky stejně velké a trojúhelník přiměřeně široký. Už se blížila desátá hodina, když jim konečně povolil použít i inkantaci a tak se mohli konečně pokochat něčím, co rozhodně ani vzdáleně nevypadalo jako vějíř. Aby měli představu, jak má štít vypadat správně, profesor jim ho předvedl. Objevila se před ním soustava osmi vzájemně se překrývajících úzkých zrcadel, nahoře širších a dole užších. Opravdu to vypadalo trochu jako obrovský vějíř. Přišli si ho prohlédnout i Ron a Neville. „Co to vlastně umí?“ zeptal se zvědavě a naprosto bez obav Neville. Snape kývl na Hermionu a ta spustila: „Je to skvělý obranný štít, když stojíš proti přesile, Neville. Každou kletbu odrazí tolikrát, kolik zrcadel dokážeš ve vějíři vytvořit. To záleží na síle magie sesílatele. Tento štít,“ ukázala na profesora, „by každou kletbu vrátil zpět osmkrát… Síla odražených kleteb závisí na dokonalosti provedeného kouzla – čím čistší zrcadla, tím silnější kletby vracíš… Inkantace zní: „Rhipidogorgia umbo“, ale mnohem důležitější je naprosto přesně provedený pohyb hůlkou…“ zatvářila se trochu zklamaně. „A proto nácvik tohoto kouzla trvá opravdu dlouho…“ poznamenal Snape. „Vy dva už víte, jak na to, tak můžete trénovat. S vámi, pane Pottere, budu zítra a pozítří procvičovat něco jiného; vějíř si trénujte sám, přezkouším si vás příští týden. Jestli se chcete také zúčastnit, slečno Grangerová, budete si u mě muset vysloužit také trest…“ dával jim suše instrukce. Pak si je prohlédl a dodal: „Teď vás ještě musím trochu upravit, aby moji drazí svěřenci uvěřili, že máte za sebou krutý trest…“ Mávl svou hůlkou a čtyři Nebelvíři byli pokryti vrstvou jemného prachu. Další mávnutí a jejich vlasy byly plné zaprášených pavučin. Snape spokojeně přikývl, zatímco jeho studenti nespokojeně krčili nosy a kýchali, otevřel dveře učebny a pobídl je k odchodu. „Zajisté budete pozorně sledováni, tak si trochu zanadávejte a koukejte se tvářit pořádně unaveně. Celé dvě hodiny jste bez kouzel uklízeli sklad ingrediencí, kam nikdo nevkročil už několik desítek let…“ pobídl je ještě před tím, než je po jednom prostrčil bezpečnostní bariérou. Pak vyrazil rychlým krokem ke svému kabinetu a jeho hábit za ním vlál, jako obvykle. „Fuj, hnusnej sajrajt…“ hudral Ron, oprašoval si prach z hábitu a s odporem si vybíral pavučiny z vlasů. „Jdu rovnou do prefektské koupelny. Harry, Neville, jdete se mnou?“ oba s radostí souhlasili, jen Hermiona konstatovala, že si s tou špínou lépe poradí tekoucí voda pod sprchou… oooOOOooo Další dva dny se Harry věnoval rozlišování kleteb černé magie a učení správných protikleteb. Na některé složitější kletby černé magie totiž nefungovaly žádné štíty, ani jiná kouzla obranné bílé magie. Kromě kleteb, které se nepromíjí, ale na všechny kletby existovala protikletba, která ovšem vyžadovala znalost kleteb černé magie. Snape mu nedovolil, aby si ty kletby sám zkusil. „Černá magie je velmi zrádná. Čím víc si myslíte, že ji ovládáte, tím víc ovládá ona vás. Vysává z duše city jako pijavice, dokud se jí nezmocní zcela. Temný pán a Belatrix Lestrangeová jsou ty nejlepší příklady toho, jak to dopadne, když někoho pohltí černá magie. Většina nejvěrnějších Smrtijedů je jí ovládána…“ vysvětloval profesor. „Jako Malfoyovi?“ zeptal se Harry. „Ne, ti zrovna ne, Harry“ odporoval Snape. „Luciusův otec – Abraxas Malfoy – ten tomu propadl zcela. Byl velmi krutý, bezcitný a zlý. Přivedl svého syna před Pána zla jako svůj dárek, jako oběť, v okamžiku, kdy dovršil sedmnáct let. Jeho matka byla ale moudrá žena a dokázala Luciuse ochránit před zkázným vlivem černé magie. Luciuse možná ovládá arogance a touha po moci, ale černou magii zvládl udržet v rozumných mezích. A stejně opatrně ji dávkuje i svému synovi. On miluje svou ženu a svého syna a to jeho otec už nedokázal…“ To se Harrymu moc nezdálo. Malfoy starší mu vždy připadal chladný a krutý. Pak si ale uvědomil, že ho nezná tak dobře, jako Snape, rozhodl se svému učiteli věřit a zapsal si tuto informaci do paměti. Jako první probírali právě kletby, které by mohl umět Draco Malfoy a mohl by je na něj použít. Kromě Morové kletby se tedy naučil protikouzla i na Oslepující prokletí, Tyfovou kletbu, Pavoučí prokletí, které na vás hodí hrst jedovatých drobných pavouků. Černé vdovy se jim říká a Snape mu je ukázal, aby je viděl na vlastní oči. Malí černí pavoučci s rudým znakem ve tvaru přesýpacích hodin na bříšku. Okamžitě zalezli pod oblečení figuríny, na kterou byli kouzlem hozeni a hledali holou kůži, do které by mohli zabořit svá jedová kusadla. „Protijed na jejich jed se vaří dvě hodiny a to už při vícenásobném pokousání bývá většinou pozdě… Musíte vyslovit protikouzlo dřív, než vás stihnou kousnout. Ideální je, zasáhnout pavouky protikouzlem, ještě před tím, než na vás dopadnou. A kdybyste to nestihl, tak mi okamžitě pošlete svého Patrona. Po té, co jsem se dozvěděl, že z vás váš kmotr, svým velkorysým gestem, udělal terč všech zbylých Blacků, uvařil jsem si čerstvé zásoby všech možných protijedů, včetně tohoto…“ pak se odvrátil, poodešel pár kroků od Harryho a otočil se k němu s hůlkou ve střehu. „Pochybuji, že by proti vám ještě někdo použil tuto kletbu, ale přesto chci, abyste si vyzkoušel, jak moc dokážete toho hada ovládnout…“ a vyslal kouzlo. „Serpensortia!“ Přímo u Harryho nohou dopadla na zem obrovská kobra královská. „Zzzdravím tě, jmenuji ssse Harry…“ navázal s ní kontakt Harry a pro jistotu o pár pomalých ostražitých krůčků ustoupil dozadu. „Nazzzdar, těššší mě…“ odpověděl způsobně had. „Pomůžžžeššš mi? Běžžž kousnout toho druhého mužžže…“ požádal hada, ten se ochotně otočil a začal se poměrně rychle plazit ke Snapeovi. Ten se pochvalně ušklíbl a mávnutím hůlky nechal hada zmizet. „Dobře, to by vám šlo. Myslím, že tuhle kletbu byste se měl naučit. Vyčarujte si pár hadů a zkuste s nimi navázat kontakt. Hlavně už je neposílejte na mě…“ Nebylo to tak jednoduché, jak si myslel. Inkantace sama o sobě nebyla pro tuto kletbu tolik důležitá, jako přesný pohyb hůlkou, která měla nad úrovní hlavy opsat pravidelnou osmičku a pak švihnout směrem, kterým měl být vyslán had. První, který se Harrymu povedl, byla maličká, neškodná užovka. Po několika pokusech na sucho se mu podařila asi dvaceticentimetrová zmije. Teprve po intenzivním půlhodinovém tréninku Harry dokázal vyčarovat několik černých, nebezpečně vypadajících kober, které s ním ochotně navázaly kontakt a poslouchaly jeho příkazy. Bylo mu je líto nechat zmizet, za tu chvilku se s nimi stačil skamarádit a tak nakonec došla trpělivost Snapeovi a to hadí hnízdo mu zlikvidoval. Harry byl trochu naštvaný a tak se svého profesora jedovatě zeptal: „Jestlipak už jste poslechl svého praprapradědečka Augustuse a začal se věnovat studiu Zvěromagie?“ Snape se na něj sice zamračil, ale přesto odpověděl: „Teorii už mám pochopitelně podrobně nastudovanou, ale na praktické pokusy potřebuji odborný dozor a zatím jsem se nerozhodl, jestli o pomoc požádám profesorku McGonagallovou, nebo profesora Brumbála…“ Harry se usmál: „Vzhledem k rivalitě, kterou si pěstujete s naší vedoucí koleje, bych, být vámi, radši oslovil ředitele…“ Snape přikývl. „Jenže ředitel je velmi zaměstnaný a teď jste mu přidal ještě práci s tou vaší Brumbálovou armádou…“ Harry se rozesmál nahlas: „Kdybyste nebyl stále v utajení, tak bych vás pozval, ať se k nám přidáte. Ve středu jsme si odhlasovali, že budeme Zvěromagii studovat na schůzkách BA. Už jste našel svou zvířecí podobu?“ zeptal nakonec. Snape pokrčil rameny: „Mamba černá mi připadá velmi blízká…“ „Myslím, že by hadí forma u vás mohla probudit schopnost mluvit hadím jazykem. Mohli bychom si spolu občas pokecat…“ zářil Harry. „Pokecat? Co to je za výraz? Hadí jazyk bych pochopitelně přivítal, ale spíš proto, abych mohl vést podnětný rozhovor s mým vzácným předkem Augustusem…“ zamračil se Snape a Harry se pobaveně zašklebil. „Při mém štěstí, jestli budu mít nějakou zvěromágskou podobu, tak to bude nějaký ošklivý netopýr…“ zabručel lektvarista a opět Harryho rozesmál. „No… on takový ultrazvuk by při vaší špiónské práci také nemusel být úplně marný…“ smál se mu do očí a vysloužil si tím spršku dráždivého prachu a velký závoj zaprášených pavučin, které mu zahalily celé tělo. Harry kýchal a prskal, vytíral si pavučiny z očí a čistil brýle. „Dnes už končíme. Na příští středu se snažte vymyslet způsob, jak si zasloužit další trest…“ „Nemohl byste mi dávat tresty na středu odpoledne, nebo na čtvrtek večer? Mám poměrně nabitý rozvrh a ve středu po večeři schůzky BA…“ vyjednával Harry a Snape nad tím zapřemýšlel. „Dobře, na středeční hodině, dostanete trest na čtvrtek. Ten je pro mě také výhodný, končím vyučování už v půl třetí. Trénovat budeme nadále jen jednou týdně,“ uzavřel dnešní hodinu a hnal Harryho k bariéře. oooOOOooo Čtvrtek a pátek proběhly v podobném duchu – Přeměňování a Kouzelné formule opakování a neverbální kouzla, Bylinkářství a Péče o kouzelné tvory zase s jedovatými rostlinami a ještě víc jedovatými zvířátky. Hagrid si v několika místnostech v dolní části sovince vytvořil malou zoologickou zahradu s upravenou teplotou a spoustou terárií. Byli tam nejjedovatější známí hadi, několik dokonce opravdu mocných magických hadů a jedovatých ještěrů. V jiné místnosti zase velcí chlupatí pavouci – tarantule, sklípkani a všelijaké jiné potvory z hmyzí říše. Harry byl rád, že Ron Péči letos vzdal, protože si ho tady opravdu nedovedl představit. V nejmenší komůrce měl Hagrid ten největší poklad – v obrovském teráriu s mořskou vodou – nejmenšího z mořských draků, který vypadal jako pestře vybarvený velký had – Jedohlavec smrtící. Kdyby neměl místo ploutví něco, co vypadalo jako malá netopýří křídla, tak byste si mohli myslet, že je to podivný, modro oranžovo žlutý úhoř. Harry se přesvědčil, že rozumí hadí řeči a je to překvapivě docela inteligentní tvor. Přesto netoužil po nějakém sblížení, protože jim Hagrid hrdě prozradil, že po kousnutí tohoto nádherného, roztomilého hadího dráčka, nastane smrt do deseti sekund. Další skvělá zpráva byla, že profesor Snape slíbil uvařit protijed na jeho kousnutí, ale k tomu bude potřebovat vzorek jeho jedu a tak prvním úkolem dnešního školního roku bude tento vzorek pro něj obstarat. Dal jim za domácí úkol zjistit z literatury vše, co by jim v tom mohlo pomoci a navrhnout tu nejbezpečnější metodu, jak dráčkovi odebrat jed. Z Nebelvíru tam byli s Harrym jen Seamus s Deanem a ti měli oba okamžitě jasno: „Harry ho ukecá a on nám dá vzorek jedu sám a dobrovolně…“ Harry se na ně zamračil, zakroutil hlavou a odpověděl: „Ani náhodou! Nejsem sebevrah! Zkuste přijít na něco inteligentnějšího…“ V pátek ráno je také čekala první hodina, respektive dvouhodinovka, tělocviku. Sešli se s Havraspárskými v tělocvičně, posedali si na vyleštěné parkety a poslechli si, jakou mají jejich profesoři představu o výuce. V pondělí odpoledne se měli věnovat kondičnímu cvičení a posilování. V pátečních ranních hodinách se měli začít postupně seznamovat s mnoha zajímavými mudlovskými, ale i kouzelnickými sporty. Bude založeno několik zájmových kroužků, kam se budou hlásit studenti podle toho, který z těch sportů je zaujme. Na stěně tělocvičny už bylo vyvěšeno několik pergamenů, kam se měli začít studenti zapisovat podle svých zájmů. Na konci hodiny se kolem nich nahromadily zástupy a první nadšenci si začali vybírat. Dean, jak se dalo ostatně předpokládat, se okamžitě zapsal do fotbalového, Seamus se zase zapsal do posilovny. Hermiona a holky Patilovy se zapsali na Aerobic a Harry, který ty do rytmu poskakující šílence občas zahlédl v televizi u Dursleyových, se podíval zkoumavě na Alexe Goodmanna a nějak si ho nedovedl představit, jak jim předcvičuje. Remuse z této pozice vyloučil okamžitě. Pak jeho zrak padl na pergamen nadepsaný – Plavání pro začátečníky. K jeho velké radosti už na něm bylo asi šest jmen. Tak se zhluboka nadechl a přidal k nim i to svoje. Přečetl si, že hodiny jsou naplánovány na úterý a pátek před večeří a tak s napětím čekal na dnešní podvečer. Oblékl si svoje nové plavky, sbalil osušku a koupací plášť, který si koupil na Remusův návrh před týdnem na Příčné, hodil na sebe hábit a na půl pátou se vypravil k bazénu. Sešlo se jich tam nakonec osm. Vzhledem k tomu, že čtyři z neplavců byli ze Zmijozelu, Harryho nijak nepřekvapilo, že se k Remusovi a Goodmannovi přidal i Snape. Ovšem téměř šok mu způsobilo, když na začátku výuky ten sklepní netopýr shodil svůj hábit a objevil se u bazénu v černých plavkách. Harry by nikdy neuvěřil, že ten člověk může mít tak svalnatou a vypracovanou postavu, kdyby to teď neviděl na vlastní oči. Jeho pokožka byla bledá, sluníčka si jistě nikdy moc neužil. Vždyť ho Harry vždy a všude viděl jen v kouzelnickém hábitu zapnutém až ke krku. Ale pod ním se skrývala vysoká postava se širokými rameny, ani gram tuku, jen slušně vypracované svaly. Kde bere ten chlap čas na cvičení? Tohle přece nemůže mít od přírody… Z přemýšlení ho vytrhl Remus, který si jeho, havraspárskou sedmačku a dva mrzimorské třeťáky vzal na starost. Naskákali do bazénu v místech, kde bylo vody tak po prsa, chytili se okraje a učili se dýchat do vody, potápět hlavu a splývat s pevným držením okraje. Jeden z Mrzimorů projevoval panickou hrůzu z vody a profesor Goodmann se mu věnoval individuálně. Chlapec roztřeseným hlasem vyprávěl, jak se jako pětiletý málem utopil v rybníce a zachránila ho na poslední chvíli jeho divoká magie. Profesor k němu mluvil tiše, klidným a vyrovnaným hlasem. Pevně ho držel a učil ho, jak se s vodou sžít a porozumět si s ní. Pro Harryho to byla klidná a nenáročná hodina, neměl s požadovanými úkoly žádné problémy. Po očku sledoval, jak se Snape věnuje svým Zmijozelům. Byl chladný a odtažitý, ale jeho klidný a suverénní přístup ke všem svěřeným studentům navozoval podivný pocit důvěry. Všichni zvládli předepsaná cvičení bez problémů. Harrymu po dlouhém dni pořádně vyhládlo a tak se pustil do večeře stejně hladově, jako Ron. Tomu ovšem značně zkazila chuť k jídlu Katie, která jim přišla připomenout, že zítra v osm hodin ráno začíná konkurs do kolejního famfrpálového týmu, a že od obou očekává, že svoje pozice v týmu obhájí. K Harrymu dodala: „Ověřila jsem si u profesorky McGonagallové, že ten doživotní zákaz, který ti dala Umbridgeová byl zrušen, jako všechny její zákazy a nařízení. Nicméně podotkla, že jestli se ještě někdy při famfrpálu popereš, tak ti ten zákaz dá sama…“ Harry se začervenal a s rukou položenou na srdci slíbil: „Budu už hodný, opravdu…“ Po večeři zasedli k domácím úkolům, aby si udělali náskok, protože o víkendu nebude tolik času, kolik by na všechny potřebovali. Po třech dnech vyučování už toho měli všichni tolik, že museli využít každou chvilku, aby nezůstali zavaleni domácími úkoly. Harry si s hrůzou prohlížel svůj rozvrh a hledal mezírky, které by se dali použít k práci. „Tohle nechápu… Zkoušky budeme dělat až příští rok a přitom už teď jsme tak zavaleni učením, že je mi z toho špatně. To se z toho příští rok nejspíš zblázním už během prvního týdne…“ Ron s ním vřele souhlasil, přestože měl o jeden předmět méně, nezapsal se do žádného sportovního kroužku a neměl na krku tresty se Snapem. Hermiona jejich stížnosti vůbec nevnímala, zcela ponořená do svého úkolu z Numerologie. oooOOOooo V sobotu ráno je na famfrpálovém hřišti přivítali Fred a George Weasleyovi. „Páni! Neříkejte, že za nás budete letos hrát!“ jásal Harry a Ron mu rozzářeně přizvukoval. Dvojčata se širokými úsměvy souhlasně kývala hlavou a při tom odpovídala: „Tak to bohužel nebudeme…“ „Zkoušeli jsme McGonagallovou přesvědčit…“ „Ale marně…“ „Slíbili jsme Katii, že jí pomůžeme s konkurzem…“ Veselé úsměvy se postupně měnily v otrávené výrazy. „A taky jsme jí slíbili, že září a říjen budeme trénovat vybrané odrážeče a uděláme z nich hvězdy…“ „Po prázdninách se už kšefty moc nehýbou, tak to v krámě zvládne v sobotu Verity sama…“ „Od listopadu se budeme muset začít věnovat předvánočnímu šílenství…“ „Tak budou muset ty dva měsíce tréninku stačit…“ Dorazila Katie a začala organizovat: „Nejdřív uděláme konkurz na odrážeče a chytače. Odrážeče vyberou Fred s Georgem, chytač se vybere sám…“ a vypustila zlatonku. „Můžete začít!“ Harry vystartoval na svém Kulovém blesku a lapil zlatý míček dřív, než se mu vůbec stačil ztratit z dohledu. Přinesl ho Katii. „Jasně, Harry… Teď ji zase pusť a vyber si náhradníka. Kdybys zase z nějakého důvodu nemohl hrát, tak chci vědět, koho místo tebe nasadit.“ Harry vypustil zlatonku a vzlétl nad famfrpálové hřiště, aby měl lepší rozhled. Ginny, byla jasně nejlepší, a když se pustila za zlatonkou, tak nechala všechny daleko za sebou. Jediný, kdo jí alespoň trochu stačil, byl droboučký černovlasý druhák na novém Zametáku. Harry měl jasno už během první honby za zlatonkou a tak se trochu rozhlédl po pozemcích. K bráně vedoucí do Prasinek pospíchaly dvě černé postavy. Snapea poznal okamžitě a když tomu, co cupital zkroucený v bolestivé grimase za ním, vítr shodil kapuci z hlavy, tak podle téměř bílých vlasů poznal Draca Malfoye. S hrůzou si uvědomil, že ta bolestivá grimasa, které si u něho všiml, je způsobena znamením zla. Klusal za svým vedoucím koleje téměř v předklonu a pravou rukou si svíral levé předloktí. „Vždyť mu je teprve šestnáct…“ zhrozil se Harry a rozhodl se, že si o Dracovi a jeho znamení zkusí promluvit se Snapem, kdyby ho náhodou zastihl někdy ve vstřícné náladě… |
Items details
- Hits: 15436 clicks
Tecox component by www.teglo.info
Vaše komentáře a dotazy
Díky za tvé komentáře. Tyto kapitoly byly přenášeny ze starých stránek a o své původní komentáře tím bohužel přišly. Tak jsem ráda, že zase ožívají
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.